Wikipedista:O. Krejza 2007/Pískoviště

Augustus

Augustus
1. císař římské říše
Augustova socha
Doba vlády	27 př. n. l. – 19. srpen 14 n. l.
Úplné jméno	Gaius Iulius Caesar Octavianus
Narození	23. září 63 př. n. l. Řím
Úmrtí	19. srpen 14|14 n. l. Nola poblíž Neapole
Pohřben	Augustovo mauzoleum
Nástupce	Tiberius
Potomci	Julie starší
Dynastie	Julsko-klaudijská dynastie
Otec	Gaius Octavius
Matka	Atia Balba Caesonia

Augustus (23. září 63 př. n. l. v Římě jako Gaius Octavius – 19. srpna 14 n. l. v Nole poblíž Neapole), známý také jako Gaius Iulius Caesar Octavianus (česky Oktavián), byl prvním císařem římské říše a zakladatelem julsko-klaudijské dynastie, který vládl od roku 27 př. n. l. až do své smrti v roce 14. Jeho celý titul jako římský císař zněl latinsky: Imperator Caesar divi filius Augustus.

Aureus (zlaťák) císaře Augusta

Mladý Octavius byl adoptován svým prastrýcem Gaiem Juliem Caesarem (Octavianova matka Atia byla dcerou Caesarovy sestry Julie) a po jeho zavraždění o březnových idách roku 44 př. n. l. zahájil svoji politickou kariéru. V následujícím roce 43 se spojil s Markem Antoniem a Markem Aemiliem Lepidem v tzv. druhém triumvirátu. Nicméně po zdolání Caesarových vrahů se triumvirové postavili proti sobě. Lepidus byl přinucen k odchodu do ústraní, zatímco Antonius spáchal sebevraždu poté, co Octavianus porazil jeho vojsko v bitvě u Actia v roce 31 př. n. l.

Po svém vítězství Octavianus formálně obnovil republiku (restitutio rei publicae) tím, že vládu formálně přenechal římskému senátu. Ve skutečnosti si však podržel veškerou moc ve státě. Ovšem na rozdíl od Caesara nebo Sully nezastával diktaturu, nýbrž domohl se celé řady různých doživotních pravomocí a titulů, čímž de facto proměnil starořímskou formu vlády z republiky v monarchii v podobě principátu. Tato změna znamenala nejen začátek téměř čtyřicetiletého období Oktaviánovy = Augustovy císařské vlády, nýbrž i počátek nové epochy římských dějin. Jeho vláda byla podepřena materiálními zisky v zahraničních výbojích, mimo jiné do Egypta, vytvořením patronátních vztahů s tisíci loajálních vojáků a veteránů, autoritou mnoha poct císaři udělených senátem a také respektem lidu, jemuž po mnoha desetiletích občanských válek Augustus zajistil bezpečí a blahobyt. Císař Augustus kontroloval většinu legií, kteroužto hrozivou ozbrojenou mocí mohl prosazovat a uplatňovat svoji vůli v římském senátu.

Augustovou vládou začalo dlouhé období míru a prosperity, známé jako Pax Romana („římský mír“), z něhož se - přes pokračující pohraniční konflikty - středomořský svět těšil po dobu více než dvou staletí. Augustus posunul hranice římského státu a dále je zabezpečil vytvořením mnoha klientských království a jiných státních útvarů a diplomatickým sjednáním míru s Parthskou říší. Reformoval římský systém daní, dal rozšířit síť silnic, přestavět řadu měst, založil stálou armádu a pretoriánskou gardu. Po své smrti byl Augustus prohlášen senátem za boha, jenž byl uctíván Římany, a měsíc doposud zvaný Sextilis byl na jeho počest oficiálně přejmenován na Augustus.

Augustovo jméno

Augustovo rodné jméno znělo Gaius Octavius. Podle Suetonia mu dal jeho otec krátce po narození cognomen Thurinus, zřejmě na paměť svého vítězství nad vzbouřenými otroky poblíž města Thurií v Kalábrii. Dalším Octaviovým přízviskem mělo být podle Cassia Diona Kaipias. Po právně problematické testamentární adopci Caesarem přijal Octavius v roce 44 př. n. l. jméno Gaius Iulius Caesar (v plném znění Gaius Iulius C. f. Caesar („syn Caesarův“)). Podle římské tradice mělo být k jeho novému jménu připojeno příjmení Octavianus k vyjádření jeho rodinného původu. Neznáme však žádný doklad, že by tohoto jména kdy užíval, chtěl tak zřejmě zastřít svůj skromný původ. Přesto se v moderní historické literatuře (v období před nastolením principátu) nazývá Octavianus, aby se odlišil od Julia Caesara. Nejpozději od Caesarova oficiálního prohlášení za boha v roce 42 př. n. l. se Octavianus nazýval Gaius Iulius Divi filius Caesar (Gaius Iulius, syn božského Caesara). Později (někdy mezi lety 38 a 31 př. n. l.) zařadil do jména také titul Imperator (Imperator Caesar Divi filius), přičemž rodové jméno Iulius bylo nahrazeno jménem Caesar. 16. ledna 27 př. n. l. mu senát udělil čestné jméno Augustus („Vznešený“). Od té doby se jeho celé jméno objevuje v podobě Imperator Caesar Divi filius Augustus (což lze do češtiny přeložit zhruba takto: „Vznešený imperátor Caesar, syn boha“). Jméno Augustus stejně jako jméno Caesar se po nástupu Tiberia na trůn stalo součástí titulatury římských císařů. Kromě výčtu všech úřadů, včetně údaje kolikrát je zastával, byl později k jeho jménu přiřazen také titul Pater patriae („Otec vlasti“). Po Augustově smrti v roce 14 a následném zbožštění byl pak nadále zmiňován jako Divus Augustus Divi filius.

Život

Biografie císaře Augusta pojednává o dvou téměř protikladných osobnostech: na jedné straně o mladém, ctižádostivém a poměrně krutém politikovi, který se během boje o nejvyšší moc ve státě neohlížel na zákony a neštítil se ani nejhorších hanebností. Na straně druhé o císaři, který, jakmile jednou získal moc, zacházel s ní nanejvýš rozumným způsobem, neboť chtěl docílit stabilního a trvalého ukotvení jím založeného státního zřízení – principátu – jež nahradilo občanskými válkami rozvrácenou římskou republiku.

Původ a mládí

Augustus byl synem Gaia Octavia a jeho ženy Atie, neteře Gaia Julia Caesara. Ačkoli jeho rodina pocházela z Velitrae, obce nedaleko Říma, Octavius se narodil 23. září 63 př. n. l. v Římě. Rodina jeho otce patřila k jezdcům a byla poměrně zámožná, třebaže nijak zvlášť politicky významná. Gaius Octavius starší prý poskytoval finanční půjčky, později se mu podařilo vstoupit do senátu a dokonce dosáhl úřadu praetora a místodržitele Makedonie. Po smrti otce v roce 59 př. n. l. se Octaviova matka provdala za bývalého správce Sýrie Lucia Marcia Philippa. Jelikož Philippus neprojevoval o malého Octavia zájem, vyrůstal Octavius nejprve na statku své babičky Julie, Caesarovy sestry, ve Velitrách. Později se vrátil do domu svého otčíma v Římě. Když v roce 52 nebo 51 př. n. l. Julia Caesaris zemřela, měl Octavius pronést smuteční řeč nad jejím hrobem. O dva roky později oblékl mužskou togu (toga virilis) a v roce 47 př. n. l. byl zvolen do kolegia pontifiků (kněží).

Octavius si tehdy přál připojit se k Caesarovu vojsku v Africe, avšak pro odpor své matky Atie od svého záměru upustil. Teprve v dalším roce svolila, aby se přidal k Caesarovi na jeho výpravě proti Pompeiovým synům v Hispánii. Octavius ale onemocněl, takže nemohl odcestovat. Když se uzdravil, plavil se po moři za Caesarem, nicméně jeho loď ztroskotala. Jen s několika společníky pak prošel nepřátelským územím, čímž na svého prastrýce učinil veliký dojem. Protože Caesar neměl žádného zákonného potomka, osvojil svého prasynovce a dovolil mu v roce 46 př. n. l. účast na svém triumfálním průvodu Římem. Octavius měl sloužit v plánovaném tažení proti Parthům jako velitel jízdy (magister equitum) a společně se svými přáteli Marcem Vipsaniem Agrippou a Salvidienem Rufem byl poslán napřed do ilyrské Apollonie, kde podstoupil vojenský trénink a rozvíjel své znalosti studiem. Na jaře roku 44 př. n. l. ho zde však zastihla zpráva o Caesarově zavraždění.

Vzestup k moci

Caesarovým dědicem

Gaius Julius Caesar

Octavius odmítl rady vojáků, aby vyhledal ochranu u vojska v Makedonii, a místo toho se vypravil do Itálie. Po přistání nedaleko města Brundisium se dozvěděl o obsahu Caesarovy poslední vůle, v níž ho diktátor adoptoval a určil za dědice dvou třetin svého majetku. Dodatečná, testamentární adopce byla sice neobvyklá, přesto obsahovala všechny náležitosti. Caesarovo jmění mu však prozatím zůstávalo nedostupné. Proto po příchodu do Brundisia, kde byl vřele uvítán Caesarovými vojáky, zabavil válečnou pokladnici uloženou zde k připravované válce s Parthy. Nato Octavianus začal shromažďovat dřívější Caesarovy legionáře, k čemuž využíval svého postavení Caesarova dědice. Zástup Octavianových přívrženců se během jeho cesty do Říma, kam dorazil 6. května 44 př. n. l., rozrostl na vojsko 3000 oddaných veteránů.

V konfliktu mezi Caesarovými stoupenci, kteří se shromáždili kolem Marca Antonia, a republikánsky smýšlejícími Caesarovými vrahy Gaiem Cassiem Longinem, Marcem Brutem a Decimem Iuniem Brutem nehrál Octavianus zpočátku žádnou roli. Marcus Antonius si jako nejbližší Caesarův spolubojovník a jeho kolega v konzulátu pro rok 44 př. n. l. činil nárok na vedení caesarovské frakce, pročež se zdráhal Octavianovi vydat diktátorův majetek. Ten i přesto Caesarovým vojákům a obyvatelům Říma vyplatil dary, které jim diktátor slíbil v závěti, přičemž neváhal vydražit vlastní majetek. Díky tomu přešla část Caesarových příznivců od Antonia k Octavianovi. V září zahájil řečník a jeden z nejvlivnějších senátorů Marcus Tullius Cicero své projevy proti Antoniovi, v nichž ho označil za největší hrozbu senátu a Římanů. Vědom si skutečnosti, že se veřejné mínění v Římě začíná obracet proti němu, pokusil se Antonius získat správcovství Předalpské Galie, která však již byla přiřčena Decimu Juniu Brutovi. Octavianus mezitím zvětšil svoji soukromou armádu a v listopadu přesvědčil penězi dvě z Antoniových legií, aby se přidaly na jeho stranu. Antonius, zneklidněný rostoucí Octavianovou mocí, poté k úlevě senátorů opustil Řím a v čele svých zbývajících sil ustoupil na sever.

Spojenectví s republikány

Decimus Brutus odmítl vydat Předalpskou Galii (tj. severní Itálii), načež byl Antoniem obležen v Mutině (dnešní Modena). Usnesení senátu o zastavení nepřátelství Antonius jednoduše ignoroval, neboť senát nedisponoval žádným vojskem. Tím se naskytla příležitost pro Octaviana a jeho armádu. Marcus Tullius Cicero, který nepatřil ke spiklencům, avšak sympatizoval s republikánskou věcí, podporoval Octaviana, jehož považoval za mladého a nezkušeného muže, v naději, že bude představovat protiváhu k Antoniovi. Octavianus zdánlivě přistoupil na tento obchod, přitom se ale opíral o schopné rádce, jako byl například zámožný Gaius Cilnius Maecenas, s jejichž pomocí sledoval vlastní cíle. Kombinací Ciceronova vyjednávání a vojenského nátlaku byl Octavianus 1. ledna 43 př. n. l. přijat do senátu, obdržel neomezenou vojenskou moc (imperium) a byla mu propůjčena konzulská pravomoc deset let před dosažením zákonem předepsané věkové hranice. Octavianus tak otevřeně vstoupil do spojenectví s republikány. Senát ho poté vyslal k Mutině, kde spolu se senátním vojskem vedeným konzuly Aulem Hirtiem a Gaiem Vibiem Pansou porazil v dubnu Antoniovy vojáky a přinutil je k ústupu do Zaalpské Galie.

Oba republikánští vojevůdci přišli v tomto boji o život, přičemž není zcela vyloučen Octavianův podíl na jejich smrti. Senát se nyní pokusil předat velení nad konzulským vojskem Decimu Brutovi. Octavianus se však proti tomu vzepřel a navíc pro sebe požadoval uvolněný konzulát a zrušení usnesení, kterým byl Antonius prohlášen za veřejného nepřítele. Když to senát odmítl, vytáhl Octavianus s osmi legiemi na Řím a 19. srpna 43 př. n. l. si státním pučem vynutil zvolení konzulem a zavržení Caesarových vrahů. Mezitím Marcus Antonius shromáždil s pomocí Marca Aemilia Lepida své rozptýlené legie v Galii. To Octaviana přimělo, aby změnil stranu a uzavřel spojenectví s vůdci caesarovské frakce, k čemuž mu dopomohla i jeho nynější role Caesarova mstitele. Podle vzoru Caesara, Pompeia a Crassa vytvořili Octavianus, Marcus Antonius a Lepidus v říjnu 43 př. n. l. poblíž Bononie (Bologna) druhý triumvirát. Ke stvrzení vzájemného spojenectví posloužila svatba Octaviana s Antoniovou nevlastní dcerou Clodií.

Druhý triumvirát

Mince s portrétem Marca Antonia

„Vláda tří mužů k nastolení pořádku ve státě“ (tresviri rei publicae constituendae), jak bylo oficiálně nazýváno toto spojenectví, spočívala na vojenské moci triumvirů, neboť pod jejich velením se nacházelo daleko nejvíc římských legií. Triumvirové si v listopadu 43 př. n. l. nechali plebejským shromážděním udělit diktátorskou pravomoc na dobu pěti let. Stejně jako za Sullovy diktatury byl zveřejněn seznam proskribovaných osob – 300 senátorů a 2000 jezdců, které směl kdokoliv beztrestně zavraždit. Hlavním motivem proskripcí byla snaha triumvirů opatřit si peníze k zaplacení vojska v nadcházejícím konfliktu s Caesarovými vrahy. Odměny poskytované za zadržení přiměly mnohé Římany k pronásledování proskribovaných, jejichž majetek byl posléze zabaven triumviry. Podle Suetonia se měl Octavianus proskripcí nejprve stranit, později se ale do nich zapojil s mnohem větší brutalitou a neúprosností než jeho kolegové. Postiženými nebyli jen spojenci vrahů. Kromě řady jiných optimátů se stal obětí masakru politických soupeřů triumvirů také Cicero kvůli Antoniově nenávisti. Proskripce zdaleka nesplnily finanční očekávání triumvirů, nicméně toto krveprolití zcela zdecimovalo republikánské elity v římském senátu. Prořídlý sbor triumvirové následně doplnili svými loajálními stoupenci. Podobnému zacházení byli vystaveni republikánsky smýšlející magistráti i v ostatních italských městech. Tato a další opatření rozhodujícím způsobem podlomila sílu vůdčích republikánských vrstev římské společnosti, čímž triumvirové zřejmě neúmyslně připravovali půdu pro pozdější nástup principátu. Právě tento převrat byl tím, co historik Ronald Syme, kriticky hodnotící Augusta, označil jako „Římskou revoluci“ (Roman revolution).

1. ledna roku 42 př. n. l. prohlásil senát Caesara za boha (Divus Iulius). Když si Marcus Antonius a Octavianus zajistili svou pozici v Itálii a nashromáždili dostatek finančních prostředků, vypravili se s 28 legiemi do Řecka, kde si zatím jejich nepřátelé Gaius Cassius a Marcus Brutus vytvořili vlastní mocenskou základnu. Kvůli Octavianovu chatrnému zdraví spočívala hlavní tíha boje na Antoniovi a jeho vojenských zkušenostech. Porážka republikánů ve dvou bitvách u Filipp v Makedonii v říjnu 42 př. n. l. se pokládá za okamžik definitivního zániku římské republiky. Vítězství v obou střetnutích bylo dosaženo především zásluhou Antoniových vojáků, což vedlo k posílení jeho role v triumvirátu. Antonius později využil této skutečnosti k znevažování Octaviana, jehož dokonce označoval za zbabělce, neboť přenechal vojenské velení Marcu Agrippovi.

Triumvirové si po vítězství rozdělili vládu nad římským impériem: Marcus Antonius se odebral do Egypta, kde se spojil s královnou Kleopatrou, bývalou milenkou Julia Caesara; Lepidovi byla svěřena severní Afrika – tehdejší obilnice Říma – kdežto Octavianus obdržel provincie Galii, Hispánii a Itálii. Na jeho bedrech navíc spočinul obtížný úkol přidělit veteránům půdu v Itálii. Zaopatřování veteránů po skončení války musel zajišťovat každý vítězný vojevůdce již od dob Mariovy reformy. Tím si dotyčný velitel zabezpečoval politickou podporu vysloužilých vojáků a zároveň získával důvěru budoucích legionářů. Při přerozdělování půdy v roce 42 př. n. l. docházelo často k násilnému vyvlastňování a vyhánění nejen jednotlivých vlastníků, nýbrž i obyvatel celých osmnácti měst. Octavianus se tehdy stal v Itálii všeobecně nenáviděnou osobou.

Socha Octaviana, kolem roku 30 př. n. l.

Šířící se nespokojenost s Octavianovým počínáním vedla mnoho Římanů, aby se obrátili na Antoniova bratra Lucia Antonia, kterého podporovala většina senátorů. V téže době požádal Octavianus o rozvod s Clodií. Tím však popudil její matku a Antoniovu manželku Fulvii, jež poté spolu s Luciem Antoniem shromáždila v Itálii vojsko proti Octavianovi. Vzbouřenci však byli snadno poraženi a obklíčeni ve městě Perusia (Perugia), které Octavianus přinutil ke kapitulaci na počátku roku 40 př. n. l. Lucius byl díky svému příbuzenství s Antoniem ušetřen, zatímco Fulvia musela odejít do vyhnanství v řeckém Sikyónu. Vůči Luciovým spojencům ovšem Octavianus neprojevil tolik shovívavosti. 15. března, v den čtvrtého výročí Caesarovy smrti, nechal popravit 300 senátorů a jezdců, přičemž Perusia byla vypleněna a srovnána se zemí pro výstrahu ostatním.

Marcus Antonius se mezitím na východě sblížil s egyptskou královnou Kleopatrou. Vědom si zhoršující se Octavianovy pozice, opustil Antonius Alexandrii a vypravil se s vojskem do Itálie, kde oblehl Brundisium. Válka mezi oběma triumviry byla na spadnutí. Avšak centurioni obou armád, z nichž mnozí se velmi dobře znali a často byli v příbuzenském vztahu, se odmítli proti sobě postavit, v čemž jejich příkladu následovali i prostí legionáři. V téže době zemřela v Sikyóně Antoniova manželka Fulvia. Její smrt a vzpoura vojáků přiměly oba soky k obnovení spojenectví. Na podzim roku 40 př. n. l. uzavřeli Antonius a Octavianus v Brundisiu smlouvu, podle níž byla Lepidovi ponechána Afrika, Antoniovi východ a Octavianovi západ. Italský poloostrov měl být nadále spravován společně, jelikož se ale Antonius záhy vrátil na východ, zůstala vláda nad Itálií v rukou Octaviana. K utužení obnovené aliance se Antonius na konci roku 40 př. n. l. oženil s Octavianovou sestrou Octavií.

Po rozvodu s Clodií se Octavianus oženil v témže roce se Scribonií, jež byla spřízněna s Pompeiovým synem Sextem Pompeiem. Ta mu porodila dceru Julii, jež byla jediným vlastním potomkem Octaviana. Ani ne po roce manželství však Octavianus v den Juliina narození Scribonii zapudil a v roce 38 př. n. l. se oženil s Livií Drusillou. Skandál byl umocněn tím, že přijal Livii do svého domu předtím, než se rozvedla se svým dosavadním manželem, přesvědčeným republikánem Tiberiem Claudiem Neronem. Tato žena, která se stala Octavianovou nejbližší rádkyní, přivedla do svazku s ním dva syny z předchozího manželství: Tiberia a Drusa.

Poslední politický soupeř triumvirů s velkou vlastní vojenskou mocí byl Sextus Pompeius. Pomocí své flotily ovládal Sicílii a Sardinii a ohrožoval zásobovací trasy do Itálie, což zásadně podkopávalo Octavianovu autoritu. Na nátlak senátu uzavřel Octavianus s Pompeiem v roce 39 př. n. l. smlouvu z Misena, čímž byla blokáda Itálie uvolněna za cenu uznání Pompeiovy vlády nad Sardinií, Korsikou, Sicílii a Peloponésem. Aliance se Sextem Pompeiem byla však narušena již zmiňovaným Octavianovým rozvodem se Scribonií. Nicméně k přímému útoku na Pompeia chyběly Octavianovi dostatečné námořní síly. V roce 37 př. n. l. se triumvirové dohodli v Tarentu na prodloužení jejich výjimečné moci o dalších pět let. Antonius se navíc zavázal poskytnout Octavianovi 120 lodí výměnou za 20 000 legionářů, které Antonius potřeboval k tažení proti Parthům. V roce 36 př. n. l. zahájili Octavianus a Lepidus společnou námořní operaci proti Pompeiovi na Sicílii. I přes počáteční Octavianovy nezdary byla flotila Sexta Pompeia takřka úplně zničena v září 36 př. n. l. Marcem Agrippou v bitvě u Naulochu. Pompeius následně uprchl do Asie, kde byl v Mílétu o rok později zajat a popraven jedním z Antoniových velitelů. Lepidus sice žádal Sicílii pro sebe, avšak jeho vojsko ho opustilo a přešlo k Octavianovi, načež se Lepidus vzdal. Octavianus mu dovolil ponechat si úřad nejvyššího velekněze (pontifex maximus), nadále již ovšem nebyl členem triumvirátu, čímž jeho politická kariéra skončila. Zbytek života strávil Lepidus ve faktickém vyhnanství ve své vile v Circeiích. Vláda nad římským světem byla nyní rozdělena mezi Octaviana na západě a Antonia na východě.

Boj o samovládu

Bitva u Actia, obraz od Lorenza Castra

Zatímco Octavianus podnikl v letech 35 a 34 př. n. l. menší tažení v Ilýrii, přišel jeho soupeř o svoji reputaci vítězného vojevůdce neúspěšnou válkou proti Parthům, kteří již od roku 40 př. n. l. pronikali pod velením republikánského velitele Quinta Labiena do Sýrie. Antonius se po této porážce vrátil do Egypta, kde se oddával milostnému vztahu s Kleopatrou. V roce 32 př. n. l. se kvůli ní rozvedl se svojí manželkou a Octavianovou sestrou Octavií. Octavianus dokázal Antoniova zalíbení v egyptské panovnici obratně propagandisticky využít tvrzením, že ztratil své římské občanství, neboť zavrhl zákonnou římskou manželku kvůli egyptské milence. Obdarováním Kleopatry a jejich dětí částmi římského území na východě Antonius pozvolna ztrácel v Římě své politické spojence. Octavianus zatím dále vystupňoval své útoky proti Antoniovi, přičemž se nezalekl ani svatokrádeže, když dal zveřejnit Antoniovu závěť uloženou v chrámu panen Vestálek. V té byly za jeho dědice určeny Kleopatřiny děti (nelze však vyloučit, že se jednalo o podvrh). Na konci roku 32 př. n. l. senát oficiálně odebral Antoniovi jeho konsulskou moc a vyhlásil válku Kleopatře. Octavianovi se tak podařilo navodit dojem, že Řím vede válku proti zahraničnímu nepříteli, třebaže ve skutečnosti se jednalo o vnitropolitický zápas mezi ním a Marcem Antoniem.

Na počátku roku 31 př. n. l. přepravilo loďstvo pod Agrippovým velením Octavianovo vojsko do Řecka. Agrippa poté sevřel Antoniovu a Kleopatřinu flotilu v Ambrakijském zálivu, čímž znemožnil zásobování Antoniových legií na pevnině. Antonius, jehož izolované vojsko začalo být sužováno dezercemi, se nakonec uchýlil k zoufalému pokusu prorazit Agrippovu námořní blokádu. 2. září roku 31 př. n. l. byla svedena bitva u mysu Actia, v níž Antoniovo loďstvo podlehlo Octavianově flotile pod velením Agrippy. Antonius jen se zbytky svých sil následoval Kleopatru unikající po moři do Egypta. Po příchodu Octavianových vojáků do Alexandrie v srpnu roku 30 př. n. l. si Marcus Antonius ukončil život, když nalehl na svůj meč. Nedlouho po něm se Kleopatra nechala dobrovolně uštknout hadem, jelikož se nechtěla stát atrakcí v Octavianově triumfu. Kleopatřiny a Antoniovy děti Octavianus ušetřil, ovšem Caesarion, syn Julia Caesara a Kleopatry, byl bez milosti zavražděn, neboť jak řekl Octavianus, „dva Caesarové jsou příliš.“ Tento skutek jasně demonstroval klíčový rozdíl mezi Juliem Caesarem a Octavianem. Zatímco Caesar dával po vítězství průchod své shovívavosti, Octavianus své krutosti. Egypt byl jako provincie připojen k římské říši a desetiletí trvající občanské války skončily. Na důkaz toho, že v celé říši zavládl mír, nechal Octavianus 12. ledna roku 29 př. n. l. zavřít bránu chrámu boha Iana na Foru Romanu - teprve potřetí v celých dosavadních římských dějinách.

Prvním císařem

Založení principátu

Augustus s občanskou korunou (corona civica), glyptotéka v Mnichově.

Když se Octavianus v létě roku 29 př. n. l. vrátil z východu do Říma, stál před stejným problémem, na kterém před patnácti lety ztroskotal Julius Caesar: vytvořit takový systém vlády, který by byl v souladu s více než 400 let starým, tradičním republikánským uspořádáním římského státu, a současně legalizovat novou skutečnost, že vláda nad ním už nenáleží senátu, konzulům ani ostatním republikánským institucím, nýbrž velitelům legií. Ti se již od dob Maria a Sully stále častěji domáhali násilím diktátorských pravomocí. Jeho cílem proto bylo sladit svoji veskrze diktátorskou moc s republikánskou ústavou a dodat tomuto protiprávnímu jednání háv zákonnosti. Prostá obnova republiky nepřicházela pro Octaviana v úvahu ze dvou důvodů: vůdčí aristokratické vrstvy byly občanskou válkou a proskripcemi takřka zlikvidovány. Obrovský územní rozsah říše navíc vyžadoval ke své obraně značný počet legií, přičemž jejich velitelé by se ocitali ve značném pokušení uzurpovat moc do vlastních rukou.

Od okamžiku svého návratu hledal Octavianus podporu u starých šlechtických rodů a snažil se obnovit respekt a vážnost republikánských institucí. Ze senátu nechal vyloučit skoro 200 jeho členů, které neseznal hodnými této instituce. Současně ale doplňoval prořídlé řady senátu povyšováním zasloužilých osob do patricijského stavu. Sám sebe nazýval – jak skromně zdůrazňoval – prvním senátorem (princeps senatus), což byl titul, udělovaný již v minulosti, který měl charakterizovat Octavianovo postavení jako „prvního mezi rovnými“ (primus inter pares). Pro Augustem nastolenou vládní formu se odtud vžil pojem principát, tedy „vláda prvního občana“ (princeps). Navzdory svému tradičnímu odporu proti jakékoli formě samovlády byli Římané v důsledku zmatků a chaosu předchozích desetiletí ochotní odevzdat veškerou moc do rukou jediného muže. Octavianus byl ale do té míry realista, že neusiloval o získání královského titulu. Na místo toho se ujal výkonu různých stávajících republikánských úřadů, jejichž (nezákonné) spojení mu zajistilo v podstatě monarchistické postavení ve státě, zároveň ale mohl předstírat, že respektuje republikánskou ústavu a zákony. Ostatně, jak dokázal v časech boje proti Marcu Antoniovi, uměl Octavianus výtečně využívat politické propagandy. Na konci svého života podal v soupise svých činů (Res Gestae Divi Augusti) následující výklad svého jednání:

„Během mého šestého a sedmého konzulátu (to znamená v letech 28 a 27 př. n. l.), když jsem ukončil občanské války, získal jsem za všeobecného souhlasu nejvyšší moc, již jsem odevzdal zpět k svobodnému nakládání senátu a římskému lidu. Za tyto mé zásluhy mě senát svým usnesením jmenoval Augustem. (…) Od této doby jsem sice převyšoval ostatní občany svou vážností a autoritou, ovšem na moci jsem neměl větší podíl než ti, kteří byli mými kolegy v úřadu.“

Dne 13. ledna roku 27 př. n. l. Octavianus předal veškeré mimořádné plné moci opět do rukou senátu, čímž byla republika formálně obnovena (res publica restituta). Potud se realita shoduje s Augustovým popisem. Už následujícího dne ale senát svěřil Octavianovi správu poloviny provincií, v nichž byla dislokována většina legií. Protože si Octavianus – prostřednictvím legátů – podržel velení vojsku, zůstal jediným vojenským vládcem a patronem vojáků. Říše se členila na císařské a senátorské provincie. Dalším republikánským prvkem nového státního uspořádání byl návrat ke každoročnímu ustavování magistrátů. V nadcházejících letech však princeps pravidelně zastával jeden ze dvou konzulátů. To se změnilo teprve revizí státního zřízení uskutečněnou 1. července 23 př. n. l. S výjimkou dvou let Augustus už od této doby úřad konzula nevykonával. Na místo toho mu byla udělena doživotní tribunská moc – tribunicia potestas (nikoli samotný úřad tribuna lidu). Tím nabyl oprávnění svolávat lidové shromáždění, navrhovat zákony a vetovat usnesení senátu. Senát přiznal Augustovi také imperium proconsulare maius („moc nad všemi prokonzuly“), čímž mu bylo zajištěno nadřazené postavení vůči správcům provincií. Rovněž směl být nadále doprovázen dvanácti liktory a v senátu zaujímal místo mezi oběma úřadujícími konzuly. Principát tak byl jakousi zastřenou monarchií. Augustus upustil od absolutní moci a připustil určitou účast senátorů na řízení státních záležitostí, zároveň si ale uchoval kontrolu nad všemi důležitými funkcemi ve státě a v armádě.

Na návrh Lucia Munatia Planca udělil senát Octavianovi 16. ledna 27 př. n. l. čestný titul Augustus, „Vznešený“. Ten měl Octavianovi dodávat spíše náboženskou než politickou autoritu (v tomto ohledu byl významnější titul principa). Toto jméno mělo jeho nositele postavit na roveň Romulovi, legendárnímu zakladateli Říma, a současně poskytovalo duchovní rozměr jeho nejvyšší politické moci ve státě, jakým konzulové z dob republiky nikdy nedisponovali. Kromě tohoto titulu mu dal senát vystavit v kurii zlatý štít, na němž byly velebeny Augustovy ctnosti (virtus, pietas, clementia, iustitia – „odvaha, zbožnost, laskavost, spravedlnost“). Okázalé odznaky moci v podobě žezla či diadému však Augustus odmítl. Po smrti Marca Aemilia Lepida v roce 13 př. n. l. převzal Augustus také úřad nejvyššího kněze (pontifex maximus) a upevnil tak svoji pozici nejvyšší autority v rámci římského náboženství. V roce 2 př. n. l. jmenoval senát Augusta „otcem vlasti“ (pater patriae). Na tento titul byl Augustus obzvláště hrdý, neboť symbolizoval více než pouhou čestnou hodnost. Každému Římanovi tím dával jasně najevo, že má vůči všem obyvatelům říše stejné postavení, jaké požíval otec římské rodiny (pater familias) ve vztahu k jejím členům.

Nové státní zřízení nebylo Římany přijato zcela bez odporu. Obzvláště patricijské rody staré senátorské šlechty, na které pohlížel Augustus s mírným despektem, se jen obtížně vyrovnávaly se ztrátou své dosavadní moci. Některé prameny zmiňují, že Augustus se po svém návratu z východu pohyboval v senátu s brněním ukrytým pod tógou. Senátory prý přijímal jen po jednom a až poté, co absolvovali tělesnou prohlídku. Četná spiknutí jako například komplot Maecenatova švagra Lucia Licinia Varra a Fannia Caepia, který byl odhalen v roce 23 nebo 22 př. n. l., ukazovala, že Augustem nastolený řád vyvolával mezi Římany ještě po několika letech značný odpor. Poněvadž datum tohoto spiknutí nelze přesně určit, zůstává dodnes nejasné, zda se jednalo o příčinu či následek změn principátu provedených v roce 23 př. n. l.

Důvod, proč byl nakonec nový systém vlády Římany akceptován, spočíval z části v tom, že Augustus dával ostentativně najevo svoji úctu ke starým republikánským institucím, starobylým zvykům a právům. Třebaže však jeho současníci mohli tvrdit, že stará republika a její instituce stále trvají, mnozí si uvědomovali, že jde pouze o zdání navozené Augustovou zdařilou propagandou. Koneckonců směrodatným se ukázal strohý fakt, že principát – oproti Sullovu nebo Caesarovu režimu – opravdu fungoval a navíc jeho jedinou alternativou byly občanské války. Dalším činitelem úspěchu nového režimu, který by neměl být podceňován, byl čas: Augustus po dosažení samovlády panoval více než čtyřicet let, tedy déle než kterýkoli jeho nástupce. Římané si tak v podstatě zvykli na vládu prvního občana. V době Augustovy smrti žilo již jen málo lidí, kteří by si uchovali v paměti období republiky. Augustův nový řád díky tomu přetrval více než 300 let až do vlády císaře Diocletiana.

Hospodářské a společenské reformy

Fresky v Augustově paláci na římském Palatinu

Ara Pacis – Oltář míru, na reliéfu znázorněna Augustova rodina.

Podobně náročný úkol jako změna ústavy státu představovala vnitřní a vnější stabilizace říše, její hospodářské zotavení, obnova práva a pořádku v Římě a v provinciích a zabezpečení hranic. Předpoklady pro všeobecný hospodářský rozmach byly po bitvě u Actia příznivější než v předchozích desetiletích. Augustus rozpustil více než polovinu všech legií, které se v roce 31 př. n. l. nacházely ve zbrani (na konci občanských válek jich existovalo přes šedesát), jelikož udržování tak obrovského vojska znamenalo příliš velkou zátěž pro hospodářství státu. Reorganizací vojska vytvořil Augustu první stálé římské vojsko, jež se skládalo z 28 legií o 150 000 mužích doplněných stejným počtem vojáků pomocných sborů (auxilia). Všechny vojenské síly byly rozmístěny ve značné vzdálenosti od Říma podél neklidných hranic impéria, kde se mělo zabránit riziku možné vzpoury vojáků. V roce 27 př. n. l. byla založena také pretoriánská garda, původně osobní tělesná stráž velitele na bojišti, jež se vyvinula v císařskou gardu a významného politického činitele ve městě Římě. Oproti situaci před dvanácti lety nebylo však nutné za účelem obdarování veteránů sáhnout ke konfiskacím, neboť nezměrná kořist, která padla Římanům do rukou v podobě egyptské státní pokladny, postačovala k nakoupení potřebné půdy. V Itálii a v provinciích se tak vyvinula široká vrstva Augustovi oddaných zemědělců – veteránů. Své stoupence ve městě Augustus odměnil zlatem a funkcemi ve státní správě, čímž vznikla nová vládnoucí společenská třída, jejíž postavení a majetek bylo závislé na existenci principátu.

V provinciích, které byly dosud postihovány vysokými daněmi, odvody branců a postupem armád, se pozvolna obnovila určitá míra blahobytu. Augustus obnovil právní jistotu a zabránil do té doby obvyklému plenění provincií ze strany dřívějších republikánských úředníků a výběrčích daní stanovením pevné daňové sazby, jejíž výtěžky byly prostřednictvím císařem dosazených úředníků odváděny přímo do Říma. Skončila tak dosavadní praxe drancování provincií vysloužilými magistráty. Tacitus, jinak jeden z nejtvrdších kritiků principátu, uznával Augustovu velkou zásluhu na zlepšení hospodářských a životních podmínek provinciálů. Dodnes je Augustova politika pokládána za vzorový příklad konsolidace státu. Historik Velleius Paterculus shrnul několik let po Augustově smrti působení jeho politiky následujícím způsobem:

„Pole byla opět obdělávána, bohové uctíváni, lidé se těšili klidu a míru a byli si jistí držbou vlastního majetku.“

Reorganizaci provincií prováděl Augustus zpočátku sám. Již v létě roku 27 př. n. l. se vypravil do severozápadních teritorií říše, kde strávil několik následujících let. Nejprve pobýval v Galii, která byla od dob Caesarova podrobení ponechávána svému osudu. Po úpravě zdejších poměrů podnikl Augustus vojenské tažení na sever Pyrenejského poloostrova do Kantábrie, která dosud nepatřila k říši, a začlenil její území do provincie Hispania Tarraconensis. Během zpáteční cesty do Říma v roce 23 př. n. l. Augustus vážně onemocněl, dokonce i jeho rodina a nejbližší přátelé očekávali principovu smrt. Přestože se posléze uzdravil, přiměla ho tato zkušenost k rozhodnutí již nikdy nevést své legie osobně do války.

Jedním z charakteristických znaků Augustovy vlády byla snaha o obnovu starodávných zvyků a mravnosti římské společnosti. V roce 19 př. n. l. zřídil senát z Augustova podnětu tzv. cura morum, jíž byl určen dohled nad mravností. V dalším roce vydal senát zákon, jenž zpřísňoval tresty za cizoložství a zavedl všeobecnou povinnost vstupovat do manželství. Samotný Augustus přitom v dobách svého mládí nepatřil k vzorným příkladům starořímských ctností – vynucený rozvod jeho ženy Livie s jejím předchozím manželem byl toho nejzřejmějším důkazem. Ovšem nyní viděl Augustus ve zdůrazňování tradičních hodnot prostředek k napravení mravního úpadku zapříčiněného občanskými válkami. Principova vážnost (dignitas) a autorita (auctoritas) si přirozeně žádaly, aby Augustus a jeho rodina šli příkladem. Což ale Augusta přivedlo k neshodám s jeho dcerou Julií, která se s otcovými morálními zásadami neztotožňovala. V roce 2 př. n. l. ji proto Augustus osobně obžaloval v senátu z cizoložství. Za trest byla Julie vyhnána na malý ostrov Pandateria. O devět let později, v roce 8 n. l., postihl stejný osud básníka Ovidia, autora díla Ars amatoria („Umění milovat“). Jeho údělem se stalo vyhnanství v osadě Tomis na pobřeží Černého moře. Propagandistický obraz principa jako věrného a starostlivého starořímského patrona, který střeží blaho římského lidu, nalezl svůj nejviditelnější výraz v rozsáhlém stavebním programu ve městě Římě. Byly vybudovány užitkové stavby jako například četné akvadukty nebo obrovské sluneční hodiny, především ale různé reprezentativní stavby jako Augustovo forum, Marcellovo divadlo a četné chrámy, které sloužily k posílení Augustovy autority v očích Římanů. V Res gestae divi Augusti Augustus tvrdil, že během jediného roku nechal opravit 82 chrámů. Vergilius se v Aeneidě zase zmiňuje o 300 chrámech, které dal prý Augustus postavit.

Zahraniční výboje

Rozsah římské říše za Augusta; žlutá barva znázorňuje území říše v roce 31 př. n. l., různé odstíny zelené představují země dobyté za Augusta a růžová klientská království.

Augustova zahraniční politika bývá hodnocena převážně jako defenzivní. Obzvláště historikové v 19. století ji pokládali jen za snahu o zabezpečení hranic říše. K tomuto pohledu přispělo také Augustovo odmítnutí realizace tažení proti parthské říši plánované Caesarem v odvetu za Crassovu porážku v roce 53 př. n. l. Pouhá demonstrace vojenské síly postačila k tomu, aby Parthové přijali v roce 20 př. n. l. smlouvu o úpravě hranic a vydání symbolů římských legií ukořistěných v bitvě u Karrh. Toto ve skutečnosti smírné řešení konfliktu bylo v Římě prezentováno jako velkolepé vojenské vítězství. Po vítězství u Actia bylo teritorium římské říše zvětšeno o území Egypta. Expanze na východ pokračovala v roce 25 př. n. l., kdy Římané ustavili provincií Galatii v Malé Asii. Při ochraně východních provincií před parthskou hrozbou se Augustus spoléhal na soustavu klientských království, jako byla Arménie či Kappadokie, zároveň umístil silné vojenské oddíly do Sýrie. Svoji závislost na Římu uznala také severoafrická Mauretánie.

Teorii o Augustově obranné zahraniční politice ovšem nelze přijmout bez výhrad, neboť žádný vojevůdce republiky ani žádný jiný císař nepřipojil k římské říši tak rozsáhlá území (většinou prostřednictvím válečných výbojů) jako Augustus. Třebaže Parthové nadále ohrožovali římský Orient, hlavním bojištěm se ukázala být severní hranice. V roce 19 př. n. l. dokončil Agrippa podmanění kantabrijských kmenů v Hispánii. Vpád Germánů do Galie v roce 16 př. n. l. a porážka římského legáta Marca Lollia si vyžádaly Augustovu dočasnou přítomnost na Rýně. Výsledkem byla rozsáhlá vojenská operace na severovýchodních hranicích říše, která skončila začleněním několika nových provincií. Z východní Galie, Alp a dalmatského pobřeží byly hranice impéria posunuty k řekám Dunaji a Rýnu. Jižně od Dunaje vznikly provincie Raetie, Panonie, Ilýrie a Moesie. Do této doby spadá založení kolonie Augusta Vindelicorum (dnešní Augsburg) v roce 15 př. n. l. a četných dalších sídel. Augsburg je jedním z mnoha měst, jehož název byl odvozen z Augustova jména.

Jediný ovšem zásadní zahraničněpolitický neúspěch musel Augustus strpět, když jeho pokus o dobytí pravobřežní Germánie skončil vojenskou katastrofou. Dobývání této země zahájil v roce 12 př. n. l. Augustův nevlastní syn Drusus, který v roce 9 př. n. l. pronikl až k Labi. Po jeho náhlé smrti pokračoval v podrobování Germánů mezi dolním Labem a Rýnem Drusův bratr Tiberius, jenž již v předchozích letech zajistil římskou nadvládu v Panonii na západě Balkánu. V roce 6 n. l. však vypukla nebezpečná vzpoura panonských a ilyrských kmenů, jež si ke svému zdolání vyžádala tři roky těžkých bojů. V téže době vytvořil náčelník Cherusků Arminius široké spojenectví germánských kmenů, které v bitvě v Teutoburském lese v roce 9 n. l. zničilo tři římské legie pod velením Publia Quinctilia Vara. Když se Augustus dozvěděl o pohromě Římanů, podle Suetonia prý zvolal: „Quintili Vare, legiones redde!“ („Qunctilie Vare, vrať mi mé legie!“) Důsledkem této těžké porážky byla nejprve velice náročná a zdlouhavá válka, po níž následoval ústup Římanů na linii Dunaj-Rýn.

Úprava nástupnictví a smrt

Tiberius, úspěšný vojevůdce a nástupce Augusta

Přestože je Augustus ve všech pramenech z doby svého života líčen jako dobře vypadající muž, byl už od svého dětství slabé tělesné konstituce. Prodělal mnoho těžkých nemocí jako třeba v roce 23 př. n. l. a nikdy tudíž nedoufal, že se dožije na tehdejší dobu vysokého věku sedmdesáti pěti let. Pro zajištění trvalosti jím ustaveného vládního systému se jevila klíčovou otázkou úprava následnictví. Zatímco jeho žena Livia chtěla na trůně vidět jednoho ze svých synů z manželství s Tiberiem Claudiem Neronem, Augustus toužil po vlastním nástupci z rodu Juliů. Jelikož ale neměl žádné syny, přinutil svoji dceru Julii, aby se postupně provdala za několik jím vybraných uchazečů o vládu. V roce 25 př. n. l. se jejím prvním mužem stal Marcus Claudius Marcellus, syn Augustovy sestry Octavie. Upřednostněním svého synovce proti sobě popudil Agrippu, jenž si sám činil oprávněné naděje na to, že se stane Augustovým nástupcem. Nicméně sotva dvacetiletý Marcellus již o dva roky později zemřel, což znovu otevřelo možnost Agrippova následnictví. Augustus tedy v roce 21 př. n. l. přesvědčil svého starého přítele, aby se nechal rozvést se svojí stávající manželkou a oženil se s jeho tehdy pětadvacetiletou dcerou. Z Agrippova a Juliina manželství vzešly dvě dcery a tři synové: Gaius Caesar, Lucius Caesar a po smrti otce narozený Agrippa Postumus. Když Agrippa v roce 12 př. n. l. zemřel, spočívaly Augustovy naděje na jeho starších vnucích, které chtěl adopcí přijmout za syny. Obával se však, aby Livia a jeho nevlastní syn Tiberius oba malé chlapce po jeho smrti nedali odstranit nebo úmyslně neopominuli.

Augustus proto přiměl Tiberia k rozchodu s jeho ženou a Agrippovou dcerou Vipsanií a ke svatbě s Julií, čímž chtěl oba mladé prince ochránit. Patrně si nepřál za svého nástupce Tiberia ani jeho bratra Drusa, jemuž byl více nakloněn. S Tiberiem, který těžce snášel vynucené manželství s Julií, se nakonec dostal do rozepře, načež Tiberius v roce 6 př. n. l. složil všechny úřady a odešel do exilu na ostrov Rhodos. K určitému vzájemnému usmíření mezi oběma muži došlo poté, co byla Julia vypovězena z Říma kvůli svému neřestnému způsobu života a její synové Lucius a Gaius Caesar krátce po sobě v letech 2 a 4 n. l. zemřeli. Protože Drusus zahynul už v roce 9 př. n. l. během válečného tažení v Germánii, zůstal Tiberius jediným možným nástupcem Augusta. 26. června roku 4 ho Augustus společně se svým posledním žijícím vnukem Agrippou Postumem adoptoval. O tři roky později však nechal Agrippu z ne zcela jasných důvodů poslat do vyhnanství na ostrov Planasia, kde byl krátce po Augustově smrti zavražděn. Současně Tiberius musel adoptovat Germanica, syna svého zemřelého bratra, který jakožto vnuk Octavie pocházel jak z dynastie Juliů, tak i z klaudijského rodu (jeho syn Caligula nastoupil na trůn po Tiberiovi v roce 37). Nicméně teprve v roce 13 předal Augustus Tiberiovi všechny pravomoci principa a určil ho v závěti svým dědicem a nástupcem.

V létě následujícího roku podnikl císař cestu, jež měla vést do Beneventa se zastávkou na ostrově Capri. Zde ale onemocněl hrozivým průjmem, pokračoval však dále v cestě na pevninu do Neapole. Odtud se nechal dopravit do Noly – údajně do téhož domu, v němž zemřel jeho otec Gaius Octavius. Zde Augustus za přítomnosti své manželky Livie a mnoha senátorů 19. srpna roku 14 zemřel. Prý se tak stalo v tentýž den, v němž před padesáti lety nastoupil svůj první konzulát. Podle Suetonia se tento muž, jenž se po celý svůj život skrýval za tolika maskami, rozloučil formulí, kterou pronášeli herci na závěr svého vystoupení: „Pokud se vám představení líbilo, tak tleskejte a s díky nás propusťte domů.“ Augustus byl nepochybně inteligentní, rozhodný a bystrý politik, neoplýval však takovým charismatem jako Julius Caesar a příležitostně se ocital pod silným (a ne vždy příznivým) vlivem Livie. Augustovy ostatky byly dopraveny do Říma a spáleny na Martově poli. Popel byl uložen ve skvostném mauzoleu, které nechal zřídit pro sebe a svou rodinu. Vedle četných jiných poct se senát usnesl nazývat císařovým jménem osmý měsíc, v němž se přihodilo mnoho důležitých událostí Augustova mocenského vzestupu. Augustus byl – stejně jako většina římských císařů po své smrti – prohlášen za boha (divus).

Augustův věk

Augustus z Prima Porty

Už Augustovi současníci nazývali tehdejší dobu „érou Apollóna“, podle řeckého boha světla, umění, hudby, moudrosti a věštby, jemuž císař zřídil svatyni na místě bitvy u Actia a u svého domu na Palatinu v Římě. Princeps se těšil značné úctě již za svého života, což dokládají četné oslavné básně Horatia Flacca. Po Augustově smrti bylo období jeho vlády prohlášeno za Pax Augusta („Augustův mír“). Ve srovnání s předchozím stoletím a s vládou mnoha jeho císařských následovníků přinesla Augustova éra – Saeculum Augustum – Římu, Itálii a většině provincií dlouhotrvající etapu vnitřního míru, stability, bezpečnosti a blahobytu. Po skončení občanských válek nastal rozvoj hospodářství stejně jako umění a kultury. Augustus se stal předním patronem umění. Řada jedinců z císařova okolí, jako byl jeho blízký přítel Maecenas, jej v této činnosti napodobovala, čímž napomohla mohutnému rozkvětu literární aktivity. Literární scéna Augustova Říma byla tudíž výjimečně zvučná. Tento skvělý věk přinesl světu několik slavných básníků, jako byl Vergilius, Horatius, Ovidius, Propertius, Tibullus, a historiků, z nichž nejproslulejší byl Livius. Augustus se také pokoušel psát tragédie, svoje drama Ajax ale zničil, jelikož si byl vědom jeho nedokonalosti.

V oblasti architektury podnikl císař vskutku nákladný stavební program, pročež se mohl po právu pyšnit slavným výrokem, že „nalezl město z cihel a zanechal ho po sobě z mramoru“. Mezi nejvelkolepější monumenty postavené za jeho vlády, z níž se nám dodnes mnohé dochovaly, náleželo Marcellovo divadlo, Pantheon později rekonstruovaný Hadrianem, Augustův oblouk, Agrippovy lázně, Augustovo mauzoleum nebo Ara Pacis, Oltář míru z roku 9 př. n. l., na jehož reliéfu je znázorněna celá císařova rodina. Dojem, který chtěl císař těmito stavbami navodit, však nejpozději od roku 16 př. n. l. kontrastoval s ustavičnými válkami, které byly vedeny na hranicích státu. Říše se za Augusta rozšířila v takové míře jako nikdy předtím ani nikdy potom. Vedle bohatého Egypta a Galatie byly zřízeny nové provincie na Rýně a Dunaji, jejichž dobytí bylo svým rozsahem a náročností srovnatelné s Caesarovou okupací Galie. Uvnitř říše a v jejích provinciích zanechávala válka ještě po roce 31 př. n. l. určité stopy. Přesto už Augustovi současníci vnímali mír a blahobyt jako charakteristické znaky jeho epochy. To byl také důvod, proč se tak snadno smířili s nastolením monarchie a zánikem republiky, zvláště když případný pokus o znovunastolení republikánského zřízení by musel nevyhnutelně vést k nové občanské válce. Augustus byl proto často oslavován jako zachránce míru. Jeho výjimečné a znamenité činy z druhé poloviny jeho života tak daly zapomenout na jím spáchané krutosti a bezpráví z doby jeho mládí.

Literatura

• BURIAN, Jan, Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace, Praha, Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• ECK, Werner, Augustus a jeho doba, Praha, Vyšehrad, 2004. ISBN 80-7021-688-3
• GRANT Michael, Římští císařové: životopisy vládců císařského Říma v letech 31 př. Kr. – 476 po Kr., Praha, BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• SCHMITTHENNER, Walter, Augustus, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1969
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus, Životopisy dvanácti císařů, Praha, Svoboda, 1974
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, Dějiny psané Římem, Praha, Český spisovatel, 1995. ISBN 80-202-0560-8

Tiberius

Tiberius
2. římský císař
Tiberiova busta v Louvru
Doba vlády	19. srpna 14 – 16. března 37
Úplné jméno	Tiberius Julius Caesar Augustus
Narození	16. listopadu 42 př. n. l. Řím
Úmrtí	16. března 37 Misenum
Předchůdce	Augustus
Nástupce	Caligula
Potomci	Drusus mladší Tiberillus
Dynastie	julsko-klaudijská
Otec	Tiberius Claudius Nero
Matka	Livia Drusilla

Tiberius Julius Caesar Augustus (rodným jménem Tiberius Claudius Nero; 16. listopadu 42 př. n. l. – 16. března 37 n. l.) byl druhým císařem římské říše od roku 14 n. l. až do své smrti. Narodil se jako syn Tiberia Claudia Nerona a Livie Drusilly, přičemž pocházel ze starobylého a velmi urozeného rodu Claudiů. Po rozvodu rodičů a nové svatbě matky se stal nevlastním synem Octaviana, který se pod jménem Augustus chopil moci jako první císař římské říše. Pozvolným cílevědomým provázáním Augustova rodu s Tiberiovým utužováním vzájemných příbuzenských svazků mezi členy jejich rodin vznikla julsko-klaudijská dynastie.

V mládí prokázal Tiberius znamenitý vojenský talent při vedení četných tažení při severní hranici impéria, často společně se svým bratrem Drusem, jenž roku 9 př. n. l. náhle zemřel po pádu z koně. V pozdějším věku byl Tiberius z politických důvodů přinucen k uzavření manželství s Augustovou dcerou Julií starší. Jistý čas strávil ve zpočátku dobrovolném vyhnanství na ostrově Rhodos. Poté, co se směl vrátit do Říma, byl v roce 4 n. l. adoptován Augustem a ustaven jeho nástupcem. Pak se vypravil do Germánie, podílel se na potlačení povstání kmenů žijících v Ilýrii a Panonii a věnoval se nápravě dopadů římské porážky v bitvě v Teutoburském lese.

Tiberius se ujal vlády po smrti svého adoptivního otce 19. srpna 14 n. l. V průběhu svého principátu provedl úsporné hospodářské reformy, v rámci nichž naplnil státní pokladnu penězi. Současně ukončil politiku vojenské expanze a omezil se na obranu stávajících hranic, v čemž mu byl nápomocen jeho synovec a adoptivní syn Germanicus. Na rozdíl od svého předchůdce nedokázal vycházet se senátem v obdobném souladu, neboť vztahy mezi ním a senátory zatěžovaly vzrůstající rozpory, v důsledku nichž nabývalo jeho panování stále více tyranské podoby. Po smrti Germanika a svého syna Drusa mladšího se rostoucí měrou spoléhal na bezohledného a ctižádostivého pretoriánského prefekta Seiana, do jehož rukou postupně svěřil faktické řízení státu. V roce 26 se stáhl z Říma do ústraní na ostrov Capri. Když Seianova moc dosáhla takových rozměrů, že ohrožovala samotného Tiberia, nechal ho starý císař roku 31 sesadit a následně popravit. Tiberiovým úmrtím v roce 37 přešla vláda na jeho prasynovce a Germanikova syna Caligulu.

Autoři reprezentující senátorskou historiografii, především Tacitus a Suetonius, podrobují Tiberia silné kritice a závěr jeho období vykreslují v ponurých barvách. Nicméně moderní badatelé zrevidovali jeho negativní hodnocení a vyzdvihují ho jako svědomitého a uvážlivého politika.

Život

Původ a mládí

Tiberiova matka Livia Drusilla

Tiberius se narodil 16. listopadu 42 př. n. l. v Římě jako syn senátora Tiberia Claudia Nerona a jeho manželky Livie Drusilly. Oba jeho rodiče pocházeli z různých větví starobylého a urozeného republikánského rodu Claudiů a jejich společným předkem byl cenzor Appius Claudius Caecus. Tiberiův otec Tiberius Claudius Nero stál v římské občanské válce na straně Julia Caesara, avšak po jeho zavraždění se připojil k republikánům. Podporoval také Lucia Antonia, bratra jednoho z triumvirů Marka Antonia, jenž započal povstání proti Octavianovi. Po porážce Lucia Antonia uprchl Tiberius Claudius Nero se svojí manželkou a malým Tiberiem nejprve na Sicílii, ovládanou tehdy Sextem Pompeiem, a posléze do Řecka. Odtud se i se svou rodinou vrátil do Itálie poté, co na jaře 39 př. n. l. uzavřel Sextus Pompeius s Octavianem smlouvu v Misenu. O několik měsíců později upoutala Octavianovu pozornost Tiberiova matka Livia Drusilla. Její manžel se brzy podvolil triumvirově vůli a se svou ženou se rozvedl, třebaže byla právě těhotná. Octavianus nehleděl na morální nebo náboženské překážky a 17. ledna 38 př. n. l. se oženil s Livií Drusillou, jež po třech měsících manželství přivedla na svět Tiberiova bratra Drusa.

O Tiberiově dětství a mládí toho není mnoho známo. V třech letech ho odvedli do domu jeho otčíma, kde se mu spolu s bratrem dostalo patřičné výchovy a vzdělání. Se svým fyzickým otcem udržoval jisté kontakty až do jeho smrti roku 33 nebo 32 př. n. l. Tehdy učinil jako devítiletý svoje první veřejné vystoupení pronesením smuteční řeči na zemřelého. Tiberius se se značným zájmem věnoval studiu latinské a zvláště řecké rétoriky a rovněž filozofie. V roce 29 př. n. l. doprovázel vůz, na němž jel Octavianus při triumfu na oslavu vítězství v bitvě u Actia. Nedlouho po Octavianově jmenování Augustem a formálním založení principátu oblékl Tiberius v patnácti letech mužskou togu a pozvolna byl zasvěcován do veřejného života, v němž byla jeho role od samého počátku úzce propojena se službou ve prospěch nevlastního otce.

Vojenská kariéra

Tiberius se s Markem Claudiem Marcellem, Augustovým synovcem, zúčastnil v polovině dvacátých let posledního století př. n. l. tažení proti Kantabrům v severní Hispánii, přičemž obdržel hodnost vojenského tribuna. Podobně jako jiní začínající římští politikové vystupoval před soudy v roli obhájce a potom i jako žalobce; konkrétně se tak stalo v případu Fannia Caepiona, údajně osnujícímu spiknutí proti Augustovi. Jakmile se vrátil do Říma, zastával roku 23 př. n. l. úřad quaestora a jeho úkolem bylo zabezpečení zásobování města obilím. Římský senát mu na žádost Augusta přiznal právo ucházet se o praeturu a konzulát o pět let dříve, než určovala zákonem stanovená věková hranice.

Drusus, Tiberiův bratr

Kolem roku 20 př. n. l. byla Tiberiovi dána první příležitost projevit své diplomatické a vojenské schopnosti, když mu Augustus nařídil uspořádat poměry v Arménii. Tomuto království náležela role nárazníkového státu mezi Římany a Parthy, kteří v uplynulých desetiletích získali římské válečné standardy v bojích proti Crassovi, Decidiu Saxovi a Antoniovi. Několikaletá vyjednávání s Parthy nevedla k jejich vrácení. Teprve dynastické spory v Arménii umožnily Augustovi vyslat na východ legie v čele s Tiberiem. Po krátké výpravě, v jejímž průběhu nenarazil na žádný odpor, dosadil Tiberius římského chráněnce Tigrana na arménský královský trůn. Tato přesvědčivá demonstrace síly přiměla parthského krále Fraata IV., aby odevzdal ukořistěné orly Tiberiovi. Úspěšné vyřešení parthského problému a faktické podrobení Arménie se dočkalo příznivého ohlasu mezi Římany a bylo opakovaně vyzvedáváno augustovskou propagandou. Někdy v téže době se Tiberius oženil s Vipsanií Agrippinou, dcerou Augustova nejbližšího přítele a zetě Marka Vipsania Agrippy. Zhruba po pěti letech trvání manželství Vipsanie porodila Tiberiovi syna Drusa mladšího.

V roce 16 př. n. l. působil Tiberius jako praetor a posléze podstoupil četná tažení na severních hranicích říše. Nejprve doprovázel Augusta při trestné expedici proti germánským kmenům Sugambrům, Tenkterům a Usipetům. V následujícím roce podnikl společně s bratrem Drusem výpravu proti barbarům obývajícím Raetii a Vindelicii, znepokojujícími svými občasnými nájezdy Itálii stejně jako Galii. Rychlý postup podél alpských údolí a rozdělení sil mezi oba bratry přineslo Římanům snadné vítězství, v důsledku něhož si podmanili celé území Raetie táhnoucí se až k hornímu Dunaji. Tiberius si tímto úspěchem vydobyl pověst zdatného vojevůdce a po svém návratu do Říma byl roku 13 př. n. l. ustaven konzulem. Poté byl poslán do Panonie, kde v dalších dvou letech vítězil nad místními kmeny, za což mu byl odhlasován triumf. Augustus však odmítl přiznat svému nevlastnímu synovi tuto poctu a obdařil ho pouze triumfálními odznaky.

Zkraje roku 12 př. n. l. zemřel Agrippa, Augustův nejschopnější generál a administrátor. Ačkoli Tiberius byl šťastně ženatý s Vipsanií, Augustus mu rozkázal, aby se s ní rozvedl a uzavřel nový sňatek s jeho dcerou a Agrippovou vdovou Julií starší, čemuž se Tiberius spořádaně podvolil. Princeps Augustus tím zajistil patrona nedospělým synům Agrippy a Julie starší, Gaiovi a Luciovi Caesarovi, které adoptoval a v nichž spatřoval své vytoužené následníky. Současně s jistou zdráhavostí dopomohl Tiberiovi k vzestupu. Tiberius byl údajně hluboce zasažen steskem po Vipsanii, již musel zapudit. Počáteční soulad mezi ním a Julií vyprchal po narození a brzkém úmrtí jejich jediného syna, pročež pravděpodobně od roku 7 př. n. l. žili odděleně.

Smrt bratra a odchod na Rhodos

Augustova socha z Prima Porty

Po svatbě s Julií se Tiberius vydal s Augustem do Galie, odkud ho záhy odvedl přetrvávající neklid na západním Balkáně. V roce 9 př. n. l. pokračoval v pacifikaci odbojných kmenů v Panonii a Dalmácii, zatímco jeho bratr Drusus válčil v Germánii a pronikl až k Labi. Při zpáteční cestě spadl z koně a utrpěným zraněním posléze podlehl. Tiberius, zpravený o bratrově nehodě, se s ním stihl setkat v Mogontiaku (dnešní Mohuč) ještě před jeho smrtí. Pohroužen v zármutek dopravil Drusovo tělo do Říma a celou cestu šel pěšky v čele smutečního procesí. Jelikož smrt Agrippy a Drusa připravila Augusta za čtyři roky o dva z jeho nejbližších spolupracovníků, musel se princeps rostoucí měrou spoléhat na Tiberia, jenž se stal fakticky druhým mužem ve státě. Tiberius převzal po bratrovi velení nad legiemi na Rýně a přiměl germánské kmeny požádat o mír. Na rozdíl od Drusa při tom neváhal využívat ve větší míře i diplomatických prostředků. V roce 7 př. n. l. mu Augustus konečně dovolil oslavit triumf a navíc směl zastávat svůj druhý konzulát.

Jakmile skončilo Tiberiovo funkční období v úřadu konzula, princeps ho obdařil tribunskou mocí (tribunitia potestas) na pět let, přičemž se ho chystal poslat do Arménie urovnat tamější záležitosti. Ačkoli Tiberius byl všestranně zahrnován poctami, roku 6 př. n. l. náhle ohlásil svůj úmysl vzdát se politické kariéry a odejít na ostrov Rhodos. Nato si Augustus v senátu otevřeně postěžoval, že jím byl opuštěn a zrazen. Všechny důvody tohoto Tiberiova kroku zůstaly antickým spisovatelům utajeny. Suetonius udává jako jednu z možných příčin Tiberiovo znechucení ze skandálního života manželky Julie, proti níž nemohl nijak zakročit ani se s ní rozvést. Rovněž Tacitus považuje za motiv Tiberiova ústupu na Rhodos chování jeho manželky. Moderní historikové nicméně dávají Tiberiovo jednání spíše do souvislosti s Augustovou nápadnou podporou jeho dospívajícím adoptivním synům. Ať už byly Tiberiovy pohnutky jakékoli, jeho odchod znamenal zásadní komplikaci pro Augustovy záměry ve věci nástupnictví. Gaius a Lucius byli dosud příliš mladí a téměř šedesátiletý princeps tak neměl prakticky žádného reálného následníka, jemuž by mohl přenechat otěže moci v případě svého skonu.

Na Rhodu se Tiberius oddával klidnému životu prostého občana a příležitostně se účastnil přednášek filozofů. Třebaže se snažil vystupovat jako soukromník, navštěvovali ho zde místodržitelé a císařští legáti plavící se z Říma do východních provincií. V roce 2 př. n. l. bylo pouto mezi Augustem a Tiberiem ještě více oslabeno, neboť Julie upadla u svého otce v nemilost. Augustus vykázal dceru do vyhnanství na ostrov Pandaterii kvůli jejímu prostopášnému a nemravnému chování a zároveň ji Tiberiovým jménem odeslal list o ukončení jejich manželství. Nelze vyloučit, že se princeps odhodlal k tomuto činu z obav ze spiknutí Juliina milence Iulla Antonia, syna Marka Antonia. O rok později Augustus ustavil Gaia Caesara velitelem vojska na Dunaji. Následně pro něho zajistil prokonzulské imperium a vyslal ho na východ vyjednávat s Parthy o Arménii. V průběhu cesty se Gaius zastavil na ostrově Samos. Sem za ním dorazil Tiberius, jemuž se od prince dostalo velmi chladného přijetí. Téhož roku skončila jeho tribunská pravomoc, načež požádal o povolení vrátit se zpět do Říma, jež mu Augustus odmítl udělit. Tiberius byl tedy nucen setrvat na Rhodu proti své vůli. Suetonius popisuje, že pobýval v odloučení ve vnitrozemí ostrova, vyhýbaje se styku s lidmi, protože se nikoli bezdůvodně cítil ohrožen. Teprve po dvou letech se Augustus nechal obměkčit Tiberiovými a Liviinými prosbami a umožnil nevlastnímu synovi návrat, s nímž musel vyslovit souhlas také Gaius Caesar.

Augustův nástupce

Tiberius směl přicestovat do Říma jen za podmínky, že nebude vykonávat žádný veřejný úřad, čímž byl naprosto vyloučen z politiky. Nepříliš dlouho po jeho příjezdu zasáhlo Augusta rodinné neštěstí: v roce 2 n. l. jeho mladší adoptivní syn Lucius Caesar v Massilii (Marseille) onemocněl a zakrátko zemřel. Starší Gaius se mezitím vypravil do Arménie zmítané rozbroji mezi stoupenci a odpůrci Římanů. Při dobývání jistého města byl během příměří zrádně zasažen šípem a koncem února roku 4 n. l. zemřel. Augustovy nástupnické plány se vlivem těchto nenadálých událostí ocitly zcela v troskách. Princeps proto přikročil k adopci Agrippy Postuma, Juliina nejmladšího syna, a Tiberia. Vymínil si však, aby Tiberius přijal Drusova syna Germanika za svého a učinil ho svým případným nástupcem, ačkoli z manželství s Vipsanií měl vlastního syna Drusa mladšího. Oficiální akt adopce Tiberia, jenž nadále nesl jméno Tiberius Julius Caesar, se odehrál 26. června 4 n. l. Tiberiovi bylo znovu uděleno imperium opětovným přiznáním tribunské pravomoci a velení v Germánii.

Tažení Římanů v Germánii v letech 4 až 6

Do Germánie doprovázel Tiberia historik Velleius Paterculus, hojně ho velebící ve svém díle. V letech 4 až 5 pronikli římští vojáci za řeku Vezeru, podrobili si Chauky a vypudili Langobardy za Labe. Velleius o těchto taženích optimisticky poznamenává, že v Germánii nezbyl žádný kmen, který by Římané mohli porazit s výjimkou Markomanů krále Marobuda. V roce 6 se Tiberius rozhodl zakončit římské výboje v Germánii výpravou proti Marobudově království, jehož centrum se nacházelo v dnešních Čechách. V čele ilyrských legií se hodlal vydat z Carnunta, zatímco legát Gaius Sentius Saturninus měl vyrazit s jiným vojskem z pevnosti Mogontiacum. Po zahájení této rozsáhlé vojenské operace se Tiberius doslechl o vypuknutí nebezpečného povstání nedávno ovládnutých kmenů v Panonii a Ilýrii, kvůli čemuž s Marobudem neprodleně uzavřel smlouvu.

Další tři léta vedl válku se vzbouřenými Ilyry, již Suetonius označuje za nejtěžší od dob punských válek. O vážnosti vyvstalé hrozby svědčí Augustovo vyjádření v senátu, podle něhož mohli nepřátelé v deseti dnech stanout na dohled Říma. Římané tudíž shromáždili ohromné vojenské sbory, získané povoláním veteránům a silně nepopulárními odvody postihujícími i propuštěnce. Tiberius vyčkával v táboře Siscia (Sisak) a po příchodu posil zahájil pozvolný postup, při němž se vyvaroval otevřené bitvy. V roce 7 za ním Augustus poslal Germanika v hodnosti quaestora. Naproti tomu Agrippu Postuma, zřejmě vysoce ambiciózního mladého muže oplývajícího nízkou inteligencí, císař zavrhl a vypověděl do vyhnanství na ostrov Planasia. Tiberius v témže roce spojil síly s ostatními římskými veliteli a s celkem deseti legiemi a značnými pomocnými sbory si zabezpečil kontrolu nad údolím řeky Sávy. Jeho uplatňování taktiky spálené země a šířící se hlad přiměly povstalce ke složení zbraní. Kmeny hlouběji v horách západního Balkánu přesto vytrvaly ve svém houževnatém odporu až do roku 9, kdy je Římané konečně zdolali. Tiberius v tomto urputném střetnutí prokázal svoje vojevůdcovské schopnosti a vedle jiných poct byl zaslouženě odměněn triumfem.

Sotva několik dnů poté, co bylo ohlášeno úspěšné potlačení panonského povstání, se v Římě roznesla zpráva o kompletním zničení tří legií Publia Quinctilia Vara v Teutoburském lese v Germánii. Strůjcem této porážky, mařící Augustův plán na posunutí římské hranice k Labi, byl náčelník Cherusků jménem Arminius. Tiberius se po návratu z Panonie jen krátce zdržel v Římě, načež byl pověřen uspořádáním kritického postavení Římanů na severu. Jakmile doplnil prořídlé stavy vojska na Rýně a upevnil otřesenou morálku, vytáhl do Germánie potrestat vzbouřence. Při tom si počínal nadmíru trpělivě a obezřetně se vyhýbal sebemenším ztrátám na životech vojáků. Později se k němu připojil Germanicus, Římané ale nadále pokračovali ve velmi pomalém a metodickém postupu v nevelké vzdálenosti od Rýna. Po konsolidaci situace se Tiberius odebral v roce 12 do Říma, kde oslavil svůj dlouho odkládaný panonský triumf.

Již od okamžiku své adopce začal Tiberius přebírat odpovědnost za řízení státu a podílel se na přípravě zákonů a vedení správních záležitostí. Roku 13 mu byla prodloužena jeho tribunská pravomoc a obdržel rovněž prokonzulské imperium (imperium proconsulare maius) vztahující se na celou říši, čímž byla jeho moc povýšena na roveň Augustově. Společně s Augustem vykonal cenzus a pak se vydal do Ilýrie, aby provedl reorganizaci této provincie, zpustošené povstáním. Záhy po příjezdu mu byl doručen dopis, jímž ho jeho matka Livie Drusilla povolávala zpět do Itálie, jelikož císaře schvátila vážná choroba a jeho život se chýlil ke konci. Augustus byl nejspíše ještě naživu, když za ním Tiberius dorazil, nicméně 19. srpna 14 první římský císař zemřel. Takřka ve stejný okamžik popravil Agrippu Postuma tribun určený k jeho střežení na Planasii, což se patrně stalo na příkaz Augusta vydaný před jeho smrtí. Neblahý osud jejího posledního žijícího syna mohl uspíšit smrt vyhnané Julie, u níž nelze s jistotou určit, zda podlehla žalu, či byla vyhladověna Tiberiem.

Vláda

Uchopení moci

Tiberiova busta

V týdnech po Augustově smrti proběhly okázalé pohřební obřady a ceremonie, v rámci nichž Tiberius dopravil ostatky svého otce do Říma, kde byly na Martově poli slavnostně spáleny a uloženy do mauzolea. Před zpopelněním těla mrtvého císaře byla v senátu přečtena jeho závěť, jejíž úvod začínal slovy: „Poněvadž mi ukrutný osud vyrval syny Gaia a Lucia, budiž mým dědicem ze dvou třetin Tiberius Caesar.“ Zbývající třetina připadla Livii Drusille, jíž bylo dáno čestné příjmení Augusta. Ještě za Tiberiovy nepřítomnosti v Římě vykonali konzulové přísahu věrnosti novému principovi, v čemž je následovali senátoři, jezdci a nakonec vojsko a lid. Na 17. září 14 Tiberius svolal zasedání senátu, v jehož průběhu byl jeho předchůdce prohlášen za boha, načež se na něho senátoři obrátili se žádostí, aby se formálně chopil vlády. Tiberius se ovšem choval nanejvýš váhavě a dlouho se jí poměrně vehementně odmítal ujmout. Jeho zdrženlivost vyvolávala vzrůstající nervozitu mezi rozpačitými senátory, z nichž někteří ho otevřeně vybízeli, aby se postavil v čelo státu. Jejich vytrvalému naléhání se po jistém čase přece jen podvolil a zanechal svých výhrad.

Už mezi antickými dějepisci vzbuzovala Tiberiova zdráhavost podezření z neupřímnosti a přetvářky. Tacitus spatřuje důvody tohoto počínání v jeho obezřelosti a prohnanosti, neboť chtěl navodit zdání, že si ho senátoři sami vybrali, a zároveň usiloval zjistit jejich smýšlení. Suetonius a Cassius Dio mu předhazují strach z vojenské vzpoury, či ze spiknutí, což je v současnosti považováno za méně pravděpodobné vysvětlení. Podle výkladu jeho jednání jistými novodobými historiky se Tiberius pokusil pozměnit Augustem nastavenou podobu principátu redefinováním úlohy a pozice císaře, na němž měla lpět menší zodpovědnost za chod říše, avšak senátoři nepochopili jeho záměr, anebo ho nepokládali za proveditelný. Řada moderních badatelů vnímá Tiberiovo vystupování v senátu v souladu s tradičním pojetím jako pouhé divadlo, při němž zpočátku předstíral odpor, aby posléze mohl vyslyšet úpěnlivé prosby senátorů.

Bouřící se legie, zanechání výbojů v Germánii

Hned v úvodu Tiberiova panování zachvátil tři legie v Panonii a čtyři v Germánii duch vzpoury. Příčina nespokojenosti legionářů vězela v přílišné délce vojenské služby, tvrdosti podmínek a nedostatečném odměňování. Císař na to promptně zareagoval vysláním Drusa mladšího do Panonie. Ačkoli situace se jevila hrozivou, Drusus rázně zasáhl proti vůdcům rozbrojů, které nechal usmrtit, a nastolil pořádek. Naproti tomu vzpoura germánského vojska se ukazovala být mnohem vážnější, jelikož vedle protestů proti nesnesitelnosti služby byly vzneseny i návrhy, aby se Germanicus chopil vlády. Germanicus, prodlévající v době Augustovy smrti v galských provinciích, usiloval o zjednání klidu, a třebaže rozhodně odmítl porušit svoji věrnost Tiberiovi, tato událost nahlodala císařovu důvěru vůči němu. Jen s velkými obtížemi se Germanikovi podařilo vzpouru ukončit, přičemž vyšel vstříc požadavkům vojáků, aniž by je zkonzultoval s Tiberiem.

Tiberius přijímající vítězného Germanika, tzv. Grand Camée de France

Možnému opakování vzpoury se Germanicus rozhodl předejít odvedením legionářů za Rýn do boje proti germánským Marsům. V dalším roce podnikl ve snaze o obnovu hranice na Labi rozsáhlé tažení a odklonil se tak od Tiberiovy opatrné strategie uplatňované po porážce v Teutoburském lese. Využívaje rozporů mezi germánskými kmeny oslabujících Arminia, zaútočil na Chatty a dal zmasakrovat četné příslušníky tohoto kmene. Pak se vypravil proti Brukterům a postoupil až k řece Emži. Stanul i na místě Varovy porážky, kde dal pohřbít kosti padlých a navršit mohylu. Při zpátečním pochodu za Rýn byla jedna kolona Římanů bezmála zničena Arminiem, zatímco Germanicus, plavící se se svými muži po moři, se musel potýkat s rozmary počasí. Navzdory komplikacím v závěru výpravy, byl Germanikovi odhlasován triumf, jehož přisouzením dával Tiberius najevo, že považuje válku za skončenou.

Germanicus se ovšem v rozporu s císařovým přáním odhodlal vytrvat v dobývání Germánie i v roce 16. Aby předešel riskantnímu pochodu hustě zalesněnou a bažinatou nepřátelskou zemí, postavil loďstvo značné velikosti, na něž naložil legie a proplul až k ústí Emže. Odtud táhl k řece Vezeře, po jejímž překročení se utkal s Arminiem v bitvě na pláni Idistaviso, v níž Římané zvítězili. Germáni se i přes porážku dokázali svým protivníkům zakrátko postavit v novém střetnutí, k němuž došlo u valu Angrivariů. Třebaže legionáři dobyli i v tomto boji vítězství, odpor Arminia a jeho Germánů zůstával nezlomen. Spokojen se svými úspěchy vydal se Germanicus po moři zpět do zimních ležení, jeho loďstvo ale při plavbě silně poškodila bouře. Římané přesto ještě před koncem roku podnikli dvě výpravy proti Chattům a Marsům. Germanicus byl přesvědčen, že k úplnému podmanění Germánie mu postačí jeden rok, avšak ten mu již Tiberius nedopřál. Princeps se místo toho přidržel Augustovy rady, aby říše byla udržována ve stávajících hranicích. V dopisech zasílaných Germanikovi upozornil na to, že sám v minulosti dosáhl v Germánii více svojí rozvahou než mocí, a nabídkou konzulátu ho vzdálil od rýnské armády zpět do Říma. Populární vojevůdce tam v květnu roku 17 oslavil triumf za vítězství nad germánskými kmeny, čímž byl symbolicky završen pokus Římanů o expanzi na pravý břeh Rýna.

Germanikova smrt na východě

Germanicus, adoptivní syn Tiberia

Po svém triumfu odcestoval Germanicus z Tiberiova podnětu na východ vypořádat se s nově propukajícími nepokoji. Senát přiznal Germanikovi imperium, jímž byl nadřazen všem ostatním místodržitelům východních provincií. Přes Řecko, Malou Asii a Arménii se dostal až do Sýrie, s jejímž nedávno jmenovaným správcem Gnaeem Calpurniem Pisonem, mužem prudké povahy a Tiberiovým přítelem, upadl ihned po příjezdu do rozepře. V roce 19 se vydal do Egypta, kam byl senátorům už od časů Augusta vstup zakázán. Germanicus na to nehleděl a přistál v Alexandrii, v níž byl podobně jako předtím v Athénách vřele uvítán místním obyvatelstvem. Ze strany Tiberia ho za to stihla ostrá výtka, neboť k tomu neobdržel jeho svolení. Císařova reakce tak zřetelně poukazuje na jeho chladný vztah a nedůvěru k adoptivnímu synovi. Za jeho nepřítomnosti v Sýrii zrušil Piso všechna jím nařízená opatření, což po Germanikově příjezdu rozjitřilo jejich vzájemné nepřátelství. Germanicus záhy onemocněl a podezřívaje Pisona, že ho otrávil, vykázal ho z provincie. Zanedlouho nato v Antiochii podlehl své chorobě.

Zprávy o okolnostech Germanikovy smrti a zvláště Pisonovo jednání vyvolávaly v Římě podezření z možného komplotu, protože Tiberius a Livie Drusilla mohli mít zájem na odstranění oblíbeného následníka, představujícího potenciální hrozbu císaři. Mezitím Germanikova vdova Agrippina starší, hrdá Augustova vnučka a dcera Julie starší, dopravila popel svého zemřelého chotě do Itálie, kde byla přijata s náklonností a za všeobecného zármutku. Naopak Tiberius se choval způsobem odpovídajícím jeho stoickému a strohému charakteru, načež se vyrojily pověsti, že se tajně raduje ze skonu svého adoptivního syna. Těmto tvrzením lze jen stěží přikládat váhu. Císař nejspíše necítil osobní lítost nad Germanikem, ale jeho smrtí nezískal nic víc než nenávist, jelikož velká část veřejnosti podlehla zřejmě přesvědčení, že Germanicus byl zavražděn z jeho návodu. Sympatie lidu projevované Agrippině vnímal Tiberius s nevolí, pročež v něm utvrdily jeho nelibost k Juliině dceři.

Piso byl poté, co dorazil do Říma, obžalován v senátu z vraždy svého soka, jemuž měl podat jed. Tiberius odmítl tuto při osobně rozhodnout a vyzval senátory, aby jednali nestranně. Ačkoli důkazy mající svědčit o Pisonově vině v této věci sotva postačovaly k jeho odsouzení, lid proti němu zaujal silně nepřátelský postoj a senát byl nesmiřitelný. Piso nenašel zastání u císaře, v jehož pomoc spoléhal, ani u svých kolegů a ještě před vynesením rozsudku ho nalezli mrtvého.

Vnitřní politika

Tiberius navázal na Augustovu konzervativní politiku zachování stávajících poměrů a stavěl na obdobných zásadách a principech, jimiž se oficiálně řídil jeho adoptivní otec, a mezi nimiž vyzdvihoval především mírnost (clementia). Senát chtěl učinit partnerem své vlády, kvůli čemuž se jeho členům zpočátku snažil dopřát nejvyšší míru volnosti v jejich rozhodování. Všechny záležitosti konzultoval se senátory jako rovný s rovnými a nikterak nezakročoval, pokud při hlasování převážil názor rozporný s jeho vlastním. Když ho chtěli vyznamenat titulem imperator, nepřijal to, a stejně se zachoval i v případě titulu pater patriae („otec vlasti“). Senátoři a magistráti se na něho i tak neváhali obracet v banálních otázkách se žádostí o jeho mínění a radu, případně schvalovali taková usnesení, o nichž byli přesvědčeni, že se jimi principovi zavděčí a tím podkopávali svoji vážnost. Tiberius, jemuž se protivilo jejich pochlebování a patolízalství, prý často odcházel z budovy senátu a při tom si řecky stěžoval: „Ó ti lidé ochotní k otročení!“

Důvod, proč tak senátoři jednali, tkvěl v jejich pochybnostech o opravdovosti a upřímnosti císařova smýšlení vůči nim, zpochybněném průběhem jeho nástupu na trůn, a domnívali se tedy, že jde z jeho strany o pokrytectví a přetvářku. V senátu se navíc střetávaly různé skupiny stoupenců jednotlivých členů císařského rodu či jiných vlivných osobností. Postupně rostoucí pocit bezmoci mezi senátory, neodvažujícími se postavit principovi v těch věcech, v nichž mohl sledovat vlastní zájem, posiloval jejich tendence k servilitě a mařil Tiberiovy snahy o spolupráci. Roztrpčený jejich počínáním nedokázal císař porozumět příčině zhoršujících se vztahů spočívající v jeho dominantní pozici, podvazující samostatnou iniciativu senátorů. Tiberiovo lpění na tom, že princeps je pouze jedním z mnoha senátorů, se ukazovalo jako naprosto pošetilé a iluzorní. Prohlubující se mezera mezi principem a senátem, stále více patrnější po roce 23, představovala jeden z důvodů, proč Tiberius začal svěřovat čím dál větší díl administrativy do rukou svého blízkého rádce, pretoriánského prefekta Lucia Aelia Seiana.

V souladu s instrukcemi zanechanými Augustem Tiberius brzy po svém nástupu odejmul volby magistrátů lidovým shromážděním a přenesl toto oprávnění na senátory, jež tím zbavil potupné povinnosti podbízet se lidu a uplácet ho. V rámci nového uspořádání voleb princeps přijímal jména kandidátů a předčítal je v senátu. Často se pak stávalo, že se při volbách konzulů našli jen dva uchazeči na dvě volná místa. V roce 16 byl bývalý praetor Marcus Scribonius Libo Drusus obžalován skupinou senátorů ze spiknutí proti císaři a jeho příbuzným. Libo sice neznamenal nejmenší hrozbu a s vysokou pravděpodobností neosnoval žádnou konspiraci, přesto v zoufalství spáchal sebevraždu. Téhož roku Tiberiovi lidé dopadli Clementa, někdejšího otroka Agrippy Postuma, který se vydával za svého pána a shromáždil kolem sebe početný zástup příznivců.

Ve vztahu k jezdcům nepřikročil císař k žádným zásadním změnám. Jeho respekt k tradicím se odrazil v důrazu kladeném na původ příslušníků tohoto stavu, čímž se mělo zabránit nadměrnému přílivu bohatých propuštěnců do jeho řad. Asketický Tiberius neprojevoval na rozdíl od Augusta pražádnou zálibu v kratochvílích a zábavách lidu, jako byly gladiátorské zápasy nebo vystoupení v divadle, navzdory tomu se jich zkraje své vlády účastnil. Postupem doby se stále méně staral o veřejné mínění a někdy kolem roku 24 dal senát na jeho návrh vykázat všechny herce, příležitostně vyvolávající nepokoje, z Itálie do vyhnanství, z něhož se směli vrátit až za Caliguly. Stejný trest stihl rovněž astrology po procesu s Libonem, třebaže sám Tiberius se běžně spoléhal na věštby astrologa Thrasylla. Podobně senát zakročil proti vyznavačům Isidina kultu a Židům, z nichž část byla dopravena na Sardinii a ostatní vypovězeni.

Maiestas

Mramorová socha Tiberia nalezená na Capri

Tiberius oplýval velmi obšírnými znalostmi římského práva a značnou část jeho každodenní činnosti tvořila jeho interpretace a aplikace. Suetonius uvádí, že princeps se účastnil soudních řízení jako přísedící a nabízel svoji pomoc a radu soudcům, nucených jeho přítomností k řádnému výkonu svých povinností. Výjimečně intervenoval a zjednával nápravu, pokud hrozilo, že by obžalovaný vyvázl bez trestu vinou ledabylosti soudců. Taktéž Tacitus připouští, že Tiberius dbal o spravedlnost omezováním vlivu korupce a přímluv mocných na rozhodování praetorů, zároveň ho ale obviňuje z narušování soudcovské nezávislosti a silně kritizuje uplatňování zákona postihujícího velezradu (maiestas).

Původ tohoto právního předpisu spadá do pozdní republiky, kdy vznikly první zákony namířené proti osobám „snižujícím důstojnost římského lidu“ (maiestas minuta). Julius Caesar později zavedl zákon lex Iulia maiestatis, na základě něhož byla sankcionována velezrada a jednání poškozující zájem státu. Tento předpis po něm podstatně rozšířil Augustus, jenž mezi skutky jím trestané zahrnul i pomluvu a urážku na cti. Úskalí maiestas tkvělo ve vágním vymezení a příliš rozsáhlém okruhu činů, jež bylo možné pod něj podřadit. Zájem chráněný tímto zákonem mohl být totiž účelově vykládán ve prospěch toho, kdo vykonával vládu. Odtud chyběl už jen krůček k tomu, aby bylo maiestas užíváno výhradně proti činům nebo slovům poškozujícím císaře či jeho rodinu.

Obžaloby z velezrady iniciovali profesionální žalobci (delatores) motivovaní vidinou odměny, vyplacené jim z majetku odsouzených, k udávání zámožných senátorů a jezdců. Zpočátku byl jen nevelký počet jedinců obžalovaných v senátu z velezrady uznán vinným z tohoto zločinu, přesto se ihned plně projevil destruktivní potenciál skrývající se v maiestas. Císařova proklamovaná nestrannost a nezasahování do sporů obvykle paradoxně vedlo senátory k tomu, aby navrhovali takové rozsudky, jimiž by vyšli vstříc domnělému principovu přání. Tiberius poměrně často přikročil k intervencím, a přestože se k nim uchyloval ze spravedlivých důvodů, aby zabránil přehmatům, z pohledu senátu se tyto jeho kroky jevily jako svévolné. Senátoři se úzkostlivě snažili dělat to, o čem se domnívali, že po nich princeps vyžaduje, většinou však nerozuměli tomu, co by to mělo být.

K nevyzpytatelnosti Tiberiových záměrů přispívala jeho nekonzistentnost, jako tomu bylo v případě ostouzení památky Božského Augusta. Princeps nedovolil potrestat jisté jezdce, kteří se měli dopustit urážky jeho odkazu. Sám se ovšem zasazoval o odsouzení Augustovy vzdálené příbuzné kvůli neuctivým výrokům proneseným proti zemřelému císaři. Běžně docházelo ke kombinování obžaloby z maiestas s obviněními z jiných zločinů, jak se to přihodilo ve věci bývalého místodržitele Bithýnie, jehož případ Tiberia silně rozlítil patrně pro naprostou triviálnost činů kladených obžalovanému za vinu. Z řady jiných procesů popsaných či zmíněných Tacitem v rané fázi Tiberiova panování vyniká zvláště obžaloba Clutoria Priska. Tento jezdec získal slávu a odměnu od císaře za žalozpěv na zemřelého Germanika. Vážná choroba Drusa mladšího v roce 21 ho měla inspirovat ke složení básně v předtuše následníkovy smrti. Zatímco císař prodléval mimo Řím, horliví senátoři shledali Clutoria vinným a bez otálení ho dali popravit. Tiberius nesouhlasil s touto ukvapeností, načež senát přijal usnesení, podle něhož směl být trest vykonán po uplynutí lhůty deseti dnů od odsouzení.

Provincie a zahraničí

Za celé období svého principátu se Tiberius ani jednou nevzdálil za hranice Itálie, třebaže v dřívějších letech strávil mnoho času v provinciích. Řím a Itálii vnímal jako sídlo a zdroj vlády, přičemž provincie podle něho zaujímaly méně důležitou pozici. Podobně jako Augustus si ani on neuvědomoval jejich počínající politický význam a je doložen jen velice nízký počet provinciálů, jimž by udělil římské občanství. Oproti dřívějšku byl také zřejmý jistý útlum v urbanizaci a kolonizaci, napomáhajících rychlejšímu osvojování římského způsobu života v provinciích. Typickým rysem Tiberiova řízení administrativy byl jeho sklon nechávat zkušené místodržitele přesluhovat, v čemž se odrážela jeho vrozená nerozhodnost a váhavost, neboť preferoval setrvání osvědčených jedinců na jejich postech před změnami spojenými s možnými riziky. Například Gaius Poppaeus Sabinus jmenovaný správcem Moesie ještě za Augusta směl tuto funkci zastávat až do své smrti roku 35.

Římská říše v letech 14 až 37

Za Tiberia vypukla v provinciích celkem tři povstání, z nichž nejdelší se rozhořelo v roce 17 v severní Africe. Numiďan jménem Takfarínas, dobře obeznámený s římským vojskem z doby vlastní služby v něm, se postavil do čela několika afrických kmenů a dalších sedm let zdárně odolával Římanům. V roce 21 byl proti Takfarínatovi, plenícímu Afriku, vyslán Seianův strýc Quintus Junius Blaesus, jemuž se podařilo zatlačit nepřátele hluboko na jih. Císař považoval válku za skončenou a povolil Blaesovi titul imperátora. Takfarínas ale pokračoval v odboji a teprve o tři roky později padl zásluhou Publia Cornelia Dolabelly. V Galii se v roce 21 odehrála nejvážnější vzpoura, vyvolaná neúnosným daňovým zatížením. Jejími vůdci se stali příslušníci místní aristokracie: Julius Florus z kmene Treverů a Julius Sacrovir pocházející z kmene Haeduů. Florovu revoltu brzy potlačily nedaleko se zdržující rýnské legie. Nebezpečnější Haeduové, vedení Sacrovirem, kapitulovali až poté, co byli ničivě poraženi u města Augustodunum (Autun). Z týchž příčin se roku 28 vzbouřili rovněž germánští Frísové, jimž se na rozdíl od galských kmenů podařilo vydobýt si na Římanech svobodu. Tiberius totiž neseznal za přínosné si tento kmen znovu podrobovat. Vedle těchto vzpour došlo k určitému pozdvižení i v Judeji, když prefekt Pontius Pilatus nechal přinést vojenské standardy nesoucí principovy podobizny do Jeruzaléma a tím popudil Židy.

Tiberius se vyhýbal dobývání nových území a snažil se spíše o zaokrouhlení hranic impéria. V době Germanikovy mise na východ došlo k rozšíření jeho teritoria v Malé Asii. Archeláos, dlouholetý klientský král Kappadokie, opomenul navštívit Tiberia při jeho pobytu na Rhodu, kvůli čemuž ho Livie Drusilla předvolala dopisem do Říma. V senátu byla proti letitému Archeláovi vznesena obžaloba, načež král za poněkud nejasných okolností v roce 17 zahynul. Kappadokie byla následně přeměněna v provincii stejně jako Kommagéna, jejíž král zemřel téhož roku. Výnosy z těchto bohatých východních zemí umožnily císaři, aby snížil jednoprocentní daň z obratu na polovinu. Thrákii zachvátily po smrti tamějšího krále dynastické zmatky trvající několik let a vyžadující si jistou pozornost římských velitelů. Navzdory opětovně propukajícímu neklidu nebyly za Tiberiova života učiněny pokusy o začlenění tohoto království do římské říše. Jakmile Římané přestali usilovat o potření Germánů, rozhořely se mezi kmeny vnitřní rozbroje, jak to Tiberius předpovídal. Ačkoli zdolání Arminia zůstalo Římanům odepřeno, jejich někdejší nepřítel Marobud přišel Drusovým přičiněním o svoji doménu a musel vyhledat azyl na římské půdě.

Situace na východních hranicích říše se po valnou část Tiberiova období vyvíjela pro Římany příznivě. Germanicus dosadil roku 18 v Arménii za krále římského chráněnce Artaxa III., čímž vychýlil převahu v této zemi na římskou stranu. Vztahy s Parthy se poněkud vyhrotily v důsledku smrti tohoto panovníka, když tehdejší parthský král Artabanos II. učinil roku 34 arménským vládcem svého syna Arsaka a zároveň vznesl nárok na všechna území kdysi držená Peršany. Nicméně Iberové, podporovaní Luciem Vitelliem, místodržitelem Sýrie, vypudili Arsaka z Arménie a ustavili králem prořímského pretendenta. Vitelliovi se pak podařilo dopomoci Tiridatovi III. přechodně k trůnu v Ktésifóntu.

Hospodářská politika

Aureus zobrazující Tiberia, na zadní straně Livie zpodobněná jako bohyně míru Pax

Tiberius se v ekonomických záležitostech řídil svou přirozenou šetrností, takže uplatňoval poměrně přísný úsporný program, kombinovaný s jistou mírou osobní štědrosti. Tento přístup osvědčil svoji praktičnost vzhledem k výraznému poklesu finančních rezerv státu v závěru Augustova panování, ačkoli někteří historikové namítají, že uměřenějším hromaděním prostředků mohl římskému hospodářství prospět více. Císařově spořivosti a opovrhování luxusem vyhovovalo usnesení senátu z roku 16 namířené proti oblékání šatů z hedvábí a výrobě nádobí ze zlata. Ve srovnání se svým předchůdcem Tiberius znatelně zaostával v oblasti veřejné výstavby, jelikož uskutečnil jen zanedbatelné množství významnějších projektů. Místo o popularitu, již by si tím zajistil v očích lidu, usiloval spíše o naplnění pokladny. Sám nechal vybudovat pouze Augustův chrám a obnovit Pompeiovo divadlo, ovšem ani jedna z těchto staveb nebyla za jeho vlády dokončena. Vedle toho dal dostavět nebo opravit chrámy, na nichž se začalo pracovat už za Augusta. Pro vojenské účely zřídil četné silnice na Balkáně, v severní Africe a Hispánii.

Princeps se výjimečně oprostil od své hospodárnosti a několika zchudlým senátorům dorovnal jmění, aby mohli nadále požívat svého statusu. Nejznámější doklad jeho štědrosti je spojen s pustošivým zemětřesením, jež se událo roku 17 a zničilo dvanáct měst v provincii Asii. Nejvíce poničenému městu Sardy přislíbil dar ve výši jednoho milionu sesterciů a všem obcím prominul na pět let daně. Obdobně se zachoval i v roce 23 při jiné pohromě tohoto druhu. Úzkostlivě se staral o zásobování Říma obilím a při jeho úbytku subvencoval jeho cenu. Taktéž neváhal investovat státní prostředky na protiopatření bránící rozvodnění Tiberu a při opakovaných požárech města. Výši zdanění se snažil udržovat na snesitelné úrovni a usměrňoval nenasytnost správců, z nichž několik bylo souzeno pro vykořisťování a krutost v přidělených provinciích. Dle Tiberiova vlastního vyjádření „smí dobrý pastýř ovce stříhat, ale ne dřít z nich kůži.“ Mezi obyvateli provincií proto požíval podstatně vyšší reputace než v Římě.

V pozdějších fázích vlády začal Tiberius projevovat znepokojivý zájem o peníze a bohatství jiných senátorů. Obžaloby vznášené proti některým z nich poskytly císaři příležitost ke konfiskaci jejich jmění. První takový případ zmiňuje Tacitus v roce 24, další se vyskytly ve třicátých letech. Majetek takto odnímaný jeho vlastníkům leckdy pocházel z darů císaře. Tyto postihy mohly být zapříčiněny úbytkem drahocenných kovů, který sehrál důležitou roli ve finanční krizi roku 33. Nedostatek disponibilních prostředků vedl tehdy ke zvyšování úrokové míry, proti čemuž princeps zakročil zákonem proti lichvě. Senát nebyl schopen vypořádat se s nastalou nejistotou zaviněnou klesajícími cenami nemovitostí, načež Tiberius nařídil, aby bohatí uložili dvě třetiny své hotovosti do pozemků a dlužníci uhradili stejnou část svých závazků. Toto opatření se ale minulo účinkem a teprve uvolněním bezúročné půjčky sto milionů sesterciů na tři roky císař zažehnal vzniklou krizi. Svému nástupci zanechal obrovskou sumu peněz, jejíž výše měla činit 2,7 miliardy sesterciů.

Rodinná pohroma

Tiberiův syn Drusus mladší

Po Germanikovi přešlo následnictví na Tiberiova vlastního syna Drusa mladšího. Pokud by Tiberius skonal, měl se Drusus stát ochráncem zájmů synů Germanika a Agrippiny starší: Nerona Caesara, Drusa Caesara a Gaia, z nichž nejstarší přeživší by po Drusovi získal vládu. Drusus mladší byl systematicky připravován na svoji budoucí roli velením v Ilýrii a dvěma konzuláty. Během trvání druhého z nich roku 21 se Tiberius stáhl do Kampánie, zatímco Drusus vyřizoval v Římě státní záležitosti. V následujícím roce se princeps rozhodl formálně stvrdit Drusovo nástupnictví udělením tribunské moci. Navzdory tomu byl Drusus zastiňován pretoriánským prefektem Luciem Aeliem Seianem, jehož vážnost nesmírně vzrostla díky Tiberiově přízni a důvěře, jež si vysloužil pro svoji oddanost, píli a nepodlézavost. Císařův komplikovaný vztah k určitým členům rodiny, zvláště k Agrippině starší, rozepře se senátem a prohlubující se izolovanost dále zvyšovaly vliv Seiana, na něhož Tiberius bezvýhradně spoléhal. Seianus navíc přemluvil císaře ke zbudování kasáren (Castra praetoria) na Viminálu, do nichž soustředil pretoriánskou gardu, nacházející se předtím rozptýlená na různých místech.

Drusus spatřoval v Seianovi svého konkurenta, přičemž se jen s velkou nevolí smiřoval s jeho mocí a při jednom incidentu se s ním fyzicky střetl. Nadto Drusova manželka Livilla se údajně stýkala se Seianem jako jeho milenka. Drusus se patrně netěšil příliš pevnému zdraví a měl sklony k bezuzdnému požitkářství. V roce 23 ho postihlo onemocnění, jemuž po několika dnech podlehl. Nehledě na ztrátu syna vykonával Tiberius své povinnosti jako obvykle a docházel do senátu, ačkoli vnitřně ho tato událost zdrtila. O osm let později napsala Seianova zapuzená manželka před svojí sebevraždou císaři dopis, v němž Livillu a Seiana jmenovala jako pachatele Drusova úmrtí, čehož měli docílit jedem. Dnešní historikové Seianovu účast na Drusově smrti zpochybňují, přestože pretoriánský prefekt měl nesporně silný motiv k odstranění císařova syna.

Když Drusus mladší zemřel, Tiberius svěřil senátorům do ochrany Germanikovy syny a své vnuky Nerona Caesara a Drusa Caesara. K nelibosti jejich netrpělivé matky Agrippiny starší však císař nijak neurychlil jejich politickou kariéru. Od Germanikovy smrti vězela mezi Agrippinou a Tiberiem nesnadno překonatelná propast oboustranné nedůvěry, ještě prohlubovaná Seianovými intrikami znemožňujícími jakékoli usmíření. Seianus utvrdil císařovu podezřívavost ke snaše a jejím záměrům sérií žalob vznesených proti četným z jejích přátel a příbuzných, které prostřednictvím vybraných žalobců pohnal k soudu pro velezradu. Takovýmito kroky Tiberia postupně přiměl věřit, že Agrippina a její stoupenci jsou vůči němu nepřátelsky naladěni. Naproti tomu Agrippina byla přesvědčena, že tyto útoky podniká Tiberius, třebaže podnět k nim zavdal Seianus.

Germanikova vdova Agrippina starší

V roce 24 byl někdejší Germanikův podřízený Gaius Silius obžalován z maiestas. Jeho manželka Sosia Galla skončila ve vyhnanství, kdežto Silius ušel jistému potrestání sebevraždou. Následujícího roku se Seianus vypořádal se svým oponentem, republikánsky smýšlejícím historikem Aulem Cremutiem Cordem. Ten se měl dopustit velezrady tím, že ve svém díle vychvaloval Marka Bruta a Gaia Cassia nazval posledním Římanem. Stále opuštěnější Agrippinu Tiberius roztrpčil rovněž odmítnutím nové svatby, neboť její manžel by se stal jeho potenciálním protivníkem. O něco dříve nevyhověl Seianově žádosti o povolení sňatku s Drusovou vdovou Livillou, v čemž sehrála svoji roli i skutečnost, že Seianus nebyl senátor, nýbrž pouhý jezdec. V roce 26 se Tiberius, znechucený a vyčerpaný poměry a vyostřujícím se sporem s Agrippinou, rozhodl trvale opustit Řím, odkud zamířil do Kampánie a posléze se usadil na obtížně přístupném ostrově Capri. Seianus od okamžiku Tiberiova odchodu zajišťoval komunikaci mezi ním a senátem, jehož členové se neodvažovali přijmout jakékoli usnesení z vlastní vůle, takže každá záležitost musela být předeslána dopisem k uvážení principovi. Císař odkázaný na Seianovo zprostředkování však záhy ztratil kontakt s realitou.

Jakmile Seianus zbavil Agrippinu, již klamal předstíraným přátelstvím, opory jejích spojenců, začal chystat přímý úder proti Germanikově rodině. Za tímto účelem rozvinul síť provokatérů, majících za úkol vzbudit u Agrippiny a Nerona Caesara strach, a zároveň přikázal svým špehům sledovat veškerý jejich pohyb a aktivitu. Proti Neronovi se mu podařilo získat jako donašeče i jeho mladšího bratra Drusa Caesara. Germanikova přítele Titia Sabina svedli Seianovi agenti k neuváženým řečem, v nichž kritizoval prefekta i principa, za což byl senátem odsouzen a neprodleně popraven. V roce 29 zemřela letitá Augustova vdova Livia Drusilla, jejíž vztah s Tiberiem vykazoval v závěru jejího života stále větší napětí. V Tacitově podání padla Liviinou smrtí poslední zábrana tyranii, jelikož nedlouho nato zaslal císař senátu dopis, v němž na základě Seianem dodaných informací obžaloval Agrippinu a Nerona Caesara z velezrady. Oba byli posléze uvězněni na odlehlých ostrovech: Nero na Pontii a Agrippina na Pandaterii, kam byla kdysi vyhnána její matka.

Po Agrippinině vyhnanství dostihla principova nenávist předního senátora Gaia Asinia Galla, který se oženil s Vipsanií poté, co ji Tiberius zapudil. Gallus byl roku 30 pozván na Capri, kde se k němu jeho hostitel choval s falešnou vlídností. Senátoři mezitím obdrželi dopis, jímž si císař postěžoval na Galla, kvůli čemuž ho bez váhání odsoudili. Tiberius nedovolil Gallovi zemřít, nýbrž protahoval jeho utrpení další čtyři roky a záměrně ho udržoval při životě nedostatečnou stravou, než Gallus vyhladověl k smrti. Téhož roku se obětí Seianových pletich stal také Drusus Caesar. Senát ho stejně jako jeho bratra prohlásil za nepřítele státu (hostis), načež byl vsazen do podzemní kobky pod Palatinem. Jako Tiberiovi možní nástupci zbývali nyní jenom dva nezkušení mladíci, Germanikův syn Gaius, přezdívaný Caligula, a syn Drusa mladšího, Tiberius Gemellus.

Seianův pád

Seianus se na počátku třicátých let ocitl na vrcholu své moci. Tiberius ho neváhal označovat za partnera sdílícího s ním břemeno vládnutí a dovolil mu pojmout Livillu za manželku. Na jeho počest byly vztyčovány sochy a konány oběti, a i jedinci nejvíce se ho obávající a pociťující k němu nenávist mu lichotili. V roce 31 Tiberius zastával svůj pátý konzulát, přičemž si za svého kolegu v tomto úřadě zvolil právě Seiana. Někdy v této době ale císař seznal, že svému prefektovi dovolil vyrůst až příliš vysoko a ten se mu stává nebezpečným soupeřem. Důkazy o Seianových zločinech se Tiberiovi údajně donesly v psaní od Caligulovy babičky Antonie mladší, následkem čehož mělo v císaři vzklíčit vážné podezření. To se odrazilo i v proměnlivém obsahu dopisů zasílaných z Capri, v nichž kolísal ve svém mínění o Seianovi, jehož jednou vyzdvihoval, podruhé káral. Zneklidněného Seiana ještě více znepokojilo císařem iniciované zastavení procesu proti jednomu z jeho protivníků. Tiberius taktéž zakázal přinášet oběti jakémukoli žijícímu člověku. Seianovy vzrůstající obavy zaplašil šířenými zvěstmi o tom, že se mu chystá udělit tribunskou moc.

Ruiny Tiberiovy Villy Iovis na Capri

Po několikaměsíčním váhání se Tiberius v říjnu 31 odhodlal k zákroku proti Seianovi. Za tímto účelem vyslal z Capri do Říma Quinta Naevia Sutoria Macrona, pověřeného hodností pretoriánského prefekta. Macro se 18. října setkal krátce před sezením senátu na Palatinu se Seianem, jehož potěšil zprávou o chystaném povýšení. Následně odvolal pretoriány hlídající Apollónův chrám, vyhrazený pro zasedání, a nahradil je spolehlivějšími vigily. Poté si pospíšil do kasáren pretoriánů, jimž se prokázal jako jejich nový velitel a příslibem donativů si zabezpečil jejich loajalitu. V chrámu byl udiveným senátorům přečten dlouhý a mnohoslovný dopis od Tiberia, v němž princeps vznesl řadu nicotných stížností proti Seianovi a nakonec žádal o jeho uvěznění. Senát, povzbuzený reakcí davu spontánně se radujícího z pádu všemocného pretoriánského prefekta, odsoudil Seiana k smrti a ještě téhož dne byl rozsudek bezodkladně vykonán.

Tiberius ve své autobiografii vysvětloval potrestání Seiana zjištěním, že pretoriánský prefekt přivodil záhubu Germanikovým dětem. Suetonius toto tvrzení vyvrací poukazem na to, že Nero Caesar byl popraven teprve v době, kdy Tiberius začal o Seianovi pochybovat. Podle oficiální verze spočívala jeho vina ve strojení úkladů plánováním vraždy Tiberia a Caliguly. Současní badatelé neshledávají ovšem možnost, že by Seianus usiloval o Tiberiovo zavraždění, za příliš pravděpodobnou, neboť jeho pozice závisela na principově přízni. Jestliže by se pokusil císaře sesadit a chopit se vlády, většina římského lidu by opovrhovaného a nemilovaného Seiana nepřijala. Krom toho se nemohl opřít ani o podporu aristokracie a armády. Případná konspirace proti Tiberiovi mohla být tedy posledním zoufalým činem, když se císař zjevně odvrátil od svého oblíbence. Seianovu jedinou příležitost k získání absolutní moci představovalo jeho ustanovení ochráncem Gemella jako budoucího císaře, spiknutí s cílem odstranit Caligulu se tudíž zdá být věrohodnější variantou.

Po Seianově smrti se na jeho stoupence a příbuzné rozpoutal v Římě hon, pustošící město několik dalších týdnů. Během nastalých nepokojů zlynčoval běsnící lid některé z jeho příznivců, zatímco rozzuření pretoriáni drancovali majetek svého bývalého velitele, aby ze sebe smyli podezření z náklonnosti k němu. Mnozí lidé byli odsouzeni, jiní spáchali sebevraždu. Seianova zkáza postihla rovněž jeho syny a dceru, kteří brutálně zahynuli na popravišti. Prefektova někdejší manželka Apicata označila v dopise, určeném císaři, Livillu a svého chotě za vrahy Drusa mladšího a vzápětí skončila svůj život vlastní rukou. Livillu uvrhla její matka Antonie mladší do domácího vězení, v němž ji nechala vyhladovět. Tiberius byl dlouho svírán nejistotou ohledně zdaru Macronovy akce a měl proto přichystáno loďstvo pro případ úniku. Ani Macronův úspěch však neulehčil Tiberiově mysli, roztrpčené navíc předsmrtným sdělením Seianovy manželky. Sklíčen zjištěnými skutečnostmi a neschopen komukoli důvěřovat nevycházel prý dlouhé měsíce ze své rezidence.

Závěr života na Capri

Poslední léta Tiberiovy vlády probíhala ve znamení soudních procesů převážně s jedinci podezřelými z velezrady kvůli zapojení do Seianových plánů. Odsouzena byla řada senátorů a jezdců, jejichž zločin leckdy tkvěl ve snaze domoci se přízně císařova dlouholetého nejbližšího společníka a přítele. Tiberiovi, děsícímu se konspirace a podezřívavějšímu více než kdy dříve, postačoval sebemenší doklad jakéhokoli spojení se Seianem jako důvod ke stíhání. Popravy postihovaly i ženy truchlící nad ztrátou svých příbuzných a výrazně vzrostl také počet sebevražd. Tacitův popis tehdejších událostí sestává z výčtu desítek obětí režimu a i nynější badatelé připouštějí, že v tomto období nastala skutečná vláda teroru umocněná Tiberiovou nepředvídatelností. Všeobecnou atmosféru strachu a intrik dále rozdmýchávali Macro a Caligula, využívající ji k odstraňování svých oponentů. Někteří muži, jimž se podařilo zachránit před Seianovou nenávistí, podlehli Macronovi, jenž se nakonec ukázal ukrutnější než Seianus. V roce 33 zahynul ve vězení Drusus Caesar, jemuž byla odpírána výživa. Nedlouho po něm se Agrippina starší dobrovolně připravila o život, ačkoli nelze vyloučit smrt z nedostatku potravy.

Tiberiova smrt, obraz od Jean-Paula Laurense znázorňující římského císaře udušeného na Macronův rozkaz

Tiberius se opakovaně vydával ze svého ústraní do Říma, nicméně v nevelké vzdálenosti od města vždy přerušil svoji cestu a obrátil se nazpět. Po zbytek života se zdržoval ponejvíce v osamělém odloučení na Capri. Jeho izolace a nepřátelství lidu daly vzniknout hojným a těžko prokazatelným pomluvám o neobvyklých císařových sexuálních zálibách. Antičtí dějepisci neopomněli vylíčit různé druhy perverzností, jimž se měl oddávat. Ve věci nástupnictví nepreferoval žádného ze svých dvou zbývajících vnuků. Caligula, na něhož přešla otcova popularita, měl na své straně Macrona a započal už veřejnou dráhu, což činilo jeho šance na získání trůnu pravděpodobnější. Přesto oplýval zjevnými vadami charakteru, jichž si Tiberius dobře povšiml. Naproti tomu Gemellus i přes určité pochybnosti pocházel z jeho vlastní krve, každopádně byl o sedm let mladší než Caligula. Ve svých úvahách se císař zaobíral dokonce i svým synovcem Claudiem.

Při návratu na Capri Tiberius v březnu 37 v Kampánii onemocněl. Svůj neuspokojivý zdravotní stav nejprve skrýval, posléze se odebral do své vily ve městě Misenum a zde 16. března téhož roku za poněkud záhadných okolností skonal. Tacitus uvádí, že u něho došlo k zastavení dechu, z čehož se usuzovalo na jeho smrt. Caligula už měl přijímat blahopřání k vládě, když Tiberius znovu nabyl vědomí a dožadoval se stravy. Princ upadl do rozpaků a obával se trestu, avšak Macro duchapřítomně nařídil zadusit císaře velkým množstvím pokrývek. Obdobně líčí tuto událost i Cassius Dio, podle něhož prý Tiberia udusil sám Caligula s Macronovou pomocí. Suetonius podává několik možných verzí jeho úmrtí a mimo jiné cituje Seneku staršího zmiňujícího se o tom, že císař ležel dlouho bez pohnutí, potom volal své služebníky. Jelikož se nikdo nehlásil, pokusil se vstát, načež zkolaboval a zemřel. Současní historikové považují Senekovo líčení Tiberiových posledních okamžiku za nejhodnověrnější.

Jakmile se roznesla zpráva o principově smrti, v Římě naplno propukla radost lidu, prahnoucího po tom vhodit jeho mrtvolu do Tibery. Navzdory tomu bylo Tiberiovo tělo vojáky řádně dopraveno z Misena do hlavního města. V senátu byla přečtena poslední vůle zemřelého, v níž ustavil svými dědici rovným dílem Caligulu a Gemella. Konzulové, jak bylo předem dojednáno, prohlásili závěť za neplatnou s odůvodněním, že v době pořízení nebyl její vyhotovitel duševně zdráv. Caligula senátory vyzval, aby prohlásili mrtvého císaře za boha. Protože ale tento návrh nijak neprosazoval, zůstala deifikace Tiberiovi odepřena stejně jako ostatní pocty přiznané kdysi Augustovi. Caligula mu dopřál pouze státní pohřeb, po němž byly jeho spálené ostatky uloženy do Augustova mauzolea.

Odkaz

Hodnocení

Cornelius Tacitus

Dochované prameny, pocházející převážně od autorů senátorské historiografie, vykreslují Tiberia jako tyranského a pokryteckého jedince. Toto hodnocení bylo převzato ze starších, dnes už ztracených historických prací. Nejpodrobnější popis Tiberiova období obsahují Tacitovy Letopisy, jejichž prvních šest knih se věnuje tomuto císaři. Tacitus podává nanejvýš negativní obraz Tiberia, který měl v různých stádiích vlády postupně odkrývat svoji zavrženíhodnou povahu. Jeho vstřícnost vůči senátu, již dával průchod v počátcích panování, odsuzuje jako projevy licoměrnosti. Podstatná část líčení se zabývá velezrádnými procesy, zásadně ovlivňujícími Tacitovo nepřátelské vnímání Tiberia. Suetonius se soustředí především na různé anekdoty, jimiž poukazuje na četné Tiberiovy nectnosti a na jeho údajnou zhýralost na Capri. Na druhou stranu oceňuje principovy činy v úvodu jeho panování a vyzvedává jeho umírněnost. Cassius Dio navazuje na Tacita zdůrazňováním Tiberiovy neupřímnosti a přetvářky. Naproti tomu Velleius Paterculus, současník císaře a jeho podřízený, ho zahrnuje přehnanou chválou. Vedle těchto čtyř autorů nabízejí cenné informace rovněž díla obou Seneků, Valeria Maxima, Plinia staršího nebo Flavia Josepha.

Novodobí historikové zaujali k Tiberiovi smířlivější stanovisko než jejich antičtí předchůdci. Od 19. století probíhaly intenzivní snahy o jeho rehabilitaci, završené roku 1960 v posmrtně vydaném císařově životopise od Ernsta Kornemanna. V souladu s moderním vyváženějším přístupem je uznáván Tiberiův nesporný přínos spočívající v udržení míru, díky čemuž konsolidoval a upevnil římskou říši, značně rozšířenou výboji za Augusta. Místo podnikání nákladných zahraničních tažení užíval raději diplomatických prostředků a hrozeb vojenskou silou. Při nakládání s financemi si počínal mimořádně hospodárně a v císařské pokladně zanechal pozoruhodnou sumu téměř tří miliard sesterciů. Ve vnitřní politice zastával dva protichůdné koncepty: lpění na Augustem vytvořené formě vlády a omezení své role při řízení státu ve prospěch senátu. Zamezením inovací stávajícího zřízení dosáhl naplnění prvního cíle, ovšem jeho záměr nastolit vládu senátu naprosto ztroskotal. Tento neúspěch posléze fakticky uznal svým odchodem na Capri. Tiberiovo prosazování republikánských zásad se ocitalo v trvalém rozporu s neustálou obavou o vlastní bezpečí, závisejícím na uchování statusu principa. Snaha poskytnout senátu širší svobodu při rozhodování o státních záležitostech narazila na autokratickou povahu principátu zvýrazněnou některými císařovými nepříznivými osobnostními rysy a oportunismem ambiciózních jedinců, což oslabilo a demoralizovalo vedoucí vrstvy římské společnosti, jejichž apatie otevřela dveře Caligulově despocii.

Evangelium

Do Tiberiovy vlády spadá působení Ježíše Krista, ukřižovaného v Judeji tamějším římským místodržitelem Pontiem Pilatem. V Kristových kázáních se vícekrát vyskytuje výraz „císař“, aniž by byl přímo jmenován Tiberius. Kupříkladu mincí, již Kristus radil odevzdat císaři, byl zřejmě denár s Tiberiovou podobiznou. Jeho jméno je v Novém zákoně výslovně uvedeno jen jednou, a to v Lukášově evangeliu. Samotné Kristovo ukřižování, které se událo nejspíše roku 30, nevzbudilo v soudobém Římě žádný ohlas, neboť Judea se tehdy považovala za klidnou provincii. Tacitus se v části svého díla vyhrazenému Tiberiovi o Kristovi nijak nezmiňuje, nicméně připomíná jeho smrt při líčení poprav křesťanů za Nerona. Křesťanský historik Eusebios z Kaisareie ve svých Církevních dějinách poznamenává, že římský senát odmítl uznat křesťanského Boha, avšak Tiberius křesťany nijak nepronásledoval, čímž umožnil šíření jejich víry.

Archeologie

Na Palatinu se nacházel Tiberiův palác, jehož rozvaliny jsou patrné až do současnosti. V Římě nebyla za jeho panování zhotovena takřka žádná významnější veřejná stavba s výjimkou chrámu věnovaného Augustovi a obnoveného Pompeiova divadla, přičemž obě tyto budovy byly dokončeny až za Caliguly. Vedle toho se zachovaly pozůstatky Tiberiovy vily ve Sperlonze včetně uměle vytvořené sluje, v níž bylo nalezeno několik rhodských plastik, a Villy Iovis na Capri. Tacitus popisuje, že komplex na Capri původně zahrnoval dvanáct velkých vil různých jmen, z nichž Villa Iovis byla nejrozsáhlejší. Tiberius odmítal, aby byl uctíván jako živoucí bůh, a pouze v maloasijské Smyrně dovolil zřídit jediný chrám k uctívání své osoby. Město Tiberias, ležící na západním pobřeží Galilejského jezera, nechal Herodes Antipas pojmenovat na Tiberiovu počest.

Moderní umění

Tiberiova poněkud záhadná osobnost se promítla i do některých novodobých literárních a filmových děl, třebaže v nich náležela jeho postavě často spíše vedlejší úloha. Gerhart Hauptmann vytvořil v roce 1884 drama nazvané Das Erbe des Tiberius. O několik málo let dříve sepsal Julius Grosse drama Tiberius. Mezi historickými romány vynikají zvláště knihy Já, Claudius od Roberta Gravese a Po nás potopa od Josefa Tomana. Postava Tiberia se objevila také v epickém filmu Roucho, natočeném v roce 1953. Druhý římský císař se vyskytuje i ve filmech s novozákonní tematikou, jako byl Ben Hur. V televizním zpracování Gravesova románu ho ztvárnil George Baker. Ve filmu Caligula se v roli Tiberia, znázorněného jako ukrutného a zvrhlého starce, představil herec Peter O'Toole. Obdobně byl zpodobněn také v miniseriálu Anno Domini.

Literatura

• ALSTON, Richard. Aspects of Roman History, AD 14-117. London: Routledge, 1998. ISBN 0-415-13237-1
• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GRANT, Michael. Římští císařové: životopisy vládců císařského Říma v letech 31 př. Kr. – 476 po Kr. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• KIENAST, Dietmar. Römische Kaisertabelle. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996. ISBN 3-534-13289-0
• LEVICK, Barbara. Tiberius the Politician. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-16513-6
• SEAGER, Robin. Tiberius. Malden: Blackwell Publishing, 2005. ISBN 1-4051-1528-9
• SCULLARD, H. H. From the Gracchi to Nero. London: Routledge, 2010. ISBN 0-415-58488-4
• SHOTTER, David. Tiberius Caesar. London: Routledge, 2004. ISBN 0-415-31946-3
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů. Praha: Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
• TACITUS, Publius Cornelius. Letopisy. Praha: Svoboda, 1975
• WOLTERS, Reinhard. Římané v Germánii. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-539-9
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava: Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6

Caligula

Caligula
3. římský císař
Caligulova busta v Ny Carlsberg Glyptotek
Doba vlády	16. března 37 – 24. ledna 41
Úplné jméno	Gaius Caesar Augustus Germanicus
Narození	31. srpna 12 n. l. Antium
Úmrtí	24. ledna 41 Řím
Předchůdce	Tiberius
Nástupce	Claudius
Dynastie	julsko-klaudijská
Otec	Nero Claudius Germanicus
Matka	Vipsania Agrippina

Gaius Caesar Augustus Germanicus (31. srpna 12 – 24. ledna 41), všeobecně známý spíše pod přízviskem Caligula, byl římský císař vládnoucí od 16. března 37 až do okamžiku svého zavraždění o čtyři roky později. Panoval jako v pořadí třetí císař římské říše a byl členem julsko-klaudijské dynastie, založené Augustem. V populární kultuře je známý svojí sexuální zvráceností, incestem a násilnými činy, které však jsou historicky sporné.

Charakteristika

Caligula byl syn Germanika, synovce a adoptivního syna císaře Tiberia, velice úspěšného vojevůdce, jenž náležel ve své době k nejpopulárnějším veřejným osobnostem Říma. Během otcových tažení v Germánii obdržel malý Gaius svoji přezdívku Caligula, znamenající „botička“. Po Germanikově smrti v Antiochii v roce 19 se Caligulova matka Agrippina starší vrátila se svými šesti dětmi do Říma, kde se zapletla do neustále se zhoršující rozepře s Tiberiem. Tento spor nakonec vyústil v pohromu celé její rodiny, v důsledku čehož se Caligula stal jejím jediným žijícím mužským příslušníkem. Nedotčen smrtícími intrikami Seiana a zdánlivě nevzrušen pohnutým osudem svých blízkých příbuzných, přijal v roce 31 Tiberiovo pozvání na ostrov Capri, kam se císař ukryl před okolním světem o pět let dříve. Po smrti svého prastrýce a adoptivního děda 16. března roku 37 se chopil moci.

Dochovalo se jen málo pramenů vztahujících se k jeho vládě, jež ho popisují nejprve jako umírněného a váženého panovníka, ačkoli v pokročilejší fázi líčí jeho krutost, výstřednost a sexuální zvrácenost, znázorňujíce ho jako tyrana posedlého šílenstvím. Třebaže spolehlivost těchto zdrojů je obtížné hodnotit, je známo, že v průběhu své krátké vlády Caligula usiloval o zvýšení kompetencí principa, jelikož patrně uvažoval o nastolení autoritativnějšího způsobu řízení státu podle orientálního vzoru. Mnoho pozornosti vynaložil na ambiciózní stavební projekty, především na vybudování přepychových sídel určených pro vlastní potřebu. Vedle toho dal zřídit rovněž dva nové akvadukty zásobující vodou město Řím. Slibné počáteční období vyznačující se blahobytem bylo přerušeno četnými administrativními přehmaty vedoucími k hospodářské krizi a hladu. Caligula provedl různé veřejné reformy, jež však brzy vyprázdnily státní pokladnu. Mezinárodně politicky významnou událostí se stala anexe Mauretánie, jejíhož krále nechal zavraždit při jeho návštěvě Říma.

24. ledna roku 41 podlehl komplotu zorganizovanému důstojníky pretoriánské gardy, některými senátory a členy císařského dvora. Pokus římského senátu využít jeho smrti k obnovení římské republiky byl zmařen, když vojáci pretoriánské gardy prohlásili Caligulova strýce Claudia císařem.

Život

Původ a mládí

Život do otcovy smrti

Germanicus

Malý Caligula, Římskogermánské muzeum, Kolín.N.R.

Gaius se narodil 31. srpna roku 12 nedaleko města Antium (dnešní Anzio) jako třetí z šesti přeživších potomků Germanika a Agrippiny starší. Kromě dvou starších bratrů Nerona a Drusa měl tři sestry Agrippinu mladší, Drusillu a Julii Livillu. Jeho otec Germanicus, patřící k prominentním příslušníkům julsko-klaudijského rodu, proslul jako znamenitý vojevůdce a těšil se široké oblibě u římského lidu. Germanikovi rodiče se jmenovali Nero Claudius Drusus a Antonie mladší. Agrippina starší, Gaiova matka, byla dcerou Marka Vipsania Agrippy a Julie starší. Prostřednictvím své matky byl Gaius pravnukem Augusta, zatímco ze strany svého otce byl pravnukem Livie Drusilly, Augustovy manželky. Jeho strýcem byl pozdější císař Claudius.

Ve věku pouhých dvou nebo tří let doprovázel Gaius svého otce při vojenské výpravě v severní Germánii. Vojáci si malého chlapce rychle oblíbili, neboť býval oblékán do miniaturní uniformy legionáře, včetně bot a výzbroje. Záhy mu proto byla dána přezdívka Caligula (zdrobnělina slova caliga), což latinsky znamená „(vojenská) botička“. V Gaiovi údajně postupně narůstala nechuť k tomuto přízvisku. Když bylo Caligulovi sedm let, odcestoval společně s Germanikem do Sýrie. Jeho otec zde však v říjnu roku 19 náhle zemřel. Podle tvrzení Suetonia byl Germanicus otráven Gnaeem Calpurniem Pisonem, Tiberiovým legátem, jenž Germanika vnímal jako svého konkurenta.

Život po otcově smrti

Po otcově skonu se vrátil do Říma se svojí matkou, jejíž vztah vůči Tiberiovi se postupem let vytrvale zhoršoval. K tomu přispělo i Tiberiovo zamítavé stanovisko v záležitosti Agrippinina nového sňatku, jelikož císař se obával, že její budoucí manžel by se mohl stát jeho politickým soupeřem. Tiberiův dvůr byl v této době pod vlivem intrik mocného pretoriánského prefekta Lucia Aelia Seiana, usilujícího prosadit vlastní nástupnictví systematickým vyřazováním Tiberiových přirozených dědiců. Seianus osočil Agrippinu z velezrádného spiknutí, načež byla v roce 29 se svým nejstarším synem Neronem vykázána do vyhnanství, v němž oba po několika letech nalezli smrt. Mladistvý Caligula byl už dva roky před tím poslán ke své prabábě a Tiberiově matce Livii. Po její smrti pobýval u své babičky Antonie mladší. Caligulův druhý bratr Drusus byl roku 30 obviněn podobně jako dřív Agrippina a Nero a následně byl vsazen do podzemní kobky pod císařským palácem.

Suetonius píše, že po zapuzení matky a bratrů byli Caligula a jeho tři sestry drženi jako Tiberiovi vězni pod přísným dohledem vojáků. Mladý Caligula vyrůstal v naprostém odloučení, obklopen pouze svými sestrami, přičemž se obzvláště sblížil s Drusillou. K překvapení mnohých Tiberius nepřichystal Caligulovi stejný osud jako jeho matce a sourozencům. Jeho obezřetnost a lstivost mu pomohla přečkat do roku 31, kdy byl Seianus popraven, nicméně i v dalších letech musel čelit stálé obavě o svůj život. V témže roce se odebral za Tiberiem na ostrov Capri, kde poté strávil šest let. Podle antických pramenů měl Caligula dokonalé herecké nadání, tudíž vědom si nebezpečí skryl veškerou svoji zášť k Tiberiovi za masku přetvářky. Kdosi tehdy prohlásil, že „nebylo nikdy lepšího otroka ani horšího pána.“ V roce 33, zatímco Caligulova matka umírala na ostrově Pandaterii a jeho bratr Drusus byl vyhladověn k smrti, ho Tiberius učinil quaestorem, kterýžto čestný úřad zastával až do okamžiku svého nástupu na trůn. Caligula byl krátce ženatý s Junií Claudillou, jež ale zemřela při porodu v roce 36 nebo 37. Jeho důležitým spojencem se stal nový pretoriánský prefekt Naevius Sutorius Macro, s nímž se spřátelil. Macro se před Tiberiem vyslovoval o Caligulovi velmi kladně, čímž chtěl potlačit jakékoli náznaky nepřátelství nebo podezření u letitého císaře. V roce 35 byl Caligula spolu s Tiberiem Gemellem určen za Tiberiova dědice.

Císař

Počátek vlády

Obraz Caliguly ukládajícího urny s ostatky své matky a bratra, namalovaný Eustachem Le Sueur

Tiberiovým úmrtím 16. března 37 měly tituly a kompetence principa přejít na Caligulu a Tiberiova vnuka Gemella. Z podnětu Macrona však senát prohlásil ustanovení o Gemellově dědění za neplatné z důvodu Tiberiovy nepříčetnosti, ovšem ve všem ostatním byla respektována vůle zesnulého. Ačkoli téměř osmdesátiletému Tiberiovi znatelně ubývaly síly, někteří antičtí dějepisci přesto předpokládali, že byl zavražděn. Podle Tacita byl na rozkaz Macrona zadušen přikrývkami na smrtelné posteli v zájmu urychlení nástupnictví Caliguly, předčasně přijímajícího blahopřání. Suetonius nevylučuje možnost, že ho Caligula osobně zabil, třebaže tato domněnka není potvrzena žádným jiným pramenem. Filón z Alexandrie, žijící za Tiberiova panování, i Flavius Josephus se zmiňují o Tiberiově přirozené smrti. 28. března vstoupil Caligula do Říma za jásotu davu nazývajícího ho kromě jiných jmen „hvězdou“. Nato převzal v senátu takřka všechny úřední funkce a privilegia, které si pro sebe vyhradili Augustus a Tiberius. Opomenutý Gemellus byl Caligulou adoptován, takže získal naději na účast na moci a následnictví.

Caligula požíval jako syn populárního Germanika mimořádné přízně u římského lidu. Po neklidném závěru Tiberiovy vlády, vyznačujícím se Seianovým pokusem o převrat a procesy se senátory, byl Caligulův nástup vnímán se značným očekáváním. Suetonius píše, že během tří měsíců bylo obětováno více než 160 000 zvířat na oslavu počátku jeho principátu. Filón popisuje Caligulových prvních sedm měsíců jako jedno z nejšťastnějších období, jakému se kdy říše mohla těšit. Caligulovy první činy se vyznačovaly štědrostí vůči lidu i vojsku, přestože, jak upozorňuje Cassius Dio, mnoho z nich bylo provedeno z prosté politické vypočítavosti.

Příslušníkům pretoriánské gardy, městských kohort a vojákům mimo Itálii poskytl odměny, jimiž si zabezpečil náklonnost armády a především své tělesné stráže. Písemnosti zaznamenávající jména osob obviněných z velezrady zničil, kromě toho prohlásil Tiberiovy soudní procesy pro velezradu (maiestas) za ukončené a povolal k návratu všechny vyhnance. Dále prominul daně lidem nemajícím na jejich zaplacení, vypověděl skupinu sexuálně zvrhlých jedinců vydržovaných Tiberiem a uspořádal nákladné veřejné hry, zahrnující závody vozů a neobvykle kruté a krvavé gladiátorské souboje. Caligula rovněž vyzvedl ostatky své matky a bratra, jež pak uložil do Augustova mauzolea. V téže době byl symbolicky zasvěcen chrám božského Augusta kvůli vyjádření Caligulova příbuzenství a kontinuity s prvním císařem.

Nemoc a změna chování

Šest měsíců po slibném zahájení své vlády se Caligula nervově zhroutil a následně prodělal vážné onemocnění, patrně encefalitidu, jak lze usuzovat z líčení antických historiků. Filón, jenž popisuje císařovu nemoc, spatřoval příčinu choroby v Caligulově rostoucí zálibě v horkých a studených lázních, nespoutaném holdování alkoholu a hledání potěšení v rozkoši s chlapci a ženami. Obyvatelstvo celé říše bylo naprosto ochromeno zármutkem a sympatiemi k churavému Caligulovi. Ten se sice posléze úplně vyléčil, nicméně Filón zdůrazňuje, že blízkost smrti přivodila určitý zlom v jeho chování. Obdobně i Josephus si povšiml v jeho počínání zřetelné změny k horšímu.

Caligula zanedlouho nařídil zabití několika svých věrných, kteří zaslíbili své životy bohům v případě císařova uzdravení. Z důvodu údajného spiknutí dal zadržet svého bratrance a adoptivního syna Tiberia Gemella a otce své první manželky Marka Junia Silana, načež byli přinuceni k sebevraždě. Julius Graecinus odmítl Caligulův příkaz, aby vedl obžalobu proti Silanovi, pročež byl popraven. Není známo, zda Gemellus a Silanus postupovali společně nebo odděleně, každopádně Suetonius považoval tento komplot za pouhou císařovu fantazii. Někdy počátkem roku 38 zemřel Macro, jemuž Caligula vděčil za svoji moc. Nejprve byl jmenován prefektem Egypta, čímž mu císař odňal kontrolu nad pretoriánskou gardou. Když byl poté oficiálně obžalován z cizoložství a kuplířství, Macro a jeho manželka skončili svůj život sebevraždou.

Caligula se jako první princeps výrazněji spoléhal na propuštěnce a přispěl tak k dlouhotrvajícímu vzestupu jejich vlivu. Mimořádného postavení se domohli Callistus, Helikon a Protogenes, nabádající císaře k páchání výstředností a popuzující ho proti senátorům.

Tvrdou ránu pro něj představovala smrt jeho oblíbené sestry Drusilly v červnu 38, s jejíž ztrátou se nikdy zcela nevyrovnal. Památku zesnulé nechal uctít jejím posmrtným povýšením mezi bohy, což byla pocta dosud vyhrazená jenom mužům. Caligula se již dříve podruhé oženil, když si vzal Livii Orestillu v den její svatby s Gaiem Calpurniem Pisonem, avšak už po dvou měsících se s ní rozvedl. O dva roky později poslal Livii do vyhnanství pro podezření, že se stýkala s Pisonem. Brzy po Drusillině smrti si vzal za manželku vznešenou Lollii Paulinu, s níž se zakrátko rozešel kvůli Milonii Caesonii, ženě pochybné pověsti. Ta mu porodila dceru pojmenovanou Julia Drusilla.

Reformy, finanční krize

Mince oslavující zrušení daně Caligulou v roce 38, na přední straně je vyobrazena čapka svobody

V roce 38 zacílil Caligula svoji pozornost na politické a veřejné reformy říše. V rámci nich zveřejnil účty státní kasy, jež nebyly zpřístupňovány po celé období Tiberiovy vlády. Vypomohl osobám pozbývajícím svého majetku v důsledku požárů, zmírnil daňové zatížení a lidu rozdával velké množství vstupenek na různé závody. Také revidoval seznam členů senátorského a jezdeckého stavu, do nichž připustil nové osobnosti. Pravděpodobně nejvýznamnějším činem bylo obnovení konání voleb magistrátů v lidových shromážděních. Cassius Dio k tomu podotýká, že tím rozveselil lid, ovšem zarmoutil moudré, jelikož vrácení rozhodování o úřadech do rukou mnohých muselo podle něho způsobit četné pohromy. Jednalo se ale o spíš symbolické gesto, výběr kandidátů totiž podléhal Caligulově vůli. Lid proto o volby nejevil valný zájem a určování magistrátů bylo vráceno zpět senátu.

Jeho snaha získat si sympatie prostřednictvím rozdílení podpor, projevováním štědrosti a marnotratností v průběhu pár měsíců vyčerpala státní finance. Dle tvrzení Cassia Diona propukla finanční krize v roce 39, ačkoli Suetonius klade její počátek do roku 38. Za velice krátkou dobu tak byla promrhána enormní suma peněz, snad kolem 2700 milionů sesterciů, zanechaná Tiberiem. Antičtí historikové v této souvislosti udávají, že Caligula začal falešně obviňovat, pokutovat a dokonce zabíjet leckteré jedince, jejichž jmění se rozhodl uchvátit, aby si zajistil nové příjmy. Dále jsou uváděny příklady různých zoufalých opatření, jimiž Caligula usiloval shromáždit chybějící finanční prostředky. Žádal tudíž veřejnost o půjčky státu, podrobil daním soudní řízení, svatby i prostituci. Jakmile byla tato nařízení veřejně oznámena, došlo k velkému pozdvižení lidí, kteří se seběhli do cirku a spustili tam pokřik. Caligula, nedbající už o popularitu, přikázal svým vojákům, aby nespokojence pobili. Císař nechal také dražit životy gladiátorů bojujících v aréně. Závěti, jimiž byl odkazován majetek Tiberiovi, byly vykládány ve prospěch jeho nástupce. Centurioni museli odevzdat státu kořist nabytou při vojenských výpravách, zatímco úředníci pověření správou silnic byli obviňováni z nekompetentnosti a zpronevěry, za což byli nuceni k placení náhrady škody.

Patrně následkem finanční krize zasáhl říši krátce trvající hlad nezjistitelného rozsahu. Dějepisci se ovšem rozcházejí v otázce okolností jeho vzniku. Suetonius ho přičítá Caligulovu rozhodnutí zabavit veřejné dopravní prostředky. Naproti tomu Seneca viděl jeho příčinu v rozrušení dovozu obilí, zaviněném Caligulovou stavbou gigantického lodního mostu.

Stavební činnost a vztah k umění

Vatikánský obelisk dopravený do Říma za Caliguly

Navzdory finančním těžkostem realizoval řadu staveb, z nichž některé byly určeny veřejnosti, jiné, především všelijaké honosné rezidence a zahrady, nařídil vybudovat pro sebe. Josephus pokládal za Caligulův největší počin zdokonalení a rozšíření přístavů ve městě Rhégion (Reggio di Calabria) a na Sicílii. Účelem těchto prací bylo zřejmě zvýšení objemu obilí přiváženého po moři z Egypta. To by nasvědčovalo tomu, že tato opatření byla podniknuta v reakci na předchozí zásobovací problémy vedoucí k hladu. Vedle toho Caligula dokončil rekonstrukci Pompeiova divadla, poničeného ohněm, zahájil výstavbu amfiteátru poblíž Saepta Julia a zvětšil císařský palác. Rovněž byly započaty akvadukty Aqua Claudia a Anio Novus, jejichž technickému provedení se obdivoval Plinius starší. Císař dal zbudovat rozlehlou dráhu pro závody vozů, známou jako Circus Gaia a Nerona. V Římě byl vztyčen egyptský obelisk, dnes běžně označovaný jako Vatikánský obelisk. V Syrakusách byly renovovány městské hradby a chrámy bohů, stejně jako lázně v Bononii (Bologna). V Gesoriaku (Boulogne-sur-Mer) v severní Galii byl postaven maják. Caligula dbal i o dobrou kvalitu komunikací a nařídil vytvoření nových silnic. Taktéž plánoval přestavbu paláce tyrana Polykrata na ostrově Samu, dokončení Apollónova chrámu v Didymě a založení města položeného vysoko v Alpách. Jeho nejambicióznějším záměrem bylo zamýšlené prokopání kanálu napříč Korinstkou šíjí v Řecku.

V roce 39 uskutečnil velkolepé technické dílo, když dal zřídit přibližně tři kilometry dlouhý most z lodí dočasně spojující pobřeží v Baiích se sousedním přístavem v Puteolech. Podle Suetonia se leckteří domnívali, že Caligula navrhl tento most, aby se vyrovnal perskému králi Xerxovi, jenž překročil Helléspont po podobném mostě. Třebaže Caligula neuměl plavat, oblečený v pancíř Alexandra Velikého přes něj opakovaně přejel na svém oblíbeném koni Incitatovi. Mimoto si nechal zhotovit dvě obrovské lodě, které byly nalezeny na dně jezera Lago di Nemi. Tato plavidla náležela mezi největší lodě, jaké kdy byly v antickém světě postaveny. Menší z nich byla určena jako chrám zasvěcený bohyni Dianě. Větší měla sloužit jako plovoucí palác, opatřený mramorovou podlahou a nezbytným komfortním vybavením.

Do historie se zapsal také jako milovník a zároveň zloděj uměleckých cenností, preferující hojné poklady uložené v řeckých chrámech. Dokonce hodlal do Říma přesunout Feidiovu sochu Dia v Olympii, jeden z divů světa. Od římské expanze do Středomoří nebyly krádeže uměleckých předmětů místodržiteli provincií či správními úředníky ničím výjimečným, o čemž vypovídají četné doklady v podobě žalob proti pachatelům těchto činů. Na východě říše se nezdržoval, iniciativa proto vycházela spíše ze strany jednotlivých odpovědných správců než od císaře. Ten těmto nepravostem přinejmenším nijak nebránil, neboť díky nim mohl své paláce bohatě vyzdobit helénistickým uměním. Filón jako očitý svědek referuje o tom, že si císař nechal zařídit svá soukromá obydlí luxusními uměleckými předměty z celého světa.

Spor se senátem

Zhoršování vztahu se senátem

Jeho vztahy s římským senátem se v roce 39 zásadně zhoršily. Ačkoli není přesně známo, v čem spočívala podstata rozporů, existoval souhrn faktorů vedoucích k napětí mezi císařem a senátory. Od okamžiku Tiberiova odchodu na Capri roku 26 si senátoři navykli řídit státní záležitosti bez účasti císaře, nicméně nástup Caliguly tuto jejich praxi narušil. Navíc Tiberiovy obžaloby z velezrady výrazně oslabily řady stoupenců julsko-klaudijské dynastie, jímž byl třeba Gaius Asinius Gallus. Caligula prostudoval Tiberiovy záznamy týkající se procesů, o nichž tvrdil, že je spálil, a na základě těchto dokumentů shledal mnohé ze senátorů podezřelými. V průběhu roku 39 vystoupil v senátu se zlověstným projevem, v němž vinil jeho členy z aktivního podílu na Tiberiových popravách a zkáze svých příbuzných. Zanedlouho nato, zhruba v polovině své vlády, obnovil konání řízení pro velezradu, od nichž bylo přechodně upuštěno. Caligulův hněv směřoval nejspíše jen proti malému seskupení senátorů, avšak v ohrožení se ocitli všichni jeho členové, protože ti z nich, kteří upadli u císaře v nemilost, okamžitě ztratili podporu svých kolegů.

Popravy a represe senátorů

Caligulův aureus, na zadní straně Germanicus

Záhy došlo k početným případům nemilosrdných poprav nebo uvalení jiných přísných trestů, jako bylo vyhnanství a ztráta majetku. Doložena jsou i konkrétní jména obětí, z nichž většina příslušela k horním vrstvám společnosti, zčásti se jednalo i o vojáky nebo herce. Neváhal se uchylovat k mučení senátorů, přestože podle zákona byli před takovýmto zacházením chráněni. Suetonius připomíná císařův příkaz zavraždit vyhnance, neboť předpokládal, že doufali v jeho smrt v zájmu svého brzkého návratu do Říma. Aby popřel politickou důležitost senátu, užíval okázale pokořujících gest, jež napodobovala dvorní ceremonii orientálních despocií. Senátorům chtěl tak pravděpodobně demonstrovat svoji absolutní moc. Oba konzuly, nejvyšší úředníky státu, sesadil pro triviální provinění, načež si jeden z nich vzal život. Leckteré senátory ponižoval, když na něho museli čekat v potupné pozici, nebo je nutil běhat v togách vedle jeho jedoucího vozu. Jiné nechal tajně popravit, přesto pro ně nechával posílat, jako by byli stále naživu.

Spiknutí proti Caligulovi

Jeho arogance a ukrutnost v jednání se senátem vedly k narůstajícímu počtu pokusů o spiknutí usilujících o jeho svržení. Koncem roku 39 císař odhalil úklady proti své osobě, do nichž byl zapojen i jeho švagr Marcus Aemilius Lepidus a sestry Agrippina mladší a Julie Livilla. Na spiknutí se podílel i Gnaeus Cornelius Lentulus Gaetulicus, legát v Horní Germánii. Lepidus a Gaetulicus byli vzápětí popraveni, zatímco Agrippina a Livilla byly vypovězeny na Pontinské ostrovy. Filón tvrdí, že Caligula se obával vzpoury místodržitelů v provinciích disponujících velkým množstvím vojska. Správce Panonie Calvisius Sabinus, zkoušející uplatit své muže, byl přinucen k návratu do Říma, kde krátce po svém obžalování spáchal společně se svojí manželkou sebevraždu. Odvolán byl i Lucius Vitellius, místodržitel Sýrie, jemuž se podařilo zachránit si život pokleknutím před císařem a uctěním ho jako boha. Caligulův strach představoval zřejmě také motiv pro přesunutí legie z Afriky, jediné umístěné v senátorské provincii.

Orientální styl vlády

K východnímu pojetí vlády se ještě více přiblížil svým výstředním životním stylem a uctíváním vlastního kultu již za svého života. Obdobně jako u Marka Antonia pojednávají prameny o císařově záměru přesunout hlavní město říše z Říma do Alexandrie, což by pro senát znamenalo definitivní ztrátu veškerého vlivu. Tento úmysl mohl souviset s poznáním, že říši takových rozměrů nelze účinně spravovat pomocí administrativních struktur Říma, nýbrž spíše prostřednictvím rozsáhlého byrokratického aparátu, jakým dříve disponovali králové ptolemaiovského Egypta. Při vzrůstajícím opomíjení senátorů se při řízení státu musel stále více spoléhat na jezdecký stav, jehož členy učinil vůči sobě poddajnými sesazováním odpůrců a podporou jemu nakloněných jedinců.

Násilí a skandály

Stěžejním důvodem konspirací bylo jeho bezbřehé uplatňování teroru, zvláště proti senátorům. Císařovi je připisováno motto oderint, dum metuant („ať mne nenávidí, jen když se mne bojí“), převzaté z jedné tragédie od Lucia Accia. V tomto přístupu se odráží politický styl autokratické vlády, jež potírá jakýkoli odpor silou namísto hledání či dosahování konsenzu snižujícího riziko vražedného útoku proti osobě císaře. Ve stejném duchu se Caligula při jedné příležitosti vyslovil i o prostých masách: „Kéž by měl lid římský jen jedinou šíji! [..., již bych mohl jednou ranou srazit]“.

Doslovně uváděné výroky v antické literatuře jsou ovšem z hlediska své věrohodnosti sporné, neboť často měly sloužit hlavně k vystižení charakteru vybrané osobnosti. Popravy senátorů jsou takřka bezvýhradně vykreslovány jako projevy císařovy zvůle, vysvětlované jeho sadistickými choutkami nebo jako reakce na malicherné přečiny. Stejně je vnímáno kruté usmrcování užívané především v prostředí císařského dvora, jímž císař cynicky předváděl svoji bezmeznou volnost rozhodování.

Sestercius znázorňující Caligulu a jeho tři sestry, s nimiž se měl údajně dopustit incestu

Spolehlivost některých sdělení týkajících se Caliguly je badateli zpochybňována, jelikož nápadně podobné zprávy se vyskytují rovněž v hodnocení jiných negativně posuzovaných antických postav i neřímského původu. Jedná se o různé nepodložené zvěsti, fiktivní tvrzení a odkazování na chování typologicky srovnatelných osobností. Jen velmi obtížně lze s jistotou určit, jaké informace spadají do této kategorie, z čehož konkrétně v případě Caliguly vyvstávají značné historické problémy. Dochované prameny uvádějí bohaté příklady jeho surovosti a šílenství, avšak jejich autentičnost je diskutabilní.

Caligulovi současníci Filón z Alexandrie a Seneca ho vystihují jako pomateného člověka pohlceného zlostí, podléhajícího své nevypočitatelnosti a rozmarům a promarňujícího příliš mnoho času utrácením a tělesnými požitky. Vedle toho ho obviňují z udržování milostných styků s ženami jiných mužů, z nichž si pak kvůli tomu činil posměch, ze zabíjení pro obveselení a z úmyslného plýtvání peněz na stavbu mostu, majícím za následek hlad. Suetonius a Cassius Dio později doplnili tyto příběhy dalšími doklady jeho šílenosti. Caligula měl udržovat incestní vztah se všemi svými sestrami, z nichž největší náklonnost pociťoval k Drusille. Svým přátelům a oblíbencům údajně dovolil, aby spali s Agrippinou a Julií Livillou. Oba tito historikové se zmiňují o nesmyslných vojenských cvičeních, jimž podrobil své muže. Rovněž je udáváno, že v císařském paláci zřídil nevěstinec, aby rozmnožil zdroje státních příjmů.

Svému koni Incitatovi měl postavit stáj z mramoru a obdarovat ho domem s nábytkem a otroky. Dokonce prý pojal úmysl ustavit ho do úřadu konzula.

Zahraniční politika

Vojenské akce

Caligula podstoupil pouze nepatrné vojenské akce, jejichž průběh zůstává převážně nejasný. Na podzim 39 přešel s vojskem Alpy, aby po vzoru svých předků pokračoval v doposud nezavršených výbojích v Germánii. Po několika měsících strávených ve městě Lugdunum (nynější Lyon), během nichž se císař věnoval převážně hazardním hrám a popravám bohatých Galů, se vypravil k Rýnu. Suetonius píše, že překročil tuto řeku, avšak nesvedl s Germány jediné střetnutí.

V roce 40 se rozhodl podstoupit tažení v Británii, jež podle podání stejného autora probíhalo krajně podivně. Caligula prý nařídil svým vojákům rozestavit se na břehu Lamanšského průlivu do bitevní formace a posléze jim přikázal sbírat mořské mušle, mající symbolizovat exotickou válečnou kořist. Vzhledem k nedostatku zdrojů popisujících, co se vlastně přihodilo, je tato událost předmětem diskuzí. Caligula dosáhl pouze formální kapitulace Adminia, vypuzeného syna náčelníka Catuvellů, který uprchl k Římanům. Poté začal s přípravami triumfu, jehož se kromě několika málo pochytaných barbarů měli účastnit najatí galští zápasníci, jimž byly nabarveny vlasy na červeno, aby svým vzezřením připomínali zajaté Germány. Císař ale nakonec chystaný triumf odložil a svůj vstup do Říma oslavil jenom ovací (ovatio). Mince vyražené za Caliguly zdůrazňují jeho vojenskou velikost, tím ovšem příkře odporují literárnímu vylíčení jeho válečných akcí.

Zahraničně politická situace

Zahraničně-politická situace říše se i přes císařovy vojenské výpravy vyvíjela poměrně uspokojivě. V roce 37 ustavil Caligula svého blízkého přítele Heroda Agrippu I., vychovaného na císařském dvoře, tetrarchou území Batanaea a Trachonitis. O dva roky později obvinil Agrippa svého strýce Heroda Antipa, tetrarchu Galileje a Pereje, z připravování povstání proti Římanům, v čemž měl obdržet podporu parthského krále. Antipova doména byla nato odevzdána Agrippovi a sám tetrarcha se musel odebrat do vyhnanství. V roce 40 dal Caligula za nepříliš jasné situace zavraždit mauretánského krále Ptolemaia, jehož předtím pozval do Říma. Prameny uvádějí jako důvod Caligulovu nelibost vyvolanou královým působivým vystoupením v divadle. Nelze vyloučit ani politické motivy této vraždy, neboť Mauretánie byla záhy připojena k impériu a rozdělena do dvou provincií. Následně vzniklé povstání bylo potlačeno teprve za Claudia. Cassius Dio popsal podrobnosti záboru Mauretánie v jedné kapitole svého díla, jež se nedochovala.

Caligula bohem

Ruiny chrámu Castora a Polluka na Foru Romanu

V roce 40 se významným a vysoce kontroverzním prvkem Caligulovy prezentace stalo náboženství. Jeho politika v tomto směru představovala zásadní odklon od toho, co prosazovali jeho předchůdci. Císař se na veřejnosti začal ukazovat oděn do šatů různých polobohů a bohů, včetně Herkula, Bakcha, Merkura nebo Apollóna. Při tom se nevydával pouze za mužská, nýbrž rovněž za ženská božstva. Údajně se o sobě vyjadřoval jako o bohovi i při setkání se senátory a v některých veřejných dokumentech byl příležitostně označován za Jova. Ve městě Mílétos v provincii Asii byl vyhrazen posvátný okrsek ke konání obětí ve jménu císaře a také v Římě byly vztyčeny dva chrámy, v nichž byl uctíván. Chrám Castora a Polluka na Foru byl přímo spojen s císařským palácem na Palatinu a zasvěcen Caligulovi. Hlavy soch několika bohů v rozličných svatyních byly odstraněny a nahrazeny podobiznami císaře nebo jeho příbuzných.

Podle Cassia Diona bylo běžné, že se žijícím císařům dostávalo na Východě božských poct, jež jim byly v Římě vyhrazeny až pro dobu po jejich smrti. Augustus, zakladatel císařského kultu, měl výjimečně svolit k tomu, aby byl veřejně uctíván, ačkoli Dio toto považuje za krajně neobvyklé jednání vybočující z císařova přirozeného vystupování. Nicméně Caligula se v této záležitosti odvážil pokročit ještě dále a nechal si prokazovat úctu jako živoucí ztělesnění bohů. V někdejší západní části říše nebyly ovšem objeveny žádné doklady ve formě nápisů nebo mincí jednoznačně dosvědčující toto tvrzení.

Židé

Třebaže o dopadu Caligulovy politiky na chod provincií a o jejím vnímání tamním obyvatelstvem se nezachovaly příliš podrobné údaje, existují poměrně obšírné zprávy, vycházející převážně z líčení Flavia Iosepha a Filóna z Alexandrije, o jeho zásazích v centrech židovské víry. Císař se musel vypořádávat s trvajícím neklidem a bouřemi postihujícími východní provincie. Zdrojem rozbrojů bylo především komplikované střetávání řecké a židovské kultury plynoucí z neslučitelnosti židovského monoteismu s Caligulou vynucovaným helénistickým pojetím uctívaní vladaře. Caligula tudíž do určité míry přispěl k vyhrocení poměrů v Orientu a k pozdějšímu dramatickému vývoji, vedoucímu ke zničení jeruzalémského Chrámu.

V Alexandrii docházelo k pravidelným výbuchům násilí mezi zde žijícími helenizovanými Egypťany a Řeky na jedné straně a početnou židovskou menšinou na druhé straně. Tehdejší prefekt Egypta Aulus Avilius Flaccus nepožíval Caligulovy důvěry, jelikož byl loajálním stoupencem Tiberia a kdysi osnoval úklady císařově matce. V roce 38 vyslal Caligula Heroda Agrippu na neohlášenou cestu do Alexandrie, kde měl kontrolovat Flaccovu činnost. Podle Filóna však Agrippova přítomnost dráždila zdejší řecké obyvatelstvo, spatřující v něm židovského krále, kvůli čemuž došlo k lokálnímu pronásledování Židů. Flaccus se poté pokusil udobřit si místní Řeky a hlavně Caligulu, když nařídil umístit císařovy sochy do synagog. Brzy znovu propukly výtržnosti, na něž Caligula zareagoval Flaccovým odvoláním a popravou.

Nové nepokoje svírající Alexandrii v roce 40 zavdaly podnět k vyslání poselstva do Říma, jehož se účastnil i Filón. Dříve, než mohla delegace složená z Řeků a Židů předstoupit před císaře, dorazila do hlavního města zvěst o násilnostech ve městě Jamnia v Judeji, v němž rozzuření Židé zničili nedávno vztyčený oltář. Císař v reakci na to nařídil přeměnit židovský Chrám ve středisko císařského kultu. Caligulovo úsilí prosadit toto rozhodnutí třeba i násilím vyvolalo rozbroje v Antiochii, správním sídle provincie Sýrie, jejíž místodržitel Publius Petronius byl pověřen zhotovením a vystavením císařovy sochy v Chrámu. Nicméně v tom mu bránily masy vzbouřených Židů. Caligula byl nakonec nejspíše přesvědčen Agrippou, aby upustil od svého rozkazu, jehož uskutečnění mohla případně zhatit také císařova smrt, přijímaná židovským obyvatelstvem v celé říši s neskrývaným uspokojením.

Vražda a další vývoj

Od okamžiku svého návratu do Říma byl Caligula posedlý hrůzou z možného komplotu, což přispělo k vystupňování jeho již tak nelidského chování. Zejména Seneca poskytuje popis jeho surovosti namířené proti senátorům, kteří byli jako domnělí spiklenci bičováni k smrti, mučeni ohněm či setnuti. Někteří z nich byli donuceni ještě před svou popravou přihlížet smrti vlastních synů. Jak narůstala císařova brutalita, zvětšoval se zástup lidí odhodlaných proti němu zakročit. Caligulovi se sice podařilo jisté jedince zapojené do spiknutí dopadnout, ale klíčové postavy unikly jeho pozornosti. Kritický moment nastal, jakmile se na stranu konspirátorů připojil propuštěnec Callistus, jemuž Josephus i Tacitus přisuzují významný podíl na Caligulově usmrcení. Samotné provedení vraždy bylo naplánováno třemi důstojníky pretoriánské gardy, z nichž klíčová role připadla Cassiu Chaereovi. O jejich záměru byla zpravena nebo se na něm nepřímo podílela řada senátorů, vojáků a jezdců.

Josephus připisoval Chaereovu činu politické motivy, avšak Suetonius předpokládal, že Chaerea zavraždil Caligulu pro neustálé posměšky, jež musel ze strany císaře snášet. Ten totiž považoval Chaereu pro jeho slabý hlas za zženštilého a vyčítal mu špatné plnění povinností výběrčího daní. Údajně ho také urážel, když ho při udělování denního hesla zahrnoval výrazy jako „Venuše“ nebo „Priapos“.

24. ledna 41 Chaerea a jiní pretoriáni během právě probíhajících dramatických vystoupení konaných k poctě božského Augusta přistoupili ke Caligulovi, zatímco se vybavoval s jedinci účinkujícími v soutěžích. Podrobnosti dalšího dění se v různých pramenech liší, všechny se ale shodují, že Chaerea zasadil Caligulovi první ránu, načež se přidali i ostatní spiklenci. Suetonius si všímá zjevné podobnosti smrti Caliguly a vraždy Julia Caesara. Podzemní průchod, v němž se tato událost odehrála, byl objeven pod císařským palácem na Palatinu. Záhy byla zabita Caligulova manželka Caesonia společně s jejich malou dcerkou Julií Drusillou, jíž byla rozražena hlava o zeď. Poté, co příslušníci Caligulovy germánské tělesné stráže seznali, že císař byl napaden a podlehl útoku, zachvátila je zuřivost. Rozběsnění Germáni následně zareagovali zabitím některých z konspirátorů, několika senátorů a nevinných okolo přihlížejících.

Senát hodlal využít Caligulova zavraždění jako příležitosti k obnovení republiky a k zatracení všech císařů, v čemž se mu dostávalo podpory i od Chaerey a jiných vojáků. Část zarmouceného římského lidu, postrádajícího nadšení pro opětovné nastolení republikánského systému, se shromáždila a hněvivě se dožadovala vyzrazení identity Caligulových vrahů. Většina pretoriánské gardy neochvějně setrvala ve své oddanosti julsko-klaudijskému rodu. Přesvědčeni o tom, že principát je třeba udržet, dopravili pretoriáni Caligulova strýce Claudia do svého tábora. Jakmile si Claudius pojistil penězi loajalitu pretoriánské gardy a nařídil popravu Chaerey a dalších známých spiklenců, stal se navzdory váhajícím senátorům novým císařem. Posléze sice svolil, aby byly strženy všechny sochy jeho předchůdce, nicméně nepřipustil uvalení damnatio memoriae požadované senátem. Caligulovy ostatky byly nejprve spěšně pohřbeny a až po návratu jeho sester byly vyzvednuty, spáleny a uloženy v Augustově mauzoleu.

Hodnocení

Caligulova busta vystavená v muzeu Getty Villa v Kalifornii

Na Caligulovu osobnost měly nepochybně silně negativní vliv dramatické momenty jeho života před nástupem na trůn. Náhlá smrt otce, vypuzení matky, strašlivá smrt bratrů a permanentní ohrožení ze strany Tiberia poznamenalo celý jeho vývoj a přispělo k jeho rozkolísané a pesimistické povaze. Caligulovo chování se vyznačovalo náladovostí a nepředvídatelností. Zjevně oplýval intelektuálními zájmy, o čemž vypovídají jeho znamenité rétorické schopnosti. Věnoval se také psaní poezie, mluvil plynně řecky a měl hluboké znalosti o literatuře. Mnohé z příhod o Caligulovi se týkají jeho vlastního pochmurného smyslu pro humor a záliby v často krutých žertech a sarkasmu. S postupem času se stával stále více izolovaným, jelikož jeho nejbližší přátelé a příbuzní padali za oběť vyzrazeným komplotům. Po odstranění Macrona se obklopil okruhem různých ohavných individuí, jimž přenechával řízení státu. I přes svůj nedostatek zaujetí pro oblast státních záležitostí však dokázal důležité funkce prozíravě svěřovat zdatným jedincům.

Pro porozumění Caligulovi je nezbytné i bližší zkoumání tehdejších společenských a zvláště politických poměrů. Přestože Augustus položil základy nové formy vlády ve spolupráci s římským senátem, členové této starodávné a vážené instituce se brzy změnili v bezectné oportunisty a servilní patolízaly. Senátoři vděčili za své postavení císaři a dokonce i ti, kteří se vzpírali moci principů, postrádali odvahu usilovat o její odstranění. Caligulovo pochopení podlézavé podstaty senátu určilo ráz jeho vlády po sesazení Macrona. Jeho neskrývané opovržení vůči senátorům a vůdčím magistrátům nejlépe vystihuje jeho výhrůžka, že učiní svého koně konzulem. Hrůzně vyznívající líčení poprav zřejmě není příliš nadnesené, protože Caligula chtěl nejspíše předejít možným spiknutím zlikvidováním několika a zastrašením ostatních. Výjimečně byl ovšem schopen se zachovat překvapivě velkomyslně. Po Caligulově smrti byli senátoři nuceni čelit rozpačitému zjištění, že většina z nich přestála čtyři roky jeho vlády bez jakékoli vážnější újmy. Až na pár čestných jedinců navíc velká část senátorů obvykle velebila i Caligulova nejodpornější rozhodnutí.

Strohost Tiberiovy vlády, legendární jméno Germanika a pokrevní příbuzenství s Augustem učinily Caligulu jediným možným pretendentem trůnu. Jiní potenciální kandidáti zahynuli nebo byli zabiti, takže Tiberius neměl při řešení otázky nástupnictví prakticky na výběr. Přesto Caligulu ani Gemella neobdařil patřičnou průpravou k zastávání role ve veřejném životě. Potvrzením volby pretoriánské gardy předali senátoři moc někomu, kdo se na první pohled zdál být poddajným mladíkem, nicméně ve srovnání s Augustem a Tiberiem postrádal ochotu respektovat dosavadní pečlivě udržovanou rovnováhu mezi císařem a senátem. Jestliže Římanům bylo zapotřebí zralého státníka, jenž by mohl projevit smířlivost k Tiberiovu odkazu a zároveň by povolil senátu účast na správě říše, nový císař, vystavený vlivu bezohledných propuštěnců, vládl pomocí násilí. Absolutní moc náležející císařům tedy nemohla být potlačena fikcí o sdílení vlády senátem a principem. Caligula se tak stal prvním zvěstovatelem postupně se utužující autokracie.

Historiografie

Dějiny Caligulova panování představují mimořádně obtížný předmět bádání, neboť přímo z této doby se dochovala pouze díla zpracovaná jeho současníky Filónem z Alexandrie a Senekou. Filónovy spisy Pronásledování Židů a poselství do Říma a Pronásledování Židů v Alexandrii za Flacca poskytují relativně podrobný popis určitých fází Caligulovy vlády, avšak soustředí se převážně na skutečnosti spjaté s židovskou populací v Judeji a v Egyptě. Senekova tvorba obsahuje řadu příhod charakterizujících Caligulovu osobnost. Jejich objektivita je ale zpochybňována kvůli konfliktům mezi ním a císařem, jenž ušetřil filozofův život jen proto, že očekával jeho brzkou přirozenou smrt.

Ostatní soudobá díla detailně zachycující Caligulovu éru byla kompletně ztracena. Navíc historikové, jež je vyhotovili, si počínali značně zaujatě, přičemž Caligulu buď nadměrně vychvalovali, nebo přehnaně zatracovali. Každopádně tyto ztracené primární prameny společně s pracemi Seneky a Filóna posloužily jako materiál, z něhož vycházely mladší generace dějepisců píšících o Caligulovi. Jen málo autorů působících za Caliguly je známo jménem. Líčením jeho vládnutí se zabývali historikové Fabius Rusticus a Cluvius Rufus, jejichž spisy se nezachovaly. Senekův přítel Fabius Rusticus proslul svým elegantním stylem psaní, stejně jako svými tendencemi ke zkreslování historických skutečností. Cluvius Rufus byl mocným senátorem, zapleteným do Caligulova zavraždění. Císařova sestra Agrippina mladší sepsala autobiografii, nepochybně zahrnující i zevrubný výklad vlády jejího sourozence. Nutno zdůraznit, že Agrippina byla Caligulou poslána do vyhnanství pro její účast na spiknutí Marka Lepida. Politik a básník Gaetulicus vytvořil velký počet veršů pochlebujících císařovi.

Většina toho, co je dnes o Caligulovi známo, pochází z per Suetonia a Cassia Diona, jejichž nestrannost je vzhledem k jejich aristokratické příslušnosti sporná. Suetonius zaznamenal své poznatky asi osmdesát let po Caligulově smrti, zatímco Cassius Dio tak učinil téměř po dvou stech letech. Suetonius znázorňuje Caligulu vyváženě pouze v první třetině životopisu, jehož zbylá část pojednává výhradně o císařových zločinech a hanebnostech. Biografie dále nese zřetelné rysy ideologie adoptivních císařů, kteří se snažili distancovat od zástupců julsko-klaudijské dynastie vyjma Augusta.

Mnoho dalších literárních materiálů doplňuje omezené množství informací o tomto císaři. Flavius Josephus vyčerpávajícím způsobem popisuje okolnosti Caligulova usmrcení. Tacitus, pravděpodobně nejobjektivnější z antických dějepisců, podává jisté údaje o Caligulově životě v částech svého díla vyhrazených Tiberiovi. Kromě toho psal o průběhu jeho principátu, nicméně tento díl jeho Letopisů je ztracen. Také v Naturalis historii od Plinia staršího se vyskytují stručné odkazy vztahující se ke Caligulovi.

Žádný z dochovaných pramenů líčících čtyři roky Caligulova panování nezobrazuje tohoto císaře v příznivém světle. Někteří současní historikové doslovně přebírají všechny závěry antických autorů, včetně každého uváděného zločinu. Naproti tomu jiní zkouší vykládat jejich tvrzení ve prospěch Caliguly. Jelikož obě tyto tendence se jeví jako přehnané, musí být posuzování Caliguly činěno na základě opatrného a vyváženého přihlížení k údajům poskytovaným antickými prameny. Jejich skromný počet a neúplnost vytvářejí znatelné trhliny v našich poznatcích o Caligulově vládě, zvláště o jejích prvních dvou letech. Taktéž disponujeme jen nepatrnými detaily o některých pozdějších důležitých událostech, jako bylo podrobení Mauretánie, Caligulova výprava do Británie či jeho rozepře s římským senátem.

Zdraví

Kromě Plinia staršího byl všemi ostatními antickými dějepisci svorně a často označován za šíleného. Je ale sporné, jestli byl tento výraz užíván v nynějším psychopatologickém pojetí. S přihlédnutím ke zřejmé k jeho nepopulárnosti u autorů všech zachovaných spisů je obtížné rozlišit skutečnost od výmyslů. Moderní historikové jsou rozpolcení ohledně pokusů připisovat jeho chování jakékoli zdravotní příčiny, třebaže nevylučují, že mohl trpět encefalitidou, epilepsií nebo meningitidou. Vysloveny byly i hypotézy o eventuální Caligulově schizofrenii. Jistí badatelé přišli rovněž s teorií o jeho manických sklonech, k níž dospěli s přihlédnutím k jeho hyperaktivitě. Otázka, zda byl skutečně šílený, přesto zůstává nezodpovězena.

Nejspíše nejautentičtější svědectví Filóna z Alexandrie naznačuje tomu, že císař vystupoval sice velmi arogantně a cynicky, ovšem nikoli pomateně. Navzdory tomu i tento autor nachází určité důkazy jeho duševní choroby a udává, že se stal zcela nemilosrdným po prodělání nemoci, kdy se ocitl na prahu smrti. Seneca předkládá obraz krutého mučení a poprav iniciovaných císařem, majícím sadistické tendence. Navíc definuje své vnímání pojmu šílenství jako degeneraci tyrana, aniž by při tom jmenovitě zmínil Caligulu. Flavius Josephus používá termínu šílenství k vystižení jeho povahy opakovaně, avšak nelze přesně rozlišit, zda tím skutečně poukazuje na psychické narušení, anebo jestli tím pouze pejorativně označuje císařovu zlovůli. Podle něho nabytí moci ho učinilo nadmíru domýšlivým, načež dospěl k přesvědčení, že je bohem.

Suetonius uvádí, že v mládí Caligulu trápila epilepsie (padoucnice). Někteří dnešní historikové tudíž vystupují s teorií jeho každodenní obavy ze záchvatu, kvůli níž se měl vyhýbat plavání. Epileptici jsou obvykle vyzývání k tomu, aby se vyvarovali této sportovní činnosti, neboť odrazy hladiny mohou vyvolat jejich chorobu. Caligula měl navíc promlouvat k úplňku, přičemž Měsíc byl dlouho spojován s epilepsií. Jiní současní vědci soudí, že strádal hypertyreózou. Tato diagnóza je vysvětlována jeho přehnanou vznětlivostí a strnulým pohledem, o čemž referuje Plinius starší.

Fikce a populární kultura

Caligula v literatuře

Antickými prameny zprostředkované vyobrazení nelítostného tyrana, případně šíleného císaře bylo převzato v četných vědeckých, populárních, beletristických a filmových ztvárněních Caliguly. Koncem 19. století zveřejnil Ludwig Quidde esej nazvanou Kaligula: studium císařského šílenství, v níž císaře pojímá jako duševně nemocného megalomana. V historickém románu Já, Claudius od Roberta Gravese je Caligula ukazován jako vraždící sociopat, jenž v samém počátku své vlády propadl šílenství. Ve věku pouhých sedmi let měl dohnat svého otce Germanika k zoufalství a smrti. V narážce na totalitní režimy tehdejší doby vytvořil teprve pětadvacetiletý Albert Camus v roce 1938 drama Caligula. Historicky vychází z okamžiku Drusillina skonu a s tím spojené císařovy osobní krize, v rámci níž Caligula nahlíží absurdnost života a vyjadřuje tak filozofickou koncepci existencialismu. V roce 1963 byl vydán román Po nás potopa od Josefa Tomana, jehož příběh se odehrává na pozadí smrti císaře Tiberia a uchopení moci Caligulou. O konci jeho života pojednává i kniha Alfreda Schirokauera Hříšná Messalina z roku 1910.

Caligula ve filmu

V 50. letech 20. století ztělesnil herec Jay Robinson Caligulu v epickém filmu Roucho a v jeho volném pokračování Demetrius a gladiátoři. Postava tohoto císaře byla představována řadou dalších herců, jako byl John Hurt v televizním seriálu Já, Claudius inspirovaném Gravesovým stejnojmenným románem, John McEnery v minisérii A.D., Szabolcs Hajdu ve filmu Caligula z roku 1996 a John Simm v minisérii Imperium Nerone.

V roce 1979 zrežíroval Tinto Brass celovečerní film Caligula, v němž hlavní role připadla Malcolmu McDowellovi. Tento snímek vyvolal kontroverze mimořádně otevřeným zpodobněním násilí a sexu.

Caligula v hudbě

Velšský hudebník a skladatel John Cale složil skladbu „Caligula“ inspirovanou tímto císařem jako součást cyklu k příležitosti stého výročí Vánočního příměří (2014). Písně s názvem inspirovaným Caligulou mají skupiny Ex Deo, The Dickies, Sodom, City Morgue a také rapper Ghostemane Kapela The Smiths použila jeho jméno v textu písně „Heaven Knows I'm Miserable Now“. O Caligulovi se v jedné ze svých písní zmínila česká hard-rocková kapela Traktor a český rapper Řezník.

Literatura

• BARRET, Anthony A. Caligula: the Corruption of Power. London: Routledge, 2002. ISBN 978-0-203-13776-5
• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GRANT, Michael. Římští císařové: životopisy vládců císařského Říma v letech 31 př. Kr. – 476 po Kr. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• KIENAST, Dietmar. Römische Kaisertabelle. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996. ISBN 3-534-13289-0
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů. Praha: Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
• TACITUS, Publius Cornelius. Letopisy. Praha: Svoboda, 1975
• WINTERLING, Alois. Caligula: eine Biographie. München: C. H. Beck, 2004. ISBN 3-406-50206-7
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava: Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6

Claudius

Claudius
4.římský císař
Claudiova busta v Národním archeologickém muzeu v Neapoli
Doba vlády	24. ledna 41 – 13. října 54
Úplné jméno	Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus
Narození	1. srpna 10 př. n. l. Lugdunum
Úmrtí	13. října 54 Řím
Předchůdce	Caligula
Nástupce	Nero
Potomci	Claudius Drusus Claudia Antonia Claudia Octavia Britannicus Nero (adopce)
Dynastie	julsko-klaudijská
Otec	Nero Claudius Drusus
Matka	Antonie mladší

Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus (před nástupem na trůn Tiberius Claudius Nero Germanicus; 1. srpna 10 př. n. l. – 13. října 54), známý spíše jako Claudius, byl římský císař z julsko-klaudijské dynastie, vládnoucí od roku 41 až do své smrti. Narodil se jako syn Nerona Claudia Drusa a jeho manželky Antonie mladší ve městě Lugdunum a stal se tak prvním římským císařem přišedším na svět mimo Itálii.

V důsledku onemocnění prodělaného v dětském věku trpěl různými fyzickými vadami, vylučujícími ho podle mínění jeho rodiny z účasti na veřejném životě. Po dlouhou dobu se v soukromí oddával studiu dějin a teprve za vlády svého synovce Caliguly zastával v roce 37 úřad konzula. Tiberius a Caligula ho pro jeho domnělou duševní omezenost nepokládali za hrozbu, což ho ušetřilo osudu mnoha jeho příbuzných a jiných předních Římanů, které nechali usmrtit nebo poslat do vyhnanství. Když Caligula padl roku 41 za oběť spiknutí, senát se radil o obnovení republiky. Pretoriánská garda mezitím prohlásila za císaře Claudia, posledního přeživšího dospělého mužského příslušníka vládnoucího rodu.

I přes nedostatek politických zkušeností se ukázal jako schopný administrátor a ambiciózní stavitel a projevoval mimořádný zájem o soudnictví. V roce 43 zahájil dobývání Británie, čímž došlo k prvnímu výraznějšímu rozšíření římského impéria od dob Augusta. Při řízení říše se spoléhal na císařské propuštěnce, jimž svěřil výkon vznikající centralizované správy. Se senátem udržoval napjaté a komplikované vztahy, způsobené několika komploty a tvrdými postihy některých jedinců. Desítky popravených senátorů a stovky jezdců nevypovídají ani tak o Claudiově krutosti, jako spíše o slabosti jeho postavení. Během svého panování se do jisté míry ocitl ve vleku mocných propuštěnců a intrikujících manželek: nejprve Messaliny, pokoušející se ho v roce 48 připravit o trůn, a po jejím pádu Agrippiny mladší. Přestože měl Claudius vlastní potomky, po jeho smrti roku 54 se ujal vlády Agrippinin syn Nero, jehož adoptoval.

Antičtí historikové vykreslují Claudia jako úsměvnou postavu podléhající nadměrnému vlivu svého okolí. V jejich nepříznivém postoji se odráží nepřátelství vyšších vrstev římské společnosti vůči tomuto císaři, jemuž se od nich nedostávalo patřičné podpory. Jednostranné hodnocení senátorské historiografie částečně zpochybňují dochované dokumenty svědčící o Claudiově energičnosti, s níž se věnoval státním záležitostem.

Život

Před získáním moci

Tiberius Claudius Drusus, jak znělo Claudiovo rodné jméno, se narodil 1. srpna 10 př. n. l. ve městě Lugdunum (dnešní Lyon). Jeho rodiče byli vojevůdce Nero Claudius Drusus, Augustův nevlastní syn, a Antonie mladší. Claudius měl dva starší sourozence: bratra Germanika a sestru Livillu. Antonie mladší porodila ještě další dvě děti, ty ale brzy zemřely. Ze strany své matky byl vnukem triumvira Marka Antonia a Augustovy sestry Octavie mladší. Jeho otec Drusus vzešel ze svazku senátora Tiberia Claudia Nerona a Livie Drusilly, pozdější manželky Augusta. Nedlouho po Claudiově narození Drusus podlehl následkům zranění utrpěného při tažení v Germánii. Claudiova matka Antonie, jež se nikdy znovu neprovdala, si záhy povšimla zjevné neduživosti svého syna. Podle Suetonia ho nazývala „lidskou zrůdou“ a tvrdila, že „od přírody nebyl dodělán, nýbrž jenom započat“. Antonie zřejmě chlapce předala do výchovy jeho babičce Livii Drusille. Ta s ním jednala podobně nevlídně jako Antonie, zřídkakdy s ním hovořila a napomínala ho strohými dopisy. Protože se věřilo, že jeho nevalný stav je způsoben leností a nedostatkem pevné vůle, ustavili jeho dohlížitelem někdejšího dozorce stájí, aby ho ukáznil. Když měl v roce 5 nebo 6 obléci mužskou togu, v tajnosti a bez jakýchkoli slavností ho dopravili na Kapitol. Při gladiátorských zápasech uspořádaných k upomínce na jeho otce se Claudius objevil zahalený v plášti s kápí.

Claudiova matka Antonie mladší

Během Claudiova dospívání příznaky jeho churavosti poněkud zeslábly. V témže období života začal vykazovat zálibu ve vědních oborech. Augustus v jednom dopise Livii vyjádřil údiv nad překvapivě dobrou úrovní Claudiovy rétoriky. Přesto odmítl jakékoli úvahy o jeho politické kariéře, jelikož nehodlal kvůli jeho nemohoucnosti vystavovat v posměch celou císařskou rodinu. Na oblouku v Pavii, vztyčeném na počest dynastie někdy v letech 7 až 8, se Claudiovo jméno, znějící Tiberius Claudius Nero Germanicus po adopci Germanika strýcem Tiberiem, nacházelo na samém okraji. Claudius projevoval intenzivní zájem o historii, v níž ho vzdělávali Titus Livius a Sulpicius Flavus. Mnoho času trávil ve společnosti Flava a filozofa Athenodóra Kananita. Podporován svými přáteli věnoval se literární tvorbě a kromě jiného sepsal nedochované římské dějiny počínající smrtí Julia Caesara. Na naléhání Livie a Antonie ovšem upustil od zpracování ožehavé látky druhého triumvirátu a občanských válek.

Claudius se celkem čtyřikrát oženil a už v mladém věku ho dvakrát zasnoubili: nejprve s Aemilií Lepidou, již musel zapudit poté, co její matka Julie mladší upadla v roce 8 v nemilost, posléze s dcerou Tiberiova chráněnce Livií Medullinou. Ta náhle zemřela v den konání svatby. První manželství uzavřel roku 9 s Plautií Urgulanillou, vnučkou důvěrnice Livie Drusilly. Urgulanilla Claudiovi porodila syna jménem Claudius Drusus.

Události následující po Augustově smrti v roce 14 podtrhly Claudiovu naprostou bezvýznamnost. Zesnulý princeps ho v závěti zařadil mezi dědice třetího stupně, bezmála jako cizí osobu. Claudius požádal strýce Tiberia, nastoupivšího tehdy na trůn, o svolení podílet se na veřejném životě. Tiberius vyhověl synovcově prosbě udělením konzulských odznaků (ornamenta consularia). Claudius nespokojený s prázdnou poctou se opětovně domáhal úřadu, nicméně narazil na Tiberiovu podrážděnou reakci. Císařovo zamítavé stanovisko Claudia připravilo o veškerou naději na veřejné funkce. Odebral se proto do ústraní a větší část Tiberiova panování strávil na svých usedlostech nedaleko Říma a v Kampánii. Claudiovi se i přes odtažitost císařské rodiny dostávalo jisté úcty, neboť jezdci si ho opakovaně volili za svého zástupce. Senátoři rozhodli o obnovení jeho domu, shořelého při požáru, a dokonce ho připustili k účasti na debatě senátu. Tiberius se ale postavil proti těmto usnesením.

V roce 19 otřásla Claudiem smrt bratra Germanika. Někteří z Germanikových stoupenců a klientů v něm poté spatřovali svého patrona. Když zemřel také Tiberiův syn Drusus mladší, senátní frakce zmínily Claudia jako možného dědice, což nasvědčuje tomu, že Claudius i při svém vyloučení z veřejného života mohl chovat určité politické ambice. O příbuzenství s ním se ucházel i mocný pretoriánský prefekt Lucius Aelius Seianus, jehož dceru zasnoubili s mladým Claudiem Drusem. Chlapec však krátce nato zemřel na zadušení. Kolem roku 24 se Claudius rozvedl s Urgulanillou z důvodu cizoložství a podezření, že osnovala vraždu své švagrové. Nedlouho po rozvodu přivedla Urgulanilla na svět dceru Claudii, již odvrhl, protože otcem dítěte byl jeho propuštěnec. Pravděpodobně v roce 28 uzavřel sňatek se Seianovou příbuznou Aelií Paetinou, která mu porodila dceru Claudii Antonii. O tři roky později Paetinu zapudil v souvislosti se Seianovým pádem.

Claudiovo postavení se poněkud zlepšilo na počátku vlády jeho synovce Caliguly. Ten si v roce 37 zvolil strýce za kolegu v konzulátu, čímž chtěl oživit vzpomínku na svého otce Germanika. Claudius získal vytoužený úřad a těšil se oblibě lidu, jenž ho zdravil jako císařova strýce a Germanikova bratra. Jakmile se Caligula pevně ujal moci, Claudius se stal objektem jeho zlomyslných vtipů a několikrát se ocitl v nebezpečí života. Největšímu ohrožení měl čelit v roce 39, kdy jako člen senátní delegace blahopřál císaři k potlačení Gaetulikova spiknutí, načež ho jeho rozběsněný synovec měl vhodit do řeky. Caligula ho mimoto přiměl, aby zaplatil nesmírně vysokou sumu za vstup do kněžského sboru, takže Claudius musel nejenom prodat veškerý majetek, nýbrž se ještě zadlužil a upadl do veliké nouze. Nejspíše roku 38 nebo 39 se oženil s výrazně mladší Valerií Messalinou. V dalších dvou letech se Claudiovi a Messalině narodily dvě děti: dcera Claudia Octavia a syn Tiberius Claudius Germanicus, známější jako Britannicus.

Vláda

Nástup na trůn

Gardista zdraví Claudia jako císaře, detail obrazu od Lawrence Alma-Tademy

24. ledna 41 Caligula podlehl rozsáhlému komplotu, do něhož byli zapojeni někteří pretoriáni, včetně tribuna Cassia Chaerey a jednoho z prefektů, a celá řada senátorů, jezdců a členů císařského dvora. Ohledně Claudiova možného zapletení do konspirace neexistují žádné důkazy, třebaže o ní mohl mít informace. Po Caligulově zavraždění spiklenci uchystali stejný osud i jeho manželce Caesonii a malé dcerce, což nasvědčuje jejich úmyslu pobít všechny příslušníky císařské dynastie. Vystrašený Claudius v nastalém zmatku uprchl do paláce a ukryl se na jedné z teras mezi závěsy. Tam ho objevil jeden z pretoriánů, jenž ho poznal a pozdravil jako císaře. Podle Suetonia se Claudius měl vrhnout k vojákovým nohám a prosit o život. Pretoriáni nato Claudia, k němuž chovali náklonnost jako k bratrovi milovaného Germanika, posadili do nosítek a donesli do kasáren. Zde pod jejich ochranou strávil nadcházející noc.

Senát se po atentátu radil na Kapitolu. Někteří senátoři, zastírající vlastní ambice chopit se moci, navrhovali obnovení republiky a popravení zbývajících členů císařského rodu. Jiní upřednostňovali zachování principátu, nemohli se ale shodnout na vhodném kandidátovi trůnu. Padla jména Marka Vinicia, manžela Caligulovy sestry Julie Livilly, Lucia Annia Viniciana nebo Decima Valeria Asiatika, z nichž žádný nezískal dostatečnou podporu. Senátoři se následně dozvěděli překvapivou zprávu, že se Claudius nachází v bezpečí pretoriánského tábora. Vyslali tedy tribuny, aby ho přesvědčili dostavit se do radnice. Claudius, vědom si možného rizika, odpověděl, že ho násilím dopravili do kasáren a nemůže přihlížet jednání senátu. Pretoriáni shromáždění ve zbraních ho poté provolali císařem. Druhý den ráno se senát, opuštěnými mezitím městskými kohortami, sešel jen v nepatrném počtu a odhlasoval usnesení, jimiž stvrdil Claudiovu vládu.

Legie, rozmístěné na hranicích, nemohly vzhledem k ročnímu období zasáhnout do rozhodování o Caligulově nástupci, třebaže Servius Sulpicius Galba na horním Rýně byl vybízen, aby převzal moc. Claudius, naprosto postrádající politické a vojenské zkušenosti, se tak jako první stal principem nikoli z vůle senátu, nýbrž pretoriánské gardy. Protože každému příslušníkovi gardy přislíbil donativum ve výši 15 000 sesterciů, byl rovněž prvním císařem, který si zajistil loajalitu vojska tím, že ho uplatil. Svoji vděčnost pretoriánům dal zřetelně najevo vyražením mincí, na nichž vyzdvihl roli, již sehráli při jeho povýšení. Taktéž počátek své vlády počítal od 24. ledna, kdy ho garda provolala za císaře.

V zájmu upevnění svého postavení a zmírnění napětí Claudius amnestoval veškeré skutky a výroky učiněné v kritických okamžicích během a po Caligulově zavraždění. Smrtí potrestal pouze několik přímých účastníků atentátu. Souhlasil s odstraněním Caligulových soch, ačkoli nedovolil uvalit na něho damnatio memoriae. Zrušil také jeho nařízení, včetně jím uvalených tíživých daní, a povolil návrat všem osobám poslaným do vyhnanství, čímž chtěl dát zapomenout na Caligulův despotismus. Svoji legitimitu se snažil posílit demonstrativním zdůrazňováním návaznosti na Augusta. Přestože nepatřil k rodu Juliů a nebyl Augustovým pokrevním příbuzným, zařadil do svého jména cognomen Caesar. Obdobně přijal všechny tituly odhlasované mu senátem s výjimkou Pater patriae, který si osvojil v roce 42. Náležité pocty obdrželi jeho předkové z rodu Claudiů: bábu Livii Drusillu, Augustovu choť, dal prohlásit za bohyni, matce Antonii mladší přiznal titul Augusta a v den narozenin otce Drusa nechal konat hry. Neopomenul ani bratra Germanika a děda Marka Antonia.

Vztah se senátem

Okolnosti Claudiovy intronizace nadmíru ztěžovaly, ba téměř znemožňovaly klidné soužití se senátem, poznamenané nepřátelstvím četných jedinců a vzájemnou obezřetností. Claudius vstoupil do senátu teprve třicet dnů po svém nástupu, a to za doprovodu pretoriánských prefektů a tribunů. Navzdory tomu se pokoušel vstřícností dosáhnout uvolnění napětí a nastolení konstruktivní spolupráce se senátory. Při zasedáních jim tudíž demonstrativně prokazoval náležitou úctu a vystupoval jako jeden z nich. Zrušil nenáviděné velezrádné procesy (maiestas), četné senátory vyznamenal triumfálními odznaky (ornamenta triumphalia) nebo je obdařil konzulátem. Leckteré pověřil výkonem tohoto úřadu opakovaně, když sám ho zastával celkem pětkrát. Do kompetence senátu vrátil rozhodování o výběru místodržitelů provincií Makedonie a Achaia.

Přes tato opatření mnoho senátorů setrvávalo v opozici proti císaři. Jejich nepřátelství částečně pramenilo z pozvolného odnímání kompetencí senátu a jejich přenášení na císařskou administrativu a propuštěnce. Těžiště výkonu vlády se tak přesunulo ze senátu na císařský dvůr. Slabost Claudiovy pozice dále zvýrazňovala skutečnost, že postrádal reálného mužského dědice, jelikož jeho jediný žijící syn Britannicus se narodil tři týdny po uchopení moci. Na rozdíl od jiných aristokratů nebyl s Augustem spřízněn v přímé linii. Všechny tyto skutečnosti vedly k několika spiknutím, jež podnikli muži cítící se být povolanějšími k výkonu císařské hodnosti. Claudius se s nimi tvrdě vypořádal, o čemž svědčí Suetoniova poznámka o 35 popravených senátorech a více než 300 jezdcích. Nenávist senátorů chovaná vůči Claudiovi našla svoje vyjádření v satirickém díle Apocolocyntosis Claudii, v němž Seneca vyčítá císaři jeho útoky proti senátu. Většina ostatních antických autorů přičítala exekuce senátorů nadměrnému vlivu Claudiových propuštěnců a manželek.

Krátce po získání vlády Claudius povolal do Říma senátora Appia Junia Silana, tehdejšího správce Hispanie Tarraconensis, aby se oženil s Domitií Lepidou, matkou císařovny Messaliny. Tento potenciální pretendent trůnu byl už v roce 42 za nejasných okolností usmrcen, aniž mu byl dopřán soud. Silanova poprava patrně přispěla k vypuknutí hrozivé vzpoury vedené Luciem Arruntiem Camillem Scribonianem, jemuž jako místodržiteli Dalmácie podléhaly Sedmá a Devátá legie. Podle Cassia Diona tato revolta Claudia natolik vyděsila, že uvažoval o vzdání se vlády ve prospěch Scriboniana. Nebezpečí ale pominulo po několika dnech, kdy vojáci od Scriboniana odpadli a ten spáchal sebevraždu. Obě legie poté obdržely čestný titul Claudia Pia Fidelis („věrná a oddaná Claudiovi“). Senátoři podporující Scribonianovo povstání, včetně Lucia Annia Viniciana či Caeciny Paeta, si po jeho potlačení vzali život nebo skončili na popravišti.

Mnozí jiní byli popraveni z nejrůznějších důvodů: někteří v důsledku domnělých nebo skutečných spiknutí, jiní kvůli intrikám nebo soupeření v císařově nejužším okolí. V roce 45 byli posláni do vyhnanství Gaius Asinius Gallus a Titus Statilius Taurus Corvinus, vnukové slavného řečníka Gaia Asinia Polliona, obvinění z konspirace, do níž měli být zapleteni i císařovi propuštěnci a otroci. Smrt stihla manžela císařovy dcery Claudie Antonie, mimořádně urozeného Gnaea Pompeia Magna, který se měl podílet na komplotu společně se svým otcem Markem Liciniem Crassem Frugim. Stejný osud stihl kromě mnoha jiných konzulárů i Marka Vinicia. Někdejšího konzula Valeria Asiatika nechala Messalina v roce 47 obžalovat z příprav převratu proti Claudiovi. Tento ambiciózní magnát galského původu mohl pro Claudia představovat hrozbu jako jeden z původců Caligulova zavraždění. Během procesu, odehrávajícím se v císařském paláci za neúčasti senátu, shledali Asiatika vinným, načež si otevřel žíly.

V letech 47 až 48 zastával Claudius společně s Luciem Vitelliem úřad cenzora, obsazený poprvé po desetiletích. Cenzoři měli na starosti kromě jiného revidování alba senátorů, přičemž směli z řad senátu vyloučit jedince nesplňující požadavky cenzu. Někteří se rozhodli pro dobrovolný odchod, zdráhající se byli přinuceni. Císaři se tak naskytla příležitost odměnit oddané stoupence povýšením a naklonit si potenciální soupeře. Při reorganizaci senátu usiloval o nahrazení propuštěných členů zámožnými muži z provincií, čímž si zajistil jejich přízeň. Na bronzové tabuli nalezené v 16. století v Lyonu se zachovala Claudiova řeč, v níž se zasazoval za přijetí galských šlechticů do senátu. V pozměněné podobě ji zmiňuje i Tacitus. V tomto projevu se Claudius vyslovil uctivě k senátorům a zároveň kritizoval jejich odmítavý postoj k provinciálům. V rámci cenzu znatelně navýšil počet patricijů, mezi něž přibral vážené senátory a osoby vznešeného původu, a tím reagoval na vymírání starých rodů.

Propuštěnci a císařská administrativa

Oporu pro svůj režim, již nenacházel u senátu, Claudius hledal u přátel své rodiny, jako byli senátor Lucius Vitellius nebo vojevůdce Aulus Plautius, a mezi členy vlastní domácnosti, především mezi kvalifikovanými propuštěnými otroky. Jejich enormní vliv na chod státu hojně komentují už antické prameny a moderní historikové jejich závěry potvrzují. Císařští propuštěnci těžili z počínajícího rozvoje komplexních správních struktur říše. Princeps se na ně spoléhal jako na své osobní rádce a neváhal je pověřovat úkoly spadajícími do kompetence magistrátů. S růstem moci propuštěnců se zvyšovala nelibost a řevnivost senátorů vůči nim. Z jejich pohledu totiž Claudius přenesením rozsáhlých kompetencí na propuštěnce podkopával autoritu senátu.

Augustus a Tiberius využívali v souladu s běžnou římskou praxí služeb svých propuštěnců a otroků při řešení určitých administrativních záležitostí. Na důležitosti začali propuštěnci nabývat za Caliguly. Teprve Claudius však v zájmu racionalizace a vyšší efektivnosti položil základy centralizované císařské byrokracii, vedené propuštěnci. Ti stáli v čele specializovaných kanceláří zastřešujících výkon rozličných státních úkolů. Přesto není prokázáno, že by vytváření těchto správních útvarů a využívání propuštěnců bylo Claudiovou záměrnou politikou. Kanceláře každopádně fungovaly nezávisle na tradičních institucích, reprezentovaných senátory a jezdci. Urozenost a hrdost těchto jedinců překážely tomu, aby mohli sloužit principovi jako jeho podřízení. Pozice v rámci císařské správy proto obsazovali poslušní a snadno nahraditelní muži cizího původu, loajální pouze samotnému principovi. Nehledě na ohromnou moc, již soustředili ve svých rukou, propuštěnci dokázali díky svému výsadnímu postavení shromáždit obrovské jmění. Když si prý Claudius jednou postěžoval na nevalný stav císařských financí, kdosi mu žertem poradil, aby spojil svůj majetek se dvěma z nich.

Mezi nejvýraznější postavy vykonávající čelné pozice v císařských kancelářích náleželi Claudiovi favoriti, jako byl Narcissus, zastávající funkci dvorního tajemníka vyřizujícího korespondenci (ab epistulis), a Pallas, přednosta císařovy pokladny (a rationibus). Narcissus si v paláci vytvořil vlastní mocenskou základnu a jednal ve shodě s Messalinou, třebaže se nakonec obrátil proti ní. Někteří senátoři, kupříkladu Titus Flavius Vespasianus, mu vděčili za svoji kariéru. Cassius Dio poznamenává, že nahromadil nezměrné bohatství více než 400 milionů sesterciů. Pallas dohlížel na finanční odvody poskytované provinciemi, provedl reformu výběru daní a zbohatl podobně jako Narcissus. Pallantova bratra Felika Claudius ustavil jako místodržitele provincie Judeje. Mimořádné oblibě se těšil také Polybius, učenec zastávající funkci sepisovatele projevů (a studiis), jemuž později přivodilo zkázu falešné obvinění Messaliny. Caligulův propuštěnec Callistus působil za Claudia jako tajemník pro otázky práva a spravedlnosti (a libellis).

Invaze do Británie

Bronzová hlava Claudia nalezená v hrabství Suffolk

Scribonianova vzpoura pošramotila Claudiovu reputaci v očích vojska a ještě více nahlodala jeho nestabilní postavení. Příležitost k pozvednutí nevalné prestiže se nabízela v neklidné Británii, nalézající se dosud mimo římskou kontrolu. Římané se tam vojensky angažovali již v polovině 1. století př. n. l., kdy se proti Britanům dvakrát vypravil Julius Caesar. Jeho tažení v Británii nepřinesla Římu trvalé územní zisky a po jeho odchodu se poměry na ostrově vyvíjely i nadále veskrze nezávisle. Římané nicméně nespouštěli tamní keltské kmeny ze zřetele a Caligula dokonce zvažoval uspořádání expedice proti Britanům. Mezi nimi probíhaly vnitřní rozbroje související s politickým rozmachem kmene Catuvellů. Ti vypudili náčelníka sousedního kmene Atrebatů jménem Verica, jenž se uchýlil k Římanům a požádal Claudia o pomoc. Císaři se tím naskytla vhodná záminka k tomu, aby napodobil Caesara a zasáhl na ostrově. Vlastnímu vpádu, k němuž došlo v roce 43, předcházely rozsáhlé přípravy, v rámci nichž Claudius ustavil velitelem invazního vojska osvědčeného a loajálního Aula Plautia, někdejšího legáta v Panonii. K provedení operace byly vybrány čtyři legie: II Augusta, XIV Gemina, XX a IX Hispana. Společně s galskými, germánskými a thráckými pomocnými sbory čítalo římské vojsko zhruba 40 000 mužů.

Poté, co se Římané nalodili v Gesoriaku (dnešní Boulogne), rozděleni na tři části překonali Lamanšský průliv, a aniž by narazili na odpor Britanů, přistáli poblíž Rutupiae (Richborough). Plautius následně vyrazil na sever, aby se střetl s Britany vedenými bratry Togodumnem a Caratakem. V nastalé bitvě u Medway Římané zaskočili své protivníky a pronásledovali Britany až k řece Temži. Togodumnus přišel o život, zatímco Caratakovi se podařilo uprchnout na západ, kde pokračoval v odboji proti útočníkům. Plautius se pak rozhodl vyčkat příchodu císaře. Claudius dorazil v doprovodu velkého počtu senátorů, jež se neodvažoval ponechat v Římě po dobu své nepřítomnosti. Kromě toho přivedl posily včetně válečných slonů. Jakmile císař převzal velení, Římané dokončili tažení dobytím města Camulodunum a podrobením okolních kmenů. Jeho vojáci ho posléze opakovaně pozdravili jako imperátora. Po tomto velkolepém završení výpravy se Claudius odebral zpět do Říma, kde oslavil triumf za přemožení Britanů. Na Martově poli byl na jeho počest vztyčen vítězný oblouk a společně se svým synem obdržel čestné přízvisko Britannicus. Všem konzulárům, kteří s ním odcestovali do Británie, dal udělit triumfální odznaky a Plautia odměnil tím, že mu po návratu dovolil oslavit ovaci (ovatio).

Plautius jako první místodržitel provincie Británie vedl římské vojáky dále na sever a západ ostrova. Římané pronikli až k nynějšímu Lincolnu a na tomto místě vybudovali legionářský tábor Lindum. Navázali rovněž styky s Cartimanduou, královnou Brigantů. Římané záhy postoupili až k ústí řeky Severn a zřídili hraniční linii podél silnice Fosse Way mezi Exeterem a Lincolnem. Druhý správce provincie, Publius Ostorius Scapula, zakročil v jižním Walesu proti Silurům, u nichž se zdržoval Caratacus, brojící proti Římanům, a založil legionářskou základnu Glevum (Gloucester). Když Caratacus odešel k Ordovikům, Ostorius ho zdolal v otevřené bitvě. Poražený náčelník hledal záchranu u Cartimanduy, jež ho v roce 51 vydala Římanům. Zajatý Caratacus si však neohroženou řečí vymohl v Římě od Claudia milost.

Zahraničí a provincie

V zahraniční politice se Claudius poněkud odchýlil od svých předchůdců a zřízením několika nových provincií rozšířil římskou říši. Vzápětí po získání trůnu se musel vypořádávat s Caligulovým dědictvím v podobě války v Mauretánii. Tamějšího vládce Ptolemaia nechal Caligula zavraždit během jeho návštěvy Říma v roce 40, načež zdejší kočovné kmeny zvedly odboj proti Římanům. Proti Maurům byl vyslán vojevůdce Gaius Suetonius Paulinus, který si v letech 41 až 42 podmanil jejich zemi a překročil pohoří Atlas. Pacifikaci Mauretánie dokončil v dalších letech schopný Gnaeus Hosidius Geta. Dobyté teritorium Claudius rozdělil do dvou provincií: na západě se nacházela Mauretania Tingitana, na východě Mauretania Caesariensis.

Římská říše za Claudia

V Germánii napadli Chattové pod vedením Gannaska římské území. Gnaeus Domitius Corbulo zahnal tyto barbary a posléze se vydal za Rýn proti Frisiům a Chaukům. Claudius, znervóznělý legátovou aktivitou, mu přikázal, aby ustal ve výboji. Corbulo se proto poslušně stáhl zpět. Římané přesto udržovali na pravém břehu Rýna opevněné předpolí v prostoru Mogontiaka (Mohuč) a dnešního Wiesbadenu. Rozšiřování a výstavba pohraničních pevností probíhala i na jihu. Podél Dunaje vznikla celá soustava kastelů, chránících mimo jiné Noricum, přetvořené za Claudia v regulérní provincii v čele s prokurátorem.

Hranice impéria se Claudius snažil zesílit i prostřednictvím klientských vládců. V roce 47 Římané dosadili Cheruskům na jejich vlastní žádost za náčelníka Arminiova synovce Italika, vychovaného v Římě. Zasáhli i do poměrů v bosporském království, ležícím při severních březích Černého moře, kde nahradili tamějšího vládce Mithridata jeho bratrem Kotyem. V Orientu využili rozbrojů mezi Parthy k posílení svého postavení v Arménii a neúspěšně se pokusili prosadit vlastního kandidáta na parthský trůn. Jakmile ovšem vnitřní konflikt v parthské říši pominul, Vologaisés I. vtáhl roku 52 do Arménie, jejímž králem učinil svého bratra Tiridata, a zbavil Římany vlivu v této zemi. V roce 41 Claudius převedl Judeu a Samaří do správy Heroda Agrippy, jemuž podle líčení Flavia Josepha vděčil za pomoc při získání vlády. Po smrti Heroda Agrippy v roce 44 se ale rozhodl Judeji vrátit status římské provincie, řízené prokurátorem. Již o rok dříve anektoval doposud nezávislou Lykii, nalézající se na jihozápadě Malé Asie. V roce 46 přeměnil v provincii také Thrákii, poté, co zdejšího krále zavraždila jeho manželka.

Claudius po vzoru Julia Caesara povzbuzoval romanizaci provincií velkorysým udílením římského občanství jednotlivcům či celým komunitám. Při cenzu v roce 48 dosáhl počet římských občanů čísla 5 984 072, což znamenalo oproti předchozímu, za Augusta vykonanému cenzu nárůst o zhruba jeden milion. Císař na druhou stranu neváhal odejmout občanství třeba i význačným provinciálům, pokud neprokázali znalost latiny, nebo trestat ty, kteří si je přisvojovali neprávem. Provincie dále pozvedl zakládáním četných kolonií v nově podmaněných zemích a pohraničních krajích, jako bylo třeba Camulodunum v Británii. Severoafrické město Volubilis povýšil na municipium za jeho přínos Římanům během války v Mauretánii. Oppidum Ubiorum, rodiště Agrippiny mladší, učinil v roce 50 kolonií s názvem Colonia Claudia Ara Agrippinensium (dnešní Kolín nad Rýnem). Císařova politika vůči provinciím a jejím obyvatelům přispívala k oslabení přednostní pozice Říma a Itálie a narážela na jistý nesouhlas, jak je zřejmé i ze Senekova ironického zhodnocení.

Vnitřní politika

V Claudiově pojetí principátu hrála stěžejní úlohu role císaře jako soudce. Soudcovské činnosti se Claudius věnoval takřka každý den, přičemž ji vykonával s velikou svědomitostí a neúnavností. Hned na počátku vlády zrušil velezrádné procesy (maiestas) a v podobném duchu srazil odměny pro žalobce (delatores). Při posuzování jednotlivých případů se běžně řídil spíše vlastním smyslem pro spravedlnost než právními zásadami a precedenty. Přílišnou tvrdost právních předpisů tak často tlumil dle svého uvážení. Někdy si ale naopak počínal příliš tvrdě. Pokud se jeden z účastníků nedostavil k jednání, císař rozhodoval ve prospěch přítomné strany. Jestliže se nepřítomnost týkala žalobce, činil ho za to osobně odpovědným. Přes svoji horlivost se nevyvaroval přehmatů, jeho rozhodnutí byla nepředvídatelná a nedokázal vždy zachovat nestrannost. To se týkalo hlavně případů mužů urážejících ho před nástupem na trůn. Některá jeho rozhodnutí, zaznamenaná Suetoniem, nepostrádají na bizarnosti. V určitých případech měl před vynesením rozsudku údajně vyslechnout pouze jednu ze stran sporu. Moderní historikové poukazují zvláště na kritizovaná soudní řízení odehrávající se na císařském dvoře, faktický císařský tribunál, jímž Claudius zasahoval do pravomoci senátu soudit vlastní členy. Třebaže v něm vedle principa zasedalo dvacet vybraných senátorů, soudní jednání nebylo veřejné a žalovaným hrozila svévole lehce ovlivnitelného císaře.

Prameny naznačují, že Caligula se v závěru svého panování ocitl téměř na pokraji bankrotu a musel přijmout zoufalá opatření ke zvýšení státních příjmů. Navzdory tomu neexistují žádné doklady, že by Claudius čelil obtížím téhož druhu, přestože rušil daně zavedené svým předchůdcem. Jeho výdaje zůstávaly na vysoké úrovni, nicméně nedosahovaly rozměrů Caligulovy marnotratnosti. Státní finance byly soustředěny v rukou Claudia a jemu podřízených či jím dosazených lidí. Na státní kasu (aerarium) dohlížel prostřednictvím dvou quaestorů, jež vybíral. Stále větší díl příjmů plynul přímo do císařské pokladny (fiscus). Sotva se ujal moci, vyplatil pretoriánům vysoké donativy a ve výroční den svého nástupu jim každoročně uděloval finanční odměny. Přízeň lidu si vykupoval dary rozdílenými při různých příležitostech, jako bylo třeba vítězství v Británii. Velice často organizoval nákladné hry a v roce 47 uspořádal při výročí osmi set let založení Říma dokonce hry stoletní (ludi saeculares), ačkoli naposledy se konaly za Augusta. O blaho římského lidu pečoval rozsáhlými stavebními projekty, zaměřenými především na zlepšení životní úrovně nižších vrstev. Dbal o zajištění přísunu obilí do hlavního města, jehož distribuci začali provádět císařští prokurátoři na místo senátních prefektů. Ohromné množství peněžních prostředků vynaložil rovněž na válečné podniky.

Z Claudiovy provinciální politiky a nelehkého soužití se senátem těžil do určité míry jezdecký stav. Se vznikem nových provincií souviselo ustavení prokurátorských místodržitelských postů, vykonávaných jezdci, a těm se tak nabízelo více možností k dalšímu vzestupu. Císař usiloval o zachování integrity tohoto stavu a tvrdě trestal propuštěnce vydávající se za jezdce. Mimoto reformoval kariérní postup jezdců a určil jim povinnou vojenskou službu jako předpoklad účasti na veřejných záležitostech.

Přes své konzervativní založení se Claudius nebránil reformám v náboženských otázkách. Na rozdíl od Caliguly odmítal, aby mu prokazovali božské pocty, o čemž svědčí jeho slavný list, v němž nedovolil obyvatelům Alexandrie postavit mu chrám. Vzhledem ke zdaru svých válečných tažení rozšířil v roce 49 pomerium, posvátné hranice města Říma. Reorganizoval kolegium starobylých etruských věštců zvaných haruspikové, současně ale vykázal z Itálie všechny cizí astrology. Uvažoval také o přenesení Eleusínských mystérií z Attiky do Říma. Naproti tomu tvrdě zakročil proti druidům, jejichž obřady úplně zakázal. Ohledně jeho postoje k Židům se prameny poněkud rozcházejí. Cassius Dio uvádí, že jejich velký počet v Římě mu zabránil v tom, aby je z města vypudil. Spokojil se pouze s tím, že jim zakázal shromažďovat se, a tak jim chtěl zřejmě znesnadnit získávání proselytů. Podle Suetonia je však vyhnal, neboť „z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje.“

Stavební aktivity

Porta Maggiore v Římě

Claudius uskutečnil v hlavním městě i v provinciích četné veřejné stavební projekty. Aby obyvatelům Říma zajistil dostatečné množství pitné vody, vystavěl dva akvadukty: Aqua Claudia a Anio Novus, s jejichž budováním započal už Caligula. Oba vodovody byly dokončeny v roce 52, přičemž se stýkaly u brány Porta Maggiore. Vedle toho nechal zrenovovat starší akvadukt Aqua Virgo. Ještě větší pozornost věnoval zásobování obilím. V Římě vyhloubil splavný kanál spojující Tiberu s novým přístavem Portus Romae nedaleko Ostie a bránící záplavám. Tento přístav, o němž uvažoval i Julius Caesar, se rozhodl vybudovat nehledě na námitky architektů poukazujících na jeho nákladnost. Chtěl tak předejít hrozícímu hladu z důvodu nejisté dopravy v zimních měsících. Nejdříve nechal vykopat pás země zabírající několik desítek hektarů, poté zřídil po obou stranách vstupu dvě obrovská, obloukovitě zahnutá mola vybíhající do moře, a mezi nimi zbudoval umělý ostrov s majákem. Claudius si vysloužil věhlas také stavbou či rekonstrukcí četných silnic v provinciích. Itálii spojil s Raetií silnicí Via Claudia Augusta, vedoucí údolím řeky Adiže, zatímco silnici Via Valeria prodloužil až k Jaderskému moři.

Císař se snažil také o zvětšení nebo alespoň o zachování plochy obdělávané půdy v Itálii. Uzákonil trestání jedinců, kteří vykupovali a bourali budovy pro zisk, čímž chtěl překazit ničení zemědělských usedlostí. Především ale hodlal vysušit Fucinské jezero odvedením jeho vod do řeky Liris, díky čemuž by získal úrodnou zemi vhodnou k zemědělství. Jedenáct let pracovalo třicet tisíc lidí na odvodňovacím kanále, kvůli němuž museli dokonce vylámat horu. Když dílo v roce 52 završili, Claudius uspořádal na jezeře velkolepou podívanou, inscenovanou námořní bitvu, v níž účinkovaly tisíce zločinců. Při následném otevření se ale ukázalo, že průplav nebyl dostatečně hluboký ve srovnání s dnem jezera. S úspěchem se nesetkal ani opakovaný pokus o zprovoznění průplavu.

Intriky Messaliny

V době Claudiova nástupu na trůn byla jeho chotí o více než dvacet let mladší Valerie Messalina, mezi jejíž předky patřila Augustova sestra Octavie mladší. Messalina přivedla o několik týdnů později na svět Claudiova syna Britannika. Claudius dovolil, aby se jeho manželce prokazovaly pocty hodné císařovny, třebaže odmítl návrh senátu udělit jí titul Augusta. Navzdory jejímu statusu byla Messalinina pozice krajně nejistá. Claudius byl již pokročilého věku a usuzovalo se, že zemře dříve, než bude Britannicus jako jeho jediný mužský dědic schopen vládnout. Messalina se záhy domohla nemalého vlivu, který se snad projevil v četných Claudiových rozhodnutích v prvních osmi letech jeho panování. Její moc ještě vzrostla s Claudiovým tažením do Británie a dle Cassia Diona se opírala o skupinu svých přívrženců. Antičtí dějepisci vykreslují Messalinu jako mimořádně promiskuitní a neřesti páchající ženu, podvádějící Claudia s mnoha různými muži, od politiků po herce. Dnešní historikové ovšem tvrzení o jejích údajných nymfomanských sklonech vyvracejí, neboť pravděpodobnějším se zdá být, že využívala sex jako prostředek k získání politických spojenců.

Claudiova třetí manželka Messalina a syn Britannicus

V zájmu uhájení svého postavení Messalina usilovala o odstranění potenciálních protivníků, ohrožujících vedle ní i jejího manžela. V současnosti však vyvstávají pochybnosti ohledně jejího podílu na popravách, jež jí prameny kladou za vinu. Messalininou první obětí se stala Claudiova neteř Julie Livilla, jejímž mužem byl senátor Marcus Vinicius. Koncem roku 41 byla obviněna z cizoložství, jehož se měla dopustit se Senekou. Oba skončili ve vyhnanství, v němž Julie Livilla zanedlouho nalezla smrt z rukou kata. Ve spojení s propuštěncem Narcissem měla Messalina nastrojit tentýž osud Appiu Silanovi. O dva roky později byla popravena Drusova dcera Julie, v jejímž synovi Gaiu Rubelliovi Plautovi mohla Messalina spatřovat Britannikova soupeře. S jejím usmrcením patrně souvisela poprava pretoriánského prefekta Catonia Justa, připisovaná taktéž Messalině. Prefekt se prý chystal vyzradit rozsah císařovniných intrik Claudiovi, což nasvědčuje politickému pozadí jeho a Juliiny smrti. Messalina údajně přivodila záhubu rovněž Valeriu Asiatikovi a na svědomí měla mít i řadu dalších lidí.

Messalininou pohromou se ukázal být její vztah s nastávajícím konzulem Gaiem Siliem. Ačkoli byla stále vdaná za Claudia, v roce 48 pojala úmysl vstoupit do manželského svazku s tímto senátorem. Když Claudius podnikl inspekční cestu do Ostie, Messalina se chopila příležitosti a před četnými hosty uzavřela v Římě se svým milencem svatbu. Propuštěnci, provázející dosud nic netušícího Claudia, si uvědomili, že Messalina a Silius fakticky uskutečňují státní převrat a ohrožují jejich moc. Narcissus prostřednictvím císařovy milenky informoval Claudia o pravém stavu věcí. Císař, znejistělý, zda ještě drží vládu, se urychleně vydal do města, kde se odebral do pretoriánského tábora. Zpráva o Claudiově návratu vyrušila Messalinu v přípravách slavnosti k uctění Baccha, načež se její a Siliovi stoupenci v panice rozprchli. Messalina se vydala vstříc Claudiovi, avšak její snahu vyprosit si u něho milost zmařil Narcissus. Pretoriáni mezitím pochytali účastníky svatby a nejvýznamnější z nich, včetně Silia, na císařův rozkaz popravili. Claudius pak nechal ve smířlivější náladě poslat pro Messalinu, ovšem Narcissus přikázal několika pretoriánům, aby ji dopadli a usmrtili. Messalinu, marně se pokoušející vzít si život, zastihli v sadech patřících dříve Asiatikovi a na tomto místě ji jeden z tribunů probodl.

Tacitus připisuje Messalinin pád jejímu pominutí smyslů. Cassius Dio naznačuje, že za její smrtí mohli stát propuštěnci, neboť jí přestali důvěřovat potom, co přivodila zkázu Polybia. Někteří dnešní badatelé zvažují možnost, že se Messalina a její přívrženci pokusili spojit se senátem. Tím by propuštěncům zavdala důvod se jí zbavit. Stejně tak se z její strany mohlo jednat o spiknutí s cílem odstranit Claudia, čemuž nasvědčuje velké množství popravených a císařův překotný úprk do kasáren.

Ctižádost Agrippiny

Po masakru Messaliny a jejích přívrženců Claudius sdělil pretoriánům, že se nebude bránit tomu, aby ho zabili, pokud by se chtěl znovu oženit. Císařovo odhodlání vyvarovat se novému sňatku ale naráželo na očividnou slabost jeho režimu a přetrvávající spekulace o následnictví. Vhodný způsob, jak konsolidovat Claudiovo politické postavení a zajistit mu nové spojence, představovalo manželství s členkou urozeného a váženého rodu. V souvislosti s tím se zmiňuje jen těžko uvěřitelný zápas propuštěnců soupeřících o to, která z žen se stane jeho nevěstou. Nejvážnější spor se měl vést mezi dcerou bývalého konzula Lollií Paulinou, doporučovanou císaři Callistem, a Germanikovou dcerou Agrippinou mladší, prosazovanou Pallantem. Narcisus podporoval dřívější Claudiovu manželku Aelii Paetinu. Třebaže Agrippina byla císařovou neteří, argumenty nakonec převážily v její prospěch. Z morálního i právního hlediska byl takový svazek pokládán za incestní a zakázaný, a proto senát přijal zákon povolující sňatek strýce s bratrovou dcerou. Jakmile tato překážka pominula, podstoupili Claudius a Agrippina počátkem roku 49 svatební obřad.

Tacitus poznamenává, že od tohoto momentu „všechno poslouchalo ženu“, protože Agrippina na rozdíl od Messaliny svírala moc pevně ve svých rukou. Claudius díky svatbě s ní posílil svoji vládu, o čemž vypovídá výrazný pokles poprav v následujících letech. Agrippina přivedla do manželství svého syna Lucia Domitia Ahenobarba, jen o málo staršího než Britannicus, přičemž veškeré své záměry podřídila jedinému cíli, zabezpečit nástupnictví pro svého potomka. Ambiciózní a bezohledná císařovna iniciovala sesazení Lucia Junia Silana, dlouholetého snoubence Claudiovy dcery Octavie, z funkce praetora a jeho vypovězení ze senátu. Silanus, obviněný z krvesmilstva se svojí sestrou, si vzal krátce nato život. V senátu byl vzápětí přednesen návrh, aby císař zasnoubil svoji dceru s Domitiem, s čímž Claudius vyslovil souhlas. Agrippina si dále vymohla prominutí vyhnanství Senekovi, jehož ustavila Domitiovým učitelem. Naproti tomu Britannika soustavně upozaďovala a mimo jiné zařídila popravení jeho vychovatele Sosibia. Konečně v roce 50 pohnula Claudia s Pallantovou pomocí k tomu, aby přijal za vlastního jejího syna Domitia, jehož jméno znělo po adopci Nero Claudius Caesar. V téže době Agrippina obdržela čestné příjmení Augusta.

Neronův rychlý vzestup pokračoval v roce 51, kdy symbolicky dosáhl dospělosti předčasným oblečením mužské togy (toga virilis). Císař svolil, aby Neronovi, těšícímu se všeobecné oblibě, senát předběžně přislíbil konzulát a udělil mu prokonzulé imperium mimo Řím. Agrippina se přičinila o nahrazení dvou stávajících velitelů pretoriánské gardy svým stoupencem Sextem Afraniem Burrem, jenž nadále zastával hodnost pretoriánského prefekta sám. Zároveň pod různými záminkami odstraňovala z gardy tribuny a setníky pociťující oddanost vůči Britannikovi. O dva roky později se Nero oženil s císařovou dcerou Octavií a pronesl svůj první projev v senátu. Někdy v témže čase Claudius onemocněl, pročež ho Agrippina přinutila vydat prohlášení, v němž Nerona označil za schopného ujmout se řízení státu. Přesto lze pochybovat, že by císař zcela opomenul vlastního syna v úvahách o nástupnictví. Britannicus měl ostatně jisté přívržence, mezi něž patřila jeho babička a Neronova teta Domitia Lepida. Agrippina se proto zasadila o její odsouzení a popravení.

Smrt

Claudius začal projevovat nelibost nad ženiným počínáním. V opilosti jednou dokonce prohodil, „že je mu souzeno, aby neřesti svých manželek snášel a trestal.“ Suetonius k tomu dodává, že litoval svatby s Agrippinou a adopce Nerona. Vzhledem k blížícímu se okamžiku Britannikových čtrnáctých narozenin se měl císař rozhodnout udělit mu mužskou togu a dát tak Římanům pravého Caesara. Claudiův úmysl povýšit Britannika, jeho výroky a změna závěti zneklidnily Agrippinu, jež se odhodlala svého chotě předejít. Většina antických autorů Agrippinu shodně podezírá z toho, že dala Claudia otrávit. Pouze Josephus zaujal k tomuto tvrzení poněkud rezervovanější postoj. Dle Tacita využila nepřítomnosti svého protivníka Narcissa a přiměla známou travičku Locustu připravit jed. Nedlouho nato podal dvorní ochutnávač během jedné z hostin hřib potřený tímto jedem Claudiovi. Císaře po jeho požití postihl průjem, nicméně účinek zprvu nebyl takový, jak se očekávalo. Agrippina tedy povolala císařova osobního lékaře, a ten v předstírané snaze vyvolat dávení vložil Claudiovi do krku pero s prudkým jedem. Cassius Dio i Suetonius se zmiňují o tom, že otrávený hřib podala císaři sama Agrippina. V brzkých ranních hodinách 13. října 54 Claudius otravě podlehl.

Agrippina zpočátku tajila Claudiovu smrt, aby získala čas k zajištění Neronovy vlády. V poledne téhož dne přivedl pretoriánský prefekt Burrus Nerona před strážní kohortu gardy, jejíž vojáci ho pozdravili jako císaře. Jakmile Nerona přijalo vojsko, senát schválil usnesení stvrzující jeho uchopení moci. Claudiovi vystrojili slavnostní pohřeb připomínající svojí velkolepostí Augustův. Jeho ostatky byly poté uloženy do Augustova mauzolea. Vedle jiných poct byl zemřelý princeps zařazen mezi bohy jako Divus Claudius. Nero se však obezřetně vyhnul tomu, aby veřejně přečetl poslední vůli adoptivního otce.

Vědecká činnost

Claudiova písmena

Claudius byl po většinu svého života aktivní jako spisovatel. Za Tiberia, kdy se ocitl na vrcholu své literární tvorby, bylo politicky nanejvýš nepatřičné a nerozumné psát o dějinách republikánského Říma. Tehdejší autoři tudíž inklinovali k popisování a oslavě rodícího se principátu, případně se uchylovali k poměrně obskurním a starodávným tématům. Claudius náležel mezi několik málo učenců zabývajících se oběma okruhy. Vedle dějin Augustovy doby, jimiž si vysloužil nelibost příbuzných, se soustředil zvláště na dějiny Etrusků, zpracované jím v rozsahu dvaceti knih v řecky psaném díle Tyrrhénika. Dále v osmi knihách sepsal dějiny Kartága, nazvané Karchédoniaka, vytvořil slovník etruského jazyka a pojednání o jeho oblíbené hře v kostky. Přestože se vyhýbal choulostivému tématu občanských válek, zhotovil spis hájící Ciceronův styl proti Asiniu Pollionovi. Napsal také vlastní životopis o osmi knihách, jemuž Suetonius vytýká nedostatek vkusu.

Do dnešních dnů se nedochovalo žádné z Claudiových děl. Některé z nám známých prací antických dějepisců z nich ale čerpaly. Suetonius v jednom případě výslovně cituje Claudiovu autobiografii. Tacitus předkládá jeho vlastní argumenty pro úpravu pravopisu. Plinius starší Claudia častokrát cituje a řadí ho mezi nejvýznamnější soudobé učence.

Jako cenzor Claudius předložil návrh reformy latinské abecedy přidáním tří nových písmen. Od této změny, prosazované za jeho vládnutí, se po jeho smrti upustilo. Klasická latina neoddělovala jednotlivá slova mezerami, Claudius se proto pokoušel obnovit starodávný zvyk vkládání teček mezi slova. Znalost historie ho ovlivnila i v jiných směrech. V řeči, v níž se zasazoval o přijetí Galů do senátu, se přidržuje Liviovy verze legendy o založení Říma. Livius působil jako Claudiův učitel v časech jeho dospívání. Mnohé z Claudiových veřejných staveb se chystal provést už Julius Caesar. Jistí moderní historikové spatřují v napodobování Caesara obecnější rys jeho politiky. Při zastávání cenzorské hodnosti se odvolával na svého předka Appia Claudia Caeka a za působení v tomto úřadu prosazoval opatření vycházející z republikánských tradic.

Zdravotní nesnáze

Suetonius poměrně detailně líčí fyzické projevy Claudiových zdravotních obtíží. Slabost jeho kolen mu ztěžovala chůzi, sužoval ho třes hlavy a v rozrušení koktal. Zmiňuje taktéž jeho kulhání. Casius Dio poznamenává, že byl slabý na těle, takže se mu třásly ruce a hlava. Mimoto zadrhával v řeči, kvůli čemuž dával v senátu jím zavedená opatření číst quaestorovi. Seneca popisuje jeho hlas jako nepodobající se žádnému pozemskému zvířeti. Zesměšňuje rovněž jeho ustavičné pohyby hlavou, potíže s chůzí a nedoslýchavost. Suetonius přesto přiznává, že mu nechyběla důstojnost tělesného vzhledu, pokud seděl nebo stál. V období před druhou světovou válkou se předpokládalo, že Claudiovy zdravotní problémy měly příčinu v dětské obrně. Tato diagnóza se vyskytuje také v Gravesově románu Já, Claudius, publikovaném ve třicátých letech. Na základě důkladnějších rozborů se v pozdějších letech prosadil názor, že císař trpěl následky dětské mozkové obrny.

Claudiovi příbuzní včetně jeho matky Antonie ho pokládali za duševně omezeného. Prameny ho vykreslují v témže světle jako člověka pošetilého a hloupého. Nadto mu vytýkají přílišnou důvěřivost a to, že snadno podléhal vlivu manželek a propuštěnců. Dochovaná díla zároveň připouštějí, že se jednalo o vzdělaného, sečtělého a svědomitého administrátora se smyslem pro spravedlnost, což prozrazuje nadprůměrnou inteligenci. Současní historikové posuzují Claudiův intelekt vyváženěji, k čemuž přispěl i objev císařova dopisu Alexandrijským v minulém století.

Odkaz

Hodnocení

Kamej s podobiznou Claudia

Nero často kritizoval svého předchůdce a rušil četná z jeho rozhodnutí a ustanovení s odůvodněním, že Claudius byl nerozumný a bláznivý. Po celou dobu jeho panování převažovalo mínění, že Claudius byl duševně narušený. Nero posléze přestal brát ohled na svého zbožněného adoptivního otce. Chrám vyhrazený k uctívání Božského Claudia Nero nikdy nedokončil a po smrti své matky ho prakticky zničil. Místo stavby zamýšleného svatostánku se využívalo k rozdílení vody přiváděné systémem akvaduktů iniciovaném Claudiem. Neronův negativní postoj ke Claudiovi se odrazil i na Claudiově kultu v provinciích. K jeho novému rozvoji došlo až za Vespasiana, jenž za Claudiovy vlády dosáhl zásadních pokroků ve své kariéře. Vespasianus dal obnovit jeho chrám na Caeliu, neboť pro tehdy krátce panující flaviovskou dynastii bylo důležité navodit zdání kontinuity císařského kultu.

Jakmile byli Flaviovci sesazeni, Claudiova reputace opět pohasla a jeho význam postupně klesal. Jeho knihy se vytratily, jelikož starodávná témata pozbyla na zajímavosti. V povědomí se udržela pouze císařova charakteristika jako slabomyslného jedince. Koncem 2. století zastínil výročí jeho narození císař Pertinax, mající shodný den narozenin jako Claudius. V letech 268 až 270 vládl římské říši Claudius Gothicus. Když zemřel, senát ho usnesením prohlásil za boha, v důsledku čehož nahradil svého dávného předchůdce a jmenovce v římském pantheonu. Claudius tak ve 4. století upadl v zapomnění.

Seneca, Claudiův současník vykázaný jím na osm let do vyhnanství, zesměšňuje císaře v satiře Apocolocyntosis Claudii („Ztykvění Claudia“), vydané nedlouho po jeho zbožštění. O poznání příznivější postoj k němu zaujal Plinius starší. Tvorba jiných soudobých spisovatelů, jako byli Cluvius Rufus nebo Fabius Rusticus, se nedochovala. Cluviovo líčení Claudiova nástupu se pravděpodobně odrazilo v Josephově popisu v Židovských starožitnostech. Tacitus, Suetonius a Cassius Dio publikovali svá díla až po smrti posledního z Flaviovců. Protože náleželi k aristokracii, v konfliktech mezi senátem a principem přejímali nepříznivý senátní pohled na císaře. Suetonius líčí Claudia jako komickou postavu, mnohé z jeho činů znevažuje a některá jeho prospěšná rozhodnutí připisuje lidem z jeho okolí. Stěžejní myšlenka Tacitova díla spočívá v tom, že Claudiova ignorance intrik jeho manželek a propuštěnců ho přivedla na cestu despocie. Cassius Dio tvořil svoji práci s větším časovým odstupem a vycházel zřejmě z Cluvia a Plinia staršího.

Moderní historikové se dosud neshodují v hodnocení specifických rysů Claudiova vládnutí. Navzdory všem rozporům převažuje soulad v tom, že Claudiem započal nebo se přinejmenším podstatně změnil vývoj státní správy římské říše. Otevřenou otázkou nadále zůstává, zda tyto změny vzešly od Claudia samotného či měly původ v iniciativě jeho propuštěnců. Hans-Georg Pflaum spatřuje v Claudiovi „polovičního blázna“ a zodpovědnost za politická rozhodnutí připisuje „vládě Claudiových favoritů“, čímž má na mysli propuštěnce. Barbara Levick považuje Claudia za prvního z opravdových císařů a spojuje s ním institucionalizaci principátu. Arnaldo Momigliano klade důraz na Claudiův přínos a císařovy neúspěchy vysvětluje rozporem mezi jeho vůlí vládnout a touhou po oblibě.

Odraz v moderním umění

Robert Graves publikoval v letech 1934 a 1935 romány Já, Claudius a Claudius Bůh a jeho žena Messalina, jež představují nejznámější novodobá díla o tomto císaři, předkládající fiktivní zpracování jeho života. Obě knihy jsou psány v první osobě a v čtenáři tak navozují dojem, že se jedná o Claudiovu autobiografii. Graves využívá různých smyšlených prvků a naznačuje, že byly nalezeny překlady Claudiových písemností. Císařovy dochované dopisy a projevy jsou zapracovány zvláště do druhé knihy pro dodání vyšší autenticity. Gravesův Claudius je prohnaný a moudrý muž, jehož ostatní vnímají jako hlupáka. Claudius a jeho současníci se objevují také v románu Nepřátelé lidstva od Miky Waltariho. Jeho smrt zachycuje román Jarmily Loukotkové Není římského lidu.

Gravesovo dílo se v roce 1937 pokusil zfilmovat režisér Josef von Sternberg. Jeho film Já, Claudius, v němž hlavní roli obsadil Charles Laughton, nebyl však nikdy dokončen. Filmového zpracování se Gravesovy knihy dočkaly až v sedmdesátých letech 20. století, kdy byl natočen třináctidílný britský seriál. V roli Claudia se v něm proslavil herec Derek Jacobi. Seriál, vysílaný v roce 1976, si vysloužil příznivý ohlas v řadách kritiky a získal četná ocenění. Ve skandálním snímku Caligula z roku 1979 ztvárnil Claudia herec Giancarlo Badessi. Na rozdíl od Gravesova podání je zde Claudius zobrazen jako duševně zaostalý jedinec. Barry Jones zpodobnil Claudia ve filmu Demetrius a gladiátoři z roku 1954. Postava tohoto císaře byla zpracována i v seriálu The Caesars a v minisérii A.D

Literatura

• ALSTON, Richard. Aspects of Roman History, AD 14-117. London: Routledge, 1998. ISBN 0-415-13237-1
• BOWMAN, Alan K.; CHAMPLIN, Edward; LINTOTT, Andrew. The Cambridge Ancient History X: The Augustan Empire, 43 B.C.–A.D. 69. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. ISBN 0-521-26430-8
• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 1997. ISBN 3-406-42727-8
• GRANT, Michael. Římští císařové: životopisy vládců císařského Říma v letech 31 př. Kr. – 476 po Kr. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• CHRIST, Karl. Geschichte der römischen Kaiserzeit: Von Augustus bis zu Konstantin. München: C.H. Beck, 1995. ISBN 3-406-36316-4
• KIENAST, Dietmar. Römische Kaisertabelle. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996. ISBN 3-534-13289-0
• LEVICK, Barbara. Claudius. New Haven: Yale University Press, 1990. ISBN 978-0-300-05831-4
• MOMIGLIANO, Arnaldo. Claudius: the Emperor and His Achievement. Cambridge: W. Heffer and Sons, 1934
• SCULLARD, H. H. From the Gracchi to Nero. London: Routledge, 2010. ISBN 0-415-58488-4
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů. Praha: Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
• TACITUS, Publius Cornelius. Letopisy. Praha: Svoboda, 1975

Nero

Nero
5. římský císař
Neronova busta v Kapitolských muzeích v Římě
Doba vlády	13. října 54 – 9. června 68
Úplné jméno	Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus
Narození	15. prosince 37 Antium
Úmrtí	9. června 68 poblíž Říma
Předchůdce	Claudius
Nástupce	Galba
Potomci	Claudia Augusta
Dynastie	julsko-klaudijská
Otec	Gnaeus Domitius Ahenobarbus
Matka	Iulia Agrippina

Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus (rodným jménem Lucius Domitius Ahenobarbus; 15. prosince 37 – 9. června 68) byl římský císař pocházející z julsko-klaudijské dynastie a vládnoucí od 13. října 54 až do okamžiku své smrti. Nero byl synem Gnaea Domitia Ahenobarba a jeho manželky Agrippiny mladší. Trůnu se ujal po smrti svého adoptivního otce Claudia, který ho učinil svým nástupcem – prostřednictvím adopce.

V průběhu jeho panování byla soustředěna pozornost na diplomacii, obchod a kulturní rozvoj. Správu říše ponechal nejprve na bedrech svých rádců, později se sám chopil řízení státu. Nakloněn umění, dal zbudovat četná divadla a podporoval konání různých her a uměleckých soutěží. Zahraničně-politicky nedošlo ke zvětšení velikosti říše dobytím nového území, avšak proběhlo několik nebezpečných konfliktů a vzpour. Krutost římských úředníků v Británii podnítila v roce 60 tamní kmeny k odboji, do jehož čela se postavila královna Boudicca. Mezi léty 58 až 63 muselo být vynaloženo nezměrné úsilí k zachování římské vážnosti při válce s parthskou říši. V Judeji propuklo v roce 66 rozsáhlé povstání, vyvolané tvrdostí Římanů a fanatismem Židů.

Jeho vláda je často spojována s tyranií a extravagancí, jelikož je znám nařízením mnoha poprav či sebevražd. Neblaze proslul zločiny spáchanými na svých příbuzných nebo blízkých, především vraždou vlastní matky Agrippiny, manželky Octavie, adoptivního bratra Britannika a vychovatele Senecy. Příslušníky urozených vrstev římské společnosti pohoršoval a zahanboval svým veřejným vystupováním v divadlech. V souvislosti s tím o něm panuje všeobecně rozšířené, třebaže nejspíše nepravdivé mínění, že zpíval a hrál na kitharu při velkém požáru Říma, který se udál v roce 64. Vinu za tuto pohromu přičítal křesťanům, vůči nimž rozpoutal jedno z prvních pronásledování. Sílící nepřátelství k němu vyústilo v rozsáhlé Pisonovo spiknutí, potlačené v roce 65. Když se proti němu po třech letech vzbouřili místodržitelé několika provincií a pretoriánská garda mu vypověděla poslušnost, ukončil Nero svůj život sebevraždou.

Všechny tyto skutečnosti jsou popisovány v hlavních dochovaných literárních zdrojích, dílech historiků Tacita, Suetonia a Cassia Diona. Jen málo antických autorů, jako třeba Lucanus nebo Seneca, líčí Nerona v poněkud příznivějším světle. Navzdory tomu ho některé z pramenů, včetně těch, jež jsou uvedeny výše, vystihují jako císaře požívajícího popularity prostého lidu, obzvláště v Řecku a ve východních provinciích. Jeho hodnocení se v současnosti stává problematickým, neboť určití moderní historikové zpochybňují věrohodnost antických pramenů pojednávajících o jeho tyranských činech.

Život

Původ

Narodil se 15. prosince 37 ve městě Antium (dnešní Anzio), ležícím nedaleko Říma, přičemž jeho rodné jméno znělo Lucius Domitius Ahenobarbus. Byl jediným synem Gnaea Domitia Ahenobarba a jeho choti Agrippiny mladší, sestry císaře Caliguly.

Ze strany svého otce byl příslušníkem starobylé rodiny Domitiů Ahenobarbů , patřící k republikánské nobilitě a pyšnící se četnými konzuláty svých členů. Neronův prapraděd Lucius Domitius Ahenobarbus proslul svým zarputilým nepřátelstvím vůči Gaiu Juliu Caesarovi. Neronův praděd Gnaeus Domitius Ahenobarbus dosáhl během občanských válek významného námořního vítězství nad loďstvem Marka Antonia a Octaviana (Augusta). Z jeho svazku s Aemilií Lepidou vzešel syn Lucius Domitius Ahenobarbus, jenž během svého tažení v Germánii překročil Labe. Lucius se oženil s Antonií starší, dcerou Marka Antonia a Octavie mladší, jejímž bratrem byl Augustus. Jejich syn a Neronův otec Gnaeus působil po jistou dobu v Caligulově doprovodu. Suetonius ho charakterizuje jako podvodníka a vraha, který byl Tiberiem obžalován z velezrady, cizoložství a incestu. Pouze císařova smrt mu dovolila uniknout trestu.

Jeho matka Agrippina mladší byla dcera populárního vojevůdce Germanika a Agrippiny starší. Prostřednictvím svého otce byla Agrippina mladší spřízněna s Livií Drusillou, Augustovou třetí manželkou, Markem Antoniem a Octavií mladší, Germanikovými prarodiči. Germanicus byl navíc adoptivním synem Tiberia. Babičkou Agrippiny mladší z matčiny strany byla Julie starší, dcera Augusta a jeho druhé manželky Scribonie.

Mládí a vzestup k trůnu

Jeho šance na uchopení vlády se jevily jako nepatrné, protože jeho strýc, císař Caligula, se ujal moci v mladém věku, tudíž měl dostatek času ke zplození vlastního dědice. Sotva dva roky po jeho narození byla jeho matka, zapojená do spiknutí proti Caligulovi, vypovězena na Pontinské ostrovy. Neronův otec Gnaeus se poté stáhl do města Pyrgi v Etrurii, kde v roce 40 zemřel na vodnatelnost. Gnaeův teprve tříletý syn měl dle ustanovení závěti zdědit třetinu jeho statků, nicméně Caligula uchvátil chlapcův podíl pro sebe. Nero byl poslán ke své tetě Domitii Lepidě, která ho údajně zanedbávala. O několik měsíců později byl Caligula společně se svou manželkou Caesonií a dcerou Julií Drusillou zavražděn, načež se novým císařem stal Neronův prastrýc Claudius. Ten vrátil Neronovi jeho jmění po otci a povolal z exilu Agrippinu. Neronova matka se pak provdala za prominentního senátora Gaia Sallustia Crispa Passiena, jenž v roce 47 zemřel a své choti zůstavil značné bohatství.

Mince vyražená za Claudia, na zadní straně znázorněn mladý Nero

V téže době byl Claudius ženat se svou třetí manželkou Messalinou, s níž měl dvě děti; dceru Octavii a syna Britannika. Prostopášná Messalina se ovšem v roce 48 pokusila dosadit na trůn místo Claudia svého milence Gaia Silia, kvůli čemuž byla na rozkaz císařova propuštěnce Narcissa popravena. V dalším roce se ovdovělý Claudius oženil se svou neteří Agrippinou, jež byla široce známá svou ctižádostivostí, odvahou, ale také nesmírnou touhou po moci. V zájmu zajištění kvalitního vzdělání pro tehdy dvanáctiletého Nerona přemluvila Claudia, aby povolil návrat z vyhnanství Luciu Annaeu Senekovi. Ten se proslavil svými znamenitými filozofickými spisy a po příchodu do Říma byl určen za Neronova vychovatele; vyučoval jej především rétorice. Nero se osvědčil jako nadaný žák, projevující obzvláštní zálibu v sochařství, malířství a hudbě.

Agrippinin rostoucí vliv na císařskou politiku byl stvrzen v roce 50, kdy byla obdařena titulem augusta. Současně začala usilovně upevňovat Neronovo postavení v otázce nástupnictví na úkor Britannika a podařilo se jí prosadit, aby Claudius přijal svého pastorka za vlastního. Samotný akt adopce Nerona, nesoucího od této chvíle jméno Nero Claudius Caesar Drusus Germanicus, proběhl 25. února 50. Nero byl z matčiny i otcovy strany příslušníkem julsko-klaudijského rodu a kromě toho byl přímo spojen s vládnoucím panovníkem. V čtrnácti letech byl předčasně prohlášen za plnoletého a při té příležitosti mu byla senátem svěřena prokonzulá pravomoc. Britannicus sice dosud nebyl zbaven následnictví, fakticky byl však zastíněn Neronovou adopcí a přidělením úřadu. Nero byl o tři roky starší než jeho nevlastní bratr, náležela mu proto pozice přednostního pretendenta trůnu.

V roce 53 si Agrippina vynutila jeho svatbu s Claudiovou třináctiletou dcerou Octavií Jeho nástupnictví nebylo ovšem zcela zabezpečeno, neboť Claudius se nebránil možnosti sdílené vlády mezi Neronem a Britannikem, což vedlo k rozepřím mezi ním a jeho manželkou. Vzhledem k blížícímu se okamžiku Britannikova dosažení dospělosti nechala prý Agrippina Claudia otrávit. Okolnosti Claudiova skonu, k němuž došlo 13. října 54, jsou v různých pramenech líčeny odlišně, přičemž nelze vyloučit, že zemřel přirozenou smrtí. Nero byl následně Agrippininým přívržencem a pretoriánským prefektem Sextem Afraniem Burrem předveden před vojáky strážní kohorty pretoriánské gardy, jimiž byl pozdraven jako císař. Poté byl vzat do kasáren gardy, v nichž přednesl Senekou napsanou řeč, jíž si získal podporu pretoriánů.

Vláda

První léta

Zlatá mince (aureus) Nerona a jeho matky Agrippiny

Přímo z pretoriánského tábora byl Nero odveden do budovy senátu, v níž byl nadšeně přivítán. Senátoři ještě tentýž den přijali několik usnesení, na základě nichž byl obdařen kompetencemi svého předchůdce. Agrippina tak svému synovi zajistila uznání pretoriánské gardy i senátu v jediném dni. Opomenutí Britannika sice mezi některými jedinci vzbuzovalo jistou nedůvěru, stejně jako zvěsti vztahující se ke Claudiově úmrtí. Kromě toho nebyla navzdory očekávání senátu čtena poslední vůle zesnulého císaře. Nicméně chvalořeč Nerona velebící Claudia, pronesená při jeho pohřbu, a taktéž deifikace zemřelého, k níž dal mladý císař podnět, byly všeobecně přijímány jako doklady jeho mírnosti a úcty ke zvykům předků. Nero přislíbil, že bude vykonávat svoji moc po vzoru Augusta, a vyslovil se příznivě o svých rádcích. Senátory si naklonil hlavně svým odmítnutím rozhodovat o všech soudních sporech, jak to činil Claudius. Tím zdůraznil svébytnost soudní pravomoci senátu a navíc zrušil provádění velezrádných procesů (maiestas). Pro sebe si Nero vyhrazoval dohled nad armádou a ochranu provincií.

Seneca a Nero, sousoší nacházející se v Córdobě

První léta Neronova principátu se vyznačovala prospěšnou a efektivní správou říše, na čemž měl hlavní zásluhu císařův poradní sbor (consilium). Vzhledem ke svému nízkému věku se Nero o politiku a přímé zasahování do státních záležitostí prozatím příliš nezajímal. Tacitus a Cassius Dio se shodují, že Senekovi a Burrovi náležel tehdy zásadní podíl na určování chodu impéria. Císař byl vystaven rovněž silnému vlivu své matky, která záhy iniciovala zabití Marka Junia Silana, jehož pro příbuzenský vztah s Augustem pokládala za možného Neronova konkurenta. Z tohoto období pocházejí mince, na nichž je Nero zobrazen společně se svojí matkou, avšak mezi Neronovými rádci a Agrippinou brzy vyvstaly první vážnější spory. Během jednání senátu s poselstvem arménského krále se Agrippina pokusila posadit vedle syna, čemuž Nero po Senekově upozornění předešel. Také jeho přátelé mu radili nedůvěřovat matce a varovali ho před jejím podezřelým chováním. Neuspokojen v manželství s Octavií, nalezl Nero zalíbení v někdejší otrokyni Akté. Když se Agrippina doslechla o této aféře, pokusila se zakročit ve prospěch Octavie a žádala svého syna, aby se s Akté rozešel. S podporou Seneky se ale Neronovi podařilo odolat nátlaku matky.

Agrippina, popuzená ztrátou svého vlivu, se neváhala uchýlit k výhrůžkám a připomínala, že Britannicus, Claudiův vlastní potomek, dorůstá do věku, v němž by se mohl ujmout vlády. Tento téměř čtrnáctiletý mladík, jemuž příslušelo nástupnictví před Neronovou adopcí, měl již zanedlouho obléci mužskou togu. Ačkoli chlapec nepředstavoval pro Nerona nejmenší hrozbu, existovala zřejmě určitá skupina lidí dávajících mu přednost před jeho nevlastním bratrem. Při jedné hostině konané počátkem roku 55 Britannicus náhle a za velice podivných okolností zemřel. Jelikož už od svého dětství trpěl epilepsií a vyznačoval se tělesnou slabostí, lze jen těžko rozpoznat skutečnou příčinu smrti. Nero údajně tvrdil, že Britannicus je stižen záchvatem padoucnice, ovšem antičtí dějepisci přičítají jeho úmrtí otravě provedené z návodu Nerona. Po odklizení Britannika Nero postupně odejmul matce její výsady, včetně osobní stráže, načež ji nechal odstěhovat z císařského paláce.

Zavraždění matky a konsolidace moci

Mince Nerona a Poppaey Sabiny

Pozvolným vymaněním z dohledu rádců a odstraněním potenciálních konkurentů vzrostl Neronův podíl na řízení státu. V roce 55 sesadil propuštěnce Pallanta, významného spojence Agrippiny, jemuž podléhala správa státních financí. Pallas byl spolu s Burrem obviněn ze spiknutí, jehož cílem mělo být ustavení Fausta Cornelia Sully za císaře. Na Seneku padlo podezření z udržování intimního styku s Agrippinou. Přesto unikl vznesení formální obžaloby a dosáhl i očištění Pallanta a Burra. Cassius Dio k tomu poznamenává, že Seneca a Burrus poté rezignovali na dobrý výkon veřejné správy a omezili se na usměrňování Neronova stále nevyzpytatelnějšího chování.

Nero se obklopoval přáteli z řad mladých šlechticů, z nichž je nejvíce znám Marcus Salvius Otho, člověk těšící se bídné pověsti. Otho patrně přivedl Nerona k účasti na nočních dobrodružstvích, při nichž se císař v převleku vydával do krčem a nevěstinců v doprovodu svých společníků. V roce 58 se Nero zapletl s Poppaeou Sabinou, Othonovou manželkou. Ta se nejspíše odmítla stát pouhou císařovou milenkou, avšak dokud byla naživu Agrippina, nebylo myslitelné, aby se Nero rozvedl s Octavií a vstoupil do manželství s Poppaeou. Nero se své matky velmi obával, kvůli čemuž ji nechal vyšetřovat komisí, mezi jejíž členy patřil i Seneca, nicméně nebyl schopen prokázat jí jakékoli provinění. S pomocí svého dřívějšího učitele Aniceta se proto pokusil Agrippinu utopit na lodi, jež se při plavbě rozpadla. Krátce po nezdaru tohoto podniku ji nechal 23. března 59 zavraždit pretoriány v její vile pod falešnou záminkou, že se ho chystala připravit o život. Podíl Seneky a Burra na tomto zločinu zůstává nejasný. Zřejmě nebyli zasvěceni do prvotního Neronova záměru a teprve později souhlasili s jejím usmrcením. Různí dnešní historikové nepokládají za pravděpodobné, že by Neronovým motivem k tomuto činu byla svatba s Poppaeou, k níž ostatně došlo až po třech letech. Suetonius navíc udává, že rozvod Poppaey a Othona proběhl až po Agrippinině smrti, čímž je zpochybněno Poppaeino naléhání na Nerona ohledně uzavření manželství. Vyskytují se tudíž výklady, podle nichž byla Agrippinina poprava zapříčiněna jejími intrikami, neboť chtěla dosadit na trůn svého příbuzného Gaia Rubellia Plauta.

Nero po zavraždění vlastní matky, obraz od Johna Williama Waterhouse

V roce 62 zemřel Burrus, jeden z Neronových nejbližších rádců, což výrazně přispělo k Senekově pádu. Funkcí pretoriánského prefekta byli pověřeni dva muži, přičemž jeden z nich, Gaius Ofonius Tigellinus, je Tacitem popisován jako velice zkažený jedinec svádějící Nerona ke špatnostem. Seneca musel čelit osočování a rostoucímu počtu pomluv, jež ho přiměly k odchodu z veřejného života do ústraní. Nero se poté rozvedl s Octavií z důvodu její domnělé neplodnosti. Dále ji vinil ze styků s otrokem a na základě tohoto lživého nařčení ji vykázal do vyhnanství. Tím ale vyvolal neklid mezi lidmi, u nichž se Octavie těšila znatelné oblibě. Nero povolil Octavii návrat, avšak vzápětí proti ní vlivem Poppaeina očerňování vznesl nová obvinění, jimiž jí vytýkal cizoložství. Octavie byla potrestána vypovězením a uvězněním na ostrově Pandateria, kde po několika dnech obdržela příkaz ke spáchání sebevraždy. Když se zdráhala, Tigellinovi pretoriáni jí otevřeli žíly a posléze ji zadusili v přetopené parní lázni.

Téhož roku nastaly první komplikace ve vztahu Nerona a senátu. Praetor Antistius byl jako první od Claudiovy smrti obžalován z velezrady, protože veřejně přednesl verše hanící císaře. Nero vypověděl do vyhnanství Fabricia Veientona, jenž si prostřednictvím písemností dovolil znevažovat senátory. Své postavení císař konsolidoval popravou několika významných jedinců, včetně svých protivníků Pallanta, Rubellia Plauta a Fausta Sully. Ačkoli v okamžiku svého nástupu na trůn slíbil ponechat senátu jeho kompetence, Nero této instituci postupně odnímal veškerou její zbývající moc. Tato skutečnost spolu s císařovou vzrůstající podezřívavostí měly za následek vznik spiknutí vedeného Gaiem Calpurniem Pisonem, jehož kořeny spatřuje Tacitus právě v roce 62.

Správa říše

Busta mladého císaře

V průběhu své vlády Nero často prováděl opatření, jimiž chtěl uspokojit nižší vrstvy obyvatelstva, byl tedy vystaven kritice nobility pro svoji posedlost zalíbit se lidu. Své panování zahájil příslibem většího podílu senátu na rozhodování. V prvním roce dokonce zakázal svému kolegovi v úřadu konzula přísahat na císařská nařízení. Tímto a zdráháním přijmout nabízené pocty si vysloužil respekt senátorů. Nero trávil nejprve čas zahálčivým životem a o vládní záležitosti se nijak zvlášť nestaral. Po roce 55 se chápal stále aktivnější role v administrativě a během pěti let zastával celkem čtyřikrát konzulát. Někteří antičtí dějepisci se vyjadřují pozitivně o tomto počátečním období kontrastujícím s Neronovým pozdějším vládnutím.

V oblasti práva stanovil Nero omezení rozsahu zástav a pokut ukládaných magistráty. Taktéž zakročil proti padělání listin a určil nejvyšší možnou odměnu pro obhájce. V senátu se rozpoutala diskuse o hanebném jednání propuštěnců, v rámci níž byl vznesen návrh umožňující patronům zbavit své bývalé otroky svobody. Nero v této věci vystoupil na straně propuštěnců a nepřipustil posílení práv patronů. Když byli výběrčí daní obviněni z přehnané přísnosti k chudým, císař přenesl část jejich pravomoci na jiné úředníky. Místodržitelům a prokurátorům zapověděl pořádání veřejných her a gladiátorských zápasů, neboť se obával, že se jimi snaží zastřít ukládání nadměrných finančních odvodů obyvatelům provincií. Tacitus připomíná četné případy správních činitelů sesazených, nebo odsouzených a potrestaných pro vydírání a uplácení. Opakující se stížnosti lidu na přílišnou tíživost daní přiměly Nerona k úvahám o zrušení všech nepřímých daní. Senátoři ho ale svými námitkami přesvědčili, že tento záměr by zruinoval státní pokladnu. Bylo proto sjednáno kompromisní řešení zahrnující snížení daňové sazby ze 4,5 procent na 2,5 procenta. V souvislosti s tím císař rovněž přikázal, aby byla veřejně vyhlašována běžná výše sazby každé daně. Obchodní lodě byly osvobozeny od daní, což vedlo k poklesu cen potravin.

V roce 63 se objevily závažné hospodářské obtíže, když trvající válečné konflikty na okrajích říše a problémy při dopravě obilí hrozily vyvolat růst ceny této komodity. V dalším roce zasáhla říši hrozivá katastrofa v podobě rozsáhlého požáru, který svými plameny strávil větší část Říma. Nero poté vyvinul značné úsilí, aby ulehčil zoufalou situaci obyvatel města. Po uhašení ohně a odvezení sutin do ostijských bažin započal s dalekosáhlou rekonstrukcí města, probíhající po celý konec jeho panování. Antičtí historikové upozorňují, že Neronovy stavební projekty se vyznačovaly zbytečnou výstředností a velké množství takto vzniklých nadbytečných výdajů muselo být uhrazeno na úkor Itálie „vypleněné sháněním peněz“, zatímco provincie byly „přivedeny na mizinu“. Současní badatelé však poznamenávají, že impérium bylo v tomto období stiženo deflací, takže nelze vyloučit, že Neronovy výlohy spojené s veřejnými stavbami a jeho štědrost vůči lidu pomohly snazšímu překonání tehdejších ekonomických nesnází.

Podrobení Arménie

V oblasti zahraniční politiky se Nero spoléhal na schopnosti jím vybraných místodržitelů a vojevůdců. Třebaže se sám neúčastnil žádného tažení, přispěním svých podřízených mohl oslavit několik úspěchů, z nichž k nejdůležitějším patřilo vítězství nad Parthy v Arménii. Tato země se nacházela na pomezí sfér vlivu Říma a parthské říše, mezi nimiž tvořila nárazníkové pásmo. Arménii svíral už za Claudia neklid, čehož parthský velkokrál Vologaisés I. využil k vyslaní vojska proti tamnímu vládci Radamistovi. Povstání lokální šlechty přimělo Radamista k útěku, načež byl na arménský trůn nastolen Vologaisův bratr Tiridatés. Římská pasivita skončila nástupem Nerona, jenž v zimě 54 ustavil osvědčeného velitele Gnaea Domitia Corbulona správcem provincií Kappadokie a Galatie. Vzhledem k vnitřním zmatkům v parthské říši Vologaisés dočasně ustoupil z Arménie, nicméně pokusy Římanů vyřešit spor diplomatickými prostředky byly odsouzeny k nezdaru. Corbulo mezitím obnovil kázeň v řadách vojska a s posílenými legiemi doplněnými pomocnými sbory vtáhl v roce 58 do Arménie. Aniž by došlo k většímu vojenskému střetnutí, obsadili Římané města Artaxatu a Tigranocertu. Nato Tiridatés uprchl na parthský dvůr a jako nový vládce Arménie byl dosazen princ Tigranés z kappadockého královského rodu, který větší část života pobýval v Římě. Corbulo ponechal v Arménii pár tisíc mužů a s většinou armády se stáhl do Sýrie, jejímž místodržitelem byl za své zásluhy jmenován.

Parthská říše a Arménie

Po Tiridatově vypuzení byl Nero pozdraven jako imperátor a kromě toho byl zahrnut četnými jinými poctami, včetně triumfálního oblouku, ovšem mír v Arménii nevydržel příliš dlouho. Záhy po Corbulonově odchodu do Sýrie totiž Tigranés lehkomyslně napadl Adiabenu, království podléhající parthské říši. Vologaisés se vzápětí vypravil do Sýrie a jeho bratr Tiridatés oblehl Tigranocertu. Římané toto město ubránili, zatímco Corbulonovi se podařilo demonstrací své rozhodnosti odradit Vologaisa od překročení Eufratu. Navzdory tomu římští vojáci společně s Tigranem opustili Arménii. Vologaisés vyslal poté do Říma své emisary, jejichž prostřednictvím žádal uznání svého bratra za arménského krále. Vyjednávání však nepřinesla výsledek, takže v roce 62 byla válka znovu obnovena. Římský velitel Lucius Caesennius Paetus musel po počátečních úspěších upustit od tažení do Arménie kvůli nedostatku zásob a při zpátečním pochodu se jeho dvě legie ocitly v obklíčení poblíž Rhandeie. Římané byli následně nuceni za ponižujících podmínek kapitulovat a odejít z Arménie, čímž ji fakticky ponechali v rukou Parthů.

V reakci na tuto potupnou porážku shromáždili Římané v roce 63 početné ozbrojené síly, do jejichž čela byl opět postaven Corbulo. Ten obdržel mimořádnou pravomoc nadřazující ho nad ostatní správce východních provincií, což mu mělo posloužit k definitivnímu urovnání poměrů v Arménii ve prospěch Říma. Mohutnost Corbulonova vojska, sestávajícího z pěti legií a velkého množství pomocných sborů, přesvědčila Tiridata o nezbytnosti podrobení se císaři. Se souhlasem Vologaisa se před nastoupenými legiemi vzdal diadému, symbolizujícího královskou hodnost. O tři roky později Tiridatés přicestoval do Říma, kde ho Nero během velkolepé slavnostní ceremonie učinil arménským králem.

Pacifikace Británie

Od čtyřicátých let 1. století byla jižní část ostrova Velká Británie vojenskými akcemi nebo spojeneckými smlouvami s lokálními náčelníky přeměňována v římskou provincii. V roce 58 určil Nero novým správcem Gaia Suetonia Paulina, zkušeného legáta, který se mohl proslulostí měřit s Corbulonem. Paulinus tvrdě zakročil proti Britanům na ostrově Mona (Anglesey): muže, ženy a druidy nechal pobít a zdejší posvátné háje dal vykácet. V téže době, někdy kolem roku 60, zemřel Prasutagus, náčelník Icenů, kmene sídlícího v nynější jihovýchodní Anglii. V závěti odkázal svůj majetek Neronovi a svým dvěma dcerám. Nicméně prokurátor Catus Decianus v rozporu s Prasutagovou poslední vůlí zabral veškeré území Icenů. Vůdčí představitelé kmene byli zbaveni své půdy, Prasutagova manželka Boudicca zbičována a její dcery znásilněny. Toto bezohledné zacházení ze strany Římanů vyprovokovalo Iceny k zahájení povstání, k němuž se brzy přidaly i jiné britské kmeny.

Vzbouřenci vedení Boudiccou postupně napadli a vydrancovali Camulodunum (Colchester), Londinium (Londýn) a Verulamium (St Albans). Při dobývání těchto měst si povstalci počínali se značnou nemilosrdností, jíž padly za oběť tisíce Římanů a romanizovaných Britanů. Tacitus uvádí, že při nastalém krveprolití přišlo o život 70 000 lidí. Neutěšená situace v Británii dokonce podnítila Nerona k úvahám o úplném vyklizení ostrova. Paulinus prodléval v okamžiku vypuknutí revolty v dnešním Walesu a pro nedostatek vojáků se musel vzdát obrany Londinia. Teprve s odstupem času byl schopen shromáždit svoji legio XIV Gemina, několik kohort legio XX Valeria Victrix a jakési pomocné oddíly. Jeho vojsko čítající pouhých 10 000 mužů bylo výrazně převyšováno početně silnějšími barbary. Nehledě na tuto zjevnou nevýhodu svedl Paulinus s povstalci bitvu u Wattling Street, v níž Britany jednoznačně rozdrtil. Boudicca krátce po této porážce zemřela a vzbouřené kmeny se záhy podvolily Římanům.

S reorganizovaným vojskem podnikl Paulinus trestnou výpravu proti zbývajícím ohniskům odporu, jež si podrobil nelítostnými represemi. Dohled nad civilními záležitostmi v provincii byl svěřen prokurátorovi Gaiu Juliu Classicianovi, informujícímu císaře o Paulinově extrémně tvrdé politice. Nero tudíž vyslal do Británie propuštěnce Polyclita s úkolem vyšetřit věc na místě. Paulinus byl zanedlouho odvolán a nahrazen Publiem Petroniem Turpilianem, uplatňujícím vůči Britanům zdrženlivější přístup.

Velký požár

Související informace naleznete také na stránce Velký požár Říma.

Řím byl pravidelně vystavován ničivému působení požárů, k čemuž přispívaly chatrné překážky šíření plamenů, přelidněnost, nevyhovující vybavení pro boj s ohněm a neuspořádanost až chaotičnost městské zástavby. V noci na 19. července 64 vypukl velký požár Říma, jenž vzhledem k silnému větru rychle zachvátil rozlehlé zastavěné plochy. Podle Tacitova líčení řádil tento živel ve městě šest dní. Když se již zdálo, že se oheň podařilo dostat pod kontrolu, opět se rozhořel a ještě tři dny pustošil Řím. Z celkem čtrnácti městských obvodů byly tři úplně zničeny, v sedmi byly domy výrazně poškozeny a pouze čtyři zůstaly nedotčeny. Plinius starší jako jediný z tehdejších dějepisců popsal průběh tohoto běsnění. V pracích ostatních soudobých spisovatelů, včetně Flavia Josepha, Diona Chrýsostoma, Plútarcha a Epiktéta, se nevyskytují o této události žádné zmínky. Pohroma započala v obchodech nalézajících se podél Cirku Maximu, odkud se oheň rozšířil na sever přes Palatin a údolím pozdějšího Kolosea až k pahorku Esquilinu. Nero, pobývající zpočátku ve své letní rezidenci v Antiu, obdržel po svém návratu do Říma zprávu, že plameny pohlcují císařský palác.

Křesťanská Dirké, obraz namalovaný Henrykem Siemiradzkim

Rozsah a důsledky katastrofy okamžitě vyvolaly spekulace o jejích příčinách. Brzy se objevily zvěsti o tom, že Nero nechal město úmyslně zapálit, aby ho mohl přetvořit dle svých představ. Zvláště Suetonius a Cassius Dio vinili Nerona ze žhářství, jelikož jedině tak mohl získat prostor pro zamýšlený obrovský palácový komplex. Tacitus připomíná, že se k tomuto zločinu doznali křesťané, ačkoli není známo, zda toto přiznání bylo vynuceno mučením. K náhodným požárům docházelo v antickém Římě celkem běžně, o čemž svědčí i obdobná neštěstí v letech 69 a 80. Nelze tedy vyloučit, že pravá příčina spočívala v neopatrnosti kupců na některém z tržišť. Na Neronovi přesto ulpívá jisté podezření, následkem čehož vstoupil do obecného povědomí jako žhář mající na svědomí zapálení Říma.

Suetonius ve svém díle píše, že Nero shlížel na Řím stravovaný plameny, přičemž měl ve svém jevištním kostýmu hrát na kitharu a zpívat píseň „O dobytí Tróje“. Naopak Tacitus zpochybňuje toto tvrzení jako pouhou fámu. Jakmile se prý Nero doslechl o pohromě, neprodleně odcestoval do Říma, kde podnikl opatření ke zmírnění dopadů požáru. Přitom neváhal využívat svých soukromých finančních prostředků. Lidem pozbývajícím svého domova zpřístupnil Martovo pole a dokonce je vpustil do svých sadů. Aby zabránil hladu mezi přeživšími, zajistil zásobování potravin a snížení jejich ceny. Ihned po zdolání ohně byl vypracován nový plán města, počítající při obnově se širšími ulicemi a omezením maximální výšky budov, z nichž každá měla být opatřena vlastními zdmi. Pro sebe dal císař zřídit obrovský a nesmírně honosný palác, známý jako Zlatý dům (Domus Aurea), zahrnující rozsáhlé území pokryté upravenou krajinou, včetně lesů a umělého jezera, a vlastní, 30 metrů vysokou sochu.

Neustávající zvěsti připisující mu odpovědnost za zničení města přinutily Nerona nalézt pachatele požáru. Za ně posléze označil křesťany, které část obyvatelstva vnímala jako podezřelé. Císař nařídil uvěznění křesťanů, z nichž mnozí bylo odsouzeni ke krutým trestům smrti. Většina byla upálena, což byl trest stanovený římským právem pro žháře, někteří byli ukřižováni, případně předhozeni dravým šelmám. Toto pronásledování, probíhající v Římě, patřilo k prvním z celé řady místních pogromů, jež ve 3. století přerostly v systematické stíhání křesťanů. Tuto událost zachytil Tacitus ve svých Letopisech:

„Aby potlačil tu pověst, nastrčil Nero jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval Chrestiani. Původce toho jména Kristus byl za vlády Tiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven. Tato zhoubná pověra byla sice prozatím utlumena, ale znovu propukla nejen v Judeji, kolébce toho zla, nýbrž i v Římě, kde se všechny ohavnosti nebo hanebnosti soustřeďují a nalézají hojně ctitelů. Byli tedy pochytáni nejdříve ti, kteří se přiznávali, později však na jejich udání bylo jich převeliké množství usvědčeno, ne tak ze zločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení. A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni plamenům, a když se setmělo páleni k nočnímu osvětlení.“

Nero umělec

Neronova mince pocházející přibližně z roku 66, Ara Pacis na zadní straně

Od dob svého mládí projevoval Nero mimořádné zalíbení v umění, kvůli čemuž se obklopoval básníky, jejichž cílem bylo vyrovnat se slavným autorům minulosti. Z Athén byl povolán Senekův synovec Lucanus, aby se stal členem skupiny mužů věnujících se psaní veršů pod císařovou záštitou. Mezi jiné významné představitele Neronova literárního kruhu patřili dále Persius a císařův „rozhodčí ve věcech vkusu“ Petronius. Neronův zájem se ovšem neomezoval pouze na poezii, nýbrž vynikal i v malířství a sochařství. Rovněž se velice snažil vystoupit jako herec za doprovodu kithary a toužil po řízení čtyřspřeží. Soudobí historikové naznačují, že konzervativní aristokratické vrstvy si divadlo a umělecké soutěže ošklivily jako cizokrajnou zábavu ničící mravy Římanů. Především herectví se těšilo nevalné pověsti činnosti naprosto nevhodné pro římského občana. Seneca a Burrus nakonec svolili, aby se císař v soukromí oddával závodění, jemuž směl později přihlížet i římský lid.

Při příležitosti svého prvního holení vousů zavedl Nero v říjnu 59 nový festival pojmenovaný Juvenalia. Nejpřednější osobnosti byly vyzvány k účasti na této slavnosti, při níž musely bez ohledu na věk nebo pohlaví účinkovat v rozličných dramatických inscenacích, třebaže takové jednání bylo považováno za zavrženíhodné a neslučitelné s postavením urozeného člověka. V samotném závěru vykročil na pódium také Nero. V roce 60 se rozhodl oslavit pět let své vlády hrami uspořádanými podle řeckého vzoru a nazvanými Neronia. Ty zahrnovaly hudební, tělocvičné a jízdní závody, jež byly na rozdíl od Juvenalií zpřístupněny nejenom aristokratům, ale všemu obecenstvu. Svého prvního skutečně veřejného vystoupení se Nero odvážil teprve v roce 64 v Neapoli. Během jeho zpěvu v divadle se udalo mírné zemětřesení, pokládané císařem za příznivé znamení. Nero potom zvažoval výpravu do Řecka, kde usiloval dosáhnout slávy vítězstvím v soutěžích na tamějších hrách. Od této myšlenky však zatím upustil a odebral se zpět do Říma, v němž se chystal zapůsobit na publikum při druhém konání Neronie. Senátoři naplnění obavami z hrozícího skandálu se pokusili Nerona odradit od dalšího vystupování na jevišti a usnesli se udělit mu cenu za zpěv a výmluvnost předem. Císař to odmítl, neboť byl rozhodnut utkat se se soupeři, pročež vystoupil na jevišti a přednesl svoji báseň. Dav ho přesvědčoval, aby se zapojil i do pěveckého klání, v čemž mu Nero ochotně vyhověl. Nicméně ctihodní občané a cizinci přicestovalí z Itálie nebo provincií pociťovali zděšení při pohledu na tuto podívanou.

Sotva krátce po skončení her zemřela Poppaea. Tacitus shledával za nesmyslné, že by ji Nero dal otrávit, o čemž se měli zmiňovat blíže neznámí autoři. Poppaea byla těhotná a císař si přál mít děti, jelikož jeho první dcera Claudie, která se narodila v lednu 63, umřela v pouhých čtyřech měsících. Často se uvádí, že Nero podlehl výbuchu vzteku a kopl Poppaeu do břicha, čímž jí přivodil potrat a vzápětí smrt. Příčinou jeho hněvu měla být Poppaeina výtka ohledně opožděného návratu z vozatajského závodiště. Tyto okolnosti a příčiny Poppaeina skonu se ale některým současným historikům jeví být sporné.

Pisonovo spiknutí

Související informace naleznete také na stránce Pisonovo spiknutí.

Císařovo nepřístojné chování společně se vzrůstající nesnesitelností jeho vládnutí od okamžiku velkého požáru posílily odhodlání leckterých senátorů a jiných předních mužů zasáhnout proti Neronovi a slovy Tacita „přispět pomocí vyčerpanému státu“. V roce 65 bylo zorganizováno spiknutí, vedené mimořádně oblíbeným Gaiem Calpurniem Pisonem, význačným politikem a literátem, usilujícím o Neronovo sesazení. Do tohoto podniku se podobně jako v případě úspěšné konspirace proti Caligulovi zapojila řada jedinců, včetně senátorů, jezdců, vojáků pretoriánské gardy a dokonce jeden z jejích prefektů. Na připravovaných úkladech císaři se nepodíleli správci provincií stojící v čele početných vojenských sborů, což se ukázalo jako závažný nedostatek bránící zdaru akce. Ke spiklencům se kromě jiných připojil básník Lucanus, protože žárlivý Nero mu bránil v publikování veršů. Mezi účastníky náležel také designovaný konzul Plautius Lateranus, jehož motivem byl patriotismus. Pretoriánský prefekt Lucius Faenius Rufus, obávající se Tigellinova vlivu, zasvětil do celé věci několik tribunů a centurionů, z nichž vynikal odvahou především Subrius Flavus, toužící zavraždit Nerona vlastní rukou.

Spiklenci otáleli s provedením činu, nicméně Poppaeino těhotenství je přimělo jednat, neboť narození Neronova dědice mohlo ztížit přijetí Pisona za císaře. Vhodný okamžik k atentátu se naskytl při císařově návštěvě Pisonovy vily v Bajích v březnu 65, ovšem Piso odmítl využít této příležitosti. Jistá žena jménem Epicharis takřka zmařila konspiraci, když se pro ni pokusila získat námořního velitele Volusia Procula. Ačkoli ji ihned udal, Epicharis svým mlčením zamezila prozrazení. Posléze bylo proto ujednáno, že Nero bude zavražděn v dubnu během sledování závodu vozů při slavnosti konané k poctě bohyni Cereře. Přítomnost velkého množství diváků a snadnost přístupu k císaři by znemožnily odvrácení útoku. Jakmile by byl Nero usmrcen, měl být Piso dopraven do pretoriánského tábora s Claudiovou dcerou Antonií, jež by dodala legitimity jeho uchopení moci.

Senekova smrt od Luky Giordana

Nedlouho nato propuštěnec jednoho ze zapletených senátorů jménem Milichus sdělil podrobnosti ohledně chystaného spiknutí nejprve Neronovu sekretáři, propuštěnci Epafroditovi, a pak samotnému císaři. Následovala vlna zatýkání, po níž Tigellinus postupně odhalil celý rozsah konspirace. Z výpovědí zadržených byla zjištěna nejen klíčová role Pisona, nýbrž podezření padlo i na Seneku. Nerona obzvláště vyděsila zrada důstojníků gardy, kvůli čemuž se obával eventuální vzpoury pretoriánů. Aby si pojistil jejich loajalitu, rozdal každému z nich dva tisíce sesterciů a navíc příděl obilí zdarma. Za svoji účast byly různě potrestány téměř čtyři desítky mužů a žen: Piso, Seneca, Lucanus, Faenius Rufus a dalších patnáct osob bylo buď donuceno otevřít si žíly, nebo popraveno. Mnozí jiní byli s přihlédnutím k míře provinění posláni do vyhnanství, či postiženi na majetku.

Poté, co ztratil Poppaeu, přestal Nero s projevováním zdánlivé mírnosti a přikročil k otevřenému stíhání senátorů. Pisonovo spiknutí mu vyjevilo skutečnou míru nepřátelství aristokracie chovanému vůči němu, pročež se rozhodl rozdrtit veškerou opozici a zbavit se kohokoli, kdo by mohl vznést nárok na vládu. Neronův strach dopadl hlavně na příslušníky staré republikánské nobility a kritiky principátu. Lucius Junius Silanus, syn prvního senátora popraveného Neronovým režimem, byl uvězněn a zabit za tím účelem poslaným centurionem. Tigellinus nelibě snášející přízeň, jíž Nero zahrnoval Petronia, přesvědčil císaře o tom, že jeho přítel věděl o pletichách Pisona a jeho stoupenců. Petronius pochopil smysl Neronova dopisu, v němž mu císař oznamoval, že si ho nepřeje více vidět, a skončil svůj život. V témže roce byli senátoři Thrasea Paetus a Barea Soranus, dávající už dříve najevo svůj odpor k Neronovu počínání a k podlézavosti svých kolegů, obžalováni z velezrady. Senát seznal oba vinnými, načež museli spáchat sebevraždu.

Výprava do Řecka, židovské povstání

Neronův sestercius

Koncem září 66 se Nero v doprovodu početného zástupu propuštěnců, přátel a oblíbenců, v němž se nacházela i jeho třetí manželka Statilia Messalina, vypravil do Brundisia, odkud odplul na východ. Po krátké zastávce na ostrově Kerkýra přistál v Korintu, který si zvolil za svoji rezidenci při nadcházejícím pobytu v Achaji. Od počátku svého panování se Nero čile zajímal o řeckou kulturu a umění stejně jako o přírodní vědy a zeměpis. Jeho nadšení pro vše řecké odpovídalo jeho vlastnímu chápání sebe samého jako filheléna. V roce 67 Nero navázal na svá někdejší veřejná vystoupení účastí na olympijských hrách jako vozataj. V průběhu závodu ztratil Nero kontrolu nad svým spřežením a spadl z vozu, čímž se ocitl v ohrožení života. Ačkoli soutěž nedokončil, přesto byl vyhlášen vítězem a slavnostně ověnčen. Císař se zapojil do sportovních klání a divadelních představení taktéž v jiných řeckých městech, z nichž si odnesl hojná vítězství.

Řecko se stalo rovněž místem konání Neronovy obskurní svatby s eunuchem Sporem. Pak pojal císař úmysl prokopat Isthmos, přičemž sám započal s pracemi na výkopu. Již v prvních měsících roku 67 byl do Řecka povolán Corbulo, jemuž Nero brzy po jeho připlutí přikázal, aby provedl sebevraždu. Velký vojevůdce poté poslušně vykonal, co mu císař nařídil. Důvody Corbulonovy smrti patrně spočívaly v jeho angažování se ve spiknutí vedeném jeho zetěm Luciem Anniem Vinicianem, třebaže tuto skutečnost nelze potvrdit s naprostou jistotou. V listopadu sezval Nero do Korintu zástupce řeckých obcí, jimž slavnostně ohlásil, že obyvatele provincie Achaie osvobozuje od placení daní. Nero tímto projevem velkorysosti nesledoval žádné politické cíle, nýbrž si pouze přál odvděčit se Řekům, jimž chtěl zaručit totéž postavení, jaké náleželo Italům.

Záhy po svém příjezdu do Řecka obdržel Nero zprávy o propuknutí povstání Židů v Judeji. Poměry v této provincii se zhoršovaly téměř nepřetržitě po několik předcházejících desetiletí. Za prokurátorů Marka Antonia Felika, bratra propuštěnce Pallanta, a Gessia Flora neustále narůstalo napětí ve vztazích mezi Židy a zdejšími Řeky, k čemuž přispívala bezohlednost a nenasytnost římských místodržitelů. Podnětem k zahájení povstání se stalo odmítnutí Římanů zamezit protižidovským provokacím Helénů ve městě Caesarea. Gessius Florus ještě více roznítil zuřivost Židů zcizením pokladu z jeruzalémského Chrámu. Po kapitulaci římské posádky v pevnosti Masada se v říjnu 66 syrský místodržitel Cestius Gallus pokusil proniknout s jedinou legií k Jeruzalému. Narazil ale na houževnatější odpor, než jaký očekával, což ho přinutilo ke stažení. Při následném ústupu byli římští vojáci přepadeni ze zálohy a zmasakrováni židovskými povstalci. V reakci na tento neúspěch pověřil Nero vedením války se Židy zdatného generála Tita Flavia Vespasiana. Ten v dalším roce vtáhl s mohutným vojskem do Galileje a poměrně rychle si tuto oblast podmanil. V červenci 67 dobyli Římané pevnost Jotapatu, jejímž velitelem byl slavný historik Josef ben Mathitjahu, známý spíše jako Flavius Josephus. Nastalá občanská válka v římské říši přerušila vojenské operace, takže úplného potlačení povstání bylo dosaženo až v roce 73.

Ztráta moci a smrt

Mramorová busta Nerona

I za Neronovy přítomnosti v Řecku, nejdelšího období absence císaře v Římě od časů Tiberiova odchodu do ústraní, pokračovaly represe proti republikánské nobilitě. Kontrolu nad Itálií vykonával v zastoupení Nerona propuštěnec Hélios, jenž byl obdařen týmiž pravomocemi jako princeps. Hélios však svojí neuvážeností a krutostí situaci v hlavním městě natolik vyhrotil, že byl nucen Nerona stále naléhavěji vybízet k návratu. Teprve oznámením hrozby nové konspirace pohnul císaře počátkem roku 68 ke spěšnému odchodu z Řecka. Po svém příjezdu do Neapole zahájil Nero velkolepé triumfální procesí, ačkoli všechna jeho vítězství, jimiž se pyšnil, pocházela z řeckých her.

Již v Neapoli byl informován o tom, že koncem března vypukla v Gallii Lugdunensis vzpoura iniciovaná tamějším místodržitelem Gaiem Juliem Vindikem. Tento galský šlechtic se opíral především o své soukmenovce, zle utiskované tíživými daněmi, neboť v jeho provincii nebyla umístěna žádná legie. Správcům sousedních provincií rozeslal Vindex dopisy, v nichž je nabádal, aby se k němu připojili. Většina z nich postoupila tyto písemnosti Neronovi, ovšem Servius Sulpicius Galba, místodržitel Hispanie Tarraconensis, tak neučinil. Když nad ním Nero vynesl rozsudek smrti, odhodlal se Galba přejít na stranu Vindika. Ten se v květnu střetl s legiemi Lucia Verginia Rufa, správce Horní Germánie, v bitvě u Vesontia (Besançon), v níž byli vzbouřenci drtivě poraženi a jejich vůdce přišel o život. Verginiovi vojáci se vzápětí pokusili provolat svého velitele císařem. Přestože Verginius se odmítl Neronovi postavit, zřetelná nespokojenost v germánském vojsku a pokračující nepřátelství Galby v Hispánii mohly Nerona stěží uklidnit. Navíc v témže měsíci povstal Lucius Clodius Macer v Africe, čímž bylo ohroženo zásobování Říma obilím.

Po obdržení zpráv o těchto událostech se Nero rozhodl prchnout z Říma do Alexandrie a poslal své nejspolehlivější propuštěnce do Ostie, kde měli připravit loďstvo. Když seznámil důstojníky pretoriánské gardy se svým záměrem plout do Egypta, ti se pod různými záminkami zdráhali splnit jeho rozkazy. Jeden z nich dokonce Neronovi odpověděl veršem z Vergiliovy Aeneidy: „Copak je smrt tak strašlivá strast?“ Tigellinus se v této době odvrátil od svého dobrodince, zatímco jeho kolega Gaius Nymfidius Sabinus přesvědčil pretoriány příslibem štědrých odměn, aby uznali Galbu císařem. Zoufalý Nero váhal nad tím, zda se má vydat do Parthie, či požádat Galbu o milost, případně dovolat se na veřejnosti odpuštění svých předchozích provinění. Ani jednoho se ale neodvážil, neboť se obával, že by byl roztrhán na kusy předtím, než by dorazil na fórum. Během noci si povšiml, že ho opustila vojenská stráž. Za těchto okolností se chtěl obrátit na své přátele, nicméně takřka všichni se už dříve vytratili z jeho společnosti. Jeden z jeho propuštěnců mu posléze poskytl dočasné útočiště ve své venkovské vile, nacházející se nedaleko Říma.

Třebaže Neronovi se podařilo vyhledat úkryt, vzhledem k bezvýchodnosti situace mu jeho průvodci radili, aby si sám dobrovolně vzal život a předešel tak potupnému konci. Nero si proto nechal vykopat hrob, při jehož hloubení neustále bědoval a opakoval: „qualis artifex pereo!“ („jaký to umělec ve mně hyne!“) Mezitím byl přinesen dopis, z něhož se Nero dozvěděl, že byl senátem prohlášen za nepřítele lidu (hostis), pročež měl být v souladu se starodávným zvykem potrestán vsazením šíje do vidlice a umrskán metlami k smrti. Jakmile zaslechl v blízkosti jezdce, usilující o jeho dopadení, vrazil si Nero s Epafroditovou pomocí dýku do hrdla a 9. června 68 zemřel. Jeho ostatky byly spáleny a popel uložen v rodinném mauzoleu Domitiů na collis hortulorum (v současnosti vrch Pincio).

Další vývoj

Suetonius a Cassius Dio se shodují v tom, že římský lid přijal s nesmírným veselím Neronovu smrt. Naproti tomu Tacitus hodnotí atmosféru v římské společnosti jako mnohem rozporuplnější. Senátoři, nobilita a příslušníci horních vrstev vítali Neronovo úmrtí s neskrývanou radostí, avšak chudí obyvatelé, otroci, častí návštěvníci arén a divadel a ti, kteří těžili z jeho výstřelků, byli rozčarováni. Smíšené dojmy si z této události odnášeli vojáci, jelikož pociťovali loajalitu ke svému císaři a přesto se nechali uplatit, aby ho svrhli. Filostratos a Apollónios z Tyany se vyjadřují o zármutku, jež jeho smrt vyvolala na Východě, protože vzkřísil svobodu Řecka. Moderní badatelé obecně zastávají názor, že senát a zámožnější občané se upřímně radovali, na druhé straně prostý lid věrně setrval při Neronovi až do samotného konce.

Neronova hlava v mnichovské Glyptotéce

Neronovo jméno bylo odstraněno z četných monumentů. Také řada jeho soch byla předělána do podob jiných osob; takovýchto portrétů bylo objeveno kolem padesáti. Toto přetváření je často vysvětlováno jako doklad uplatnění damnatio memoriae, posmrtného odsouzení císaře vymazáním jeho památky. Někteří historikové zpochybňují tento závěr, k čemuž dodávají, že Neronovy podobizny byly zhotovovány dlouho poté, co zemřel.

Neronovou smrtí bylo završeno dlouhé období panování julsko-klaudijského rodu, po němž následovala neklidná a chaotická etapa občanských válek v roce čtyř císařů. Tacitus spatřoval příčiny této nestability v tom, že císařové nemohli stavět svoji legitimitu na pokrevním příbuzenství s dynastií založenou Augustem. Galba započal svou krátkou vládu popravou Neronových spojenců a potenciálních budoucích nepřátel. Jednou z jeho nejvýznamnějších obětí byl Nymfidius Sabinus, jenž přikázal, aby ho nazývali synem Caliguly. Galbu zanedlouho svrhl Otho, požívající jako někdejší přítel Nerona, jehož částečně připomínal svojí povahou, obliby u vojáků. Prostý lid ho zdravil jako samotného Nerona, čemuž se Otho nijak nebránil. Dokonce užíval Neronovo jméno při podepisování listin a dovolil vztyčit i jeho busty. Po Othonovi připadla moc Vitelliovi, který po svém příchodu do Říma uspořádal smuteční slavnost na počest Nerona, při níž byly hrány Neronovy písně.

Po Neronově sebevraždě se zvláště ve východních provinciích rozšířila pověra, podle níž Nero nezahynul a časem měl uskutečnit svůj návrat. Tyto legendy přetrvaly po celá staletí, přičemž ještě svatý Augustin psal o víře v opětovné nastolení jeho vlády. Na východě říše propukla celkem tři povstání vedená muži, přisvojujícími si Neronovo jméno. První z těch, kteří zpívali a hráli na kitharu, případně se mrtvému císaři podobali vzezřením své tváře, se objevil v roce 69 za Vitellia. Přestože přesvědčil několik lidí, aby ho uznali, záhy byl zadržen a popraven. Někdy v průběhu Titovy vlády se v provincii Asii vydával za Nerona jistý podvodník jménem Terentius Maximus. Ten odešel s početným zástupem stoupenců do parthské říše, jejíž král ho však vydal do Říma, kde byl popraven. Dvacet let po Neronově smrti se dostalo parthské podpory jinému uzurpátorovi, prohlašujícímu se za Nerona.

Hodnocení

Antičtí dějepisci, moderní badatelé a autoři různých beletristických děl nám předkládají velmi barvitý popis Neronova charakteru. S císařovou obvykle prezentovanou pověstí monstra ovšem silně kontrastuje zjištění existence nadšených obdivovatelů ctících jeho odkaz. Suetonius poznamenává, že mnozí jedinci zkrášlovali jeho hrobku květinami a vystavovali jeho obraz na řečništi. Řekové a Parthové chovali Neronovu památku ve velké vážnosti. Oslněn nádherou Neronova Říma usiloval Armén Tiridatés o přebudování vlastního hlavního města, jemuž chtěl dát jméno Neroneia. Parthský král Vologaisés vyzýval Římany, aby uchovávali v úctě císařův odkaz. Řekové pociťovali k Neronovi vděčnost za jeho deklaraci, jíž je osvobodil, ačkoli tento teatrální akt jim stěží mohl zaručit opravdovou volnost. Tohoto činu si považovali i proto, že ho vnímali jako uznání své nadřazenosti Římanem. Pro srovnání, Claudius nechal odejmout římské občanství ctnostnému řeckému provinciálovi, jelikož neovládal latinský jazyk. V očích Řeků tudíž Neronovo filhelénské zaměření dostatečně vyvažovalo závadnější stránky jeho osobnosti.

Příčinu Neronova pádu vidí Tacitus v jeho nezměrné krutosti (immanitas) a zhýralosti (luxuria). Hojně kritizovaný rys císařova chování představovala jeho údajná nenasytnost a sklony k pijáctví. Třebaže byl mladého věku, náruživě si hověl v jídle a pití. Cassius Dio spatřuje počátek Neronovy ukrutnosti v okamžiku, kdy své umírněné návyky v oblasti dopřávání si tělesných požitků nahradil bezuzdností. Suetonius potvrzuje, že císař prodloužil dobu vyhrazenou hostinám od poledne do půlnoci. Podle Josepha si Nero počínal pomateně při nakládání s bohatstvím a za rozmařilost je kárán i většinou ostatních historiků. Dalekosáhlé škody vyvolané velkým požárem a okázalé stavební projekty, jako byl Domus Aurea, prohloubily míru utrácení. Nero byl nucen vyhledat dodatečné zdroje příjmů, k čemuž neváhal využít i zabavení chrámových pokladů, dále uvalil enormně vysoké daně, zkonfiskoval majetek odsouzených a zhoršil minci. Nedostatek finančních prostředků se dokonce přičinil o zpoždění vyplácení žoldu vojákům. Ani to ale Nerona nepohnulo k tomu, aby zacházel s penězi obezřetněji.

Neronova podpora mezi aristokraty kolísala, neboť se jim zdálo, že se snaží na jejich úkor nadbíhat lidu. Když se jeho vláda postupně proměnila v tyranii, zmocnila se ho rostoucí nenávist k senátorům, jimž vyhrožoval smrtí, a toužil obejít se při správě říše bez nich. Suetonius připomíná císařovo přání při zahájení budování korintského průplavu: „Nechť to přinese štěstí mně a lidu římskému“, čímž ostentativně pozměnil tradiční latinskou frázi Senatus Populusque Romanus. Porovnání obrazu Nerona v Senekově spise De clementia s jeho zpodobněním v dramatu Octavia dobře ilustruje změnu, jež se s císařem přihodila v průběhu let. Od původní lítosti nad popravou zločince dospěl k přesvědčení o nutnosti navození strachu v zájmu zachování vlastní bezpečnosti.

Historiografie

Slabinu historického bádání týkajícího se Neronovy vlády představuje neexistence dochovaných pramenů sepsaných jeho současníky. Tato prvotní díla byla pozdějšími historiky hodnocena jako zaujatá a nerealistická, což mělo souviset s jejich nadměrnou kritikou Nerona, případně s jeho přehnaným oslavováním. Kromě toho si tyto prameny velmi často odporovaly v popisu různých událostí. Navzdory tomu se staly důležitým podkladem pro vznik prací pojednávajících o Neronovi, sepsaných dalšími generacemi dějepisců. Jen málo autorů primárních pramenů je známo jménem. Spisy Fabia Rustika, Cluvia Rufa a Plinia staršího, kteří všichni Nerona odsuzovali, jsou dnes kompletně ztraceny. Pouze v Pliniově díle Naturalis historia se dochovalo několik odkazů na Nerona, jehož Plinius nazývá „nepřítelem lidského rodu“. Senekova tvorba je z hlediska neutrality vzhledem k roli, jíž zastával jako učitel a rádce mladého císaře, poměrně obtížně hodnotitelná. V pojednání De clementia („O mírnosti“) ukazuje svého žáka jako laskavého vládce, u něhož lze očekávat příznivý vývoj. Byla napsána i další díla posuzující tohoto císaře kladně, ovšem jména jejich původců a jejich text zůstávají neznámy. Každopádně záhy po Neronově smrti převážilo zatracování tohoto císaře a odmítání jeho politiky.

Jedno z nejpříznivějších vylíčení Neronovy vlády, která svoji mírností a blahobytem měla kontrastovat s dřívější válkou a konflikty, podal Lucanus. Tento básník se paradoxně zapletl do spiknutí usilujícího o Neronovo svržení, načež byl popraven. Lucanus, stejně jako Petronius, ve svém díle císaře krátce zmiňuje, avšak nevěnuje se mu natolik, aby mohl více přiblížit jeho povahu. Naproti tomu Epiktétos, původně otrok Neronova tajemníka Epafrodita, se v několika poznámkách vyjadřuje záporně o Neronově charakteru, nicméně nijak neozřejmuje ráz jeho panování. Nerona popsal jako zkaženého, zlostného a ubohého muže. Flavius Josephus sice označuje Nerona za tyrana, zároveň jako první poznamenává, že z lidí zabývajících se dějinami jeho vlády, se někteří úmyslně odchylovali od skutečnosti, protože přijímali od císaře dary, zatímco jiní o něm lhali z nenávisti či zášti. Plútarchos vystihuje Nerona jako tyrana v životopisech Galby a Othona, k nimž zaujal obdobně negativní postoj.

Stěžejní část toho, co je o Neronovi dnes známo, pochází od Tacita, Suetonia a Cassia Diona, zástupců senátorské historiografie, dávajících najevo své opovržení vůči němu. Tento despekt zčásti odrážel odpor aristokracie k Neronově náklonnosti k Řecku, částečně, jako v případě Tacita, vyvěral ze zavržení samotné instituce císařství, jehož úpadek měl Nero ztělesňovat. Nepříznivé vyznění znázornění Nerona v těchto pramenech vycházelo rovněž z jeho nepředvídatelnosti, vedoucí k vraždění v rodině a k vlnám popravování nebo nucených sebevražd, ze zanedbávání potřeb státu a z postoje k senátu.

Tacitovy Letopisy jsou propracovaným a komplexním výkladem o Neronově době, ačkoli závěrečná část vztahující se k událostem po roce 66 byla ztracena. Tacitus přistupuje k Neronovi s notnou dávkou kritiky, přesto na rozdíl od jiných autorů nepřikládá váhu rozšířeným pověstem. Kromě toho byl přesvědčen, že životopisy císařů julsko-klaudijské dynastie od předchozích tvůrců se vyznačovaly nevyvážeností: „Činy Tiberiovy, Gaiovy, Claudiovy a Neronovy byly za jejich života ze strachu vylíčeny křivě, když však zemřeli, s čerstvou dosud nenávistí k nim.“ Jak sám Tacitus připustil, ve své politické kariéře vděčil za mnohé Neronovým soupeřům. Vědom si zřejmosti tohoto faktu čtenářům, odmítl, že by tím mohla utrpět jeho objektivita. Suetonius projevuje ve svých biografiích císařů tendenci ke zdůrazňování různých anekdot a senzací, přičemž v Neronově životopise vyjadřuje otevřeně nevraživé stanovisko k postavě císaře. Určití současní historikové zpochybňují jeho věrohodnost, jelikož leckteré z uváděných skutečností se jeví jako propaganda očerňující Nerona. Cassius Dio zachytil Neronovo období ve svých Římských dějinách, konkrétně v knihách 61 až 63, z nichž se dochovaly pouze fragmenty, vytažené a upravené Ioannem Xifilinem, byzantským mnichem žijícím v 11. století.

Z pozdějších historiků vyzdvihoval Aurelius Victor první léta panování Nerona, třebaže svým jednáním vzbuzoval zahanbení a stud. V ještě méně příznivém světle nahlížel na tohoto císaře Eutropius, označující ho ve shodě s Pliniem za „nepřítele jednoho každého dobrého člověka“.

Nero ve vnímání křesťanů a Židů

Křesťanství

Raní křesťané považovali Nerona za prvního z pronásledovatelů jejich víry a za muže, na němž lpěla odpovědnost za zabití apoštolů Petra a Pavla. Ve středověku byl Nero mnohými křesťany pokládán za Antikrista. Tacitus líčí Neronem vyvolané mučení a popravy křesťanů po velkém požáru. Taktéž Suetonius popisuje potrestání křesťanů, které ale nedává do souvislosti s ohněm. Teprve křesťanský spisovatel Tertullianus, žijící přibližně v letech 155 až 230, označuje Nerona za prvního pronásledovatele křesťanů. Lactantius se o něm rovněž vyjadřuje jako o prvním císaři stíhajícím služebníky Boží. Nicméně Suetonius v Claudiově životopise uvádí, že „[Claudius] vypudil Židy z Říma, protože tam z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje“. V případě těchto vyhnaných Židů se ve skutečnosti mohlo jednat o první křesťany.

Biskup Eusebios z Kaisareie (kolem 275 až 339) se jako první zmiňuje o tom, že Pavel byl setnut v Římě za vlády Nerona. Podle některých jiných pramenů strávil Pavel v Římě dva roky a poté odešel do Hispánie. V apokryfních Skutcích Petra je poprvé líčeno usmrcení tohoto apoštola způsobené ukřižováním hlavou dolů. Četní spisovatelé ve 4. století tvrdili, že Petr a Pavel byli zabiti v průběhu Neronových perzekucí křesťanů, ačkoli císař se na jejich smrti přímo nijak nepodílel. Další apokryfní text Nanebevzetí Izajášovo naznačuje, že Nero byl Antikristem. Na základě Sibylliných proroctví uvěřili leckteří členové křesťanské komunity v návrat Nerona v podobě Antikrista, což potvrzuje ve svých spisech i svatý Augustin.

Židovství

V roce 66 se v Caesareji a Jeruzalémě rozhořel konflikt mezi Řeky a Židy. Podle Talmudu měl Nero vstoupit do Jeruzaléma, kde vystřelil šípy do čtyř světových stran, ovšem všechny šípy dopadly ve městě. Nato se císař zeptal okolojdoucího dítěte na verš, jenž se ten den naučilo. Dítě odpovědělo: „Pomstu nad Edómem vykonám skrze Izraele, svůj lid“ (Ezechiel 25,14). Nerona tato věta vyděsila, neboť uvěřil, že Bůh chce zničit jeruzalémský Chrám a zároveň potrestat toho, kdo tuto zkázu přivodí. Proto uprchl a přestoupil k judaismu, aby se vyvaroval vyslovené hrozby. V Talmudu se dále píše, že mudrc rabi Meir, význačný představitel Bar Kochbova povstání proti římské nadvládě, byl Neronovým potomkem.

Odraz v moderním umění

Významné události Neronova období, obzvláště velký požár Říma a pronásledování křesťanů, se dočkaly četného dramatického a hudebního zpracování jako například v operách L'incoronazione di Poppea od Claudia Monteverdiho, Agrippina od Georga Friedricha Händela, Nero od Antona Rubinsteina a Nerone od Pietra Mascagniho. Existuje více než stovka různých románů, které se zabývají Neronem nebo jeho dobou, přičemž žánr těchto děl se pohybuje od detektivek přes zdánlivé autobiografie až k milostným tragédiím. Spisovatel Lion Feuchtwanger vytvořil román Nepravý Nero, jehož děj se odehrává po císařově smrti. Z historických románů patří k nejznámějším Quo Vadis od Henryka Sienkiewicze, opakovaně převedený na filmové plátno. Mimořádné proslulosti nabyl především velkofilm Quo Vadis? z roku 1951, v němž císaře ztvárnil herec Peter Ustinov. A pak v roce 1985 šestidílný italský velkofilm "Quo vadis? s K.M.Brandauerem v roli Nera a M.von Sydow v roli apoštola Petra." V roce 2001 vznikla polská filmová verze zrežírovaná Jerzy Kawalerowiczem. O tři roky později byl natočen dvoudílný televizní film Nero, císař římský s Hansem Mathesonem v hlavní roli. Herec Michael Sheen ztělesnil Nerona v jedné epizodě miniseriálu Starověký Řím: Vzestup a pád impéria. O době jeho vlády pojednává i historický román Jarmily Loukotkové Není římského lidu.V roce 2018 byl vytvořen krátký film s názvem Nero: Drsný život pátého Římského císaře od studia Jelenc Productions z Česka.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• CARATINI, Roger. Nero : básník potřísněný krví. Praha : Beta ; Plzeň : Ševčík, 2004. ISBN 80-7306-140-6
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• JOSEPHUS, Flavius. Válka židovská I,II. Praha : Academia, 2004. ISBN 80-200-1171-4
• KIENAST, Dietmar. Römische Kaisertabelle. Darmstadt : Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996. ISBN 3-534-13289-0
• KRAWCZUK, Aleksander. Nero. Praha: Orbis, 1976. neuvedeno s. 
• PLÚTARCHOS. Životopisy slavných Řeků a Římanů II. Praha : Arista, Baset, Maitrea, 2007. ISBN 80-86410-46-3
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů: spolu se zlomky jeho spisu O význačných literátech. Praha : Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
• TACITUS, Publius Cornelius. Letopisy. Praha : Svoboda, 1975
• TACITUS, Publius Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha : Svoboda, 1976
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6

Galba

Galba
6. římský císař
Galbova busta
Doba vlády	8. června 68 – 15. ledna 69
Úplné jméno	Servius Sulpicius Galba
Narození	24. prosince 3 př. n. l. poblíž Terracina
Úmrtí	15. ledna 69 Řím
Předchůdce	Nero
Nástupce	Otho
Matka	Mummia Achaica

Servius Sulpicius Galba (24. prosince 3 př. n. l. – 15. ledna 69) byl římským císařem od 8. června 68 do své smrti. Okamžikem Galbova skonu započala v římské říši série krátce trvajících vnitřních konfliktů, k nimž došlo v roce 69, známém jako „rok čtyř císařů“.

Galba si zjednal věhlas svojí pozoruhodnou politickou kariérou, v rámci níž dosáhl roku 33 konzulátu. Mimoto působil jako místodržitel v Horní Germánii a v letech 45 až 46 byl prokonzul Afriky. V roce 60 se stal správcem provincie Hispania Tarraconensis, odkud ve spojení s Gaiem Juliem Vindikem zahájil v roce 68 vzpouru proti Neronovi. Provolán císařem, vypravil se v doprovodu Marka Salvia Othona na Řím, přičemž byl uznán římským senátem a pretoriánskou gardou. Nicméně jeho strohá a přísná politika ho brzy připravila o podporu. Otho, roztrpčený tím, že nebyl jmenován Galbovým nástupcem, zosnoval proti němu spiknutí. Po pouhých sedmi měsících panování byl Galba zavražděn na Foru, čímž byla říše vržena do chaosu občanské války.

Život

Původ

Galba se narodil 24. prosince roku 3 př. n. l. nedaleko města Tarracina, ležícího jižně od Říma. Pocházel ze starobylého senátorského rodu Sulpiciů, jehož četní příslušníci náleželi k význačným osobnostem republiky. Jeho otcem byl někdejší konzul Gaius Sulpicius Galba, jeho matkou Mummia Achaica, pravnučka Lucia Mummia Achaica. Galba měl staršího bratra Gaia, který opustil Řím poté, co promrhal své jmění, a nakonec spáchal sebevraždu, neboť mu Tiberius odmítl přidělit správu provincie. Po matčině smrti byl Galba adoptován otcovou druhou manželkou Livií Ocellinou, po níž zdědil rozsáhlý nemovitý majetek poblíž Tarraciny. V důsledku adopce znělo Galbovo jméno až do momentu jeho nástupu na trůn Lucius Livius Ocella Sulpicius Galba.

Ačkoli pocházel z urozené a zámožné rodiny, nepoutal Galbu žádný příbuzenský svazek k císařům julsko-klaudijské dynastie. Už v době svého mládí byl znám pro své mimořádné schopnosti a podle Tacita předpověděli Augustus i Tiberius jeho budoucí vzestup k nejvyšším hodnostem. Livie, Augustova manželka a Tiberiova matka, ho zahrnovala svou náklonností, díky čemuž Galba rychle postupoval v počátcích své politické kariéry. Ve své závěti mu měla dokonce odkázat značné bohatství, jež mu však Tiberius odmítl vyplatit. Galba se oženil s Lepidou, s níž měl dva syny, kteří ovšem zemřeli v průběhu jeho života. Když ovdověl, snažila se ho neúspěšně získat Agrippina mladší, matka Nerona, jíž si znepřátelil svojí netečností. Suetonius to vysvětluje tím, že Galba upřednostňoval muže před ženami.

Vzestup k moci

O Galbově rané veřejné činnosti se dochovalo jenom málo podrobností, každopádně v roce 20 byl ustaven praetorem, aniž dosáhl zákonem stanoveného věku. V této funkci uspořádal při hrách ludi florales, konaných k uctění bohyně Flory, vystoupení slonů kráčejících po laně. Následně byl vyslán jako místodržitel do provincie Aquitanie a v roce 33 se domohl konzulátu. Za vlády Caliguly byl v roce 39 pověřen velením nad legiemi v Horní Germánii. Zde si vysloužil respekt přísnými a ráznými opatřeními, jimiž navrátil vojsku kázeň, a v pozdějších letech dobyl vítězství v boji s kmenem Chattů. Při zastávání všech dalších velitelských postů projevoval Galba obdobné zaujetí pro udržování disciplíny, což odpovídalo jeho povaze tvrdého aristokrata starého republikánského střihu. Jeho výkony nezůstaly nepovšimnuty, pročež byl poctěn udělením triumfálních odznaků (ornamenta triumphalia) a navíc byl obdařen několika kněžskými úřady.

Po Caligulově zavraždění byl svými přáteli vyzýván, aby se ujal vlády. Navzdory tomu Galba setrval loajálně při Claudiovi, jenž ho řadil mezi své nejbližší společníky. V roce 45 ho císař vybral za prokonzula Afriky, v níž pobýval dva roky, během nichž zdárně obnovil pořádek v provincii a zkrotil neklidný domorodý kmen. Claudiově přízni učinil konec císařův sňatek s Agrippinou mladší v roce 49, načež se Galba stáhl do ústraní. Teprve za Neronova panování byl v roce 61 jmenován správcem Hispanie Tarraconensis. V tomto období Galbovy veřejné dráhy však v jeho chování začaly stále více převládat lhostejnost a apatie. Historikové nabízejí dvě možná vysvětlení jeho tehdejšího počínání: Galba buď nechtěl případnou aktivitou vzbuzovat Neronovu nepatřičnou pozornost a nedůvěru, anebo byl sužován vzrůstající nemohoucností zapříčiněnou sešlostí věkem. Tacitus v této souvislosti tvrdí, že ve vnímání všech byl vhodným uchazečem císařské hodnosti, dokud se nechopil moci. Přesto byl Galba vzhledem ke svému znamenitému rodokmenu, rodinné tradici a výtečné službě státu nejvýznamnějším Římanem žijícím v závěru Neronova panování.

V březnu 68 se Gaius Julius Vindex, místodržitel Gallie Lugdunensis, vzbouřil proti Neronově tyranii. Ačkoli Galba byl dopředu obeznámen s Vindikovými záměry, zřejmě kvůli nespokojenosti s Neronovými ničemnostmi nepodal do Říma zprávu o chystané revoltě. Tím ovšem ještě přiživil podezřívavost císaře, toužícího odstranit každého jedince vynikajícího svým rodem nebo činy. Krátce nato se Galbovi donesla informace o tom, že ho Nero nařídil zavraždit. Za těchto okolností se rozhodl podpořit Vindikovo povstání a 3. dubna 68 se ve městě Carthago Nova (dnešní Cartagena) nechal prohlásit „zástupcem senátu a lidu římského“ (legatus senatus populique Romani). Prozatím se tedy zdráhal převzít císařský titul, třebaže zjevně usiloval dosáhnout vlády nad říší. Galba se záhy obklopil sborem rádců (consilium), čímž dával najevo, že žádné rozhodnutí nečiní pouze on sám, nýbrž po konzultaci se svým okolím. Současně naznačoval úmysl znovu zavést dřívější Augustův způsob řízení státu založený na souladu principa a senátu.

Na stranu Galby se ihned přidali i ostatní správcové hispánských provincií, včetně Marka Salvia Othona. Protože disponoval jen jedinou legií, začal Galba neprodleně sbírat další vojenské síly. Mezitím odpadla od Nerona rovněž Afrika, v níž se vzbouřil Lucius Clodius Macer, který odřízl Řím od tamějších zásob obilí. Jelikož Macer patrně choval imperiální ambice, byl na příkaz Galby ještě v témže roce popraven. V květnu 68 vytáhl Lucius Verginius Rufus, velitel legií v Horní Germánii, v čele rýnských vojenských sborů proti Vindikovi, jehož porazil v bitvě u Vesontia (Besançon). Vindikova porážka a smrt uvrhla Galbu do bezradnosti, jíž však zanedlouho rozptýlil úplatný pretoriánský prefekt Gaius Nymphidius Sabinus. Ten pozvedl Galbovu odvahu, když za slib finanční odměny zbavil Nerona podpory pretoriánské gardy. Přestože Galba dosud prodléval v Hispánii, 8. června 68 potvrdili senátoři jeho nárok na trůn. Sesazen senátem a opuštěn svými příznivci, spáchal Nero vzápětí sebevraždu. Jakmile se Galba dozvěděl o tomto vývoji, přijal titul caesara a vypravil se do Říma.

Principát

Galbova mince

V červenci dorazil Galba do galského města Narbo (Narbonne), v němž se setkal se senátní delegací. Zatímco se nový císař rozvážně blížil k hlavnímu městu, Řím byl stále svírán nejistotou, k čemuž přispívala přítomnost neobvykle vysokého počtu vojáků, shromážděných Neronem pro boj s Vindikem. Nymphidius Sabinus se pokoušel využít Galbovy absence k provedení převratu, jelikož si ale nedokázal zajistit oddanost pretoriánské gardy, byl jejími příslušníky zabit. Galba v reakci na tento incident nařídil popravit všechny důstojníky nakloněné Nymphidiovi a na jejich místa dosadil sobě věrné lidi. Již dosti napjaté poměry se ještě dále vyhrotily, neboť nedaleko Říma došlo ke střetnutí Galbova vojska s bouřícími se námořníky, nedávno odvedenými Neronem do vojska, z nichž mnozí byli během nastalého boje pozabíjeni. V atmosféře poznamenané tímto masakrem a všeobecným strachem vstoupil Galba, doprovázený Othonem, v říjnu 68 do hlavního města.

Galbův prvotní úkol představovala konsolidace státních financí, takřka rozvrácených Neronovou marnotratností, čehož chtěl dosáhnout nepopulárními úspornými opatřeními. Horlivě usiloval o navrácení četných nákladných darů rozdaných Neronem, tím si ale znepřátelil leckteré důležité osobnosti. Galba také pozbyl sympatie armády odepřením slíbené odměny, protože jak pravil: „své vojáky si vybírám, nekupuji je.“ Svojí domnělou hrabivostí a zjevným odporem k okázalosti si odcizil římský lid. Galbovo stáří snižovalo jeho vitalitu, tudíž přenechal velký díl moci v rukou svých důvěrníků. Císař se tak ocitl zcela ve vleku skupiny oportunistických a zkorumpovaných rádců, mezi něž patřili Titus Vinius, který se stal v nadcházejícím roce Galbovým kolegou v konzulátu, pretoriánský prefekt Cornelius Laco a Galbův propuštěnec Icelus Marcianus. Obzvláště posledně jmenovaný se těšil prachmizerné pověsti, přičemž v průběhu několik měsíců trvajícího Galbova panování shromáždil obrovský majetek. Bezohledná císařská politika a především beztrestnost jeho favoritů vyvolaly vůči Galbovi nenávist lidu i vojska.

1. ledna 69 se Hordeonius Flaccus, nový velitel v Horní Germánii, obrátil na své legie a vyzval je k obnovení přísahy věrnosti císaři. Vojáci to odmítli vykonat a místo toho zničili Galbovy podobizny. Následujícího dne se vzbouřili také legionáři v Dolní Germánii, kteří provolali svého velitele Aula Vitellia novým císařem. Toto otevřené povstání odhalilo Galbovi míru neoblíbenosti jeho vlády. Ve snaze zabránit svému svržení ustanovil svým nástupcem Lucia Calpurnia Pisona Liciniana, jehož 10. ledna adoptoval. Piso pocházel ze vznešené rodiny, avšak byl mladý a postrádal nezbytné politické a vojenské zkušenosti. Galbova volba následníka nijak neposílila jeho chatrné postavení, zvláště když pobouřeným pretoriánům odmítl vyplatit obvyklé donativy poskytované při takovéto události.

Otho, Galbův někdejší podporovatel, jenž si sám činil naděje na nástupnictví, byl rozlícen tím, že byl opomenut a navázal proto kontakt s nespokojenými pretoriány. Ti ho záhy přijali za svého císaře. Galba se poté vypravil k osobnímu setkání s rebely, ovšem byl natolik zesláblý, že musel být přepravován v nosítkách. Při cestě byl na Foru Romanu zastižen oddílem Othonovy jízdy, načež byl v ranních hodinách 15. ledna 69 zabit poblíž místa nazývaného Lacus Curtius. Podle Plútarchova podání nastavil Galba svým vrahům krk a pobídl je slovy: „Jen to udělejte, bude-li to k prospěchu římského národa.“ Piso chtěl vyhledat ochranu ve Vestině chrámu, nicméně byl dostižen a rovněž zabit. Uťaté hlavy Galby a Pisona byly nabodnuté na kopí nošeny po městě a v pretoriánském táboře odevzdány Othonovi. Jeden z Galbových otroků později uložil jeho hlavu společně s tělem do hrobky v císařské zahradě při Via Aurelia. Kolem sto dvaceti lidí se dožadovalo od Othona odměny za zabití Galby. Vitellius je po svém vítězství nad Othonem nechal všechny vypátrat a popravit.

Hodnocení

Galba projevil ve své dlouhé kariéře mimořádný talent a ambice. V období panování císařů julsko-klaudijské dynastie zastával nejvyšší politické a vojenské funkce, tudíž disponoval bezvadnou kvalifikací a především schopnostmi potřebnými k výkonu císařské hodnosti. Soudobí antičtí dějepisci přesto jeho krátce trvající působení v roli císaře hodnotili spíše negativně. Tacitus charakterizoval Galbu jako slabého a starého člověka, jenž „měl jednoznačně vladařské předpoklady, ale nikdy nevládl.“ Moderní historiografie k němu zaujímá méně kritický postoj, přičemž nejzávažnější Galbova chyba je spatřována v jeho přístupu k armádě. K vojsku v Horní Germánii se zachoval velmi neopatrně a jeho politika vůči pretoriánské gardě se vyznačovala krátkozrakostí. Vzhledem k tehdejším poměrům v říši Galba až nerealisticky spoléhal na tradiční ukázněnost vojáků, jimž odmítal udělit požadované prémie. Kromě toho se spoléhal na nekompetentní rádce, kteří ho odloučili od reality a umožnili Othonovi provést spiknutí. Nestřídmost jeho stoupenců pak prohloubila nevoli, s níž byla přijímána Galbova vláda. Již tak vratkou císařovu pozici dále podlomilo ustavení Pisona, mladého muže naprosto nepostačujícího na úkol, s nímž se měl vypořádat, následníkem. Nestabilní politická situace se nakonec ukázala nad síly unaveného, letitého senátora, takže Galbův režim skončil paradoxně stejným způsobem jako předchozí Neronova hrůzovláda. Musel uplynout celý jeden rok naplněný krveprolitím a bratrovražedným bojem mezi Římany, než mohl být principát znovu stabilizován

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• KIENAST, Dietmar. Römische Kaisertabelle. Darmstadt : Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1996. ISBN 3-534-13289-0
• PLÚTARCHOS. Životopisy slavných Řeků a Římanů II. Praha : Arista, Baset, Maitrea, 2007. ISBN 80-86410-46-3
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů: spolu se zlomky jeho spisu O význačných literátech. Praha : Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
• TACITUS, Publius Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha : Svoboda, 1976
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6

Otho

Otho
7. římský císař
Othonova busta
Doba vlády	15. ledna 69 – 16. dubna 69
Úplné jméno	Marcus Salvius Otho
Narození	28. dubna 32 Ferentium
Úmrtí	16. dubna 69 Řím
Předchůdce	Galba
Nástupce	Vitellius
Otec	Lucius Otho
Matka	Terentia Albia

Marcus Salvius Otho (28. dubna 32 ve Ferentiu – 16. dubna 69 v Brixellu) byl od 15. ledna 69 až do okamžiku své smrti o tři měsíce později římským císařem. Mezi jedinci, kteří se domohli vlády v „roce čtyř císařů“, získal moc jako druhý v pořadí.

Život

Původ a mládí

Otho se narodil 28. dubna 32 ve městě Ferentium (dnešní Ferento poblíž Viterba). Pocházel ze starého a vznešeného etruského rodu, přičemž samotné cognomen „Otho“ prozrazuje etruský původ. Jeho děd z otcovy strany, Marcus Salvius Otho, jenž byl synem římského jezdce a ženy nepříliš významného postavení, byl vychován v domě Augustovy manželky Livie, díky jejímuž vlivu se jako první člen rodiny stal římským senátorem a vykonával úřad praetora. Othonův otec, Lucius Salvius Otho, dosáhl v roce 33 konzulátu (consul suffectus) a za Caliguly a Claudia působil jako správce v Africe a Dalmácii. Claudius ho dále poctil povýšením mezi patricije. Jeho manželkou a Othonovou matkou byla Albia Terentia, jejíž otec příslušel k jezdeckému stavu.

Během mládí se Otho oddával k nelibosti svého otce velmi divokému a prostopášnému životnímu stylu, kvůli čemuž se mu podařilo proniknout do okruhu urozených jinochů obklopujících císaře Nerona. Plútarchos vylíčil Othona jako „muže nikoli neslavného původu, ale rozmařilostí a sklonem k rozkošnictví už od mládí tak zkaženého, že jen málokterý Říman se mu vyrovnal.“ Suetonius se zmiňuje o tom, že Otho a Nero navázali přátelství díky podobnosti svých charakterů. V roce 58 se Otho oženil s Poppaeou Sabinou, jejíž krása Nerona natolik uchvátila, takže se zakrátko stala císařovou milenkou a posléze chotí. Ačkoli antické prameny často připomínají vztah mezi Neronem a Poppaeou, v popisu podrobností ohledně jeho vzniku se poněkud rozcházejí. Podle Plútarcha měl Nero přimět Othona k odloudění Poppaey od jejího předchozího manžela. Nelze ovšem vyloučit, že Poppaea využila Othona k tomu, aby se jeho prostřednictvím domohla Neronovy pozornosti a přízně. Otho byl nucen se s Poppaeou rozvést, a třebaže zastával pouze úřad quaestora, Nero ho v roce 59 odeslal do faktického vyhnanství, jelikož ho učinil místodržitelem vzdálené Lusitánie.

Uchopení moci

Otho strávil následujících deset let v Hispánii, kde se věnoval správě své provincie s mírností na tehdejší dobu neobvyklou, neboť se odmítal obohacovat na úkor obyvatelstva. Na jaře roku 68 se Servius Sulpicius Galba, místodržitel sousední Hispanie Tarraconensis, vzbouřil proti Neronovi. Otho, rozmrzelý z okolností, za nichž byl Neronem vypuzen z Říma, vnímal povstání jako příležitost k vlastnímu povýšení. Tudíž se okamžitě a velice rozhodně připojil na stranu Galby, jemuž poslal značné finanční prostředky k vedení odboje. Poté, co byl začátkem června téhož roku Galba uznán císařem a Nero spáchal sebevraždu, odebral se nový vládce říše, doprovázený Othonem, do Říma. Protože Galba neměl žádné žijící potomky a navíc dosáhl již velmi pokročilého věku, Otho usiloval o to, aby byl jmenován jeho nástupcem. V zájmu naplnění svých ambicí uzavřel tajné ujednání s Galbovým oblíbencem Titem Viniem, jehož dceru si měl Otho vzít za manželku výměnou za jeho podporu.

Galba pobýval v Římě sotva pár měsíců, když mu 1. ledna 69 vojáci v Horní Germánii odepřeli poslušnost. Dalšího dne provolali legionáři v Dolní Germánii svého velitele Aula Vitellia císařem. Galba proto přikročil k ustavení svého následníka, jímž však nevybral Othona, nýbrž mladého aristokrata Lucia Calpurnia Pisona Liciniana. Otho, jehož dosavadní neochvějná věrnost vůči Galbovi tím byla nahlodána, se rozhodl vejít ve styk s příslušníky pretoriánské gardy. Navzdory neutěšené osobní finanční situaci, zapříčiněné jeho předchozí rozmařilostí, shromáždil dostatek peněz k uplacení gardistů. Ráno 15. ledna, pět dnů po Pisonově adopci, Otho navštívil Galbu, načež pod jakousi záminkou opustil Palatin. Pak byl dopraven do pretoriánského tábora, v němž byl po několika okamžicích ohromení a nerozhodnosti pozdraven jako císař. Společně s vojáky se vrátil na Forum a tam se střetl s Galbou, který, znepokojený neurčitými zvěstmi o zradě, si razil davem překvapených občanů cestu ke kasárnám gardy. Kohorta pověřená zajišťováním bezpečnosti císaře okamžitě přešla na stranu nepřítele a vzápětí byli Galba, Piso a někteří jiní muži pretoriány krutě zavražděni. Po krátkém boji se Otho vrátil do vojenského tábora a ještě tentýž den byl senátory prohlášen císařem a obdařen patřičnými kompetencemi. Za svoji moc vděčil rozladění příslušníků pretoriánské gardy a ostatního vojska způsobeném Galbovým odmítnutím vyplatit slíbené odměny těm, kteří podpořili jeho uchopení trůnu. Městský lid rovněž pociťoval nespokojenost s Galbou, přičemž dosud uchovával náklonnost k Neronovi.

Vláda a válka s Vitelliem

Mince s podobiznou Othona

Galbův strmý pád přiměl Othona, aby usiloval o navození smíru s různými mocenskými skupinami. V důsledku toho vytrval ve své shovívavosti k pretoriánské gardě, avšak zároveň se pokoušel rozptýlit podezřívavost senátu, pročež potvrdil Neronem a Galbou jmenované úředníky v jejich funkcích. Existují také jisté náznaky toho, že se snažil vynahradit provinciím předchozí Galbovu lakotu rozdílením štědrých darů tamním občanům. Navzdory tomu zůstávali senátoři hluboce rozrušeni Othonovým nástupem na trůn a navíc byli pobouřeni jeho ochotou nechat se spojovat s Neronem, jehož cognomen měl dokonce zahrnout do svého jména. Neronovy sochy byly opět vztyčeny a dále bylo ohlášeno chystané dokončení Zlatého domu.

Nedůvěra a strach se naplno projevily během vzpoury pretoriánů, k níž došlo poté, co Otho nařídil jedné kohortě složené z občanů Říma, aby se přesunula z Ostie do hlavního města. Zde měla nahradit stávající posádku, jež měla být vyslána do boje proti Vitelliovi. Současně přikázal, aby byly v noci přesunuty zbraně z pretoriánského tábora do Ostie, kde měly posloužit k řádnému vyzbrojení kohorty před jejím pochodem Římem. Nicméně pretoriáni byli přesvědčeni, že se jedná o senátem iniciovaný převrat proti Othonovi. V zájmu ochrany císařova života pronikli do císařského paláce, čímž ale vystrašili Othona a několik desítek senátorů při probíhající hostině. Ačkoli se Othonovi podařilo pretoriány slovy a dary uchlácholit a zabránit tak smrti přítomných senátorů, tato dramatická událost svědčí o neklidných poměrech panujících v Římě na počátku roku 69.

Stále hrozivější rozsah vzpoury legií na Rýně, které prohlásily Vitellia císařem a zahájily postup směrem do Itálie, přiměl Othona věnovat se tomuto naléhavému problému. Po neúspěšném pokusu dosáhnout s Vitelliem usmíření nabídkou sdílené vlády nad říší se Otho nečekaně energicky vrhl do příprav k neodvratně se blížícímu válečnému střetnutí. Přestože odlehlé východní provincie mu nebyly schopny dostatečně rychle poskytnout pomoc před nastávajícím konfliktem, legie rozmístěné v Dalmácii, Panonii a Moesii projevily ochotu ho podpořit. Kromě nich disponoval Otho také mocnou flotilou kotvící v italských přístavech. Jeho strategie spočívala v uskutečnění rychlého, pozornost odvracejícího útoku, jímž by si zajistil čas ke shromáždění svých rozptýlených sil. Proto vyslal část svého námořnictva společně s městskými kohortami a pretoriány do Gallie Narbonensis. 14. března vyrazil osobně v čele porůznu sesbíraného vojska na sever v naději, že se mu podaří zabránit Vitelliovi v invazi do Itálie. Ovšem Vitelliův velitel Aulus Caecina Alienus mezitím stihl překročit Alpy a následně zaútočil na město Placentia (dnešní Piacenza) v údolí řeky Pádu. Othonovy předsunuté oddíly bránící Placentii však jeho nápor odrazily, čímž ho přiměly ustoupit ke Cremoně. Tam se k Caecinovým mužům přidaly vojenské sbory jiného Vitelliova generála Fabia Valenta.

10. dubna přicestoval Otho do severní Itálie, načež ve městě Brixellum (Brescello) rozbil svůj hlavní stan. Ve snaze vynutit si rozhodující střet zahájili Caecina a Valens stavbu mostu, jenž by jim umožnil zdolat řeku a vyrazit na jih k Apeninám a Římu. Zkušení velitelé Gaius Suetonius Paulinus a Marius Celsus nabádali Othona, aby se vyvaroval boje a vytrval do příchodu posil z balkánských provincií. Nakonec převážilo mínění císařova bratra Titiana a pretoriánského prefekta Procula, kteří netrpělivého Othona vyzývali ke konfrontaci s nepřáteli. Sám Otho se rozhodl zůstat s nemalými zálohami v Brixellu, zatímco většina jeho vojska se přesunula na severní břeh Pádu a vztyčila tábor u vesnice Bedriacum, nalézající se na silnici Via Postumia. Poté, co zde zanechali silnou posádku, postupovali Othonovi vojáci ke Cremoně a nedaleko tohoto město narazili za pochodu na Vitelliovy legionáře. V nastalé první bitvě u Bedriaka si Othonovi muži počínali navzdory své počáteční nevýhodě velmi zdatně, přesto byli ale poraženi a v nepořádku se probili do tábora v Bedriaku. V něm se pak dalšího dne vzdali vítězným vitelliovcům.

Třebaže bitva nijak zvlášť nevychýlila vzájemnou rovnováhu sil mezi oponenty, šířící se zprávy o pohromě přivodily zásadní zvrat v táboře v Brixellu. Otho dosud disponoval nikoli zanedbatelnou ozbrojenou mocí, navíc předvoj legií z Dalmácie již dosáhl Aquileje. Jeho vojáci a důstojníci nijak nepoklesli na duchu, avšak Otho se rozhodl přijmout výsledek střetnutí, jehož svedení bylo uspíšeno jeho vlastní nerozvážností. Obklopen svými spolubojovníky pronesl vážnou řeč, v níž jim oznámil svůj úmysl obětovat svůj život v zájmu státu. Podle Cassia Diona prohlásil, že „lze spíše ospravedlnit, když zahyne jeden na místo všech, než mnoho kvůli jedinému.“ Nato se odebral do svého příbytku, v němž v ranních hodinách 16. dubna 69 spáchal sebevraždu nalehnutím na svůj meč. Během smutečního obřadu následovali někteří vojáci příkladu svého císaře a sami se usmrtili. Othonovy ostatky byly uloženy do prosté hrobky vztyčené na jeho počest v Brixellu.

Hodnocení

Othonovo násilné svržení Galby, pochybnosti ohledně jeho charakteru a jeho neúspěšné tažení proti Vitelliovi jsou dokladem neutěšených poměrů sužujících říši v období vymezeném panováním Nerona a Vespasiana. V průběhu své tříměsíční vlády projevil určité schopnosti spravovat impérium, nicméně ve vojenských záležitostech si nepočínal příliš obratně. Othonova smrt byla vysvětlována jeho snahou ušetřit Řím dalšího krveprolití občanské války. Stejně tak mohla být projevem unáhlenosti, dobře patrné i v jeho předchozím jednání, případně nedostatku vnitřní odolnosti nezbytné k podstoupení takového zápasu, ačkoli jeho šance na vítězství v něm zůstávaly nadále vysoké. Svůj život každopádně zakončil ušlechtilejším způsobem, než jakým jej žil. Mezi svými současníky si tudíž tento někdejší Neronův kumpán vysloužil respekt čestnou smrtí, již si pro sebe zvolil. Svůj obdiv vůči Othonovi vzhledem k okolnostem jeho skonu vyjádřil v pozdějších letech rovněž básník Martialis.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• PLÚTARCHOS. Životopisy slavných Řeků a Římanů II. Praha : Arista, Baset, Maitrea, 2007. ISBN 80-86410-46-3
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů: spolu se zlomky jeho spisu O význačných literátech. Praha : Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
• TACITUS, Publius Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha : Svoboda, 1976
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6

Vittelius

Vitellius
8. římský císař
Vitelliova busta v Louvru
Doba vlády	16. dubna 69 – 22. prosince 69
Úplné jméno	Aulus Vitellius
Narození	24. září 15
Úmrtí	22. prosince 69 Řím
Předchůdce	Otho
Nástupce	Vespasianus
Otec	Lucius Vitellius
Matka	Sextilia

Aulus Vitellius (24. září 15 – 22. prosince 69 v Římě) byl římským císařem od 16. dubna 69 až do okamžiku svého úmrtí.

Vitellius se ujal vlády po smrti svých dvou předchůdců Galby a Othona v roce 69, známém jako „rok čtyř císařů“. Jako první císař připojil po uchopení moci ke svému jménu čestné cognomen Germanicus, na místo dosud obvyklého titulu caesar, který nabyl špatné pověsti v důsledku Neronových činů. Jeho nárok na trůn byl zanedlouho zpochybněn legiemi nacházejícími se ve východních provinciích, neboť ty provolaly za císaře svého velitele Vespasiana. V nastalém konfliktu Vitellius utrpěl ničivou porážku ve druhé bitvě u Bedriaka, načež byl ochoten vzdát se vlády. Nicméně po příchodu Vespasianových vojáků do Říma byl jimi zavražděn.

Život

Původ a rodina

Vitellius se narodil 24. září roku 15 jako syn Lucia Vitellia, jenž zastával celkem třikrát konzulát a byl Claudiovým kolegou v úřadu cenzora, a jeho manželky Sextilie. Suetonius zmiňuje dvě odlišné verze původu Vitelliova rodu. Podle první příslušel Vitellius k potomkům někdejších vládců Latia, zatímco podle druhé, méně příznivé pocházeli jeho předkové z nízkých poměrů. Již v raném věku prý patřil k okruhu oblíbenců, jimiž se císař Tiberius obklopil na ostrově Capri. Později se vlivem lichocení a politické obratnosti domohl také přízně Caliguly, Claudia a Nerona.

Někdy před rokem 40 se Vitellius oženil s jistou Petronií, dcerou bývalého konzula Publia Petronia. Ta mu porodila jeho prvorozeného syna Petroniana Vitellia, údajně slepého na jedno oko. Zámožná Petronie ustavila syna svým dědicem, ovšem vymínila si jeho propuštění z otcovské moci. Vitellius s tím sice souhlasil, avšak brzy poté chlapce usmrtil, přičemž tvrdil, že se ho Petronianus chystal připravit o život. Když se následně Petronie s Vitelliem rozvedla, uzavřel manželství s Galerií Fundanou, jejíž otec Gaius Galerius působil jako správce Egypta. Společně měli dvě děti; syna pojmenovaného Aulus a dceru neznámého jména.

Veřejná činnost, získání moci

Náklonnost císařů julsko-klaudijské dynastie zajistila Vitelliovi konzulát v roce 48 a jmenování prokonzul Afriky roku 60 nebo 61. V této provincii pak sloužil jako legát v doprovodu svého mladšího bratra Lucia Vitellia, který se po něm stal zdejším místodržitelem. V mezičase byl pověřen výkonem dvou kněžských úřadů. Bez pochyby klíčový okamžik Vitelliovy politické kariéry představovalo jeho určení za správce Dolní Germánie, jímž ho císař Galba učinil koncem roku 68. Toto rozhodnutí zaskočilo všechny, včetně samotného Vitellia, nacházejícího se tehdy podle tvrzení Suetonia v tísnivé finanční situaci. Galba patrně usiloval snížit nebezpečí vypuknutí revolty mezi legiemi na Rýně, jejichž vojáci byli silně rozladěni císařovým odmítnutím odměnit je za jejich úlohu při potlačení Vindikova povstání. Vitellia si zvolil především kvůli jeho chybějícím vojenským zkušenostem a jeho pověsti muže se sklony k hazardu, alkoholu a obžerství. Galba předpokládal, že se Vitellius bude věnovat hlavně kořistění provincie, v této své domněnce se však zcela zásadně zmýlil. Vitellius si totiž záhy získal oblibu mezi podřízenými svou marnotratností a přehnanou vlídností, což mělo zhoubný dopad na disciplínu a pořádek ve vojsku.

Mapa římské říše v „roce čtyř císařů“

Vzpoura započala 1. ledna 69, kdy legionáři v Horní Germánii odmítli obnovit slib loajality Galbovi a povalili jeho podobizny. Jakmile se Vitelliovi vojáci dozvěděli o tomto incidentu, 2. ledna prohlásili svého velitele z návodu legátů Fabia Valenta a Aula Caeciny Aliena císařem. K tomu došlo ve městě Colonia Agrippina (nynější Kolín nad Rýnem), v němž byl Vitellius obdarován mečem Julia Caesara, uloženým ve zdejším chrámu. Při této příležitosti přijal navíc čestné přízvisko Germanicus. Kromě sedmi legií dislokovaných v obou Germániích se na jeho stranu přidaly rovněž vojenské sbory rozmístěné v Galii, Británii a Raetii. Vitellius se zdráhal vypravit se osobně na Řím, protože byl v podstatě nevoják. Místo sebe tudíž vyslal Caecinu a Valenta jako velitele dvou početných armád. Caecina spěchal se svými oddíly na jih podél východních hranic Galie, zatímco Valens se při postupu poněkud zdržel, neboť shromažďoval posily v okolních provinciích. Již před příchodem Vitelliových vojsk do Itálie byl Galba svržen Othonem, který se stal novým císařem. V březnu se Caecinovi a Valentovi úspěšně podařilo zdolat Alpy, načež spojili své síly u města Cremona, severně od řeky Pádu. Nedaleko odtud se potom střetli s Othonovými muži, nad nimiž zvítězili v první bitvě u Bedriaka. Otho po obdržení zprávy o své porážce spáchal 16. dubna sebevraždu a tři dny na to složili vojáci v Římě přísahu věrnosti Vitelliovi. Taktéž římský senát ho uznal císařem.

Když se Vitellius doslechl o tomto vývoji, okamžitě se odebral z Galie do Říma. Samotná cesta do Itálie se podle líčení pramenů změnila v takřka nepřetržité orgiastické oslavy spojené s nadměrným požíváním alkoholu a pokrmů. Značně uvolněná kázeň armády tím byla ještě dále oslabena, takže do Říma vstoupil Vitellius v čele naprosto nevázaných a nedisciplinovaných zástupů vojáků. Při pochodu učinil zastávku ve městě Lugdunum (Lyon), v němž prezentoval legiím svého šestiletého syna jako svého budoucího nástupce. Poté, co dorazil do Cremony, navštívil místo nedávné bitvy, kde si s potěšením prohlédl mrtvá těla svých pobitých nepřátel. Nařídil také usmrcení více než stovky lidí, kteří se ve snaze zavděčit se Othonovi hlásili k zabití Galby. Pretoriánskou gardu nechal rozpustit a nahradit muži z germánských legií požívajících jeho plné důvěry. Do funkcí pretoriánských prefektů byli pak dosazeni přívrženci vítězných vojevůdců Caeciny a Valenta.

Vláda

Na přelomu června a července vtáhl Vitellius s veškerým svým doprovodem a vojáky do hlavního města. Následné mocenské změny probíhaly o poznání méně dramaticky, než jak se všeobecně očekávalo, jelikož počet zadržených a popravených byl vcelku nízký. Většinu úřadů si podrželi jejich stávající vykonavatelé a Salvius Titianus, Othonův bratr, zastávající čelné postavení v předchozím režimu, byl spolu s mnoha jinými omilostněn. Vitellius projevoval umírněnost a jenom pozvolna se chápal svých kompetencí. Dokonce se zdráhal přijmout tradiční titul princeps, nicméně to mu nebránilo prohlásit se doživotním konzulem. Účastnil se zasedání senátu a pokračoval v obvyklé praxi poskytování zábavy římskému lidu. Tacitus se zmiňuje o dvou přínosných opatřeních zavedených Vitelliem, jež přetrvala svého původce. Centurionům bylo zakázáno vyžadovat od řadových vojáků úplatky výměnou za udělení dovolené, či zproštění běžných povinností. Výkon císařské administrativy dosud obvykle svěřovaný propuštěncům začal být přenecháván jezdcům, což naznačuje rostoucí profesionalizaci státní byrokracie. Vitellius přesto částečně napodobil Galbu, protože za svého blízkého rádce si zvolil propuštěnce Asiatika. Kvůli zabezpečení své pozice odeslal legie loajální Othonovi zpět do svých původních posádek, případně je odvelel do odlehlých provincií. Navzdory tomu pociťovali poražení vojáci, obzvláště z podunajských provincií, i nadále rozmrzelost a odpor k Vitelliovi.

Suetonius, jehož otec bojoval u Bedriaka na straně Othona, vnímal Vitelliovu vládu v nepříznivém světle. Ve svém díle mu vytýká netečnost, lenost a pohodlnost a poznamenává, že vykazoval jisté náznaky moudrého panování, avšak jeho stoupenci ho sváděli ke špatnostem, čímž upozaďovali jeho přednosti. Vitelliovi ale leckdy nezbývalo než vyhovět požadavkům vlastních vojáků, jejichž zásluhou dosáhl trůnu. Ostatní historikové, konkrétně Tacitus a Cassius Dio, oponují některým Suetoniovým tvrzením, ačkoli ani jejich vylíčení Vitellia nevyznívá příliš pozitivně.

Flaviovská revolta a smrt

Mince s Vitelliovým portrétem

Vitelliovu panování v Římě bylo souzeno jenom krátké trvání. V červenci 69 se vzbouřila vojska v Egyptě, Sýrii a Judeji, jež si za císaře zvolila Tita Flavia Vespasiana, zkušeného a respektovaného vojevůdce disponujícího širokou podporou. Zatímco se Vespasianus věnoval upevňování své moci v Egyptě, vypravil se jeho spojenec a syrský místodržitel Gaius Licinius Mucianus na západ. Dříve, než tam stihl dorazit, přiklonili se k Vespasianovi rovněž Marcus Antonius Primus a Cornelius Fuscus, jimž podléhaly legie na Balkáně. Třebaže jejich vojenské síly byly ve srovnání s Vitelliovými zhruba poloviční, Primus, odhodlaný zabránit svým protivníkům v přísunu posil ze severu, spěšně překročil přes Julské Alpy a vpadl do Itálie. Vitelliova pozice byla ještě oslabena Valentovou vážnou nemocí a Caecinovým pokusem přesvědčit legionáře, aby přešli na stranu Vespasiana. Jeho vlastní podřízení ho ale zadrželi a uvrhli do želez.

Caecinova armáda postrádající vojevůdce, jelikož Vitellius pobýval v Římě, poté postoupila ke Cremoně. Antonius Primus tábořící nedaleko odtud vyrazil se svými muži vstříc Vitelliově vojsku, s nímž se 24. října srazil ve druhé bitvě u Bedriaka. V úporném střetnutí dosáhli převahy Vespasianovi vojáci, kteří stíhali prchající vitelliovce do Cremony. Toto město bylo potom po dobu čtyř dnů nemilosrdně drancováno a pleněno vítězi. Od Vitellia odpadlo také loďstvo v Misenu a v Dolní Germánii se proti Římanům vzbouřili Batavové vedení Gaiem Juliem Civilem. Uzdravený Valens vyplul po moři do Galie, aby zde shromáždil nové síly, přičemž byl zajat a popraven. Vitellius zkusil zablokovat apeninské průsmyky, ovšem jím vyslané vojsko se 17. prosince vzdalo bez boje postupujícím flaviovským oddílům u Narnie. Za této bezvýchodné situace se Vitellius pokusil abdikovat a zachránit sebe a svou rodinu. Jeho příznivci a římský lid ho však přinutili vrátit se zpět do paláce. Titus Flavius Sabinus, Vespasianův starší bratr a tehdejší městský prefekt, jenž přesvědčil Vitellia k odstoupení, měl v úmyslu převzít kontrolu nad Římem. Vitelliovi germánští strážci mu v tom zabránili a posléze ho společně s mnoha jinými lidmi zabili na Kapitolu, kam se před nimi stáhl. Tamější chrám Jova Nejlepšího a Největšího byl při tom zapálen, načež shořel do základů.

20. prosince vtáhla vítězná flaviovská armáda do Říma, v němž ji uvítal odpor místního obyvatelstva. Vitellius nejprve uvažoval o útěku do Kampánie, nakonec se ale rozhodl setrvat v paláci. Podle Tacita se oblečen v hadrech schoval v obydlí císařského vrátného a pro jistotu zabarikádoval vchod. Z tohoto úkrytu byl vytažen příchozími Primovými vojáky, kteří ho pak polonahého odvlekli na Forum, kde byl svržen z Gemonských schodů. Suetonius dodává, že jeho tělo bylo vrženo do Tiberu. Podle podání Cassia Diona byla mrtvému Vitelliovi uťata hlava, jež byla ukazována ve městě. Usmrceni byli taktéž Vitelliův bratr a syn.

Hodnocení

Vitellius byl ze strany antických dějepisců podroben značné kritice. Přestože byl velice nenasytný člověk, jeho popis jako lhostejného, ukrutného a výstředního jedince nejspíše nekoresponduje se skutečností, neboť vychází z líčení nepřátelské propagandy. Navzdory negativnímu vyobrazení v pramenech se Vitellius těšil u římského lidu určité popularitě. Třebaže se ocitl pod silným vlivem vojáků, za počátek své vlády pokládal okamžik svého uznání senátem. Zpočátku vystupoval velmi zdrženlivě v užívání titulů caesar a augustus, a ačkoli od toho později upustil, nikdy se oficiálně nenechal znázornit na mincích jako caesar. I přes umírněné sklony projevující se v jeho panování ho chybějící zkušenosti s velením armádě činily závislým na dvou vzájemně znesvářených generálech, na něž musel spoléhat v kritických okamžicích. Následkem toho nepředstavoval pro Vespasiana rovnocenného soupeře a ponižující okolnosti jeho smrti se tudíž staly příhodným vyústěním jeho předchozí neúspěšné vlády.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů: spolu se zlomky jeho spisu O význačných literátech. Praha : Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
• TACITUS, Publius Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha : Svoboda, 1976
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6

Vespasianus

Vespasianus
9. římský císař
Busta Vespasiana
Doba vlády	1. července 69 – 23. června 79
Úplné jméno	Titus Flavius Vespasianus
Narození	17. listopadu 9 Falacrina
Úmrtí	23. června 79 Řím
Předchůdce	Vitellius
Nástupce	Titus
Potomci	Titus Domitianus Domitilla mladší
Dynastie	flaviovská
Otec	Titus Flavius Sabinus I
Matka	Vespasia Polla

Titus Flavius Vespasianus (17. listopadu 9, Falacrinae – 23. června 79, Aquae Cutiliae) běžně známý jako Vespasianus (česky Vespasián), byl římský císař od roku 69 až do své smrti. Stal se zakladatelem flaviovské dynastie, která vládla římské říši od okamžiku jeho nástupu na trůn až do roku 96. Po jeho úmrtí převzal moc ve státě jeho syn Titus a po něm Vespasianův druhorozený syn Domitianus.

Vespasianus pocházel z jezdecké rodiny, jež dosáhla senátorské hodnosti za císařů julsko-klaudijské dynastie. Třebaže postupně prošel všemi běžně zastávanými veřejnými úřady a v roce 51 působil jako konzul, proslulost si vydobyl hlavně svojí výtečnou vojenskou kariérou. V roce 43 se zúčastnil římské invaze do Británie a po roce 66 si podrobil velkou část Judeje, zachvácené židovským povstáním. Zatímco se Vespasianus chystal k obléhání Jeruzaléma, císař Nero zemřel násilnou smrtí, čímž byla říše uvržena do víru zmatků občanských válek „roku čtyř císařů“. Po brzké záhubě Galby a Othona se v dubnu 69 chopil vlády Vitellius. V reakci na to provolaly legie v Egyptě a Judeji v červenci téhož roku Vespasiana císařem. Ve snaze zmocnit se císařské hodnosti spojil Vespasianus své síly s Gaiem Liciniem Mucianem, správcem Sýrie, jenž se vypravil vstříc Vitelliovi. Ten byl 20. prosince 69 poražen, načež byl Vespasianus, zajišťující si mezitím kontrolu nad Egyptem, prohlášen římským senátem za císaře.

O deset let trvajícím Vespasianově panování se dochovalo jen nevelké množství zpráv a informací. Jeho vláda je dobře známa především daňovými reformami, jimiž se mu podařilo obnovit pořádek a finanční stabilitu říše, úspěšným tažením proti Židům a četnými ambiciózními stavebními projekty, mezi nimiž vyniklo zvláště Koloseum.

Život

Původ

Desetiletí občanských válek v 1. století př. n. l. značně přispěla k zániku starobylé římské aristokracie, v úvodu 1. století postupně nahrazené vzmáhající se italskou nobilitou. Mezi ni patřil rovněž rod Flaviovců, jehož členové shromáždili v období julsko-klaudijské dynastie bohatství a obdrželi patřičné společenské postavení, díky čemuž se za pouhé tři generace pozvedli z relativní nedůležitosti až k nejvyšším pozicím. Titus Flavius Petro, Vespasianův děd z otcovy strany, se účastnil občanských válek jako centurio v Pompeiově vojsku. Ačkoli na bitevním poli Petro nedosáhl slávy, podařilo se mu zlepšit svůj sociální status svatbou s mimořádně bohatou Tertullou, jejíž jmění zaručilo jejich synovi Titu Flaviu Sabinovi, Vespasianovu otci, vstup do vyšších vrstev. Sabinus dále zvětšil zděděný majetek a domohl se zařazení mezi jezdce, když působil ve funkci výběrčího daní v provincii Asii a později půjčoval peníze na úrok ve městě Aventicum, v němž Vespasianus strávil část svého mládí. Sňatkem s Vespasií Pollou, jejíž bratr byl senátorem, se Sabinus spojil s prestižnějším rodem Vespasiů, což jejich potomkům umožnilo pokračovat ve společenském postupu. Z manželství vzešli synové Titus Flavius Sabinus a Vespasianus, jenž se narodil 17. listopadu roku 9 ve Falacrinae v sabinském kraji poblíž města Reate (dnešní Rieti). Jelikož jeho otec i matka příslušeli k jezdeckému stavu, byl Vespasianus prvním císařem nepocházejícím z řad senátorské aristokracie. Teprve v průběhu svého života se Vespasianus, stejně jako jeho starší bratr Sabinus, domohl vřazení mezi senátory.

Politická kariéra, invaze do Británie

Podle Suetonia se Vespasianus na naléhání své matky rozhodl následovat svého bratra a zapojit se do veřejné činnosti. Za Tiberia sloužil v roce 36 jako vojenský tribun v Thrákii. V dalším roce byl ustaven quaestorem v provincii Creta et Cyrene. V roce 39 byl na druhý pokus zvolen aedilem a nedlouho nato získal praeturu, čehož využil k vlichocení se do přízně Caliguly. Patrně v roce 38 se Vespasianus oženil s Flavií Domitillou, dcerou písaře, jež byla dříve metresou jistého jezdce. Vespasianova volba manželky byla o to více překvapivá, že Domitilla původně postrádala plnoprávné občanství a obzvláště sociální postavení a příbuzenské styky, bývající důvodem k uzavírání sňatků u politicky ambiciózních Římanů. Z tohoto svazku vzešly celkem tři děti: synové Titus a Domitianus a dcera Domitilla mladší. Vespasianova choť zemřela ještě před tím, než se její manžel chopil vlády. Po Domitillině brzké smrti žil Vespasianus v konkubinátu se svou někdejší milenkou Antonií Caenis, propuštěnkyní Antonie mladší. Caenis požívala jako důvěrnice Claudiovy matky určitého vlivu na císařském dvoře, umožňující jí příznivým způsobem usměrňovat politický vzestup svého partnera. Když se Vespasianus stal císařem, vystupovala na veřejnosti jako jeho zákonitá manželka.

Poté, co byl Caligula v roce 41 zavražděn a vláda přešla na Claudia, byl Vespasianus ustaven legátem legio II Augusta, dislokované v Germánii, za což vděčil přímluvě císařova mocného propuštěnce Narcissa. V roce 43 se Římané pod velením Aula Plautia vylodili v Británii. Vespasianus se podílel na této výpravě a v čele své legie se účastnil úvodních a zároveň rozhodujících bitev u řek Medway a Temže. Nato byl vyslán zpacifikovat jihozápadní část ostrova, přičemž pronikl z nynějšího Hampshiru do Cornwallu. Tímto tažením zabezpečil Římanům kontrolu nad jižním pobřežím a zmocnil se místních cínových a stříbrných dolů. Podmanil si nepřátelské kmeny Durotrigů (Durotriges) a Dumnoniů (Dumnonii), s nimiž se utkal ve třiceti střetnutích, dobyl dvacet oppid, obsadil ostrov Vectis (Wight) a nakonec vztyčil vojenský tábor v Isca Dumnoniorum (Exeter). Za tyto své zásluhy při potlačování Britonů byl po návratu do Říma odměněn triumfálními odznaky (ornamenta triumphalia) a dvěma kněžskými úřady.

V posledních dvou měsících roku 51 vykonával Vespasianus konzulát (consul suffectus) a pak se z blíže neznámých důvodů vytratil do ústraní. Do veřejného života se opět zapojil až v roce 63, kdy byl vybrán za prokonzula Afriky. Při správě této provincie vystupoval velice přísně a šetrně, čímž si sice zjednal pověst pečlivého úředníka, avšak byl značně nepopulární. Řízení určité provincie bylo někdejšími konzuly považováno za příležitost k nabytí velkého majetku, jímž si kompenzovali výdaje vynaložené na svoji předchozí politickou kariéru. Korupce byla naprosto běžná a považovalo se za naprosto obvyklé, že si místodržitel přišel ve své funkci na slušné jmění. Nicméně Vespasianus se zachoval moudře a svého pobytu v Africe nevyužil k obohacení, nýbrž k získávání přátel, což se v pozdějších letech mělo ukázat jako velmi prozíravý krok. Vzniklé osobní finanční problémy ho přiměly k odevzdání vlastních statků do zástavy svému bratrovi. Vespasianus si následně musel po nějakou dobu opatřovat prostředky obchodováním s mezky, takže si vysloužil přezdívku mulio („mezkař“).

Židovské povstání

Vespasianův sestercius vyražený v roce 71 na oslavu vítězství v židovské válce. Na reversu je uveden nápis IVDEA CAPTA – „Judea podrobena“.

V roce 66 učinil Nero Vespasiana oficiálním členem družiny, doprovázející ho na jeho cestě po Řecku. Vespasianus se ocitl ve velkém nebezpečí, neboť upadl v nemilost potom, co usnul při vystoupení Nerona hrajícího na lyru. Záhy byl ale znovu zahrnut přízní, protože Nero potřeboval schopného a loajálního vojevůdce, jemuž by mohl svěřit velení armády na Východě a který by odvrátil hrozbu vojenské vzpoury proti Neronově stále neoblíbenější vládě. Vespasianus byl proto vyslán do Judeje s cílem potlačit tamější, nedávno vypuklé židovské povstání. Na počátku roku 67 se vypravil s vojskem, sestávajícím ze tří legií doplněných o silné pomocné sbory, celkově čítajícím kolem 60 000 mužů, do Galileje. Ve Vespasianově štábu sloužil i jeho starší syn Titus.

Postup Římanů byl rychlý a rozhodný a již v říjnu byla celá Galilea zpacifikována, načež byly zahájeny přípravy k odříznutí Jeruzaléma. Dříve, než však mohl Vespasianus válku vítězně završit, došlo na západě ke vzpourám Gaia Julia Vindika, místodržitele Gallie Lugdunensis, a Servia Sulpicia Galby, správce Hispanie Tarraconensis, jež přispěly ke zhroucení Neronovy moci. Vzhledem ke vzrůstající opozici v senátu a armádě spáchal Nero v červnu 68 sebevraždu a vzápětí se říše ponořila do osmnáct měsíců trvajícího chaosu občanských válek. Konflikt se Židy se protáhl na několik dalších let a až v době, kdy Vespasianus pevně třímal vládu nad Římem, dokázal Titus povstání definitivně rozdrtit. Průběh bojů popsal ve svém díle Bellum Iudaicum židovský dějepisec Flavius Josephus.

Rok čtyř císařů

Související informace naleznete také na stránce Rok čtyř císařů.

Zvěsti o Neronově smrti se k Vespasianovi donesly během chystaného obléhání Jeruzaléma. V témže čase prohlásil senát Galbu římským císařem. Vespasianus se za této neklidné situace rozhodl přerušit tažení a vyčkat možného vývoje. Titus byl vyslán do Říma pozdravit nového císaře, ovšem předtím, než stanul na italské půdě, seznal, že Galba byl zavražděn a nahrazen Markem Salviem Othonem, místodržitelem Lusitánie. Takřka ve stejném momentě se vzbouřily armády na hranicích Germánie, jejichž velitel Aulus Vitellius se v jejich čele vypravil na Řím s úmyslem Othona svrhnout. Titus proto upustil od cesty do Říma a připojil se ke svému otci v Judeji. Otho i Vitellius si uvědomovali potenciální hrozbu představovanou Vespasianem, jemuž byly podřízeny početné vojenské síly. Jelikož se nacházel v Judeji, měl snadný přístup k životně důležitému Egyptu, hlavnímu zdroji zásobování Říma obilím. Jeho bratr Titus Flavius Sabinus navíc velel jako městský prefekt vojenské posádce hlavního města.

Mapa římské říše v „roce čtyř císařů“. Modře vyznačené provincie podpořily Vespasiana.

Třebaže Vespasianus lpěl na disciplíně a ukázněnosti, těšil se značné oddanosti svých vojáků, mezi nimiž neustále stoupala nervozita z probíhajících událostí. Dokud však byli Galba a Otho u moci, odmítal se Vespasianus jakkoli chápat iniciativy. Teprve po Vitelliově převzetí vlády na jaře 69 se Vespasianus setkal na hranicích Judeje a Sýrie s Gaiem Liciniem Mucianem, syrským místodržitelem, aby se s ním poradil o případném postupu. Mucianus byl společně se svými legiemi ochoten podporovat Vespasiana, pokud by se ten rozhodl ucházet o trůn. Podle Suetonia se východními provinciemi šířilo proroctví, podle něhož budoucí vládce světa vzejde z Judeje. Vespasianus posléze uvěřil, že tato předpověď se vztahuje k němu, a údajně seznal řadu znamení, věšteb a předzvěstí, které v něm tuto víru utvrdily. Zatímco prodléval v Caesareji, prohlásilo ho vojsko v egyptské Alexandrii, vedené prefektem Tiberiem Juliem Alexandrem, 1. července 69 císařem. O několik dní později učinily totéž Vespasianovy legie v Judeji. Do konce srpna se na jeho stranu postavily také vojenské sbory rozložené v podunajských provinciích.

Vitellius, tehdejší pán Říma, disponoval vojskem tvořeným zkušenými galskými a germánskými legiemi. Vespasianus tudíž odeslal Muciana s 20 000 muži do Itálie, přičemž sám se vypravil do Egypta a získal tak kontrolu nad zásobováním Říma. Nicméně dunajské legie, neochotné vyčkávat Mucianova příchodu, zřejmě z iniciativy Marka Antonia Prima vpadly ze severovýchodu do Itálie. Vitelliovo vojsko, trpící nedostatkem kázně a nezvyklé místnímu podnebí, bylo pak těmito silami koncem října 69 poraženo ve druhé bitvě u Bedriacumu. Vespasianovi vojáci následně vydrancovali Cremonu a v polovině prosince dosáhli města Carsulae, asi sto kilometrů severně od Říma, kde se vzdaly zbytky Vitelliovců, pozbývající veškerou naději na přísun posil. 20. prosince vstoupily vítězné Primovy legie do Říma, v němž proběhl lítý boj mezi stoupenci Vespasiana a Vitellia. Vespasianův bratr Sabinus byl při tomto běsnění zabit na Kapitolu rozvášněným davem. Samotný Vitellius vyhledal po kapitulaci svého vojska úkryt, byl ovšem vypátrán a nakonec usmrcen. Dva dny nato přiznal senát Vespasianovi, pobývajícímu tehdy v Egyptě, všechny pocty a pravomoci obvykle udělované císařům.

Císařem

Počátek vlády

Vespasianus

Po obdržení zpráv o porážce a smrti svého rivala Vespasianus neprodleně odeslal dosud zadržované dodávky obilí do Itálie. Zatímco se nový vládce říše zdržoval v Alexandrii, přicestoval do Říma Mucianus, jenž obvinil Prima ze svévolného jednání a z páchání ukrutností. Primus se poté vypravil za Vespasianem na Východ, aby se očistil. Císař si sice vysoce vážil jeho rozhodnosti, za níž ho dekoroval, přesto Prima propustil z vojenské služby. Kontrolu nad Římem vykonával za něho Mucianus, snažící se daňovou reformou napravit Neronovou nestřídmostí rozkolísané státní finance. Vládu s ním sdílel Vespasianův mladší syn Domitianus, který se před příchodem dunajských legií skrýval ve městě a jen stěží ušel smrti, když byl zabit jeho strýc. Mucianus a Domitianus společně jmenovali na základě svého uvážení konzuly, úředníky a správce provincií. Nechali také popravit Vitelliova syna a jeho kdysi mocného propuštěnce Asiatica. I po Vespasianově návratu do Říma si Mucianus zachoval jako císařův spojenec velkou vážnost a vliv na chod státu. Vespasianus v téže době konsolidoval poměry v Egyptě, odkud současně dohlížel na průběh konfliktu se Židy. Kvůli nově zavedené daňové politice vypukly na počátku roku 70 v Alexandrii nepokoje, znemožňující zásobování Říma, s nimiž se však Vespasianus rychle vypořádal.

Vedle povstání v Egyptě byla neklidem a občanskou válkou zasažena i leckterá jiná území impéria. V Judeji pokračoval Titus ve zdolávání místního odboje a v září 70 byl Jeruzalém po dlouhém a namáhavém obléhání dobyt, přičemž byl zničen jeruzalémský Chrám. Pád Jeruzaléma byl oslaven vyražením mincí s nápisem Iudaea Capta. Židovská válka tím byla fakticky završena, přestože Římanům nadále kladla odpor některá drobná ohniska, včetně horské pevnosti Masada, bránící se až do roku 73. Mezi četnými lokálními rebeliemi, jež se přidružily k občanské válce, se jevilo zvláště nebezpečným povstání Batavů v Dolní Germánii, ohrožující rýnskou hranici. Místní batavské pomocné sbory, vedené Gaiem Juliem Civilem, se v létě 69 vzbouřily a obdržely podporu části kmene Treverů. Povstalci byli potřeni ve druhé polovině roku 70, poté, co velení v boji s nimi převzal zkušený Quintus Petillius Cerialis. Tentýž vojevůdce se podílel taktéž na urovnání situace v Británii, když tam proti Římanům pozvedly zbraně kmeny Brigantů, Silurů a Ordoviků. Po odstranění těchto hrozeb stabilitě říše se zbývající léta Vespasianovy vlády nesla převážně v mírovém duchu. V říjnu 70 Vespasianus konečně dorazil do Říma, načež zde v červnu dalšího roku oslavil společně s Titem pompézní triumf za vítězství na Východě.

Armáda

Titův a Vespasianův triumf, obraz od Giulia Romana

Po skončení občanské války se Vespasianus potýkal s obdobným problémem, jemuž musel čelit už Augustus, protože disponoval vyšším počtem legií, než kolik jich bylo třeba k ochraně státu. Tudíž se stejně jako Augustus rozhodl přebytečné síly a ty, které nemohl považovat za spolehlivé, pozvolna rozpustit. To mu ale nebránilo v sestavení tří nových legií, takže mu v závěru jeho panování podléhalo celkem 29 legií. Při tom prokázal značnou obratnost a cit, neboť se vůči vojákům zachoval velkoryse, na druhou stranu nepřipustil, aby nadměrné náklady na armádu zbytečně zatěžovaly hospodářské zdroje říše. Veteráni byli usazeni v koloniích, především na Balkáně a v Africe, čímž byl usnadněn proces romanizace těchto zemí.

Vespasianus obnovil disciplínu potrestáním nebo propuštěním mužů bojujících v předchozím konfliktu za Vitellia. Kromě snížení stavu vojska došlo dále k reorganizaci rozložení armády. Rýnské legie byly zbaveny svého dosavadního výsadního postavení zrušením velkých vojenských táborů. Vojáci byli následně rozmístěni do menších pevností při hranicích, kvůli čemuž byly obnoveny tábory v Mogontiacu (Mohuč), Bonnu a Neussu. Tímto opatřením si císař zajistil loajalitu legií, jelikož zmenšil riziko přílišné koncentrace moci v rukou jejich velitelů. Vespasianus usiloval také o to, aby složení vojenských jednotek bylo co nejméně homogenní a z tohoto důvodu do nich začleňoval příslušníky různých národů a kmenů. Pomocné sbory byly navíc odesílány z míst svého původu do cizích zemí. Na rozdíl od Vitellia pokládal Vespasianus za okamžik počátku své vlády (dies imperii) den, kdy byl pozdraven jako císař vojskem, a snižoval tak důležitost svého uznání senátem.

V zájmu zkrácení severní hranice bylo podrobeno území mezi Rýnem a Dunajem, nazývané „desátková pole“ (Agri Decumates). Hranice říše byly zaokrouhleny rovněž v Orientu. Po porážce židovského povstání bylo v roce 72 anektováno království Kommagene, rozkládající se na horním toku Eufratu. Poté bylo přeskupeno římské vojsko v Malé Asii: dvě legie byly umístěny posádkou ve městech Samosata a Melitene (Malatya). Vespasianus byl z vlastní zkušenosti dobře obeznámen s poměry na Východě a proto pravděpodobně předpokládal vznik konfliktu s parthskou říší, východním sousedem Římanů, pročež učinil odpovídající přípravy pro případné střetnutí. Zabezpečení východního okraje říše se v budoucnu ukázalo Římanům ku prospěchu, za což náležely zásluhy zvláště Flaviovcům, kteří nechali zdokonalit tamní infrastrukturu budováním a zkvalitňováním silnic.

Aktivně si Vespasianus počínal také v Británii. V roce 78 byl do této provincie vyslán Gnaeus Julius Agricola, jenž měl za úkol upevnit a rozšířit římskou moc na ostrově. Během svých tažení pronikl tento římský velitel až na území dnešního Skotska. Historik Tacitus podává podrobný popis Agricolových výbojů a římské politiky vůči Britanům ve svém díle Život Iulia Agricoly.

Finance

Aureus znázorňující Vespasiana. Na zadní straně je vyobrazena bohyně Fortuna.

Mucianus neztratil po Vespasianově návratu v roce 70 svoji privilegovanou pozici, jíž využíval především k prosazení co nejvyššího možného výběru daní. Císař tedy obnovil dřívější daně a zavedl nové, čímž zvýšil příjmy z provincií. Protože stát tížily z doby Neronova panování vysoké dluhy, ocitl se na počátku Vespasianova období takřka na pokraji bankrotu. Vespasianus tudíž bedlivě sledoval záležitosti státní pokladny, přičemž proslul svojí vynalézavostí ve snaze o zvyšování jejích výnosů. Za účelem ozdravení veřejných financí zbavil řecká města osvobození od daní, poskytnutá jim Neronem. Dal zřídit tři speciální pokladny nazvané fiscus Iudaicus, fiscus Alexandrinus a fiscus Asiaticus. K uhrazení dluhů použil i kořist nabytou v židovské válce, přesto byl nucen nalézt nové zdroje příjmů v Itálii. Nejprve se snažil vymoci všechny daňové nedoplatky, posléze byl však nucen přistoupit ke zvýšení daňové zátěže. Ze stejného důvodu přikročil k prodeji veřejných úřadů těm zájemcům, kteří za ně nabídli nejvyšší cenu.

Na některé doposud nezdaňované komodity a služby byla uvalena daň, takže císař byl obviňován z lakomství. Vespasianus neváhal zdanit dokonce i využívání veřejných záchodků. Když s tím Titus projevil nesouhlas, podal mu Vespasianus jednu minci, jež představovala součást výtěžku této daně. Titus musel přisvědčit, že nevydává žádný nelibý zápach, ačkoli Vespasianus namítl: „a přece je z moči.“ Na základě této příhody vzniklo přísloví „Pecunia non olet“ („peníze nesmrdí“). V moderní italštině se zřejmě v odkazu na císařovu daňovou reformu termínem vespasiano označuje veřejný záchodek. Navzdory tomu se Vespasianovo úsilí setkalo s přesvědčivým úspěchem, neboť po sobě zanechal státní pokladnu zcela očištěnou od dluhů. O jeho finanční politice se pochvalně vyslovovali i Suetonius a Tacitus.

Politické reformy

Vespasianus vystupoval na veřejnosti jako pokračovatel Augustovy politiky vlády císaře v souladu se senátem, ve skutečnosti ale navazoval na centralistické tendence Claudia a prohluboval autokratický charakter řízení státu. Jelikož se svojí urozeností a původem nevyrovnal mnohým ze senátorů, zastával téměř každoročně konzulát. Podobně jako Claudius se nechal ustavit do úřadu cenzora, jehož prostřednictvím ovlivňoval složení senátu. Zároveň si chtěl jeho členy naklonit pravidelnou účastí na jeho zasedáních, aniž by ovšem této instituci přiznal vyšší podíl na rozhodování. Své protivníky nechával vzdalovat ze senátu, do jehož řad byl povyšován větší počet příslušníků italské nobility a zástupců provinciálů. Vědom si pochybné legitimity své vlády provozoval Vespasianus obratnou propagandu, v rámci níž stavěl do kontrastu neuspokojivý stav impéria za Nerona s novým počátkem spadajícím do období po Vespasianově uchopení moci. Velké množství mincí, vyražených za Vespasiana, obsahuje tematiku vojenského vítězství a oslavy míru. Vespasianus byl rovněž líčen jako ochránce svobody římského lidu.

Proces prohlubující se romanizace říše, jak už bylo naznačeno výše, zaznamenal za Vespasiana znatelné pokroky. Obyvatelé Hispánie byli obdařeni latinským právem (ius Latii), jakýmsi předstupněm římského občanství. Ve správě říše přenechával Vespasianus postupem let stále více povinností na bedrech Tita, jehož systematicky připravoval k nástupnictví. Vyvolal tím jistou nelibost mezi senátory nepřivyklými dědičnému principu předávání císařské hodnosti. Titus byl jmenován pretoriánským prefektem a spolu se svým otcem působil jako cenzor. Vespasianus si tak využitím rodinných vazeb zajistil svoji mocenskou pozici a nemusel se obávat, že bude svržen nějakým ambiciózním pretoriánským prefektem. Titus setrval loajálně při svém otci a po jeho smrti se sám stal císařem. Pouze Domitianus, Titův mladší bratr, se zdál být poněkud upozaděn, třebaže i on byl svému otci bezvýhradně oddán.

Vespasianus postupoval velice svědomitě a pilně ve vládních záležitostech, díky čemuž dosáhl určité popularity u lidu. Na kritiku nereagoval s obvyklou paranoiou patrnou u jeho předchůdců, nýbrž ji v zásadě toleroval. Opozice byla reprezentována hlavně filozoficko-intelektuální kruhy, v jejichž řadách existoval poměrně silný odpor především proti císařovým zřetelným centralizujícím snahám. Na tyto filozofy pohlížel Vespasianus s nedůvěrou, pramenící z jejich ustavičného glorifikování ideálu zaniklé republiky. Vespasiana jejich počínání natolik popuzovalo, že znovu zavedl kdysi zrušené trestní předpisy sankcionující činnost filozofů, z nichž mnozí byli pak vypovězeni z Říma. Občasné politické obtíže mu působil Helvidius Priscus, obhájce nezávislosti senátu, který svého času otevřeně napadal Vitellia a původně byl dokonce Vespasianovým příznivcem. Nicméně postupem doby změnil své smýšlení a svým vystupováním v senátu císaře opětovně velmi důmyslným způsobem potupoval. Vespasianus se jeho výpady pokoušel ignorovat, později ale poslal Prisca do vyhnanství a nakonec ho nechal popravit. Závažnějšími se však jevily konspirace, s nimiž se podle Suetonia musel Vespasianus neustále vypořádávat, přestože bližší údaje jsou známy pouze o jediné. Nejspíše v roce 79 bylo odhaleno spiknutí senátorů Epria Marcella a Caeciny Aliena, kteří příslušeli k okruhu Vespasianových nejbližších přátel a poradců.

Stavební činnost

Flaviovský amfiteátr, jehož stavba byla zahájena za Vespasiana a dokončena za Tita

Velkou část úsporným programem utržených finančních prostředků Vespasianus vynaložil na rekonstrukci Říma, poničeného velkým požárem a nedávnými konflikty. Enormními stavebními investicemi zároveň povzbudil otřesené hospodářství státu. Projevil se tak jako vládce starostlivě se věnující soustavné obnově hlavního města i celé rozlehlé říše. V samotném Římě podnítil rozsáhlou přestavbu, zahrnující vyplnění uprázdněných prostor, rekonstrukci Kapitolu, vypáleného v závěru občanské války, a zahájení prací na četných nových budovách. Vespasianus dal nejprve dokončit chrám božského Claudia na pahorku Caeliu, jehož základy byly položeny za Nerona. Vespasianus se chtěl tímto projektem pro sebe domoci legitimity jako Claudiův nástupce, současně se jím distancoval od Nerona. Jako doklad počátku nové éry byl zřízen chrám Míru, jenž Plinius starší řadil pro jeho velkolepost k divům světa. V roce 75 bylo završeno budování obrovské Apollónovy sochy, mající původně zpodobňovat Nerona. Dále byla započato budování mohutného Flaviovského amfiteátru, známého spíše jako Koloseum. Tato na svoji dobu nebývale rozměrná a dodnes obdivovaná stavba byla symbolicky umístěna do soukromých zahrad Neronova Zlatého domu. Čilá stavební činnost se rozvíjela také v provinciích, v nichž byly postaveny nové silnice a mosty.

Smrt

Vespasianus se dočkal klidného konce svého života, čímž se odlišoval od svých bezprostředních předchůdců. V roce 79 během cesty po Kampánii vážně onemocněl, načež se dal dopravit do lázní ve městě Aquae Cutiliae, nacházejícím se nedaleko jeho rodiště. Když na sobě zpozoroval první příznaky choroby, měl prý zvolat „Vae, puto deus fio“ („běda, zdá se mi, že se stávám bohem“). Tím si tropil posměch z představ Římanů o posmrtném zbožštění zemřelých císařů. Navzdory nemoci se Vespasianus do poslední chvíle věnoval státním záležitostem a přijímal poselstva. 23. června 79 po jednom těžkém záchvatu průjmu skonal. Ještě předtím se pokusil napřímit, neboť jak tvrdil: „císař by měl zemřít vstoje.“ Poté, co ho senát bez otálení prohlásil bohem, byly jeho ostatky uloženy do Augustova mauzolea, v němž byli pohřbeni císařové julsko-klaudijské dynastie. Vespasianův syn Titus byl okamžitě uznán novým císařem, aniž by musel překonávat jakékoli překážky.

Osobnost a hodnocení

Vespasianus byl mužem strohé vojenské disciplíny a prostých způsobů, známý svým důvtipem a přátelským chováním, třebaže jeho žertování někdy přecházelo až v cynismus. Vedle toho však požíval respekt jako zdatný a zkušený vojevůdce. Se svými politickými oponenty zacházel s mírností. Podle Suetonia snášel všechny projevy svých přátel, výtky protivníků a nestoudnost filozofů s největší trpělivostí. Mucianus, člověk všeobecně známý svou arogancí a nepoctivostí, se vzhledem ke svým zásluhám odvažoval s Vespasianem jednat méně uctivě, než jak by bylo vhodné, přesto ho císař nikdy nekritizoval veřejně, nýbrž pouze v soukromí. Velkoryse obdarovával ty senátory, jejichž majetek neodpovídal jejich postavení. Obdobně se zachoval k městům poškozeným přírodními pohromami. Štědrost projevoval i vůči učitelům řecké a latinské rétoriky, z nichž mnohým udělil vysoké finanční příspěvky. Vespasianus dále poskytl značné prostředky na podporu soudobých spisovatelů. Antičtí historikové, žijící přibližně v tomto období, jako byl Plinius starší, Flavius Josephus, Tacitus či Suetonius vyjadřovali o Vespasianovi podezřele příznivá mínění, zatímco pro dřívější císaře nacházeli veskrze slova odsouzení.

Vespasianus se každopádně osvědčil jako jeden z nejschopnějších římských císařů, jenž v sobě spojoval smysl pro povinnost s tolerancí. Ačkoli nepocházel z tradičních patricijských rodů a Říma se zmocnil vojenskou silou, dokázal přesvědčit senátory, aby byli nápomocni při realizaci jeho politiky, takže vládl víceméně ve shodě s nimi. Jelikož se na počátku své kariéry osobně obeznámil s leckterými částmi římské říše, disponoval přehledem o poměrech v jednotlivých provinciích. Díky těmto zkušenostem, později zúročeným ve svých politických rozhodnutích, mohl svým nástupcům zanechat stabilní říši s uspořádanými státními financemi a fungujícím hospodářstvím.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• FLAVIUS JOSEPHUS. Válka židovská I, II (Válečná předehra, Zkáza Jeruzaléma). Praha : Svoboda, 1990-1992. ISBN 80-200-1172-2, ISBN 80-205-0210-6
• MAŠKIN, Nikolaj A. Dějiny starověkého Říma. Praha : SNPL, 1957
• SUETONIUS, Gaius Tranquillus. Životopisy dvanácti císařů: spolu se zlomky jeho spisu O význačných literátech. Praha : Svoboda, 1998. ISBN 80-902300-5-9
• TACITUS, Publius Cornelius. Z dějin císařského Říma. Praha : Svoboda, 1976
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6

Titus

Titus
10. římský císař
Titus
Doba vlády	24. června 79 – 13. září 81
Úplné jméno	Titus Flavius Vespasianus
Narození	30. prosince 39 Řím
Úmrtí	13. září 81 (ve věku 41 let) Řím
Předchůdce	Vespasianus
Nástupce	Domitianus
Potomci	Julia Flavia
Dynastie	flaviovská
Otec	Vespasianus
Matka	Domitilla starší

Titus Flavius Vespasianus, jako císař Imperator Titus Caesar divi Vespasiani filius Vespasianus Augustus (30. prosince 39 Řím – 13. září 81 Aquae Cutiliae), byl římský císař z flaviovské dynastie panující od 24. června 79 do 13. září 81. Byl starším synem vojevůdce a pozdějšího císaře Tita Flavia Vespasiana a bratrem Flavia Domitiana, posledního flaviovského vladaře. Jako první císař nastoupil na trůn po svém vlastním otci.

Do historického povědomí se zapsal především jako úspěšný vojevůdce z dob židovské války a jako jeden z nejmírnějších císařů, co kdy panovali. Tato tradiční hodnocení vycházejí z pohledu vládnoucích (hlavně) senátorských vrstev a nezohledňují zcela krutosti, jichž se Římané za židovské války dopouštěli, ani to, že Titův obraz v dějinách byl vykreslován pod dojmem následné despotické vlády Domitianovy, díky níž se jeho působení v čele říše jevilo jako zlatý věk. Přesto je řada pozitivních císařových vlastností nepřehlédnutelná.

Původ a kariéra

Titus se narodil dva roky před smrtí Caliguly jako příslušník poměrně nevýznamné rodiny Flaviů. Během svého dětství prošel stejnou výchovou a vzděláním jako Britannicus, syn císaře Claudia. Údajně byli natolik blízkými přáteli, že se napil ze stejného poháru, kterým byl Britannicus otráven. Když se později stal císařem, nechal v paláci vystavět jeho sochu ze zlata.

Po prvních politických zkušenostech v nižších úřadech sloužil Titus od roku 61 jako vojenský tribun v Horní Germánii a v Británii. V těchto provinciích velel jeho otec jako legát římským jednotkám. V roce 64 se Titus vrátil z Británie do Říma, kde pracoval jako advokát a zastával obvyklé úřady mladého senátora. Ve stejném roce se oženil se svojí první ženou Arrecinou Tertullou, jejíž původ není znám. Tertulla zemřela krátce po svatbě, pravděpodobně při porodu dcery Julie. Jeho druhou ženou byla Marcia Furnilla, která pocházela z rodiny bývalého prokonsula Afriky. Z tohoto spojení nezískala rodina Flaviovců žádné výhody, protože Marciina rodina upadla u císaře Nerona v nemilost a manželství bylo krátce nato rozvedeno.

Židovská válka

V provincii Judea vypukla v roce 66 revolta židovského obyvatelstva proti Římu. Jejími důvody byla vysoká daňová zátěž a svévole římských místodržitelů, neúcta k židovskému náboženství a řada dalších faktorů objektivní i subjektivní povahy. K potlačení nepokojů vtáhla do oblasti vojska pod vedením Gaia Cestia Galla, ta však musela za velkých ztrát ustoupit a z lokální záležitosti na předpolí Asie se stala věc celoříšského významu. Už jen z hlediska prestiže bylo nemyslitelné, aby císařské úřady nechaly vývoj situace bez odpovědi.

Úkolem porazit židovské vzbouřence pověřil císař Nero ještě v roce 66 osvědčeného velitele Vespasiana, který pro něj vzhledem ke svému prostému původu nepředstavoval velké ohrožení. Vespasianus dostal k dispozici tři legie a četné pomocné sbory, celkem asi 60 000 mužů ve zbrani. S sebou vzal i tehdy šestadvacetiletého Tita, který byl pověřen velením XV. legie. Titus sice neměl pro tak vysokou funkci potřebný věk a prakticky žádné zkušenosti, rychle se však osvědčil a již roku 67 se mu podařilo dobýt město Jaffa. Zúčastnil se pak vojenských akcí u Guš Chalav, Tiberiady, Tarichey i Gamaly.

Rok čtyř císařů

Krátce po vypuknutí židovské války zažila římská říše dosud největší krizi od vzniku principátu. Svržení císaře Nerona v červnu 68, způsobené zejména špatným stavem financí, přivedlo na trůn prvního císaře z jiného než julsko-klaudijského rodu – Servia Sulpicia Galbu – avšak jeho vláda měla jen epizodický ráz; již v lednu 69 přišel také on o moc. Následná občanská válka mezi novými pretendenty trůnu, Othonem a Vitelliem, v níž nakonec zvítězil Vitellius, otřásla celým impériem a zpustošila sever Itálie. V mezidobí stále probíhal krvavý konflikt s Židy na východě.

Vespasianus a Titus se k nečekanému vývoji situace postavili svorně – po Neronově smrti se Titus ihned vypravil za Galbou, aby mu oznámil loajalitu vojsk bojujících v Judeji. Později oba Flaviovci zaujali vyčkávací pozici, dokud nebylo zřejmé, jak vratké Vitelliovo postavení je. V červenci 69 provolaly legie v Sýrii, Egyptě a Judeji Vespasiana císařem a ten nejpozději v srpnu téhož roku udělil Titovi titul caesar. Občanská válka s Vitelliem měla poté rychlý průběh – v prosinci ovládli Flaviovci Řím, zatímco Vitellius zahynul. Na římský trůn nastoupila nová dynastie.

Císařským princem

Obléhání Jeruzaléma

Aureus caesara Tita

Po vítězství se Vespasianus odebral do Říma, aby se pokusil odstranit následky občanské války, a jeho roli na východě převzal Titus. Bylo mu nařízeno, aby židovskou válku dovedl do konce (ad reliqua Iudaici belli perpetranda), což konkrétně znamenalo především dobytí Jeruzaléma, který až dosud odolával všem výpadům římských vojsk. Zda bylo plánováno i úplné zničení města, nelze na základě dochovaných pramenů rozhodnout, pravděpodobně však Římané žádné jasné plány neměli. Na jaře roku 70 zahájil Titus se čtyřmi legiemi obléhání pevnosti, v níž se tehdy shromáždila skoro třetina obyvatel Judeje, aby oslavila nejdůležitější židovský svátek, pesach. Titus prý dal před očima obléhaných mučit a ukřižovat velké množství Židů, podle Flavia Iosepha jich bylo až 500 denně. Zlomit odpor obránců však přesto nebylo snadné.

V průběhu června a července zdolali Římané všechny obtíže, které jim bránily v postupu. Po dobytí a rozboření druhého pásma hradeb přikázal Titus zbudovat kolem celého města zeď, aby obléhaným vzal naději na jakoukoli možnost úniku. Touto cestou mělo být více než 600 000 Židů během několika týdnů vyhladověno. Střed města spolu s chrámem se udržel až do počátku srpna, poté Titovi vojáci podpálili chrámový okrsek a usmrtili všechny, kteří dosud nezemřeli hladem či nespáchali sebevraždu. Během obléhání prý zahynulo 1 100 000 lidí, o něco menší počet přežil. Jeruzalémský chrám byl zcela zničen.

S podrobeným obyvatelstvem se nakládalo mimořádně krutě – velká část byla prodána do otroctví nebo zabita při hrách v cirku, příjmy ze země si přisvojil císařský fiskus, dávky určené na vydržování jeruzalémského chrámu přešly na zabezpečení chrámu Jova Kapitolského v Římě. V červnu 71 oslavil Titus spolu s Vespasianem nad Židy triumf.

Politická role za Vespasiana

Po skončení židovské války začal Vespasianus systematicky připravovat půdu pro Titův nástup na trůn. Oba spolu sdíleli skoro každý rok konzulát – častěji než většina jejich předchůdců i nástupců. V roce 71 se stal Titus prefektem pretoriánů a v roce 73 spolu s otcem i censorem. Čtrnáctkrát ho vojsko provolalo za imperátora.

Z titulu různých funkcí se Titus angažoval v soudnictví, kde mnohdy vystupoval tak nemilosrdně, že si vysloužil pověst „řezníka“. Podle Suetonia procesy nejen osobně řídil, ale často je nechával rozhodovat lidem v divadle. Pro údajnou velezradu dal popravit několik senátorů, celkově se však projevil jako schopný administrátor, přístupný radám druhých. Pravidelně ho bylo možno vidět na zasedání senátu, kde dokázal vyjít s různými zájmovými skupinami; mnozí v něm viděli faktického Vespasianova spoluvládce.

Vláda

Vespasianova smrt 23. června 79 vynesla Tita automaticky do čela říše – on sám počátek své vlády počítal od 24. června téhož roku (dies imperii). Zesnulý císař byl slavnostně pohřben a prohlášen za boha (consecratio), přičemž jeho syn a nástupce si připojil ke jménu přídomek divi Vespasiani filius (syn božského Vespasiana). Současně mu byly uděleny všechny tituly a pocty, které si přisvojili jeho předchůdci v 1. století, od čestného jména Augustus až po hodnost nejvyššího velekněze.

Titova vláda stála ve znamení všeobecného míru a jediným projevem neklidu bylo vystoupení jakéhosi Terentia Maxima v Malé Asii, který svým zjevem připomínal Nerona – to mu umožnilo vydávat se za císaře a získat si jisté množství straníků. Nakonec Terentius uprchl za Eufrat k parthskému králi Artabanovi III., u něhož našel dočasně azyl; později ho Parthové usmrtili.

Vnitřní politika

Zkušenosti s Titem ve funkci caesara a prefekta pretoriánů vzbuzovaly zpočátku obavy, zda se z něj nestane „druhý Nero“, Titus však všechnu nedůvěru rozptýlil mírností a velkorysostí. Stejně jako otec udržoval dobrý vztah se senátem a zcela nečekaně slíbil, že nikdy nenechá popravit žádného senátora – tím si získal na svou stranu aristokracii. Tato politika se odlišovala od politiky většiny panovníků v 1. století a Titovi získala takovou proslulost, že jej současníci obratem zařadili mezi „dobré císaře“.

V administrativní a vojenské oblasti pokračoval Titus v dosavadním kurzu, což kromě ofenzívy v Británii znamenalo především opevňování hranic, zvláště v Podunají a na Eufratu. Jeho zákonodárná činnost se týkala tak odlišných sfér, jako bylo pozemkové vlastnictví, otázky manželské a právo svobodně odkazovat majetek. Obklopil se schopnými rádci a na veřejnosti vystupoval jako uvážlivý vládce, pečující o blaho všech vrstev společnosti. Po celé říši se rozšiřovala síť komunikací, zlepšovala se infrastruktura. Z řady opatření profitovali vojáci, provinciálové a chudší skupiny Římanů.

Živelní pohromy

Koloseum v Římě

Vážným problémem, se kterým se Titus musel vypořádat, byl nečekaný výbuch Vesuvu 23. srpna 79. Vyžádal si četné oběti na životech (zahynul i známý polyhistor Plinius Starší) a sopečný popel zasypal města Pompeje, Herculaneum a Stabie. Titus se ujal odstraňování následků katastrofy osobně a vysloužil si za to uznání veřejnosti – problémy tím však neskončily. Během jeho pobytu v Kampánii zachvátil Řím mohutný požár, při němž byla zničena řada budov (včetně Pompeiova divadla a chrámu Jova Kapitolského). Také v tomto případě bylo nutné zajistit postiženým pomoc.

Stavební činnost

V roce 80 se Titovi podařilo dokončit Flaviovský amfiteátr (Koloseum), s jehož stavbou započal už Vespasianus. K jeho zasvěcení byly uspořádány velmi nákladné, sto dnů trvající hry, jejichž součástí se stala kromě bojů zvířat a gladiátorů i námořní bitva (naumachie). Stavbu amfiteátru hradili Římané z válečné kořisti získané za židovské války, jak o tom svědčí nově interpretovaný nápis z 1. století. Kromě toho pečoval Titus o rozvoj akvaduktů v hlavním městě (Aqua Marcia, Curtia a Caerulea) a vydal příkaz, aby se část Neronova „Zlatého domu“ (Domus aurea) přestavěla na lázně. O jeho velkorysosti vůči obětem katastrof (obnova Kampánie a Říma) již byla řeč.

Panovnická stylizace

Podobně jako Vespasianus byl Titus nucen zabývat se i otázkami legitimity a panovnické stylizace. Flaviovci se nemohli pochlubit obrazy slavných předků jako jiné rody a museli v tomto směru poukazovat na vlastní úspěchy a schopnosti – k tomu jim posloužilo vítězství v židovské válce. Na Titových mincích se objevily legendy „IVDAEA CAPTA“ či „IVDEA DEVICTA“ (Judea podrobena, poražena), vyjadřující zásluhy nové dynastie o stát. Titus nicméně odmítl připojit ke svému jménu vítězné příjmení Iudaicus, protože nechtěl být spojován s židovským náboženstvím a zvyky. V případě Judeje navíc ani nešlo o dobytí nového území, ale jen o bellum iustum, spravedlivou válku proti vzbouřencům.

Legitimitu flaviovského rodu se Titus pokoušel upevnit navázáním na julsko-klaudijské dědictví. Dal razit pamětní mince svých zbožštěných předchůdců na trůně, Augusta a Claudia. Stejně jako Augustus dbal o kult vlastního rodu a zahájil stavbu chrámu božského Vespasiana – ten byl však dokončen až po jeho smrti.

Smrt

Titus zemřel roku 81 na stejném místě jako jeho otec Vespasianus. Jeho předčasná smrt sice vyvolala domněnky, že byl otráven svým bratrem Domitianem, avšak má se za to, že zemřel přirozenou smrtí. Podle některých zpráv prý navzdory radám lékařů navštívil lázně, a to jeho nemoc vážně zhoršilo.

Citát

„

Přátelé, ztratil jsem den.

“

Titova reakce na to, že jednou neudělal za celý den nic dobrého. Suetonius, Titus 8, 1.

Literatura

Prameny

• CASSIUS DIO. Römische Geschichte 5. Překlad Otto Veh. Düsseldorf: Artemis & Winkler, 2007. 574 s. ISBN 978-3-538-03109-8. (německy) 
• JOSEPHUS, Flavius. Válka židovská I (Válečná předehra). Překlad Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka. Praha: Academia, 2004. 311 s. ISBN 80-200-1172-2. 
• JOSEPHUS, Flavius. Válka židovská II (Zkáza Jeruzaléma). Překlad Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka. Praha: Svoboda, 1992. 266 s. ISBN 80-205-0210-6. 
• SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. Životopisy dvanácti císařů. Překlad Bohumil Ryba. Praha: Svoboda, 1999. 584 s. ISBN 80-902300-5-9. 

Domitianus

Domitianus
11. římský císař
Domitianova busta
Doba vlády	14. září 81 – 18. září 96
Úplné jméno	Titus Flavius Domitianus
Narození	24. října 51 Řím
Úmrtí	18. září 96 Řím
Předchůdce	Titus
Nástupce	Nerva
Potomci	jeden syn, zemřel v mládí
Dynastie	flaviovská
Otec	Vespasianus
Matka	Domitilla starší

Titus Flavius Domitianus (24. října 51, Řím – 18. září 96, Řím) byl římský císař z flaviovské dynastie (69–96) panující od 14. září 81 do 18. září 96. Byl mladším synem císaře Vespasiana a současně posledním flaviovským vladařem. K moci se dostal po smrti svého bratra Tita, který byl postižen těžkou chorobou. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří byli přímo ukázkovými vzory panovníků, se Domitianus stal vzorem tyrana na trůně. Za jeho vlády došlo k novým sporům se senátem a k jeho krutému pronásledování. Domitianus zavedl síť placených udavačů, mrhal státními prostředky. Uplatňováním zákona o urážce majestátu překonal dokonce i císaře Nerona a čekal ho i podobný osud. V září roku 96 byl svými odpůrci (v čele s vlastní manželkou Domitií) zavražděn.

Rodina a osobnost

Domitianus se narodil v roce 51 v Římě jako druhý syn budoucího císaře Vespasiana a Flavie Domitilly do poměrně chudých poměrů. Dostalo se mu vzdělání ve svobodných uměních, on je však později již dále nerozvíjel. Byl schopným řečníkem a pokoušel se i o drobné literární útvary. Údajně vydal spisek o pěstování vlasů.

Suetonius nám zanechal popis jeho vzhledu: "Postavu měl urostlou, tvář skromnou a plnou červeně, oči veliké, ale krátkozraké. Jinak byl hezký a sličný, zvláště v mládí, a to celým tělem s výjimkou noh, na nichž měl příliš krátké prsty. V pozdějších letech jej hyzdila také pleš, obtloustlé břicho a hubené nohy, ale ty mu zchřadly teprve po dlouhé nemoci."

Oženil se s Domitií, dcerou význačného Neronova vojevůdce Gnaea Domitia Corbulona, které po svém nástupu na trůn udělil titul augusta. Manželství však nebylo příliš šťastné. Jejich jediný syn zemřel ještě v dětství roku 83. Tato osobní tragédie mohla být jedním z důvodů, proč poté Domitii zapudil, antické prameny však tvrdí, že to bylo kvůli její nevěře s hercem Paridem. Sám Domitianus neměl v tomto ohledu velké skrupule. Suetonius nás informuje, že si náruživě liboval v "lůžkovém zápolení" a později dokonce udržoval poměr s vlastní neteří, Titovou dcerou Julií, a to i v době, kdy se s Domitií opět usmířili.

Rok čtyř císařů

Když syrské legie prohlásily Vespasiana v roce 69 císařem, pobýval Domitianus právě v Římě. Spolu se svým strýcem Flaviem Sabinem byli hlavními postavami flaviovské strany. Sabinus se snažil dojednat s Vitelliem o podmínky kapitulace, avšak Vitelliovi vojáci obklíčili Vespasianovy přívržence na Kapitolu a po několikadenních bojích, kdy celý Kapitol lehl popelem, se jim jej podařilo dobýt. Sabinus byl zajat a později i zabit, ale Domitianovi se podařilo uprchnout v převlečení za kněze-obětníka a ukrýt se u jednoho z otcových klientů. Vyjít ven se odvážil až po definitivní Vitelliově porážce. Vojáci jej pozdravili jako císařského prince a Domitianus začal působit jako prodloužená ruka Vespasianova v Římě, protože ten se stále ještě nalézal v Judeji. Brzy se však začaly projevovat negativní stránky Domitianovy povahy – využíval až zneužíval všech výhod, které mu jeho pozice nabízela, počínal si velmi pyšně a rozmařile, říká se rovněž, že nenechal jedinou sukni na pokoji – až se jeho otec spěšně odebral do Říma, aby jej umravnil.

V roce 70 se mu dostalo jmenování prétorem s konzulskou pravomocí (praetor urbanus consulari potestate), avšak to bylo na dlouho nejvyšší ocenění, kterého se dočkal. Velmi žárlil na úspěchy a hodnosti svého staršího bratra a dychtil se mu všemožně vyrovnat. Proto velmi uvítal, když na severu Galie vypukla vzpoura místních kmenů a horlivě se vypravil ji potlačit. Plamen vzpoury byl však uhašen dříve, než dospěl na místo, tudíž musel dále s nevolí sledovat, jak jej bratr zastiňuje svými vojenskými úspěchy. Domitianus se následně stáhl do ústraní a věnoval se vědám a umění.

Titova krátká vláda

Po Vespasianově smrti se situace začala pomalu měnit. Titus udělil Domitianovi další pocty, v roce 80 si ho vybral za kolegu v konzulátu, a dokonce jej veřejně označoval za svého nástupce – přesto však byl reálný Domitianův vliv stále nulový. Nemůžeme se proto divit, že když Titus náhle zemřel, objevily se spekulace o možném Domitianově podílu na jeho předčasné smrti.

Domitianus císařem

Nečekaná Titova smrt v roce 81 uvolnila Domitianovi cestu na císařský trůn. Navzdory velmi negativnímu tónu, kterým většina antických historiků líčí jeho vládu, zdá se, že alespoň z počátku se držel zásad vládnutí svých předchůdců. Nechal svého bratra prohlásit bohem a potvrdil veškeré dary a pocty, které Titus udělil. Svědomitě se věnoval soudním povinnostem. Úplatné soudce trestal a nabádal lid, aby se nezdráhal takového člověka ohlásit tribunům lidu, aby proti němu mohlo být řádně zakročeno. Stejně nesmlouvavě se choval i k úředníkům v provinciích, takže, jak uvádí Suetonius, "nikdy nevykonávali svou povinnost skromněji a spravedlivěji". Přísnými tresty stíhal i udavačství.

Pokračoval v rozsáhlé výstavbě svých předchůdců. Dokončil stavbu Flaviovského amfiteátru, dnešního Kolosea. Kapitol, který za Tita opět vyhořel, znovu vystavěl. Dále nechal postavit Stadion, Odeion, naumachii (stadion pro předvádění námořních bitev) a další budovy. Často pořádal okázalé hostiny pro lid, při kterých hojně rozdával dary.

Tradicionalista

Domitianus velmi lpěl na starých tradicích. V divadle opět zavedl sektory vyhrazené pro jednotlivé stavy. Jako doživotní censor vyloučil ze senátu několik osob pro chování příčící se mravům předků (většinou šlo o herce nebo bývalé otroky). Zakázal vyklešťování mužů a velmi brojil proti homosexualitě.

Oddaně uctíval bohy a z nich především Minervu, jak je patrné z mnoha jeho mincí. Na její počest pořádal každoročně Panathénské slavnosti s gladiátorskými zápasy i závody básníků. Opět obnovil prastarý trest pohřbení zaživa, jímž se trestaly Vestiny kněžky, které se poskvrnily stykem s muži.

Válečník

Domitianův aureus, na reverzu bohyně Minerva

Domitianus velmi toužil vyrovnat se co do vojenské slávy svému otci i bratru. Krátce po nástupu na trůn, v roce 83, se vydal na tažení proti germánskému kmeni Chattů, aby se i on mohl pyšnit významným vojenským úspěchem. Skutečné úspěchy tohoto tažení však byly pochybné. Antičtí historikové sdělují, že šlo víceméně o loupeživé nájezdy na kmeny žijící v oblasti Porýní. Ať už to tak bylo či nikoliv, nezabránilo to Domitianovi v tom, aby po návratu do Říma oslavil velkolepý triumf a na svých mincích se prezentoval jako přemožitel Germánie. V následujících letech zřídil v Porýní dvě nové provincie, Horní Germánii (Germania Superior) a Dolní Germánii (Germania Inferior). Rovněž je doloženo, že dokončil zábor území tzv. Agri Decumates.

Dalším cílem Domitianových výbojů se stalo Podunají. Dunajská hranice byla často znepokojována loupeživými nájezdy Svébů, sarmatských Jazygů a v neposlední řadě i Dáků, kterým tehdy vládl vojensky velmi zdatný Decebalus. Při jednom z nájezdů byl zabit i moesijský správce Oppius Sabinus. Na rozdíl od germánského tažení, kdy vojenské operace vedl císař sám, při pannonských bojích svěřil vedení války svým zástupcům. V první fázi války šli Římané od porážky k porážce. V jedné bitvě byla pobita celá legie i s velitelem Corneliem Fuskem. Rozzuřený Domitianus, vytáhl proti Markomanům a Kvádům, kteří v rozporu s dohodou nevyslali do dácké války pomocné sbory. I zde byl však poražen, a tudíž byl donucen uzavřít s Decebalem potupný mír. Decebalus se sice od Domitiana nechal naoko korunovat králem, ve skutečnosti však zůstal i nadále nezávislý. Řím se v mírové smlouvě zavázal platit Dákům pravidelný roční poplatek a nadto i vyslat ke králi odborníky ovládající řemesla mírová i válečná.

I přes zjevný neúspěch se Domitianus nezdráhal prezentovat výsledek války jako své nesporné vítězství a v roce 86 oslavil další triumf. Pro nedostatek zajatců a kořisti údajně pochodovali v triumfu koupení otroci a byly vezeny i předměty z císařských skladů. Zakrátko byly boje v Dákii opět obnoveny, tentokrát již úspěšněji. Římským legiím se pod velením Tettia Juliana podařilo porazit Decebalovy oddíly u Tapae v roce 88, přesto však k definitivnímu ukončení dáckých válek došlo až za císaře Traiana.

Celkově byl Domitianus u vojska velmi oblíben, nejspíše i díky tomu, že zvedl žold o třetinu, ze 300 sesterciů na 400. Dobrým příkladem jeho oblíbenosti u vojáků je fakt, že po jeho zavraždění senátoři a lid slavili, kdežto vojska žádala tvrdé potrestání viníků.

Despota

Vespasianus a Titus, třebaže byli nespornými vládci římské říše, se snažili udržovat korektní vztahy se senátem. Za Domitiana se však situace změnila. Na rozdíl od svých předchůdců se již nijak nesnažil uchovat alespoň zdání autority senátu. Naopak, v senátorech spatřoval hrozbu pro svou moc a podle toho se k nim také choval. Při inauguraci se vyhnul slibu, že nikdy nevztáhne ruku na žádného senátora, jak měli jeho předkové ve zvyku slibovat. Již se nespokojil s titulem prvního mezi senátory (princeps), nýbrž se nechal titulovat jako Pán a Bůh (Dominus et Deus) a tento titul užíval i při oficiálních jednáních. Při oslavě triumfu nad germánskými Chatty v roce 83 si nechal odhlasovat neobvykle vysoké pocty. Nejenže získal právo kdykoliv vstoupit do senátu v šatu triumfátora, nýbrž na počest jeho vítězství byl přejmenován měsíc září na Germanicus a říjen na Domitianus. Když se v roce 85 nechal jmenovat doživotním censorem, stal se tak de facto neomezeným pánem senátu s pravomocí rozhodovat o vylučování a přijímání jeho členů. Není divu, že jeho vztahy se senátem tak byly dosti napjaté. To bylo živnou půdou pro Domitianovu podezíravost. Postupně začalo přibývat skutečných či domnělých spiknutí proti němu a mnozí senátoři a jezdci skončili na popravišti.

Olej do ohně ještě přililo povstání Lucia Antonia Saturnina, velitele legií v Horní Germánii, v roce 89. Třebaže bylo rychle potlačeno zásahem císařova velitele Lucia Maxima a veškeré kompromitující dokumenty byly zničeny, Domitianus jej využil k dalším represím proti svým odpůrcům. Mezi nejznámější Domitianovy oběti náleží např. Herennius Senecio, Arulenus Rusticus a Neronův propuštěnec Epafroditos.

Smrt

Na sklonku Domitianovy vlády se nemohli cítit v bezpečí ani nejbližší příbuzní Flaviovců. V roce 95 nechal císař zavraždit svého bratrance a spolukonzula Flavia Clementa, ačkoliv jeho malé syny Vespasiana a Domitiana určil za své nástupce. Důsledkem vraždění, kdy si nikdo nemohl být jist vlastním životem, bylo spiknutí, které nakonec stálo Domitiana život.

Jeho hlavními organizátory byli císařovi správci Parthenius, Sigerius, Entellus a Stephanus, síť spiklenců však byla pravděpodobně mnohem širší. Dle zmínek historiků o něm přinejmenším věděla i císařovna Domitia a městští prefekti Norbanus a Petronius Secundus. Plán vraždy byl prostý, ale pečlivě připravený. Spiklenci věděli, že Domitianus má ve zvyku si po zasedání na soudu na chvíli zdřímnout, a toho hodlali využít. Když se císař jako obvykle odebral na lože, vpadl do ložnice Stephanus, který byl ze spiklenců nejsilnější, a po krátkém zápase usmrtil císaře několika dobře mířenými ranami dýkou.

Smrt nenáviděného panovníka přivítal senát s nadšením. Jeho sochy a obrazy byly zničeny a jeho památka prokleta. Ne všichni však měli z Domitianovy smrti radost. U vojska, zejména u pretoriánů, byl císař poměrně oblíben, pročež tam byla zpráva o jeho smrti přijata nelibě. Prefekt pretoriánů Casperius Aelianus si následně vymohl na Domitianovu nástupci císaři Nervovi potrestání předních spiklenců.

Literatura

Prameny

• CASSIUS DIO. Römische Geschichte 5. Překlad Otto Veh. Düsseldorf: Artemis & Winkler, 2007. 574 s. ISBN 978-3-538-03109-8. (německy) 
• SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. Životopisy dvanácti císařů. Překlad Bohumil Ryba. Praha: Svoboda, 1999. 584 s. ISBN 80-902300-5-9. 
• TACITUS, Cornelius. Z dějin císařského Říma. Překlad Václav Bahník, Antonín Hartmann, Antonín Minařík. Praha: Svoboda, 1976. 476 s. 

Nerva

Nerva
12. římský císař
Marcus Cocceius Nerva
Doba vlády	18. září 96 – 27. leden 98
Úplné jméno	Marcus Cocceius Nerva
Narození	8. listopadu 30 Narnia
Úmrtí	27. ledna 98 Řím
Předchůdce	Domitianus
Nástupce	Traianus
Potomci	Traianus (adoptivní)
Dynastie	adoptivních císařů
Otec	Marcus Cocceius Nerva (starší)
Matka	Sergia Plautilla

Marcus Cocceius Nerva (8. listopadu 30 Narnia, Umbrie – 27. ledna 98 Řím) byl římský císař panující od 18. září 96 do 27. ledna 98, nejprve jako samovládce, od října 97 spolu s Markem Ulpiem Traianem, užívajícím titulu caesar. Nerva je prvním z tzv. adoptivních císařů, za nichž římská říše dosáhla svého největšího rozmachu – v politickém, hospodářském i kulturním smyslu.

Původ a kariéra

Budoucí císař byl synem významného právníka Marka Cocceia Nervy, pocházejícího z urozené italské (nikoli ovšem římské) rodiny. Jeho praděd byl přítelem Augustovým, dosáhl konzulátu a zúčastnil se řady důležitých politických jednání, další příslušník rodu měl zase velmi blízko k císaři Tiberiovi. To vše mladému Nervovi umožnilo zahájit za Nerona úřední kariéru v centru, jejímž vrcholem se stal – už za vlády prvního Flaviovce Vespasiana – řádný konzulát pro rok 71. Podle antických autorů udržoval Nerva dobré vztahy jak s Neronem, tak s Flaviovci, přesto však neunikl krátkému vyhnanství v Tarentu, kam ho z nejasných příčin poslal roku 93 císař Domitianus.

Vláda

Na trůn Nerva nastoupil po Domitianově zavraždění 18. září 96, kdy mu bylo 65 let. Nerva vládl pouhých 16 měsíců. Adoptováním Traiana založil tradici tzv. adoptivních císařů. Hornogermánský místodržitel Traianus byl velmi oblíbený u vojska a jeho faktické designování za nástupce upokojilo zejména pretoriánskou gardu, v níž Domitianovo odstranění vyvolávalo odpor, takže se z podnětu svého velitele Casperia Aeliana proti Nervovi vzbouřila a vynutila si potrestání některých viníků Domitianovy vraždy.

Jinak Nervova vláda patřila spíše ke klidným obdobím. On sám přijal řadu opatření, jimiž se snažil stabilizovat rozkolísanou říši – zrušil stíhání pro urážku císaře a tvrdě potrestal všechny udavače, nejchudším občanům zajistil příděly půdy v ceně šedesáti milionů sesterciů a jejím rozdělením pověřil senátní výbor. Kvůli nedostatku financí prodával majetek z císařského paláce a rušil některá představení a kultovní slavnosti. Svojí šetrností se mu podařilo sanovat státní finance.

Dokončil Domitianem započatou stavbu nového fora, které mělo propojit staré Forum Romanum s novými císařskými fory (Forum transitorium či Nervovo forum). Dne 1. ledna 98 utrpěl při soukromé audienci mrtvici a zemřel o tři týdny později. Byl posledním císařem, který byl pohřben v Augustově mauzoleu.

Citát

„

Neudělal jsem nic, co by mi bránilo vzdát se úřadu a znovu žít v bezpečí jako soukromník.

“

Cassius Dio 68, 3, 1.

Literatura

• CASSIUS DIO. Römische Geschichte 5. Překlad Otto Veh. Düsseldorf: Artemis & Winkler, 2007. 574 s. ISBN 978-3-538-03109-8. (německy) 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 

Traianus

Traianus
13. římský císař
Busta Traiana s občanskou korunou
Doba vlády	28. ledna 98 – 9. srpna 117
Úplné jméno	Marcus Ulpius Traianus
Narození	18. září 53 Hispánie
Úmrtí	9. srpna 117 (63 let) Selinus
Předchůdce	Nerva
Nástupce	Hadrianus
Potomci	Hadrianus (adoptivní)
Dynastie	adoptivních císařů
Otec	Marcus Ulpius Traianus starší, M. Cocceius Nerva (adoptivní)
Matka	Marcia

Marcus Ulpius Traianus (18. září 53 v Italice poblíž dnešní Sevilly – 9. srpna 117 v Selinúntu), obvykle známý jako Traianus (česky Traján), byl římský císař od roku 98 až do své smrti v roce 117. Mezi adoptivními císaři panoval jako druhý v pořadí.

Narodil se v Hispánii a za Domitiana sloužil jako generál v římském vojsku, přičemž se podílel na potlačení povstání Antonia Saturnina v roce 89. Po Domitianově zavraždění v roce 96 přešla vláda podle usnesení římského senátu na Marca Cocceia Nervu, jenž se mezi vojáky netěšil valné popularitě. Po nejistém a bouřlivém prvním roce své vlády, kdy došlo ke vzpouře pretoriánské gardy, byl Nerva přinucen adoptovat Traiana, čímž ho ustavil svým dědicem a nástupcem. Po Nervově smrti 27. ledna 98 se Traianus chopil moci.

V oblasti civilní správy proslul Traianus svým rozsáhlým veřejným stavebním programem, jímž přetvořil Řím, když nechal vybudovat řadu rozmanitých pamětihodností jako Trajánovo fórum nebo Trajánův sloup. Svých největších úspěchů se však Traianus domohl jako vojevůdce. V roce 101 podnikl trestnou výpravu proti dáckému králi Decebalovi. V následujícím roce porazil jeho vojsko v bitvě u Tapae a do roku 106 si Dácii zcela podmanil. Poté se zaměřil na východ a anektoval království Nabatejců, jež bylo přeměněno v provincii Arabia Petraea. V roce 113 se vypravil proti parthské říši a v průběhu několika let postoupil až k Perskému zálivu. Římská říše tím dosáhla svého nejzazšího rozsahu, jelikož se rozprostírala od nynějšího Skotska až po Irák. Při tažení ale Traianus onemocněl a v roce 117, zatímco se vracel do Říma, v Kilíkii zemřel. Senát ho pak prohlásil za boha a jeho ostatky byly uloženy pod Trajánův sloup. Do historie se Traianus zapsal jako císař s výjimečně dobrou reputací.

Život

Původ a kariéra

Traianus byl prvním římským císařem nepocházejícím z Itálie, neboť patřil k potomkům italických kolonistů, kteří se koncem 3. století př. n. l. usadili v Hispánii. Kořeny jeho rodu byly patrně spjaty s umbrijským městem Tuder (dnešní Todi), ačkoli v současnosti se vyskytují názory, že Traianovi předkové byli hispánského původu. Traianovými rodiči byli Marcia, dcera příslušníka starobylého římského patricijského rodu, a Marcus Ulpius Traianus starší, bohatý velkostatkář, jenž byl jako první z rodu Ulpiů připuštěn do senátu. V šedesátých letech 1. století působil Traianus starší nejprve jako velitel legie pod Corbulonem a pod Vespasianem se zúčastnil první židovské války jako legát legio X Fretensis. Během tzv. roku čtyř císařů po Neronově smrti podporoval Traianus starší Vespasiana, za což byl v roce 70 odměněn konzulátem. O tři roky později byl jmenován správcem Sýrie, významné provincie střežící římské východní hranice proti vpádům Parthů, úhlavních nepřátel Římanů. V roce 79 nebo 80 se stal prokonzulem Asie.

Traianus se narodil 18. září 53 v římské kolonii Italice (poblíž Sevilly) v provincii Hispania Baetica. Po dosažení dospělosti prodělal obvyklou kariéru římského senátora. V polovině sedmdesátých let sloužil jako vojenský tribun, přičemž byl v Sýrii podřízen svému otci. Potom byl oženěn s asi o deset let mladší Pompeiou Plotinou, dcerou pozemkového magnáta z města Nemausus (Nîmes), čímž navázal kontakt s galskou aristokracií. V roce 78 byl učiněn quaestorem a v roce 84 vykonával úřad praetora. Dva roky nato byl Traianus ustaven jedním z poručníků nezletilého Publia Aelia Hadriana, syna svého bratrance. Následně byl vybrán za legáta legio VII Gemina, umístěné v Hispanii Tarraconensis. V roce 89 vyrazil odtud k Rýnu, aby se podílel na potlačení Antonia Saturnina, který povstal v Moguntiacu (Mohuč) proti císaři Domitianovi. V dalších letech setrvával Traianus na Rýně a Dunaji a účastnil se Domitianových válek proti barbarům sídlícím za těmito řekami. V roce 91 zastával svůj první konzulát a zhruba v téže době přivedl do Říma stavitele Apollodóra z Damašku. Kromě úřadu konzula mu byla svěřena správa Dolní Moesie, jež představovala obrannou linii proti výbojnému dáckému králi Decebalovi. Nedlouho poté mu Domitianus udělil velení nad nedávno zpacifikovanými legiemi v Horní Germánii.

Mezi vojáky požíval Domitianus značné obliby, ovšem jeho despotické chování vůči senátu vedlo ke vzniku spiknutí, které se mu v září 96 stalo osudným. Po jeho zavraždění vybrali senátoři za císaře starého a ctihodného Marca Cocceia Nervu. Bezdětný Nerva si sice počínal jako zdatný administrátor, na druhou stranu postrádal podporu armády, což činilo jeho postavení velice labilním. V říjnu 97 došlo ke vzpouře pretoriánské gardy, při níž byl Nerva pretoriány zajat jako rukojmí a byl donucen vydat vzbouřencům Domitianovy vrahy, jimž vděčil za trůn. Za těchto nejistých okolností přikročil Nerva k prohlášení Traiana, tehdy jednoho z nejdůležitějších vojenských velitelů, za svého adoptivního syna a nástupce a tím si zabezpečil náklonnost legií. Někteří historikové se domnívají, že Nerva byl k tomuto kroku přinucen skupinou senátorů, obávajících se případného mocenského boje podobného tomu, jaký nastal po Neronově smrti. Podle Historie Augusty doručil Traianovi zprávu o adopci do jeho hlavního stanu v Horní Germánii Hadrianus.

Získání vlády

Traianova socha v Xantenu

Sotva několik měsíců po své adopci byl Traianus v únoru 98 zpraven o Nervově smrti. Všeobecně uznávaný vojevůdce se pak bez vážnějších potíží ujal vlády nad římskou říší. Nerva byl oficiálně zařazen mezi bohy a jeho jméno zahrnul Traianus do své titulatury. K překvapení všech však nový císař neodcestoval ihned do Říma, nýbrž se rozhodl zůstat v germánských provinciích, aby uspořádal tamní záležitosti a obnovil disciplínu legií. Při té příležitosti potvrdil předchozí Domitianova opatření týkající se zřízení dvou provincií, zahájení výstavby pohraničního limitu a rozložení vojenských posádek. V souladu s tím dal vybudovat silnici mezi městy Moguntiacum a Augusta Vindelicorum (Augsburg). Do hodnosti správce Horní Germánie Traianus jmenoval svého přítele Lucia Julia Ursa Serviana. Současně Lucia Licinia Suru pověřil toutéž funkcí v Dolní Germánii. Oba tito muži později osvědčili svoji loajalitu vůči Traianovi a byli oporou jeho vládě. Záhy po svém nástupu na trůn si k sobě dal povolat pretoriánského prefekta, jenž sehrál ústřední roli při vzpouře proti Nervovi, a nechal ho popravit. Eliminováním tohoto potenciálně nebezpečného soupeře konsolidoval Traianus svoji moc. Pretoriánskou gardu doplnil o elitní oddíl kavalerie, nazývaný equites singulares, který byl tvořen germánskými a panonskými jezdci a sloužil jako osobní tělesná stráž císaře. Traianus také reorganizoval frumentarii, vojenský útvar pověřený obstaráváním proviantu, ve výzvědnou síť agentů.

Poté, co navštívil Panonii a Moesii, vstoupil Traianus na podzim 99 poprvé jako císař do Říma. Římský lid uvítal nového vládce s obrovským nadšením, zvlášť když Traianus rozdělil mezi nejchudší obyvatele města takřka padesát milionů sesterciů. Řada lidí nespravedlivě uvězněných za Domitiana byla propuštěna na svobodu a zároveň byl svým vlastníkům vrácen majetek zkonfiskovaný Domitianem. Slibný počátek Traianova panování, tolik odlišný od Domitianovy krutosti a podezřívavosti, vysloužil Traianovi velkou popularitu. Lid ho proto nazýval optimus („nejlepší“) a toto slovo se brzy začalo objevovat jako součást jeho titulu, třebaže teprve v roce 114 mu bylo přiřčeno usnesením senátu. Traianova politika v zásadě navazovala na Domitianovu, neboť stejně jako Domitianus mohl rozhodovat o životě a smrti každého jednotlivce, nicméně jeho přívětivá povaha a vážnost, jíž prokazoval senátorům, mu získala jejich přízeň. S každým senátorem se prý osobně pozdravil a před oběma konzuly slíbil, že nebude jednat v rozporu se zájmy republiky, čímž se formálně přihlásil k Nervovu závazku nepopravit žádného člena senátu bez soudu.

Protože senátoři očekávali příjezd Traiana, jehož vnímali spíše jako vojáka než jako civilistu, s určitým napětím, císařovo vlídné vystupování jim přineslo citelnou úlevu. Gesty zdánlivé rovnoprávnosti Traianus vyzdvihoval ideologické postavení senátu jako vůdčí instituce ve státě a svoji pozici „prvního mezi rovnými“ (primus inter pares). Plinius mladší se tedy mohl obdivovat císaři, jehož považoval za „jednoho z nás“, a o němž se domníval, že se nebude vyvyšovat nad zákony (non est princeps supra leges, sed leges supra principes). Traianus dále stvrdil staré výsady senátu a zrušil zákon o urážce majestátu. Jeho vláda byla tudíž senátem přijímána velmi příznivě, o čemž vypovídá i dochovaná Pliniova chvalořeč na Traiana, sepsaná v roce 100. Plinius byl o několik let později vyslán Traianem do maloasijské provincie Bithynia et Pontus a s císařem udržoval čilou korespondenci, z níž je dobře patrné, že smysl pro spravedlnost a laskavé chování představovaly hlavní rysy císařovy povahy.

Dácké války

Související informace naleznete také na stránce Dácké války.

Bitva mezi Dáky a Římany, výjev z Trajánova sloupu

Během své inspekční cesty po dunajské hranici impéria v letech 98 a 99 byl Traianus podrobně informován o situaci v Dácii, hornaté zemi rozkládající se na sever od středního toku Dunaje. Tamní kmeny pronikaly už za Domitiana na římské území a v letech 87 a 88 proti nim Římané podnikli dvě odvetná tažení, v nichž ale nedosáhli přesvědčivého vítězství. Ačkoli Domitianus uzavřel s dáckým králem Decebalem nepříliš výhodnou mírovou smlouvu, Dákové pokračovali ve svých nepřátelských aktivitách proti Římanům. Decebalus ještě upevnil svou vládu, v čemž mu pomohla rozsáhlá naleziště zlata a stříbra objevená v Dácii. Traianus se rozhodl předejít hrozícím problémům zničením Decebalova království dříve, než Dákové obnoví své vpády do římských provincií jižně od Dunaje. Před samotným zahájením vojenské konfrontace byla zdokonalena pohraniční opevnění a podél Dunaje byla vystavěna silnice, po níž byly přisunuty legie a pomocné sbory (auxilia) z Germánie, Británie a jiných provincií. Celkový počet vojáků vyčleněných k tažení do Dácie činil kolem 100 000 mužů.

Na jaře 101 vyrazil Traianus z Říma a ve Viminaciu (Kostolac) zřídil svoji předsunutou základnu. Někdy mezi březnem a květnem Římané překročili Dunaj, načež porazili dácké vojsko v bitvě v průsmyku Tapae. Římané ovšem utrpěli v tomto střetnutí citelné ztráty a před příchodem zimních měsíců se stáhli zpět na jih. Decebalus využil římského ústupu a přes zamrzlý Dunaj zaútočil do Moesie, odkud byl ale vypuzen. V roce 102 se Traianus opět chopil iniciativy a s vojskem rozděleným do dvou kolon vpadl do nitra Dácie. Decebalus byl nucen roztříštit své síly, nicméně nebyl schopen zastavit římské legie blížící se k Sarmizegetuse, dáckému hlavnímu městu, takže požádal o mír. Podle pokořujících podmínek byl Decebalus nucen svolit s odstoupením Římany zabraného území, srovnat se zemí dácké pevnosti, upustit od jakékoli diplomatické aktivity bez souhlasu senátu a akceptovat římskou posádku v Sarmizegetuse. Musel rovněž slíbit Traianovi poslušnost a stal se tak římským klientem. Nato se Traianus odebral do Říma, kde mu byl udělen titul Dacicus.

Území Dácie podrobené Římany

Vratký mír nevydržel příliš dlouho, protože v roce 105 se Decebalus pokusil vzbouřit sousední kmeny proti Římanům a opětovně napadl římské území. Traianus shromáždil mocné vojsko sestávající z jedenácti legií, s nimiž na jaře 106 přešel do Dácie přes kamenný most navržený Apollodórem z Damašku. Následovalo krátké, avšak velice kruté střetnutí, při němž římští vojáci dobyli Sarmizegetusu, jíž poté vyplenili a srovnali se zemí. Prchající Decebalus spáchal sebevraždu, čímž se vyhnul pokořujícímu zajetí. Na podmaněném území byla zřízena provincie, jejímž střediskem bylo ustaveno nově založené město, pojmenované Colonia Ulpia Traiana Sarmizegetusa. Dákové přeživší válečné běsnění byli buď zmasakrováni, nebo prodáni do otroctví, zatímco vylidněné území Dácie bylo osídleno kolonisty z různých části impéria. Traianus oslavil v Římě kolosální triumf, při němž byly uspořádány velkolepé gladiátorské hry, trvající 123 dní. Římané se v závěru tažení zmocnili královského pokladu, tvořeného téměř 200 tunami zlata a více než 300 tunami stříbra. Toto neskutečně ohromné bohatství umožnilo Traianovi financovat nákladný stavební program, v jehož rámci byl v Římě vybudován Trajánův sloup, znázorňující průběh obou dáckých válek. V roce 109 byl pak v Adamclisi vztyčen monument Tropaeum Traiani, připomínající římské vítězství nad Dáky.

Ovládnutí Nabateje

Po úspěšném završení dácké kampaně obrátil Traianus svoji pozornost do Orientu. V roce 106, krátce po podrobení Dácie, zemřel nabatejský král Rabbel II. Sótér. Nabatejští Arabové, jejichž království s centrem ve městě Petra sahalo od Sinaje a Negevu až k pouštím Hidžázu, dosáhli věhlasu jako zdatní obchodníci, dovážející kadidlo a myrhu z území nynějšího Ománu a koření z Indie. Z toho jim plynuly značné zisky, přestože byli nuceni platit vysoké clo Římanům. Zdá se, že Římané chtěli tento výnosný obchod získat celý pro sebe. Traianus tudíž využil královy smrti a prohlásil Nabateu za římskou provincii Arabii Petraeu (zhruba nynější Jordánsko a severozápad Saúdské Arábie). Aulus Cornelius Palma, správce Sýrie, vedl invazní vojsko, jež nenarazilo na žádný odpor ze strany místního obyvatelstva. Římané umístili v roce 107 jednu legii do města Bostra (Bosra) a v dalších letech byla vystavěna silnice Via Nova Traiana, poskytující snadný přístup do nitra provincie za účelem zdolání možného povstání.

Tažení na východě

Mapa území dobytých Traianem na východě

Po ovládnutí Dácie se Traianus věnoval sedm let veskrze civilním záležitostem. Teprve v roce 113 zahájil přípravy na válku s Parthy, jejichž velkokrál Osroés dosadil bez svolení Římanů svého příbuzného na arménský královský trůn. Narušení římské sféry vlivu v Arménii, která byla od dob Nerona ovládána klienty Římanů, posloužilo Traianovi jako záminka k uskutečnění svého záměru, jímž bylo zničení parthské říše, nejvážnějšího protivníka římské moci na východě. Traianus zřejmě snil o napodobení Alexandrova dobyvatelského tažení, k čemuž mu mohla dopomoci probíhající občanská válka mezi Parthy. Koncem října 113 opustil císař Řím, odkud odcestoval přes Řecko do Antiochie, kde přezimoval. Při cestě ostentativně odmítl parthského vyslance, jenž mu přinášel jménem svého pána štědré dary a navrhoval diplomatické vyjednávání. V průběhu zimy dorazily do Sýrie četné posily. Před vlastním útokem proti Parthům zamířil Traianus na sever do Arménie a v dubnu 114 vytáhl směrem k Melitene (Malatya).

Poté, co se setkal s právě dorazivšími, čerstvými sbory z dunajské hranice, disponoval Traianus celkem sedmnácti legiemi. V čele takovéto ohromné vojenské síly rychle pronikl do Arménie, jejíž Parthy ustavený král Parthamasiris se mu v srpnu vzdal ve městě Arsamosata. Oproti všem očekáváním však Parthamasiris nebyl Traianem uznán za krále, nýbrž byl sesazen a brzy nato, údajně při pokusu o útěk, zabit. Traianus prohlásil arménský trůn za uprázdněný, takže mohl Arménii začlenit do římské říše. Po zbytek roku se Traianus zabýval konsolidací dobytého teritoria vysíláním detašovaných vojenských oddílů do různých částí Arménie. Okolní parthští vazalové a kavkazské kmeny se ihned poddali Římanům, čímž si Traianus zajistil území Albánie a Ibérie.

Na jaře 115 se Traianus vypravil z arménské vysočiny na jih, přičemž napadl Edessu, hlavní město Osroény, a parthskou pevnost Nisibis (Nusaybin). Osroés nedokázal ochránit svého arménského spojence a i nyní podnikl jen málo, aby zastavil pokračující Traianův postup. Pravděpodobný důvod královy nečinnosti představovala hrozba útoku ze strany jeho parthského protivníka Vologaisa III., kontrolujícího východní provincie říše. Nejvážnějším Traianovým soupeřem proto nebyl parthský král, ale vládce Adiabeny. Ten ustoupil na východ od řeky Tigris, neboť byl vystaven silnému tlaku Lusia Quieta, Traianova velitele jízdy. Po obsazení Nisibis Římany se vládcové Osroény a Kordueny podrobili Traianovi. Před koncem roku 115 se pak Traianus zmocnil měst Singary a Dúry Európos. Před začátkem zimy odjel do Antiochie, aby se zde přichystal na rozhodující úder proti Osroovi. Při svém pobytu v Antiochii oznámil Traianus zřízení provincií Arménie a Mezopotámie, za což ho senát obdařil čestným přízviskem Parthicus. V prosinci 115 došlo v Sýrii k zemětřesení, při němž si císař zachránil život skokem z okna hroutící se budovy. Ovšem ani tato neblahá událost Traiana neodradila od dobývání Parthie.

Územní rozsah římské říše na sklonku Traianovy vlády

V roce 116 se Traianus přesunul na východní břeh Tigridu, následně opanoval Ninive a Arbelu (Irbíl), středisko Adiabeny, a na nabytém území vytvořil provincii Asýrii. Poté se vydal na jih a bez boje okupoval Babylón. Římané potom postoupili ke Ktésifóntu, parthskému hlavnímu městu, jež po krátkém obléhání otevřelo své brány. Kromě Ktésifóntu padly do rukou Traiana také město Seleukie a Osroova dcera, zatímco poražený velkokrál vyhledal útočiště za pohořím Zagros na východě. Ve městě Dúra Európos, nalézajícím se při Eufratu, nechal Traianus vybudovat flotilu padesáti lodí, na nichž přepravil své muže po proudu řeky až do Perského zálivu. Traianus se v tomto okamžiku ocitl na vrcholu své moci, jelikož hranice římské říše byly jeho přičiněním posunuty na svoji nejzazší mez. Císař měl přesto podle Cassia Diona zalitovat, že pro svůj pokročilý věk nemůže táhnout dále na východ po stopách Alexandra.

Neklid v říši

Třebaže válka s Parthy se vyvíjela velice příznivě, její vedení si vyžadovalo enormní finanční i lidské zdroje impéria. Téměř polovina římských legií se zapojila do tažení na východě. Zaneprázdněnosti římské armády využili Židé, zaujímající tradičně nepřátelský postoj vůči Římanům a podléhající od skončení první židovské války mimořádné dani (fiscus Judaicus). V roce 115 vypuklo židovské povstání v Kyrenaice, načež se rozšířilo do Egypta, kde zasáhlo Alexandrii s její početnou židovskou populací a Théby na jihu. Římské prameny se zmiňují o desítkách tisíc zmasakrovaných Řeků a Římanů, kteří v Kyréně padli za oběť vzbouřeným Židům. Navíc byl ochromen vývoz egyptského obilí, což zapříčinilo hlad mezi masami chudých obyvatel Říma. Traianus sice přikázal Quintu Marciu Turbonovi zdolat alexandrijské Židy, nicméně židovské povstání zanedlouho zachvátilo rovněž Kypr a postihlo patrně i Judeu. Teprve na podzim roku 117 se Lusiu Quietovi, jenž byl jmenován místodržitelem Judeje, podařilo rozdrtit vzpouru v Egyptě. Po nastolení pořádku na Kypru byli všichni Židé z ostrova vypuzeni a po dalších více než tisíc let jim bylo zakázáno se tu usazovat.

Bouřily se taktéž nedávno dobyté východní provincie, v čemž sehrála výraznou roli židovská diaspora v Mezopotámii. Revolta, narušující protažené zásobovací linie Římanů, se rozhořela nejvíce ve městech Seleukie, Nisibis a Edessa. Opakovaným římským útokům navíc odolávala dosud nepodrobená pevnost Hatra, jejímuž náročnému obléhání byl Traianus osobně přítomen. Římané byli nuceni stáhnout legie kvůli zabezpečení klidu ve svém týlu. Ačkoli všechna tato ohniska odporu, s výjimkou Hatry, byla obsazena a vypleněna, celá jižní Mezopotámie byla stále velmi nepokojná. Parthové mezitím přeskupili své síly a zahájili protiútoky do Arménie a Adiabeny, avšak nedostatek koordinace jim znemožnil vytěžit z římských obtíží jakoukoli výhodu. Proti Římanům se postavili také obyvatelé Palmýry, vnímající římskou kontrolu Mezopotámie jako ohrožení svého postavení obchodních prostředníků mezi oběma říšemi. Ve snaze stabilizovat poměry dosadil Traianus na trůn v Ktésifóntu Osroova syna Parthamaspata, situace Římanů ovšem zůstávala i nadále vážná.

Vnitřní politika

Trajánova spravedlnost, obraz od Eugèna Delacroix

Traianova politika se vyznačovala okázalým projevováním úcty a respektu senátorům, přičemž byla zdůrazňována vedoucí úloha senátu v duchu přetrvávajících republikánských tradic (res publica restituta) a zachovávání zvyků předků (mos maiorum). Díky dobrým vztahům se senátory byl princeps schopen prosazovat své cíle, aniž by musel vzdorovat vážnější opozici. Traianova moc tudíž nepramenila z jeho imperia, nýbrž spíše z jeho autority (auctoritas). Historik Tacitus se v Agricolově životopise zmiňuje o Nervou nastolené a Traianem upevněné slučitelnosti jedinovlády s osobní svobodou. Ať už Tacitus skutečně věřil v možnost souladu principátu a svobody, na počátku 2. století byla tato naděje zjevně vlastní valné části římské aristokracie. Traianus svým založením a činy přispěl k posílení tohoto očekávání, neboť mnoho senátorů odměnil vysokými hodnostmi či významně povýšil. Vedle toho zastával pouze šest konzulátů, čímž se zřetelně odlišil od svých flaviovských předchůdců. Některým svým přátelům, jako byl třeba Sextus Julius Frontinus, umožnil vykonávat tento úřad potřetí, což byla pocta, jaké se za trvání principátu dostalo jen několika málo lidem. Senát však pro Traiana znamenal hlavně důležitý zdroj kompetentních a čestných jedinců schopných pomoci mu se správou státu a s velením. Vzájemná spolupráce byla proto žádoucí z čistě pragmatických důvodů. O tom, komu náleží faktická moc ve státě, navíc nemohlo být nejmenších pochyb. Dobře to ilustruje situace, kdy bylo rozhodnuto o vyražení mincí, znázorňujících senát jako ochránce říše. Traianus dal tyto mince ihned stáhnout z oběhu, protože pouze princeps zodpovídal za věčné trvání pořádku a míru.

Traianus nekladl důraz jen na udržování výtečných styků se senátory, jelikož mezi císařskými rádci vzrůstal vliv jezdců na úkor propuštěnců. Především ale nově definoval samotné zásady principátu a vědomě se distancoval od Domitianovy tyranie. Dosavadní vzory principových ideálních ctností, jimiž byly clementia (dobrotivost), iustitia (spravedlnost), pietas (zbožnost) a virtus (zdatnost), byly doplněny o moderatio (umírněnost), comitas (přívětivost), temperantia (sebeovládání), mansuetudo (dobromyslnost), humanitas (lidskost) a obzvláště civilitas (občanskost). Dále nechal provést zásadní inovaci administrativy, když ustavil curatores. Tito úředníci, reprezentující centrální vládu, převzali kontrolu nad finančním hospodařením měst v Itálii a provinciích. Funkci curatora vykonával v Bithýnii i Plinius mladší, jenž se prostřednictvím dopisů radil s císařem o vhodném postupu vůči tamním křesťanům.

Římskému lidu vycházel Traianus vstříc péčí o bezvadné fungování rozdílení obilí (annona), jež reorganizoval a zvýšil počet jeho příjemců, a konáním nákladných her. Satirik Juvenalis, císařův současník, v jednom ze svých nejznámějších výroků bědoval nad tím, že římským občanům, jakmile se jednou stali pány světa, postačí ke spokojenosti pouze „chléb a hry“ (panem et circenses). Traianus propracoval Nervou zavedené podpory pro osiřelé a chudé děti (alimenta). Peněžní prostředky nezbytné k zajištění tohoto systému byly opatřeny z dácké kořisti a později byly hrazeny z příjmů ze speciálních dávek poskytovaných velkostatkáři. V důsledku své štědrosti při udílení donativů při nástupu na trůn byl Traianus v roce 99 nucen devalvovat aureus, římskou zlatou minci, snížením jejího obsahu zlata o 5 %.

Senátorům bylo stanoveno, aby třetinu svého bohatství vložili do italských pozemků. Traianus chtěl tak senátory přimět k užšímu propojení svých zájmů s centrem říše, protože právě v tomto období vzrůstal počet členů senátu neitalského původu. Císař dbal rovněž o usazování vysloužilých legionářů v Itálii. Tato „obnova Itálie“ (restitutio Italiae) byla připomínána i na tehdejších mincích. Před rozhodujícím střetnutím s Decebalem dal Traianus odvést dvě nové legie, hrdě pojmenované legio II Traiana a legio XXX Ulpia, jejichž vojáci pocházeli výhradně z řad Italů. Tím zvýšil celkový počet římských legií na třicet, takže na počátku 2. století disponovali Římané téměř 400 000 vojáky, z nichž 180 000 tvořili legionáři a zhruba 200 000 připadalo na pomocné sbory. V římských službách působilo ještě asi 11 000 spojenců v nepravidelných oddílech.

Stavební činnost

Most v Alcántaře

Traianus se pustil do rozsáhlého veřejného stavebního programu, který měl výrazný dopad na infrastrukturu Říma, Itálie a provincií. Dal budovat silnice, mosty, akvadukty, přístavy, veřejné stavby a inicioval také rekultivaci rozlehlých pustin. Impozantní důkazy jeho činnosti se dosud nalézají na Pyrenejském poloostrově, v severní Africe, na Balkáně a v Itálii. Řím byl zkrášlen velkolepým komplexem Trajánova fóra, jež bylo mnohem prostornější než jiná císařská fóra. Třebaže základy byly položeny už za Domitiana, hlavní zásluha na jeho konečné podobě patřila Apollodórovi z Damašku. Fórum, umístěné mezi pahorky Quirinalem a Kapitolem, zahrnovalo sloupovím ohraničené náměstí, v jehož středu stála jezdecká socha císaře. K fóru přiléhalo dosud zachovalé Trajánovo tržiště, postavené z cihel. Za náměstím se nacházely Basilica Ulpia a dvě knihovny pro řecké a latinské svitky. Mezi knihovnami se tyčil Trajánův sloup s reliéfy spirálovitě se točícími vzhůru a vyobrazujícími historii dáckých válek. Na vrcholu sloupu se později skvěla Traianova socha, nicméně ve středověku byla odstraněna a v roce 1587 ji nahradila bronzová skulptura svatého Petra. Částečně na základech někdejšího Neronova Zlatého domu (Domus Aurea) na Esquilinu byly vytvořeny obrovské Trajánovy lázně. V roce 109 byl dokončen nový akvadukt, přivádějící na Janiculum čistou vodu z přibližně 60 kilometrů vzdáleného jezera Bracciano.

Nejvýznamnějším soudobým monumentem v Itálii byl vítězný oblouk v Beneventu z roku 114, na němž byl Traianus znázorněn jako císař vedoucí řádný civilní život. Silnice Via Traiana měla zabezpečit rychlejší spojení s přístavem Brundisium (Brindisi) na místo starobylé Via Appia. Mezi léty 106 až 113 Traianus dohlížel na budování nového přístavu v Ostii, při ústí řeky Tiberu. Primárním účelem tohoto přístavu bylo umožnit stálý a nerušený dovoz egyptského obilí do Říma. Nejpozoruhodnější stavební dílo mimo Itálii z období panování Traiana představoval most v Alcántaře v Hispánii, přetínající řeku Tagus (Tajo). Tento most náleží k hojným dokladům pozornosti, jíž císař věnoval zlepšování komunikací v římské říši.

Rodinné poměry

Smrtí svého otce někdy před rokem 100 ztratil Traianus jediného blízkého mužského příbuzného. Jeho život byl tudíž úzce spjat s ženami, jež ho obklopovaly. Traianova manželka Pompeia Plotina pocházela z Gallie Narbonensis. Jejich svazek byl šťastný, nebyli ale obdařeni žádnými dětmi. Plotina přijala v roce 105 titul augusty a svého muže přežila o čtyři roky. Traianus pociťoval silnou náklonnost vůči své starší sestře Ulpii Marcianě. Ta obdržela titul augusty v téže době jako Plotina, a když v roce 112 zemřela, byla prohlášena za bohyni. Augustou se poté stala i Marciina dcera Matidia. Oběma těmto ženám zasvětil Traianův nástupce Hadrianus dvě baziliky a chrám na Martově poli. Matidiina dcera a Traianova praneteř Vibia Sabina se v roce 100 provdala za Hadriana. Plotině, Marcianě a Matidii příslušela ve veřejném životě státu důležitější role než jakékoli jejich předchůdkyni. Doprovázely císaře na jeho cestách a měly velký vliv na jeho rozhodnutí. Na četných monumentech po celé říši byla uváděna jejich jména vedle císařova.

Smrt a následnictví

Traiana mramorová busta

Traianovo zdraví vážně utrpělo v důsledku nadměrného horka při dobývání mezopotámské Hatry. Císař, vyčerpaný tři roky trvajícím válčením, koncem roku 116 onemocněl a jeho stav se rychle horšil, kvůli čemuž se odebral zpět do Antiochie. V polovině roku 117 se odhodlal k návratu do Itálie, ovšem během cesty ho jeho podlomené zdraví v kilickém Selinúntu (Gazipaşa) definitivně zradilo a 9. srpna podlehl mrtvici. Krátce před smrtí adoptoval svého příbuzného Hadriana a tím ho určil za svého nástupce. Nelze zcela vyloučit, že Plotina a Matidia se vyslovily pro Hadriana až po Traianově skonu. Navzdory těmto zvěstem je třeba podotknout, že Hadrianus neměl žádného reálného konkurenta, jeho následnictví se jevilo naprosto logickým a není proto důvod pochybovat o legitimitě jeho vlády. Nový princeps poskytl svému předchůdci všechny pocty obvykle prokazované zesnulým císařům. Traianus byl deifikován, přičemž po oficiálním povýšení mezi bohy znělo jeho jméno divus Traianus Parthicus. Jeho vítězství bylo oslaveno grandiózním triumfem a urna s jeho ostatky byla uložena do podstavce po něm pojmenovaného sloupu. Pohřbení uvnitř posvátných hranic města (pomerium) bylo jevem nevídaným, neboť Římané pochovávali své mrtvé mimo město.

Jeho nástup k moci označil Tacitus za počátek „nejblaženějšího věku“ (beatissimum saeculum) a tímto způsobem se jeho panování rovněž zapsalo do obecného povědomí. Traianova výtečná pověst zůstala do dnešních dnů bez poskvrny, ačkoli jeho poslední tažení nepřineslo trvalý úspěch. Přestože disponoval stejně ohromnou mocí jako Domitianus, nakládal s ní diametrálně odlišně. Obdivovaný lidem a uznávaný senátorskou aristokracií nemusel čelit žádným vnitřním potížím zásadnějšího charakteru, ani žádné opozici, či uchazeči o trůn. Ještě ve 4. století provázel senát každého nového císaře modlitbou, aby byl „šťastnější než Augustus, lepší než Traianus“ (felicior Augusto, melior Traiano). Pozdější christianizace Říma ještě pozvedla Traianův věhlas. Podle legendy měl papež Řehoř I. vzkřísit Traiana z mrtvých a pokřtít ho. Ve středověku platil Traianus za vzor spravedlivého vládce. Teologové, jako byl Tomáš Akvinský, o něm hovořili jako o příkladu ctnostného pohana. V Božské komedii vidí Dante Alighieri Traianova ducha spolu s jinými historickými a mytologickými postavami vynikajícími pro svou spravedlnost v Jovově nebi.

Odkaz

Trajánův kiosek, 1857, autor: Francis Frith

Traianus docílil senzačních vojenských vítězství, jež však s výjimkou Dácie zajistila Římu spíše krátkodobé územní zisky. Nicméně i přes svoji vojenskou angažovanost nevyřešil dva zásadní strategické problémy Římanů, jimiž byly příliš dlouhá a exponovaná hranice na severu a zranitelná hranice s parthskou říši. Třebaže eliminoval dácké nebezpečí a oslabil Parthy, nedokázal vymezit hájitelnější a udržitelnější obrannou linii říše. Traianus reorganizoval fungování státního mechanismu a díky svým přednostem a reputaci usnadnil provinciálům přístup k nejvyšším hodnostem. Přesto mu lze vytknout, že se nepokusil reformovat kořistnickou podstatu hospodářského a sociálního systému říše. Ačkoli nechal popravit dva význačné křesťany, nijak nepřekážel šíření tohoto hnutí, vystupujícího nepřátelsky vůči římskému státu. Traianus zdárně zdolal židovské rebely, nedokázal ovšem začlenit Židy do římské pohanské společnosti a dosáhnout trvalého smíru s nimi. Výsledkem bylo další, ještě zuřivější židovské povstání za Hadriana.

Hadrianus, jenž převzal velení nad legiemi na východě po Traianově odchodu z Mezopotámie, záhy rezignoval na politiku expanze. Pravděpodobně již na podzim 117 odvedl římské vojsko z Arménie a Mezopotámie zpět za Eufrat. Parthamaspates, Traianem dosazený loutkový král, uprchl nedlouho poté k Římanům. Na místo výbojů se Hadrianus soustředil na konsolidaci všeho, čeho bylo dosaženo. Nejtrvalejším Traianovým počinem se tudíž ukázalo dobytí a kolonizace Dácie. Přestože psané záznamy jsou velice řídké a místní provincie byla už ve druhé polovině 3. století vyklizena, latinský jazyk zde podle určitých teorií přetrval a vyvinul se v moderní rumunštinu. Traianovou vládou dále započalo dlouhé období stability a prosperity, neboť navázal na Nervovu přínosnou metodu předávání trůnu adopcí vybraného nástupce. Protože Hadrianus a jeho následovník pokračovali v nastolené tradici, bylo do čela státu postaveno několik vysoce kompetentních jedinců, známých jako adoptivní císaři.

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Trajan na německé Wikipedii a Trajan na anglické Wikipedii.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• DAICOVICIU, Hadrian. Dákové. Praha : Mladá fronta, 1973
• GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha : Levné knihy KMa, 2005. ISBN 80-7309-189-5
• GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. Praha : BB/art, 2006. ISBN 80-7341-930-0
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• MAŠKIN, Nikolaj A. Dějiny starověkého Říma. Praha : SNPL, 1957
• PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé: říše stvořená a zničená válkou. Praha : Fighters Publications, 2007. ISBN 978-80-86977-10-2
• ROSSI, Lino. Trajan’s Column and the Dacian Wars. London : Thames and Hudson, 1971. ISBN 0-500-40016-4
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6

Hadrianus

Hadrianus
14. římský císař
Hadrianova busta v Kapitolských muzeích
Doba vlády	10. srpna 117 – 10. července 138
Úplné jméno	Publius Aelius Hadrianus
Narození	24. ledna 76 Italica (Hispánie)
Úmrtí	10. července 138 (věk 62) Baiae (Itálie)
Předchůdce	Traianus
Nástupce	Antoninus Pius
Potomci	Lucius Aelius (adoptivní) Antoninus Pius (adoptivní)
Dynastie	adoptivních císařů
Otec	Publius Aelius Hadrianus (starší)
Matka	Domitia Paulina

Publius Aelius Hadrianus (24. ledna 76 v Italice – 10. července 138 nedaleko Neapole), běžně známý jako Hadrianus (česky Hadrián), byl římský císař v letech 117 až 138. Náležel k tzv. adoptivním císařům, mezi nimiž vládl jako třetí v pořadí.

Hadrianus pocházel z význačného rodu Aeliů, jenž původně sídlil v italském kraji Picenum a později se usadil v římské kolonii Italice v Hispánii. Hadrianův předchůdce Traianus byl bratrancem jeho otce. I přes hojné náznaky přízně se Traianus zdráhal oficiálně určit Hadriana za svého následníka. Podle Pompeii Plotiny, Traianovy manželky, ho jmenoval císařem teprve krátce před svou smrtí. Plotina projevovala Hadrianovi své sympatie, čemuž zřejmě Hadrianus vděčil za svou vládu.

Podpora ze strany Plotiny byla obecně považována za příčinu Hadrianova nástupnictví. Existují ovšem důkazy svědčící o tom, že si Hadrianus vydobyl císařskou hodnost svými zásluhami při správě a velení ještě za doby trvání Traianova života. Mezi léty 100 a 108 podal Traianus několik veřejných dokladů své osobní náklonnosti vůči Hadrianovi, když ho zasnoubil se svou praneteří Vibií Sabinou, zařadil ho mezi svůj doprovod, obdaroval ho diamantovým prstenem od Nervy, což si Hadrianus vykládal jako znamení příslibu následnictví, doporučil ho do úřadu konzula (consul suffectus) a zahrnul ho četnými jinými poctami a dary. Ačkoli Hadriana s Traianem poutal příbuzenský svazek, rozhodující vliv na jeho budoucnost měli patrně Plotina a Lucius Licinius Sura, Traianův blízký přítel.

Hadrianovy vztahy se senátem se vyznačovaly určitým napětím vyvolaným popravou čtyř předních konzulárů, kteří údajně osnovali spiknutí proti císaři. Správní reformy provedené během jeho panování dále podnítily opozici ze strany senátorů, neboť Hadrianus uskutečnil reorganizaci administrativního systému, v němž zaujímali stále důležitější postavení zkušení odborníci. V důsledku toho byl výkon mnoha oblastí státní správy přenesen do rukou profesionálních úředníků, čímž byla oslabena pozice senátorských a aristokratických elit.

Život

Mládí

Celá řada antických pramenů uvádí, že Hadrianus se narodil 24. ledna 76 v Italice (poblíž dnešní Sevilly) v provincii Hispania Baetica. Nicméně v císařově životopise v Historii Augustě je zmíněno, že Hadrianovým rodištěm byl Řím. Hadrianovi předkové pocházeli z Hadrie (Atri), města v Picenu v Itálii, odkud se přesunuli do hispánské Italiky nedlouho po jejím založení Scipionem Africanem. Hadrianův děd Aelius Maryllinus byl prvním příslušníkem rodu Aeliů, jenž se stal členem římského senátu. Jeho otec Publius Aelius Hadrianus Afer byl taktéž senátorem a dosáhl hodnosti praetora, přičemž strávil většinu svého života v Římě. Aeliové byli spřízněni s významnými aristokratickými rodinami. Afer byl z matčiny strany bratrancem Traiana. Domitia Paulina, Hadrianova matka, byla dcerou hispano-římského senátora z města Gades (Cádiz), zatímco Hadrianova sestra Aelia Domitia Paulina byla provdána za trojnásobného konzula Lucia Julia Ursa Serviana.

Hadrianova busta v Národním archeologickém muzeu v Athénách

Poté, co Afer v roce 86 zemřel, byli Traianus a jezdec Publius Acilius Attianus ustaveni Hadrianovými poručníky. Ve věku čtrnácti let navštívil Hadrianus Italiku, kde pobyl sotva jeden rok, načež byl pozván do Říma Traianem, tehdy zastávajícím konzulát. Do Italiky se Hadrianus již nikdy nevrátil, později ji ale povýšil na kolonii. V průběhu svých školních studií se Hadrianus velice podrobně zajímal o řeckou literaturu, kvůli čemuž mu někteří lidé přezdívali „Řekáček“ (Graeculus). Po završení vzdělávání započal v roce 94 svoji veřejnou dráhu (cursus honorum) působením ve sboru vigintisexvirů. Následně vykonával hodnost vojenského tribuna v legii II Adiutrix, umístěné ve městě Aquincum (Budapešť). Nato byl převelen k legio V Macedonica na dolním Dunaji. Po Nervově smrti na počátku roku 98 Hadrianus spěšně odcestoval za Traianem do Horní Germánie, aby ho osobně informoval o jeho nástupu na trůn. Zde setrval jako tribun u legie XXII Primigenia, jež byla posádkou v Moguntiacu (Mohuč). V roce 101 byl na přímluvu císaře určen za quaestora.

Za první dácké války Hadrianus doprovázel Traiana jako comes Augusti do Dácie, nezůstal ovšem po jeho boku po celé trvání kampaně, nýbrž se odebral do Říma, aby se ucházel o úřad tribuna lidu. Po vypuknutí druhé dácké války byl Traianovi znovu nablízku, tentokrát jako legát legio I Minervia. Po ukončení konfliktu velel legii v Dolní Panonii a posléze byl jmenován místodržitelem této provincie. Klidná zahraničněpolitická situace římské říše za Hadrianova panování nijak zvlášť neprověřila jeho vojenskou zdatnost. Jeho zkušenosti s velením vojsku a prokázané řídicí schopnosti však nasvědčují určitému talentu v oblasti strategie. V roce 108 byl zvolen konzulem (consul suffectus) a někdy na přelomu let 110 a 111 se vydal do Athén, kde se setkal s filosofem Epiktétem, představitelem stoicismu, s nímž ho pojilo hluboké přátelství. Přímý kontakt s helénskou kulturou na Hadriana velmi zapůsobil. Dokladem toho je skutečnost, že po vzoru řeckých filozofů nosil vous, což bylo u Římanů zcela neobvyklé. V Athénách byl zvolen archóntem, a dokonce mu bylo uděleno athénské občanství.

Podle Historie Augusty patřil Hadrianus mezi Traianovy oblíbence. Přesto jejich vztahy nebyly vždy dobré, v čemž sehrála svoji roli Traianova slabost vůči mladým chlapcům, o níž se zmiňuje rovněž Cassius Dio. Traiana si Hadrianus opět naklonil prostřednictvím Lucia Licinia Sury, vlivného a bohatého senátora původem z Tarraca (Tarragona), který zemřel patrně v roce 108. Navíc byl chráněncem císařovny Pompeiy Plotiny. V roce 100 upevnil Hadrianus své spojení s císařskou rodinou svatbou s Vibií Sabinou, Traianovou praneteří.

Během tažení proti Parthům působil v Traianově štábu ve funkci legáta. V počáteční vítězné fázi války, ani při následném povstání v Mezopotámii Hadrianus nevykonal nic zaznamenání hodného. Poté, co byl dosavadní místodržitel Sýrie vyslán uklidnit opětovně rozjitřené poměry v Dácii, byl Hadrianus jmenován na jeho místo. V té době už se vážně nemocný Traianus rozhodl ke zpáteční cestě do Říma, zatímco Hadrianus měl setrvat v Sýrii a udržovat pořádek na východě. Císař dorazil do kilického Selinúntu, aniž mohl kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu pokračovat. Přestože Hadrianus byl zřejmě jediným možným nástupcem, Traianus ho dosud neadoptoval, a neustavil ho tedy svým dědicem. Teprve na smrtelné posteli, ošetřován Plotinou, Hadriana přijal za svého syna. Jelikož příslušný dokument byl podepsán Plotinou, nabízí se domněnka, že Traianus byl mrtev dříve, než stihl Hadriana skutečně adoptovat. Po Traianově smrti zveřejnili 9. srpna 117 Plotina a pretoriánský prefekt Publius Acilius Attianus Hadrianovu adopci. 11. srpna byl pak Hadrianus pozdraven syrskými legiemi jako císař a tento den slavil jako okamžik svého nástupu na trůn (dies imperii).

Zajištění vlády

Replika Hadrianovy podobizny z počátku vlády

Krátce po uchopení moci si Hadrianus zabezpečil podporu armády. Propustil Lusia Quieta, římského vojevůdce berberského původu, jenž se účastnil výpravy na východ a jehož Traianus určil za správce Judeje. Quietova vojenská proslulost z něho dělala Hadrianova potenciálního soupeře. Třebaže aklamace vojskem učinila Hadrianovo povýšení do císařské hodnosti nezvratnou skutečností, Hadrianus respektoval tradiční zvyklosti a požádal dopisem senát o potvrzení. Když byly senátorům předloženy písemnosti dokládající Hadrianovu adopci, byla i jimi jeho vláda formálně akceptována. Zvěsti o nepravosti dokumentu nebyly brány příliš vážně, neboť legitimita Hadrianovy vlády byla odvozena ze souhlasu senátu a armády. Zaneprázdněn úpravou administrativních záležitostí v provinciích na východě a na Dunaji, stejně jako doznívajícím konfliktem se Židy, nevěnoval Hadrianus dostatečnou pozornost konsolidaci své moci v hlavním městě. Konečně v létě 118 dorazil do Říma, přičemž dal uctít památku svého zesnulého předchůdce jeho prohlášením za boha a uspořádáním velkolepého triumfu.

Hadrianův příjezd byl zastíněn popravou někdejších konzulů Lusia Quieta, Gaia Avidia Nigrina, Aula Cornelia Palmy a Publilia Celsa, kteří byli usmrceni za císařovy nepřítomnosti z iniciativy prefekta Attiana. Příčina tkvěla v domnělém spiknutí této čtveřice proti Hadrianovi. Ten se sice vždy zříkal odpovědnosti za jejich smrt, nicméně jeho vztahy se senátem byly touto událostí vážně poznamenány. Nepochybně existovalo nepřátelství některých kruhů vůči Hadrianovi, protože brzy opustil Traianovu ambiciózní politiku expanze. Kromě toho Hadrianovo ustavení císařem vyvolalo proti němu žárlivost jiných možných kandidátů trůnu. Všichni popravení konzulárové byli Traianovými muži, takže jejich odstranění poskytlo Hadrianovi větší volnost rozhodování, avšak odpor senátorů za tento čin ho pronásledoval po zbytek jeho vlády. Nelibost senátu zvyšovala i císařova snaha získat principátu širší podporu provinciálů, čímž bylo podkopáváno dosavadní výsostné postavení hlavního města.

Armáda

Kolosální socha triumfujícího Hadriana v petrohradské Ermitáži

S výjimkou Bar Kochbova povstání byla Hadrianova vláda prosta náročnějších vojenských střetnutí. Traianovy výboje v Arménii a Mezopotámii pokládal Hadrianus, vzhledem k nadměrným logistickým těžkostem spojeným se stálým udržováním vojska v těchto odlehlých oblastech, za neudržitelná, a proto je už v úvodu svého panování nechal vyklidit. Dále zvažoval ústup z Dácie. Odstoupení teritoriálních zisků na východě, jemuž oponovala značná část armády, bylo zaměřeno na vymezení přirozených, stabilních a snadno hájitelných hranic. Ty měly být vyztuženy důkladně propracovanými pohraničními opevněními. Nejproslulejším z nich se stala zeď táhnoucí se na severu Británie mezi Solway Firth a dnešním Newcastlem, známá jako Hadriánův val. Touto obrannou linií byla římská provincie na jihu izolována od domorodých Kaledoňanů obývajících sever Velké Británie. Po svém vybudování byl val spravován jedině tehdy, pokud barbarské kmeny obzvláště intenzivně ohrožovaly římské území. Četné fortifikace, pevnosti a předsunuté strážní věže, zajištěné silnicemi a obsazené posádkami, střežily rovněž hranici na Rýně a Dunaji (Limes Romanus).

Hadrianus se snažil zpevnit hranice také diplomatickými prostředky, tudíž uzavíral spojenecké smlouvy s kmeny žijícími mimo hranice říše. Do oblastí nejvíce vystavených nepřátelským nájezdům byly vysílány detašované kohorty, označované jako vexilace (vexillationes). Tímto způsobem byla zabezpečována flexibilita nezbytná při obraně hranic. Vedlejším důsledkem vexilací byla stabilizace rozložení legií podél hranic a těsnější kontakt mezi vojáky a obyvatelstvem zázemí vojenských táborů. To se často skládalo z veteránů usazených v koloniích, kteří napomáhali udržování pořádku v okolních krajích. Při svých opakovaných osobních inspekcích Hadrianus velice dbal na to, aby disciplína, bojeschopnost a morálka mužstva byly zachovány intenzivním vojenským drilem, jenž měl zamezit propuknutí neklidu. Sám šel v tomto ohledu příkladem, když neváhal snášet stejné životní podmínky a jíst tutéž stravu jako řadový legionář. Všechna tato Hadrianova opatření směřovala k prosazení nové defenzivní strategické doktríny, jejímž cílem bylo dosažení maximální vojenské efektivnosti ve všech okrajových částech říše.

Za Hadrianova panování nenastala žádná podstatnější inovace struktury armády. Podle zkoumání historiků došlo však k prohloubení některých stávajících vojenských trendů, jelikož vznikly nové oddíly složené z místních odvedenců bez římského občanství, čímž byly posíleny stavy pomocných sborů (auxilia). Vzrostl tak jejich podíl na římské vojenské moci a souběžně pokračovala tendence poklesu počtu italských branců v rámci legií. Příčiny zvyšujícího se důrazu kladeného na pomocné sbory spočívaly ve specializovanějším a nekonvenčnějším vybavení a zaměření těchto druhů vojsk. Velký význam náležel v tomto směru především těžké jízdě. Častějším zařazováním auxilií do římské armády docházelo k rozšiřování rezervoáru lidských sil, neboť potomci mužů působících v pomocných sborech směli sloužit jako legionáři. Výdaje vynakládané na vydržování auxilií byly navíc znatelně nižší ve srovnání s těmi, jež byly spojeny s legiemi.

Kulturní politika

Zahrady Hadriánovy vily v Tivoli

Historik Ronald Syme charakterizoval Hadriana jako jednoho z nejvšestrannějších římských císařů, protože prokazoval široké znalosti a dovednosti ve všech intelektuálních a uměleckých oborech a činnostech. Jako nadšený obdivovatel kultury podporoval rozvoj nových podob umění po celé říši. Hadriánova vila v Tiburu (dnešní Tivoli) byla jedním z nejskvělejších římských příkladů zahrad vyvedených v alexandrijském stylu. V současnosti je tato vila z velké části zničena, na čemž nesl značný díl odpovědnosti kardinál d’Este, jenž nechal odstranit mnohé mramorové segmenty, jichž bylo použito při výstavbě villy d'Este. Pantheon, postavený v Římě Agrippou a zničený velkým požárem v roce 80, byl za Hadriana rekonstruován a svůj tehdejší kupolovitý vzhled si podržel až do dnešních dnů. Tento monument, který patří mezi nejlépe dochované antické památky v Římě, představoval důležitý zdroj inspirace pro architekty období renesance a baroka. Hadrianus taktéž dokončil Trajánovo fórum zřízením prostorného Trajánova chrámu. Na východním konci Fora Romana dal vybudovat jedinečný chrám Venuše a Romy, překonávající svou velikostí všechny dosavadní římské svatyně.

Zájem o architekturu projevoval Hadrianus již v dobách dávno předcházejících svému nástupu na trůn, nicméně zdá se, že jeho dychtivost nebyla vždy vítána. Apollodóros z Damašku, slavný stavitel Trajánova fóra, se odmítl zabývat jeho návrhy. Při jiné záležitosti, kdy Traianus konzultoval s Apollodórem jistý architektonický problém, přerušil Hadrianus jejich rozpravu, aby sdělil svůj názor, načež ho Apollodóros odbyl slovy: „Běž kreslit své báně. Těmto věcem nerozumíš.“ Báněmi měl Apollodóros na mysli Hadrianovy náčrty kupolí, jakou bylo třeba Serapeum v Hadriánově vile. Kolovaly určité zvěsti, podle nichž měl Hadrianus, jakmile se po Traianovi chopil vlády, poslat Apollodóra do vyhnanství a přikázat jeho zavraždění. Je ovšem vysoce pravděpodobné, že tento pozdější příběh byl pokusem o očernění císaře. Ačkoli se totiž Hadrianus těšil poměrně vysoké oblibě mezi obyvateli říše, nedostávalo se mu všeobecného přijetí, a to ani za života, ani po smrti.

Hadrianus psal poezii latinsky i řecky, přičemž se dochovalo několik jemu připisovaných básní, včetně latinských veršů složených na smrtelné posteli. Vyhotovil i vlastní životopis, v němž chtěl vyvrátit určité spekulace a pověsti a ozřejmit jistá rozhodnutí učiněná za jeho vlády. Tato práce byla sice ztracena, patrně z ní ale čerpal Marius Maximus nebo jiný antický historik, z jehož spisu vycházel autor Hadrianova životopisu v Historii Augustě. Přinejmenším některá tvrzení obsažená v tomto díle zřejmě pocházejí z Hadrianovy autobiografie.

Andělský hrad, antické Hadriánovo mauzoleum

Kromě záliby v literatuře byl Hadrianus už od svého mládí vášnivým lovcem. V Asii údajně založil a zasvětil chrám na oslavu medvědice, již skolil. Je zdokumentováno, že v Egyptě ulovil spolu se svým oblíbencem Antinoem lva. V Římě nařídil vystavět monument, na němž byl na osmi reliéfech vyobrazen v různých fázích lovu. Dalším Hadrianovým kulturním příspěvkem bylo zavedení nošení vousů, symbolizujících císařovo filhelénství. S výjimkou Nerona, který byl rovněž velkým milovníkem řecké kultury, bývali všichni dřívější římští císaři oholení. Naproti tomu řada Hadrianových následovníků až do doby vlády Konstantina I. Velikého byla portrétována s vousy, jejichž nošení se za Hadriana stalo módní záležitostí.

Svým zaměřením byl Hadrianus oddán humanismu, a především filhelénství. Ve filozofii se přikláněl k Epiktétovi, Heliodorovi a Favorinovi, všeobecně byl však pokládán za stoupence epikureismu, mezi něž patřili také jeho přátelé. Jeho filozofické postoje se odrážely i v jeho snaze o zlepšení životních poměrů obyvatelstva. Tudíž zakázal mučení otroků a všeobecně zmírnil otroctví, jež se stalo humánnějším. Dále nechal budovat knihovny, akvadukty, lázně a divadla. Při pobytu v Řecku v roce 128 se pokusil vytvořit určitý druh shromáždění, reprezentující dosud poloautonomní městské státy Řecka a Iónie. Tato instituce, známá jako Panhellenion, nepřinesla i přes císařovo úsilí větší spolupráci mezi Helény. Mnohými dějepisci je Hadrianus hodnocen jako moudrý a spravedlivý vládce, a dokonce byl nazván „prvním služebníkem říše“. Britský historik Edward Gibbon se pochvalně vyslovoval o císařově „rozšafnosti a umírněnosti“, stejně jako o jeho „neúnavné činnosti“.

Po své smrti byl Hadrianus pohřben v mauzoleu, nacházejícím se v Římě na pravém břehu řeky Tibery, přes niž byl vybudován Aeliův most (Pons Aelius). Mauzoleum bylo ve středověku přetvořeno v pevnost papežů, známou nyní jako Andělský hrad. Jeho původní rozměry byly úmyslně navrženy tak, aby velikostí předčil dřívější Augustovo mauzoleum. Podle Cassia Diona byla po Hadrianově úmrtí v Římě vztyčena obrovská jezdecká socha tohoto císaře.

Administrativní reformy

Tato socha Hadriana v řeckém šatu byla vytvořena v 19. století spojením hlavy Hadriana a trupu neznámého původu

Hadrianus si počínal jako zdatný organizátor nejen ve vojenství, nýbrž se projevil taktéž jako vynikající administrátor. Za jeho vlády byla uskutečněna kompletní reforma císařského správního systému, doprovázená transformací veřejných financí a zlepšením diplomatických vztahů se zahraničím. Těmito změnami císař usiloval o standardizaci státních orgánů, jež měla vést ke konsolidaci hranic impéria, čehož mělo být dosaženo odstraněním překážek účinné obrany státu a vytyčením sfér vlivu uzavíráním spojeneckých smluv s cizími národy. Hadrianova politika se vyznačovala tolerancí vůči příslušníkům odlišných kultur a náboženství. Křesťané se tak za jeho vlády dočkali větší svobody.

Zásadní reformou prošly stěžejní instituty římského právního systému, praetorský edikt (edictum praetoriis) a edikt kurulských aedilů, které představovaly souhrn postupně propracovaných právních principů, jimiž se magistráti při svém uvedení do úřadu zavazovali řídit. V rámci praetorského ediktu docházelo k doplnění, vyložení, případně opravení občanského práva (ius civile) z vlastní iniciativy praetorů. Hadrianus chtěl však omezit veškerou normotvorbu jejím podřízením císařově kontrole. Pověřil proto tehdejšího význačného právníka Publia Salvia Juliana, aby doposud každoročně publikované a obměňované edikty magistrátů redigoval, čímž vznikl „Hadriánův věčný edikt“ (edictum perpetuum Hadriani), jenž mohl být pozměňován pouze se svolením císaře podle doporučení jemu podléhající a jím vybírané skupiny expertů. Tato Hadrianova centralistická snaha měla podstatný dopad na další vývoj římského práva. Přestože přesné znění ediktu není známo, právník Ulpianus k němu vyhotovil rozsáhlý komentář obsahující četné citace, jež byly později zahrnuty do Justiniánových Digest.

Ráznou proměnou prošla císařská administrativa, nabývající za Hadriana stále byrokratičtější ráz. Přesnějším vymezením kompetencí úředníků a zavedením fixních ročních platů se státní správa stala stabilnější a přestala být tolik ovlivňována změnami na trůnu. Poradní sbor císaře (consilium principis), existující od dob Augusta, povýšil na stálý orgán, složený zvláště ze znalců v oboru práva. Správu Itálie přiblížil Hadrianus provinciím, když v Itálii zřídil čtyři soudní obvody, do jejichž čela jmenoval bývalé konzuly. Císařovým záměrem nebylo ovšem znehodnocení výsadního postavení Itálie, ale zrovnoprávnění ostatních částí říše. Od příslušníků jezdeckého stavu (equites) přestala být vyžadována vojenská služba jako nezbytný předpoklad k civilní kariéře. Schopní jezdci vytlačovali z císařské administrativy propuštěnce, a dokonce zastávali členství v Hadrianově poradním sboru.

Hadrianus velmi pečoval o úsporné nakládání se státními prostředky. Nechal prověřit finanční účty říše, načež objevil ohromnou sumu daňových nedoplatků, jejichž výše činila kolem 900 milionů sesterciů. Místo vymáhání těchto pohledávek se je rozhodl odepsat jako nedobytné. Záznamy o těchto dluzích byly následně veřejně spáleny, což zvýšilo císařovu popularitu mezi obyvatelstvem. Jmenoval také úředníka s titulem advocatus fisci, který zodpovídal za kontrolu hospodaření císařské pokladny (fiscus). V letech Hadrianovy vlády se dále setřely rozdíly mezi fiscem a senátory spravovanou státní kasou (aerarium).

Cesty po říši

V průběhu svého panování Hadrianus prokázal výjimečnou zálibu v cestování, neboť navštívil mnohé vzdálené kouty impéria a po celá léta prodléval mimo Itálii. Na základě zkušeností z vlastní vojenské služby podnikl řadu inspekcí vojenských sborů rozložených v různých provinciích. Zatímco dřívější císařové opouštěli Řím většinou jen v případě válečných střetnutí, po jejichž skončení se brzy vraceli zpět do Itálie, Hadrianus strávil na cestách více než polovinu období své vlády. Dříve, než se vydal z Říma, získal si loajalitu vyšších vrstev římské společnosti a jmenoval pretoriánským prefektem spolehlivého vojenského veterána Quinta Marcia Turbona, jemuž svěřil dohled nad svými zájmy v hlavním městě. Podle tvrzení antických pramenů měly za Hadrianovy nepřítomnosti udržovat pořádek v Římě vojenské oddíly, nazývané frumentarii.

Při putování po provinciích Hadrianus přikazoval budovat veřejné stavby, jelikož byl přesvědčen o tom, že posílí stát spíše zdokonalením jeho infrastruktury než dobýváním či anexí cizích zemí. Hlavní náplň jeho cest obvykle spočívala v iniciování nových stavebních děl, navrhování budov, zakládání osad nebo zkrášlování řeckých měst. Hadriana doprovázel velký počet úředníků, architektů a stavitelů, jejichž ubytování a obstarání výživy způsobilo krajům, do nichž zavítali, nemalé dodatečné výdaje. Třebaže císařův pobyt přinášel velké části místních občanů značný prospěch, ostatní populace byla o to více zatížena daněmi a odvody jiného druhu. Při Hadrianově návštěvě Egypta bylo zabaveno obrovské množství potravin, takže nastal hlad a prudké zhoršení životních podmínek nejchudších obyvatel.

První Hadrianova cesta ve funkci císaře ho v roce 121 zavedla do Germánie a Raetie, kde vykonal kontrolu limitu a vyčlenil zdroje k jeho vylepšení. Ačkoli se po naplnění cíle této výpravy hodlal zaobírat svými kulturními zájmy, poté, co se doslechl o probíhajícím odboji v Británii, rozhodl se odebrat do této provincie a osobně prověřit tamní poměry.

Británie

Hadriánův val poblíž Greenhead

V roce 119 vypuklo v Británii rozsáhlé povstání, trvající více než dva roky. Aby potlačil vzbouřence, vyslal Hadrianus na ostrov Quinta Pompeia Falcona. Jakmile byli Britanové zpacifikováni, nařídil císař v roce 122 zahájení výstavby Hadriánova valu. Důvody vytvoření tohoto díla se staly předmětem debat moderních badatelů a historiků. Podle původně převládajícího názoru z konce 19. století sloužil val pouze k vojenské obraně. Toto stanovisko bylo však na počátku 20. století zpochybněno. Mnozí autoři považovali val za symbolickou hranici římské moci nebo za monument, jenž měl Hadrianovi zajistit slávu, jíž nedosáhl ve válečném konfliktu. Nelze vyloučit, že vztyčením této zdi chtěl císař zamezit zahálčivosti vojáků, a předejít tak možné vzpouře. Případně se mohlo jednat o preventivní opatření, jehož cílem bylo zabránit pravděpodobným budoucím nájezdům či nekontrolované migraci kmenů z Kaledonie (dnešní Skotsko).

Hadrianus byl přesvědčen, že Kaledoňané odmítnou mírové soužití s Římany. Na druhou stranu si byl vědom náročnosti a nákladnosti dobývání vysočiny na severu, stěží ospravedlnitelného nepatrným přínosem. Proto přikročil k přetnutí ostrova obrannou linií, která byla na rozdíl od limitu vzhledem k nedostatku vhodného dřeva v oblasti zkonstruována z kamene. Nicméně západní úsek valu, mezi nynějším městem Carlisle a řekou Irthing, tvořila navršená zemina. Vybudování tohoto valu, jehož pozůstatky se dosud táhnou krajinou v délce mnoha kilometrů, je zřejmě nejproslulejším Hadrianovým skutkem. Současně se jedná o impozantní doklad Hadrianova úsilí o ustálení hranic říše, jemuž dal přednost před vedením válek a podrobováním nových teritorií. Za jeho vlády byla ještě v Eboraku (York) zhotovena svatyně k uctívání bohyně Britannie. Císař dal také razit mince, na nichž byla vyobrazena ženská postava personifikující Británii. Koncem roku 122 Hadrianus završil svoji návštěvu na ostrově a odplul na jih.

Orient a Anatolie

Hadrianova brána v turecké Antalyi byla postavena při příležitosti jeho návštěvy města v roce 130

V roce 123 přicestoval Hadrianus do Mauretánie, kde osobně vedl tažení proti domorodým povstalcům. Císařův pobyt na tomto místě byl brzy přerušen, jelikož ho tu zastihly zprávy o válečných přípravách Parthů, kvůli čemuž Hadrianus vyrazil na východ. Během cesty učinil zastávku v Kyréně, jejímž obyvatelům poskytl finanční prostředky k vojenskému výcviku zdejší mládeže. Kyréné měla již v předchozích letech prospěch z císařovy štědrosti, když v roce 119 obdaroval město penězi na rekonstrukci veřejných budov zničených při nedávném židovském povstání.

Po příchodu k Eufratu Hadrianus urovnal spory s Parthy uzavřením smlouvy s králem Osroém I. Po vykonání kontroly římského obranného systému se vydal na západ podél pobřeží Černého moře, načež vstoupil do Nikomédie, hlavního města Bithýnie, v němž strávil nadcházející zimu. Nikomédie se tehdy nacházela v neutěšeném stavu, neboť byla zle poničena zemětřesením, k němuž došlo krátce před císařovým příjezdem. Hadrianus opět projevil svoji štědrost a věnoval městu potřebné prostředky na opravy. Místním obyvatelstvem byl následně oslavován jako „obnovitel Orientu“. Zřejmě navštívil rovněž město Claudiopolis (Bolu) a zde se seznámil s pohledným Antinoem, asi třinácti nebo čtrnáctiletým mladíkem, s nímž udržoval homosexuální styky. Po setkání s Antinoem Hadrianus pokračoval v cestě po Anatolii. Při svém putování založil v Mýsii město pojmenované Hadrianutherae, jímž oslavil vydařený lov kance. Nedlouho nato nechal z oslnivě bílého mramoru zřídit chrám, v němž byl uctíván spolu s Traianem.

Řecko

Na podzim 124 se Hadrianus přesunul do Řecka, přičemž byl zasvěcen do eleusinských mystérií. Podle tradice měli být účastníci v určité fázi ceremonie ozbrojeni, od čehož však bylo upuštěno v zájmu předejití možného ohrožení císařova života. Poté Hadrianus vyhověl žádosti Athéňanů a provedl revizi jejich ústavy, kromě jiného vznikla nová fýla nesoucí císařovo jméno. V průběhu zimy procestoval Peloponés, o čemž se zmiňuje Pausaniás. Vděční občané Epidauru věnovali císaři sochu jako projev díků svému „obnoviteli“. Mimořádnou štědrost projevil Hadrianus vůči Mantineii. V březnu 125 vstoupil do Athén, kde mu náleželo přední místo při probíhajícím festivalu Dionýsií. Taktéž inicioval výstavbu četných veřejných budov, včetně akvaduktu, a především dal podnět k dokončení chrámu Dia Olympského.

Návrat do Itálie

Pantheon rekonstruovaný za Hadriana

Z Řecka se Hadrianus odebral po moři do Itálie a při plavbě se zastavil na Sicílii. Ačkoli tam bylo nalezeno mnoho mincí oslavujících císaře, není známo, jakým činem si vysloužil tuto poctu. Po návratu do Říma byl přítomen završení přestavby Pantheonu. Záhy potom byly ukončeny také práce na Hadriánově vile v Sabinských horách, v níž císař nalezl klidné útočiště. Na počátku března 127 se Hadrianus vypravil na okružní jízdu po Itálii. Stejně jako při předchozích cestách jsou badatelé schopni určit trasu císařova postupu spíše z jeho skutků než z historických záznamů. V picenském městě Cupra Maritima opět zavedl kult bohyně Cupry a nechal zdokonalit odvodňovací systém Fucinského jezera. Nepříliš velké nadšení vyvolalo rozdělení Itálie na čtyři správní regiony, řízené císařskými legáty v hodnosti bývalých konzulů. Nicméně toto nepopulární opatření setrvalo v platnosti pouze za Hadrianovy vlády.

Někdy v této době Hadrianus onemocněl, ovšem povaha jeho choroby není známa. Zdravotní stav přesto císaři nezabránil uskutečnit zamýšlenou návštěvu Afriky, k níž došlo na jaře 128. Jeho příchod byl doprovázen příznivým znamením v podobě deště, jenž ukončil dlouhotrvající sucho. Vedle své obvyklé úlohy patrona a obnovitele měst si vyhradil čas i na inspekci vojsk. V létě téhož roku se vrátil zpět do Itálie, ale jeho pobyt zde měl jen krátké trvání, jelikož se brzy vydal znovu na východ.

Řecko, Asie a Egypt

Chrám Dia Olympského v Athénách

V září 128 se Hadrianus opět účastnil eleusinských mystérií. Jak se zdá, při této návštěvě Řecka věnoval hlavní pozornost Athénám a Spartě, dvěma dávným rivalům, kdysi soupeřícím o hegemonii. Třebaže Hadrianus zvažoval myšlenku oživení delfské amfiktyonie, nakonec se rozhodl jinak. Jím navržená rada, nazvaná Panhellenion, měla sdružovat zástupce všech řeckých měst. Shromáždění této rady měla probíhat v chrámu Dia Olympského. Poté, co zahájil přípravy ke vzniku Panhellenia, odcestoval do Efesu, odkud pokračoval do východních provincií.

Během Hadrianova pobytu v Egyptě se Antinoos v říjnu 130 utopil v Nilu. Příčiny této tragické události zůstávají nejasné. Pravděpodobně se jednalo o nešťastnou náhodu, avšak vyskytly se rovněž domněnky o možné sebevraždě, Antinoově sebeobětování či vraždě. Hadrianus propadl hlubokému zármutku a nařídil vzdávat zesnulému úctu jako bohovi. Po Antinoovi byla pojmenována města, dále byly vyraženy medailony s jeho portrétem a v mnoha částech říše byly vztyčeny jeho sochy. V Bithýnii, Mantineii a Athénách byly vytvořeny chrámy, v nichž byl uctíván. Na jeho počest byly taktéž uspořádány četné slavnosti. Na místě jeho skonu poručil Hadrianus založit město, které bylo pojmenováno Antinoúpolis.

Řecko, Judea a Orient

Hadrianovy kroky po Antinoově smrti jsou poněkud nejasné. Zimu 131 až 132 přečkal v Athénách a potom se vrátil do Říma. V roce 134 odcestoval na východ kvůli židovskému povstání, k němuž došlo v Judeji o dva roky dříve. Z epigrafických nápisů lze doložit, že se měl osobně vypravit v čele vojska proti povstalcům. V roce 135 pobýval v Sýrii a odtud pak zamířil zpět do Říma.

Bar Kochbovo povstání

Související informace naleznete také na stránce Povstání Bar Kochby.

Hadrianus navštívil v roce 130 rozvaliny Jeruzaléma opuštěného po skončení první židovské války, probíhající v letech 66 až 73. Různé antické prameny se rozcházejí v otázce příčin Bar Kochbova povstání. Cassius Dio připisoval vypuknutí židovské revolty císařovu úmyslu zřídit na místě Jeruzaléma římskou kolonii, pojmenovanou Aelia Capitolina. Na troskách starého židovského Chrámu vypáleného v roce 70 měla být navíc vybudována Jovova svatyně. Podle jiných zdrojů vyvolal mezi Židy nespokojenost Hadrianův zákaz tradičního rituálu obřízky, již Řekové a Římané pokládali za barbarskou formu tělesného mrzačení. Tato ostře protižidovská politika zvedla v Judeji značný odpor, do jehož čela se postavili Šimon bar Kochba a Rabi Akiva. V roce 132 zachvátilo povstání s mimořádnou intenzitou celou zemi. Přestože není prokázáno, zda se sám Hadrianus zapojil do konfliktu, povolal z Británie zdatného vojevůdce Sexta Julia Severa a do Judeje přikázal přisunout početné posily z dunajské hranice. Římané nasadili proti povstalcům enormní množství vojáků a vojenské techniky, ovšem při srážkách s fanatickými Židy utrpěli těžké ztráty. Prameny se dokonce zmiňují o tom, že Hadrianus ve zprávě římskému senátu opomenul uvést obvyklou frázi „já a legie jsme v pořádku“. Navzdory tomu byli rebelové posléze zatlačeni do hornatějších oblastí Judeje a v roce 135 byli po třech letech urputných bojů zdoláni. K poslední bitvě došlo v Bejtaru, pevnosti nacházející se jihozápadně od Jeruzaléma. Město bylo dobyto teprve po velice zdlouhavém obléhání, po jehož skončení Hadrianus nedovolil Židům pohřbít své mrtvé.

Podle nadsazených údajů Cassia Diona bylo při tomto střetnutí zabito 580 000 Židů, 50 opevněných měst a 985 vesnic mělo být zničeno. Židé, kteří přežili válečné běsnění a nebyli prodáni do otroctví, odešli do vyhnanství, čímž byla zcela redukována židovská populace ve Svaté zemi. I po skončení války vytrval Hadrianus v perzekvování Židů, neboť se pokusil úplně vykořenit judaismus, v němž spatřoval hlavní příčinu opakujících se vzpour. Židům tudíž pod hrozbou smrti zakázal vstup do Jeruzaléma, odepřel jim vyučovat Tóru a používat židovský kalendář a také nechal popravit židovské mudrce. Na Chrámové hoře bylo provedeno obřadné spálení posvátných židovských svitků, zatímco na místě, na němž stával Chrám, byly vystaveny dvě sochy zpodobňující Jova a Hadriana. Ve snaze vymazat cokoli, co by připomínalo Židy, Hadrianus odstranil dosavadní název provincie, jíž podle filištínských nepřátel Židů přejmenoval na Sýrii Palestinu (Syria Palaestina).

Závěr života

Hadrianova busta v Louvru

V roce 136 se Hadrianus vrátil do Říma ze své poslední cesty. V této době již trpěl vážnými zdravotními obtížemi, a proto se začal zaobírat úpravou nástupnictví. Jeho volba překvapivě padla na prostopášného Lucia Ceionia Commoda, řádného konzula onoho roku, který po své adopci přijal jméno Lucius Aelius Caesar. Jeho tchánem byl Gaius Avidius Nigrinus, jeden ze čtyř konzulárů popravených v roce 118. Aelius Caesar nevynikal ničím jiným kromě vlivných politických konexí. Protože veškerá jeho dosavadní kariéra byla úzce spjata se senátem, naprosto postrádal vojenské zkušenosti. Záhy byl obdařen tribunskou mocí (tribunitia potestas), dále mu byla svěřena správa Panonie a v roce 137 znovu zastával konzulát. Jeho chatrné zdraví ho ale zradilo a 1. ledna 138 zemřel.

Krátce po smrti Aelia Caesara Hadrianus adoptoval velmi váženého a bezdětného senátora Arria Antonina, jenž vstoupil do dějin jako Antoninus Pius. Ten sloužil jako jeden z císařských legátů vykonávajících správu Itálie a působil také jako prokonzul Asie. 25. února 138 Antoninus obdržel tribunskou moc a imperium. Hadrianus přiměl Antonina, aby adoptoval Lucia Ceionia Commoda, syna nedávno zemřelého Aelia Caesara, a Marca Annia Vera, příslušníka význačné rodiny a potomka blízkého Hadrianova přítele. Annius Verus byl už dříve zasnouben s Ceionií Fabií, dcerou Aelia Caesara. Hadrianovy záměry ohledně uspořádání nástupnictví vedou k různým spekulacím. Všeobecně panuje shoda v tom, že chtěl, aby po Antoninovi přešla vláda na Annia Vera. Vyskytují se i názory, podle nichž ve skutečnosti doufal především v následnictví Ceionia Commoda, syna svého adoptovaného syna. Nicméně vzhledem k silným vazbám Annia Vera vůči hispano-narbonské aristokracii, k níž Hadrianus rovněž příslušel, byl nucen vyjádřit přízeň Anniu Verovi. Mohl to být tedy spíše Antoninus Pius, strýc Annia Vera, kdo ho povýšil do pozice hlavního pretendenta císařského trůnu. Tomu by nasvědčovalo i pozdější zrušení zasnoubení Annia Vera s Ceionií Fabií a Verův sňatek s Antoninovou dcerou Annií Faustinou. Po smrti Antonina Pia se Annius Verus ujal vlády pod jménem Marcus Aurelius, přičemž Ceioniu Commodovi, tehdy známému jako Lucius Verus, svěřil z vlastního popudu podíl na řízení státu jako svému spolucísařovi.

Podle pramenů se Hadrianus v posledních letech svého života choval poměrně náladově a projevoval občasné tyranské sklony. Adopce Aelia Caesara se ukázala být velice nepopulární, neboť nebrala ohled na jiné dva potenciální uchazeče o moc: Hadrianova letitého švagra Lucia Julia Ursa Serviana a Servianova vnuka Gnaea Pedania Fusca Salinatora. Servianus a někteří další usilovali o to, aby se Pedanius Fuscus stal císařem po Hadrianovi. Ten chtěl zamezit hrozícím nástupnickým sporům, a nechal tudíž oba popravit.

Smrt

Hadrianus umíral dlouho a za nesnesitelných bolestí. Po několika nezdařených pokusech o sebevraždu skonal 10. července 138 ve své vile v Bajích. Předpokládá se, že jeho smrt byla způsobena vinou selhání srdce. V roce 1980 byla zveřejněna studie zabývající se Hadrianovými klasickými sochami, na nichž byly zjištěny nepravidelnosti ušních lalůčků, jež jsou spojovány s ischemickou chorobou srdeční.

Senátoři chtěli zrušit mnohá Hadrianova ustanovení a hodlali odsoudit jeho památku prohlášením damnatio memoriae. Antoninus se však vyslovil proti zavržení svého adoptivního otce, a místo toho dosáhl jeho prohlášení za boha. Hadrianovo tělo bylo nejprve pohřbeno v Puteolech (Pozzuoli), nedaleko Bají, na statku kdysi vlastněném Ciceronem. Nedlouho poté bylo přeneseno do Říma a uloženo v Domitiiných zahradách, v blízkosti takřka hotového Hadriánova mauzolea. Po dokončení této stavby v roce 139 byly Hadrianovy ostatky spáleny a jeho popel byl umístěn do mauzolea společně s popelem jeho manželky Vibie Sabiny a adoptivního syna Aelia Caesara.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha : Levné knihy KMa, 2005. ISBN 80-7309-189-5
• GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. Praha : BB/art, 2006. ISBN 80-7341-930-0
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• MAŠKIN, Nikolaj A. Dějiny starověkého Říma. Praha : SNPL, 1957
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
• Portréty světovládců I (Od Hadriana po Alexandra Severa). Praha : Svoboda, 1982

Antonius Pius

Antoninus Pius
15. římský císař
Busta Antonina Pia v mnichovské Glyptotéce
Doba vlády	11. července 138 – 7. března 161 (22 let a 239 dní)
Úplné jméno	Titus Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus
Narození	19. září 86 Lanuvium (Itálie)
Úmrtí	7. března 161 (věk 74) Lorium (Itálie)
Předchůdce	Hadrianus
Nástupce	Marcus Aurelius a Lucius Verus
Potomci	Faustina Marcus Aurelius (adoptivní) Lucius Verus (adoptivní)
Dynastie	adoptivních císařů
Otec	Titus Aurelius Fulvus, Hadrianus (adoptivní)
Matka	Arria Fadilla

Titus Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus (19. září 86 poblíž Lanuvia – 7. března 161 v Loriu), všeobecně známý jako Antoninus Pius, byl římským císařem v letech 138 až 161. Z adoptivních císařů vládl jako čtvrtý, přičemž se stal zakladatelem antoninovské dynastie. Přízvisko „Pius“ obdržel patrně proto, že přesvědčil senátory, aby prohlásili bohem jeho adoptivního otce Hadriana. V Historii Augustě jsou však zmíněny alternativní výklady, podle nichž si Antoninus toto přízvisko vysloužil zachráněním senátorů, které Hadrianus odsoudil k smrti během své nemoci.

Dlouhé období Antoninova panování je často popisováno jako éra míru, politické stability a hospodářské prosperity, což výstižně vyjadřovalo heslo felicitas temporum („šťastný věk“), ražené na soudobých mincích. V okrajových oblastech říše sice došlo k několika povstáním a cizím nájezdům, Antoninus přesto opatrně rozšířil Hadrianem vytyčené hranice. Na rozdíl od Hadriana udržoval výtečné vztahy se senátem a valnou část své vlády strávil v Itálii, kde v roce 148 oslavil devítisté výročí založení Říma.

Život

Původ a kariéra

Antoninus Pius se narodil 19. září 86 nedaleko latinské obce Lanuvium jako syn Tita Aurelia Fulva, jenž zastával konzulát v roce 89, a Arrie Fadily. Rodina jeho otce pocházela z města Nemausus (dnešní Nîmes) v provincii Gallia Narbonensis, nicméně jeho děd Titus Aurelius Fulvus v Římě dvakrát vykonával úřad konzula a působil taktéž jako městský prefekt. V brzkém věku přišel Antoninus o otce, načež byl vychováván v Loriu v Etrurii Gaiem Arriem Antoninem, svým dědem z matčiny strany, bezúhonným a vzdělaným mužem, který byl dvojnásobným konzulem a přítelem Plinia mladšího. O Antoninově životě před tím, než se ujal vlády, toho není mnoho známo, neboť se dochovalo pouze málo písemných pramenů zmiňujících se o tomto císaři. V díle Cassia Diona se k Antoninově životopisu vztahuje jen pár nesouvisejících fragmentů textu. Více podrobností týkajících se Antonina obsahuje Historia Augusta, jejíž věrohodnost a spolehlivost jsou ovšem historiky silně zpochybňovány. Někdy mezi léty 110 až 115 se Antoninus oženil s Annií Galerií Faustinou, dcerou konzula Marca Annia Vera. Společně zplodili dva syny a dvě dcery, z nichž se ale kromě mladší dcery Annie Galerie Faustiny nikdo nedožil otcova nástupu na trůn.

Antoninova politická dráha začala zřejmě v roce 112, kdy měl zastávat úřad quaestora. O pět let později působil jako praetor. V obou těchto funkcích si vedl mimořádně úspěšně, za což mu byl v roce 120 přiřčen jeho první konzulát. Hadrianus ho posléze ustavil jedním ze čtyř konzulárů odpovědných za správu Itálie a učinil ho také členem svého poradního sboru. Svoji vynikající reputaci si Antoninus dále vylepšil svým počínáním v hodnosti prokonzul Asie kolem roku 134. Antoninova výjimečná kariéra se zdánlivě chýlila ke svému konci, když smrt Hadrianova adoptivního syna Lucia Aelia Caesara zásadním způsobem ovlivnila jeho budoucnost. Při zasedání senátu na počátku roku 138 oznámil Hadrianus svůj záměr adoptovat Antonina, čímž by ho určil za svého nástupce. Po důkladném zvážení Antoninus tuto nabídku přijal a na oplátku se zavázal adoptovat Marca Annia Vera, svého synovce známého spíše pod jménem Marcus Aurelius, a Lucia Ceionia Commoda, syna nedávno zemřelého Aelia Caesara. 25. února 138 Hadrianus Antonina oficiálně adoptoval a současně mu udělil prokonzulské imperium a tribunskou moc (tribunitia potestas). Antoninovi bylo tehdy už přes padesát let, takže se neočekávalo, že by jeho vláda měla mít dlouhého trvání.

Císařem

Poté, co Hadrianus 10. července 138 skonal, dohlédl Antoninus na přepravu jeho těla do Říma. K uctění svého adoptivního otce dal vystavit velkolepý štít a ustanovil mu kněze. Navzdory značné opozici senátorů si od nich vyžádal a zajistil potvrzení Hadrianova zbožštění. Antoninova oddanost Hadrianově památce byla zřejmě důvodem, proč mu bylo uděleno přízvisko „Pius“ („zbožný“, „uctivý“). Podle jiných vysvětlení však toto čestné jméno obdržel za to, že podpíral svého letitého tchána v senátu, případně za záchranu mužů, jež Hadrianus přikázal popravit v závěru života. Po prvotním odmítnutí Antoninus v roce 139 přijal titul „Otec vlasti“ (Pater patriae) a souhlasil, aby jeho manželka byla nazývána Augustou. Po Faustinině smrti v roce 141 ji senát prohlásil za bohyni a odhlasoval zasvětit jí chrám. Po vzoru předchozích císařů zavedl Antoninus podpory určené pro osiřelé dívky, nazývané Puellae Faustinianae („Faustininy dívky“).

Chrám Antonina a Faustiny

Po uchopení moci vrátil Itálii všechny peněžní prostředky darované mu při příležitosti adopce a polovinu příspěvku odevzdaného provinciemi. Antoninova fiskální politika se vyznačovala konzervativní umírněností, protože císař se zdráhal plýtvat penězi kvůli přepychu, nicméně podporoval výstavbu veřejných budov majících praktický účel. Prokurátory nabádal, aby při výběru daní jednali s provinciály ohleduplně, díky čemuž se provincie za Antoninova panování těšily prosperitě. Antoninův přínos je zmíněn v Historii Augustě následovně: „Poddaným národům vládl tak svědomitě, že se o všechno a všechny staral jako o své.“ Ačkoli se stavěl proti zvyšování daňové zátěže, pravidelně poskytoval peněžní dary poddaným a vojákům. Nechal rovněž pořádat velkolepé hry, při nichž byla předváděna různá exotická zvířata, a na své vlastní náklady rozdílel v dobách hladu bezplatně olej, obilí a víno. Úctu a oblibu obyvatelstva si získal i svou snahou o odčinění důsledků různých přírodních pohrom. Ze svých soukromých prostředků hradil výdaje spojené s rekonstrukcí zhroucených tribun v Circu Maximu a financoval nápravu škod způsobených zemětřesením v Asii a na Rhodu nebo požáry v Římě a v jiných metropolích říše.

Přestože některé zdroje naznačují, že se osobně vypravil do Egypta a Sýrie, Antoninus řídil stát téměř výhradně z Říma a ze svých statků v okolních oblastech, čímž se zásadně odlišoval od Traiana, jenž vedl po dlouhý čas rozsáhlá tažení ve vzdálených zemích, a Hadriana, který procestoval provincie celé říše. Itálie a Řím si upevnily své postavení centra říše, k čemuž přispěla i císařova nechuť vyčerpávat provincie přítomností svého doprovodu. Nadřazená pozice Říma byla ještě zdůrazněna při oslavách devítistého výročí založení města, konaných v roce 148. Třebaže vláda jeho dvou bezprostředních předchůdců se vyznačovala čilou stavební aktivitou v Římě a na jiných místech, Antoninus se v tomto ohledu choval méně marnotratně a především dal dokončit díla zahájená nebo přislíbená jeho otcem. Završil tudíž výstavbu Hadriánova mauzolea (nynější Andělský hrad) a vybudoval chrámy božskému Hadrianovi na Martově poli a Faustině na Foru Romanu. Taktéž nechal obnovit nejstarší římský most Pons Sublicius, Koloseum a vyhořelé graecostadium. Mimo hlavní město opravil lázně v Ostii, akvadukt v Antiu, dále četné silnice a přístavy v několika městech, včetně Alexandrie.

Vůči senátu zaujal Antoninus vstřícnější postoj než Hadrianus, jehož pronásledovala vytrvalá zášť ze strany senátorů. Jejich náklonnost si Antoninus zajistil tím, že jim umožnil více se podílet na fungování státu. Stíhání a popravy senátorů za jeho vlády takřka ustaly, přičemž pouze dva muži byli obžalováni z pokusu zmocnit se trůnu. Antoninus však nenesl přímou odpovědnost za smrt ani jednoho z nich, neboť Atilius Titianus, první z nich, byl odsouzen samotným senátem, zatímco Priscianus spáchal sebevraždu. V obou případech císař odmítl pátrat po dalších účastnících spiknutí.

Antoninův val

Antoninovo panování je často pokládáno za období míru a všeobecné prosperity, ve skutečnosti si ale legie počínaly v polovině 2. století poměrně aktivně. Přestože sám císař pravděpodobně nestál v čele žádné vojenské výpravy, jeho legáti se účastnili řady střetnutí. Kolem roku 142 vedl Quintus Lollius Urbicus v Británii úspěšné tažení na sever od Hadriánova valu, jímž rozšířil hranice římské moci do Kaledonie. Podél severní linie výbojů byl mezi zálivy Firth of Forth a Firth of Clyde zbudován nový systém opevnění, pojmenovaný Antoninův val, což nasvědčuje tomu, že Římané uvažovali o trvalé okupaci kaledonské nížiny v dnešním jižním Skotsku. Také Limes Romanus byl v Horní Germánii posunut hlouběji na východ. Říše zůstala ušetřena závažnějších krizí, v pohraničí docházelo ovšem i za Antonina k lokálním konfliktům a povstáním. Maurové byli zpacifikováni a donuceni požádat o mír. Nájezdy Germánů, Dáků a Alanů byly zdárně odraženy, revolty v Achaji a Egyptě potlačeny. Desetiletí trvající odpor Židů namířený proti císařské vládě byl konečně zdolán. Hranice impéria na středním Dunaji byla zabezpečena, když Antoninus dosadil do čela kmene Kvádů Římanům nakloněného krále. V Orientu vzrostlo koncem jeho vlády napětí ve vztazích s Parthy kvůli Arménii. Ačkoli císař pouhým svým dopisem odradil parthského krále od vpádu do této země, zhruba od roku 158 posilovali Římané stavy svých vojsk na východní hranici. Krátce po Antoninově smrti vypukla válka s Parthy a nedlouho nato museli Římané čelit energickému náporu barbarů na Dunaji. Moderní historikové se přou o to, zda tomuto neblahému vývoji mohl Antoninus předejít.

Podle tradice Paraskeva svými modlitbami navrátila slepému Antoniu Piu zrak, i když ji předtím nechal mučit. Pius ji pak propustil a přikázal ukončit pronásledování křesťanů.

Smrt

Po téměř dvacet tři let trvajícím panování zemřel Antoninus Pius 7. března 161 v Loriu nedaleko Říma. Kromě Augusta doposud žádný jiný císař nevládl Římanům po tak dlouhou dobu. Antoninova smrt vyvolala zármutek ve všech vrstvách římské společnosti. Nástupnictví proběhlo zcela podle Hadrianových intencí, pročež moc ve státě přešla bez obtíží na Marca Aurelia a Lucia Vera, Antoninovy adoptivní syny. V předchozích letech byli oba připravováni k vládě, jelikož opakovaně zastávali nejvyšší úřady. Již v roce 145 navíc Antoninus provdal svoji dceru Faustinu mladší za Marca Aurelia. Po Antoninově skonu byly jeho ostatky uloženy v Hadriánově mauzoleu a na jeho počest byl na Martově poli vztyčen sloup, z něhož se dochoval jenom podstavec. Záhy poté byl Antoninus senátem deifikován, načež byl chrám vystavěný na Foru Romanu pro jeho zesnulou manželku zasvěcen božskému Antoninovi a božské Faustině. Třebaže nedosáhl proslulosti dobytím velkolepých vítězství, Antoninovu vládu lze vyzdvihovat jako výjimečně příznivé a klidné období postrádající skandály, korupci a vojenské pohromy. Svým adoptivním synům zanechal v římské státní pokladně enormní sumu 675 milionů denárů. V díle Hovory k sobě vyjádřil Marcus Aurelius svůj obdiv a úctu vůči Antoninovi těmito slovy: „Ve všem buď žákem Antoninovým. Osvoj si jeho vytrvalé úsilí jednat uvážlivě, jeho duševní rovnováhu za všech okolností, jeho zbožnost, jeho přívětivou tvář, jeho vlídnost, jeho lhostejnost k slávě a jeho upřímnou snahu o správné chápání věcí.“

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha : Levné knihy KMa, 2005. ISBN 80-7309-189-5
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• HÜTTL, Willy. Antoninus Pius. Prag : J.G. Calve, 1936
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
• Portréty světovládců I (Od Hadriana po Alexandra Severa). Praha : Svoboda, 1982

Marcus Aurelius

Marcus Aurelius
16. císař římské říše
Busta Marka Aurelia v mnichovské Glyptotéce
Doba vlády	7. březen 161 – 17. březen 180
Úplné jméno	Marcus Aurelius Antoninus Augustus
Narození	26. duben 121 Řím
Úmrtí	17. březen 180 (ve věku 58 let) Vindobona nebo Sirmium
Pohřben	Hadrianovo mauzoleum
Předchůdce	Antoninus Pius
Nástupce	Commodus
Potomci	13 dětí, včetně Commoda
Dynastie	adoptivních císařů
Otec	Marcus Annius Verus
Matka	Domitia Lucilla

Marcus Aurelius Antoninus Augustus (26. dubna 121 – 17. března 180), byl římským císařem v letech 161 až 180, přičemž náležel k tzv. adoptivním císařům. Patřil rovněž mezi význačné představitele pozdní fáze vývoje filozofie stoicismu, kvůli čemuž bývá nazýván „filosof na trůně“. Navzdory jeho vysoké mravní integritě a výjimečným osobním schopnostem skončilo za jeho vlády dlouhotrvající období míru a prosperity římské říše, jejíž stabilita byla stále více nahlodávána jak zahraničními hrozbami, tak vnitřními problémy.

Krátce po svém nástupu na trůn byl Marcus nucen čelit útoku parthské říše na východních hranicích. Vedením války pověřil svého bratra a spoluvládce Lucia Vera, jehož podřízení si do roku 166 Parthy podrobili a ovládli Mezopotámii. Zhruba v téže době však barbarské kmeny obývající Germánii napadly a prolomily dunajskou hranici, oslabenou odesláním části zdejších sil do boje s Parthy. Tím byl zahájen dlouhý a náročný konflikt, známý jako markomanské války, jenž vyplnil většinu zbývajících let Markova vládnutí. Kromě vážných vnějších výzev se císař musel potýkat také s katastrofálními následky antoninovského moru, zavlečeného do římské říše vojáky vracejícími se z Orientu, a s neklidem vyvolaným spontánním pronásledováním křesťanů, k němuž docházelo v různých částech impéria. Roku 175 se zdárně vypořádal se vzpourou ve východních provinciích, vedenou Avidiem Cassiem. Nicméně ještě než stačil Germány zcela potlačit, v roce 180 Marcus zemřel, čímž moc nad říší přešla na jeho syna Commoda.

Během vojenských tažení v letech 170 až 180 vytvořil řecky psané dílo „Hovory k sobě“ (Ta eis heauton), které je dodnes pokládáno za literární klenot, oslavující pojetí vlády jako služby a povinnosti, a je vysoce ceněno pro svůj znamenitý a vytříbený styl.

Život

Původ a mládí

Marcus Aurelius se narodil 26. dubna 121 v Římě jako syn praetora Annia Vera a Domitie Lucilly, pocházející z bohatého a vznešeného italského rodu. Markovo jméno původně znělo Marcus Annius Verus, případně Marcus Annius Catilius Severus. Jeho praděd z otcovy strany přesídlil za Neronovy vlády z Hispánie do Říma, kde se domohl úřadu praetora a posléze se stal členem senátu. Jeho syn Marcus Annius Verus, Markův děd, zastával celkem třikrát konsulát, což byla výjimečná pocta, jíž za principátu dosáhlo jen několik málo jedinců, a působil i jako městský prefekt. Po předčasné smrti otce vyrůstal Marcus v domě svého děda, jenž ho adoptoval. V raném věku se začal zabývat studiem filosofie a řecké a latinské rétoriky, čemuž se věnoval s nevšedním nadšením. Na jeho vzdělávání dohlížela řada vynikajících soudobých učenců a myslitelů, včetně Heroda Attika, Alexandra z Kotiaeia, Aelia Aristeida a Marka Cornelia Frontona. S posledně zmiňovaným udržoval Marcus čilou korespondenci, jejíž část se dochovala až do dnešních dnů. V těchto dopisech se budoucí císař projevuje jako inteligentní, vážně založený a pilný člověk.

Důstojnost jeho rodiny a výtečné povahové rysy mladého Marka záhy upoutaly pozornost císaře Hadriana, který ho pro jeho pravdymilovnost nazýval Verissimus („nejpravdivější“) a již jako osmiletého ho nechal přijmout do kněžského sboru Saliů. V roce 136 si Hadrianus zvolil Lucia Aelia Caesara za svého nástupce a ve stejném roce byl Marcus zasnouben s Ceionií Fabií, dcerou Aelia Caesara. Zasnoubení bylo však anulováno poté, co na počátku roku 138 Aelius Caesar zemřel. V únoru téhož roku ustavil Hadrianus svým adoptivním synem a následníkem předního senátora Tita Aurelia Antonina, později známého pod jménem Antoninus Pius, jehož manželka Faustina starší byla Markovou tetou. Podle podmínek ujednání s Hadrianem musel Antoninus na oplátku adoptovat Lucia Vera, syna zesnulého Lucia Aelia Caesara, a svého tehdy sedmnáctiletého synovce Marka. Když Hadrianus v červenci 138 skonal, odebral se Marcus do císařského paláce za svým adoptivním otcem.

Zapojení do vládnutí a převzetí moci

Mladý Marcus Aurelius

Před tím, než se Marcus chopil vlády, uplynulo téměř třiadvacet let Antoninova panování, během nichž prošel patřičnou průpravou umožňující mu náležité obeznámení s nároky, jež na něho měla klást císařská hodnost. Marcus získal bezvadné znalosti o fungování správních struktur římské říše v rámci působení v různých veřejných úřadech. V souvislosti s tím vzrůstal jeho vliv na chod státu a v letech 140, 145 a 161 se opakovaně účastnil rozhodování ve funkci konzula. V roce 147 obdržel prokonsulské imperium spolu s tribunskou mocí (tribunitia potestas), které představovaly formální základ principových pravomocí. Jelikož Marcus měl výborný cit pro výběr vhodných uchazečů a kandidátů na různé úřední posty, spoléhal se Antoninus ve všech otázkách obsazení administrativy na jeho mínění. V první knize Hovorů k sobě líčí Marcus svého adoptivního otce Antonina jako příklad vzorného vládce a zároveň vyjadřuje míru respektu, již vůči němu pociťoval:

„U svého otce jsem vídal vlídnost, ale i neoblomné setrvání na každém zrale uváženém rozhodnutí; také lhostejnost k takzvaným poctám a zálibu i houževnatost v práci. Rád naslouchal těm, kteří se vytasili s návrhem obecně prospěšným, a každému měřil neodchylně, jak si zasloužil. Měl zkušenost, kde je potřebí otěže přitáhnout a kde povolit. (...) Odmítal ovace a všeliké lichocení, ustavičně bděl nad potřebami říše, omezoval veřejná vydání. (...) Nikdo o něm nemohl říci, že je sofista, tlachal nebo pedant, neboť každý vycítil, že je to zralý a dokonalý muž, nepřístupný pochlebování a schopný řídit záležitosti svoje i jiných. Mimoto si dovedl vážit opravdových filosofů, ale ostatní nezlehčoval, ani se jimi nedával zavádět.“

Vzájemné úzké pouto mezi Markem a Antoninem bylo ještě prohloubeno upevněním příbuzenského svazku, k čemuž v roce 145 posloužila svatba Marka s Antoninovou dcerou Faustinou mladší. Ta porodila Markovi celkem třináct dětí, z nichž většina zemřela v mladém věku.

7. března 161 Antoninus Pius zemřel, načež se Marcus pod nově přijatým jménem Marcus Aurelius Antoninus ujal vlády nad říší. Proti jeho nástupu se nezvedla žádná opozice, nevyskytly se ani žádné projevy nesouhlasu, protože všeobecně požíval úctu a vážnost svých spoluobčanů pro výjimečně ctnostný způsob života. Bezprostředně po svém povýšení prokázal oddanost Hadrianovým záměrům, když ustanovil Lucia Vera svým spoluvládcem. Poprvé v dějinách měla tudíž římská říše ve svém čele dva jedince. Tento systém sdílené vlády byl jakousi reminiscencí republikánského principu kolegiality. Nicméně, i přes formálně rovnocenné postavení i pravomoc obou císařů, mladší a pravděpodobně méně oblíbený Verus byl svému bratrovi v jistém smyslu podřízen. Marcus předčil Vera svou autoritou (auctoritas) a kromě toho si pro sebe vyhradil úřad nejvyššího velekněze (pontifex maximus). K utvrzení tohoto uspořádání oženil Marcus v roce 164 Vera se svojí dcerou Lucillou. Císařové byli záhy nuceni vypořádávat se s nepříznivou zahraničněpolitickou situací, jelikož dosud převážně mírové poměry na hranicích impéria byly ohroženy útoky Parthů a následnými vpády barbarů. Marcus vyslal proto Vera na Východ, aby tam velel vojenským operacím, zatímco sám se chopil faktického řízení státu.

Válka s Parthy

Markův vítězný oblouk v Tripolisu

V roce 161 odrazili místní legáti nájezdy barbarů do severní Británie a Raetie, avšak mnohem závažnější nebezpečí pro římskou říši vzniklo v Orientu. V posledních letech Antoninovy vlády výrazně vzrostlo napětí mezi Římany a Parthy. Předmětem sporu byla kontrola nad Arménií, královstvím fungujícím jako nárazníkový stát mezi oběma mocnostmi, jež usilovaly dosadit na zdejší trůn monarchu poslušného jejich zájmům. Parthský král Vologaisés IV., konající už za Antoninova života rozsáhlé válečné přípravy, hodlal využít mocenských změn v Římě a s tím spojené nejistoty ve svůj prospěch a neprodleně udeřil. Nedlouho po Antoninově skonu přepadl Arménii a pronikl do Sýrie, přičemž se mu podařilo přemoci dvě římská vojska. Poté, co byl poražen římský místodržitel v Kappadokii, odebral se Verus v čele legií na Východ.

Ještě před vlastním vyplutím se Verus zdržel z důvodu nemoci ve městě Canusium a teprve na přelomu let 162 a 163 dorazil do Antiochie, odkud řídil reorganizaci demoralizovaného vojska a koordinoval zásobování. Ve skutečnosti postrádal zkušenosti s velením a lehkomyslně projevoval zájem spíše o rozmařilý a nevázaný život než o vážné věci. Marcus ho prozíravě obklopil nejzdatnějšími římskými generály, pod jejichž vedením přešli Římané v roce 163 do protiútoku. Nejprve vypudili Parthy z Arménie a ustavili zdejším vládcem prořímského prince Sohaema. Nato zahájili ofenzívu v Mezopotámii, obsadili Osroénu a v roce 165 dobyli a zpustošili parthská hlavní města Seleukii a Ktésifón. V dalším roce Římané postoupili až do Médie. Vzhledem k přesvědčivým římským úspěchům se parthský král rozhodl ukončit konflikt a přenechat Arménii Římanům. Po návratu z výpravy oslavil Verus spolu s Markem a ostatními členy rodiny výjimečný triumf, třebaže největší podíl na vítězství příslušel vojevůdci Avidiu Cassiovi.

Vracející se římští vojáci se v Mezopotámii nakazili nemocí, jež se rozšířila do celé římské říše a zhruba v letech 165 až 180 měla velmi devastující účinek na stav populace všech provincií. Tato epidemie byla později označena jako antoninovský mor. Podobně jako u většiny ostatních starověkých epidemií, ani v tomto případě nelze s jistotou určit, o jakou chorobu se doopravdy jednalo. Podle převládajícího mínění mělo jít buď o neštovice, anebo o spalničky. Podle historika Cassia Diona propukla tato nemoc s novou intenzitou zhruba kolem roku 177. Jenom v samotném Římě jí tehdy denně padlo za oběť 2000 lidí, když čtvrtina všech nakažených této chorobě podlehla. Celkový počet mrtvých byl odhadován na pět milionů. Vysoká úmrtnost mezi vojáky podlamovala sílu legií, současně se snížilo množství vybraných daní, což mělo negativní dopad na státní hospodaření.

V čínských pramenech se objevuje zpráva o římských vyslancích, kteří měli v roce 166 dorazit do Číny. Tito muži s sebou přinesli dary a prohlašovali se za vyslance jistého Andogni (Antoninus), jehož lze ztotožnit s Markem Aureliem, případně s Antoninem Piem. Nelze ovšem vyloučit, že nešlo o skutečné vyslance, nýbrž o obyčejné římské obchodníky.

Germánie a Dunaj

Související informace naleznete také na stránce Markomanské války.

Jezdecká socha Marka Aurelia na Kapitolu

Od počátku šedesátých let 2. století se zvyšovala intensita nájezdů Germánů a jiných barbarů směřujících do Galie a za Dunaj. Tento pohyb barbarů na jih a západ byl zřejmě vyvolán tlakem kmenů sídlících dále na východě. První nepřátelská invase, vpád Chattů do Horní Germánie, byla odražena již v roce 162. Nejspíše koncem roku 166, nebo na počátku roku 167 překročilo 6000 Langobardů a Obiů Dunaj a vstoupilo do Panonie. Barbaři byli brzy poraženi, načež zdejší římský místodržitel zahájil vyjednávání se zástupci několika okolních kmenů. S pomocí markomanského krále Ballomara se sice podařilo dohodnout mír mezi Římany a jejich barbarskými sousedy, nicméně situace na hranicích zůstávala nadále neklidná. Někdy v téže době byla Dácie přepadena Vandaly a sarmatskými Jazygy.

Neblahý vývoj na severních hranicích zhoršovaný šířícím se morem přiměl Marka k horlivému konání obětí, jimiž chtěl usmířit rozhněvané bohy. Na jaře 168 vyrazili oba císařové z Říma na dunajskou frontu. Svůj hlavní stan umístili do severoitalského města Aquileia, z něhož organizovali obranu římského teritoria. Zároveň prováděli inspekci vojsk a dali odvést dvě nové legie, legio II Italica a legio III Italica. Přítomnost Marka a Vera v Panonii a Noriku pomohla stabilisovat tamní poměry, avšak kvůli řádění moru mezi legionáři se na radu dvorního lékaře Galéna rozhodli k návratu do Říma. Při zpáteční cestě Verus patrně v důsledku mrtvice v lednu nebo únoru 169 zemřel, takže od tohoto okamžiku musel Marcus trávit většinu času na taženích proti nepřátelům. Svoji ovdovělou dceru Lucillu provdal i přes její odpor za Tiberia Claudia Pompeiana, mimořádně schopného důstojníka syrského původu.

Invaze Markomanů a Kvádů do Itálie v roce 170

V roce 170 ztroskotal první vážnější římský pokus o protiofensivu, když bylo 20 000 Římanů poraženo poblíž města Carnuntum germánskou koalicí v čele s Ballomarem. Markomani a Kvádové pak vyrazili na jih, zatímco ostatní barbaři vyplenili Noricum. Ballomarem vedení Germáni zdolali Alpy, vydrancovali město Opitergium (dnešní Oderzo) a jejich nápor vyvrcholil obležením Aquileie. Poprvé od porážky Kimbrů a Teutonů na konci 2. století př. n. l. se tak nepřátelským silám podařilo stanout na italské půdě, což vážně otřáslo sebedůvěrou obyvatelstva poloostrova. Mezitím Kostobokové, příchozí z oblasti Karpat, využili slabosti Římanů, zpustošili Moesii, Thrákii a Makedonii a dorazili až do Eleusíny, nedaleko Athén. Také jiné části říše byly svírány loupeživými nájezdy a povstáními. Na jihozápadě přemohli Maurové posádky pohraničních kastelů v Mauretánii a po dvě léta sužovali svými útoky Hispánii. Dokonce ještě Ammianus Marcellinus, přední dějepisec pozdní antiky, připomínal ve svém díle události markomanských válek, jevící se s odstupem času jako předzvěst mnohem hrozivějších barbarských útoků v následujících staletích.

Nedostatek lidských sil, zapříčiněný morem, a finanční těžkosti přiměly Římany k přijetí mimořádných opatření. Do legií byli rekrutováni otroci, stejně jako gladiátoři, díky čemuž mohli být útočníci pozvolna zatlačeni zpět za Dunaj. S některými kmeny byly navázány diplomatické kontakty, v rámci nichž bylo dojednáno spojenectví. Různé germánské pomocné oddíly se tudíž zapojily do konfliktu na straně Římanů. Marcus se snažil izolovat nejvzpurnější kmeny a vést s nimi boj odděleně, čímž mohli Římané snáze využít svoji drtivou početní a logistickou převahu. Tato strategie se ale ukázala být velice nákladná a zdlouhavá, neboť si vyžádala enormní množství zdrojů. K jejímu uskutečnění bylo navíc zapotřebí značných vojenských sborů, pro něž musely být vystavěny nové pevnosti, jako byla třeba Castra Regina (Regensburg). Taktéž byly učiněny nepříliš úspěšné kroky k usazení určitých skupin barbarů na římském území.

Poté, co Římané obnovili kontrolu nad Norikem, přemístil Marcus své hlavní sídlo do Carnunta. Příležitostně řídil vojenské operace také z táborů v Sirmiu (Sremska Mitrovica) a ve Vindoboně (Vídeň). V roce 172 podnikli Římané výpravu proti Markomanům a v dalších dvou letech si podrobili Kvády. Obdobně Marcus naložil s Jazygy, jež přinutil vydat tisíce římských zajatců. Poznámky v Historii Augustě o Markově úmyslu zřídit na levém břehu Dunaje dvě nové provincie, pojmenované Marcomannia a Sarmatia (zahrnující přibližně nynější Moravu, Slovensko a východní Maďarsko), dnešní historikové, vzhledem k absenci shodných tvrzení v jiných pramenech, zpochybňují a považují za kontroverzní. Třebaže pohoří na severním okraji těchto teritorií mohla tvořit lépe hájitelnou hranici, než jakou představoval Dunaj, říše, vyčerpaná dlouhotrvajícími válečnými střety, nedisponovala prostředky nezbytnými k výstavbě těchto provincií. Ať už byly Markovy záměry jakékoli, uzurpace Avidia Cassia mu zabránila v jejich uskutečnění. Od roku 177 pokračovali Římané ve válečných operacích proti Markomanům a Kvádům na středním Dunaji, v nichž vytrvali do samotného závěru Markova života.

Vnitřní politika

Markův denár

Marcus se vyznačoval velkou svědomitostí při plnění svých administrativních povinností. Obtížné úkoly neváhal svěřovat nejkompetentnějším mužům, aniž by se obával, že ho svými schopnostmi zastíní. Mimořádnou pozorností zahrnul sociálně nejslabší příslušníky římské společnosti: otroky, ženy a děti, jimž se snažil ulehčit jejich tíživou situaci. Více než polovina dochovaných zákonodárných a jiných aktů, vydaných za Marka, se zaměřovala na zlepšení právního postavení těchto skupin obyvatelstva. Tyto akty často sloužily k odstranění nadměrné tvrdosti a nepřesností v občanském právu. Stejnou tendenci projevoval i při uplatňování soudní pravomoci, již vykonával se vzornou pečlivostí a bezpříkladnou obětavostí. Podle Historie Augusty nechal zvýšit počet dnů vyhrazených k projednávání soudních sporů. Ve své soudní činnosti nepolevoval ani poté, co vytáhl do boje s Germány, o čemž se zmiňuje Cassius Dio. Účastníci řízení museli dokonce kvůli projednání přicestovat za císařem do jeho vojenského tábora. Určitý úpadek signalizoval počátek aplikace kategorií honestiores („vážení“) a humiliores („nižší“), jejichž prostřednictvím byl v odvětví trestního práva zohledňován společenský stav při rozhodování o míře potrestání. Soudní správa Itálie byla přenechána úředníkům, nazývaným iuridici, kteří vystupovali jménem císaře. Touto praxí, napomáhající centralisaci vlády, navazoval Marcus na někdejší Hadrianovo soudní členění Itálie, od něhož bylo upuštěno za Antonina.

Sloup Marka Aurelia na Piazza Colonna v Římě

V úvodní fázi Markova panování byla římská říše zasažena řadou katastrof, mezi nimiž patřily k nejzávažnějším ničivé rozvodnění Tiberu, a především antoninovský mor, zanesený do římské říše vojáky vracejícími se z Východu. Epidemie pozvolna postihla takřka celé území impéria, včetně hustě obydleného hlavního města. V době vypuknutí války s Germány byla Itálie zle sužována hladem. Následky těchto neštěstí Marcus usiloval zmírnit rozdělováním obilí všem italským městům a zaváděním různých sanitačních opatření bránících šíření nemoci. Přírodní pohromy, epidemie a vysoké válečné náklady neúměrně zatěžovaly císařskou pokladnu. Ačkoli Marcus ulevoval státním výdajům svojí příkladnou osobní zdrženlivostí a střídmostí, musel se uchýlit k mírnému snížení obsahu drahých kovů v mincích, čímž nevyhnutelně přiživil inflaci. Aby získal dodatečné peněžní prostředky, omezil závody a gladiátorské zápasy v Cirku. Osobně přispěl k uhrazení financování vojenských operací, když nechal na Foru vydražit četné cenné předměty, uložené v císařském paláci. Vítězným legionářům odmítl udělit zvláštní odměnu, jíž se dožadovali, a upozorňoval je, že každá taková platba by musela být zajištěna na úkor jejich rodičů a příbuzných.

Za Markova vládnutí bylo vybudováno jen nevelké množství význačných monumentů, v čemž se zřetelně odlišil od mnoha svých předchůdců. Na počest Antonina byl vybudován sloup na Martově poli, jehož ústředním motivem byla apoteosa zemřelého císaře a jeho manželky Faustiny starší. Podstavec tohoto sloupu je nyní vystaven ve Vatikánských museích. Markovy a Verovy válečné úspěchy byly v Římě oslaveny celkem třemi vítěznými oblouky. Samotnému Markovi byly určeny dva z nich, žádný se ovšem nedochoval do dnešních dnů. Pouze některé pravoúhlé reliéfy byly využity při tvorbě Konstantinova oblouku. Zřejmě nejvěhlasnější stavbou připomínající Markův principát se stal sloup, jenž se tyčí na náměstí Piazza Colonna. Na tomto díle jsou vyobrazena Markova tažení proti Markomanům a Sarmatům v letech 172 až 175. Na jednom z vlysů je zachycena událost známá jako „zázračný déšť v zemi Kvádů“, při níž podle římského líčení vyslyšel bůh císařovy modlitby a sesláním bouře odvrátil nebezpečí, hrozící obklíčeným římským vojákům. Nejslavnější zpodobnění Marka Aurelia představuje jeho bronzová jezdecká socha, v období renesance vystavená Michelangelem na náměstí Piazza del Campidoglio na římském Kapitolu. V současnosti se zde nachází replika, zatímco originál je umístěn v Kapitolských museích. Tato socha je znázorněna i na italské versi padesáticentové euromince.

Pronásledování křesťanů

Marcus provádějící rituální oběť u oltáře Jova Kapitolského

Přestože byl Marcus významný myslitel a filosof, byl rovněž, alespoň navenek, hluboce nábožensky založený člověk. Státní kult byl za jeho panování náležitě uctíván, zároveň však byla tolerována i odlišná božstva, takže různorodost náboženství nepůsobila žádné rozpory mezi vládou a obyvatelstvem. Z tohoto pravidla existovala pouze jediná výjimka reprezentovaná křesťanstvím. Marcus zaujímal vůči křesťanům stejné stanovisko, jaké prosazoval už Traianus: pokud upustili od veřejného vyznávání své víry, neměla jim být státní mocí činěna žádná újma. V soukromém životě mohlo tak být křesťanství nerušeně praktikováno. Církev nebyla tudíž nijak výrazně omezována, díky čemuž došlo v průběhu 2. století k enormnímu rozmachu jejího vlivu. Kritické vnější i vnitřní okolnosti, v nichž se říše ocitla v šedesátých letech, způsobily, že dosavadní praxe nebyla respektována, čímž byla narušena osobní bezpečnost křesťanů. V této neradostné době byla vydávána nařízení vybízející Římany, aby přispěli k usmíření bohů pravidelným prováděním žertev. Taktéž vzrůstaly represe proti těm, kteří se zdráhali obětovat, což postihovalo obzvláště křesťany.

V letech 166 až 168 byli křesťané, především ve východní části impéria, vystaveni hněvu ostatního obyvatelstva, vyvolaného pravděpodobně šířením epidemie. Nepřátelství vzniklo zcela živelně bez jakékoli iniciativy ze strany státu. Další pronásledování křesťanů se konalo v Galii v roce 177. Za jeho prapříčinu lze považovat tehdejší rozkolísanost veřejných financí. K doplnění stavu legií byly hojně užívány odvody gladiátorů a jejich najímání za účelem pořádání her se tedy stávalo stále nákladnějším a problematičtějším. Nárůst výdajů spojených s konáním gladiátorských soubojů, jejichž uhrazením byli pověřeni vykonavatelé městské správy v provinciích, záhy překročil únosnou mez. Vzniklé obtíže přiměly císaře k vydání usnesení, podle něhož směli být odsouzení zločinci prodáváni do arén jako gladiátoři. Část městské populace v Lugdunu (Lyon) hodlala tohoto nařízení využít k zásahu proti tamním křesťanům, jimž v případě, že by se nezřekli své víry, hrozilo odsouzení místními úřady. Svoji roli při volbě křesťanů zřejmě sehrálo i nepřátelství vůči cizincům, protože mezi pozdějšími mučedníky bylo zastoupeno mnoho osob s řecky znějícími jmény.

Příslušný prokurátor vznesl do Říma dotaz ohledně postupu v záležitosti souzení křesťanů. Na základě císařova reskriptu, odkazujícího na Traianem vydané ustanovení, měl být popraven každý, kdo se veřejně přiznal k víře v Krista odmítáním konání obětí. Křesťané byli poté v lugdunské aréně nelítostně zabíjeni pro pobavení obecenstva. Třebaže Marcus se osobně nezapojil do těchto protikřesťanských aktivit, nijak jim ani nebránil. Po lugdunském masakru nejsou již z období Markova panování zaznamenány žádné jiné zprávy týkající se stíhání křesťanů. Po bližším obeznámení se s touto událostí císař patrně rozhodl o adekvátních opatřeních, jimiž zamezil obdobným ukrutnostem. Zhruba do poloviny 3. století znamenaly podstatnější hrozbu pro trvalejší existenci církve spíše vnitřní rozpory mezi jednotlivými křesťanskými směry.

Uzurpace Avidia Cassia

Busta Faustiny mladší v Louvru

V roce 175 se vzbouřil syrský místodržitel Avidius Cassius. Příčiny této uzurpace nejsou zcela objasněny, avšak Cassius Dio a stejně tak Historia Augusta uvádějí, že císařovna Faustina znepokojená nedobrým zdravotním stavem svého manžela navázala s Cassiem kontakt. Faustina se nejspíše strachovala o další trvání dynastie, poněvadž její jediný žijící syn Commodus byl dosud příliš mladý. Možná se ale obávala ztráty své posice v případě, že by se po Markově smrti stal císařem někdo jiný než Commodus. Vzpoura mohla být též vyprovokována zvěstmi o Markově úmrtí. Avidius Cassius, jenž se výborně osvědčil jako velitel v parthské válce, se na Východě těšil značné popularitě. Ačkoli později seznal, že císař je naživu, místo aby se Markovi podrobil, přikročil ke konfrontaci. Vzhledem k početní přesile dunajských legií nebyly ale Cassiovy vyhlídky příliš nadějné. Cassius byl proto vlastními lidmi zavražděn dříve, než se občanská válka mohla naplno rozhořet.

Ještě na Dunaji dostihl Marka Commodus přivolaný z Říma. Císař vzápětí uzavřel mír se Jazygy a neprodleně se vypravil na východ, aby se vypořádal s tamější neklidnou situací a obnovil pořádek v provinciích. Přitom si počínal velice ohleduplně, neboť promíjel městům i jednotlivcům účast na Cassiově vzpouře. Kromě toho prokázal svoji moudrost a shovívavost, když velkoryse přesvědčil senát, aby omilostnil všechny členy uzurpátorovy rodiny. Aniž by ji četl, nechal spálit Cassiovu korespondenci, která mohla kompromitovat leckteré senátory. Během cesty zemřela v zimě 175 v jižní Kappadokii Markova choť Faustina, jejíž pověst utrpěla znatelné šrámy. V antických pramenech je obviňována z užívání jedů a vraždění lidí, stejně jako z provozování neřestného života udržováním styků s gladiátory, námořníky i muži vyššího postavení. Marcus jí ovšem bezvýhradně důvěřoval a vytrvale ji hájil. Faustina ho doprovázela na četných taženích, čímž si od něho vysloužila titul Matka táborů (Mater castrorum). Po její smrti jí zasvětil chrám a místo, kde zemřela, nechal přejmenovat na Faustinopolis. Jakmile dokončil konsolidaci východních provincií, vyrazil Marcus zpět do Říma, přičemž učinil krátkou zastávku v Athénách a podpořil místní filosofické školy.

Následnictví a smrt

Koncem prosince 176 oslavil Marcus společně se svým synem Commodem v Římě triumf nad Germány a Sarmaty. 1. ledna následujícího roku obdařil Commoda titulem augustus a ustavil ho svým spoluvládcem. Marcus tak dal zřetelně najevo, že jeho syn po něm nastoupí na trůn, avšak toto jeho rozhodnutí bylo mnohými historiky hodnoceno jako závažné pochybení. Úmyslně totiž odmítl pokračovat v tradici předávání vlády nad říší adopcí nejzdatnějšího jedince, přestože mu muselo být známo Commodovo neuspokojivé chování, diskvalifikující ho z výkonu císařské moci. Marcus se nepochybně zaobíral oběma těmito hledisky a nakonec je zohlednil ve svém výsledném rozhodnutí. Ostatní adoptivní císaři nezanechali žádné vlastní mužské dědice, které by mohli učinit svými nástupci. Nárok Commoda, jemuž byl již v pěti letech jako předpokládanému pretendentu trůnu udělen titul caesara, nebyl proto dosavadní praxí adopcí nijak zpochybněn, ačkoli po formální stránce nebyla císařská hodnost dědičná. S přihlédnutím k vývoji událostí lze soudit, že konečným impulsem ke Commodově povýšení se stala uzurpace Avidia Cassia, naznačující, že císařovo nevalné zdraví, případně jeho úmrtí by mohly vyvolat občanskou válku, pokud by otázka následnictví nebyla včas upravena. V dané situaci se tedy nejjistějším a nejméně zpochybnitelným řešením jevila být volba Commoda.

Commodus

Marcus si sice všiml problematických povahových rysů svého syna, zřejmě ale setrval v naději, že v průběhu dospívání doroste Commodus do své budoucí role. Pokud by dal přednost některým svým vzdálenějším příbuzným nebo jiným osobám, nový panovník by patrně v zájmu zajištění své moci usiloval o Commodův život. Od poloviny roku 175 až do března 180 doprovázel Commodus, potvrzený už jako nástupce, svého otce na jeho cestách a válečných taženích. Přesto způsob a délka Commodovy přípravy na císařskou funkci zůstaly nesrovnatelné s možnostmi, jakými disponoval jeho otec. Commodus začal brzy po své intronisaci vystupovat jako gladiátor, přičemž se vydával za Herkula. Určití historikové tuto stylisaci nepovažují za natolik scestnou, jak se na první pohled může jevit, jelikož Herkules byl považován za symbol neúnavného jedince, jenž ve shodě se stoickými zásadami očisťuje svět od útrap.

V srpnu 178 zamířili Marcus a Commodus zpět k Dunaji. Během této výpravy podlehl císař 17. března 180 blíže neznámé chorobě. Někteří badatelé považují za příčinu smrti antoninovský mor, jiní se domnívají, že trpěl nádorovým onemocněním. Obvykle se jako místo Markova úmrtí udává Vindobona, ovšem Tertullianus podotýká, že zemřel v Sirmiu. Po vypuknutí nemoci a v předtuše blížící se smrti si Marcus nechal předvolat Commoda, jehož upomínal, aby vytrval v tažení proti barbarům až do završení vítězství. Nicméně Commodus se zřejmě ze strachu z nákazy spěchal rychle vzdálit z otcovy blízkosti. Protože si Marcus přál urychlit svůj konec, odmítal přijímat potravu a pití. Podle dochovaného podání se krátce před svým skonem obrátil k truchlícím přátelům se slovy: „Proč pláčete nade mnou a nesnažíte se raději zabránit moru, který kosí lidi hromadně?“ Jeho ostatky byly pochovány v Římě v Hadriánově mausoleu, známém dnes jako Andělský hrad.

Markova filosofie

Hovory k sobě

Aquincum (dnešní Budapešť) bylo jedním z míst, kde Marcus tvořil své dílo „Hovory k sobě“

Filosofické postoje Markových učitelů výrazně ovlivnily jeho příklon ke stoicismu, avšak nejdůležitější role v procesu utváření Markovy filosofické orientace příslušela Epiktétovi, jehož dílo Rozpravy (Diatribai) si velice oblíbil. Hlubšího poznání Markových filosofických myšlenek, přesvědčení a zásad, jimiž se řídil, lze dosáhnout studiem toho nejcennějšího, co po sobě zanechal, jeho díla „Hovory k sobě“ (Ta eis heauton, anglicky Meditations). Není jasné, zda zamýšlel obeznámit lidstvo s tímto spisem, neboť se jedná o kusé a místy rozvláčné osobní poznámky a úvahy, jimiž se zabýval při vedení vojenských výprav a řízení administrativních záležitostí. Zdá se spíše, že je napsal proto, aby si jejich čtením dodal odvahy ke snášení tíživé odpovědnosti, jež pro něho představovalo břímě vládnutí. Marcus si v něm neustále vytyčoval obtížně dosažitelné principy chování, rozvažoval nad všedností, nekultivovaností a pomíjivostí hmotného světa. Zabýval se také úlohou člověka ve světě a zvláště sebe samého. Nevěřil v žádný jiný svět a cítil se beznadějně připoután ke svým povinnostem a službě. Vytrvale se proměňující vesmír, jehož součástí měla být lidská duše, ztělesňoval podle Marka celek řízený rozumem. Díky tomu mohl člověk i ve stavu bezbrannosti a osamocenosti obstát tváří v tvář chaosu a marnosti za předpokladu, že byl nezkažený a ctnostný. Pro Markovo chápání bytí byl prvořadý soulad myšlení a konání, resp. jednota slov a činů, což se odráželo i v jeho vnímání posuzování a realizování vládnutí, které spolu měly být úzce sdruženy:

„Přestaň už vykládat, jaký asi má být dobrý člověk; raději už jím buď!“

„Ani v psaní, ani v čtení nebudeš moci dávat návod, dokud se sám dříve návodu nepodrobíš. Ještě mnohem více to platí v životě.“

Velký důraz kladl na smysl pro pravdu a pro realitu, čehož si na něm cenil Hadrianus:

„Jestliže mi někdo dovede přesvědčivě dokázat, že nesprávně soudím nebo jednám, milerád své mínění změním; neboť hledám pravdu, kterou ještě nikdy nikdo škodu neutrpěl. Škodu mívá leda ten, kdo setrvává ve svém klamu a nevědomosti.“

„Kdykoli tě roztrpčí něčí nestoudnost, ihned se ptej sebe sama: Cožpak je možné, aby nebyli ve světě nestoudní? Není to možné. Nežádej tedy nemožnosti.“

Hovory k sobě byly jakousi formou duševního cvičení, zaměřeného na zachování a rozvíjení způsobu života a vědomí odpovídajícímu zásadám stoicismu, stejně jako na kontrolu emocí. To se projevuje i v Markově postoji k lidem:

„Lidé jsou stvořeni kvůli sobě navzájem; buď je tedy poučuj, nebo je snášej!“

„Kdykoli se chceš potěšit, v duchu si vybavuj přednosti svých současníků, jako například podnikavost jednoho, skromnost druhého, štědrost třetího a jinou ctnost někoho jiného. Neboť nic nepůsobí takové potěšení jako vzory ctností, které se zrcadlí v mravech našich vrstevníků a které se v jednotlivci, pokud možno, všechny slučují. A proto je také záhodno si je stále oživovat v paměti.“

Úvahy v duchu stoy mu měly napomoci rovněž k tomu, aby přestál rozmanitá protivenství, odolal ranám osudu a vypořádal se s vlastní nedokonalostí:

„Nebuď rozmrzelý, ani neochabuj, ani se nevzdávej, jestli se ti nedaří provést každé dílo podle správných zásad, raději se znova vracej k tomu, co se ti povedlo, a buď rád, jestliže aspoň většina tvých skutků odpovídá lidské přirozenosti, a měj v lásce to, k čemu se vracíš!“

„Je-li ve tvé moci učinit něco lépe, proč to neuděláš? Když je to v moci někoho jiného, komu chceš dělat výčitky? Slepé náhodě nebo bohům? Obojí je nesmyslné. Nikomu nemáš činit výčitky. Jestli můžeš, naprav alespoň věc samu; a nemůžeš-li ani to, co ti prospěje tvé počínání? Neboť nic se nemá dělat neúčelně.“

„Nevyhnutelný osud se vznáší nad tebou. Dokud žiješ, dokud ještě můžeš, staň se dobrým!“

Marcus nepociťoval pražádný strach ze smrti, již chápal jako vysvobození:

„... abychom očekávali smrt s odevzdanou myslí jako přirozené rozloučení prvků, z nichž se každé stvoření skládá. Není-li však pro prvky samé nic hrozného v tom, že se každý z nich ustavičně přeměňuje v jiný, proč by se kdo děsil přeměny a rozkladu všech dohromady? Vždyť se to děje ve shodě s přírodou; a co se děje ve shodě s přírodou, není zlo.“

Hovory k sobě byly po mnoho generací pokládány za jednu z největších knih všech dob. Markovu dílu byla přesto občas vytýkána nedostatečná originalita filosofického přínosu, jelikož ideje uvedené v této knize byly v podstatě odvozeny z mravních východisek stoicismu, převzatých od Epiktéta. Při tom byla obvykle opomíjena skutečnost, že Marcus neusiloval o původnost svých zápisků, protože je sepisoval sám pro sebe. V některých drobných aspektech se Marcus odchýlil od stoické filosofie a v určitých směrech se přiblížil platónismu, jenž se pozvolna vyvíjel v novoplatonismus. Nicméně neodklonil se natolik, aby připustil jakoukoli formu posmrtné existence.

Politické principy

Markova busta

K Markově věhlasu, přetrvávajícímu po všechny historické epochy, nepochybně silně přispěla jeho proslulost filosofa na trůně, aplikujícího filosofické zásady při procesu realisování vlády. Různé doklady Markových politických úvah lze seznat v Hovorech k sobě. Mnohé z nich se jeví nadčasové a dosud nepřekonané.

„Bratr Severus mi byl vzorem lásky k rodině a lásky k pravdě a spravedlnosti; ... od něho jsem získal představu svobodného státu, v němž vládne dokonalá rovnoprávnost pro všechny bez rozdílu a v němž ničeho není dbáno více než svobody občanů.“

Svoboda a spravedlnost, především ve smyslu stejných práv pro všechny, náležely k Markovým časně osvojeným a ustavičně prosazovaným, stěžejním politickým principům. Před pokušením zneužívat absolutní moc, jemuž byl ve svém postavení nevyhnutelně vystaven, ho ochraňovalo jeho filosofické založení a výstrahy, jimiž sám sebe zahrnoval.

„Dej pozor, abys nezcísařštěl: abys nenačichl císařstvím; stává se to snadno! Bojuj o to, abys zůstal takovým, jakým tě chtěla mít filosofie!“ Neboť Cesta, po které kráčejí naše koně, je zrádná jako jejich povaha.

Marcus si byl příliš vědom omezených možností svého konání a chatrnosti utopických modelů společnosti:

„Neblouzni o státě Platónově, nýbrž spokoj se i s nejmenším krůčkem vpřed a nepokládej ani tento úspěch za nevýznamný! Neboť kdo dovede změnit utkvělé představy? Ale bez jejich změny – co jiného čekat než otročení vzdychajících a poslušnost pokrytců?“

Bylo mu jasné, že politické jednání musí zohledňovat smýšlení lidí, a proto upřednostňoval občanskou svobodu také ve vyjadřování názoru. Záleželo mu na rozumně uplatňovaném a veřejnému prospěchu zasvěceném užívání moci, s níž nakládal přiměřeně, přičemž zohledňoval dobré porozumění věci a nalezení řešení problému:

„Stačí můj rozum na tento úkol, či ne? Jestliže stačí, pak ho užívám na jeho provedení jako nástroje, jímž mě vybavila vesmírná příroda; pakli nestačí, buď postoupím svůj úkol tomu, kdo ho dovede vykonat lépe, není-li mou přímou povinností, anebo ho konám, jak dovedu, ještě s přispěním někoho jiného, jenž podporován mým rozumem může pak provést čin obecnému blahu právě teď příhodný a prospěšný. Neboť každý skutek, ať už ho konám sám, nebo s přispěním jiného, má směřovat jen k tomu, co je prospěšné a přiměřené obecnému dobru.“

Na dobrém výkonu soudnictví, jež pro něho bylo činností, při níž pociťoval nejvyšší míru zodpovědnosti, spočíval podle Marka základ veškerého společenského pořádku:

„Dovedeš-li se bystře dívat, dívej se, a suď pokud možno nejmoudřeji.“

Svému bytí přiřazoval Marcus i určitý kosmopolitní rozměr.

„Pro mne, občana Antonina, je obcí a vlastí Řím; pro mne, Antonina člověka, vesmír: co je tedy těmto obcím na prospěch, jenom to je pro mne dobrem.“

Prameny

Markovým životem a vládnutím se zaobírá celá řada pramenů, avšak většina z nich přináší spíše neuspokojivá a neúplná fakta, neboť v Markově období nepůsobil žádný významný historik. Hlavní literární pramen představuje jeho biografie v díle Historia Augusta, doplněná o sdělení týkající se Marka v životopisech Hadriana, Antonina, Vera a Avidia Cassia. Diskuse o kvalitě a spolehlivosti tohoto souboru biografií římských císařů se vedly více než sto let. S velkou pravděpodobností byl vytvořen jediným autorem píšícím koncem 4. století. Vzhledem k časovému odstupu vzniku díla od popisovaných jevů a k značně rozličné hodnověrnosti prací, z nichž autor vycházel, se důvěryhodnost uváděných informací velice různí. Třebaže Historie Augusta mnohdy přináší velmi přesné údaje, obsahuje také množství smyšlenek a výmyslů.

Cassius Dio, píšící zřejmě ve třicátých letech 3. století, zhotovil rozsáhlé dějiny Říma, jež se ale dochovaly jen v notně zestručněné podobě. Aurelius Victor a Eutropius, dějepisci žijící ve 4. století, ve svých dílech příležitostně přinášejí určité informace osvětlující momenty Markova panování. Užitečné jsou i spisy Markova učitele a řečníka Frontona. Velká důležitost přísluší i literatuře církevních autorů, jako byl Tertullianus, Eusebios nebo Orosius. Poznatky z papyrů, nápisů, mincí, právních aktů společně s výsledky archeologického bádání a výklady architektonických monumentů dále poskytují vodítka pro bližší pochopení událostí doby Markova vládnutí.

Hodnocení

Markova busta v Metropolitan Museum of Art v New Yorku

Markovo počínání jako panovníka stejně jako jeho dochované filosofické úvahy mu vynesly respekt a obdiv v očích současníků i později narozených. Taktéž křesťané, přestože byli za jeho vlády vystaveni pronásledování, považovali Marka za dobrého císaře. Tertullianus ho dokonce označil za přítele křesťanství. Všeobecná úcta prokazovaná Markovi širokými vrstvami římského obyvatelstva ještě zesílila vlivem vzrůstajících zmatků po skončení jeho panování. Okamžik jeho smrti se zdál být určitým zlomem a počátkem úpadku, jak to ostatně vyjádřil soudobý historik Cassius Dio. Rokem 180 je proto leckdy vymezován závěr epochy Pax Romana. Markova reputace zůstala i v dalších staletích zcela bez úhony, ačkoli ho ani zdaleka nelze označit za „dokonalého“ člověka, jelikož projevoval příliš velkou toleranci k chybám druhých. Jako Markovo největší selhání bude patrně vždy vnímán výběr Commoda, jeho jediného přeživšího syna, nástupcem. Kvůli tomu je často podrobován kritice, podle níž odklonem od adoptivního principu odevzdávání moci přerušil dlouhou a přínosnou éru římských dějin. Není ovšem možné přehlížet skutečnost, že kdyby neučinil Commoda augustem, pravděpodobně by tím svému synovi přivodil záhubu. Navzdory tomu lze jen stěží z Marka sejmout odpovědnost za to, že v důsledku jeho rozhodnutí se Římu dostalo jednoho z nejzhýralejších a nejukrutnějších císařů.

V novověku byl Marcus vystaven nové pozornosti a zájmu filosofů, myslitelů a literátů, kteří znovu pozvedli jeho proslulost. Za osvícenství se „Hovory k sobě“ staly módní četbou řady vzdělanců, zvláště Voltaire jimi byl uchvácen. Markova moudrost, lidskost a smysl pro povinnost z něho činily vzor spravedlivého krále. Historik Edward Gibbon se ve svém stěžejním díle History of the Decline and Fall of the Roman Empire přiklonil k postoji Cassia Diona, když formuloval názor, že Markovou smrtí skončil zlatý věk Říma. Od novověku až do současnosti se četné význačné osobnosti, mezi něž náleželi monarchové, politici i spisovatelé, prohlašovaly za příznivce tohoto římského císaře. Paradoxně sám Marcus pociťoval vůči posmrtné slávě naprostou lhostejnost:

„Slovní výrazy kdysi obvyklé jsou teď zastaralé. Podobně i jména kdysi věhlasných lidí jsou teď jistou měrou zastaralá, jako Camillus, Caeso, Volesus, Dentatus a co nevidět i jméno Scipio a Cato, pak i Augustus a konečně Hadrianus a Antoninus. Neboť všechno je pomíjivé a brzy se stává bájí a klesá v hrob čirého zapomnění.“

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha : Levné knihy KMa, 2005. ISBN 80-7309-189-5
• GRANT, Michael. Dějiny antického Říma. Praha : BB/art, 2006. ISBN 80-7341-930-0
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha : Svoboda, 1975
• HOŠEK, Radislav, MAREK, Václav. Řím Marka Aurelia. Praha : Mladá fronta, 1990. ISBN 80-204-0083-4
• MAŠKIN, Nikolaj A. Dějiny starověkého Říma. Praha : SNPL, 1957
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
• Portréty světovládců I (Od Hadriana po Alexandra Severa). Praha : Svoboda, 1982

Lucius Verus

Lucius Verus
17. císař římské říše
Busta Lucia Vera v Louvru
Doba vlády	7. březen 161 – leden / únor 169
Úplné jméno	Lucius Aurelius Verus
Narození	15. prosinec 130
Úmrtí	leden / únor 169
Pohřben	Hadrianovo mauzoleum
Předchůdce	Antoninus Pius
Nástupce	Marcus Aurelius samovláda
Potomci	3 děti, všechny zemřely v útlém věku
Dynastie	adoptivních císařů
Otec	Lucius Aelius Caesar
Matka	Avidia Plautia

Lucius Aurelius Verus (15. prosince 130 – leden nebo únor 169), rodným jménem Lucius Ceionius Commodus, běžně známý jako Lucius Verus, byl od roku 161 až do své smrti římským císařem a spoluvládcem Marka Aurelia.

Život

Adopce a mládí

Lucius Verus se narodil 15. prosince 130 jako syn Lucia Aelia Caesara, jehož si císař Hadrianus zvolil za svého nástupce, a jeho manželky Avidie. Verovo rodné jméno znělo stejně jako otcovo Lucius Ceionius Commodus. Když byl jeho otec v roce 136 adoptován Hadrianem, obdržel Verus jméno Lucius Aelius Commodus. 1. ledna 138 však Lucius Aelius Caesar zemřel, načež Hadrianus ustanovil svým následníkem senátora Tita Arria Antonina. V únoru 138 byl Antoninus Hadrianem adoptován a v souladu s předchozím ujednáním musel Antoninus adoptovat Vera a Marka Aurelia. Hadrianus si dále vymínil, aby Antoninus zasnoubil svoji dceru Faustinu s Verem, jemuž bylo tehdy sedm let. V průběhu dospívání se Verus vzdělával podobně jako jeho starší bratr Marcus v latinské a řecké rétorice pod dohledem řady učitelů, včetně Marka Cornelia Frontona, který byl oběma mladíkům velice příznivě nakloněn. Podle tvrzení v Historii Augustě vynikal Verus jako mimořádně nadaný student, přičemž se oddával psaní poezie a později se věnoval řečnictví.

Nabytí císařské hodnosti

Po Hadrianově skonu v červenci 138 se Titus Arrius Antoninus, známý spíše pod jménem Antoninus Pius, ujal vlády. Ačkoli po formální stránce příslušela Verovi pozice císařského prince obdobně jako jeho bratrovi, ve skutečnosti náleželo staršímu Markovi přednostní postavení. Verovo zasnoubení s Faustinou bylo brzy zrušeno, neboť Faustina se měla podle Antoninovy vůle stát budoucí chotí Marka. Verova politická kariéra začala v roce 153, kdy byl ustaven quaestorem. Třebaže nesplňoval zákonnou podmínku věku a nezastával úřad praetora, byl již v následujícím roce pověřen vykonáváním konzulátu. V roce 161 působil Verus opět jako konzul a jeho kolegou v úřadě byl Marcus. Po smrti Antonina 7. března téhož roku se Marcus Aurelius stal novým císařem. Nikdy dříve nebyla vláda v římské říši sdílena dvěma muži, nicméně Marcus vzápětí po svém ustavení povýšil do stejné hodnosti i Vera, jenž se od tohoto okamžiku jmenoval Lucius Aurelius Verus.

V čele státu tedy stanuli dva císařové, ovšem jejich moc a autorita nebyly identické, jelikož Markovi patřila vedoucí role při řízení říše. Naproti tomu Verus mohl jako mladší a fyzicky zdatnější jedinec snadněji zabezpečit nutnou vojenskou obranu říše. Soudržnost mezi císaři byla ještě upevněna v roce 164 uzavřením sňatku mezi Verem a Lucillou, Markovou dcerou. Z manželství vzešla dcera, která se i s matkou v roce 182 zapletla do nezdařeného spiknutí proti svému strýci, císaři Commodovi.

Parthské tažení

Denár s Verovou podobiznou, vyražený na oslavu vítězství nad Parthy

Změnou na císařském trůně v Římě se parthskému velkokráli Vologaisovi IV. naskytla příležitost ke vpádu do Arménie, nacházející se tehdy v římské sféře vlivu. Vologaisés zde v roce 161 dosadil za vládce svého příbuzného z dynastie Arsakovců. Parthské vojsko potom úspěšně odrazilo římský protiútok a proniklo až do Kappadokie. V reakci na to svěřil Marcus velení nad legiemi v Sýrii Verovi, jenž po několikaměsíční cestě, při níž učinil řadu zastávek v řeckých a maloasijských městech, dorazil v roce 163 do Antiochie, v níž zřídil svůj hlavní stan. Před přímým řízením vojenských operací dával však císař přednost rozmařilému životu ve východní metropoli. Verus trávil takřka veškerý svůj čas obklopen suitou herců a hudebníků, účastnil se hojných hostin a uspokojoval své smysly mnoha rozličnými požitky a potěšeními. Přesto byl podle Cassia Diona schopen plnit nezbytné úkoly týkající se dodávání a distribuce zásob a posil legiím, jejichž velení delegoval na zkušené vojevůdce. Císařovo nepříliš vojácké chování tudíž nepřivodilo Římanům žádnou újmu při vedení válečných akcí, protože morálka a bojeschopnost vojska setrvaly na vysoké úrovni.

Nedlouho poté, co Verus přicestoval do Sýrie, dobyl Statius Priscus, jeden z jeho generálů, zpět strategicky důležitou Arménii, na jejíž trůn byl posléze nastolen král nakloněný Římanům. Verovi bylo proto přiznáno čestné přízvisko Armeniacus. V roce 165 si Avidius Cassius vynutil přechod přes řeku Eufrat, čímž Římané postoupili do severní Mezopotámie a obsadili Osroénu a města Dúra Európos a Nisibis (dnešní Nusaybin). Ještě v témže roce Cassius obsadil a strašlivě vydrancoval Seleukii a zmocnil se taktéž Ktésifóntu, parthského hlavního města. Po tomto úspěchu byl Verus obdařen titulem Parthicus Maximus. V následujícím roce vpadli Římané hlouběji na východ do Médie, načež velkokrál požádal o mír. Navzdory římskému vítězství byla východní hranice impéria ponechána beze změn.

Římští vojáci, stahující se z parthské říše, onemocněli v Seleukii jistým druhem nákazy, již při zpátečním pochodu rozšířili na římské území. Tato epidemie, nazývána také antoninovský mor (ve skutečnosti se jednalo zřejmě o epidemii neštovic), se záhy vyvinula v jednu z nejhorších morových ran starověku. Po svém návratu do Říma oslavil Verus 12. října 166 velkolepý triumf, v jehož procesí jel rovněž Marcus společně se svými syny a neprovdanými dcerami, což bylo zcela neobvyklé. Všichni členové císařské dynastie byli navíc oděni v triumfální šat.

Životní styl

Verus byl vzdělaný člověk, aktivně se podílející na rozhodování o vojenských a politických záležitostech. Jeho charakter byl velmi barvitý a patřil prý k jedněm z nejpohlednějších císařů. Ačkoli byl Markovým rovnocenným spoluvládcem, už od svého mládí zastával nepříliš snadnou pozici Markova mladšího partnera. Ať už z důvodu opravdového respektu, nebo z oddané bratrské lásky, zacházel Marcus s Verem se značnou ohleduplností a prokazoval mu nejvyšší úctu. Kromě toho vytrvale ignoroval nebo odmítal jakkoli kritizovat pochybné chování a přátelské styky svého mladšího bratra. Po příchodu z Orientu projevoval Verus menší poslušnost vůči Markovi a jevil i nižší zájem o státní povinnosti. Během pobytu v Sýrii totiž přivykl velice prostopášnému a pohodlnému životnímu stylu, v němž hodlal pokračovat i v Římě, jenž neopustil v dalších dvou letech. Nepřetržitě doprovázen herci a svými oblíbenci, zřídil si ve vlastním domě krčmu, v níž ve společnosti přátel holdoval po celé noci alkoholu a vybraným pokrmům a utrácel nezměrné finanční částky v hazardních hrách. Pokud ho toto počínání omrzelo, navštěvoval v přestrojení za pocestného hostince a veřejné domy. Tyto aktivity si zpestřoval přihlížením soubojům gladiátorů v Cirku, ovšem největší zalíbení nacházel v závodech vozů tažených koňmi. Zatímco Verus nadále zanedbával své oficiální úkoly, vypukl na severních hranicích říše nový vážný konflikt.

Smrt a zbožštění

Nájezdy barbarských kmenů, soustředěné především do provincií při Dunaji, které vešly ve známost jako markomanské války, přiměly Marka, aby přesvědčil senát o nezbytnosti přítomnosti obou císařů na bojišti. Na jaře 168 vyrazili Marcus a Verus z Říma, odkud se přesunuli do města Aquileia v severní Itálii. Když na počátku roku 169 propukla epidemie i mezi vojáky podunajských legií, rozhodli se císařové k návratu do Říma. Verus však v průběhu cesty náhlé onemocněl a po několika dnech zemřel ve městečku Altinum. Pozdější prameny na základě mínění některých Verových současníků zpochybňovaly skutečnost, že jeho smrt nastala přirozeným způsobem. Podezření ulpívalo obzvláště na jeho švagrové Faustině a na jeho manželce Lucille, jež měly údajně podnítit jeho zavraždění. Vyskytly se i určité zvěsti, podle nichž nechal Vera otrávit sám Marcus. Pro tato obvinění ale neexistují žádné pádné důkazy, třebaže Verova nemoc vykazovala symptomy otravy jídlem. Pravděpodobnějším se zdá být, že se Verus zařadil k četným obětem antoninovského moru, k čemuž se přiklání i většina moderních historiků. Podle jiných údajů mohl podlehnout mrtvici.

I přes jisté drobné rozpory pociťoval Marcus upřímný zármutek nad ztrátou svého adoptivního bratra, který stál vždy loajálně po jeho boku. Poté, co přivezl Verovy ostatky do Říma, uspořádal hry na počest zesnulého, jehož popel byl uložen do Hadriánova mauzolea. Senát prohlásil Vera bohem, takže byl uctíván jako Divus Verus. Po smrti Marka byli oba sourozenci označováni jako Divi fratres („božští bratři“).

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium : vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
• Portréty světovládců I (Od Hadriana po Alexandra Severa). Praha : Svoboda, 1982

Commodus

Commodus
18. císař římské říše
Císař Commodus jako Herkules
Doba vlády	177 – 17. březen 180 spolu s Markem Aureliem 18. březen 180 – 31. prosinec 192 sám
Úplné jméno	Lucius Aurelius Commodus
Narození	31. srpen 161 Lanuvium
Úmrtí	31. prosinec 192 Řím
Pohřben	Hadrianovo mauzoleum
Předchůdce	Marcus Aurelius
Nástupce	Pertinax
Dynastie	adoptivních císařů
Otec	Marcus Aurelius
Matka	Faustina mladší

Lucius Aurelius Commodus (31. srpna 161 Lanuvium – 31. prosince 192 Řím) byl římský císař panující v letech 177–192, nejprve jako spoluvládce svého otce Marka Aurelia, po 17. březnu 180 jako samovládce. Třebaže moc získal díky svému původu a ne díky adopci, bývá řazen k tzv. adoptivním císařům. Před svou císařskou proklamací užíval od 12. října 166 titulu caesar a od 7. července 175 i titulu předák mládeže (princeps iuventutis), udělovaného císařským princům. Stal se po Titovi druhým císařem, který nastoupil na trůn po svém vlastním otci, a byl prvním císařem, který se narodil vládnoucímu panovníkovi.

Dětství a mládí

Commodus a jeho bratr-dvojče Antoninus přišli na svět jako desáté a jedenácté dítě císaře Marka Aurelia a jeho ženy Faustiny mladší. Vyrůstali v paláci na Palatinu, kde se sbíhaly všechny nitky moci z rozlehlého impéria římského. Ve věku pěti let byl Commodus s o rok mladším bratrem Anniem Verem prohlášen za caesara (Antoninus mezitím zemřel) a po Verově smrti (169) se z něj stal jediný žijící mužský potomek císaře. Marcus Aurelius mu zajistil nejlepší učitele své doby, takže princ nabyl slušné znalosti v řečtině i rétorice.

Dne 19. května 175 odjel Commodus do římsko-germánského pohraničí, aby navštívil místa markomanských válek, a po zprávě o vzpouře Avidia Cassia se odebral spolu s otcem do Sýrie a Egypta. Odtud se vrátil koncem roku 176 do Říma, kde oslavil – opět spolu s otcem – triumf. Svůj vzestup k nejvyššímu postavení v říši završil imperátorskou aklamací v roce 176, řádným konzulátem od 1. ledna 177 a provoláním za císaře v polovině téhož roku. Současně ho Marcus Aurelius oženil s Bruttií Crispinou, dcerou konzula Gaia Bruttia Praesenta.

Vláda

Dne 3. srpna 178 se Commodus a Marcus Aurelius opět vypravili do boje s Germány, které pak trvaly až do Markovy smrti 17. března 180. Commodus, jenž se stal v osmnácti letech samovládcem, zařídil vše potřebné kolem otcova pohřbu, uzavřel s Germány mír a v srpnu odcestoval zpátky do Říma, kde oslavil triumf. Ze strany dějepisců je rychlé ukončení války často kritizováno, nakolik se však odchylovalo od Markových plánů, je nejasné.

V širokých vrstvách římského lidu byl Commodus zprvu populární, a to nejen kvůli vzpomínkám na Markovu vládu. Oceňovala se na něm velkorysost a přísné naplňování zásady chléb a hry (panem et circenses). U senátu naopak vyvolaly zvýšené požadavky císařského fisku, vynucené sanováním dluhů z dob markomanských válek, určitou nevoli, k níž se přidala i nespokojenost nad protežováním některých osob, zejména z řad vedení pretoriánské gardy.

Spiknutí z roku 182

Pro celkové směřování Commodovy politiky mělo zásadní význam nezdařené spiknutí na podzim roku 182, do něhož byla zapletena císařova sestra Lucilla, někdejší manželka Lucia Vera. I když byly pohnutky zúčastněných osobní, atentátník napadl Commoda se slovy: „To ti posílá senát“, což panovníka popudilo proti aristokracii. Následným represím padlo za oběť mnoho osob, mezi nimi i Lucilla, její příbuzný Marcus Ummius Quadratus a prefekt pretoriánů Tarrutenius Paternus. Veškerou moc posléze uchvátil nový prefekt pretoriánů Tigidius Perennis, který si získal Commodovu důvěru a fakticky vládl římské říši až do roku 185.

Vláda oblíbenců

Commodova mince

V době, kdy stál v čele impéria Perennis, byly potlačeny nepokoje v Mauretánii, Dákii a nakonec i v Británii, kde Piktové narušili Hadriánův val. Císař se státním záležitostem příliš nevěnoval a stále více času trávil na svých statcích poblíž Říma, přičemž běžnou správu nechával na jiných. To se nezměnilo ani po Perennově pádu a popravě na jaře 185, neboť vládní agendu ihned převzal nový oblíbenec Marcus Aurelius Cleander, někdejší otrok z Frýgie, který se vyšvihl až na post císařského komorníka.

Za Cleandera bylo počátkem roku 187 potlačeno další spiknutí proti císaři, zorganizované jistým Maternem, a nepokoje v Africe rozdrtil tamní prokonsul Publius Helvius Pertinax. Commodův zájem se zcela otevřeně přesunul na pořádání různých slavností, gladiátorských zápasů a závodů v cirku, jež velmi zatěžovaly státní pokladnu. V centru moci se rozmohly intriky a korupce, na prodej byly nejen senátorské hodnosti a velitelská místa v armádě, ale dokonce i konzuláty pro daný rok. Koncem roku 189 vyvolaly potíže se zásobováním v hlavním městě lidové bouře a následné zavraždění Cleandera s řadou jeho přívrženců. Commodus byl nucen zřídit zásobovací flotilu, aby zabránil podobným krizím.

Poslední léta na trůně

Po Cleanderově smrti už žádný jednotlivec nenabyl tak silného vlivu na císaře a praktickou politiku svorně vykonávali komorník Eclectus, prefekt pretoriánů Quintus Aemilius Laetus a milenka Marcia. Commodus stále více propadal náboženskému mysticismu, ztělesňovanému kulty Matky bohyně, Mithry a Serápida, k čemuž přistupovala i stylizace do role nového Herkula. Jeho hlavní zábavou se staly zápasy gladiátorů a boje s divokou zvěří v amfiteátru, v nichž navzdory svému postavení někdy i osobně vystupoval.

Úpadek režimu, v devadesátých letech již nepřehlédnutelný, dovršily vážné finanční obtíže, vyvolané rozhazovačnou politikou předchozích let. V senátu dosáhla opozice takové intenzity, že se dokonce objevily mince zesměšňující samotného císaře. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k novému pokusu o státní převrat, neboť císař nejevil snahu změnit svůj přístup k vladařským povinnostem. Konečný úder Commodovi zasadili lidé z jeho nejbližšího okolí – Laetus, Eclectus a Marcia.

Commodova smrt

Dne 31. prosince 192 podala Marcia Commodovi jed, a když po jeho požití císař nezemřel, uškrtil ho na návod Marcie a jejích spoluspiklenců přivolaný atlet Narcissus. Podle kronikáře Herodiana byly bezprostřední příčinou vraždy Commodovy plány zahubit své blízké – ti ho totiž zrazovali od nápadu zahájit slavnosti nového roku z gladiátorských kasáren. Cassius Dio k tomu dodává, že Commodus měl v úmyslu zabít i oba nastupující konzuly, Sosia Falcona a Erucia Clara, a doplnit svou titulaturu o přídomek „syn Diův, vítězný Herkules“. Za nového císaře vybrali spiklenci bývalého konzula Helvia Pertinaka, jednoho z mála přátel Marka Aurelia, který byl dosud naživu. Commodova památka byla oficiálně zatracena (damnatio memoriae), za vlády Septimia Severa ho však rehabilitovali a prohlásili za boha.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Pertinax

Pertinax
19. císař římské říše
Pertinakova busta ve Alba Iulia National Museum
Doba vlády	31. prosinec 192 – 28. březen 193
Úplné jméno	Publius Helvius Pertinax
Narození	1. srpen 126 Alba Pompeia, Ligurie
Úmrtí	28. březen 193 Řím
Předchůdce	Commodus
Nástupce	Didius Iulianus
Potomci	Publius Helvius Pertinax mladší dcera neznámého jména
Otec	Helvius Successus

Publius Helvius Pertinax (1. srpna 126 Alba Pompeia v Ligurii – 28. března 193 Řím) byl římský císař panující od 31. prosince 192 do 28. března 193, celkově 87 dní. Jeho manželkou byla Flavia Titiana, dcera Tita Flavia Claudia Sulpiciana, synem Publius Helvius Pertinax mladší, pozdější konzul v roce 212.

Původ a kariéra

Pertinax, původem z Ligurie, byl synem propuštěnce Helvia Successa a v dětství se mu dostalo širokého vzdělání, takže sám pak nějaký čas vyučoval gramatiku. Později ho ustanovil svým pobočníkem jeden z velitelů císaře Marka Aurelia, Claudius Pompeianus, s jehož pomocí postupoval Pertinax v kariérním žebříčku pomalu vzhůru, až se stal v roce 175 dodatečně zvoleným konzulem (consul suffectus) a roku 192 konzulem řádným.

Spolu s Pompeianem se zúčastnil markomanských válek a v bojích se natolik vyznamenal, že jej Marcus Aurelius jmenoval správcem hned několika provincií. Postupně prošel všemi významnými bojišti. V letech 185–187 se mu podařilo zkrotit vzpouzející se britské legie a následně působil v Římě v úřadu městského prefekta (189/190–192).

Proklamace za císaře

V závěru roku 192 byl zavražděn syn a nástupce Marka Aurelia Commodus a organizátoři spiknutí Laetus a Eclectus vyzvali Pertinaka, aby přijal císařský titul. Poté, co se Pertinax přesvědčil, že je Commodus opravdu mrtev, spěchal do tábora pretoriánů, kde si s Laetovou pomocí získal slibem peněžních darů (každému vojákovi slíbil vyplatit dvanáct tisíc sesterciů) gardisty na svou stranu. Z tábora se ihned vydal do senátu, kde mu senátoři titul jednohlasně potvrdili. Rázně odmítl veškeré pocty, jež mu chtěli senátoři udělit, včetně titulu augusta pro svou manželku a caesara pro svého syna.

Vláda

Pertinakův aureus

Největším Pertinakovým problémem byla malá podpora ze strany armádních kruhů. Pretoriáni uznali nový režim spíše s nechutí a jejich velitelé v čele s prefektem Laetem sledovali často vlastní záměry. Po Commodově rozmařilé vládě byla státní pokladna prázdná, což Pertinaka nutilo k úsporným opatřením. Musel dokonce přikročit k prodeji majetku z císařských paláců, soch, zbraní a nábytku, ale ani tak přislíbená suma peněz nepřipadala vojákům vysoká, neboť donativy předchozích císařů byly vyšší. To u nich samozřejmě vyvolávalo nevoli.

Prvnímu spiknutí, jehož cílem bylo dosadit na trůn konzula Falcona, ještě Pertinax dokázal odolat. Projevil přitom nezvyklou velkomyslnost, když zabránil senátu odsoudit Falcona k smrti. Druhému spiknutí však již podlehl. Pretoriáni podnícení Laetem vtrhli 28. března 193 do paláce na Palatinu s úmyslem jej zabít. Pertinax se jim postavil, doufaje, že se mu je podaří upokojit, nicméně neuspěl a vojáci jej zavraždili i s jeho rádcem Eclectem, který mu přispěchal na pomoc.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Didius Iulianus

Didius Iulianus
20. císař římské říše
Iulianova busta
Doba vlády	28. březen – 1. červen 193
Úplné jméno	Marcus Didius Severus Iulianus
Narození	30. leden 133 Mediolanum
Úmrtí	2. červen 193 Řím
Předchůdce	Pertinax
Nástupce	Septimius Severus
Potomci	dcera Didia Clara
Otec	Quintus Petronius Didius Severus
Matka	Aemilia Clara

Marcus Didius Severus Iulianus (30. ledna 133 Mediolanum – 2. června 193 Řím) byl římský císař panující od 28. března do 1. června 193, dohromady 66 dní. Jeho vládou začalo v římské říši čtyřleté období zmatků a občanských válek, které ukončil až nástup severovské dynastie.

Původ a kariéra

Otcem Didia Iuliana byl Quintus Petronius Didius Severus, pocházející z urozené severoitalské rodiny, matkou Aemilia Clara, narozená v severní Africe. Zdá se, že budoucí císař měl dva bratry, vlastního Didia Procula a nevlastního Nummia Albina. Manželka Manlia Scantilla mu porodila dceru Didii Claru, později prohlášenou za augustu.

Iulianus absolvoval obvyklou kariéru příslušníka vyšších vrstev. Okolo roku 162 byl ustanoven praetorem, roku 170 velitelem XXII. legie v Mogontiaku a o dva roky později legátem provincie Gallia Belgica, kde působil až do roku 175 – do svého jmenování dodatečně zvoleným konzulem (consul suffectus). Za Commodovy vlády ho vyslali nejprve jako legáta do Dolní Germánie, později v téže funkci do Pontu a Bithýnie.

Proklamace za císaře

Na trůn se Didius Iulianus dostal po zavraždění svého předchůdce Pertinaka a svérázné dražbě, zorganizované členy pretoriánské gardy. Smyslem této dražby bylo získat od kandidáta, který měl zájem o císařskou hodnost, co největší sumu peněz – na tu si pretoriáni jako elitní jednotka říše činili nárok. Jelikož Iulianus nabídl každému vojákovi 25 000 sesterciů, tedy více než městský prefekt Titus Flavius Sulpicianus, otec Pertinakovy manželky, prohlásili nakonec za panovníka právě jeho.

Vláda

Mince Didia Iuliana

Poté, co si Didius Iulianus vládu fakticky koupil, donutili pretoriáni římský senát, aby volbu akceptoval. Sám Iulianus se snažil získat v širokých vrstvách obyvatelstva větší podporu, ale s nevalným úspěchem. Na odpor se mu postavily i vojenské jednotky sloužící v provinciích, neboť tam nehodlali připustit, aby pretoriáni rozhodovali o zásadních otázkách státu. Netrvalo dlouho a legie v pohraničí prohlásily místní správce za imperátory a v říši propukla občanská válka.

Z rebelů, kteří Iulianovi vypověděli poslušnost, uzavřeli dva, místodržitel Horní Panonie Septimius Severus a místodržitel Británie Clodius Albinus, dohodu o společném postupu a vojska pod vedením Severovým zamířila v dubnu 193 do Itálie, aby Iuliana svrhla. Senát sice pod nátlakem vyhlásil Severa za veřejného nepřítele, ale k obraně Říma zůstali centru k dispozici jen nepříliš spolehliví pretoriáni, kteří navíc stále nedostali zaplacenou přislíbenou sumu peněz.

Iulianus za této situace zjevně nevěděl, jak se zachovat. Vypravil k Severovi posly, jež ho měli odradit od pochodu na Řím, pokus však ztroskotal a selhala i snaha nabídnout Severovi spoluvládu. Severus naopak pretoriánům vzkázal, že vydají-li vrahy císaře Pertinaka, mohou počítat s beztrestností – návrh pretoriáni přijali.

Iulianovo postavení bylo od této chvíle beznadějné a šlo jen o to, kdo mu zasadí ránu z milosti. Dne 1. června 193 tak učinil římský senát, který císaře formálně sesadil a uznal Septimia Severa jeho nástupcem. Následující den byl Iulianus zavražděn úkladným vrahem, jednajícím na rozkaz senátu.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Pescennius Niger

Pescennius Niger
uzurpátor římské říše
Císař Pescennius Niger
Doba vlády	duben 193 – duben 194
Úplné jméno	Gaius Pescennius Niger
Narození	mezi 135 a 140
Úmrtí	konec dubna 194 Antiochie nad Orontem, Sýrie
Předchůdce	Didius Iulianus
Nástupce	Septimius Severus

Gaius Pescennius Niger (mezi 135 a 140 Itálie – konec dubna 194 u Antiochie nad Orontem, Sýrie) byl římský císař vládnoucí od dubna 193 do dubna 194. Badatelé zabývající se občanskou válkou z let 193–197 ho někdy řadí k uzurpátorům římského trůnu, správnější je ale považovat ho za regulérního panovníka, neboť všichni uchazeči o moc včetně pozdějšího vítěze zápasu Septimia Severa měli tehdy spornou legitimitu.

Původ a kariéra

Pescennius Niger pocházel z italské jezdecké rodiny, o níž jinak téměř chybí bližší údaje. Podle Historie Augusty působil jeho děd ve městě Aquinum v Latiu, z čehož se někdy usuzuje, že právě tam přišel Niger na svět. Jména jeho rodičů, taktéž tradovaná v Historii Augustě – Annius Fuscus a Lampridie –, jsou dnes pokládána za fiktivní.

Nigrova kariéra zprvu odpovídala jeho jezdeckému původu, za Commodovy vlády však nastal rychlý vzestup, završený konzulátem (mezi lety 183 a 191) a následným jmenováním místodržitelem Sýrie (191–193).

Proklamace za císaře

Císařem byl Niger provolán v dubnu 193, patrně ihned poté, co do Sýrie dorazila zpráva o zavraždění císaře Pertinaka a pochybnosti vzbuzující volbě jeho nástupce Didia Iuliana. Jelikož Niger byl v Římě poměrně populární a měl k dispozici i silné vojenské kontingenty, působil tento krok zcela logicky. Schválily ho také téměř všechny východní provincie, od Malé Asie až po Egypt.

Vláda

Denár Pescennia Nigra

Navzdory široké podpoře neměl však Niger své postavení zdaleka jisté, neboť legie v Panonii prohlásily za císaře energického Septimia Severa, původem ze severní Afriky. Severus uzavřel spojenectví s místodržitelem Británie Clodiem Albinem, jmenoval ho caesarem a nečekaně rychle ovládl hlavní město Řím. Didius Iulianus během zmatků zahynul.

Pro Nigra to znamenalo, že bude muset zápasit o trůn nikoli se slabým, zkompromitovaným Iulianem, ale se schopným vojevůdcem Severem, stojícím v čele dobře vycvičených podunajských vojsk. Pokud chtěl protivníka předejít, musel rychle sám převzít iniciativu, proto dal obsadit strategicky důležité město Byzantion na Bosporu, odkud chtěl ovládnout Thrákii i s přilehlými kraji. Avšak nepříznivá znamení ho přiměla k ústupu a koncem roku 193 utrpěl jeho vojevůdce Asellius Aemilianus těžkou porážku u Kyziku v Malé Asii – to psychologicky velmi podpořilo severovskou stranu.

Vinou taktických chyb byly hlavní síly Nigrových vojsk poraženy v lednu 194 u Nikaje, což znamenalo ztrátu většiny Malé Asie. Nová obranná linie vznikla v průsmycích pohoří Taurus, ale ani ta nezabránila Severovcům v dalším postupu. V únoru od Nigra odpadl Egypt, jedna z nejdůležitějších provincií celého východu, obilnice říše. K rozhodujícímu měření sil pak došlo v březnu 194 u Issu, na stejném místě, kde Alexandr Veliký kdysi porazil perského krále Dareia III.

V bitvě u Issu padlo kolem 20 000 Nigrových vojáků a on sám jen s obtížemi unikl do Antiochie. Odtud prchal dále na východ, k Parthům, po cestě byl však dostižen a zabit. Nad jeho památkou bylo vyhlášeno damnatio memoriae.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Clodius Albinus

Clodius Albinus
uzurpátor římské říše
Portrét Clodia Albina z Louvru
Doba vlády	193 – 197
Úplné jméno	Decimus Clodius Albinus
Narození	kolem 147 Hadrumentum, Afrika
Úmrtí	19. únor 197 Lugdunum, Galie
Předchůdce	Didius Iulianus
Nástupce	Septimius Severus

Decimus Clodius Albinus, jako císař Decimus Clodius Septimius Albinus (kolem 147 Hadrumentum, Afrika – 19. února 197 v Lugdunum, Galie), byl římský císař vládnoucí v letech 193–197, nejprve jako caesar (193–196), později jako augustus (196–197).

Původ a kariéra

Clodius Albinus pocházel ze senátorské rodiny usazené v severní Africe. Podle Historie Augusty se jeho otec jmenoval Ceionius Postumus a matka Aurelia Messalina, údaje, které moderní historiografie většinou pokládá za fikci.

O počátcích Albinovy kariéry není nic důvěryhodného známo, první informace jsou k dispozici až z osmdesátých let 2. století, kdy se Albinus spolu s budoucím císařem Pescenniem Nigrem vyznamenal v bojích s Dáky. Později ho císař Commodus ustanovil dodatečně zvoleným konzulem (consul suffectus) a vyslal jej jako místodržitele do Dolní Germánie (189–191) a do Británie (191–193).

Proklamace za caesara

Zavraždění Commodova nástupce Pertinaka vytvořilo v římské říši mocenské vakuum, neboť císař Didius Iulianus dosazený pretoriánskou gardou neměl respekt ani u senátu a obyvatel Říma, ani u jednotek rozmístěných v pohraničí. Tento stav byl dlouhodobě neudržitelný a v dubnu 193 proklamovaly legie v Panonii tamního místodržitele Septimia Severa za císaře a totéž vzápětí učinily i legie v Sýrii, které za imperátora zvolily Pescennia Nigra. Schylovalo se k občanské válce mezi několika pretendenty trůnu.

Septimius Severus, který hodlal co nejrychleji táhnout na Řím, měl vážné obavy, jak se zachovají legie v západních provinciích – bylo jasné, že každá revolta v týlu by ohrozila jeho dosud vratké postavení. Zvolil za této situace diplomatické řešení a nabídl místodržiteli Británie Clodiu Albinovi, že ho jmenuje caesarem a svým spoluvládcem. Albinus poctu patrně ještě v dubnu 193 přijal.

Spoluvláda se Severem

Počátkem června 193 ovládl Severus, zabezpečený neutralitou Clodia Albina a západních legií, bez větších potíží metropoli říše, nechal své kroky schválit senátem a ihned se vypravil na východ proti Pescenniu Nigrovi. Příští rok oficiálně stvrdil své spojenectví s Albinem tím, že spolu nastoupili řádný konzulát. Navenek byl Albinus prezentován jako Severův dědic, třebaže císař měl dva legitimní syny a potenciální nástupce.

Dvojvládí Severus-Albinus bylo však vzdor všem proklamacím o svornosti jen dočasné, jednalo se o výsledek momentální politické konstelace, nikoli o dlouhodoběji pojatý svazek. To se jasně ukázalo po nečekaně rychlém vítězství Septimia Severa nad Nigrem, které v ničem neposílilo Albina, ale jen Severa. Nyní už Severus svého partnera nepotřeboval a Albinus si toho byl podle všeho velmi dobře vědom.

Rozkol a porážka

Aureus Clodia Albina

V závěru roku 195 se Albinus přesunul z Británie do Galie, kde se někdy v prvních týdnech roku 196 nechal prohlásit za augusta, tedy plnoprávného císaře. Severus na to reagoval povýšením svého staršího syna Caracally na caesara a usilovnými přípravami na střet se svým bývalým spojencem. Ačkoli rozhodný krok ke konfrontaci učinil jednoznačně Albinus, prameny se shodují v tom, že ho k tomu donutila Severova politika.

V počínající občanské válce dosáhl zprvu větších úspěchů Albinus, jemuž se podařilo porazit Severova straníka Viria Lupa. Nepříznivě se v první fázi nevyvíjela ani bitva Lugduna, kde se srazily hlavní síly obou soupeřů, nakonec však boj rozhodla Severova jízda a prchající Albinus spáchal 19. února 197 sebevraždu. Nad jeho památkou dal Severus vyhlásit damnatio memoriae.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Septimius Severus

Septimius Severus
21. císař římské říše
Septimius Severus
Doba vlády	9. duben 193 – 4. únor 211
Úplné jméno	Lucius Septimius Severus Pertinax
Narození	11. duben 146 Leptis Magna, Afrika
Úmrtí	4. únor 211 Eburacum, Británie
Předchůdce	Didius Iulianus
Nástupce	Caracalla a Geta
Potomci	Caracalla Geta
Dynastie	Severovci
Otec	Publius Septimius Geta
Matka	Fulvia Pia

Lucius Septimius Severus, jako císař Lucius Septimius Severus Pertinax (11. dubna 146 Leptis Magna, Afrika – 4. února 211 Eburacum, Británie), byl římský císař vládnoucí od 9. dubna 193 do 4. února 211, nejprve spolu s Clodiem Albinem (193–196/197), později se svými syny Caracallou a Getou. Severus založil novou dynastii, vyvedl římskou říši z vnitropolitické krize a přistoupil k zásadním reformám v oblasti vojenství a správy. Vedle Diocletiana je bezpochyby nejvýznamnějším panovníkem 3. století.

Původ a kariéra

Severův aureus

Septimius Severus se narodil ve městě Leptis Magna v dnešní Libyi jako syn jezdce Publia Septimia Gety a Fulvie Pie. Jeho rodnou řečí byla punština, řeč starého Kartága, velmi brzy však začal studovat řeckou a latinskou literaturu a poté odešel k dalšímu vzdělávání do Říma, kde ho na přímluvu příbuzného přijal císař Marcus Aurelius do řad senátu.

Severova kariéra ve strukturách impéria byla poměrně rychlá. V roce 170 se stal quaestorem, v roce 171/172 působil na Sardinii, v roce 173/174 ve funkci legáta prokonzula Afriky, následovala praetura (178), jmenování velitelem IV. legie skythské a nakonec roku 190 konzulát (consul suffectus). Roku 191 ho císař Commodus poslal jako místodržitele do Horní Panonie.

Ze dvou manželství, jež Severus uzavřel, má mnohem větší význam druhé, s Iulií Domnou, neboť z něj vzešli oba jeho synové a pozdější nástupci na římském trůně – Caracalla a Geta. První manželka Paccia Marciana zemřela kolem roku 185.

Proklamace za císaře

Císařem byl Septimius Severus provolán 9. dubna 193 v Carnuntu, prakticky ihned poté, co do Panonie došla zpráva o zavraždění císaře Pertinaka pretoriánskou gardou. Nového panovníka Didia Iuliana Severus neuznal, stejně jako nároky populárního Pescennia Nigra, a po desetidenních přípravách vytáhl v čele vojska do Itálie, aby rozhodl zápas pro sebe. Chytře tehdy jmenoval místodržitele Británie Clodia Albina caesarem a svým spoluvládcem, což mu zajistilo neutralitu západních provincií. Po celou dobu pochodu na Řím se Severus zdržel vší císařské okázalosti.

Jeho panonské legie dosáhly úspěchu relativně snadno, během necelých dvou měsíců. Didius Iulianus byl 2. června 193 zavražděn, Severus rozpustil starou pretoriánskou gardu a dosáhl uznání od senátu. Přinejmenším formálně byl převrat dovršen, zbývalo jen vyřešit situaci na východě, kde syrské legie prohlásily krátce po Severovi Pescennia Nigra za císaře.

Vláda

Konflikt s Nigrem a Albinem

Dne 9. července 193 zahájil Septimius Severus tažení proti Nigrovi, jehož mezitím uznaly téměř všechny východní provincie včetně Egypta. Boje probíhaly převážně v Malé Asii a Niger v nich utrpěl řadu porážek. Rozhodující bitva se strhla koncem března 194 u Issu, na stejném místě, kde roku 333 př. n. l. porazil Alexandr Veliký perského krále Dareia III. Jak zdůrazňují kronikáři, i tentokrát triumfovaly síly ze západu a Niger byl na útěku zabit. Na Severovu stranu poté přešel celý východ římské říše.

Vítěz postupoval i nadále energicky. Přestože jeho prvořadým úkolem byla konsolidace nově získaných provincií a odstranění následků občanské války, nezalekl se ani konfliktu se svým dosavadním spojencem a spoluvladařem Clodiem Albinem. Většina historiků označuje za původce války jeho, nikoli Albina, a přičítá to nezměrné Severově ctižádosti i faktu, že měl dva syny, jimž chtěl předat následnictví mnohem spíše než krajanu Albinovi. Jakkoli je míra zavinění diskutabilní, měření sil mezi oběma muži skončilo v únoru 197 vítězstvím severovských jednotek, byť ne tak rozhodným jako v případě Nigra. Clodius Albinus spáchal u Lugduna v Galii sebevraždu.

Válka s Parthy

Ještě před Albinovou porážkou vedl Severus v roce 195 krátkou válku s Parthy, v níž pak pokračoval v letech 197–198. Jako záminka mu posloužila formální podpora Nigra ze strany parthských vazalů, ve skutečnosti šlo však spíše o získání pověsti rozmnožitele říše a dobyvatele. Severus chtěl dát najevo, že své vojenské schopnosti umí uplatnit nejen v občanských válkách doma, ale i v boji proti tradičním nepřátelům za hranicemi.

Septimius Severus, Iulia Domna a jejich starší syn Caracalla (portrét mladšího syna Gety byl za Caracallovy vlády odstraněn)

Konflikt s králem Vologaisem V. vyvrcholil obléháním parthského hlavního města Ktésifóntu na řece Tigris a jeho dobytím koncem roku 198. Bylo to již třetí vyplenění parthské metropole od dob císaře Traiana. Při následných jednáních o míru, táhnoucích se až do roku 199/200, získali Římané držbu Osroény i s její metropolí Nisibis. Současně byla zřízena nová římská provincie Mesopotamia a zformovány tři legie nesoucí název Parthica.

Vnitřní politika

Na rozdíl od všech císařů ve 2. století, s výjimkou Commoda a Didia Iuliana, byl Severův vztah k senátu po celou dobu jeho vlády napjatý, až nepřátelský. Důvodem byla mj. podpora Clodia Albina ze strany mnohých senátorů a následné represe nařízené císařem, zčásti velmi tvrdé. Severus se ve větší míře než jeho předchůdci opíral o kolegium rádců (consilium principis), v němž získali hlavní slovo právníci. Na administrativní a vojenské rovině získali na významu příslušníci nižšího stavu jezdců, trend, který pak pokračoval po celou první polovinu 3. století.

Pro Severovu vládu se v moderní historiografii někdy razí pojem „vojenská monarchie“, aby se zdůraznil rozdíl oproti dřívějším časům, kdy do popředí vystupovaly spíše civilní prvky vládnutí. Je pravda, že Severus se opíral o armádu mnohem více než předchozí císaři a že ji i velmi protežoval. Jeho vladařskou filozofii dobře vystihuje rada synům, kterou pronesl na smrtelné posteli: „Udržujte mezi sebou svornost, obohacujte vojáky a o ostatní se nestarejte.“ Na císařův příkaz bylo vojákům poprvé od vzniku žoldnéřské armády povoleno uzavírat manželství a obzvlášť zasloužilí centurioni byli přijímáni do stavu jezdců. Povolení sňatků se často kritizuje, neboť snížilo „pohyblivost“ jednotek a zvýšilo riziko revolt – vojáci mající rodiny v určitých provinciích byli méně ochotní přesouvat se v případě potřeby do vzdálenějších krajů. Na druhé straně Severus patrně jen legalizoval daný stav, jelikož partnerské svazky uzavírali vojáci již dříve.

Poučen válkou z let 193–197 omezil Severus moc místodržitelů tím, že rozdělil některé provincie na menší celky a snížil počet legií v nich. Po pádu prefekta pretoriánů Plautiana nařídil i tuto funkci rozdělit mezi dvě osoby, aby se zabránilo nadměrné koncentraci moci v rukou jednotlivce. Ve finanční oblasti způsobily mimořádné výdaje na armádu první projevy inflačních tendencí, které se dále zhoršily za jeho nástupců.

V širokých vrstvách obyvatelstva byl Severův energický styl vládnutí velmi oblíbený, což se přeneslo i na celou dynastii. Ideologicky Severus navazoval na politický odkaz Antoninů, zejména Marka Aurelia, za jehož adoptivního syna se vydával. V této souvislosti nechal také prohlásit Markova syna Commoda za boha a svému staršímu synovi Caracallovi změnil jméno na Marcus Aurelius Antoninus.

Stavební činnost

Septimius Severus byl stejně jako většina jeho předchůdců náruživým stavebníkem. Jeho zásluhou vyrostl na římském Palatinu nový palác (Domus Severiana) s monumentálním Septizodiem a Forum Romanum ozdobil vítězný oblouk vztyčený u příležitosti triumfu nad Parthy. Spolu s vítěznými oblouky císařů Tita a Konstantina Velikého patří oblouk Septimia Severa k nejlépe dochovaným antickým stavbám v Římě. Vedle toho Severus velkoryse přebudoval své rodné město Leptis Magna v Africe.

Severova smrt

Poslední léta Severova panování byla poznamenána neskrývanou rivalitou mezi oběma jeho syny, designovanými následníky trůnu. Stárnoucí císař, sužovaný dnou, se za této situace rozhodl podniknout výpravu do Británie, ohrožované útoky Piktů ze severu. Chtěl tak syny odvést od dvorských intrik a službou ve prospěch státu je přimět k ukázněnosti. Roku 209 pověřil mladšího Getu civilními záležitostmi v provincii, zatímco se starším Caracallou vytáhl do dnešního Skotska.

Boje probíhaly se střídavým štěstím a císař byl v jejich průběhu většinou upoután na lůžko. Jeho starší syn se zatím pokoušel získat na svoji stranu armádu. Dne 4. února 211 Severus v Eburaku zemřel, poté co nechal znovu opevnit Hadrianův val. Z rozhodnutí senátu byl prohlášen za boha.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Caracalla

Caracalla
22. císař římské říše
Caracallova busta
Doba vlády	4. únor 211 – 8. duben 217
Úplné jméno	Marcus Aurelius Severus Antoninus
Narození	4. duben 188 Lugdunum
Úmrtí	8. duben 217 (ve věku 29 let) u Karrh, Mezopotámie
Předchůdce	Septimius Severus
Nástupce	Macrinus
Dynastie	Severovci
Otec	Septimius Severus
Matka	Iulia Domna

Marcus Aurelius Severus Antoninus (rodným jménem Lucius Septimius Bassianus; 4. dubna 188 v Lugdunu – 8. dubna 217 v Mezopotámii), běžně známý pod přezdívkou Caracalla, již obdržel kvůli svému oblíbenému galskému plášti s kapucí (caracallus), byl římským císařem v letech 211 až 217.

Caracalla byl synem a nástupcem Septimia Severa, zakladatele severovské dynastie. Během své vlády dbal především o vojenské záležitosti, naproti tomu politice a správě státu nevěnoval valnou pozornost. Jeho panování se přesto stalo pamětihodným přijetím ediktu Constitutio Antoniniana, jímž bylo v roce 212 uděleno římské občanství všem svobodným mužům na území římské říše. Podle historika Cassia Diona byl Caracalla k tomuto opatření motivován snahou o zvýšení daňového výnosu. Vraždou svého mladšího bratra a spoluvládce Gety a následným rozsáhlým masakrem Getových stoupenců si Caracalla vytvořil mnoho nepřátel. Protože postupoval se značnou brutalitou vůči každé skutečné nebo domnělé opozici, vešel do povědomí vlivem vylíčení svých činů soudobou senátorskou historiografií jako jeden z největších římských tyranů.

Život

Původ a mládí

Caracalla se narodil 4. dubna 188 v Lugdunu (nynější Lyon) jako nejstarší syn Septimia Severa, tehdejšího místodržitele provincie Gallie Lugdunensis, a Julie Domny. Jeho rodné jméno znělo Lucius Septimius Bassianus, přičemž cognomen Bassianus získal po svém dědovi z matčiny strany, který byl knězem slunečního boha Elagabala v syrském městě Emesa (Homs). Po svých rodičích byl Caracalla smíšeného punsko-berberského a arabského původu. V dětství se prý vyznačoval dobrou a přívětivou povahou, ačkoli jako dospělý se choval velice krutě a zuřivě. Pod dohledem nejlepších učitelů studoval Caracalla rétoriku a dokázal přednést celé pasáže z Eurípidových dramat, navzdory tomu nesnášel vzdělání a učené jedince. Když dosáhl věku pěti let, byl jeho otec 9. dubna 193 provolán císařem. Patrně v polovině roku 195 byl Caracallovi udělen titul caesara. Jelikož Septimius Severus usiloval legitimizovat svoji vládu spojením Severovců s Antoninovci, bylo Caracallovo jméno změněno na Marcus Aurelius Antoninus. V roce 197 doprovázel spolu s mladším bratrem Getou svého otce při tažení proti Parthům. Roku 198 byl povýšen do hodnosti augusta, zatímco Getovi byla dána hodnost caesara. Císařská rodina setrvala poté nějakou dobu v Orientu a teprve v roce 202 se vrátila zpět do Říma.

Caracalla a Geta, obraz od Lawrence Alma-Tademy

V dubnu 202 byl Caracalla z rozhodnutí svého otce oženěn s Fulvií Plautillou, jež byla dcerou pretoriánského prefekta Gaia Fulvia Plautiana. Ten pocházel z libyjského města Leptis Magna, rodiště Septimia Severa. Plautianus se domohl mimořádně silné mocenské pozice, navíc upevněné příbuzenským svazkem s císařskou dynastií. Jeho ctižádostivost ho ale přivedla do konfliktu s císařovnou Julií Domnou a Caracallou, neboť ten vnímal Plautiana jako svého rivala. Svého tchána i manželku nenáviděl a oba hodlal při první příležitosti odstranit. Caracallovy intriky přivodily v roce 205 Plautianův pád, načež ho Caracalla nechal v Severově přítomnosti usmrtit. Plautilla byla nucena odejít do vyhnanství na ostrov Lipara, nicméně po Caracallově nástupu na trůn byla i ona zavražděna.

Mezi Caracallou a jeho bratrem Getou se již v brzkém věku projevovala znatelná rivalita a řevnivost, které se v dalších letech vytrvale stupňovaly a později se proměnily ve vzájemnou smrtelnou nenávist. Septimius Severus se marně snažil zmírnit rozpory mezi svými syny a utajit je před veřejností. Dal proto razit mince s nápisem concordia („svornost“), učinil je konzuly pro rok 208 a zdržoval je mimo dvorské pletichy v Římě. V letech 208 až 211 se bratři účastnili Severova tažení v Británii, v jehož průběhu se Caracalla podílel na vedení vojenských operací. Getovi bylo svěřeno řízení civilních záležitostí a v roce 209 byl obdařen titulem augustus, čímž byl postaven na roveň Caracallovi. Dva roky po Severově příchodu do Británie se císařovo zdraví začalo vážně zhoršovat, ovšem vztah mezi jeho syny nevykazoval žádné známky zlepšení. 4. února 211 Septimius Severus zemřel. V souvislostí s tím se vyskytla jistá neprokázaná obvinění, že se Caracalla pokusil otcovu smrt urychlit, což jen dokládá, s jakou netrpělivostí ji očekával.

Uchopení moci, zavraždění Gety

Oficiální dobový portrét císaře Septimia Severa s rodinou (umístěn na provinčním úřadě), Caracalla vpravo dole, obličej Gety byl odstraněn po jeho zavraždění.

Caracalla a Geta se společně ujali vlády, jak Septimius Severus předpokládal, přestože Caracalla měl jako starší mírně navrch. Krátce po Severově úmrtí uzavřeli bratři mír s kmeny v Kaledonii a odebrali se do Říma, avšak už při cestě na sebe pohlíželi s netajenou nevraživostí a nedůvěrou. Jakákoli spolupráce při řízení státu a v politickém vedení byla tudíž vyloučená. Caracalla se nejprve zdráhal proti bratrovi cokoli podniknout, jelikož Geta se těšil vysoké oblibě mezi vojáky. Po návratu do hlavního města se oba císařové v důsledku své animozity obklopili početnou tělesnou stráží. Městské obyvatelstvo, pretoriánská garda a vojenské sbory rozložené v Římě a jeho okolí byly svírány rozpolceností a kolísavostí, občanská válka se tedy zdála být neodvratná.

Po prvotním nezdařeném pokusu o bratrovo zavraždění se Caracallovi koncem prosince 211 podařilo vlákat Getu do léčky, když vyzval svoji matku, aby mezi nimi v soukromí zprostředkovala usmíření. Lehkomyslný Geta se domníval, že v přítomnosti Julie Domny bude před svým bratrem v bezpečí, nicméně Caracalla ho dal bez váhání zavraždit sobě oddanými vojáky. Nad mrtvým Getou bylo vyřčeno damnatio memoriae, takže jeho jméno bylo důkladně odstraněno ze všech veřejných staveb a písemnosti, a dokonce i veškeré mince s jeho podobiznami byly roztaveny a jeho vyobrazení bylo ničeno i na společných portrétech se samotným Caracallou. Caracallova ukrutnost následně připravila o životy tisíce mužů a žen, jež císař považoval za Getovy přátele a příznivce. Mnoho jiných bylo později obviněno z náklonnosti či sympatií vůči Getovi nebo z projevování zármutku nad jeho smrtí. K prominentním obětem teroru patřili i potomci všemi uctívaného Marka Aurelia, jeho dcera Cornificie a jeho vnuk. Pro pouhý žert byl popraven Publius Helvius Pertinax, syn stejnojmenného dřívějšího císaře. Tentýž osud stihl rovněž význačného právníka a pretoriánského prefekta Papiniana.

Vnitřní politika

V roce 212 uskutečnil Caracalla dvě zásadní opatření: v Římě zahájil stavbu velkolepých lázní Thermae Antoninianae a vydal proslulý edikt Constitutio Antoniniana. Hlavní část Caracallových lázní, jejichž vybudování bylo motivováno snahou císaře zajistit si přízeň lidu, byla dokončena po čtyřech letech, celý komplex byl pak dostavěn za vlády Alexandra Severa. Prostřednictvím Constitutio Antoniniana bylo všem svobodným mužským obyvatelům římské říše poskytnuto římské občanství. Účel a důvody tohoto rozhodnutí nejsou sice dosud dostatečně vysvětleny, edikt každopádně přispěl ke zvýšení standardizace stále byrokratičtějších římských správních struktur. Z právního hlediska nevedlo Constitutio Antoniniana ke zrušení místních právních systémů a jejich nahrazení římským soukromým právem, jak se dříve usuzovalo, neboť lokální práva byla i nadále užívána, pokud neodporovala římskému právu. V kruzích zaujímajících k císaři nepřátelský postoj převládalo mínění, podle něhož došlo k rozšíření občanského práva, aby dotčené osoby byly podrobeny i těm daním, jež se vztahovaly pouze na římské občany. K nim náležela daň za propuštění otroka na svobodu a dědická daň, jejíž sazbu zvýšil Caracalla na dvojnásobek. Odvádění dědické daně bylo navíc uloženo i rodinným příslušníkům, kteří byli dosud z jejího placení vyňati. Zvýšení daňového výnosu představovalo však zřejmě jen jednu z pohnutek Caracallova kroku. Mezi novými občany chtěl pravděpodobně získat také sobě oddané stoupence, čímž by vyvážil zášť tradičních elit, stavějících se k němu značně nenávistně, a posílil svoji mocenskou základnu.

Caracallova busta v Metropolitním muzeu umění

Proti jedincům a skupinám vyvolávajícím v něm hněv nebo podezření vystupoval Caracalla s neobvyklou tvrdostí. Své nepřátele nechával odstranit na základě smyšlených výpovědí od anonymních udavačů. Příznačné pro jeho hrůzovládu bylo, že se nespokojil jen s popravami svých protivníků, nýbrž zastrašoval své odpůrce vraždami náhodně vybraných lidí. V zimě roku 215 vykonal Caracalla svoji nechvalně proslulou návštěvu Alexandrie, jejíž obyvatelé se císaři posmívali kvůli způsobu, jakým ospravedlňoval Getovu vraždu. Na tuto urážku odpověděl Caracalla pobitím deputace předních občanů města vítajících ho při jeho příjezdu. Nato rozpoutal v Alexandrii rozsáhlé krveprolití, během něhož vojáci několik dní plenili a drancovali město. Podle historika Cassia Diona bylo zmasakrováno kolem 20 000 lidí, přičemž byli zabíjeni i cizí návštěvníci pobývající právě v Alexandrii.

Ne vždy se ale události vyvíjely v souladu s Caracallovými nelítostnými záměry, o čemž svědčí událost z jara 212, kdy se císař pokusil připravit o život oblíbeného senátora a někdejšího městského prefekta Lucia Fabia Chilona. Ten upadl v Caracallovu nemilost pro svoje úsilí dosáhnout soudržnosti Caracally a Gety. Nedlouho po Getově zabití vydal Caracalla pretoriánské gardě rozkaz, aby zakročila proti Chilonovi. Pretoriáni vyrabovali Chilonův dům a potom ho nedůstojně vlekli k císařskému paláci. Mezitím došlo k velkému pozdvižení obyvatelstva a ve městě umístěných vojáků, kteří dříve podléhali Chilonovu velení. Když byl zadržený s jejich pomocí osvobozen, považoval Caracalla situaci za tak hrozivou, že se rozhodl postavit za Chilona jako jeho zachránce. Pretoriány jím pověřené provedením zatčení nechal popravit, údajně jako trest za útok na Chilona, ve skutečnosti proto, že selhali při plnění rozkazu. Tato příhoda poukazuje na přinejmenším dočasnou slabost Caracallova postavení, jelikož byl přinucen ustoupit odporu městského obyvatelstva a vojáků.

Caracalla si svým násilím nadělal nesčetné množství nepřátel, především mezi příslušníky aristokratických vrstev, a v důsledku toho závisela jeho moc zcela na podpoře vojska. Obstarávání císařovy osobní bezpečnosti měla na starosti tělesná stráž tvořená Skythy a Germány. Náklonnost svých mužů si Caracalla zajistil zvednutím mzdy legionářů na 675 denárů za rok a obdarováním vojáků štědrými donativy. Vzrostly i odměny poskytované vojákům při odchodu do výslužby. Razantní zvýšení vojenských výdajů mělo ovšem negativní dopad na státní kasu a zároveň podlamovalo stabilitu měny. Materiální preferování armády mohlo být uskutečněno jen na úkor ekonomicky produktivnější části obyvatelstva, a navíc zvětšovalo budoucí nároky a očekávání vojáků. Prohlubování této nepříznivé tendence nedokázali pozdější císařové zabránit, protože by tím riskovali převrat a vlastní sesazení. Caracallovo kupování si přízně armády vytvářelo předpoklady propuknutí politické nestability za vlády vojenských císařů a bylo jednou z příčin hospodářské krize, jež se naplno rozhořela ve druhé polovině 3. století.

Potřeba peněz přiměla Caracallu k uskutečnění měnové reformy, v rámci níž bylo v roce 215 zavedeno nové stříbrné platidlo, označované jako antoninián. Třebaže tato mince měla být ekvivalentem dvou denárů, skutečná hmotnost jednoho antoniniánu odpovídala pouze jednomu a půl denáru, což přispělo k podstatnému vzrůstu inflace.

Vojenská tažení

Na jaře 213 Caracalla opustil Řím, v němž ve zbytku své vlády pobýval již jen krátký čas, a odebral do Galie. Po většinu roku pak vedl kampaně podél limitu v Horní Germánii a Raetii. Nejprve sice dobyl vítězství v bojích s Alamany při řece Mohanu, avšak další střety se pro něho nevyvíjely příliš příznivě. Situaci na hranicích posléze zkonsolidoval, neboť si vykoupil mír odváděním plateb Germánům. Poté, co strávil zimu v Římě, uskutečnil v následujícím roce cestu na Východ, aby vykonal přípravy k válce proti Parthům. V průběhu cesty se u Caracally začala projevovat jeho vzrůstající fascinace Alexandrem Velikým.

Občanská válka mezi soupeřícími bratry Vologaisem VI. a Artabanem IV. destabilizovala poměry v parthské říši, čehož Caracalla hodlal využít k posílení římského vlivu. V roce 214 Římané anektovali Osroénu, nicméně v témže roce podniknutý vpád do Arménie byl odražen. Caracalla zřejmě neusiloval o trvalé výboje na úkor Parthů, čemuž nasvědčuje i odložení plánované invaze na východ v roce 215. Teprve Artabanovo odmítnutí Caracallovy žádosti o ruku jeho dcery vyprovokovalo Caracallu k zahájení válečných operací. V roce 216 vytáhl v čele vojska do Mezopotámie, přičemž nenarazil na sebemenší odpor, protože Parthové ustupovali před Římany dále na východ. Římané se bez boje zmocnili města Arbely (dnešní Irbíl), načež vyplenili hroby králů Adiabeny. Po tomto snadno dosaženém úspěchu se Caracalla stáhl zpět na římské území a přezimoval v Edesse.

Smrt

Dříve, než mohlo dojít k novému střetu s Parthy, stal se Caracalla obětí všeobecné atmosféry obav a podezřívavosti, k jejímuž vzniku dal podnět. Mezi řadu osobností nižšího původu pověřených zastáváním čelných funkcí ve státě patřil i pretoriánský prefekt Marcus Opellius Macrinus, jemuž bylo údajně předpovězeno, že usedne na trůn. S ohledem na Caracallovo nevypočitatelné chování znamenalo toto proroctví pro prefekta smrtelné ohrožení. Macrinus se tudíž rozhodl Caracallu předejít a spolu s několika jinými nespokojenci zosnoval spiknutí. Na počátku jara 217 odcestoval císař, doprovázený malou jednotkou vybraných pretoriánů, z Edessy do Karrh (Harran) z důvodu návštěvy tamního chrámu měsíčního boha Luna. Během cesty byl Caracalla 8. dubna 217 zavražděn. Podle tvrzení vracejících se gardistů byl císař probodnut vojákem Juliem Martialem, když se chystal vykonat tělesnou potřebu. Prchající Martialis byl nato ostatními příslušníky tělesné stráže dopaden a ubit. Kvůli Caracallově velké popularitě musel Macrinus svoji účast na vraždě před vojskem utajit. Až po třech dnech váhání se vojáci nechali přesvědčit, aby Macrina prohlásili novým císařem.

Caracallova povaha a vnímání současníky

Významným prvkem Caracallova charakteru a chování bylo jeho ztotožnění se s Alexandrem Velikým. Obdiv k makedonskému dobyvateli a snaha o napodobování jeho činů nebyla mezi římskými císaři a politiky ničím neobvyklým, ovšem v případě Caracally nabývala jeho posedlost Alexandrem absurdních a groteskních podob. Osvojil si Makedoňanův způsob oblékání, zbraně i vystupování, a dokonce snad zvažoval dobytí parthské říše. Kromě toho přijal také přízvisko Veliký, vycvičil a zorganizoval 16 000 mužů ve falangu podle makedonského vzoru a sám sebe dával znázorňovat na mincích jako boha. Jiným podstatným rysem Caracallovy povahy byla hluboce zakořeněná pověrčivost, takže přísně dodržoval náboženské obřady a bedlivě plnil všechny kultovní rituály. Vystupoval tolerantně vůči Židům a stoupencům křesťanství, avšak jeho nejoblíbenějším božstvem byl egyptský Serapis, za jehož syna nebo bratra se vydával. Rovněž přijal egyptský zvyk ztotožňování vládce s bohem a stal se jediným římským císařem, který byl zpodobněn jako faraon. Na mnoha Caracallových podobiznách je zřetelně ztvárněna jeho prudkost a ukrutnost a podle některých pramenů tento dojem záměrně posiloval, neboť jeho domýšlivost uspokojoval pocit strachu a hrůzy, již vzbuzoval. Taktéž se uvádí, že byl menšího vzrůstu, nicméně vynikal svojí tělesnou zdatností, přičemž podstupoval tytéž strasti a námahu jako jeho vojáci. Zároveň ale vedl velmi rozmařilý život, jímž se natolik vyčerpával, že leckdy nebyl schopen nosit pancíř.

Caracallova obliba mezi vojáky přetrvala dlouho po jeho smrti. Senátoři museli na nátlak armády prohlásit Caracallu bohem. Macrinovi bezprostřední nástupci, císařové Heliogabalus a Alexander Severus, byli vydáváni za Caracallovy nemanželské syny, což jim mělo zjednat sympatie u vojska a usnadnit uchopení moci. Naproti tomu v senátu byl Caracalla nenáviděn a zpráva o jeho smrti tam byla přijata s uspokojením. Silně proticaracallovské smýšlení římské aristokracie se odrazilo i v hlavních antických pramenech, v líčení soudobých dějepisců Cassia Diona a Héródiana, stejně jako v později vzniklém a méně věrohodném spise Historia Augusta. Dílo Cassia Diona, senátora, jenž ke Caracallovi zaujal kritické stanovisko, představuje nejhodnověrnější z dochovaných pramenů. Dio pokládal Caracallu za duševně chorého, ovšem pro potvrzení tohoto obtížně prokazatelného hodnocení nebyl nalezen přesvědčivý doklad.

Mýty o Caracallovi

Vztah Julie Domny a Caracally byl od okamžiku Getova zavraždění napjatý, třebaže navenek byla císařově matce projevována veškerá náležitá úcta. I přes to se už za Caracallova života vyskytly zvěsti o tom, že po smrti svého otce udržoval císař incestní poměr s matkou. Ačkoli se jednalo o naprosto smyšlenou pomluvu nemající žádnou oporu v realitě, byl tento klep v polovině 4. století převzat jedním tehdejším pramenem jako pravdivá skutečnost, jež byla dále citována. V Historii Augustě, v dílech Aurelia Victora, Eutropia a ve spisu Epitome de Caesaribus byla Julia Domna označována za Caracallovu nevlastní matku, s níž se měl prý Caracalla oženit. Toto bizarní tvrzení se objevuje také u raných křesťanských autorů Orosia a svatého Jeronýma, jejichž prostřednictvím ovlivnilo středověké vnímání Caracally jako bezuzdného zhýralce.

Jiný mýtus vztahující se ke Caracallovi se objevuje v díle Historia regum Britanniae, sepsaném ve 12. století anglickým učencem Geoffreym z Monmouthu. Podle jeho podání byli Geta a Caracalla, jehož zmiňuje pod jménem Bassianus, nevlastní bratři, jelikož ten pocházel z římské matky, zatímco onen z britské. Caracalla byl Britany, k nimž náležel po své matce, zvolen za krále. Poté došlo mezi bratry ke střetnutí, v němž Geta Caracallovi podlehl a v boji padl. Za nějakou dobu byl ale Caracalla poražen a usmrcen Carausiem. Ten byl ve skutečnosti římským důstojníkem, který se v roce 286 nechal provolat císařem, načež po několik let vládl vlastní doméně, zahrnující Británii a severní Galii.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha : Svoboda, 1997. ISBN 80-205-0536-9
• GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha : Levné knihy KMa, 2005. ISBN 80-7309-189-5
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha : BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha : Svoboda, 1975
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Dějiny psané Římem. Bratislava : Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
• Portréty světovládců I (Od Hadriana po Alexandra Severa). Praha : Svoboda, 1982

Geta

Geta
23. císař římské říše
Publius Septimius Geta
Doba vlády	září / říjen 209 – prosinec 211
Úplné jméno	Publius Septimius Geta
Narození	7. březen nebo 27. květen 189 Mediolanum
Úmrtí	19. nebo 26. prosinec 211 Řím
Předchůdce	Septimius Severus
Nástupce	Caracalla
Dynastie	Severovci
Otec	Septimius Severus
Matka	Iulia Domna

Publius Septimius Geta (7. března či 27. května 189 Mediolanum – 19. či 26. prosince 211 Řím) byl římský císař vládnoucí od září / října 209 do prosince 211, nejprve se svým otcem Septimiem Severem a bratrem Caracallou, od února 211 pak pouze s Caracallou.

Původ a kariéra

Geta se narodil roku 189 jako druhorozený syn senátora Septimia Severa, který byl tehdy správcem Sicílie (v letech 189–190) a měl již za sebou úspěšnou kariéru ve státních službách. Jeho matkou byla Iulia Domna, původem z kněžského rodu ze syrské Emesy. Své příjmení obdržel Geta po dědovi či strýci z otcovy strany, kteří se oba jmenovali shodně a nesli také praenomen Publius.

V roce 193, když byly Getovi čtyři roky, byl Septimius Severus provolán císařem, o vládu však musel ještě čtyři roky bojovat s třemi dalšími pretendenty trůnu. V osmi letech doprovázel Geta otce na tažení proti Parthům a patrně po vítězství u Ktésifóntu byl jmenován caesarem (jeho titul zněl P. SEPTIMIUS GETA NOBILISSIMUS CAESAR, PRINCEPS IUVENTUTIS). Roku 205 se mladý princ stal konzulem, o čtyři roky později správcem Británie a roku 209 nakonec plnoprávným císařem – augustem.

Již od útlého dětství panovala mezi ním a starším bratrem Caracallou silná řevnivost. Cassius Dio se zmiňuje o tom, že při vozatajských závodech poníků řídili oba své spřežení tak zběsile, až závod skončil zlomenou Caracallovou nohou. Severus si všímal rivality mezi svými syny a snažil se ji všemožně tlumit a přivést je ke smíru a shodě; roku 208 se stali na znamení svornosti konzuly oba dva. Když však v roce 211 císař zemřel, již nebylo nic, co by brzdilo jejich vzájemnou nenávist.

Getova vláda a smrt

Caracalla se údajně snažil Getu odstranit již za Severova života a těsně po jeho smrti, v obou případech však byly jeho pokusy zmařeny. Jakmile Severus zemřel, snažili se oba bratři dostat co nejrychleji do Říma, aby si zajistili vládu. Kvůli vzájemné podezíravosti však cestovali každý sám a i v Římě si oba rozdělili císařský palác každý na svou část a utěsnili všechny průchody, aby se chránili před intrikami druhého.

Každý si hleděl získat na svou stranu vlivné občany a vzájemně si činili všemožné úklady. Matka Iulia Domna se neustále snažila dosáhnout toho, čeho se nepodařilo jejich otci, avšak se stejným výsledkem. Jejich vzájemná nesnášenlivost zrodila vůbec poprvé v dějinách říše myšlenku na její rozdělení. Západní část, Evropa a Afrika, měly připadnout Caracallovi a východ, Asie a Egypt, Getovi. Tento návrh byl však nakonec zamítnut.

Nyní bylo jasné, že tuto situaci vyřeší pouze smrt jednoho z císařů. Geta byl všeobecně oblíbenější, jelikož byl údajně laskavější a mírnější než Caracalla, proto se Caracalla uchýlil ke zbabělé lsti. Pod záminkou, že se s ním chce usmířit, vylákal neozbrojeného Getu k matce, kde jej, takřka na jejím klíně, zavraždili ukrytí vojáci.

Jak silná nenávist panovala mezi oběma bratry, výmluvně ilustruje Caracallovo chování po bratrově smrti. Geta byl prohlášen veřejným nepřítelem, jeho jméno bylo vymazáno ze všech oficiálních dokumentů a jeho přátelé a všichni, které měl kdy v oblibě, byli popraveni nebo jinak postiženi.

Literatura

• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• PETRÁŇ, Zdeněk; FRIDRICHOVSKÝ, Jiří. Encyklopedie římských císařů a císařoven z pohledu jejich mincí. Praha: Libri, 2008. 365 s. ISBN 978-80-7277-267-4. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Macrinus

Macrinus
24. císař římské říše
Macrinova busta
Doba vlády	11. duben 217 – 8. červen 218
Úplné jméno	Marcus Opellius Macrinus
Narození	164 Caesarea
Úmrtí	červen / červenec 218 Archelais, Kappadokie
Předchůdce	Caracalla
Nástupce	Heliogabalus
Potomci	Diadumenianus

Marcus Opellius Macrinus (164 – červen/červenec 218) byl římský císař panující od 11. dubna 217 do 8. června 218. Jako císař užíval jména Marcus Opellius Severus Macrinus.

Původ a kariéra

Macrinus byl původem Maur, narozený ve městě Caesarea v dnešním Alžírsku. O jeho rodičích chybí bližší údaje a je sporné, zda byli již příslušníky jezdeckého stavu – spíše se zdá, že teprve Macrinovi se podařilo postoupit do řad jezdců. Zprávy, že Macrinus byl jako mladík císařským otrokem v Římě, či dokonce gladiátorem, se pokládají za pozdější pomluvy jeho protivníků, postrádající jakoukoli historickou věrohodnost.

Macrinus byl v Římě činný jako obhájce a patřil k chráněncům mocného prefekta pretoriánů Plautiana. Po jeho zavraždění roku 205 působil na sklonku Severovy vlády v různých úřadech, dokud jej císař Caracalla nejmenoval v roce 212 jedním ze dvou prefektů pretoriánů. Tím získal Macrinus mocenskou základnu, kterou později využil při převzetí vlády v říši. V letech 216–217 doprovázel Caracallu na jeho tažení proti Parthům.

Proklamace za císaře

O Macrinově nástupu na trůn se dochovaly protichůdné zprávy. V jádru důvěryhodné jsou informace, že v roce 217 kolovalo v říši proroctví o jeho budoucí vládě – takové pověsti znamenaly pro kohokoli smrtelné nebezpečí, jelikož Caracalla všechny své potenciální protivníky odstraňoval. Macrinus pravděpodobně musel Caracallu předejít a vzhledem k jeho oblíbenosti u vojska neměl jinou možnost než svou účast na spiknutí udržet v tajnosti. To se mu v zásadě i podařilo, neboť 8. dubna 217 byl Caracalla na cestě z Edessy do Karrh zavražděn Iuliem Martialem, který – alespoň navenek – mstil osobní křivdu. Římské vojsko, nacházející se stále ještě ve válce s Parthy, se ocitlo bez císaře.

Macrinus potřeboval plné tři dny, než zdráhající se vojáky získal na svou stranu; pomohlo mu, že druhý prefekt pretoriánů Marcus Oclatinius Adventus císařskou hodnost odmítl. Dne 11. dubna 217 provolaly jednotky Macrina za císaře, a požehnaly tak faktické změně dynastie, neboť Caracalla měl řadu příbuzných, kteří mohli uplatňovat své nároky na trůn. Macrinus se stal vůbec prvním jezdcem vládnoucím římské říši – všichni předchozí císaři byli senátory. A přestože šlo z hlediska senátu o nebezpečný precedens, většina jeho příslušníků se radovala ze smrti nenáviděného Severova syna, takže Macrinus brzy došel uznání. Senátoři nepochybně ocenili i to, že se Macrinus prezentoval velmi vstřícně a usilovně se je snažil získat pro svou věc.

Mír s Parthy

Protože Macrinus prakticky postrádal vojenské zkušenosti a nebyl ani oblíben ve vojsku, neměl velký zájem na pokračování války s Parthy, kterou rozpoutal jeho předchůdce. Brzy po převzetí vlády proto nabídl králi Artabanu IV. mír, jeho návrh však Parthové pochopili jako projev římské slabosti a kladli si vysoké požadavky. Opět vzplanuly boje a během třídenní bitvy nedaleko Nisibis utrpěli Římané těžké ztráty. Po dalším kole vyjednávání byl nakonec mír na jaře 218 přece jen uzavřen – Macrinus musel Parthům vyplatit 200 milionů sesterciů, aniž by ovšem utrpěl územní ztráty. Poslední římsko-parthská válka tedy skončila faktickou římskou porážkou, třebaže ji Macrinus – především na mincích – vydával za velké vítězství.

Finanční politika

Vážným problémem, s nímž se musel Macrinus potýkat, byl neutěšený stav financí, způsobený rozhazovačnou politikou císaře Caracally. Zvýšení žoldu vojákům, které Caracalla nařídil, spojené s různými mimořádnými dary legiím vyprázdnily státní pokladnu. Macrinus byl navíc nucen vyplácet obrovskou sumu Parthům jako cenu za uzavřený mír, což situaci ještě zhoršilo. Protože nechtěl sáhnout ke zvyšování daní či konfiskacím soukromého majetku bohatších vrstev, rozprodával postupně císařský majetek a snažil se snižovat výdaje. Tváří v tvář přemrštěným požadavkům armády však musel postupovat velmi opatrně.

Povstání proti Macrinovi

Caracalla ani jeho bratr Geta po sobě nezanechali mužské dědice, početné příbuzenstvo však měli Severovci v Sýrii – jednalo se o potomky sestry císařovny Iulie Domny Iulie Maesy. Maesa měla dvě dcery a dva vnuky, což představovalo vzhledem k popularitě severovské dynastie nemalý politický kapitál. Protože vojáci byli na Macrina rozezlení kvůli potupnému míru s Parthy i úsporným opatřením, dali se snadno ovlivnit Maesiným tvrzením, že její čtrnáctiletý vnuk Varius Avitus je ve skutečnosti Caracallův nemanželský syn. Ve 3. galské legii, ležící poblíž syrské Emesy, došlo ke vzpouře a 16. května 218 byl Varius Avitus proklamován za císaře. Maesa slíbila rebelujícím vojákům velkou odměnu, pokud její vnuk dosáhne trůnu.

Macrinus reagoval tím, že svého desetiletého syna Diadumeniana, jemuž již dříve udělil titul caesar, prohlásil za císaře a svého spoluvládce. Zároveň se snažil vzpouru v zárodku potlačit – avšak neúspěšně.

Macrinova porážka a smrt

Dne 8. června 218 se poblíž Antiochie střetly jednotky věrné Macrinovi s legiemi uznávajícími Maesina vnuka. Bitva měla chaotický průběh, neboť oběma vojskům chybělo patřičné velení, nakonec se však Macrinus – patrně předčasně – dal na útěk, což zpečetilo jeho porážku. Zachránit se mu už nepodařilo ani svého syna, kterého v rychlosti odeslal k parthskému králi do bezpečí – na hranicích u města Zeugma byl Diadumenianus zadržen a brzy nato zabit.

Sám Macrinus se snažil v přestrojení dostat do Říma, kde senát odepřel jeho vyzyvateli uznání, avšak u Chalkedonu byl i on zajat a při převozu do Sýrie usmrcen. Nový císař, který přijal jméno Marcus Aurelius Antoninus (do dějin ale vstoupil pod přezdívkou Heliogabalus), nad ním vyhlásil damnatio memoriae.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Diadumenianus

Diadumenianus
císař římské říše
Doba vlády	217 – 218
Úplné jméno	Marcus Opellius Antoninus Diadumenianus
Narození	164 Antiochie
Úmrtí	8. června 218 Zeugma

Marcus Opellius Antoninus Diadumenianus (14. září 208 – červen 218, Zeugma) byl synem císaře Macrina a Nonie Celsy. Spolu se svým otcem byl v roce 217 prohlášen legiemi císařem. Otec mu udělil tituly caesar a předák mládeže (princeps iuventutis) a přiřadil jej k patriciům. Jméno Antoninus mu bylo dáno s ohledem na vojáky, u kterých se předchozí císař Caracalla (oficiálně Marcus Aurelius Antoninus) těšil velké oblibě. Historia Augusta uvádí, že Diadumenianus byl krásný, zlatovlasý mladík s tmavýma očima, avšak údajně se sklony ke krutosti. Vzhledem k nízkému věku se vedení reálné politiky nijak neúčastnil.

Diadumenianova nominální spoluvláda trvala až do června 218, kdy byl jeho otec poražen u Antiochie vojsky, která se přidala na stranu Heliogabala. Macrinus ho – již v hodnosti augusta – poslal k parthskému králi Artabanovi IV., cestou ho však nepřátelé u Zeugmy zajali a popravili. Následovalo damnatio memoriae.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Heliogabalus

Heliogabalus
25. císař římské říše
Heliogabalova busta
Doba vlády	16. květen 218 – 11. březen 222
Úplné jméno	Varius Avitus Bassianus
Náboženství	syrský sluneční kult Élá-gabála
Narození	204
Úmrtí	11. březen 222 Řím
Předchůdce	Macrinus
Nástupce	Alexander Severus
Potomci	Alexander Severus (adoptivní)
Dynastie	Severovci
Otec	Sextus Varius Marcellus
Matka	Iulia Soaemias Bassiana

Heliogabalus či Elagabalus, původním jménem Varius Avitus Bassianus, jako císař Marcus Aurelius Antoninus (204 patrně Řím – 11. března 222 Řím), byl římský císař ze severovské dynastie panující od 16. května 218 až do svého zavraždění v březnu 222. Přezdívka Heliogabalus / Elagabalus vznikla latinizací jména syrského boha Élá-gabála, jehož byl tento panovník vrchním knězem.

Heliogabalovo jméno se stalo pro současníky i potomky symbolem dekadence a úpadku římských mravů, popř. důkazem postupující „orientalizace“ římské společnosti. Velkou část těchto zjednodušených soudů moderní bádání již delší dobu odmítá a většina autorů se snaží o mnohem diferencovanější pohled. Složitý konflikt mezi konzervativním hodnotovým světem Římanů a syrskou náboženskou tradicí, který mladý panovník ztělesňoval, poznamenal zásadně jeho vládu i vystupování. Heliogabalus ztroskotal především na malé ochotě ke kompromisům a na nepochopení, co s sebou císařská důstojnost přináší; přesto se dynastie, k níž náležel, udržela u moci i po jeho násilné smrti.

Původ

Heliogabalus byl z matčiny i z otcovy strany syrského původu. Jeho otec Sextus Varius Marcellus, římský jezdec z města Apameie v provincii Syria, působil za Septimia Severa v různých správních funkcích v Římě a udělal zde rychlou kariéru. Za Caracally ho přijali do římského senátu a pověřili významnými úřady. Nakonec se stal místodržitelem provincie Numidia v severní Africe, v kteréžto funkci také roku 217 zemřel.

Heliogabalova matka Iulie Soaemias, starší dcera Iulie Maesy, sestry císařovny Iulie Domny, pocházela z kněžského rodu v syrském městě Emesa, regionálně velmi významného. Heliogabalus tedy nebyl přímým potomkem Septimia Severa, zakladatele dynastie, nýbrž jen potomkem jeho švagrové. Ani toto vzdálené příbuzenství se ale nedalo brát na lehkou váhu, neboť Severovi synové neměli mužské dědice.

Proklamace za císaře

Heliogabalův aureus:
Nápis na aversu: IMP C M AVR ANTONINVS P F AVG,
Nápis na reversu: SANCT DEO SOLI ELAGABAL (Svatému slunečnímu bohu Élá-gabálovi)

Dne 8. dubna 217 byl vojáky velmi oblíbený císař Caracalla zavražděn při komplotu, který patrně zorganizoval prefekt Macrinus, jeden ze dvou velitelů pretoriánské gardy. Macrinus se prohlásil novým císařem a nařídil Iulii Maese, aby se z Říma odebrala do rodného města Emesa, což se prakticky rovnalo vyhnanství. Spolu s ní odešla i její dcera Iulie Soaemias a tehdy třináctiletý Heliogabalus, dosud vychovávaný v metropoli.

V Emese převzal Heliogabalus podle rodové tradice funkci kněze boha Élá-gabála, kterou zastával až do své smrti. Údajně na všechny v jeho okolí již tehdy působila jeho mimořádná tělesná krása, jíž náboženský úřad dodával i patřičný důraz. Iulie Maesa zatím využívala veškerého svého vlivu v oblasti, aby podkopala Macrinovu pozici a získala na svou stranu místní vojenské jednotky. Jejím záměrem bylo získat hodnost císaře pro Heliogabala, jehož vydávala za nemanželského syna císaře Caracally. Vojáci 3. galské legie, nespokojení s Macrinovou úspornou finanční politikou (která jim nezajišťovala mimořádné odměny), se nechali nakonec strhnout a 16. května 218 provolali Heliogabala císařem. Macrinova snaha uzurpaci potlačit ztroskotala při střetnutí u Antiochie, kde ho stihla porážka; sám zahynul na útěku. Zhruba čtrnáctiletý Heliogabalus dosáhl nyní lehce všeobecného uznání v říši.

Vláda

Po svém vítězství v občanské válce se Heliogabalus vydal na cestu do Říma, kam dorazil teprve v létě roku 219. Vzhledem k jeho věku převzala Iulie Maesa fakticky funkci regentky. Velké obtíže však od počátku působila císařova tendence oslavovat svého oficiálního otce Caracallu, který byl senátorskou aristokracií nenáviděn. Senát kdysi Caracallovu smrt zcela nepokrytě přivítal a jeho údajného syna i z tohoto důvodu nejprve vyhlásil za veřejného nepřítele; šlo tedy o zbytečně nediplomatické chování.

Nový panovník nebyl nicméně ochoten akceptovat mínění senátu ani zájmy a zvyklosti vedoucích římských kruhů – místo toho necitlivě prosazoval syrské obyčeje, ačkoli sám vyrostl v Římě. Oblékal se do orientálního kněžského oděvu místo do tógy, což pobuřovalo veřejnost. V roce 219 se oženil s urozenou Římankou Iulií Cornelií Paulou, ale již v příštím roce ji zase zapudil. Pak si vzal za ženu vestálku Iulii Aquilii Severu, krok, který se rovnal provokaci; za to byl ve městě obvykle trest smrti. Na naléhání babičky vestálku v roce 221 opustil a oženil se s Annií Faustinou, již koncem roku se však vrátil k Iulii Aquilii Seveře.

Hotové pozdvižení způsobilo protežování vozataje jménem Hieroklés, někdejšího otroka z Kárie, s nímž císař udržoval sexuální styky, a chtěl mu prý dokonce udělit titul caesara. Nejpozději v okamžiku, kdy se k tomu přidala i snaha učinit z Élá-gabála hlavní říšské božstvo, začalo Heliogabalovo počínání ohrožovat postavení celé dynastie. Zasáhla tedy Iulia Maesa a donutila císaře, aby adoptoval syna její druhé dcery, Iulie Mamaey, tj. svého vlastního bratrance – ten byl jako Alexander Severus 26. června 221 ustanoven caesarem a de facto designován za následníka.

Tento krok chápal Heliogabalus jako ohrožení vlastních pozic, neboť Alexander byl oblíben u veřejnosti i u vojska. Pokoušel se marně svého spoluvládce sesadit, popř. zavraždit, krize se postupně vyhrocovala. Heliogabalova situace se stala beznadějnou ve chvíli, kdy ztratil oporu v armádě. Dne 11. března 222 se vojáci vzbouřili, zabili císaře i s Iulií Soaemias a jeho tělo hodili do Tibery. Senát nato vyhlásil nad mrtvým damnatio memoriae a uznal za nového vládce Alexandra. Tím se podařilo zajistit kontinuitu dynastie.

Zásadní vnitropolitická či zahraničněpolitická rozhodnutí Heliogabalus neučinil. Nejdůležitějšími událostmi jeho krátké vlády se tak staly dvě vzpoury v Sýrii, které byly v zárodku potlačeny.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Alexander Severus

Alexander Severus
26. císař římské říše
Alexander Severus
Doba vlády	13. březen 222 – únor / březen 235
Úplné jméno	Marcus Aurelius Severus Alexander
Náboženství	synkretismus římského náboženství, orfismu a křesťanství
Narození	1. říjen 208 Arca Caesarea, dnes ʿArká v Libanonu
Úmrtí	únor / březen 235 poblíž Mogontiaka, Germania Superior
Předchůdce	Heliogabalus
Nástupce	Maximinus Thrax
Dynastie	Severovci
Otec	Gessius Marcianus
Matka	Iulia Mamaea

Marcus Aurelius Severus Alexander, původním jménem Gessius Alexianus Bassianus, jako caesar Marcus Aurelius Alexander (1. října 208 Arca Caesarea, dnes ʿArká v Libanonu – únor / březen 235 u Mogontiaka, Germania Superior), byl římský císař panující v letech 222–235.

Alexander byl posledním příslušníkem dynastie Severovců. Svou vladařskou dráhu zahájil roku 221, kdy ho jeho bratranec Heliogabalus ustanovil caesarem, od roku 222 stál pak v čele říše jako samovládce. V neklidném 3. století se udržel na trůně plných třináct let, déle než většina jeho nástupců. Jeho přímý vliv na státní záležitosti byl však omezený, neboť skutečné otěže moci drželi jiní – nejprve jeho babička Iulia Maesa a poté matka Iulia Mamaea.

Původ

Alexander byl z matčiny i z otcovy strany syrského původu. Jeho otec, prokurátor Gessius Marcianus, měl své kořeny ve městě Arca, kde se Alexander narodil, a pravděpodobně zemřel před synovým prohlášením za císaře. Jeho matka Iulia Mamaea byla mladší dcerou Iulie Maesy, sestry císařovny Iulie Domny, a pocházela z kněžského rodu ve městě Emesa, dnešním syrském Homsu. Alexander nebyl přímým potomkem zakladatele dynastie Septimia Severa, ale přes Iulii Domnu jen potomkem jeho švagrové.

Události let 217/218

Dne 8. dubna 217 byl císař Caracalla, syn Septimia Severa, zabit při komplotu během války s Parthy. Jeho nástupcem se stal prefekt pretoriánů Macrinus, který patrně vraždu zorganizoval. To znamenalo dynastickou změnu a pro Alexandrovu rodinu nucený odchod z Říma zpátky do Sýrie, spojený se ztrátou dosavadních mocenských pozic. Faktické vyhnanství ale musela rodina snášet jen dočasně. Macrinus neměl oporu v armádě ani finanční prostředky, jak si zajistit loajalitu legií, a tak se Iulii Maese, Alexandrově babičce, celkem snadno podařilo získat na svou stranu část jednotek v Sýrii a dosáhnout prohlášení staršího ze svých vnuků, Heliogabala, za císaře. V krátké občanské válce na jaře 218 triumfovaly síly věrné severovské dynastii, Macrinus byl na útěku zabit a celá rodina se i s mladým Alexandrem odebrala do Říma, kde nezletilý Heliogabalus převzal vládu – za neoficiálního regentství Iulie Maesy.

Proklamace za císaře

Již velmi záhy se ukázalo, že Heliogabalus není ochoten poslouchat rady své babičky, že se chová svéhlavě a nevypočitatelně, čímž ohrožuje celé tak těžko vybojované postavení rodiny. U širokých vrstev obyvatelstva ho poškodila nejen jeho rychle uzavíraná manželství a protežování bývalého otroka Hierokla, ale především jeho necitlivé prosazování syrských zvyků na úkor obyčejů římských. Spolu se svou matkou Iulií Soaemias, sestrou Iulie Mamaey, byli v Římě tak nenáviděni, že musela zasáhnout Iulia Maesa, aby zabránila úplné katastrofě. Na její nátlak ustanovil císař svého bratrance Alexandra caesarem, adoptoval ho, a tím ho de facto designoval za svého nástupce. Zároveň byla patrná i snaha popularizovat Alexandra u veřejnosti a vojska.

Heliogabalus si byl vědom, že jej nově získané Alexandrovo postavení ohrožuje, a postupem doby se stále více snažil vynucené rozhodnutí zvrátit, a to i za cenu caesarovy vraždy. Mezi oběma panovníky se rozbujela síť intrik a spiknutí, v jejichž centru stála Alexandrova matka Iulia Mamaea. Napjatou situaci vyřešili nakonec vojáci – 11. března 222 se vzbouřili, zabili Heliogabala a jeho tělo hodili do Tiberu. Třináctiletý Alexander převzal poté nominálně veškerou moc v říši.

Vnitřní politika

Za nezletilého císaře vládly zpočátku Maesa s Mamaeou a poradní funkci vykonávalo kolegium rádců složené z šestnácti významných senátorů. Když Maesa kolem roku 224 zemřela, stala se Mamaea hlavní nositelkou moci, kterou zůstala i v době císařovy plnoletosti. Její snahou bylo udržovat dobré vztahy se senátem a urozenými kruhy, což znamenalo nejen odklon od Heliogabalovy politiky, ale i od politiky severovské dynastie jako celku. Řada opatření předchozí vlády byla zrušena, velká pozornost se věnovala císařovu vzdělávání a sama Mamaea vystupovala na veřejnosti jako zastánkyně tradičních římských hodnot.

Odboj pretoriánů

Hlavní slabinou Alexandrovy, resp. Mamaeiny vlády byla absence širší mocenské základny, a to ji vydávalo na milost a nemilost proměnlivým náladám pretoriánské gardy. Krizí ve vzájemných vztazích bylo více, ale nedramatičtější z nich způsobilo jmenování nového prefekta pretoriánů, významného právníka Ulpiana, který gardistům zrušil některé výsady z dob Heliogabalovy vlády. Pretoriáni se proti Ulpianovi bouřili a nakonec jej donutili hledat úkryt v císařském paláci. Ani to mu však nezachránilo život – před zraky bezmocného císaře a jeho matky byl ubit. Nic nemohlo demonstrovat lépe labilitu nového režimu.

Sňatek

Mamaea vybrala pro Alexandra za manželku příslušnici patricijské rodiny Orbianu, snad proto, že její příbuzní neměli velký politický vliv. Roku 225 se konal sňatek, manželství však zůstalo bezdětné a roku 227 bylo rozvedeno, neboť císařovna se dostala s Orbianou a jejím otcem do sporu. Zapuzená Orbiana byla poslána do exilu v Africe, její otec Seius Sallustius, který se pokoušel proti Mamaee popichovat pretoriány, skončil na popravišti. K dalšímu synovu manželství již Mamaea souhlas nedala, třebaže šlo z dynastického hlediska o významnou otázku.

Náboženská politika

Vůči křesťanům, kteří požívali relativního klidu již za Heliogabala, se Alexander s Mamaeou chovali tolerantně, a sama Mamaea dokonce udržovala kontakty s významným křesťanským spisovatelem Órigenem. Tvrzení pozdějších autorů, že císařský dvůr byl zčásti křesťanský, je však nepochybně legendou – dokládá to celková stylizace Alexandra jako vládce, jež má zcela tradiční nádech. Skepticky je třeba přistupovat i ke zprávám, že Alexander měl ve své soukromé kultovní místnosti vedle soch zbožštělých císařů též sochy Mojžíše a Krista.

Zahraniční politika

Nutností pro labilní vládu typu vlády Alexandrovy bylo vyhnout se všem zahraničněpolitickým aktivitám, které mohly její situaci dále zhoršit. Navzdory tomu se říše právě v této době dostala do dvou velkých vojenských konfliktů, nepochybně proto, že protivníci tyto slabiny rozpoznali a využili k útoku.

Válka s Peršany

V Íránu a Mezopotámii převzal v letech 224–226 vládu perský král Ardašír, původně vazal Parthů, který na troskách arsakovské monarchie založil nový státní útvar – říši sásánovskou neboli novoperskou. V roce 230 nebo 231 vpadlo perské vojsko do římské provincie Mesopotamia, zřízené Septimiem Severem, a oblehlo město Nisibis. Jelikož Sýrie a Kappadokie byly vážně ohroženy, Mamaee a Alexandrovi nezbylo nic jiného než následující rok opustit Řím, aby na místě zorganizovali obranu. Naneštěstí byly morálka i disciplína východních vojsk nevalné, stejně jako Alexandrovy vojenské schopnosti, a to se muselo odrazit i v připravované vojenské výpravě.

Bronzová mince Alexandra Severa

Římská armáda určená roku 232 k útoku proti Ardašírovi byla rozdělena do tří samostatných kolon, jejichž úkolem bylo napadnout z různých stran centrum perské říše, město Ktésifón. Severní vojsko postupovalo přes Arménii a bylo podporováno tamním arsakovským králem. Hlavní síly i s císařem táhly přes Palmýru směrem k Hatře, jižní kontingent pak podél toku Eufratu na jihovýchod. O průběhu bojů nejsou k dispozici podrobné zprávy, jisté je ale jedno – rozdělení vojska na několik samostatně operujících částí nebylo pro Římany šťastným krokem. Zdá se, že jak Ardašír, tak Alexander utrpěli těžké ztráty, aniž by ovšem došlo k rozhodující bitvě. Tomu odpovídal i v podstatě zachovaný status quo v oblasti, který trval po několik následujících let.

Třebaže římská propaganda dělala vše možné, aby účinek tažení náležitě vyzdvihla, za vítězství se první římsko-perská válka označit nedala. S Peršany nebyl uzavřen ani formální mír, ani nedošlo k jednání obou stran prostřednictvím vyslanců. Alexander sice přijal v Římě triumfální pocty a nechal válku oslavit na mincích, obvyklé vítězné příjmení Parthicus však ke svému jménu nepřipojil.

Válka s Germány

Boje na východě, které vázaly značné římské síly, se brzy odrazily na poměrech u Rýna a Dunaje. V letech 233/234 podnikli germánští Alamani několik kořistných vpádů na římské území a vypálili pohraniční kastely. Situace vypadala tak vážně, že Alexander s Mamaeou se neprodleně odebrali do ohrožené oblasti; za svůj hlavní stan si zvolili město Mogontiacum.

Pro dospělého, již šestadvacetiletého Alexandra, stojícího tak silně pod vlivem matky, byly válečné podniky obzvlášť nebezpečné, neboť vojáci se jen těžko smiřovali s tím, že jim fakticky velí žena – k Mamaee neměli žádný respekt. Na východě už k jedné revoltě došlo – uzurpátor se jmenoval Taurinus –, ale šťastnou náhodou se podařilo hnutí udusit. Nebezpečí tím však zažehnáno nebylo.

Druhým rizikovým faktorem byla prekérní finanční situace vlády, táhnoucí se už od dob Macrinových. Mnohonásobné zvýšení žoldu pro vojáky, které pod zástěrkou různých mimořádných příspěvků zavedl císař Caracalla, nebylo možné strpět natrvalo – a Mamaea také rozumně přistoupila k rázným úsporným opatřením. V očích vojáků to však znamenalo snížení naděje na odměnu a v kombinaci s císařovým nepříliš bojovým duchem to v jednotkách vytvářelo výbušnou atmosféru. Bylo jasné, že nedostaví-li se vojenské úspěchy, je šance na zvláštní dary mizivá. Za této situace se Alexander a Mamaea pokusili s germánskými předáky vyjednávat o míru – výměnou za placení tributu.

Alexandrův pád

Denár Iulie Mamaey

Snaha smírně vyřešit konflikt s Germány způsobila svržení Alexandrovy vlády. Rozezlení vojáci, kteří mohli očekávat větší odměny už jen v případě změny režimu, vybrali ze svého středu důstojníka Maximina, prohlásili ho za císaře a poblíž Mogontiaka zavraždili Alexandra i s jeho matkou. Maximinus vzbouřencům slíbil zdvojnásobení žoldu, obvyklé zvláštní příspěvky (donativy) a amnestii za všechny disciplinární přečiny. Tak skončila vláda dynastie Severovců v římské říši. Nastala epocha vojenských císařů, jedno z nejnestabilnějších období v celých dlouhých dějinách impéria.

Nad mrtvým Alexandrem bylo nejprve vyneseno damnatio memoriae, po Maximinově zavraždění v roce 238 ho však rehabilitovali a konsekrovali za boha.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců I (od Hadriana po Alexandra Severa). Praha: Svoboda, 1982. 356 s. 

Maximinus Thrax

Maximinus Thrax
27. císař římské říše
Maximinus Thrax
Doba vlády	březen 235 – duben 238
Úplné jméno	Gaius Iulius Verus Maximinus
Narození	172 nebo 173 Thrákie
Úmrtí	duben 238 Aquileia
Předchůdce	Alexander Severus
Nástupce	Pupienus a Balbinus
Potomci	Gaius Iulius Verus Maximus

Gaius Iulius Verus Maximinus, známý jako Maximinus Thrax (172 nebo 173 Thrákie – duben 238 u Aquileje), byl římský císař panující od března 235 do dubna 238, posledních několik měsíců jen v části římské říše. Přídomek Thrax (Thrák) mu dali již současníci, on sám ho však nikdy nepoužíval ani na mincích, ani na nápisech.

Maximinus je tradičně pokládán za prvního vojenského císaře a zásluhou kronikáře Herodiana se o něm dochovalo více zpráv než o jeho nástupcích. S jeho příchodem k moci začalo v římských dějinách dlouhé období politické nestability a hospodářského úpadku, jemuž se obvykle říká krize ve 3. století.

Původ a vojenská kariéra

V protikladu ke svým předchůdcům pocházel Maximinus ze zcela prostých poměrů. Herodianos tvrdí, že byl v mládí pastevcem, a zřejmě se mu nedostalo téměř žádného vzdělání. Hovořil latinou naučenou ve vojenských táborech, jejíž slovní zásoba byla omezená, a snad z toho vzešel mýtus, že neuměl tuto řeč dostatečně. Jeho jméno Verus nicméně naznačuje, že jeho rodina pravděpodobně obdržela římské občanství již kolem roku 165 za vlády Lucia Vera – což by legendu o nízkém původu zčásti narušovalo.

Za Septimia Severa vstoupil Maximinus do armády, kde udělal díky své tělesné síle a zdatnosti rychlou kariéru. Většina údajů uváděných o jeho postupu v Historii Augustě je naneštěstí historickou fikcí a důvěryhodné nejsou ani zprávy, že byl určitý čas místodržitelem provincie Mesopotamia. Jisté je tak jen to, že před svou proklamací za císaře zastával ve vojsku Alexandra Severa funkci praefecta tironibus, tedy důstojníka zodpovědného za výcvik rekrutů, a že mezi vojáky byl velmi populární.

Proklamace za císaře

Císařem provolali Maximina v březnu 235 vojáci, nespokojení s vývojem války proti Germánům, přičemž dosavadní panovník Alexander Severus byl i s matkou Mamaeou zavražděn. K revoltě došlo ve vojenském táboře poblíž Mogontiaka, dnešní Mohuče. Maximinus slíbil jednotkám zvýšení žoldu i amnestii a své povýšení oznámil do Říma senátu, který je schválil.

Navzdory tomu zela od počátku mezi Maximinem a urozenými římskými kruhy nepřekonatelná propast. Senátoři císařem pohrdali kvůli jeho původu, zatímco Maximinus dával zřetelně najevo, že se jejich míněním nehodlá řídit. Zpočátku se ještě zachovávalo zdání souladu, a tak byl Maximinus v nepřítomnosti přijat do dvou významných kněžských kolegií, ale napětí přetrvávalo a postupem doby se zvyšovalo. Sám Maximinus jako císař do Říma nikdy nevstoupil.

Vláda

Maximinus pokračoval ve válce s Germány, kterou zahájil jeho předchůdce, a podařilo se mu protivníky porazit – zřejmě na území dnešního Württemberska. Nato přijal čestný titul Germanicus Maximus (velký vítěz nad Germány), přesunul se k Dunaji a tam energicky vystoupil proti různým etnikům za hranicemi, především proti Sarmatům. O svých úspěších podrobně zpravil senát.

Na východě obnovil perský král Ardašír tlak na římské pohraničí a dobyl některá opevněná místa, k vojenské výpravě proti němu se však císař, plně vázaný na západě, nedostal. V roce 236 stihl ještě prohlásit svého syna Gaia Iulia Vera Maxima za caesara, ale vnitropolitická krize mezitím nabrala takových obrátek, že císařskou správu zaměstnávala ještě dlouho po Maximinově smrti.

Spor se senátem

Jak už bylo řečeno, většina senátorů se s vládou povýšence Maximina nikdy nesmířila, a přestože měl císař v senátu několik přívrženců, o podpoře nemohlo být ani řeči. Maximinus se opíral výlučně o rýnské legie, které ho vynesly k moci, a i za cenu mimořádných opatření se snažil uspokojit jejich finanční požadavky. Nezachovával přitom ani zdání, že o politice spolurozhoduje senátorské kolegium v Římě.

Počátkem roku 238 způsobilo lokální pozdvižení v provincii Africa bouři, která nakonec Maximina stála vládu i život. Prokonsulem v Africe byl tehdy starý senátor Gordianus, vážený muž, jehož zřejmě proti jeho vůli proklamovali mladíci z řad místní nobility za císaře. Improvizovaná revolta se rychle rozrostla, když poslové vzbouřenců dosáhli v Římě uznání Gordiana i jeho syna Gordiana II. ze strany senátu. Zdálo se, že nastane všeobecné povstání proti Maximinovu režimu, i jinak nepříliš populárnímu. Avšak dříve, než se mohlo hnutí rozvinout, zasáhl do událostí numidský legát Capellianus, který vzpouru potlačil. Oba Gordianové přišli o život.

Senátoři v Římě věděli, že zašli příliš daleko a že se Maximinus bude chtít pomstít. Rozhodli se proto pokračovat v odboji, zvolili ze svého středu dva nové císaře, Pupiena a Balbina, zatímco Maximina vyhlásili za veřejného nepřítele. Začala občanská válka.

Maximinova porážka a smrt

Maximina zastihly tyto zprávy v Panonii, kde stále ještě vedl válku se zadunajskými kmeny. Nemeškal a ihned vytáhl do Itálie, aby zápas co nejdříve rozhodl pro sebe. Ale po neúspěšném obléhání Aquileje ztratil respekt u svých vojáků, a ti ho i se synem Maximem před hradbami města zavraždili. Nad mrtvým bylo vyhlášeno damnatio memoriae.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců II (od Maximinů po Carina). Praha: Svoboda, 1982. 302 s. 

Gordianus I.

Gordianus I.
28. císař římské říše
Císař Gordianus I.
Doba vlády	leden nebo březen 238
Úplné jméno	Marcus Antonius Gordianus Sempronianus
Narození	asi 159
Úmrtí	leden nebo březen 238
Předchůdce	Maximinus Thrax
Nástupce	Pupienus a Balbinus
Potomci	Gordianus II., Maecia Faustina

Marcus Antonius Gordianus Sempronianus, známý jako Gordianus I. (asi 159 – leden či březen 238), byl římský císař vládnoucí spolu se svým synem Gordianem II. krátce v lednu či březnu 238.

Původ a politická dráha

Gordianova rodina pocházela patrně z Malé Asie, nejsou o ní však známy bližší podrobnosti. Gordianus prošel běžnou úřední kariérou, od kvéstora až po edila, a mezi lety 220 a 222 dosáhl konzulátu (consul suffectus). Spravoval několik provincií, mezi nimi i Achaiu, než se stal v roce 237 prokonsulem Afriky. Kromě již zmíněného syna Gordiana měl minimálně jednoho dalšího potomka, dceru Maecii Faustinu, matku pozdějšího císaře Gordiana III.

Proklamace za císaře

Gordianovi bylo téměř osmdesát let, když ho vzpoura v severoafrickém Thysdru vynesla na trůn. Stal se vzdorocísařem Maximina Thráka, schopného vojevůdce, který si však znepřátelil římský senát i část veřejnosti svým autoritativním stylem vlády a finanční politikou. Senátoři převrat bez většího váhání uznali, Maximina prohlásili za veřejného nepřítele a připravovali se v Itálii na občanskou válku. Naneštěstí neměl Gordianus ani jeho syn, který se stal otcovým spoluvládcem, dost vojenských jednotek, jen spěšně sehnanou domobranu, takže stačil energický zásah numidského legáta Capelliana, straníka Maximinova, aby se revolta zhroutila jako domek z karet. Gordiana II. stál boj s Capellianovými vojáky život, a když se o tom dozvěděl starý Gordianus, oběsil se. Od okamžiku proklamace uběhlo přesně dvacet dní.

Gordianova uzurpace se někdy vykládá jako projev odporu severoafrických velkostatkářů proti Maximinovu režimu. Tento názor je zcela jistě přehnaný. Mnohem spíše šlo o nahodilou, improvizovanou akci, jež díky nespokojenosti s Maximinovou vládou nabyla tak velkých rozměrů a vlastně přetrvala smrt obou vzbouřenců. Senát, obávající se Maximinovy pomsty, totiž v odboji pokračoval i po Capellianově vítězství a ze svého středu si zvolil dva nové císaře – Pupiena a Balbina. Těm se šťastnou shodou okolností podařilo Maximina Thráka svrhnout.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců II (od Maximinů po Carina). Praha: Svoboda, 1982. 302 s. 

Gordianus II.

Gordianus II.
29. císař římské říše
Doba vlády	leden nebo březen 238
Úplné jméno	Marcus Antonius Gordianus Sempronianus
Narození	asi 192
Úmrtí	leden či březen 238 Kartágo
Předchůdce	Maximinus Thrax
Nástupce	Pupienus a Balbinus
Otec	Gordianus I.

Marcus Antonius Gordianus Sempronianus (asi 192 – leden či březen 238 Kartágo) byl římský císař vládnoucí spolu se svým otcem Gordianem I. v lednu či březnu 238. Jméno jeho matky ani bližší údaje o jeho rodině nejsou známy.

Vláda

Na trůn Gordiana dosadili obyvatelé města Thysdru v provincii Africa, kteří zavraždili prokurátora císaře Maximina Thráka a od převratu patrně očekávali především amnestii za svůj zločin. Gordianus, jenž se stal spoluvládcem svého otce, sice nebyl politicky nezkušený (za Alexandra Severa zastával konzulát), pravděpodobně však postrádal větší vojenskou praxi – což se ukázalo jako rozhodující. Jeho narychlo sehnaná domobrana utrpěla u Kartága porážku od jednotek numidského legáta Capelliana, věrného dosavadnímu císaři, a on sám v boji padl. Vládl stejně jako otec zhruba dvacet dní.

Nad Gordianem II. bylo po smrti vyneseno damnatio memoriae, za panování Gordiana III. ho však spolu s otcem konsekrovali za boha.

Literatura

• BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda, 1997. 237 s. ISBN 80-205-0536-9. 
• GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
• HÉRÓDIANOS. Řím po Marku Aureliovi. Praha: Svoboda, 1975. 314 s. 
• Portréty světovládců II (od Maximinů po Carina). Praha: Svoboda, 1982. 302 s.