Pontifex maximus

nejvyšší kněz ve starořímském náboženství

Pontifex maximus „nejvyšší pontifex“ byl ve starověkém římském náboženství nejvyšší kněz a hlava kolegia pontifiků (Collegium Pontificum) jehož dalšími členy byli pontifikové, flaminové, vestálky a rex sacrorum.

Augustus jako pontifex maximus, konec 1. století př. n. l.

Historie

editovat

Tato doživotní funkce vznikla na počátku římské republiky, kdy nahradila pozici krále jako nejvyššího kněze. Původně byl vybírán z řad pontifiků, přibližně od 3. století př. n . l. byl volen tributním sněmem, takto byl zvolen například Julius Caesar. V období císařství drželi tento úřad sami císaři a to i po přijetí křesťanství, titulu se vzdal až v roce 379 císař Gratianus. Později se takto počali označovat papežové. Pontifex byl hlavou římského státního kultu a dohlížel na jeho kněžstvo. Vybíral, losoval či uváděl do úřadu pontifiky, flaminy, vestálky a "rex sacrorum" , byl také poručníkem vestálek jako jejich pater familias a v případě vyhasnutí posvátného ohně bičoval zodpovědnou kněžku. Stejně jako rex sacrorum sídlil v Regii – starém královském paláci. Byl svázán celou řadou tabu a omezení, například nesměl opustit Itálii, směl se oženit pouze jednou a jeho manželka musela být bezúhonná a také se musel vyhýbat rituálnímu poskrvnění, například pohledu na mrtvolu. Na sklonku republiky již tato omezení nebyla vždy dodržována.[1]

Užití v katolické církvi

editovat
 
Papež Klement XI. jako pontifex maximus

Po pádu Konstantinopole začala titulatura římských biskupů jako pontifex maximus.

Reference

editovat
  1. NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-264-3. S. 156–157. 

Externí odkazy

editovat