Středověk

dějinná epocha

Středověk je tradiční označení dějinné epochy mezi koncem antické civilizace (starověku) a začátkem novověku, které se poprvé objevilo v období renesance. Autorem pojmů starověk, středověk a novověk je Leonardo Bruni. Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a pádem Konstantinopole roku 1453, případně objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492, či zveřejněním 95 tezí Martinem Lutherem roku 1517. Pojem tedy pokrývá zhruba deset století lidské, zejména ovšem evropské historie.

HISTORICKÁ
OBDOBÍ
  • PRAVĚK
    (3 miliony – 3500 př. n. l., někde až do 6. stol. n. l.)
  • STAROVĚK
    (3500 př. n. l. – 6./7. stol. n. l.)
  • NOVOVĚK
    (15./16. století – současnost)
Iluminace Přebohatých hodinek vévody z Berry z počátku 15. století

Nejdůležitějšími státními útvary raného středověku byla Franská říše na západě a Byzantská říše na východě, která byla přímým nástupcem Římského impéria a zosobňovala složitost ne/návaznosti středověku na antiku. Ve vrcholném středověku se v Evropě vynořily nové významné státní a polostátní útvary, zejména Svatá říše římská, Francouzské království a Anglické království. Jistý vliv měly i Španělské království, Polsko-litevská unie či Moskevské velkoknížectví. Značného vlivu dosáhly také městské státy na severu Itálie, obchodnické republiky jako byla zejména Benátská republika. O jejich způsobu vlády a života se uvažuje jako o faktoru, který klasickou středověkou společnost podkopával a předjímal budoucí nástup nových ekonomicko-sociálních struktur. O tom, zda je legitimní dávat pojem středověk do souvislosti s mimoevropským prostorem, se někdy pochybuje. Důležité byly každopádně státní útvary na hranicích Evropy, které ji silně ovlivňovaly a nezřídka část evropského území ovládaly, v raném středověku to byly zejména arabské chalífáty, později Osmanská říše. Z vyloženě mimoevropských středověkých států evropské dějiny nejvíce ovlivnila Mongolská říše, jejíž nájezdy Evropu málem rozvrátily, a která přibrzdila rozmach Ruska. Ze států, které nebyly s Evropou v téměř žádném kontaktu, lze jmenovat Aztéckou a Inckou říši v Americe, nebo suejskou, sungskou a mingskou Čínu (s níž ovšem byla Evropa v letmém kontaktu díky cestě Marca Pola).

Velkou roli ve středověku hrálo náboženství, na západě Evropy pak zejména římskokatolická církev, její vůdce papež a vyšší duchovenstvo, jehož síť (arcibiskupství a biskupství) ovlivňovala dění ve všech státech evropského západu (na východě stál v čele církve císař, což byl zásadní rozdíl, jehož vliv je znát na státní struktuře východních zemí dosud). Mnoho válečných konfliktů mělo náboženskou podstatu, k nejznámějším takovým patří křížové výpravy. Ekonomicko-sociální systém středověku je někdy nazýván feudalismus. Spočíval v tom, že vesnice obývané rolníky dlužily šlechtici nájemné a pracovní služby, zatímco rytíři a šlechtici dlužili vojenskou službu panovníkovi výměnou za právo pronajmout pozemky a panství. Do této struktury se vklínila města a měšťanstvo, zprvu řemeslnické a cechovní, posléze stále více obchodnické. To si postupně vydobylo jistou autoritu, která podle mnohých historiků vedla vývoj směrem k novověku. Středověký společenský systém byl silně hierarchický a sociální mobilita byla nízká – přechod z jedné třídy do jiné byl výjimečný. Naději na společenský vzestup z nižších tříd skýtalo částečně vzdělání (i na univerzitách, které ve středověku vznikly), kariéru bylo možno udělat hlavně v církvi. Zranitelnost středověké společnosti dokazovaly ničivé morové epidemie (tzv. černá smrt), které při svém úderu dokázaly vyhubit třetinu až polovinu komunit.

Nejvlivnějším filozofickým systémem se stala scholastika usilující o spojení víry a rozumu. Architektonickým symbolem středověku je hrad (opevněné sídlo šlechtice) a katedrála (velký, vícelodní kostel s transeptem a chórovým ochozem). Strohá románská architektura postupně přešla ve zdobnější a často až velkolepou gotiku, v níž klíčovým stavebním prvkem byl lomený oblouk.

Historická disciplína, která se specializuje na studium středověku, se nazývá medievalistika (někdy též medievistika).

Charakteristika

editovat
 
Agrikulturní kalendář k rukopisu Ruralia commoda ze 14. století

Pro vznik středověké civilizace je klíčovým kontinentem Evropa, která se stává namísto Středomoří těžištěm veškerého politického, ekonomického a kulturního dění zásadního významu. Na důležitosti nabývá západní a střední Evropa, ale i odlehlejší regiony (severní a východní Evropa).

Na podkladech antické kultury vzniká nová společnost, která má své duchovní kořeny v křesťanství. Středověká společnost se formuje na základě římské státnosti, řecké kultury, křesťanství a nových prvků „barbarského“ původu (germánských nebo slovanských).

V průběhu středověkého rozvoje dochází k vymezení tří důležitých kulturních okruhů, které byly ve vzájemném omezeném kontaktu, vyvíjely se ale odděleně, přesto si zachovaly základní společné charakteristiky:

Periodizace

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Vymezení středověku.
 
Mont-Saint-Michel na severu Francie je ikonou středověku

Vymezení středověku není zcela jednoznačná záležitost a používané letopočty mívají zpravidla pouze orientační hodnotu. Přerod z jednoho údobí do následujícího nebyla záležitost ze dne na den, ale šlo o plynulý proces transformace společnosti a kultury, přizpůsobující se novým skutečnostem. Tento proces však nezačal všude v téže době a ne všude probíhal stejným tempem. Proto jsou vymezení středověku spíše jen orientační a vyskytuje se vícero dat s různými zdůvodněními.

Za počátek středověku se nejobvykleji stanovuje pád západořímské říše roku 476, za jeho konec se nejčastěji udává rok 1492, což je rok objevení Ameriky, ale také zároveň rok dobytí poslední arabské pevnosti na Pyrenejském poloostrově. Jako alternativy konce středověku se také uvádějí např. pád Konstantinopole roku 1453 či vyvěšení Lutherových tezí roku 1517. V českém prostředí se pak konec středověku většinou posouvá k roku 1526, kdy zde končí vláda Jagellonců a nastupuje rod Habsburků a končí vrcholné období (stavovské monarchie).

Raný středověk

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Raný středověk.

V raném středověku (asi od konce 5. století do 11. století) dochází k šíření křesťanství v původních i nových civilizačních centrech, rozvíjí se románská kultura. Nastupuje proces teritoriální majetkové diferenciace i prohlubování kulturních rozdílů mezi evropskými teritorii. Rodové zřízení se rozpadá, ve Středomoří zaniká antická otrokářská společnost a vznikají samostatné raně feudální státy, ovlivněné románskou kulturou (např. Francká říše).

Raný středověk se někdy dále rozděluje na:

Vrcholný (rozvinutý) středověk

editovat
 
Gotická katedrála ve francouzském Senlis
Podrobnější informace naleznete v článku Vrcholný středověk.

Ve vrcholném středověku (asi od poč. 11. století do počátku 14. století) začíná do základní struktury středověké společnosti, jež je tvořena z větší části rolnictvem, převážně feudálně závislým, a feudálními vlastníky pozemků (šlechtou, duchovenstvem), pronikat další prvek, středověké měšťanstvo, jehož počet roste v důsledku zakládání a rozvoje měst, center řemesla a obchodu. Technologický pokrok v zemědělství zapříčinil od 11. století agrární „revoluci“ (spolu s dočasným klimatickým oteplováním ve 12. a 13. století). Demografický růst obyvatelstva byl v 14. století pozastaven (vlivem negativních klimatických změn a morových epidemií).

Základní stavební jednotkou státu ve vztahu k jednotlivci je rodina. Ve feudálním státě probíhají mocenské konflikty mezi panovníkem snažícím se o centralistické řízení a šlechtou snažící se o autonomii. I ve vrcholném středověku je znatelný rozdíl ve vývoji různých částí evropského kontinentu. V těch rozvinutějších se výrazně prosazuje gotická kultura.

V té době také došlo ke změnám v zemědělství. Starší jařmo, upevňované za rohy či šíjí zvířete, bylo nahrazeno chomoutem, který umožnil lépe využívat sílu koně či vola. Navíc se místo rádla, které vyrývalo jen mělké rýhy, postupně uplatnil těžší, ale výkonnější pluh, který díky kolům polní práce navíc usnadňoval. Také byl zaveden trojpolní systém hospodaření. Vyznačoval se rozdělením polí do tří honů. Do jedné vysévali sedláci ozimé obilí, do druhého jarní a třetí část, zvanou úhor, ponechávali jako pastvinu pro dobytek.

Pozdní středověk

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Pozdní středověk.
 
Zajetí francouzského krále Jana II. v bitvě u Poitiers roku 1356

Přechodné období pozdního středověku (14. století15. století) znamenalo krizi středověké společnosti a přineslo konec izolace evropské civilizace od okolního světa. V jihovýchodní Evropě došlo k mohutné vojenské expanzi osmanské říše, zanikla byzantská říše a slovanské státy na Balkáně, pod stálou tureckou hrozbou byly Uhry i další státy střední Evropy.

Ze západní Evropy se uskutečnily první zámořské objevy, vedené Portugalci, Španěly a později Holanďany, Angličany atd. Posílil vliv měšťanstva (např. v Zemích Koruny české byl zaveden titul tzv. erbovního měšťana), což mělo za následek úpadek středověké feudální společnosti. V severní Itálii se zformovala renesance a humanismus, na přelomu 15. a 16. století se již renesance šířila po celém evropském kontinentě.

V důsledku vynálezu palných zbraní dochází k velkým změnám i ve vojenství, což navzdory vynálezu nové plátové zbroje snížilo důležitost rytířů – těžkooděnců v bitvě. Díky silným dělům se začal vytrácet také význam tvrzí a hradů, neboť se jejich dobytí stalo mnohem jednodušším činem, a tyto byly proto často přestavovány na výhradně šlechtická sídla, spíše než na modernější vojenská obranná místa.

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat