Wikipedie

Thallium

chemický prvek s atomovým číslem 81
(přesměrováno z Thalium)

Thallium (dle starších pravidel též thalium či talium[2][3]; chemická značka Tl, latinsky Thallium) je značně toxický měkký, lesklý kov bílé barvy.

Thallium
  [Xe] 4f14 5d10 6s2 6p1
  Tl
81
 
               
               
                                   
                                   
                                                               
                                                               
↓ Periodická tabulka ↓
Kovové thalium v argonové atmosféře

Kovové thalium v argonové atmosféře

Obecné
Název, značka, číslo Thallium, Tl, 81
Cizojazyčné názvy lat. Thallium
Skupina, perioda, blok 6. perioda, blok p
Chemická skupina Nepřechodné kovy
Identifikace
Registrační číslo CAS 7440-28-0
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost 204,3833(2)
Elektronová konfigurace [Xe] 4f14 5d10 6s2 6p1
Elektronegativita (Paulingova stupnice) 1,62
Mechanické vlastnosti
Hustota 11,85 g·cm−3;
Hustota při teplotě tání: 11,22 g·cm−3
Tvrdost 1,2
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání 304 °C (577,15 K)
Teplota varu 1473 °C (1 746,15 K)
Elektromagnetické vlastnosti
Měrný elektrický odpor při 20 °C: 0,18 µΩ·m
Teplotní součinitel elektrického odporu 0,0048 až 0,0052 K−1
Bezpečnost
GHS06 – toxické látky
GHS06
GHS08 – látky nebezpečné pro zdraví
GHS08
[1]
Nebezpečí[1]
R-věty R26 R28 R45 R50/53
S-věty S1/2 S22 S35 S45 S46 S61
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P

{{{izotopy}}}

Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
In
⋏
Rtuť ≺ Tl ≻ Olovo
⋎
Nh

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

editovat

Thallium je velmi řídce se vyskytující kovový prvek, nalézající se obvykle jako příměs v sulfidických rudách. V přírodě se vyskytuje pouze ve formě sloučenin, v mocenství Tl+1 a Tl+3. Při teplotách pod 2,39 K je tento kov supravodivý.

Objevil jej roku 1861 sir William Crookes při spektroskopickém zkoumání obsahu telluru ve zbytcích po zpracování sulfidických rud.

Výskyt a výroba

editovat
 
Zkorodované thallium
  • Thallium je v zemské kůře značně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 0,5–2 ppm (mg/kg). V mořské vodě je jeho koncentrace natolik nízká, že ji nelze změřit ani nejcitlivějšími analytickými technikami, udává se, že je nižší než 0,01 μg/l. Ve vesmíru připadá na jeden atom thalia přibližně 300 miliard atomů vodíku.
  • V horninách se vyskytuje vždy pouze jako příměs, především v sulfidických rudách mědi, olova a zinku. Odpad po zpracování těchto rud slouží pak jako surovina pro přípravu čistého thallia elektrolýzou. V některých lokalitách se také nachází ve zvýšené koncentraci v jílových minerálech a žule.

Využití

editovat
  • Sloučeniny thallia jsou značně toxické, a proto se thallium v minulosti používalo jako účinná látka některých prostředků na hubení krys, dalších hlodavců i hmyzu.
  • Thallium nachází uplatnění při výrobě speciálních skel. Jde o slitiny se sírou, selenem a arsenem, které poskytují velmi těžká, ale snadno tavitelná (teplota tání 125–150 °C) skla s mimořádně velkou odrazivostí, tedy s vysokým indexem lomu světla.
  • Přidává se do lehkotavitelných slitin.
  • Výbojky plněné parami thallia vydávají zelené světlo.
  • Jeho slabými roztoky se impregnuje dřevo a moří obilí před výsevem.
  • Radioizotop 201Tl se používá při radionuklidovém vyšetření průtoku krve koronárním řečištěm.[4]
  • vodné roztoky solí thallia s  organickými kyselinami mají velmi vysokou hustotu a užívají se v mineralogii mj. pro orientační stanovení hustoty nerostů (Clericiho roztok – mravenčan a malonan thallný, hustota 4,25 g/cm3 při 20 °C)

Zdravotní rizika

editovat

Thallium je považováno za mimořádně toxický prvek. V mnoha státech světa proto již bylo zakázáno používat jej jako součást nástrah na krysy a mravence. Thallné soli jsou velmi prudkými jedy pro teplokrevná zvířata. Buněčný jed se snadno váže na nervovou tkáň a vylučovací orgány. Otrava nastane po dávkách 0,1–0,5 g; smrtelná dávka je 1–5 g. Soli thallia jsou pokládány za potenciálně karcinogenní. Pro tyto vlastnosti, a také pro obtížnou detekovatelnost, je thallium oblíbené mezi traviči.

Mezi příznaky otravy mj. patří: vypadávání vlasů a chlupů, bolest/znecitlivění nervů končetin (periferální neuropatie), poškození trávicí soustavy, krvavé zvracení, bolesti břicha (doprovázené i zácpou), prsou a kloubů. Bylo zjištěno, že na otravu thalliem existuje účinný protijed – barvivo berlínská modř. Podává se orálně; při průchodu tělem na sebe váže ionty thallia a je pak vyloučeno stolicí.

V hutním průmyslu hrozí expozice pracovníků thalliem v podobě polétavého prachu. Jako maximální přípustná dávka, které může být vystavena pokožka anebo dýchací orgány, bylo určeno množství 0,1 mg/m3 vzduchu za pracovní (8hodinovou) směnu.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Thallium. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Naše řeč – Z 30. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. redakce Naše řeč, ÚJČ AV ČR, v. v. i. [cit. 2018-06-13]. Roč. 1996. Dostupné online. 
  3. ↑ Slovník spisovného jazyka českého. ssjc.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2018-06-13]. Dostupné online. 
  4. ↑ NAVRÁTIL, Leoš, et al. Vnitřní lékařství pro nelékařské obory. První vydání. Praha : Grada Publishing a. s., 2008. 424 s. ISBN 978-80-247-2319-8.

Literatura

editovat
  • Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
  • Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Thallium&oldid=20935184“