Astat

chemický prvek s atomovým číslem 85

Astat (chemická značka At, latinsky Astatinum[2]) je druhým nejtěžším známým prvkem ze 17. skupiny (halogeny), existuje pouze ve formě nestabilních radioaktivních izotopů. Název pochází ze starořeckého ἄστατος „nestálý“.[3]

Astat
  [Xe] 4f14 5d10 6s2 6p5
210 At
85
 
               
               
                                   
                                   
                                                               
                                                               
↓ Periodická tabulka ↓
Elektronový obal astatu

Elektronový obal astatu

Obecné
Název, značka, číslo Astat, At, 85
Cizojazyčné názvy lat. Astatinum, Astatium
Skupina, perioda, blok 17. skupina, 6. perioda, blok p
Chemická skupina Halogeny
Identifikace
Registrační číslo CAS
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost 210
Kovalentní poloměr 150 pm
Van der Waalsův poloměr 202 pm
Elektronová konfigurace [Xe] 4f14 5d10 6s2 6p5
Oxidační čísla −I, +I, +III, +V, +VII
Elektronegativita (Paulingova stupnice) 2,2
Ionizační energie
První 899,003 kJ·mol−1
Mechanické vlastnosti
Hustota 6,2 až 6,5 g/cm3
Skupenství pevné
Termické vlastnosti
Tepelná vodivost 1,7 W⋅m−1⋅K−1
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání 302 °C (575,15 K)
Teplota varu 337 °C (610,15 K)
Bezpečnost
Radioaktivní
Radioaktivní
Izotopy
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P
209At 5,42 h[1] β+ (95,9 %)[1] 3,486 209Po

α(4,1 %)[1] 5,758 205Bi
210At 8,1 h[1] β+ (99,82 %)[1] 3,981 210Po

α(0,18 %)[1] 5,632 206Bi
211At 7,214 h[1] β+ (58,2 %)[1] 0,786 211Po

α(41,8 %)[1] 5,983 207Bi
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
I
Polonium At Radon

Ts

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

editovat

Astat nemá žádný stabilní izotop a v přírodě se vyskytuje jen v naprosto nepatrných množstvích jako člen některé z uranových, popř. thoriové rozpadové řady, přičemž se sám velmi rychle dále radioaktivně přeměňuje. Byl proto objeven teprve roku 1940 pomocí cyklotronem iniciované přeměny izotopu bismutu 209Bi.

V současné době je známo přibližně dvacet radioizotopů astatu, z nichž nejstabilnější 210At má poločas rozpadu 8,1 hodiny. Kvůli této nestabilitě jader astatu nebylo doposud nikdy připraveno takové množství tohoto prvku, které by umožnilo podrobnější studium jeho fyzikálního a chemického chování. Vědci odhadují, že má černý povrch, ale nikdo to neví jistě.[4]

Historie

editovat

Existence eka-jódu byla předpovězena již Mendělejevem. Astat byl poprvé připraven v roce 1940 na University of California v Berkeley ostřelováním bismutu částicemi alfa. [5]

Sloučeniny

editovat

Mnoho sloučenin astatu bylo připraveno a studováno v mikroskopickém množství, protože se velmi rychle rozpadají vlivem radioaktivity. Využití těchto sloučenin je hlavně pro teoretické studie, ale předpokládá se i možné využití v nukleární medicíně.

Kyseliny

editovat

Nejsou známy žádné kyseliny odvozené od astatu, protože astat nemá žádný stabilní izotop, a proto není kyselina astatovodíková známa.

Izotopy

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Izotopy astatu.

Astat má 39 známých izotopů, všechny jsou radioaktivní. Jejich nukleonová čísla se pohybují v rozmezí 191 až 229. Také známe 23 metastabilních excitovaných stavů. Nejdéle žijícím izotopem je 210At s poločasem rozpadu 8,1 hodiny. Nejkratší poločas rozpadu ze známých izotopů má 213At (125 ns).

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Astatine na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i http://www.nndc.bnl.gov/chart/
  2. Latinský slovník - překlad astat z češtiny. slovnik.czin.eu [online]. [cit. 2023-10-25]. Dostupné online. 
  3. Astat. www.ped.muni.cz [online]. 2014 [cit. 2023-10-25]. Dostupné online. 
  4. MUNROE, Randall. What if?. New York: xkcd Inc., 2014. S. 54. 
  5. Astatine Element Facts. www.chemicool.com [online]. [cit. 2023-09-05]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
  • Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
  • Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
  • N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9

Externí odkazy

editovat