Wikipedie

Portál:Novověk/Archiv

< Portál:Novověk

Toto je stránka archivující staré články Portálu o novověku.

Pro připravené články, které se objeví na portálu v příštích měsících, přejděte na stránku Připravované.

2009 nepoužité

editovat

Červenec

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 
Francouzský císař Napoleon vjíždí 27. října 1806 v čele svých vojsk (Grande Armée), po vyhrané bitvě u Jeny a Auerstedtu, Braniborskou bránou do Berlína.
Obraz od Charlese Meyniera tedy symbolizuje porážku Pruského království.

Zajímavosti

editovat
  • První žena v řadách španělské armády Agustina de Aragón (1786 - 1857) dosáhla na konci své vojenské služby v roce 1814 hodnosti kapitána. Agustina de Aragón je dodnes považována za španělskou Janu z Arku, proslavila se v bojích proti francouzské okupaci Španělska v letech 1808 - 1814 a bořila jeden z největších stereotypů své doby. V uměleckém díle ji zvěčnili Francisco Goya a lord Byron. Zemřela 29. května 1857 v Ceutě.
  • Saský král Fridrich August III. byl jedním z nejsportovněji založených panovníků. Spolu se svou rodinou podnikal náročné pěší túry a chodil bruslit na veřejné brusliště Carola u Velké zahrady v Drážďanech.
  • Jedna z nejlepších a nejodvážnějších jezdkyň 19. století, rakouská císařovna Alžběta, přestala v roce 1882 ze dne na den jezdit na koni. Důvodem byly zdravotní a psychické potíže.

Článek měsíce

editovat
 
Kresba znázorňující Bostonské pití čaje

Bostonské pití čaje je pojmenování protestu amerických osadníků proti britské koloniální politice a proběhl 16. prosince 1773 v bostonském přístavu.
Sedmiletá respektive Indiánská válka vyčerpala finanční zdroje Britského království, což vedlo ke snaze zvýšit příjmy země z kolonií. V roce 1765 byl vydán Kolkový zákon, jímž vznikala povinnost psát dokumenty (vůle, šeky, noviny atd.) na speciální oznámkovaný papír, který byl daněn[1]. Kolkový zákon se však příliš neosvědčil a již po roce byl zrušen. V roce 1767 pak došlo k uvalení cel na vybrané dovážené zboží a Východoindické společnosti bylo uděleno právo prodávat čaj přímo osadníkům, což vzbudilo odpor amerických obchodníků[2].
Značná část obyvatel kolonií byla již popuzena tím, že Británie nadále podporuje staré námořní zákony, podle nichž měly kolonie vyvážet suroviny a dovážet hotové výrobky. Uvalení nových daní a celní povinnosti, zvláště pak clo na významné komodity, kterými byli především čaj a melasa, bez souhlasu kolonií a absence jejich zástupců v britském parlamentu se stalo příslovečnou poslední kapkou[3]. Skupina amerických vlastenců v přestrojení za indiány se pod vedením Samuela Adamse v noci 16. prosince 1773 vloupala na lodě Dartmouth, Beamer a Eleanor a svrhla do moře celkem 343 beden čaje (v ceně 9 650 liber) od firmy Davison & Newman dovezených Východoindickou společností do Bostnu[4]. Británie na protest odpověděla řadou odvetných opatření, dnes známých jako "netoleranční zákony".

Vybrané osobnosti

editovat
  • Arnold Böcklin (1827 - 1901) je považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských umělců 19. století. Narodil se v Basileji v rodině obchodníka z hedvábím. Po studiu umění v předních evropských městech působil např. v Římě, Palermu či Mnichově. Obdivovány byly především jeho alegorické výjevy silně působící na emoce. Často se věnoval zobrazení smrti.[5]
  • Henri Bergson (1859 - 1941), nositel Nobelovy ceny za literaturu, byl jedním z nejvýznamnějších francouzských filozofů přelomu 19. a 20. století. Představitel filozofie života vystupující proti tradici racionalistické a osvícenské filozofie.
  • Simon José Bolívar y Ponte (1783 - 1830) byl venezuelský generál a politik, jeden z předních představitelů jihoamerického boje za nezávislost vůči Španělskému království.
  • Carl Michael Bellman (1740 – 1795) byl švédský básník a hudební skladatel. Jeho básně a písně zahrnují pijáckou lyriku, lidové historky ze stockholmského života, parodie, společenskou satiru a nechybí ani vážné úvahy o smyslu lidské existence. Melodie jsou inspirovány francouzskými populárními melodiemi, lidovými popěvky a žalmy. Jeho nejznámějším dílem jsou Fredmanovy epištoly a Fredmanovy zpěvy.[6]
  • Ali paša Tepelenský (1741 - 1822), albánsky Ali Pashë Tepelena, vládl Albánii coby části osmanského impéria zvané Rumélie. Narodil se nedaleko města Tepelene. Byl velmi dobrý válečník i stratég, známý svou velkou krutostí. Odrazil vpád srbů do Černé Hory. Spojil se s Napoleonem. Spojenectví porušil spojením s Angličany po Napoleonově tažení v Egyptě. Obratným manévrováním nakonec pod jeho vládu spadala prakticky celá Albánie a západní Řecko.

Srpen

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 
Ali paša Tepelenský a sultán Mahmut II.
Osmanský sultán Mahmut II. si prohlíží hlavu janinského paši Aliho, který se po více než ročním obléhání sultánskými vojsky vzdal za příslibu udělení milosti.

Zajímavosti

editovat

Článek měsíce

editovat

Vybrané osobnosti

editovat

Září

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 
Obrázek mughalské šlechtičny ze 17. století

Zajímavosti

editovat
  • Druhá země na africkém kontinentě republika Libérie vyhlásila 26. července 1847 nezávislost na USA. Od 20. let 19. století se oblast dnešní Libérie stávala cílem repatriace amerických černochů (resp. Afro-američanů). Ti kolonizovali rozsáhlé oblasti kolem hlavního města Monrovie. Prvním prezidentem země se stal od ledna 1848 Afro-američan Joseph J. Roberts. Vazby na USA byly pro Libérii významné po většinu 19. a 20. století. Sociální, kulturní a etnické rozdíly mezi Afro-američany a místními kmeny jsou dlouhodobým politickým problémem země.

Článek měsíce

editovat

Vybrané osobnosti

editovat

Říjen

editovat

Obrázek měsíce

editovat

Zajímavosti

editovat

Článek měsíce

editovat

Vybrané osobnosti

editovat

2009

editovat

Červen

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 
Výjev ze "třetí" pražské defenestrace (23. května 1618) podle představ malíře Karla Svobody. Obraz vznikl v roce 1844.

Zajímavosti

editovat

Článek měsíce

editovat
 
Kresba znázorňující Bostonské pití čaje

Bostonské pití čaje je pojmenování protestu amerických osadníků proti britské koloniální politice a proběhl 16. prosince 1773 v bostonském přístavu.

Sedmiletá respektive Indiánská válka vyčerpala finanční zdroje Britského království, což vedlo ke snaze zvýšit příjmy země z kolonií. V roce 1765 byl vydán Kolkový zákon, jímž vznikala povinnost psát dokumenty (vůle, šeky, noviny atd.) na speciální oznámkovaný papír, který byl daněn. Kolkový zákon se však příliš neosvědčil a již po roce byl zrušen. V roce 1767 pak došlo k uvalení cel na vybrané dovážené zboží a Východoindické společnosti bylo uděleno právo prodávat čaj přímo osadníkům, což vzbudilo odpor amerických obchodníků.

Značná část obyvatel kolonií byla již popuzena tím, že Británie nadále podporuje staré námořní zákony, podle nichž měly kolonie vyvážet suroviny a dovážet hotové výrobky. Uvalení nových daní a celní povinnosti, zvláště pak clo na významné komodity, kterými byli především čaj a melasa, bez souhlasu kolonií a absence jejich zástupců v britském parlamentu se stalo příslovečnou poslední kapkou. Skupina amerických vlastenců v přestrojení za indiány se pod vedením Samuela Adamse v noci 16. prosince 1773 vloupala na lodě Dartmouth, Beamer a Eleanor a svrhla do moře celkem 343 beden čaje (v ceně 9 650 liber) od firmy Davison & Newman dovezených Východoindickou společností do Bostonu. Británie na protest odpověděla řadou odvetných opatření, dnes známých jako netoleranční zákony.

Vybrané osobnosti

editovat
  • Jöns Jacob Berzelius (1779 – 1848) byl významný švédský chemik a je považován za otce moderní chemie. Berzeliovi vděčíme za jednoduchý systém označování chemických prvků.
  • Willem Barents (1550 - 1597) byl významný holandský mořeplavec, který objevil Špicberky či Medvědí ostrov a jako první zmapoval již dříve známou Novou zemi, jež se mu stala osudnou.
  • Anton Bernolák (1762 - 1813) byl slovenský římskokatolický kněz a jazykovědec, který jako první kodifikoval spisovnou slovenštinu. Vystudoval teologii na Univerzitě Pázmaneu ve Vídni, působil jako tajemník arcibiskupského vikariátu v Trnavě a od května 1797 až do smrti jako farář v Nových Zámkách. Stal se propagátorem národněbuditelských snah slovenského národa se zaměřením na jazykovědu.
  • Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857 - 1935) byl průkopníkem teorie raketových letů a je považován za zakladatele soudobé kosmonautiky. Konstantin Ciolkovskij v dětství ohluchl v důsledku prodělané spály a proto jej vyučovala především matka a soukromí učitelé. V roce 1869 nastoupil na gymnázium, z nějž byl krátce po smrti matky v roce 1870 vyloučen pro špatné školní výsledky. Otcem byl poslán studovat do Moskvy studoval fyziku a matematiku. Zde se seznámil s Nikolajem Fedorovem a jeho filozofií kosmismu. Od roku 1880 působil jako učitel v Borovsku. Je autorem mnoha vědeckých prací: mj. Teorie plynů (Teorija gazov) a Mechanika živého organismu (Mechanika životnovo organizma) z let 1880/81, Řiditelný kovový balón (Aerostat metalličeskij upravljajemij) z roku 1892, Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji (Issledovanije mirovych prostranstv reaktivnymi priborami) z roku 1903, Za hranicemi Země (Vně Zemlji) z roku 1920 či Kosmické raketové vlaky (Kosmičeskije raketnyje pojezda) z roku 1929[7].
  • Salamon August Andrée (1854 – 1897) byl švédský inženýr a polárník. Zahynul při pokusu dosáhnout severního pólu v balónu Örnen. 11. července 1897 vzlétli Andrée, Strindberg a Fraenkel ze Špicberků. Po třech dnech museli nouzově přistát jen 300 kilometrů severně od Špicberků. Při zpátečním pochodu je kry zanesly na Bílý ostrov (Kvitøya) severovýchodně od tohoto souostroví, kde postupně zemřeli. Pozůstatky členů výpravy, jejich obydlí i deníky nalezli až v roce 1930 norští námořníci. Dokonce se podařilo vyvolat i filmy, na kterých Andrée a jeho druhové zachytili katastrofu svého balónu.

Duben a květen

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 
Výjev ze "třetí" pražské defenestrace (23. května 1618) podle představ malíře Karla Svobody. Obraz vznikl v roce 1844.

Zajímavosti

editovat

Článek měsíce

editovat
 

Osmanská říše byla rozsáhlým mnohonárodnostním státem existujícím zhruba v letech 1299 až 1922. Státním zřízením byl tento stát monarchie a státním náboženstvím sunnitská forma islámu. Jejím zakladatelem se stal Osman I., původně vazal Ikonyjského sultanátu, který kontroloval kolem roku 1300 oblast Anatolie v Malé Asii. Postupem času se tento státní útvar rozrostl na téměř celé její území a části dnešního Balkánského poloostrova, kde započala Osmanská říše za vlády Murada I. razantní vojenskou expanzi. Katastrofální událostí byl pro Osmanskou říši útok armád středoasijského vojevůdce Tamerlána na počátku 15. století, které načas osmanské výboje ochromilo. Během vlády dalších sultánů (zejména Murada II. a Mehmeda II.) říše opět obnovila své mezinárodní postavení. Roku 1453 padlo do rukou osmanských Turků hlavní město upadající Byzantské říše Konstantinopol. To bylo záhy obnoveno a stalo se sídlením městem osmanských sultánů, tentokrát pod názvem Istanbul. Osmané poté pokračovali v dalších výbojích na východních i západních hranicích. Kolem roku 1600 tak Osmanská říše zahrnovala mimo jiné i celou Malou Asii, Balkánský poloostrov, Uhry, Kypr, Levantu, Palestinu, části dnešního Iráku a Arménie, Egypt, severní Afriku a pobřeží Rudého moře. V 16. století byla technologická vyspělost jejích armád a struktura správy na vyšší úrovni oproti Evropě, ale svůj náskok postupně ztrácela. Přes svůj nesporný vliv ve Středozemním moři se i zde ke konci století projevil úpadek osmanské námořní síly, když v bitvě u Lepanta spojené španělské a benátské loďstvo porazilo osmanskou flotilu. Přes pokusy o reformy Osmanská říše vinou neschopných sultánů a palácových intrik nadále ztrácela svůj mocenský vliv. Další velkou ránou se stala roku 1683 bitva u Vídně, ve které vojska křesťanských vládců porazila osmanskou armádu. Během několika následujících let bylo ztraceno téměř celé území osmanské části Uher (neboli takzvané Budínského pašalíku). Od 18. století nastal pokračující úpadek projevující se mimo jiné i v hospodářském poklesu. Díky systému takzvaných kapitulací pronikal na osmanský trh zahraniční kapitál, který znevýhodňoval domácí kupce. V 19. století zasáhl říši v Evropě se formující nacionalismus, který se projevil v separatistických tendencích některých heterogenních složek obyvatelstva (zejména křesťanů jako byli Řekové, Arméni, Bulhaři a další , posléze se ale začaly emancipovat i jiné národnosti většinou vyznávající islám, například Arabové). Stále horší stav armády se projevil sérií opakovaně prohraných ozbrojených konfliktů. Po prohraných Balkánských válkách zůstala v Evropě Osmanské říši pouze oblast Thrákie. Poslední ranou skomírajícímu státnímu systému se stala první světová válka, po jejímž skončení hrozilo říši postavení druhořadého státu závislého na vůli vítězných velmocí. Během turecké války za nezávislost však nacionální hnutí pod vedením Kemala Atatürka dobylo některé ztracené pozice nazpět a vytvořilo republiku v čele s prezidentem. Osmanská říše je poté definitivně zrušena roku 1922 a nahrazena sekularizovanou Tureckou republikou.

Vybrané osobnosti

editovat
  • Jöns Jacob Berzelius (1779 – 1848) byl významný švédský chemik a je považován za otce moderní chemie. Berzeliovi vděčíme za jednoduchý systém označování chemických prvků.
  • Willem Barents (1550 - 1597) byl významný holandský mořeplavec, který objevil Špicberky či Medvědí ostrov a jako první zmapoval již dříve známou Novou zemi, jež se mu stala osudnou.
  • Anton Bernolák (1762 - 1813) byl slovenský římskokatolický kněz a jazykovědec, který jako první kodifikoval spisovnou slovenštinu. Vystudoval teologii na Univerzitě Pázmaneu ve Vídni, působil jako tajemník arcibiskupského vikariátu v Trnavě a od května 1797 až do smrti jako farář v Nových Zámkách. Stal se propagátorem národněbuditelských snah slovenského národa se zaměřením na jazykovědu.
  • Konstantin Eduardovič Ciolkovskij (1857 - 1935) byl průkopníkem teorie raketových letů a je považován za zakladatele soudobé kosmonautiky. Konstantin Ciolkovskij v dětství ohluchl v důsledku prodělané spály a proto jej vyučovala především matka a soukromí učitelé. V roce 1869 nastoupil na gymnázium, z nějž byl krátce po smrti matky v roce 1870 vyloučen pro špatné školní výsledky. Otcem byl poslán studovat do Moskvy studoval fyziku a matematiku. Zde se seznámil s Nikolajem Fedorovem a jeho filozofií kosmismu. Od roku 1880 působil jako učitel v Borovsku. Je autorem mnoha vědeckých prací: mj. Teorie plynů (Teorija gazov) a Mechanika živého organismu (Mechanika životnovo organizma) z let 1880/81, Řiditelný kovový balón (Aerostat metalličeskij upravljajemij) z roku 1892, Výzkum světových prostorů reaktivními přístroji (Issledovanije mirovych prostranstv reaktivnymi priborami) z roku 1903, Za hranicemi Země (Vně Zemlji) z roku 1920 či Kosmické raketové vlaky (Kosmičeskije raketnyje pojezda) z roku 1929[8].
  • Salamon August Andrée (1854 – 1897) byl švédský inženýr a polárník. Zahynul při pokusu dosáhnout severního pólu v balónu Örnen. 11. července 1897 vzlétli Andrée, Strindberg a Fraenkel ze Špicberků. Po třech dnech museli nouzově přistát jen 300 kilometrů severně od Špicberků. Při zpátečním pochodu je kry zanesly na Bílý ostrov (Kvitøya) severovýchodně od tohoto souostroví, kde postupně zemřeli. Pozůstatky členů výpravy, jejich obydlí i deníky nalezli až v roce 1930 norští námořníci. Dokonce se podařilo vyvolat i filmy, na kterých Andrée a jeho druhové zachytili katastrofu svého balónu.

Březen

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 
Mandžuský gardista z doby vlády čínské dynastie Čching
(1644 - 1911)

Zajímavosti

editovat
 
socha Simona Bolívara v Kolumbii

Článek měsíce

editovat

Safíovci

Vybrané osobnosti

editovat

Únor

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 
Portrét předposledního polského krále z Jagellonské dynastie.
Zikmund I. Starý vládl v letech 1506 až 1548.

Zajímavosti

editovat

Článek měsíce

editovat
 

Osmanská říše byla rozsáhlým mnohonárodnostním státem existujícím zhruba v letech 1299 až 1922. Státním zřízením byl tento stát monarchie a státním náboženstvím sunnitská forma islámu. Jejím zakladatelem se stal Osman I., původně vazal Ikonyjského sultanátu, který kontroloval kolem roku 1300 oblast Anatolie v Malé Asii. Postupem času se tento státní útvar rozrostl na téměř celé její území a části dnešního Balkánského poloostrova, kde započala Osmanská říše za vlády Murada I. razantní vojenskou expanzi. Katastrofální událostí byl pro Osmanskou říši útok armád středoasijského vojevůdce Tamerlána na počátku 15. století, které načas osmanské výboje ochromilo. Během vlády dalších sultánů (zejména Murada II. a Mehmeda II.) říše opět obnovila své mezinárodní postavení. Roku 1453 padlo do rukou osmanských Turků hlavní město upadající Byzantské říše Konstantinopol. To bylo záhy obnoveno a stalo se sídlením městem osmanských sultánů, tentokrát pod názvem Istanbul. Osmané poté pokračovali v dalších výbojích na východních i západních hranicích. Kolem roku 1600 tak Osmanská říše zahrnovala mimo jiné i celou Malou Asii, Balkánský poloostrov, Uhry, Kypr, Levantu, Palestinu, části dnešního Iráku a Arménie, Egypt, severní Afriku a pobřeží Rudého moře. V 16. století byla technologická vyspělost jejích armád a struktura správy na vyšší úrovni oproti Evropě, ale svůj náskok postupně ztrácela. Přes svůj nesporný vliv ve Středozemním moři se i zde ke konci století projevil úpadek osmanské námořní síly, když v bitvě u Lepanta spojené španělské a benátské loďstvo porazilo osmanskou flotilu. Přes pokusy o reformy Osmanská říše vinou neschopných sultánů a palácových intrik nadále ztrácela svůj mocenský vliv. Další velkou ránou se stala roku 1683 bitva u Vídně, ve které vojska křesťanských vládců porazila osmanskou armádu. Během několika následujících let bylo ztraceno téměř celé území osmanské části Uher (neboli takzvané Budínského pašalíku). Od 18. století nastal pokračující úpadek projevující se mimo jiné i v hospodářském poklesu. Díky systému takzvaných kapitulací pronikal na osmanský trh zahraniční kapitál, který znevýhodňoval domácí kupce. V 19. století zasáhl říši v Evropě se formující nacionalismus, který se projevil v separatistických tendencích některých heterogenních složek obyvatelstva (zejména křesťanů jako byli Řekové, Arméni, Bulhaři a další , posléze se ale začaly emancipovat i jiné národnosti většinou vyznávající islám, například Arabové). Stále horší stav armády se projevil sérií opakovaně prohraných ozbrojených konfliktů. Po prohraných Balkánských válkách zůstala v Evropě Osmanské říši pouze oblast Thrákie. Poslední ranou skomírajícímu státnímu systému se stala první světová válka, po jejímž skončení hrozilo říši postavení druhořadého státu závislého na vůli vítězných velmocí. Během turecké války za nezávislost však nacionální hnutí pod vedením Kemala Atatürka dobylo některé ztracené pozice nazpět a vytvořilo republiku v čele s prezidentem. Osmanská říše je poté definitivně zrušena roku 1922 a nahrazena sekularizovanou Tureckou republikou.

Vybrané osobnosti

editovat

Leden

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 
Alegorie vítězství carevny Kateřiny Veliké nad Turky.

Zajímavosti

editovat

Článek měsíce

editovat
 

Kunínský zámek, postavený v barokním slohu podle návrhu vynikajícího rakouského architekta Johanna Hildebranta, se nachází na severní Moravě nedaleko města Nový Jičín v obci Kunín. Výletní zámeček je nazýván "malý moravský Mirabell", protože svým průčelím připomíná letní rezidenci arcibiskupů, palác Mirabell v Salcburku. V podkroví zámku se nalézá unikátní komínový systém, který je na rozdíl od paláce Mirabell funkční.
Zámek nechali na místě staré tvrze v letech 1726 až 1734 vystavět hrabě Bedřich August Harrach s chotí princeznou Eleonorou z Lichtenštejna jako letní rezidenci. Po smrti jejich syna Františka Xavera v roce 1781 přesídlila na zámek jeho dcera hraběnka Marie Walburga s manželem hrabětem Klemensem z Waldburg-Zeilu. Marie Walburga je nejznámější majitelkou zámku. Prožila zde neradostný život, nejprve jí zemřely tři starší děti v raném věku a následně jí opustil manžel, který s sebou do Německa odvezl nejmladšího syna Františka Karla, jejž už nikdy nespatřila, protože zemřel v necelých osmnácti letech po pádu z koně. Nešťastná hraběnka proto na zámku založila výchovný ústav, jejž od roku 1807 navštěvoval František Palacký. V ústavu panoval mimořádný duch tolerance ale rovněž přísnosti ve výuce. Vedle sebe zde studovaly děti všech sociálních tříd: sirotkové, děti poddaných i měšťanů či úředníků, ale i šlechticů, katolíci, evangelíci, židé, chlapci i děvčata ve věku od 5 do 15 let. Výuka začínala v pět ráno a končila v sedm hodin večer a děti si osvojily dovednosti v široké škále předmětů. Po smrti "naší dobré hraběnky", jak jí lidé přezdívali, zdědil zámek syn jejího tajemníka Fridrich Emil Schindler, který pokračoval v jejích stopách. Po jeho smrti zámek odkoupila nejprve lankrabata z Fürstenberga, která zámek využívala jako letní sídlo, a v roce 1895 rytíři Bauerové z Brna. Poslední majitel zámku Dr. Victor Bauer zde v roce 1939 zemřel. Po válce se pro zámek nenašlo uplatnění a ten začal chátral. Po zřícení stropu byla povolána armáda, která zachránila obrazy ze sutin a ty byly dále rozvezeny do depozitářů ostatních hradů a zámků. V 70. letech minulého století měl být zámek přebudován na ubytovnu pro studenty. K tomu však nikdy nedošlo a nakonec jej v roce 1999 odkoupila obec Kunín.

Vybrané osobnosti

editovat
 

2008

editovat

Prosinec

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 
Italský malíř Giuseppe Arcimboldo, který proslul malbami podobizen s využitím ovoce, zeleniny, rostlin a zvířat.

Zajímavosti

editovat

Článek měsíce

editovat
 
Poslední korunovaný český král Ferdinand V., obraz od Giuseppeho Tominziho z roku 1830, Musei Provinciali, Gorizia

Ferdinand I./V. Dobrotivý byl rakouským císařem a králem uherským, lombardsko-benátským, chorvatsko-slavonským a posledním korunovaným králem českým, který po své abdikaci žil v Praze.
Narodil se z druhého manželství císaře Svaté říše římské Františka II. Habsburského s neapolsko-sicilskou princeznou Marií Terezou a z otcovy i matčiny strany byl pravnukem královny Marie Terezie. Blízkému příbuzenství rodičů jsou připisovány degenerativní změny vyskytující se u jejich dětí. Sám Ferdinand trpěl epileptickými záchvaty, vodnatelností mozku a rachitidou. Do devíti let nezískal téměř žádné vzdělání, protože se v tehdejších dobách věřilo, že fyzická a duševní námaha vede ke zhoršení stavu epileptických pacientů. Ačkoliv naděje, že by se kdy mohl ujmout vlády po svém otci byly téměř nulové, stal se nakonec jedním z nejoblíbenějších panovníků v naší historii.
V roce 1830 byl Ferdinand v Prešpurku korunován jako Ferdinand V. na krále uherského. Při korunovačním obřadu pronesl řeč v maďarštině a stal se tak prvním a posledním králem, který při tomto obřadu hovořil v mateřštině svých poddaných. O pět let později, po smrti otce, usedl na císařský trůn rakouský a 7. září 1836 proběhla v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě jeho korunovace českým králem. Ferdinand ovšem fakticky nevládl a státní záležitosti řídila rada v čele s arcivévodou Ludvíkem, kancléřem Metternichem a českým hrabětem Františkem Kolovratem.
Ferdinand se zajímal o botaniku a technický pokrok. Přízvisko "Dobrotivý" si získal pro své laskavé a příjemné chování.
V roce 1848 dorazila revoluční vlna i do Habsburských dědičných zemí a lidé požadovali Metternichovo odstoupení. Císař opustil na nátlak rodiny Vídeň, což vídeňáky velice zklamalo, protože protesty nebyly namířeny proti dobrotivému císaři. 11. března 1848 sepsal ilegální spolek českých a německých radikálních demokratů v Praze petice císaři požadující zrovnoprávnění češtiny s němčinou ve školách a na úřadech a uznání jednoty Zemí Koruny české vytvořením samosprávného celku z Čech, Moravy a Slezska. Císař slíbil značné ústupky a byl svolán Slovanský sjezd, který ukončilo červnové povstání studentů a radikálních demokratů. Dne 22. listopadu 1848 se v Kroměříži sešel ústavodárný sněm, který měl vypracovat rakouskou ústavu se základními demokratickými ustanoveními.
Nakonec císař Ferdinand I. v olomouckém arcibiskupském paláci 2. prosince 1848 na nátlak rodiny abdikoval ve prospěch synovce Františka Josefa I..
Zbytek života strávil poslední korunovaný český král společně se svou manželkou Marií Annou na Pražském hradě. Pražané ho měli rádi, vídávali ho na dnešní Národní třídě, kde na každodenních procházkách dával dětem bonbony a chudým almužnu. Praze postupně věnoval na 450 000 zlatých. Zemřel ve věku 82 let na Pražském hradě 29. července 1875.

Dnes je nespravedlivě označován za slabomyslného pro podivný vzhled a přenechání vlády státní radě.

Vybrané osobnosti

editovat

Listopad

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 


Pád Kolbergu (Sedmiletá válka)
1761

Zajímavosti

editovat
 
Bitva u Poltavy, jeden z konfliktů Velké severské války.

Článek měsíce

editovat
 

Termínem Dělení Polska je nazýváno postupné rozdělení území Polsko-litevské unie mezi jeho tři mocné sousedy - Prusko, Habsburskou říši a Ruské impérium. Na konci 18. století se polský stát nacházel již ve značném úpadku. Zdejší králové se jen velmi těžko prosazovali vůči vlivu šlechty, jejíž členové měli při projednávání státních záležitostí na polském sněmu právo veta. Polsko pociťovalo značnou vnitropolitickou nestabilitu ohrožovanou i mimo jiné rolnickými vzpourami (například v polské části Ukrajiny) proti polské vrchnosti či angažováním se sousedních mocných států ve vnitropolitických záležitostech . Za této situace nastoupil roku 1764 po smrti Augusta III. za asistence ruských vojsk na trůn nový král Stanislav August Ponniatowski. Ten se pokoušel zastaralý státní aparát reformovat, avšak záhy se setkal se značným odporem aristokracie, která se ho dokonce roku 1770 pokusila sesadit. Již toho roku obsadily část polských držav dvě velmoci, Prusko a Rakousko. Následujícího roku (1771) vtrhly do země i ruské oddíly a po diplomatickém jednání uzavřely mocnosti dohodu o prvním dělení Polska. Následovala další vnitropolitická krize, avšak na jejím konci polské stavy uznaly svrchovanost Stanislava Augusta a složily mu přísahu. Polská vláda se znovu pokusila reformovat poměry v zemi roku 1791 vydáním nové ústavy, která reflektovala tehdejší společenské změny v Evropě způsobené Velkou francouzskou revolucí. Na to zareagovalo Rusko, na žádost polských magnátů vtrhlo do země a spolu s Pruskem zabralo další polské území. Po druhém dělení odešlo mnoho Poláků do exilu. Ti, kteří zůstali, se za pomoci ilegálních spolků pokoušeli obnovit územní celistvost polského státu, což vyústilo roku 1795 v povstání pod vedením hrdiny z Americké války za nezávislost Tadeusze Kościuszka. To bylo ale následně také poraženo, zbytek polského území rozdělen opět mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Trvalo více než sto let, do konce první světové války, než byl znovu vytvořen samostatný polský stát.

Vybrané osobnosti

editovat
 
Martin Luther, 1483–1546

Říjen

editovat

Obrázek měsíce

editovat
 


Kryštof Kolumbus před vyplutím do Indie
1492

Zajímavosti

editovat
 
Objevení těla Ludvíka Jagellonského

Článek měsíce

editovat
 

Třicetiletá válka byl evropský konflikt probíhající v Evropě v letech 1618 až 1648. Považuje se za vyvrcholení náboženských sporů v Evropě, které započaly vystoupením Martina Luthera a následným započetím reformace. Přestože válka začala původně jako náboženský konflikt, postupem času se ukázaly být dominantními zájmy mocenské. Válka dosáhla takových rozměrů, že evropská populace klesla během jejího trvání o necelou třetinu. Během bojů vzal také za své koncept žoldnéřských armád, jejichž místo nahradily armády národní. Konflikt se rozděluje do několika fází, první z nich je Česko-falcká válka probíhající v letech 1618 až 1623, dále Dánská válka (1625 až 1629), poté Švédská válka (1630 až 1635) a nakonec Švédsko-francouzská válka (1635 až 1648). Po konci války se zásadně proměnila mocenská situace v Evropě. Novou velmocí se stalo Švédsko, naopak Svatá říše římská se de facto rozdělila na menší nezávislé státy. Další ztrátu významné pozice v Evropě utrpělo Španělsko, které zachvátil politický i hospodářský úpadek. Avšak nejvýznamnějším státem se stala Francie, která si následující půl století měla podržet post nejvýznamnější mocnosti na kontinentu.

Vybrané osobnosti

editovat
 
Sir Isaac Newton, 1643-1727.

Zdroje

editovat
  1. ↑ http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_10809.html
  2. ↑ Ilustrovaná encyklopedie lidské vzdělanosti. Překlad Jan Jařab (č. Světové dějiny). Praha: Reader's Digest Výběr, 2001. 608 s. ISBN 80-86196-29-1. Kapitola Světové dějiny, s. 230. (český) 
  3. ↑ BRIGGS, Asa; HALL, Angus; A SPOL. Kdy, kde, proč & jak se to stalo. Redakce Michael Worth Davison, české verze Jan Zelenka; překlad Zdeněk Beran (5. část). Praha: Reader's Digest Výběr, 1997. 448 s. ISBN 80-902069-6-4. Kapitola Amerika vyhlašuje nezávislost, s. 196. (český) 
  4. ↑ http://www.zajimavosti.info/historie/bostonske-piti-caje-1773
  5. ↑ http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=60
  6. ↑ http://www.weytora.cz/cs/repod.htm
  7. ↑ http://vedci.wz.cz/Osobnosti/Ciolkovskij_K_E.htm
  8. ↑ http://vedci.wz.cz/Osobnosti/Ciolkovskij_K_E.htm
  9. ↑ http://www.kme.zcu.cz/byrtus/download/historie_mechaniky.pdf
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Portál:Novověk/Archiv&oldid=21787693“