Francouzsko-indiánská válka

označení pro severoamerickou část sedmileté války

Francouzsko-indiánská válka je označení té části sedmileté války, která se odehrávala na severoamerickém bojišti, kde se střetly Spojené království a Francie, resp. kolonie Britské Ameriky proti koloniím Nové Francie, přičemž každá strana byla podporována vojenskými jednotkami a spojenci z řad místních indiánů. Na začátku války měly francouzské kolonie přibližně 60 000 osadníků, ve srovnání s 2 miliony v britských koloniích.[4] Převaha Francouzů závisela zejména na Indiánech.

Francouzsko-indiánská válka
konflikt: Sedmiletá válka
Mapa hlavních válečných operací a pevností
Mapa hlavních válečných operací a pevností

Trvání1754–1763
MístoSeverní Amerika
VýsledekBritské vítězství, pařížská smlouva
Změny územíFrancie předala novou Francii východně od řeky Mississippi Velké Británii, ponechala si Saint Pierre a Miquelon a Louisianu převedla pod Španělsko
Strany
Velká Británie Velká Británie
Britská Amerika Britská Amerika
Konfedrace Irokézů
Huroni z Ohia
Katavbové
Čerokíové (před r. 1758)
Mingo (krátce)
Francouzské království Francouzské království
Nová Francie Nová Francie
konfederace Wabanaki
** Abenakové
** milice Mikmaků
Algonkinové
Lenapové
Odžibvejové
Ottawové
Šavané
Huroni z pevnosti Detroit
Velitelé
Jeffery Amherst
Edward Braddock
James Wolfe
Hrabě z Loudounu
James Abercrombie
Edward Boscawen
George Washington
John Forbes
George Monro
Sir William Johnson
Louis-Joseph de Montcalm
Marquis de Vaudreuil
Baron Dieskau
François-Marie de Lignery
Chevalier de Lévis
Joseph de Jumonville
Marquis Duquesne
Daniel Lienard de Beaujeu
Síla
42 000 pravidelných jednotek a milicí (na vrcholu, 1758)[1] 10 000 pravdielných jednotek (troupes de la terre a troupes de la marine, na vrcholu, 1757)[2]
Ztráty
1 512 padlých
1 500 zraněním podlehlo
10 400 podlehlo nemocem[3]
Neznámé

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Evropské národy vyhlásily v zámoří širší válku proti sobě v roce 1756, dva roky po začátku francouzsko-indiánské války a někteří považují francouzsko-indiánskou válku za pouhé americké bojiště celosvětové sedmileté války z let 1756–1763; nicméně na francouzsko-indiánskou válku se ve Spojených státech pohlíží jako na jedinečný konflikt, který nebyl spojen s žádnou evropskou válkou.[5] Francouzští Kanaďané jí nazývají Guerre de la Conquête („dobyvatelská válka“).[6][7]

Britští kolonisté byli v různých dobách podporováni kmeny Irokézů, Katavbů a Čerokíjů a francouzští kolonisté byli podporováni členskými kmeny Konfederace Wabanaki, Abenaki, Mikmaky a kmeny Algonkinů, Lenapů, Odžibvejů, Ottawů, Šavanů a Huronů. Boje probíhaly hlavně podél hranic mezi Novou Francií a britskými koloniemi, od kolonie Virginie na jihu po Newfoundland na severu. Začalo to sporem o kontrolu nad soutokem řek Allegheny a Monongahela zvaných Forks of Ohio a místa francouzské Fort Duquesne v Pittsburghu v Pensylvánii. Spor vypukl během násilí v bitvě u Jumonville Glen v květnu 1754, během níž milice z Virginie pod vedením 22letého George Washingtona přepadli francouzskou hlídku.

Průběh

editovat
 
Markýz de Moncalm (1712-1759), vrchní velitel francouzských vojsk na americkém kontinentu

Napětí mezi anglickou a francouzskou stranou eskalovalo již roku 1754 menšími srážkami. Zpočátku kvůli nejednotnosti britských koloniálních a královských institucí (každá kolonie měla vlastní kongres a guvernéra, kteří rozhodovali o nasazení koloniálních milic a prostředků) měla navrch francouzská strana. Roku 1755 byla zorganizována výprava pod velením generála Braddocka (které se zúčastnil i George Washington), která měla za úkol obsadit francouzskou pevnost Duquesne v údolí Ohia. Expedice však skončila katastrofou nedaleko řeky Monongahely, kde byly rozprášeny celé dva pluky včetně pomocných milic. Generál Edward Braddock byl smrtelně raněn.[8]

V roce 1756 připlul s posilami do Ameriky markýz de Montcalm. Dobytím pevností Oswego u Ontarijského jezera a pevnosti William Henry u jezera George zajistil Francouzům důležité strategické pozice. Ale koncem roku 1757 se britské královské a koloniální síly konečně zorganizovaly, což jim umožnilo využít obrovské přesily lidských zdrojů a hospodářských prostředků, kterou anglické kolonie nad francouzskými měly. Britské kolonie měly v té době více než 1,5 milionu obyvatel, zatímco Nová Francie jen asi 80 000. Britské královské pluky a koloniální milice se v roce 1758 vylodily u francouzské pevnosti Louisbourg, která měla chránit vjezd do zálivu sv. Vavřince, a dobyly ji (podruhé, poprvé byla dobyta roku 1745, ale byla Francii vrácena), čímž definitivně odřízly Novou Francii od dodávek z mateřské země.

Válka však ještě zdaleka neskončila: 8. července 1758 připravil Montcalm zdrcující porážku 5x silnější britské armádě v bitvě u Carillonu. Nicméně i přes toto skvělé vítězství musel stále ustupovat. V srpnu 1758 ztratili Francouzi další důležitý opěrný bod Fort Frontenac, což byla malá pevnost na břehu Ontarijského jezera, jedno z center obchodu s jezerními kmeny. Právě v klíčovém roce 1758 ztratila Nová Francie podporu větší části Indiánů, kteří byli oslabeni epidemiemi a mnoho z nich uzavřelo s Angličany dohodu zvanou smlouva z Eastonu (říjen 1758).

 
Smrt generála Wolfa v bitvě u Quebecu

V létě 1759 zamířila proti proudu řeky Sv. Vavřince invazní armáda asi 8 000 Britů. Montcalm nejprve ještě odrazil britský pokus o vylodění u Montmorencyho vodopádů, nicméně vzápětí poté se vylodily jednotky generála Wolfa u Québecu a zvítězili nad Francouzi v bitvě na Abrahamových pláních nedaleko města. Generálové Wolfe i Montcalm byli v bitvě smrtelně raněni.

Pádem Montrealu roku 1760 francouzská nadvláda nad Novou Francií přestala fakticky existovat. Válka skončila zánikem Nové Francie, kterou zcela ovládly britské jednotky.

Uzavření míru

editovat

V listopadu 1762 se vyslanci tří panovníků – Ludvíka XV., Jiřího III. a Karla III. – dohodli na mírové dohodě. Francie postoupila Velké Británii Kanadu (Louisianu předala svému spojenci Španělsku), uznala ztrátu Akádie (bez ostrovů Saint Pierre a Miquelon), ztratila Grenadu a Grenadiny. Francii byly vráceny Martinik, Guadeloupe, La Désirade a Marie-Galante. Britové slíbili vyklidit Havanu a Španělé postoupili Velké Británii Floridu. Na začátku prosince projednával anglický parlament tyto články a zazněly zde i kritické ohlasy. Přesto však byla smlouva podepsána v Paříži dne 10. února 1763.

Reference

editovat
  1. Brumwell, pp. 26–31, documents the starting sizes of the expeditions against Louisbourg, Carillon, Duquesne, and West Indies.
  2. Brumwell, pp. 24–25.
  3. Clodfelter, M. (2017). Warfare and Armed Conflicts: A Statistical Encyclopedia of Casualty and Other Figures, 1492–2015 (4th ed.). Jefferson, North Carolina: McFarland. ISBN 978-0786474707, p 122
  4. Gary Walton; History of the American Economy; page 27
  5. M. Brook Taylor, Canadian History: a Reader's Guide: Volume 1: Beginnings to Confederation (1994) pp 39–48, 72–74
  6. Seven Years' War. www.thecanadianencyclopedia.ca [online]. [cit. 2024-01-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Context of the Seven Years' War > The siege of Québec: an episode of the Seven Years' War > The national Battlefields Commission. bataille.ccbn-nbc.gc.ca [online]. [cit. 2024-01-14]. Dostupné online. 
  8. A sketch of the field of battle with the disposition of the troops in the beginning of the engagement of the 9th of July on the Monongahela 7 miles from Fort Du Quesne.. Library of Congress, Washington, D.C. 20540 USA [online]. [cit. 2024-01-14]. Dostupné online. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat