Wikipedie

Jiří Kroha

český architekt, designer, malíř, sochař a vysokoškolský pedagog

Jiří Kroha (5. června 1893 Bubeneč[1] – 7. června 1974, Praha[2]) byl český architekt, pedagog a designér, představitel české moderní meziválečné architektury a designu.

prof. Ing. arch. Jiří Kroha
Jiří Kroha (1931)
Jiří Kroha (1931)
Narození5. června 1893
Bubeneč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí7. června 1974 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníÚstřední hřbitov v Brně
Alma materČeské vysoké učení technické v Praze
Povoláníarchitekt, učitel, pedagog, malíř, sochař, režisér, scénograf a teoretik umění
Oceněnínárodní umělec (1948)
Řád 25. února ř25ú (1949)
Řád práce řp (1957)
Řád republiky řr (1963)
Řád Vítězného února řvú (1973)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Grand hotel Věnec v Mladé Boleslavi po rekonstrukci (1925–1927)

Život

editovat
 
Střední průmyslová škola, Mladá Boleslav, Národní kulturní památka České republiky
 
Pošta v Benátkách nad Jizerou

Narodil se v Bubenči v rodině drogistického příručího (obchodního cestujícího) Jiřího Krohy st. (1859-??) a manželky Marie, roz Jiruškové (1856-??). Z jeho sedmi sourozenců dva zemřeli v raném věku.[3]

Začal studovat na reálce na Vinohradech. V roce 1904 se rodina přestěhovala do Plzně. Plzeňskou reálku absolvoval v roce 1911 s vyznamenáním. Téhož roku začal studovat na Pražské technice architekturu. Jeho profesory byli: Jan Koula, Josef Fanta, Antonín Balšánek a Rudolf Kříženecký[4]. V roce 1918 ukončil studium druhou státní zkouškou se zvláštním vyznamenáním. V této době se sblížil s bohémskou skupinou z kabaretu Montmartre v Řetězové ulici (Eduard Bass, Konstantin Biebl, Vratislav Hugo Brunner, Egon Erwin Kisch, Zdeněk Kratochvíl, František Kysela, Vítězslav Nezval, Karel Teige, František Tichý a další). Pro majitele „nočního uměleckého zábavního podniku“, Josefa Waltnera navrhl úpravu interiéru, což byla jeho první realizace. Ve stejném roce byl přijat za člena SVU Mánes a začal spolupracovat s družstvem Artěl. Pro Artěl navrhoval užitkové předměty a nábytek.

V roce 1919 začal pracovat pro Zemský správní výbor v Praze, kde byl záhy jmenován technickým úředníkem (1920) a zemským technickým komisařem (1921). Ve dvacátých letech projektoval několik staveb v Mladé Boleslavi, Kosmonosech a v Benátkách nad Jizerou.

Dne 30. června 1921 se oženil s Miloslavou Kubátovou,[5] v roce 1926 se jim narodila dcera Sylva.

V roce 1926 začal přednášet na Vysokém učení technickém v Brně a v roce 1928 se s rodinou do Brna přestěhoval. V letech 1927–1931 vydával v Brně časopis Horizont. Sblížil se s Bedřichem Václavkem, vstoupil do Levé fronty a Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení se sovětským Ruskem. V roce 1930 byl jmenován řádným profesorem na brněnské technice, v letech 1930–1931 byl děkanem jejího odboru architektury a pozemního stavitelství. Absolvoval šestitýdenní cestu po Sovětském svazu. Po návratu se pustil do intenzivní politické činnosti. (V roce 1933 též vystoupil z římskokatolické církve.[1]) V letech 1932–1933 byl předsedou Výboru pro podporu rodin stávkujících horníků na Rosicko-Oslavansku. V roce 1935 byl za své levicové veřejné přednášky, ve kterých jako státní zaměstnanec napadal tehdejší státní zřízení, poslán do trvalé výslužby. V roce 1937 mu bylo povoleno znovu přednášet.

V roce 1938 se přidal ke skupině umělců, kteří se zastávali moderních uměleckých trendů v sovětské kulturní politice (do této skupiny patřili například: Karel Teige, Bohuslav Brouk, František Halas, Roman Jakobson, Jaromír Krejcar, Jindřich Štyrský, Toyen; opačný stalinský socialisticko-realistický názor zastávali například: Julius Fučík, Zdeněk Nejedlý, Vítězslav Nezval, Stanislav Kostka Neumann, Ladislav Štoll, Bedřich Václavek). Dne 9. března 1938 Vítězslav Nezval tuto surrealistickou skupinu autoritářsky rozpustil.[6]

V roce 1939 byl znovu suspendován pro svou komunistickou orientaci a 1. září byl zatčen gestapem. Byl vězněn na Špilberku, v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. V roce 1940 byl v rámci akce Červeného kříže propuštěn pro svůj špatný zdravotní stav (byli propuštěni dva nejvážněji nemocní vězni). Zbytek války žil pod policejním dohledem. Věnoval se malbě, kresbě a pokračoval v teoretické práci na bytovém problému.

Po osvobození se pustil do intenzivní politické i architektonické činnosti. Od roku 1945 do roku 1948 byl opět děkanem odboru architektury a pozemního stavitelství Vysoké školy technické v Brně, v roce 1948 byl jmenován rektorem této školy. Jeho Ateliér národního umělce (ANU) Jiřího Krohy (později Mistrovský ateliér národního umělce – MANU) zpracovával projekty bytové výstavby i propagandistické instalace výstav a politických akcí (Slovanská zemědělská výstava v Praze, Úprava Průmyslového paláce pro IX. sjezd KSČ 1949, Smuteční výzdoba Pražského hradu k úmrtí prezidenta Klementa Gottwalda, 1. celostátní spartakiáda v Praze 1955 a další). Ateliér byl rozpuštěn v roce 1956. Za svoji činnost po roce 1948 získal řadu státních a uměleckých ocenění.

Zemřel v roce 1974 v Praze.

Kroha a divadlo

editovat

Již v letech 1907 až 1909 se v Plzni dostal do kontaktu s divadlem a s Josefem Skupou a K. Hruškou vystupoval v amatérském kabaretu a také zde maloval kulisy. V roce 1920 byl založen spolek Socialistická scéna, který vydával i stejnojmenný časopis. K zakládajícím členům tohoto spolku patřili např. Arnošt Dvořák, Karel Hugo Hilar, Vlastislav Hofman, Josef Hora, Josef Kodíček, Emil Artur Longen, Antonín Macek, Marie Majerová, Helena Malířová, Rudolf Myzet, Stanislav Kostka Neumann, Ivan Olbracht, Jindřich Vodák, Václav Vydra, Josef Zora. Kroha se stal členem výboru a odpovědným redaktorem časopisu Socialistická scéna. Spolek byl v roce 1922 přejmenován na Všelidovou scénu. Pod jeho hlavičkou bylo v dubnu 1923 realizováno představení Arnošta Dvořáka Nová Oresteia v Průmyslovém paláci v Bubenči. Kroha vytvořil scénografii, kostýmy a rovněž hru režíroval. Akce skončila finančním krachem, který měl dohru u soudu. Kroha byl žalován pro „úpadek z nedbalosti“. Byl sice osvobozen, ale rovněž byl vyloučen ze Společnosti architektů. K divadelní činnosti se po tomto představení již nevrátil. Všelidová scéna zanikla na jaře 1924.

V roce 1923 mu bylo nabídnuto na podnět Karla Hugo Hilara místo režiséra v Národním divadle. Kroha tuto nabídku nepřijal.

Kroha a KSČ

editovat

V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění.[7] Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[6] Později podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla vydána dne 25. února 1948 pro podporu komunistického převratu.[8] V dubnu 1948 byl členem Ústředního Akčního výboru Národní fronty v kulturní komisi; té předsedal Jan Drda. Jako stoupenec „ostrého kursu“ vystoupil v Brně koncem října 1948 na aktivu komunistických kulturně propagačních pracovníků.[9] V únoru 1961 se zúčastnil „Celostátní konference o současných úkolech socialistické umělecké kritiky“, kde z marxisticko-leninského stanoviska polemizoval s Ladislavem Štollem.[10] Komunistickým režimem byl oceňován.

Ocenění

editovat

Dílo

editovat

Jedná se o významného meziválečného a poválečného architekta. V období mezi světovými válkami se věnoval kubistickým, funkcionalistickým a mašinistickým projektům. Jeho tvorba po roce 1948 je charakteristická zejména stavbami v duchu socialistického realismu. První díla byla reakcí na kubistické tendence Skupiny výtvarných umělců v Praze. Jako architekt později vyprojektoval pod hlavičkou Zemského správního výboru několik významných staveb v Mladé Boleslavi. Ve třicátých letech se zabýval problémem tzv. malého bytu a sociologie architektury. Po válce se aktivně zapojil do budování moderní socialistické architektury. Vedle těchto projektů se věnoval návrhům užitého umění a teorii architektury. Významným mezníkem v jeho tvorbě byl návrh a realizace architektonického zpracování pavilonu na Slovanské zemědělské výstavě v Praze, která se konala v roce 1948. Tento projekt mu zajistil pevné místo mezi prominentními umělci v poválečném Československu.

Projekty (výběr)

editovat

Realizované stavby

editovat

Kubismus a funkcionalismus

editovat

Socialistický realismus

editovat

Scénografie

editovat

Teoretické práce (výběr)

editovat
  • Sociologický fragment bydlení, 89 diagramů a fotomontáží, Brno, Ústav architektury stavby měst, 1930–1932
  • Ekonomický fragment bydlení, 137 architektonických a grafických panelů, Mezinárodní kongres bytové péče, Praha, 1935

Galerie

editovat

Pozůstalost

editovat

Pozůstalost Jiřího Krohy se nachází v Muzeu města Brna a v pražském Národním technickém muzeu.[11]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Matrika narozených, Bubeneč, 1891–1894, snímek 295, Záznam o narození a křtu
  2. ↑ Rudé právo, 8.6.1974, s.1:Národní umělec J. Kroha zemřel
  3. ↑ Soupis pražských obyvatel, Kroha Jiří (st.)
  4. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 251
  5. ↑ Český deník, 5.7.1921, s.5 (dostupné online v NK ČR)
  6. ↑ a b KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu 1945–1956. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. 663 s. (Malá řada kritického myšlení). ISBN 978-80-7215-055-7. S. 122, 133, 175. 
  7. ↑ Rudé právo, 15. 5. 1946 (ročník 26, č. 113), str. 1
  8. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 [cit. 2024-10-22]. 8 17, s. 151. Dostupné online. 
  9. ↑ KNAPÍK, Jiří. Únor a kultura: sovětizace české kultury 1948–1950. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 359 s. (Otazníky našich dějin). ISBN 978-80-7277-212-4. S. 22, 121. 
  10. ↑ KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. vyd. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1297 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. S. 177. 
  11. ↑ KNAPÍK, Jiří. Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948–1953: biografický slovník stranických a svazových funkcionářů, státní administrativy, divadelních a filmových pracovníků, redaktorů. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. (Kdo byl kdo). ISBN 978-80-7277-093-9. S. 146. 

Literatura

editovat
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 278–9, 281–2, 342, ISBN 80-200-0782-2
  • Kolektiv autorů: Jiří Kroha (1893–1974) : architekt, malíř, designér, teoretik v proměnách umění 20. století, editor Marcela Macharáčková, Brno : Muzeum města Brna ve spolupráci s vydavatelstvím ERA, 2007, ISBN 978-80-86549-18-7 – katalog výstavy, Brno, Wrocław – též v angličtině
  • Kolektiv autorů: Česká republika – architektura XX. století, Díl I. Morava a Slezsko, Praha : Zlatý řez, 2005, ISBN 80-902810-2-8
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 251
  • Rostislav Švácha: Jiří Kroha architekt, Brno : Dům umění města Brna, 1998, ISBN 80-7009-108-8 – katalog výstavy
  • Josef Císařovský: Jiří Kroha a meziválečná avantgarda, Praha : Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1967
  • Jaroslav B. Svrček: Národní umělec Jiří Kroha, Praha : SNKLHU, 1960

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jiří_Kroha&oldid=24334452“