Alžběta Ruská
Svatá Alžběta Ruská (původně Alžběta Hesensko-Darmstadtská, 1. listopadu 1864 – 18. července 1918, v lomu nedaleko Alapajevska) byla původem hesenská princezna, sňatkem ruská velkokněžna a posléze řeholnice, jež byla pro svůj život a mučednickou smrt od roku 1992 kanonizována ruskou pravoslavnou církví.
| Svatá Alžběta Ruská | |
|---|---|
 Alžběta v řeholním šatě | |
| Mučednice | |
| Narození | 1. listopadu 1864 Darmstadt |
| Úmrtí | 18. července 1918 (ve věku 53 let) Alapajevsk |
| Příčina úmrtí | střelná rána |
| Rodiče | Ludvík IV. Hesensko-Darmstadtský[1] a Alice Sasko-Koburská[1] |
| Místo pohřbení | Church of Mary Magdalene |
| Státní občanství | Hesenské velkovévodství a Ruské impérium |
| Vyznání | luteránství a pravoslaví |
| Uctívána církvemi | Ruská pravoslavná církev |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Biografie
editovatPůvod, dětství a mládí
editovat.jpg)
Narodila se jako Elisabeth Alexandra Luise Alice von Hessen-Darmstadt und bei Rhein, jako druhá dcera hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky Alice, dcery britské královny Viktorie. Byla matkou vychovávána v hluboké víře v Boha a spolu s ní se účastnila dobročinných aktivit. Když jí bylo čtrnáct let, její matka zemřela, nakazivši se tyfem od Alžbětiny mladší sestry Alix. Od té chvíle byly hesenské princezny vychovávány na britském královském dvoře u své babičky, královny Viktorie.
V rodinném kruhu ji nazývali Ella. Byla pověstná svou mimořádnou krásou, půvabem a elegancí, měla výrazné hudební nadání, ráda a dobře kreslila. Německý císař Vilém II. se ucházel o její ruku, byl však jemně odmítnut. Nikdy na ni nemohl zapomenout a když došlo k perzekuci šlechty spojené s Romanovci v Rusku, snažil se všemi prostředky, aby opustila zemi.
Velkokněžna
editovat
V listopadu roku 1883 se v Darmstadtu zasnoubila s ruským velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem (1857–1905), pátým synem cara Alexandra II. Svatba se uskutečnila půl roku nato, 3. června 1884 v chrámu carského komplexu Zimního paláce v Petrohradě. Manželé se usadili v Sergejevském paláci na Něvském prospektu v Petrohradě a Alžběta se výrazně podílela na společenském životě carského dvora.
Velkokněžna se z vlastní iniciativy zajímala o historii Ruska a začala se učit ruskému jazyku. Třebaže nebyla po právní stránce povinna konvertovat k pravoslaví, v roce 1891 toto vyznání dobrovolně přijala. Z jejích dopisů otci plyne, že to bylo rozhodnutí navýsost niterné a podepřené hlubokou reflexí a modlitbou. Při té příležitosti přijala jméno Alžběta (Jelizaveta) Fjodorovna.
Pár neměl vlastní děti, Alžběta a Sergej však adoptovali velkoknížete Dmitrije Pavloviče a jeho sestru, velkokněžnu Marii Pavlovnu, když jejich matka, řecká princezna Alexandra Georgijevna (dcera řeckého krále Jiřího I.) zemřela v roce 1891 při předčasném Dmitrijově narození a jejich otec (Sergejův mladší bratr Pavel Alexandrovič – nejmladší, šestý syn cara Alexandra II.) se podruhé morganaticky oženil s Olgou Valerianovnou von Pistolkors.
V tomtéž roce se velkokníže Sergej Alexandrovič stal generálním gubernátorem Moskvy a spolu se ženou se nastěhovali do Kremlu. Ujav se nových povinností, velkokníže, jednak systematicky a promyšleně vypudil z Moskvy židovské obyvatelstvo, jednak podnikal tvrdé kroky proti nelegálním levicovým organizacím. V odpověď na to zorganizovali eseři řadu atentátů. Bombový atentát dne 4. února roku 1905 byl pro esery úspěšný: člen eserské organizace Ivan Kaljajev hodil bombu na projíždějící vůz velkoknížete a na místě ho zabil. Alžběta byla do několika minut na místě a podle svědků měla osobně hledat ostatky svého muže v troskách vozu. Několik dní po atentátu navštívila vraha svého muže ve vězení a odpustila mu a předala mu Evangelium; chtěla ho přesvědčit, aby se kál a ochránil tak svou duši, ale Kaljajev to odmítl (toto setkání zobrazil ve svém dramatu Spravedliví Albert Camus); kromě toho vznesla k carovi Mikuláši II. prosbu o milost, ten jí však nevyhověl. Kaljajev byl odsouzen k trestu smrti a 23. května 1905 oběšen. Před popravou údajně odmítl políbit kříž.
Přes naléhání její rodiny odjet z Ruska se Alžběta rozhodla zůstat v Moskvě. Záhy po smrti manžela prodala své šperky (vyjma těch, které náležely dynastii Romanovců) a za utržené peníze koupila v Moskvě usedlost se čtyřmi domy a velkou zahradou. Zde měl sídlo klášter, který založila v roce 1909. Jeho patronkami byly Marie a Marta a měl se všestrannou charitativní lékařskou činností zaměřit na pomoc nejubožejším. Ještě před složením řeholního slibu se velkokněžna stáhla ze společenského i veřejného života a začala pracovat jako milosrdná sestra.
V době první světové války se zapojila aktivně do pomoci ruské armádě, konkrétně raněným vojákům. Protože pomáhala i válečným zajatcům, kterými byly přeplněny špitály, byla obviněna z napomáhání Němcům.
Měla jednoznačně negativní vztah ke Grigoriji Rasputinovi, oblíbenci své sestry, carevny Alexandry Fjodorovny, třebaže se s ním nikdy nesetkala. Krátce před abdikací[zdroj?!] Mikuláše II. se Jelizaveta Fjodorovna pokoušela (neúspěšně) přesvědčit Alexandru Fjodorovnu, aby Rasputina vykázala od dvora; byl to poslední rozhovor v životě, který spolu sestry měly. Vraždu Rasputina ocenila Jelizaveta jako „vlastenecký čin“.
Smrt
editovatKdyž se bolševici zmocnili vlády, odmítla opustit Rusko. Na jaře roku 1918 byla uvězněna a posléze odvezena z Moskvy do Permu. V květnu téhož roku ji spolu s dalšími členy rodiny Romanovových převezli do Jekatěrinburgu, kde je internovali v hostinci Атамановские номера (v současnosti v budově na křižovatce Leninovy a Vajnerovy ulice sídlí vedení Federální bezpečnostní služby a Hlavní správa vnitra Sverdlovské oblasti). Za dva měsíce nato byla skupina převezena do města Alapajevsk. Jelizaveta Fjodorovna neztrácela duchapřítomnost, v dopisech nabádala zbylé sestry zachovávat lásku k Bohu a bližním.
V Apalajevsku byli vězňové zavřeni v budově základní školy. Dodnes vedle její budovy roste jabloň, kterou měla podle ústního lidového podání zasadit velkokněžna.
V noci na 18. července roku 1918, den poté, co komunisté zavraždili bývalého cara Mikuláše II. a jeho rodinu, byla Jelizaveta Fjodorovna i její společníci (tři synové velkoknížete Konstantina Konstantinoviče Jan, Konstantin a Igor, velkokníže Sergej Michajlovič, jeho tajemník Fjodor Semjonovič Remez, kníže Vladimír Pavlovič Palei a jeptiška Varvara Jakovlevová, deportovaná společně s velkokněžnou) bolševiky zavražděni. Podle Vasilije Rjabova, očitého svědka události, vrahové vtrhli v noci do školy, kde věznění spali, a řekli jim, že budou převezeni na bezpečnější místo; zavázali jim oči a spoutali ruce. Všichni poslechli, pouze velkokníže Sergej Michajlovič odmítl s tím, že ví, že je povezou na popravu, nato byl střelen do paže a podvolil se. Vězňové dostali příkaz jít – se zavázanýma očima a spoutanýma rukama – po deskách až k ústí šachty dolu, Sergej opět jako jediný neuposlechl, vrhl se na ozbrojence a byl zastřelen. Všechny ostatní ozbrojenci uhodili do hlavy, živé svrhli do šachty a hodili za nimi dva granáty, aby destruovali šachtu a živé i mrtvé zasypali (zraněná Alžběta zemřela poměrně rychle, na rozdíl od těch, kteří granátům unikli). Když byla těla vytažena z šachty, bylo zjištěno, že některé oběti pád přežily a umíraly dlouze v důsledku zranění a hladu. Zranění knížete Ivana bylo ovázáno kusem Jelizavetina roucha. Rolníci z okolí vyprávěli, že několik dní se z šachty ozýval zpěv modliteb.
Čtyři měsíce nato, 31. října 1918, obsadila Alapajevsk Bílá armáda. Ostatky zavražděných byly vyzvednuty z šachty a uloženy do hrobů, s příchodem Rudé armády byla těla převezena dále na východ, a to opakovaně, několikrát po sobě. V dubnu roku 1920 je v Pekingu našel arcibiskup Ruské duchovní misie Innokentij (Fugurovskij). Odtud byly dva hroby – velkokněžny Jelizavety Fjodorovny a sestry Varvary – převezeny do Šanghaje a dále parníkem do Port Saidu. V lednu roku 1921 byly pohřbeny v chrámu sv. Marie Magdaleny v Getsemanské zahradě na úpatí Olivetské hory v Jeruzalémě. Tak bylo naplněno přání velkokněžny být pohřbena ve Svaté zemi, které vyjádřila při pouti v roce 1888.
V roce 1992 byly velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna a sestra Varvara Ruskou pravoslavnou církví zařazeny mezi svaté novomučedníky (strastotěrpěc) (dříve, v roce 1981, byly kanonizovány Ruskou pravoslavnou církví za hranicemi). V letech 2004–2005 byly jejich ostatky převezeny postupně do Ruska, SNS a Baltských republik, kde se jim poklonilo více než sedm milionů lidí; poté byly navráceny do Jeruzaléma.
Velkokněžně je zasvěceno několik pravoslavných klášterů v Bělorusku, v Rusku a na Ukrajině.
Dne 8. června roku 2009 ruská Generální prokuratura Jelizavetu Fjodorovnu posmrtně rehabilitovala.
Jako svatou a mučednici ji uznávají pravoslavní i někteří protestanti.
Vývod z předků
editovatReference
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alžběta Ruská na Wikimedia Commons - http://www.peoples.ru/state/sacred/ella/history.html
- http://religion.ng.ru/printed/history/2004-08-04/5_elizaveta.html Archivováno 3. 9. 2008 na Wayback Machine.
