Védy

rozsáhlý soubor náboženských textů sepsaný ve védském sanskrtu ve védském metru
(přesměrováno z Védská literatura)

Védy (sanskrtsky वेद véda „vědění“, singulár maskulina) jsou rozsáhlý soubor náboženských textů sepsaný ve védském sanskrtu ve védském metru. Slovo véda je odvozené ze sanskrtského kořenu vid a znamená vědění, poznání pravdy, posvátná tradice nebo obětní uctívání.[1] Jejich vznik spadá do védského období starověké Indie, tedy přibližně do doby 1500500 př. n. l., jež bylo následováno nahrazením védského náboženství klasickým hinduismem, i poté však byly tyto texty chápány jako nejvýznamnější svatá písma. Védy si uchovaly významné místo v indickém myšlení a kultuře, jejich jazyk nebyl nikdy zapomenut a jejich odkaz je dále rozvíjen. Taktéž stále existuje několik tradičních bráhmanských škol, které stále praktikují védský rituál a uchovávají védskou představu o světě.[2]

Rukopis Rgvédy psaný v dévanágarí začátkem 19. století

Jako védy jsou v užším smyslu chápány pouze čtyři sanhity: Rgvéda, Samavéda, Jadžurvéda a Atharvavéda, v širším smyslu, jsou védy totožné se souborem textů zvaným šruti „to co bylo slyšeno“, které také zahrnuje o něco pozdější bráhmany, áranjaky a upanišady. V tomto širším smyslu se také hovoří o védské literatuře. Ostatní hinduistické texty jsou známy jako smrti „to co je pamatováno, tradice“. Mezi smrti náleží například védangy – pomocné texty ke studiu védů, například o gramatice, etymologii či astronomii, eposy Mahábhárata a Rámájana, purány, sútry a další texty. Především v povédské tradici je někdy zmiňován také pátý véd, typicky ztotožňovaný s Máhábháratou, někdy také s různými puránami či Nátjašástrou.[3][4]

Proti významu védů v hinduismu však hovoří fakt že většina lidí označovaných jako hinduisté tyto texty nezná nebo nepovažuje učení v nich obsažená za důležitá. Podle odhadu Agéhánandy Bháratího zná alespoň názvy jednotlivých védů sotva pět procent z nich. Tuto skutečnost zaznamenali již na počátku 19. století orientalisté, kteří byli překvapení tím, že ani bráhmani védy zpravidla neznají. U mnoha hinduistických škol taktéž není uznáván výše zmíněný kánon védských textů – mezi védy jsou tak počítány také eposy a purány, někteří višnuisté například považují za nejvýznamnější védský text Bhágavatapuránu.[5]

Nejstarší části védů, především Rgvéda, byly původně uchovávány pouze ústně a až po několika staletích byly písemně zaznamenány. Předpokládá se že během této doby prodělaly texty minimum změn.[2]

Obsah a vznik

editovat
Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy,

nebylo vzdušného prostoru ani nebe nad ním.
Co se hýbalo? Kde? Kdo k ochraně bděl?
Byla to voda, hluboká, nesmírná?

Nebylo smrti, nesmrtelnosti v onen čas,
nebylo stopy po noci a dni.
Samo sebou jen to bez dechu dýchalo.
Mimo to nic nebylo jiného ...

Tma byla na počátku, pokrytá tmou,
v ní toto vše jako nerozlišená spousta vod.
Tam zárodek zahalen v prázdnotu hluchou –
to jediné povstalo mocí tvůrčího vznícení.

V něm se nejdříve zrodila touha –
to byl první výron mysli.
V srdci hledajíce rozvážně moudří
v nejsoucnu nalezli odůvodnění jsoucna.

Napříč rozpjali k měření šňůru:
bylo vůbec něco dole, bylo něco nahoře?
Oplodňující moc byla a síly:
dole prasíla, nahoře podnět.

Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal.

Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
ať sám vše vykonal nebo ne,
on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
jistě to ví … nebo neví to ani on sám.

Rgvéda 10.129[4]

Téměř všechny védské sbírky představují soubor textů vzniklých v různých dobách a uspořádaných do jednotné formy svými redaktory. Způsob, jakým vznikaly a v jakém období, lze určit pouze přibližně, a to na základě jejich obsahu a jazykového rozboru. Například Rgvéd odráží náboženství a mytologii Praindoevropanů, ale tato vrstva byla transformována vrstvou indoíránskou a nakonec indoárjovskou, přičemž určitý vliv na něj nejspíše měly představy předárjských obyvatel Indie jako Drávidů či Mundů. K jeho redakci a kodifikaci, a to v ústní podobě, došlo nejspíše kolem roku 1 500 př. n. l. Z téže doby nejspíše pochází nejstarší části ostatních sanhit, k jejichž konečné kodifikaci došlo před koncem první poloviny 1. tisíciletí př. n. l.[2]

Mezi sanhity, védy v užším slova smyslu, náleží čtyři sbírky textů seřazené podle svého stáří:

V době kodifikace mladších sanhit, vznikly k sanhitám prozaické komentáře, zvané bráhmany „bráhmanské (výklady)“, které se zaobírají rituální praxí i mýty a jejich interpretací, včetně gramatické. Jejich obsah lze dělit na vidhi – rituální pravidla, arthavády – zdůvodnění těchto pravidel, a brahmódjydisputace. Taktéž v nich lze nalézt velké množství mýtů, teologických spekulací, výkladů filosofických pojmů – především pojmů brahman – nejvyšší a nepopsatelný duchovnm princip, a átman – osobní duchovním princip. Z filosofie bráhmanů později hojně čerpali upanišady.[2][6]

Jednotlivé bráhmany byly chápány jako výklad ke konkrétním sanhitám. K Rgvédu tak náleží:

K Samavédu náleží:

K Bílému Jadžurvédu náleží:

K Černému Jadžurvédu náleží:

K Atharvavédu náleží:

Z téhož období pochází áranjaky „lesní knihy“, popisující a vysvětlující různé rituály. O něco později, přibližně do roku 300 př. n. l. vznikaly rané upanišady zaměřující se především filosofické koncepty načrtnuté v bráhmánách jako brahman a átman, což vedlo k oslabení významu rituálu a zániku védského náboženství a jeho nahrazení klasickým hinduismem.[2][6]

Účel a význam

editovat

Hlavním účelem védské literatury je poskytnout poznání o seberealizaci, a tak přinést vysvobození (mókša) z utrpení. Učenci jsou většinou zajedno, že cílem védského myšlení je dosáhnout pravdy a poznání vedoucích k osvícení. Každý védský systém hledá pravdu, nikoli však akademicky – poznání samo pro sebe, nýbrž poznání pravdy, která přinese osvícení. Védské myšlení neusiluje o informaci, ale o přeměnu. Dokud si lidé budou myslet, že cesta hmotného štěstí je pokrokem, nebudou usilovat o to, aby změnili sami sebe. Odtud tedy další důležité poznání – džanma mrtju džarávjádhi duhkhadošánu daršanam – narození, stáří, nemoc a smrt jsou utrpením (Bhagavadgíta 13.9). Védská literatura nekompromisně prohlašuje, že i přes zdánlivé radosti znamená hmotný život utrpení. Smyslem védského vědění je vysvobodit upřímného tazatele z tohoto utrpení.[7]

Védská literatura se do všeobecného povědomí začala dostávat na konci 19. století. Velký přínos měly práce H. P. Blavatské a N. Roericha. Zvláštní zájem o védskou literaturu projevovali i nacisté ve 30. a 40. letech 20. století. V dnešní době se šíří prostřednictvím indických guruů, jako jsou A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (zakladatel ISKCONu), Sai Baba a Mahariši Maheš Jógi. Inspirovaly také hnutí New Age a stále populárnější cvičení hatha jógy.[8]

Védský odkaz

editovat

Přes nespornou genialitu myslitelů raného středověku je však nutno upozornit také na nesmírně širokou paletu učení, jimiž jsou védy prodchnuty. Jejich různorodost a kosmologické představy jsou kořeny védského pohledu na svět. Védy neznají jednoznačné filozofické školy nebo systémy. Védské sbírky uchovávají poznatky o životě praevropanů a dalších národů či kmenů s jejich paleoastronomickými svátky a poznatky z dob, které není možné vědecky ověřit – 8000 až 800 př. n. l. Obdivuhodný dar védského odkazu je v trvale živé inspirovanosti a dosud nevyčerpané studnici poznání, zvláště v nadčasových otázkách významu lidské existence a totožnosti átman (individuální duchovní princip) a brahman (nejvyšší vesmírný duchovní princip) nezávisle na jáství (ahamkára), které je závislé na době, místě a životním přesvědčení. Védy nejsou jednoznačně nábožensky nebo materialisticky zaměřeny. Různorodost je ideou všech vhledů védských ršijů (řešitelů) do kosmologických a ideových otázek. Na Védy se tedy odkazují velmi nesourodé směry indického hinduismu.

Způsob uchování

editovat

Védy přechovávali bráhmani tak, že je předávali v ústní podobě z pokolení na pokolení. Většina hymnů jsou obět­ní a oslavné chvalozpěvy adresova­né různým bohům. Tyto hymnické písně a způsob provádění obětí, které je doprovázely, jsou považovány za něco, co lidem vnukli prostřednictvím svatých zřeců (ršiů) samotní bohové, aby lidi poučili, jak je správně uctívat. K tomu, aby v nich i při absenci jakéhokoli písemného záznamu nedošlo ani k sebemenším změnám, vytvořili složitý a důmyslný systém jejich ucho­vávání výhradně ústním podáním (časoměrný verš a védská metrika), jimž vděčíme za to, že se nám védské texty dochovaly až do své­ho mnohem pozdějšího písemného zaznamenání naprosto věrně a bez jakékoli obsahové, jazyko­vé nebo fonetické změny.[9][nenalezeno v uvedeném zdroji]

Součásti

editovat

Dvě základní součásti védských hymnů jsou mantry a bráhmany. Tyto dvě součásti jsou šruti – to, co bylo zřeno. Mantry se skládají ze tří součástí – rk, jadžus a sáman. Ze součásti bráhmany (výkladová část) vznikla pozdější filosofická a metafyzická díla – brahmasútry a upanišady. Později byly obě tyto součásti připojeny k áran­jakám – vedoucího filosofického systému hinduismu zvaného také daršany. Z pozdějšího období pocházejí itihásy, purány, upavédy a védán­gy, společně nazývané smrti (to, co bylo zapamatováno).[9][nenalezeno v uvedeném zdroji]

Reference

editovat
  1. MONIER-WILLIAMS, Monier M. Sir. A Sanskrit-English dictionary. Delhi, India: Motilal Banarsidass Publishers, 1990. ISBN 81-208-0069-9. (anglicky) 
  2. a b c d e VAVROUŠEK, Petr. K védské literatuře, mytologii a kultu. In: FRIŠ, Oldřich. Védské hymny. Praha: DharmaGaia, 2000. ISBN 80-85905-62-0. S. 111–151.
  3. ZBAVITEL, Dušan; MERHAUTOVÁ, Eliška; FILIPSKÝ, Jan; KŘÍŽKOVÁ, Hana. Bohové s lotosovýma očima. Praha: Vyšehrad, 1986. S. 11–13. 
  4. a b Rgvédské hymny. Překlad Oldřich Friš. Praha: DharmaGaia, 2000. ISBN 80-85905-62-0. S. 11–12, 99–101. 
  5. FÁREK, Martin. Indie očima Evropanů. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 97880-246-2494-5. S. 50–53. 
  6. a b KNIPE, David M. Hinduismus. Praha: Prostor, 1997. ISBN 80-85190-57-5. S. 45–68. 
  7. ZBAVITEL, Dušan; VACEK, Jaroslav. Průvodce dějinami staroindické literatury, První vydání. Třebíč: Arca JiMfa, 1996. ISBN 80-85766-34-5. 
  8. YOGI, Maharishi Mahesh. Bhagavad-Gita: A new translation and commentary. Fairfild, Iowa USA: MIU Press Publication U1-17-975, 1976. ISBN 0-89186-000-2. (anglicky) 
  9. a b FRIŠ, Oldřich; VAVROUŠEK, Petr. Védské hymny. Praha: DharmaGaaia, 2000. ISBN 80-85905-62-0. 

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat