Smiřičtí ze Smiřic

český šlechtický rod

Smiřičtí ze Smiřic (něm. von Schmiritz) byl český šlechtický rod, pocházející ze Smiřic, dnes okres Hradec Králové. Působil především ve východních Čechách, největší proslulosti dosahoval v druhé polovině 16. století a v první polovině 17. století, kdy šlo o jeden z nejbohatších rodů v Českém království. Pak jejich panství postupně přebral Albrecht z Valdštejna. Smiřičtí se zasloužili o rozvoj regionu – například v Jičíně vystavěli renesanční zámek, který pak do nynější podoby přestavěli italští architekti, povolaní Albrechtem z Valdštejna. Zakládali manufaktury a pivovary.

Smiřičtí ze Smiřic
Erb Smiřických
ZeměČeské královstvíČeské království České království
Tituly1475 a 1480 český panský stav
1554 říšský panský stav
ZakladatelJan Smiřický
Rok založení13. století
Vymření po meči1630
Vymření po přeslici1654[zdroj?]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

editovat
 
Palác Smiřických ma Malostranském náměstí v Praze, kde se konala tajná schůzka, jež vyvrcholila v tzv. druhou pražskou defenestraci
 
Informační deska na paláci Smiřických na Malostranském náměstí

O raných dobách rodu se příliš neví. Jeho členové zpočátku žili na tvrzi ve Smiřicích. Rod založil v období husitských válek (14191436) Jan Smiřický, který bojoval po boku pražanů jako hejtman, později se pokusil v Praze o násilný převrat ve prospěch panské jednoty. Později uznal králem Zikmunda Lucemburského, díky čemuž vytvořil obrovský majetek v severních Čechách, kde mu patřil Bezděz, Houska, Helfenburk, RoudniceJestřebí. Působil jako hejtman na Boleslavsku a Litoměřicku. V roce 1450 získal do manského držení panství Lysá nad Labem. Stál na straně Jiřího z Poděbrad, kterého později opustil a přidal se k jeho odpůrcům. Král jej obvinil ze zrady a roku 1453 jej nechal v Praze popravit.

Rodový majetek přechází pak na nezletilé syny Jindřicha a Václava, jejichž poručníkem byl Zdeněk ze Šternberka[1]. Václav záhy zemřel a tak celý majetek přešel na Jindřicha. Jindřich se oženil s Kateřinou Maštovskou z Kolovrat a stal se důvěrníkem krále Jiřího z Poděbrad. Rod v roce 1475 nechal povýšit do panského stavu císař Fridrich III., povýšení potvrdil asi v roce 1480 i český král Vladislav II.[2] Jindřich zemřel roku 1487 na hradě v Lysé nad Labem. Zůstali po něm čtyři synové a sedm dcer. Rod se tak rozdělili na několik větví. Vzdor bouřlivému období rod ekonomicky sílil. Z nevýznamného šlechtického rodu se do poloviny 16. století vypracoval na jeden z nejbohatších rodů v Čechách – vlastnil dvanáct panství a byl téměř tak bohatý, jako Trčkové z Lípy, se kterými si v regionu konkuroval.

Zikmund II. († 1608) byl dobrým hospodářem i podnikatelem, přešel k systému režijního velkostatku. Jeho syn Jaroslav II. v nízkém věku roku 1611 zemřel.

Jeho bratr Albrecht Jan Smiřický (15941618) studoval na kalvínské univerzitě v Heidelbergu, poté cestoval po západní Evropě i Itálii. Po návratu do Čech přikoupil k zděděným statkům ještě Malou Skálu, DymokuryTurnov. Patřil mezi čelné představitele protihabsburské opozice. Právě v jeho pražském paláci se uskutečnila schůzka, kde byla naplánována druhá pražská defenestrace. Zvolili jej direktorem i správcem. Je dokonce pokládán za pravděpodobného kandidáta na český trůn, v listopadu 1618 však na válečném tažení do Českých Budějovic onemocněl a zemřel.

Vyloučením posledního mužského potomka, jeho bratra Jindřicha Jiřího (1592–1630), pro slabomyslnost, přešlo nástupnictví na ženskou linii. Mezi sestrami se rozpoutal boj o správu rodinného majetku a s tím spojeného poručnictví: starší Eliškou Kateřinou (1590–1620), donedávna vězněnou na Kumburku pro poklesek s příslušníkem selského rodu a odtud vysvobozenou Otou Jindřichem z Vartenberka, a  mladší Markétou Salomenou, provdanou za Jindřicha Slavatu z Chlumu. S konečnou platností byl spor rozhodnut, když Eliška Kateřina zahynula při výbuchu prachu na Jičínském zámku, který pravděpodobně sama způsobila a při němž zahynul i Jindřich Slavata. Hned po bitvě na Bílé hoře však Markéta Salomena, horlivá protestantka a první dáma Alžběty Falcké, ze země uprchla a zbytek života strávila ve vyhnanství; její syn Albrecht byl za třicetileté války velitelem v protestantském vojsku.

Poručnictví za slabomyslného Jindřicha Jiřího a celé dědictví Smiřických získal jako nejvhodnější katolický příbuzný jeho strýc Albrecht z Valdštejna. Roku 1628 internoval Jindřicha na Hrubé Skále, kde zemřel roku 1630; jeho smrtí vymírá rod Smiřických po meči.

Pozemková držba (chronologicky podle získání majetku)

editovat

Kromě těchto majetků Smiřičtí vlastnili také tři domy v Praze:

Osobnosti

editovat
 
Erb Smiřických ze Siebmacherova erbovníku okolo r.1605

Nosili stříbrně a černě kosmo dělený štít.

Příbuzenstvo

editovat

Spojili se s Kaplíři ze Sulevic, Kolovraty, Vančury z Řehnic, Gutštejny , Žerotíny či Beřkovskými ze Šebířova. Po matce byl Smiřický i Albrecht z Valdštejna.

Reference

editovat
  1. Smiřičtí v Lysé, Ing. Milan Plšek, Listy města Lysé nad Labem 9/2005
  2. JUŘÍK, Pavel. Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách. Praha: Libri, 2012. 215 s. ISBN 978-80-7277-490-6. S. 16. 

Literatura

editovat
  • ČECHURA, Jaroslav; STACHUROVÁ KUCROVÁ, Veronika; VLASÁKOVÁ, Zuzana. Smiřičtí: krátké dějiny úspěšného rodu. Praha: NLN, 2018. 476 s. ISBN 978-80-7422-646-5. 
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Smiřičtí ze Smiřic, s. 144–145. 
  • JUŘÍK, Pavel. Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách. Praha: Libri, 2012. 215 s. ISBN 978-80-7277-490-6. 
  • JUKL, Jakub. Jan Smiřický ze Smiřic. Praha: Veduta, 2012. ISBN 9788086829784. 
  • LUDVÍK, Josef. Památky hradu, města a panství Náchoda i vlastníkův jeho. Hradec Králové: Pospíšil, 1857. 343 s. 
  • PEŠÁK, Václav. Panství rodu Smiřických v letech 1609 až 1618: hospodářská skladba českého velkostatku začátkem 17. stol.. In: Sborník archivu ministerstva vnitra; 18. Praha: Ministerstvo vnitra, 1940.
  • ŠIMON, Jan. Katastrofa jičínského zámku r. 1620. Turnov: V. Kudrnáč, 1901. 42 s. Dostupné online. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat