Portál:Středověk/ČLÁNEK/Archiv

Články po polovině roku 2020

Články druhé poloviny roku 2020

Články před polovinou roku 2020

01.02.2020 - 18. 5. 2020

Vratislav (před 1181 – po 1225) byl nejstarší syn českého knížete a krále Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské.

Datum narození Přemyslova prvorozence není úplně jasné. Svatba Vratislavových rodičů proběhla patrně v roce 1180.

Přemysl Otakar sice v roce 1192 nastoupil na český knížecí stolec, ale jen na krátko, protože už po roce byl sesazen zradou šlechty. Poté se účastnil bojů v Říši, jeho cílem bylo získat dostatečnou podporu pro návrat na český trůn. V roce 1197 se Přemyslovi znovu podařilo nastoupit na český trůn. Manželku s dětmi však již za sebou do Čech nepustil a zavrhl i již dospělého Vratislava, ačkoli Přemyslovi bylo té době už minimálně čtyřicet let a svým činem riskoval, že přijde o dědice. Vratislav byl totiž nejen Přemyslovým nejstarším dítětem, ale tehdy také jeho jediným synem. Přemysl Otakar dokonce svého prvního syna z druhého manželství, který se narodil v roce 1200, pojmenoval stejně jako toho prvorozeného - Vratislav.

Adléta Míšeňská se sice svých práv a také nástupnických práv svého syna dovolávala i u papeže, jediným výsledkem jejího krátkého návratu na Pražský hrad kolem roku 1204-1205 bylo manželství dcery Markéty s dánským králem Valdemarem II. Odvolací proces se pak táhl až do Adlétiny smrti v roce 1211.

Roku 1212 udělil Ota IV. Brunšvický na naléhání Dětřicha Míšeňského Vratislavovi Čechy v léno. Což byla součást tehdejšího boje o německý trůn a snaha o získání spojence míšeňského markraběte Dětřicha v tomto boji. Jednalo se však pouze o demonstrativní akt a Vratislav neměl reálné šance na zisk české koruny. V roce 1216 zajistil český král nástupnictví svému druhému synovi s Konstancií Uherskou, Václavovi.

Poslední zmínka o Vratislavovi je z roku 1225, kdy se objevuje jako svědek na listině Ludvíka IV. Durynského ve Weissensee. Jeho další osudy ani datum a místo úmrtí a pohřbu nejsou známy.

27.12.2019 - 1.02.2020

Václav III. (6. října 1289 Praha – 4. srpna 1306 Olomouc) byl český, polský a uherský král; poslední panovník z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého a polského krále Václava II. a jeho manželky Guty Habsburské.

Ve svých devíti letech roku 1298 byl zasnouben s dcerou uherského krále Ondřeje III. Po Ondřejově smrti byl dvanáctiletý Václav 27. srpna 1301 ve Stoličném Bělehradu korunován na uherského krále. Neovládal však celé Uhersko a vládu za něj vykonávali jeho otec a rádci. Během své vlády se musel potýkat s Karlem Robertem z Anjou, který ovládal jižní část Uherska a usiloval o uherskou korunu. Na Karlovu stranu se přidali papež Bonifác VIII. a římský král Albrecht Habsburský. Václav II. se v létě 1304 rozhodl podpořit postavení svého syna vojenským tažením do Uher. Brzy však musel z Uher ustoupit a Václava III. vzal s sebou. Uherské koruny se Václav III. nevzdal.

Po smrti Václava II. v červnu 1305 Václav III. nastoupil na český a polský trůn. Království však bylo zadlužené, situace v Polsku vrtkavá a Uhersku Václav fakticky nevládl. V počátcích Václavovy vlády probíhalo jednání s římským králem Albrechtem, ve kterém Václav dosáhl značných úspěchů. Po ukončení jednání s Habsburky se 9. října 1305 vzdal uherského trůnu ve prospěch dolnobavorského vévody Oty III. Dne 5. října 1305 se Václav oženil s dcerou těšínského vévody Violou Těšínskou. Podle dobových i pozdějších kronikářů žil Václav III. nemravným životem a pod vlivem šlechty, které rozdával mnoho majetku. Obrat v králově chování podle kronikářů údajně nastal při prvním výročí smrti Václava II., kdy navštívil jeho hrob ve zbraslavském klášteře, kde mu promluvil do svědomí zbraslavský opat Konrád z Erfurtu. Dobové královské listiny však tvrzení kronikářů o velkém rozdávání majetku nepotvrzují.

Situace v Polsku se pro Přemyslovce zhoršila roku 1306: Krakovský kníže Vladislav I. Lokýtek řídil odboj v Malopolsku a na Velkopolsko útočil hlohovský kníže Jindřich III. Václav se proto rozhodl podniknout do Polska válečné tažení. Při shromažďování vojska se odebral do Olomouce, kde byl ve čtvrtek 4. srpna 1306 zavražděn. Zemřel ve věku 16 let. Olomoucká vražda se zřejmě odehrála v děkanském domě v těsné blízkosti katedrály svatého Václava. Kým byl Václav zavražděn, nebylo nikdy objasněno. Většina kronikářů mluví o tom, že královraždu spáchal durynský rytíř Konrád z Botenštejna alias z Mulhowu, jenž byl po vraždě zřejmě chycen a zabit. Za objednavatele vraždy je nejčastěji označován Albrecht Habsburský, Vladislav Lokýtek, česká šlechta jako celek, anebo někdo z ní, přičemž poslední možnost je podle historiků nejpravděpodobnější. Václav III. byl pohřben v olomoucké katedrále svatého Václava, později byly jeho ostatky přeneseny do zbraslavského kláštera. Jeho nástupcem se stal Jindřich Korutanský.

10.04.2013 - 27.12.2019

Geoffroy II. Bretaňský (23. září 1158 – 19. srpna 1186 Paříž) byl bretaňský vévoda, hrabě z Richmondu a vzpurný královský syn. Podílel se na rebeliích mladých Plantagenetů proti královskému otci, se svými bratry uzavíral proměnlivé koalice směrované proti otci i proti sobě navzájem. Byl čtvrtým synem z manželství anglického krále Jindřicha II. Plantageneta a Eleonory Akvitánské. Zdá se, že prudký temperament podědil po předcích z obou stran a jeho bratři nebyli jiní.

Roku 1170 král Jindřich vážně ochořel a v předtuše blízkého konce hodlal uspořádat své pozemské záležitosti. Již korunovaný spoluvládce, nejstarší syn Jindřich měl zdědit kromě ostrovního království také Normandii a původní panství rodu Anjou. Richard dostal bohatou Akvitánii a Geoffroyovi byla dána Bretaň, s jejíž právoplatnou dědičkou byl od roku 1166 zasnouben. Na nejmladšího syna Jana Bezzemka, pozdějšího anglického krále, při tomto dělení rodových držav žádná země nezbyla.

Král se však po svém uzdravení nechtěl vzdát vlády nad svými zeměmi, ba ani nad jejich částí. Po velikonocích roku 1173 proti němu povstal nejstarší syn a spoluvládce Jindřich a Richard s Geoffreyem se ve sporu přiklonili na bratrovu stranu. Dokonce společně odešli hledat podporu do Paříže, na dvůr otcova dlouholetého soka a matčina bývalého manžela krále Ludvíka VII. Vzbouřené potomky podpořila i kontinentální šlechta. Anglický král však naverboval brabantské žolnéře a po mnoha násilnostech na obou stranách, kterými trpěly všechny državy, byl v září roku 1174 v Montlouis uzavřen mír, při kterém Jindřich předal synům jejich podíl na vládě v určených zemích. K dalšímu rodinnému nedorozumění došlo roku 1180, kdy mladší Jindřich odešel opět na francouzský dvůr. Po jeho náhlé smrti roku 1183 král navrhl Richardovi, aby předal Akvitánii nejmladšímu Janovi. Richard neoplýval ochotou se vzdát úrodné země, v níž strávil mládí, a tehdy se Jan společně s podporou Geoffroye pokusil získat Akvitánii silou. Spor skončil uzavřením smíru na konci roku 1184.

V létě roku 1186 se Geoffrey zdržoval na pařížském královském dvoře. Zde také nečekaně zemřel,byl pravděpodobně udupán koněm při rytířském klání.Filip II. zarmoucen ztrátou přítele údajně musel být zadržen, aby se nevrhl do otevřené rakve a Marie ze Champagne, sestra zemřelého, věnovala velkou sumu na spásu bratrovy duše. Geoffroy po sobě zanechal těhotnou choť se dvěma dětmi. Vdova Konstancie se později znovu provdala. Jeho syn Artur, narozený jako pohrobek, zemřel pravděpodobně rukou krále Jana Bezzemka. Dcera Eleonora strávila velkou část svého života v zajetí krále Jana a jeho syna Jindřicha III. na hradech v Anglii.

28.07.2011 - 10.04.2013

Richard z Acerry (italsky Riccardo di Acerra, zemřel 5. prosince 1196) byl hrabě z Acerra, syn Rogera z Acerra a bratr sicilské královny Sibyly. Podporoval svého švagra Tankreda během snahy o získání sicilské koruny, bojoval se straníky štaufské kandidatury na sicilský trůn. Roku 1190 se mu v bitvě podařilo zajmout Rogera z Andrie, bývalého pretendenta sicilského trůnu a jako přeběhlíka na stranu Jindřicha VI. jej nechal popravit. Po Tankredově smrti v únoru 1194 nebyla královna Sibyla jako regentka nezletilého syna Viléma schopná ubránit království. Sicílie se již na podzim zmocnil Jindřich VI. a na vánoce 1194 byl v Palermu slavnostně korunován. Pár dní poté nechal pro podezření ze spiknutí zajmout Sibylu i s dětmi a společně s významnými muži země nechal odvézt do Německa. Richard se pokusil uprchnout, ale byl zrazen a vydán do rukou císařova muže Děpolda z Vohburgu, který jej nechal uvěznit. Roku 1196 se dočkal rozsudku od samotného císaře. Byl nejdříve tažen koňmi ulicemi Capuy a poté byl ještě živý pověšen hlavou dolů. Po dvou dnech agónie byl údajně stále naživu. Jeho hrabství získal Děpold z Vohburgu.

24.01.2011 - 28.07.2011

Klášter Lubuš, polsky Opactwo Cysterskie w Lubiążu je cisterciácký klášter v polském Lubuši pocházející z morimondské filiační řady. Jedná se o nejstarší cisterciácký klášter na území Slezska. Donační listina knížete Boleslava I. pochází z roku 1175, ale prvotní konvent z německé Pforty údajně přišel již 16. srpna 1163. První konventní kostel byl dobudován zřejmě okolo roku 1200 a o rok později v něm byl pochován fundátor kláštera Boleslav Vysoký. Původní kostel byl nahrazen novou budovou, vysvěcenou roku 1330, která architektonicky navazovala na klášterní chrám na české Zbraslavi a sloužila jako piastovské pohřebiště. V Knížecí kapli byly umístěny hroby slezských knížat. Klášter se stal střediskem slezského písemnictví, vznikly zde například spisky Život svaté Hedviky, Kronika polská či Katalog vratislavských biskupů. Kromě dceřiných klášterů patřil k Lubuši podřízeně také ženský klášter v Třebnici.

2.08.2010 - 24.01.2011

Otakar IV. Štýrský (19. srpna 1163 – 8. května 1192) byl v letech 1164 až 1180 markrabětem štýrským a po povýšení Štýrska na vévodství od roku 1180 do roku 1192 vévodou štýrským. Narodil se jako syn štýrského markraběte Otakara III. a jeho manželky Kunhuty z Vohburku. Na konci roku 1164 se jeho otec vydal na pouť do Svaté země, ale už na cestě v uherské Pécsi 31. prosince 1164 nečekaně zemřel. Po zemřelém markraběti zůstali dva potomci: starší, ale nelegitimní Leopold, který nemohl nastoupit na místo svého otce a stal se štýrským ministeriálem, a teprve roční Otakar IV., který se stal markrabětem. Ve vládě ho až do roku 1175, kdy pravděpodobně osobně převzal vládu, zastupovala regentská vláda v čele s jeho matkou Kunhutou. V letech 1175-1176 válčil s rakouským vévodou Jindřichem II. Roku 1180 dosáhl povýšení Štýrska na vévodství a stal se tak prvním štýrským vévodou. Byl však nevyléčitelně nemocný, trpěl malomocenstvím a proto nebyl také nikdy zasnouben a nemohl mít děti. V polovině 80. let 12. století došlo k rakousko-štýrskému sblížení, jehož výsledkem byly v roce 1186 Georgebergské úmluvy, které rakouskému vévodovi Leopoldovi V. zajišťovaly dědictví Štýrska po smrti bezdětného Otakara. Když 8. května 1192 Otakar IV. zemřel a jeho dědicem se stal Leopold V. Babenberský.Poslední štýrský vévoda z krve hrabat z Trangau byl pohřben společně se svými rodiči v kartuziánském klášteře Seiz.

30.03.2010 - 1.08.2010

Socha královny Alžběty Štaufské

Alžběta Štaufská (1203/1205, Norimberk – 5. listopadu 1235 Toro) byla kastilská a leónská královna, dcera římskoněmeckého krále Filipa Švábského a byzantské princezny Ireny, dcery císaře Izáka II. Filip Švábský byl zavražděn roku 1208 a manželka Irena jej následovala do hrobu s odstupem dvou měsíců. Zůstaly po nich čtyři dcery - Beatrix, Kunhuta, Marie a Alžběta. Dívky byly na čas umístěny v klášteře a postupně provdány: Beatrix za otcova soupeře o římskoněmecký trůn Otu IV., Kunhuta za budoucího českého krále Václava I. a Marie za brabantského vévodu Jindřicha II. Alžběta se díky vlivu svého bratrance, krále Fridricha II. Štaufského 30. listopadu 1219 v Burgosu provdala za mladého kastilského krále Ferdinanda, budoucího sjednotitele království Kastilie a Leónu. Ve Španělsku ji překřtili na Beatrix. Královna zemřela mladá a Ferdinandovi stihla za šestnáct let manželství porodit deset dětí. Je pohřbena v Burgosu.

4.08.2009 - 30.03.2010

Jan Habsburský (10. květen 1290 – 13. prosinec 1312 nebo 1313) neboli Jan Parricida (vrah příbuzných) byl synem rakouského vévody Rudolfa II. Švábského a Anežky Přemyslovny. Vyrůstal ve Švábsku a na pražském dvoře strýce Václava II. V roce 1306 neúspěšně aspiroval na uvolněný český trůn. Druhý strýc, římský král Albrecht I. Habsburský Janovi odpíral dědictví po otci a ještě se mu vysmíval. Osmnáctiletý mladík to zřejmě již nebyl schopen dále snášet a uchýlil se k vraždě, v níž ho podpořili i nespokojení švábští šlechtici.

Tento Jan totiž, protože byl dědicem Rakous a dostal údělem tolik práva a spravedlnosti jako synové krále Albrechta, jiný však držel jeho panství a sám neměl nic, často upomínal krále, svého strýce, o svou zemi, a protože upomínání bylo bezvýsledné, řídě se zlou radou, spáchal zločin vraždy a sám se z toho nijak neobohatil... (Zbraslavská kronika)

1. května 1308 Jan využil společně se svými společníky strýcova přechodu řeky Reussy a zabil jej. Celá skupinka spiklenců se stala psanci. Před pomstou Albrechtových synů utekl Jan do Itálie, kde se údajně stal v Pise mnichem. Nový římský král Jindřich VII. Lucemburský Jana za tento čin uvrhl do říšské klatby. Nešťastný mladík zemřel roku 1312 či 1313.

29.05.2009 - 4.08.2009

Jeruzalémské království (starofrancouzsky Roiaume de Jherusalem, latinsky Regnum Hierosolimitanum) bylo křižáckým státem založeným ve Svaté zemi po první křížové výpravě roku 1099. Celá jeho historie byla ve znamení bojů proti muslimům – svou existenci proti nim uhájilo dvě stě let, než bylo mamlúky v roce 1291 dobyto poslední město: Akkon.

Nové křesťanské království bylo v porovnání se západoevropskými monarchiemi relativně malým a slabým státem, který musel být často ekonomicky a vojensky podporován z Evropy: v době svého vzniku nebylo o mnoho více než volným společenstvím měst dobytých v průběhu první křížové výpravy. Křižáci zpočátku využívali nejednotnosti muslimů k dalším územním ziskům, v průběhu 12. století se ale začaly tvořit protikřesťanské aliance. V důsledku drtivého vítězství sultána Saladina v bitvě u Hattínu byla z Evropy vypravena třetí křížová výprava, které se účastnil také anglický král Richard I. Lví srdce, francouzský král Filip II. August a římsko-německý císař Friedrich I. Barbarossa, ani tito vládci však již nedokázali muslimský postup zvrátit. Území Jeruzalémského království v pozdějších letech sestávalo pouze z úzkého pásu země při středomořském pobřeží, po dobytí Jeruzaléma v roce 1187 se novým hlavním městem se stal Akkon. Roku 1291 bylo království definitivně vyvráceno mamlúckým sultánem Kálilem.

V dobách největšího rozmachu zabíralo království území dnešního Izraele, západního břehu Jordánu a pásma Gazy. Náležela k němu také území dnešního Libanonu na severu, části dnešního Jordánska a Sýrie na východě a část sinajské pouště na jihu. Křižáci se rovněž pokusili rozšířit své državy o území fátimovského Egypta, ale neúspěšně. Palestinští křižáci byli silně vázáni na své nejbližší sousedy, především na Arménské království v Kilíkii a Byzantskou říši, díky nimž se částečně „orientalizovali“.

1.05.2009 - 29.05.2009

Gautier Sans-Avoir (starší počeštěný výraz Waltr Nemanický – z německého Walter der Habenichts – nemajetný; zemřel roku 1096) byl francouzský rytíř a pán z Poissy. Byl jedním z předních vůdců lidové části první křížové výpravy. Jeho „vojsko“ bylo tvořeno neozbrojenými poutníky, bez jakéhokoliv výcviku či bojové zkušenosti, kteří často prodali veškerý svůj majetek, který při své chudobě měli. Křižáci vyrazili po papežových výzvách na výpravu mezi prvními již v dubnu 1096 ze severní Francie. Gautier vedl svou skupinu přes Svatou říši římskou a Uhersko až do Bulharska, tehdy ještě byzantské provincie. Gautierova skupina necestovala společně se skupinou Petra Poustevníka, který vyrazil z Porýní. Poutníci Německem a Uherskem táhli bez větších konfliktů s domorodci, situace se ovšem změnila až v oblasti kolem Bělehradu. Křižákům došly zásoby a tak začali plundrovat široké okolí a při tom zabíjeli, čímž na sebe přivolali odvetné akce zdejších místodržících. Tady odsud pokračovali s byzantskou eskortou dále pod hradby Konstantinopole. V Konstantinopoli se také Gautier spojil s armádou chudáků, kterým velel Petr Poustevník. Byzantský císař Alexios I. urychleně zajistil křižákům lodě pro přeplavu přes Bospor a ozbrojený doprovod. Navzdory Petrovým varováním, aby křižáci Turky příliš neprovokovali, zfanatizovaní křižáci však těchto rad nedbali a při loupežné výpravě u Nikáie byli tureckými vojsky obklíčeni a rozprášeni. Turci poté vyplenili i křižácký tábor. Petrovi se podařilo zachránit a byl poté s dalšími přeživšími Byzantinci převezen do Konstantinopole. Gautier však s většinou svých následovníků padl.

2.04.2009 - 1.05.2009

Alžběta Kumánka (snad 1255 - 1323/26) byla dcera Štěpána V. Uherského a jeho choti Alžběty Kumánské a třetí manželkou Záviše z Falkenštejna. Alžběta jako pětiletá vstoupila do dominikánského kláštera sv. Marie na Zaječím ostrově. Ačkoliv se stala za vlády svého bratra Ladislava Kumána představenou tohoto kláštera u Budína, utekla odsud do Srbska za sestrou Kateřinou, zdejší kněžnou. Alžbětin románek s bratrem knížete, Štěpánem Urošem, nezůstal bez následků a narodil se z něj syn. Brzy Alžběta znovu putovala zpět na Zaječí ostrov. Od září 1286 do srpna 1287 měla Alžběta pod kuratelou na čas zapuzenou bratrovu manželku Izabelu. Po smrti Kunhuty Uherské si nezbednou abatyši za manželku vybral otčím českého krále Záviš z Falkenštejna. V případě smrti Alžbětina bratra Ladislava IV. by ostatně synové jeho sester měli velkou naději na uherský trůn. Do Uher si Záviš údajně měl pro nevěstu přijet s velkou pompou (bohatstvím zděděným po Kunhutě), ovšem po cestě ho přepadl zeť Hynek Krušina z Lichtemburka a tak Alžběta svatební dary dostala až na jaře 1288. 4. května 1288 se Alžběta po odchodu z kláštera s bratrovým souhlasem stala paní z Falkenštejna. Po svatbě se novomanželé uchýlili na Falkenštejnův hrad Svojanov, kde se jim někdy v prosinci 1288 narodil syn. Na křtiny chtěl Záviš pozvat nejen Václava II., ale také svého švagra Ladislava Kumána a možná při té slávě i něco dohodnout… Udělal ovšem na vrcholu moci hrubou chybu už svým novým sňatkem a za měsíce, kdy nepobýval u dvora, ztratil důvěru svého krále. Václav si vymínil, že mu otčím přijede naproti a pak společně pojedou na Svojanov na křtiny. Záviš nic zlého netuše byl na pražském královském dvoře přesilou zajat a uvězněn. Po Falkenštejnově uvěznění Alžběta i se synem opustila Svojanov a uchýlila se na královský dvůr své sestry Marie v Neapoli, kde je doložena v červenci roku 1300. Falkenštejn byl 24. srpna 1290 sťat pod hradem Hluboká.

2.03.2009 - 2.04.2009

Znak Izáka Komnena

Izák Komnenos (řecky Ισαάκιος Κομνηνός, Isaakios Komnēnos) byl řecký vládce byzantské provincie Kypru v letech 1155 - 1196 a byl svržen Richardem Lví srdce během třetí křížové výpravy. Izák byl mladším členem rodiny Komnenů, byl synem neznámého Doukase Kamaterose a Ireny Komnenovny. Jeho dědeček byl aristokrat na dvoře byzantského císaře Izák Komnenos. Císař Manuel I. Komnenos svěřil Izákovi místodržitelství v Isaurii ve městě Tarsos v dnešním východním Turecku, kde začal válčit s králem Malé Arménie a krátce na to byl zajat nepřítelem. Roku 1180 císař zemřel a nikdo se už Izákovým dalším osudem přiíliš nezabýval. Izák zůstal ve vězení po dlouhou dobu, ale podmínky jeho věznění nemohly být příliš tvrdé, protože se na Kypru oženil s arménskou princeznou. Izákova teta, Theodora, která měla pletky s novým císařem Andronikem I. Komnenem (1183 - 1185), přesvědčila císaře, aby se podílel na Izákově záchraně stejně jako templáři, nevlastní otec Konstantin Makrodukas s Andronikem Dukasem a dalšími příbuznými a přáteli z dětství, homosexuály a hříšníky, jak nám je líčí kronikář Niketas Choniates. Po osvobození roku 1185 Izák použil zbytek svého jmění k zaplacení žoldnéřské armády, aby se přeplavil na Kypr. Tady zdejším císařským úředníkům předložil falešné císařské výnosy, podle kterých byl ustanoven zdejším guvernérem. Jeho vojsko mu zajistilo polušnost všech potencionálních odpůrců, čímž se Izák Komnenos stal de facto nezávislým vládcem ostrova. Vytvořil na Konstaninopoli nezávislý kyperský patriarchát a z rukou patriarchy se nechal v roce 1185 korunovat císařem. Krátce po převzetí moci začal Kypr plenit, ničil majetek rolníků a znásilňoval ženy, velmi tvrdě však sám trestal zločiny a krádeže majetku. Navíc nechal useknout nohu svému starému učiteli Basilu Pentakenosovi. V roce 1192 u břehů Kypru ztroskotala loď, která na palubě vezla sestru a snoubenku krále Anglie, Richarda I. a které padly do Izákova zajetí. Richard Lví srdce ostrov dobyl při své cestě do Tyru. Izák byl uvržen do vězení poblíž mysu St. Andreas, v nejsevernějším cípu ostrova. Podle legendy Izák Richarda prosil, aby mu nenechával dát železné okovy. Richard se tedy nad Izákem slitoval a nechal mu vyrobit okovy ze stříbra. Vězeň byl předán johanitům, kteří ho uvěznili v pevnosti Margat poblíž Tripolisu až do roku 1194, kdy byl propuštěn. Izák Komnenos je dnes obecně chápán jako vypočítavý a zlý člověk, ale Niketas vůči němu není tak vyhraněný. Jeho krutost poněkud bledne ve stínu hrůz, jaké praktikoval císař Andronikos I. Komnenos. Zdál se být ve spojeneckém vztahu s Vilémem II. Sicilským, který byl trnem v patě byzantskému císaři, který měl svůj podíl na tom, že Izák svůj ostrov držel takovou dobu, stejně, jako měl uzavřené spojenectví se Saladinem.

7.02.2009 - 2.03.2009

Katedrála Panny Marie a sv. Štěpána v německém Špýru, v těsné blízkosti Rýna, je největší zachovaná románská stavba, od roku 1981 na listině světového dědictví UNESCO. Katedrála byla místem korunovací středověkých německých císařů i jejich pohřebištěm. Základní kámen monumentální katedrály byl položen roku 1027, když se stal císařem Svaté říše římské Konrád II. z dynastie sálské, který pocházel z okolí Špýru. Stavba byla zahájena roku 1030, roku 1039 byl Konrád pohřben v její kryptě a byla vysvěcena za vlády jeho vnuka Jindřicha IV. roku 1061. Stavba, která se odborně nazývá „Speyer I“, byla trojlodní bazilika s příční lodí, západním chórem (Westwerk) a plochým dřevěným stropem.

Blízkost řeky vedla k problémům s nestabilním podložím a Jindřich IV. dal část katedrály záhy po vysvěcení strhnout a založil ji v ještě větších rozměrech (Speyer II.). Zcela přestavěl východní chór, hlavní loď byla zvýšena o 5 metrů a zaklenuta křížovou klenbou, zůstala pouze krypta, část příčné lodi (transeptu) a spodní části východních věží. Roku 1106, když Jindřich IV. zemřel, byla stavba dokončena. Celá katedrála je postavena z červeného pískovce a svojí délkou 143 m a šířkou 43 m je po demolici opatství v Cluny počátkem 19. století největším románským kostelem na světě.

Když vojsko francouzského krále Ludvíka XIV. roku 1689 dobylo a vypálilo Špýr, byla i katedrála značně poškozena a v troskách zůstala až do konce 18. století, kdy ji začal renovovat Ignác Michael Neumann. Roku 1794 byla znovu poškozena místním davem a hrozila jí demolice; zachránil ji zásah mohučského arcibiskupa.

Po pádu Napoleona připadl Špýr Bavorsku a král Ludvík I. se zasadil o rekonstrukci, jíž se ujal architekt Heinrich Hübsch a v letech 1854-1858 nově postavil celé západní průčelí v historizujícím slohu. Při rekonstrukci v 60. letech 20. století byla odstraněna vnitřní barokní omítka i fresky z 19. století a chrám dostal nová vrata. Od roku 1996 se opět rekonstruuje, plánovené dokončení je rok 2015.

30. 12. 2008 - 7.02.2009

Emma Normandská (cca 985 - 6. března 1052) byla dcerou Richarda, vévody z Normandie, s jeho druhou ženou Gunnorou. Byla dvakrát anglickou královnou. Nejprve jako druhá žena krále Ethelreda II. a poté jako druhá žena Knuta Velikého. Dva z jejich synů, po jednom s každým manželem, a dva její nevlastní synové, také po jednom od každého manžela, se stali anglickými králi, podobně jako její prasynovec Vilém I. Dobyvatel.
Ethelredův sňatek s Emmou byl projevem anglické strategie odvrácení útoku z nebezpečné Normandie. Ta byla vazalem francouzských králů a Anglie byla prvním cílem jejich expanze. Angličtí králové si tak nemohli dovolit podcenění normanské hrozby. Podobnou strategii zvolil i Knut, když se stal králem anglickým. Po dánské invazi do Anglie roku 1013 byli Emmini synové, které měla s Ethelredem, Eduard a Alfred Aetheling, posláni do exilu v Normandii. Knut se po smrti Ethelreda a Emmina nevlastního syna Edmunda s ní oženil sám. Ustanovil, že se jeho a její syn Hardiknut, stane jeho následníkem a tak si zajistil spokojenost Normanů a odradil je od invaze.
Po Knutově smrti se Eduard a Alfréd vrátili roku 1036 z exilu do Anglie aby, pod Hardiknutovou ochranou, navštívili svou matku. Tato akce ale byla považována Haroldem I., Knutovým synem s jeho první ženou Elfgifu z Northamptonu, který se stal za podpory větší části anglické šlechty králem Anglie, jako nebezpečný útok na jeho pozici. Alfréd byl zajat, oslepen a brzy nato na následky zranění zemřel. Staršímu Eduardovi se podařilo uniknout do Normandie. Emma sama brzy poté odešla do Brugg na dvůr hraběte z Flander.
Po smrti Harolda I. nastoupil na anglický trůn Hardiknut, který povolil Eduardův návrat do Anglie a poté oznámil Normanům, že Eduard se stane králem, pokud on sám zemře bezdětný. A Eduard po Hardiknutově smrti nastoupil na anglický trůn. Emma se také vrátila do Anglie, i když se musela držet v ústraní, protože podporovala Magnuse Norského a ne vlastního syna Eduarda. Zdá se, že Emma neměla ke svým dětem z prvního manželství příliš vřelý vztah.
Emma Normanská byla vždy až druhou manželkou svého muže. Nicméně, její manželství s vlivnými muži anglického království vytvořilo silné vazby mezi Anglií a Normandií, které kulminovaly za doby jejího prasynovce Viléma Dobyvatele roku 1066 ovládnutím Anglie Normany.

27. 11. 2008 - 30.12.2008

Rudolf Habsburský (asi 1280 - 4. července 1307) byl vévoda rakouský, markrabě moravský, devátý král český (1306-1307) a titulární král polský z rodu Habsburků.
Byl nejstarším z šesti synů římského krále Albrechta I. a Alžběty Goricko-Tyrolské, sestry Jindřicha Korutanského. Po nevyjasněném zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. († 1306) se pro něj otec pokusil získat český trůn. České volební shromáždění se však rozhodlo pro manžela Václavovy sestry Anny Jindřicha Korutanského. Albrecht Habsburský české země prohlásil za odumřelé říšské léno a udělil je Rudolfovi. Dva týdny po volbě Jindřicha Korutanského za českého krále vtrhl Rudolf s vojskem do Čech a otec ho nedlouho poté následoval. Sliboval a rozdával peníze a brzy dosáhl toho, že se někteří předáci českého panstva za úplatu přidali na jeho stranu. Jakmile přitáhl k Praze, uprchl Jindřich Korutanský ze země.
Část šlechty a staroměstští konšelé přijali Rudolfa za svého krále. Podmínkou bylo potvrzení starých privilegií včetně Zlaté buly sicilské, jež stanovila právo domácí volby panovníka, Albrechtem I. a také Rudolfův sňatek s vdovou po Václavovi II. Eliškou Rejčkou, která na něj měla přenést dědický nárok na polskou korunu a také slib o splácení dluhů posledních Přemyslovců.
Nebyli to však všichni významní čeští páni, kdo složil 16. října 1306 novému králi v den jeho volby a svatby hold. V létě 1307 se Rudolf vypravil proti jednomu z rebelujících, Bavorovi ze Strakonic do západních Čech a dosáhl v boji značných úspěchů. Když oblehl Horažďovice, Bavorova kapitulace se zdála být na dosah ruky. Osud však rozhodl jinak, mladý král, který vynikal „střízlivou rázností, chladnou ukázněností a přísnou hospodárností; žil prostě a šetrně, naprosto odlišně od nádherymilovného způsobu svých předchůdců“, podlehl úplavici.
Ačkoli římský král Albrecht udělil české země dědičně v léno Rudolfovi a stanovil, že zemře-li on nebo někdo z jeho potomků bezdětný, připadne česká koruna některému z Habsburků podle práva primogenitury, česká šlechta si svá práva uhájila a na přemyslovský trůn znovu usedl Jindřich Korutanský.

31. 10. 2008 - 26.11.2008

Adéla Burgundská (931 - 16. prosince 999 byla druhou manželkou císaře Oty I. Velikého a jednou z nejvýznamnějších středověkých římských císařoven.
Narodila se v rodině burgundského krále Rudolfa II. a jeho manželky Berty Švábské. Prvním manželem italský král Lothar II. byl od roku 947. Lothar II. již po třech letech manželství († 22. listopadu 950) byl Lothar otráven a Adéla jako dosud mladá žena ovdověla. Markrabí Berengar z Ivrey (podezřelý z Lotharovy vraždy) držel mladou vdovu v zajetí na hradě Garda, neboť ji chtěl provdat za svého syna Vojtěcha a dosáhnout tak skrze ni italské královské koruny (podle langobardské právní tradice mohla Adéla designovat následníka). Královna však spolu s dcerou Emmou uprchla na hrad Canossa a požádala o pomoc německého krále Otu I., který Berengara porazil a sám se roku 951 v Pavii s Adélou oženil. Tento sňatek také přinesl Otovi právní nárok na italskou korunu. 2. února 962 byla Adéla spolu s manželem v Římě korunována na císařovnu. V italské i říšské politice měla na manžela velký vliv a od její doby dochází také k nárůstu intervencí římských královen v královských a císařských listinách. Doprovázela manžela i na italských taženích v letech 961 až 965 a 966 až 972. Výrazně se podílela na výchově svého syna Oty II. a i v jeho dospělém věku na něj mela velký vliv a to do druhé poloviny 70. let, kdy bylo její postavení zastíněno postavením Otovy manželky Theofano a Adéla se vzdálila od císařského dvora. V letech 975 až 980 pak pobývala převážně v Itálii a v Burgundsku. Po synově smrti roku 983 jí spolu s její snachou Theofano a mohučským arcibiskupem Willigisem připadlo poručnictví nad nezletilým dědicem říše Otou III.. Pro neshody s Theofano sice nakrátko opět opustila dvůr, po její smrti roku 991 však znovu převzala regentství. Poté, co Ota III. dosáhl roku 994 plnoletosti, se však znovu stáhla do ústraní a v posledních letech života pobývala v benediktinském klášteře Selz, který okolo roku 991 sama založila.
Již její současníci, například Gebert z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II.), ji nazývali "mater regnorum", tedy jako "matku království". Adéla se angažovala také v clunyjském hnutí, roku 1097 byla svatořečena papežem Urbanem II..

1. 10. 2008 - 31. 10. 2008

Blanka Marie z italského rodu Sforzů byla druhou zlatou nevěstou císaře Maxmiliána I., který se s ní oženil, po smrti své první manželky burgundské vévodkyně Marie.
Blanka vyrostla na přepychovém dvoře svého strýce Ludvíka il Mora a pro své velké věno se stala vyhledávanou partií. Strýc Ludvík jí zvolil za manžela Maxmiliána Habsburského, který mu za věno 400 tisíc dukátů přislíbil synovcův vévodský titul. Navíc dostala nevěsta ještě výbavu nejméně v hodnotě druhých 400 tisíc dukátů. Svatba financovaná Ludvíkem se uskutečnila v Leonardem da Vincim vyzdobenem Miláně v listopadu 1493 a pozvánky na různé evropské dvory byly rozeslány už týdny před svatbou. Císaře zastupoval Kryštof Bádenský. Po svatbě se nevěsta vydala, v naprosto nevhodné roční době, na cestu přes Alpy do své nové vlasti.
Po sňatku si Blanka příliš štěstí neužila. Musela například strpět, že její manžel má u stolu po svém boku nejen ji, ale také svou dlouholetou přítelkyni Rosinu von Kreig, a další milostné eskapády (měl přes tři desítky nemanželských dětí). Navíc jí nakazil syfilidou, takže nemohla mít děti. Blanka žila po zbytek života v chudobě a zemřela 31. prosince 1510.

5. 8. 2008 - 1. 10. 2008

Codex Gigas či také Ďáblova bible je největší rukopis světa. Byl pravděpodobně napsán počátkem 13. století v podlažickém klášteře u Chrudimi. Do knihy je latinsky vepsána celá bible (Starý a Nový zákon), Kosmova kronika česká, a řada dalších traktátů (z historie, etymologie a fyziologie) a menších spisů, kalendář s nekrologem, seznam bratří podlažického kláštera, zaklínadla a různé dobové záznamy.

Kodex obsahuje iluminace červené, modré, žluté, zelené a zlaté barvy, iniciály jsou velmi bohaté, často přes celou výši stránky. Značně poutavé jsou spirálovitě zdobené vzory, z nichž vyrůstají různé květinové výhonky. Stylově se jedná o klasickou ukázku románského knižního malířství. Na celém díle fascinuje jeho jednota, ráz písma je beze změny téměř v celém rozsahu, bez vlivu stárnutí písaře, nemocí, počasí či nálad, jako kdyby celá kniha byla skutečně sepsána během velmi krátké doby (viz legenda o sepsání).

Na listu 290 je na jinak prázdné stránce naprosto unikátní vyobrazení ďábla, o velikosti skoro 50 cm. Několik listů předtím je napsáno na zčernalém pergamenu, a má charakter velmi ponurý, hodně odlišný od celého zbytku kodexu.

17. 7. 2008 - 5. 8. 2008

Tamerlán (1336 Kesh - 14. února 1405 Otrar) byl turkickým (turkotatarským) dobyvatelem a vládcem své vlastní říše rozkládající se ve 14. století především na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu. Jeho jméno lze přeložit jako Timur Chromý či Chromec, což odkazuje na skutečnost, že byl už od narození částečně chromý na levou polovinu těla. Pocházel z poměrně chudých poměrů, ale dokázal se prosadit mezi politickými a vojenskými špičkami ve středoasijské čagatajské říši, ve které vládli potomci Čingischánova syna Čagataje. V roce 1369 Tamerlán svrhnul chána a sám se stal vládcem celé říše. Prohlásil se za Čingischánova potomka a pokračovatele. Ihned po nástupu k moci zahájil Tamerlán svou vojenskou expanzi na mongolská území při Uralu, Volze a Kaspickém moři. Při tažení jižním směrem si podmanil četná území v Persii a Mezopotámii. Během let své vlády porazil vládce Zlaté hordy Toktamiše a donutil jej k odchodu do exilu. Podnikl invazi do Indie, Sýrie, Anatolie. Zaútočil na Osmanskou říši. U Ankary porazil vojska sultána Bayezida I. a ovládl rozhodující část osmanských držav v Malé Asii. Obsadil i Smyrnu, náležející Johanitům. Likvidací maloasijské části Osmanské říše Tamerlán dočasně zastavil tureckou expanzi do Evropy a přibližně na půlstoletí odvrátil úplné zničení Byzantské říše. Od byzantského císaře Jana si však za „ochranu“ nechal platit výpalné. Roku 1405 Tamerlán zemřel v čele svých vojsk při dalším dobyvačném tažení na Čínu.

18. 4. 2008 - 17. 7. 2008

Zikmund Lucemburský (1368 – 1437), zvaný Liška ryšavá, byl vynikající státník a poslední Lucemburk na českém trůně. Narodil se z manželství císaře a krále Karla IV. s jeho čtvrtou manželkou Eliškou Pomořanskou. V dětském věku ho otec zasnoubil s dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Velikého, Marií. Se snoubenkou se Zikmund poprvé setkal roku 1379 v Trnavě. Opustil Tarnemünde (Braniborskou marku), kde po otcově smrti s matkou pobýval, aby byl na budínském dvoře vychován jako pravý uherský král. Po smrti krále Ludvíka odmítli Poláci příliš německého Zikmunda a za královnu si zvolili místo Marie její mladší sestru Hedviku. Navíc královna Alžběta usilovala o sňatek Marie s francouzským princem Ludvíkem Orleánským a do Uher připlul na pozvání chorvatské šlechty neapolský král Karel III. Neapolský. Načež přitáhl Zikmund spolu s bratranci Joštem a Prokopem k Budínu a roku 1385 si vynutil sňatek s Marií.
Zikmund se stal nejen uherským králem, ale také císařem Svaté říše římské. Celý život usiloval o titul českého krále, za nějž byl nakonec rok před smrtí na sněmu v Jihlavě uznán.

16. 2. 2008 - 18. 4. 2008

Bitva u Hastingsu se uskutečnila poblíže anglického městečka Hastings 14. října 1066 a je považována za jednu z klíčových bitev jak britských tak i světových dějin. Své síly zde změřili anglický král Harold II. s pretendentem anglického trůnu, normanským vévodou Vilémem. Anglosaská armáda krále Harolda bránila své pozice z mírného návrší, zatímco Vilém vedl svou ozbrojenou jízdu přímo do útoku. Ačkoliv měli oba protivníci přibližně stejně početnou armádu, lépe vyzbrojení a vycvičení Vilémovi žoldnéři brzy dokázali protivníkovu armádu rozdrtit. Sám král Harold umírá na bitevním poli. Na místě skonu posledního anglosaského králé nechal poté nový král, který se do historie zapsal jako Vilém I. Dobyvatel, vystavět chrám.

16. 12. 2007 - 16. 2. 2008

Marie Burgundská se narodila roku 1457 v Bruselu jako dcera burgundského vévody Karla a Isabely Borbonské. Po matčině smrti, v roce 1465, se její otec znovu oženil s Markétou z Yorku, která se stala Mariinou ochránkyní. Dětství prožila v Gentu a po otcově smrti se stala první burgundskou vévodkyní. Krátce na to, 11. února 1477, podepsala tzv. Grand Privilége (odstranění ústřední moci). 18. srpna 1477 se v Gentu provdala za syna císaře Fridricha III., Maxmiliána.

26. 11. 2007 - 16. 12. 2007

Boleslav I. (po r. 903 – 967 či 972), pátý český kníže z rodu Přemyslovců, je považován za jednoho z nejschopnějších státníků své doby. Byl synem českého knížete Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. Měl několik sourozenců, zřejmě dva bratry a čtyři sestry, z nichž je nejznámější kníže Václav, podle Staroslověnské legendy, tzv. Proložní, Boleslavův mladší bratr. Údělný pán na Staré Boleslavy zastával opačné politické názory než jeho vládnoucí bratr, což je považováno za hlavní důvod Václavovy vraždy, která Boleslavovi vynesla přízvisko Ukrutný.
Po bratrově smrti zrušil Boleslav poplatnost vůči mocnějšímu Sasku, což vedlo k válečnému konfliktu, trvajícímu 14 let (roku 950 uzavřen mír), s pozdějším císařem Otou I. Velikým, po jehož boku se zúčastnil bitvy na řece Lechu, kde byly rozdrceny kočovné kmeny Maďarů. Za Boleslavovy vlády vzrostla míra nezávislosti knížectví, které nyní sahalo zřejmě až do Slezska a Krakovska. Od roku 955 se v Praze razily, nejstarší nám známé české mince, Boleslavovy denáry.

26. 10. 2007 - 26. 11. 2007

Hedvika I. (1374 - 1399), první polská královna, byla dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. a jeho druhé manželky Alžběty. Podle otcových plánů se měla provdat za Viléma Habsburského a spolu s ním se stát uherskou královnou, zatímco její starší sestra Marie s manželem Zikmundem Lucemburským měli usednout na polský trůn. Po Ludvíkově smrti však polská šlechta odmítla přijmout za královnu Marii, což vedlo k občanské válce, a vybrala si mladší Hedviku, která byla 16. října 1384 korunována (Hedwig Rex Poloniae). Mladá královna se věnovala dobročinnosti, zakládala kláštery a nemocnice či podporovala Jagellonskou univerzitu v Krakově, které odkázala svůj osobní majetek. Také se zasloužila o překlad mnoha latinských knih do polštiny. První polská královna zemřela krátce po porodu dcery Elišky, která ji přežila pouze o pár měsíců. Její manžel Vladislav II. Jagello se po její smrti oženil ještě třikrát.

6. 10. 2007 - 26. 10. 2007

Kyperské království, ležící na stejnojmenném ostrově ve Středozemním moři, existovalo v letech 1191 až 1498 a vzniklo po III. křížové výpravě. Ostrov náležel od čtvrtého století střídavě k Byzantské a Arabské říši. V roce 1191 jej, v rámci křížové výpravy do Svaté země, dobyl anglický král Richard I. a prodal Templářům.
Prvním kyperským králem se stal bývalý král jeruzalémský, Guy de Lusignan, který ostrov od Temlářského řádu koupil. Po jeho smrti přijal korunu kyperského krále, z rukou císaře Svaté říše římské Jindřicha VI., jeho bratr Amalrich. Rod Lusignanů vládl Kypru až do roku 1474, kdy zemřel teprve roční král Jakub III., syn krále Jakuba II. (asi 1440 - 1473) a Kateřiny Cornaro, která ostrov v roce 1498 prodala Benátské republice.

16. 9. 2007 - 6. 10. 2007

Irena I. (752 - 803) byla první východořísmkou (byzanskou) císařovnou. V roce 769 se provdala za budoucího východořímského císaře Leona IV. (750 - 780), jediného syna císaře Konstantina V. (718 - 775) a jeho manželky, chazarské princezny Ireny. V roce 776 ustanovil Leon jejich malého synka Konstantina (771 - 797) spoluvládcem a o čtyři roky později zemřel. Po jeho smrti se vlády ujala Irena jako regentka, protože Konstantinovi bylo pouhých devět let, a moc synovi předala až po povstání arménských vojáků v byzantské armádě v roce 790. Po Konstantinově smrti v roce 797, jejíž strůjkyní zřejmě byla, se stala první byzanskou císařovnou. Abdikovala v roce 802.

13. 8. 2007 - 16.9.2007

Roger II. (1095 - 1154), syn vévody Rogera I. z normanské dynastie de Hauteville, se v roce 1130 stal prvním králem Sicilského království, ke kterému v roce 1140 připojil Neapolsko a později území v dnešním Řecku a severní Africe. Je proto považován za zakladatele Sicilského království. Hautevillové však na trůně vydrželi necelých padesát let, nemaje mužského dědice. Dcera posledního krále Tankreda I. Konstancie vládla v letech 1194 - 1198 spolu se svým snoubence a pozdějším manželem, císařem Jindřichem II. z dynastie Hohenštaufů. Po jeho smrti usedl na trůn jejich syn Fridrich II.. Vládu Hohenštaufů v jižní Itálii ukončila smrt mladistvého krále Konradina, po jehož smrti udělil papež Sicilské království v léno Anjuovcům.