Fátimovský chalífát

Fátimovci byla arabská dynastie vládnoucí v Egyptě v 10.12. století, jejich Fátimovský chalífát byl představitelem ší'itského směru islámu.

Fátimovský chalífát
ad-Dawlat al-Fāṭimiyya
ⵜⴰⵎⵏⴽⴷⴰ ⵏ ⵉⴼⴰⵟⵎⵉⵢⵏ
الدولة الفاطمية
 Abbásovský chalífát
 Aghlabovský emirát
 Tahertský emirát
9091171
Vlajka státu
Vlajka státu
vlajka
Geografie
Mapa
4 100 000 km² (rok 969)
Obyvatelstvo
6 200 000 (rok 969)
Státní útvar
Vznik
909 – založení státu na území dnešního Tuniska a východního Alžírska
Zánik
1171 – nástup dynastie Ajjúbovců a zrušení Fátimovského chalífátu Saladinem
Státní útvary a území
Předcházející
Abbásovský chalífát Abbásovský chalífát
Aghlabovský emirát Aghlabovský emirát
Tahertský emirát Tahertský emirát
Následující
Ajjúbovský sultanát Ajjúbovský sultanát
Sicilský emirát Sicilský emirát
Mekkánský šarifát Mekkánský šarifát
Almohadové Almohadové
Hammádovský emirát Hammádovský emirát
Zirídovský emirát Zirídovský emirát
Seldžucká říše Seldžucká říše
Edesské hrabství Edesské hrabství
Antiochijské knížectví Antiochijské knížectví
Tripolské hrabství Tripolské hrabství
Jeruzalémské království Jeruzalémské království

Historie

editovat

Založení fátimovského chalífátu

editovat

Fátimovci neuznávali svrchovanost bagdádského chalífy, vládce věřících, a začali tento titul používat roku 909 sami. Postupně ovládli severní Afriku včetně bohatého a strategicky významného Egypta, Sicílii, Sýrii, Palestinu a západní část Arabského poloostrova, a prosadili tak svoji svrchovanost ve velké části islámského světa. Roku 969 založili v Egyptě nové sídelní město šíitského chalífy Káhiru. V 90. letech 10. století se snažili rozšířit svoji moc z Aleppa a Antiochie do byzantské části Sýrie, ale to jim znemožnil byzantský císař Basileios II. Bulgaroktonos.

Konflikt se Seldžuky

editovat

Moc Fátimovců dosáhla svého vrcholu v polovině 11. století. Poté nastal její pozvolný úpadek a fátimovská říše se začala rozpadat. Vinu na tom měli mimo jiné expanze Seldžuků, jejichž prioritou se stalo dobytí fátimovského Egypta a především na něm částečně závislého aleppského emirátu v Sýrii. Roku 1078 dobyli Seldžukové Jeruzalém, který byl dosud v moci Egypta. Roku 1095 nebo 1098 se Jeruzaléma znovu zmocnili fátimovští vojáci, vydrancovali město, pobili zdejší muslimy a vyhnali zbylé křesťanské obyvatelstvo. Mocenský spor mezi šíitskými Fátimovci a sunnitskými Turky ostře rozdělil muslimský svět a umožnil křižáckým státům ve Svaté zemi upevnit své postavení. Po zahájení křížových výprav byli Fátimovci dokonce ochotní spojit se s křižáky proti Seldžukům, z křesťanské strany však nebyl o spojenectví zájem.

Konec fátimovského chalífátu

editovat
Související informace naleznete také v článku Křižácká tažení do Egypta.

Ve 12. století se postavení egyptských chalífů stalo již naprosto formálním. Skutečnou moc měli v rukou jejich vezíři, kteří bojovali mezi sebou. Jeden z nich zapojil do vnitřních rozepří egyptského státu nejprve mocného vládce Aleppa Núr ad-Dína a později – z obav před jeho rostoucím vlivem - také jeruzalémského krále. Díky zásahům v Egyptě se významně rozšířila Núruddínova moc tímto směrem. Roku 1169 dosáhl jeden z jeho nejvýznamnějších vojenských velitelů Šírkúh jmenování egyptským vezírem. Když po dvou měsících zemřel, zaujal toto místo jeho synovec, dosud neznámý velitel kurdského původu Saláhuddín ibn Ajjúb. Tak nastoupil cestu k moci jeden z nejproslulejších muslimských vládců, Saladin. Zpočátku vykonával funkci vezíra a formálně byl Núruddínovým místodržícím v Egyptě. Když pak v roce 1171 zemřel tehdejší fátimovský chalífa al-Ádid, zabránil Saladin jmenování jeho nástupce a podřídil šíitský Egypt sunnitskému chalífovi v Bagdádu.

Externí odkazy

editovat