Wikipedie

Muchomůrka šiškovitá

druh houby

Muchomůrka šiškovitá (Amanita strobiliformis (Paulet ex Vittad.) Bertill. 1866) je nehojně se vyskytující houba z čeledi muchomůrkovitých sekce Lepidella[1]. Roste v teplejších oblastech pod listnatými stromy. Dříve (více-méně donedávna) byla považována za jedlou,[2] novější publikace ji uvádějí jako nejedlou a za syrova slabě jedovatou.[3]

Jak číst taxoboxMuchomůrka šiškovitá
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říšehouby (Fungi)
Oddělenístopkovýtrusé (Basidiomycota)
PododděleníAgaricomycotina
TřídaAgaricomycetes
Řádlupenotvaré (Agaricales)
Čeleďmuchomůrkovité (Amanitaceae)
Rodmuchomůrka (Amanita)
Binomické jméno
Amanita strobiliformis
(Paulet ex Vittad.) Bertill. 1866
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Synonyma

editovat

Vzhled

editovat

Makroskopický

editovat

Klobouk dosahuje 60 - 150 (250) milimetrů, v mládí je téměř kulovitý, v dospělosti vyklenutý, ve stáří plochý až vmáčklý. Zbarvení pokožky je zprvu bílé, později od temene šedohnědavé. Povrch kryje velum, které se během růstu rozpadá na větší políčka. Ta jsou zbarvená jako pokožka klobouku nebo sytěji.[4]

Lupeny mají v mládí bílou barvu, u zralých plodnic jsou krémové.[4]

Třeň dosahuje 120 - 200 × 15 - 30 (50) milimetrů, je bílý a směrem dolů se rozšiřuje v nápadnou kořenující hlízu, která bývá usazena hluboko v půdě. V horní části nese shora rýhovaný prsten, spodní část kryjí šedavě hnědnoucí útržky vela.[4]

Dužnina houby je bílá, má vláčnou a hustou konzistenci. Páchne zemitě aromaticky.[4]

Mikroskopický

editovat

Výtrusný prach je krémový spóry mají elipsovitý tvar, dosahují 9 - 12 × 6 - 8 μm a jsou amyloidní.[4]

Výskyt

editovat

Roste většinou v nížinách, teplých listnatých lesích i mimo les (především v parcích[2]). Objevuje se pod duby, habry, lískami a jinými listnáči, k nimž má mykorhizní vazbu. Preferuje světlá místa a půdy s obsahem vápníku. Fruktifikuje od (konce května) června do září (začátku listopadu).[4][3]

Rozšíření

editovat

Muchomůrka šiškovitá roste ve Středomoří a dále v následujících zemích: Česká republika, Slovensko (výčet není kompletní).

K nejstarším publikovaným lokalitám na území současné České republiky patří Chrudimsko, okolí Prahy a Smečna (sbíral Zvára, publ. Velenovský, 1920[5]), Bučovice (sbíral Neuwirth, publ. Cejp, 1924[6]), pět lokalit v Bučovicích a okolí uvádí Neuwirth (1931[7]), kromě těchto zmiňuje Veselý ještě Zdiby (Zvára) a Sedlec (Neuwirth) u Prahy (1934[8]).

V rámci chráněných území České republiky byly nálezy muchomůrky šiškovité publikovány mimo jiné z následujících lokalit:

Záměna

editovat

V důsledku zbarvení a růstu v teplých oblastech pod listnáči může být zaměněna s dalšími světle zbarvenými druhy podobných stanovišť. Většina z nich je v České republice vzácná, případně se vyskytuje pouze v jižní Evropě:

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c d e BOROVIČKA, Jan. Poznámky k muchomůrkce šiškovité – Amanita strobiliformis a příbuzným druhům sekce Lepidella. In: SMOTLACHA, Miroslav. Mykologický sborník. Praha: Česká mykologická společnost, 2006. ISSN 0374-9436. S. 43–44.
  2. ↑ a b PILÁT, Albert. Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Praha: Brázda, 1951. 719 s. S. 435. 
  3. ↑ a b HAGARA, Ladislav. Ottova encyklopedie hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2014. 1152 s. ISBN 978-80-7451-407-4. S. 530. 
  4. ↑ a b c d e f BERAN, Miroslav; HOLEC, Jan. Přehled hub střední Evropy. Ilustrace Bielich. Praha: Academia, 2012. 624 s. ISBN 978-80-200-2077-2. Kapitola Amanita strobiliformis, s. 358. 
  5. ↑ VELENOVSKÝ, Josef. České houby. Praha: Česká botanická společnost, 1920. 950 s. Dostupné online. Kapitola A. strobiliformis, s. 198. 
  6. ↑ CEJP, Karel. Katmanka šiškovitá. In: VELENOVSKÝ, Josef. Mykologia. Praha: [s.n.], 1924. I. / 3 ročník / číslo. S. 46.
  7. ↑ NEUWIRTH, František. Některé jedlé a jedovaté houby na Bučovsku. Bučovice: nákl. vl., 1931. 15 s. Kapitola Muchomůrka šiškovitá, s. 7–8. 
  8. ↑ VESELÝ, Rudolf. Atlas hub evropských, Amanita - muchomůrka. Příprava vydání Karel Kavina, Albert Pilát. Svazek I.. Praha: Karel Kavina a Albert Pilát vlastním nákladem, 1934. 80 s. Kapitola 11. Amanita strobiliformis Vittadini. Muchomůrka šiškovitá., s. 28–29. 
  9. ↑ KREJČA, František, Daniel Abazid, Jiří Řehounek a Pavel Špinar. Pacova hora [online]. České Budějovice: Krajský úřad – Jihočeský kraj, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví, 2009 [cit. 2014-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-14. 
  10. ↑ KLAUDYS, Martin. Souhrn doporučených opatření pro evropsky významnou lokalitu Chýnovská jeskyně [online]. AOPK ČR, Správa chráněné krajinné oblasti Blaník, 2013-10-29 [cit. 2014-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-16. 
  11. ↑ TICHÝ, Herbert. Příspěvek k poznání mykoflory chráněných území - přírodní památka „V hlubokém“ u Peruce, okr. Louny. In: ANTONÍN, Vladimír. Mykologické listy. Praha: ČVSM, 2004. Dostupné online. Číslo 87. S. 14–18.
  12. ↑ JANDA, Petr. Průvodce chráněnou přírodou Lounska [online]. Louny: Městský úřad Louny - odbor životního prostředí, 2010 [cit. 2014-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-14. 
  13. ↑ PAPOUŠEK, Tomáš; BERAN, Miroslav; VLASÁK, Josef. Velký fotoatlas hub z jižních Čech. 2. opravené vydání. vyd. České Budějovice: tiskárna Josef Posekaný, 2010. 819 s. Kapitola Muchomůrka šiškovitá, s. 640–641. 

Externí odkazy

editovat
  • BioLib.cz – Amanita strobiliformis (muchomůrka šiškovitá) [online]. BioLib.cz. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Muchomůrka_šiškovitá&oldid=20907687“