Guančové

Guančové je označení pro původní obyvatele Kanárských ostrovů příbuzné severoafrickým Berberům. Guančové jsou pokládáni za zaniklé etnikum, od konce 15. století byli asimilováni španělskými osadníky, a vytvořili tak základ dnešního obyvatelstva Kanárských ostrovů. Jméno Guanč je španělskou zkomoleninou vlastního názvu Guanačinet "Lidé z velkého ostrova", který ale zřejmě používali pouze obyvatelé ostrova Tenerife, zatímco např. obyvatelé ostrova El Hierro byli známi jako Bimbačové a Gomeru obývali Gomerové.

Replika osady Guančů na Tenerife

Tzv. Guatimac, soška strážného ducha. Archeologické muzeum v Puerto de la Cruz na ostrově Tenerife.

Původ

Podle kosterních pozůstatků patřili Guančové k europoidní rase, vyznačovali se světlou pokožkou, hnědými nebo narezlými vlasy a někteří z nich měli šedé nebo modré oči. Jejich předkové pocházeli z oblasti Maroka, odkud se někdy v 5. století př. n. l. přeplavili na Kanárské ostrovy. Genetické a lingvistické výzkumy naznačují, že Guančové byli příbuzní Berberů, ale měli některé specifické znaky, jedná se např. o mtDNA haploskupinu U6b1, která se u Berberů nevyskytuje, rovněž ve slovní zásobě guančštiny nacházíme slova, která nemají žádné paralely v berberských jazycích. Tyto rozdíly lze vysvětlit zejména dlouhodobou izolací Guančů, ale možná i vlivem staršího, předberberského obyvatelstva severní Afriky. Bylo také zjištěno, že geny Guančů tvoří asi 2/3 genofondu současných obyvatel Kanárských ostrovů a že ženské linie mají větší podíl guančského genofondu než mužské. Během dobývání ostrovů Španěly bylo mnoho guančských mužů zabito, zatímco ženy a děti se smísily se španělskými dobyvateli, což mělo za následek rychlou hispanizaci populace ostrovů.

Jazyk

Guančština zřejmě tvořila samostatnou větev v rámci afroasijské jazykové rodiny, nejblíže příbuznou berberským jazykům, s nimiž se shodují např. guančské číslovky nebo zájmena. Guančština byla již během 16. století rychle nahrazena španělštinou a do poloviny 17. století zcela zanikla, dochoval se jen v záznamech prvních španělských dobyvatelů, několik slov přežívá v podobě toponym (např. La Gomera) a výpůjček v kanárské španělštině (např. gofio, pokrm z praženého obilí podobný severoafrickému kuskusu). Vedle mluveného jazyka užívali Guančové i jeho hvízdací variantu, kterou pak pod názvem silbo převzali španělští přistěhovalci, jen s tím rozdílem, že původní guančštinu nahradili španělštinou. Dodnes se používá na ostrově La Gomera pro komunikaci v obtížném terénu. V roce 2009 byl organizací UNESCO vyhlášen mistrovským dílem ústního a nehmotného dědictví lidstva.

Historie a dobytí Kanárských ostrovů

Alonso de Lugo přivádí zajaté guančské náčelníky, aby vzdali hold Fardinandovi II. Aragonskému a Isabele Kastilské

Ačkoli Kanárské ostrovy byly známy již Kartágincům, kteří je pravděpodobně sporadicky navštěvovali, a Římanům, první podrobnější zprávu u Guančích podal až v polovině 12. století arabský kartograf Muhammad al-Idrísí, který čerpal ze zpráv arabských námořníků a popisuje Guanče jako urostlé a pohledné lidi s dlouhými vlasy v barvě lnu. Ve 14. století u kanárských břehů přistáli i janovští a baleárští mořeplavci. Dobývání Kanárských ostrovů zahájili v roce 1402 francouzští rytíři Jean de Béthencourt a Gadifer de la Salle, kteří v kastilských službách obsadili ostrovy Lanzarote, El Hierro a Fuerteventuru, Béthencourt se dokonce prohlásil králem Kanárských ostrovů, avšak uznal kastilského krále za svého lenního pána. Z a jeho vlády byli obyvatelé dobytých ostrovů obráceni na křesťanskou víru. Jeho syn a nástupce Maciot de Béthencourt v roce 1448 ostrovy prodal Portugalcům, což vyvolalo spory s Kastilií, která vyšla v roce 1459 ze střetu vítězně a zahájila dobývání zbývajících ostrovů. Nejprve byla obsazena roku 1483 Gran Canaria, poté La Palma a jako poslední roku 1496 Tenerife, jehož dobývání krutým velitelem Alonsem Fernándezem de Luegou provázely masakry Guančů.

Společnost a kultura

Způsob života a materiální kultura Guančů v době dobytí ostrovů Španěly odpovídaly neolitu. Živili se především chovem ovcí a koz, chovali také psy. Poměrně velký význam mělo i kopaničářské zemědělství, hlavně pěstování ječmene a luštěnin, zrní zpracovávaly ženy na kamenných ručních mlýncích na krupici, z níž se připravovalo gofio. Bylo známo i umělé zavlažování polí. Na Gomeře a La Palmě měl větší význam sběr oddenků kapradin a různých plodů, jako jsou fíky, plané datle, ale i šípky či plody planiky. Při pobřeží byl rozšířen rybolov, sběr měkkýšů a krabů. Obyvatelé Tenerife a Gran Canarie obývali hlavně jeskyně vzniklé ve ztuhlých lávových příkrovech, z nichž některé byly uměle vyhloubené a rozšířené. Na Gomeře a El Hierru však stavěli nasucho zděné domy, často zahloubené do země, které měly většinou kruhový půdorys. Některé z nich byly zastřešeny valenou klenbou. Guančové ovládali některé pokročilé dovednosti, zejména výrobu keramiky, ale také mumifikaci zemřelých zabalených do kozích kůží a trepanaci lebek. Nástroje vyráběli Guančové převážně ze dřeva, kosti a obsidiánu, je však zajímavé, že nepoužívali čluny. Obyvatelé jednotlivých ostrovů proto byli od sebe izolováni a neměli spolu prakticky žádné kontakty. Rodiny Guančů byly exogamní, ojediněle se zřejmě vyskytovala polyandrie. Postavení žen ve společnosti bylo poměrně vysoké, což dokazují i zprávy o guančském zvykovém právu, které trestalo znásilnění ženy smrtí. Zvykové právo bylo vůbec hodně přísné a uplatňovalo často trest smrti, různé formy zmrzačení nebo vyhnanství. Jednotlivé oblasti ovládali rodoví náčelníci zvaní menceyové nebo, v případě Gran Canarie, guanartemové. Zatímco Lanzarote a El Hiero měly jen po jednom náčelníkovi, Gran Canaria a Fuerteventura byly rozděleny mezi dva náčelníky, La Gomera mezi čtyři náčelníky, Tenerife bylo rozděleno na devět, a La Palma dokonce na dvanáct náčelnictví. V poutním městě Candelaria na jihovýchodě ostrova Tenerife se nachází bronzový pomník se sochami devíti menceyů ostrova Tenerife. Vztahy mezi jednotlivými náčelníky nebyly vždy přátelské, často docházelo ke sporům i válečným střetům, ale příchod společných nepřátel v podobě Španělů dokázal znesvářené náčelníky sjednotit. Bojovníci používali oštěpy, kyje a jakési meče vyrobené z tvrdého dřeva dračince, praky a dřevěné štíty, chybí však důkazy o používání luku a šípů. V době příchodu Španělů žilo na Kanárských ostrovech asi 35 000 Guančů, z toho většina na Tenerife, Gran Canarii a La Palmě, Gomera a El Hieru měly každý po tisíci obyvatelích, Lanzarote a Fuerteventuru obývalo jen pár stovek lidí.

Předkřesťanské náboženství

Původní náboženství Guančů bylo polyteistické, hlavním bohem byl Ačamán, vládce nebes a stvořitel, jeho ženou byla Čachirachi (Chaxiraxi), mateřská bohyně spojovaná i se Sluncem, Guayota byl bůh smrti a sopek. Existovali většci a kněží, zvaní na Tenerife guañameñe a na Gran Canarii faykán, kněžími mohli být muži nebo ženy. Hlavní slavností byl svátek letního slunovratu, kdy obětovali bohům mléko, ale také kůzlata a výjimečně snad i děti. Dalším velkým svátkem byly benesmen neboli dožínky na počátku srpna, které snad měly i funkci oslavy nového roku. Guančům byla Thorem Heyerdahlem a jeho stoupenci připisována stavba stupňovitých pyramid v Güímaru, ale výsledky několika archeologických výzkumů, provedených mezi lety 1991 a 1998, tyto domněnky vyvrátily – bylo zjištěno, že pyramidy byly postaveny nejdříve v průběhu 19. století. Pravděpodobně byly využívány k zemědělským účelům. Podle hypotézy Antonia Aparicia Juana a Césara Estebana Lópeze mohl být za jejich astronomickou orientaci zodpovědný tehdejší majitel pozemků, na nichž pyramidy stojí, o němž je známo, že se hlásil ke svobodným zednářům.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Guančové na Wikimedia Commons
• Galerie Guančové na Wikimedia Commons

Autoritní data	NKC: ph959702 GND: 4260911-2