Wikipedie

František Zelenka

český architekt, scénograf a výtvarník

František Zelenka (8. června 1904 Kutná Hora[1] – 19. října 1944 při transportu z Terezína do koncentračního tábora Osvětim nebo v Gleiwitzu v říjnu 1944[2]) byl význačný český architekt, grafik, jevištní a kostýmní výtvarník.

František Zelenka
Narození8. června 1904
Kutná Hora
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí19. října 1944 (ve věku 40 let) nebo 19. října 1943 (ve věku 39 let)
při transportu z Terezína do koncentračního tábora Osvětim nebo v Gleiwitzu
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Alma materČeské vysoké učení technické v Praze
Univerzita Karlova
Povoláníarchitekt, umělec, scénograf, kostýmní návrhář, filmový architekt, typograf a grafik
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a rodina

editovat

Narodil se v Kutné Hoře, v rodině židovských obchodníků s obilím (otec Theodor Zelenka, matka Kamila roz. Skučová)[3]. Vystudoval měšťanskou školu. Od roku 1920 byl členem Sdružení kutnohorského studentstva. Pro kutnohorský Dámský židovský spolek realizoval již v roce 1925 scénu a výpravu pro inscenaci hry Princezna Pampeliška. V této hře se objevil v roli krále Ota Ohrenstein (známý později jako Ota Ornest).

V letech 1923–1928 studoval Školu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze.

V letech 1931–1937 přispíval pro časopis Eva články o interiérech a nábytku.

V roce 1932 se oženil, manželka Gertuda roz. Joklová (* 7. února 1909) měla módní salón v Jungmannově ulici č. 41 v Praze 2. Dne 31. ledna 1936 se jim narodil syn Martin Petr.[4]

Po celý svůj krátký život se věnoval architektuře, grafice, tvorbě plakátů, návrhům divadelní scény a kostýmů. Divadelní práce zahrnovala cca 150 inscenací[2] jak v činohře, tak v opeře, baletu, revue a v dětských představení.

Zelenka věděl, že s nástupem fašismu hrozí rodině vážné nebezpečí a připravoval odjezd do Anglie. Nakonec se nepodařilo včas odcestoval z důvodu nemoci syna [5]. Dne 13. července 1943 byl pak deportován i s rodinou do Terezínského ghetta[2] a v říjnu 1944 zahynul při transportu z Terezína do Osvětimi (zdroje se liší). Válku nepřežila ani jeho manželka [6], ani syn [7].

V rodné Kutné Hoře byla po Fr. Zelenkovi rozhodnutím zastupitelstva r. 2007 pojmenována v městské části Hlouška dosud bezejmenná ulice – Zelenkova. Právě v sousedství této ulice se totiž nachází někdejší vila továrníka Leo Reinigera, kterou Fr. Zelenka vyprojektoval.[8]

Architektura

editovat
 
Werichova chata ve Velharticích na břehu říčky Ostružná

Jako architekt se od roku 1932 zabýval převážně rodinnými, činžovními a obchodními domy. Podílel na funkcionalistických vilách v Praze 6 – osadě Baba, domech v Praze a Kutné Hoře (např. vila pro továrníka Leo Reinigera). Navrhl např. i administrativní budovu pro továrnu AERO (1935). Účastnil se rovněž soutěží na výstavbu divadel (Tylovo divadlo v Kutné Hoře 1928 a Národní divadlo v Brně v letech 1936–1937 společně s architektem Kerhartem).

Byl autorem realizovaných návrhů na portály obchodů v Praze (např. Vilímkovo knihkupectví) a několika realizovaných interiérů, např. Modrý pokoj pro J. Ježka[2] v Kaprově ulici v Praze.[9]

Pro Jana Wericha navrhl v roce 1938 jeho chatu ve Velharticích na břehu říčky Ostružné.[10]

Divadlo

editovat

Od roku 1924 působil v Praze – Holešovicích v Legií malých (též Legie mladých) pod vedením profesora Pražské konzervatoře Jaroslava Hurta na Scéně adeptů spolu s dalšími mladými umělci, studenty a absolventy Pražské konzervatoře, k nimž patřili např.: Jiří Frejka, Míra Holzbachová, Saša Machov, František Salzer, Erik Adolf Saudek, Světla Svozilová, Jiřina Šejbalová, Jan Škoda, Hanuš Thein, Bohuš Záhorský; z hudebníků Jaroslav Ježek, z výtvarníků dále i František Muzika.

Již v roce 1926 byl pozván Karlem Hugo Hilarem do pražského Národního divadla (1926).

Jeho hlavní oblastí však byla avantgardní divadla. V sezóně 1927/1928 působil v divadle Dada s Jiřím Frejkou (Dona Kichotka, režie Jiří Frejka, 1927), v roce 1929 v Moderním studiu. Realizoval kostýmy, scény, plakáty (divadelní, reklamní), obálky pro časopisy (např. pro Osvobozené divadlo), přebaly na písně, noty a knihy.

V Osvobozeném divadle působil v letech 1929–1932 jako šéf výpravy, spolupracoval s ním pak i dále do roku 1937.[11]

V září 1935 se zúčastnil v Moskvě třetího festivalu moskevských divadel, kam odcestoval s delegací, kde dále byli např. Jan Werich, Jaroslav Ježek, režiséři Karel Dostal a František Salzer, herci Božena Půlpánová, Vojta Novák a další.[12]

V roce 1936 krátce působil jako šéf výpravy ve Slovenském Národním divadle v Bratislavě. Následně působil v Národním divadle v Praze a v Divadle na Vinohradech. Spolupracoval s tehdejšími význačnými režiséry, např. Karlem Hugo Hilarem, Karlem Dostalem, Františkem Salzerem, Ferdinandem Pujmanem a dalšími.

Později, podle nacistických rasových zákonů mu nesmělo žádné divadlo zadávat práci, ale pracoval i nadále kryt cizími jmény[13] a např. pro Shakespearovo Zkrocení zlé ženy v prosinci r. 1939 navrhl scénu, před veřejností krytou jménem režiséra Fr. Salzera[14] a kostýmy, kryté jménem Jana Porta.[2][15]

Poslední divadelní výpravou (krytou opět cizím jménem) byla v roce 1941 inscenace Shakespearovy hry Jak se vám líbí v Divadle na Vinohradech v režii Františka Salzera.[2]

Citát

editovat
„ Jeho jméno však zůstane spojeno s rozkošným úsekem Osvobozeného divadla, kdy chlapecké veselí Tří strážníků se tak jedinečně spojovalo s chlapeckou fantasií Zelenkovou. A tak jeho památka nechť žije nezkalena v srdcích všech, kdo ho znali a měli rádi – navzdory životu, který vzal tak nevhodně a surově za své. “
— Václav Holzknecht [16]

Divadlo v Terezíně

editovat
 
František Zelenka: Terezínská půda (kresba, datováno 27.11.1943)
 
Návrh rekvizit pro divadelní představení (Terezín Ghetto, datováno 1944)
 
Plakátek k opeře Flašinetář Brundibár

Do Terezínského ghetta byl deportován 13. července 1943. V táboře byl zaměstnán Radou židovských starších a zapojil se do organizování divadelních představení a inscenoval zde celkem 27 divadelních představení, např. i dětskou operu z roku 1938 Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera: Flašinetář Brundibár (premiéra 1943). Hru režíroval i pro ni navrhl scénu. Do podzimu roku 1944 byla inscenována v Terezíně 55×. Závěrečné scény divadelních představení byly Němci natočeny a zneužity v propagandistickém filmu Theresienstadt (známějším pod názvem Vůdce daroval Židům město)[17].

Dalšími inscenacemi realizovanými v Terezíně byly např. Prodaná nevěsta, Ženitba, Poslední cyklista, Carmen.

Hrálo se na malých, spoře osvětlených půdách. Omezené a stísněné jevištní prostory nedovolovaly režisérům ani výtvarníkům vytvořit scénu složitými nebo náročnými dekoracemi. Těžiště výtvarné složky se tak přesunulo do oblasti kostýmní.[18]

Dílo

editovat

Realizované stavby

editovat
  • 1926 Modrý pokoj Jaroslava Ježka v Kaprově ulici 10 (čp. 45) v Praze 1-Starém Městě
  • 1928 vila Jaroslava Šaldy, čp. 1882, Praha 5-Smíchov, Na Hřebenkách 12 – úprava
  • 1934 Rodinný dům Jana Zadáka, čp. 1792, Praha 6-Dejvice, Osada Baba, Na Ostrohu 53[19]
  • 1934–1938 Dům Svazu československého díla, čp. 38, Praha 1-Nové Město, Národní 36, Charvátova 10, spoluautor Oldřich Starý[20]
  • 1936 Rodinný dům čp. 2267, Praha 5-Smíchov, Na Cihlářce 14[21]
  • 1937 Nájemní a obchodní dům, čp. 718, Praha 1-Nové Město, Palackého 9[22]
  • 1937–1938 Nájemní dům s obchody čp. 1184, Praha 1-Nové Město, Lodecká 3, spoluautor: Leopold Ehrmann[23][24]
  • 1938 Topičův dům, úpravy přízemí, čp. 1010, Praha 1-Staré Město – úpravy přízemí secesního domu architekta Osvalda Polívky, v šedesátých letech dále upravováno.
  • 1938 Vilímkovo knihkupectví, čp. 59, Praha 1-Nové Město, Národní 30 – dvoupodlažní knihkupectví v původně secesním domě. Dnes Galerie Václava Špály.

Vybraná scénická provedení (do roku 1941)

editovat

Filmografie

editovat

Výstavy o F. Zelenkovi

editovat

Osobnosti divadla a kultury o Františku Zelenkovi

editovat

Václav Holzknecht

  • Jako svítila při Fata morganě šťastná hvězda na hudebního skladatele a na choreografa, tak ještě vystačila svým světlem i na výtvarníka. František Zelenka byl člověk jejich věku, jejich mentality a měl s nimi společný smysl pro zkratku, vtip i poesii…Dík jeho lehké ruce a jeho základním barvám se scéna celá radovala a svítila. Ostatně jako architekt měl smysl pro prostor a nespokojoval se jako někteří malíři toliko malbou obrázkových dekorací: jeho výpravy měly trojrozměrnost a byly vynalézavé v použitých hmotách…[25]
  • František Zelenka prokázal dobrou službu Osvobozenému divadlu i svými plakáty, jimiž oznámil na nárožích premiéry některých her. V plakátu se Zelenka nikdy nezmýlil a nezaměnil jej za ilustraci; jejich odborná dokonalost přinutila každého, kdo věci rozuměl, aby se u nich zastavil a radoval se z jejich zdařilého výsledku. Měly po každé nápad, který byl ústředním bodem celé komposice, a jejich malířská stránka zaujala vždy něčím novým. Stejně se osvědčil i v obálkách, které navrhoval pro Ježkovy písně [25].
  • Po Robinovi přestala vzájemná spolupráce Zelenkova s Voskovcem a Werichem, neboť se Zelenka osamostatnil jako architekt a pracoval i pro jiná divadla…Pak již mizí ze scény Osvobozeného divadla úplně a – třikrát žel – brzy nato i s povrchu země. Je tragické, že tak příjemného člověka, jakým Zelenka byl, postihla jedna z nejdrsnějších forem zániku, které poznala okupační doba: bylo mu devětatřicet let, když zahynul na pochodu smrti z Terezína do Osvětimi…[26].

Norbert Frýd

  • Působil zde především vynikající šéf výpravy, architekt František Zelenka, výtvarník Osvobozeného divadla, člověk nápaditý, vynalézavý, vtipný. Jeviště se nacházela na půdách kasáren, to samo o sobě dávalo scénám fantastickou atmosféru…Zelenka využíval všecky dané kvality jevišť, stupňoval je zdůrazněním jejich práchniviny (třeba v Gogolově Ženitbě), nebo tím, že používal výhradně materiálů typických pro ghetto (heraklit, sláma, plechovky). Kostýmy pro Esther byly například z prostěradel – zbyly jich tu stovky po mrtvých. Pestře obarvené a na dětský způsob poskládané a prostříhané nůžkami jako papír, vytvořily cosi podobného kraječkám, ovšem roztřepeným, chudince veselým. Král pak měl na krku řetěz z prázdných krabiček od paštik, střepce na šatě Opovědníka byly z dřevité vlny [27].

Ota Ornest

  • Zelenku odvezli do Terezína, kde dokázal, že je v umění „vařit z vody“ skutečný mistr. Na půdách terezínských kasáren vytvářel podivuhodné scény z dostupných materiálů – starých hadrů, slámy, motouzů a papíru. Z Terezína ho deportovali do tábora smrti [28].

Jan Port

  • Pro Claudelova Protea potřeboval vtip a vynalézavost Františka Zelenky, jemuž svěřil také Giraudouxovu hříčku Trojská válka nebude. Se Zelenkou se Salzerovi povedly vtipně vyřešit hříčky Klicperovi, komediantský Goldoniho Sluha dvou pánů a okázalý i trochu až tuze nadnesený Shawův Caesar a Kleopatra. Hlavně však se Zelenkou zahájil Shakespeary, nejúspěšnější Večer tříkrálový. Při Zkrocení zlé ženy už bylo nutno jméno „nearijského“ výtvarníka skrývat a po komedii Jak se vám líbí byl Zelenka odvezen do Terezína s celou rodinou. Ale i tam se tento zapřisáhlý divadelník uplatňoval, pokud nebyl odvlečen a na „pochodu smrti“ zastřelen ve spánku, když už únavou klesl [29].

František Salzer

  • Snad jsme se po prvé viděli mezi dětmi v holešovické „Legii malých“…V tomto prostředí zvídavých dětských očí a uspěchaných dětských nohou dospívalo i jedno přerostlé dítě, které na rozdíl od svých malých kamarádů, docházejících sem s písankami a čítankami, někteří ještě i s černými tabulkami a houbičkou, přicházelo už s indexem posluchače architektury. Tak nějak jsem ho poznal; jako dítě mezi dětmi, prostoupeného nevinnou dětskou fantasií, radostného podílníka dětských her a práce, pilného usměrňovače drobných dětských starostí a plánů. Ve styku s nimi přejímal i nejzákladnější vlastnosti jejich vyjadřovacího projevu – mimického i slovního. Jeho pohyblivé, tmavé oči nebyly nikdy zakaleny nejistotou nebo smutkem [30].
  • I na zájezdy s námi jezdil, pomáhal, snášel, stavěl a osvětloval, stejně samozřejmě a nadšeně jako mezi dětmi holešovické „Legie“. Ale nejvíc času vždycky věnoval krejčovně, kde pilné ruce krejčích a krejčové realizovaly z nejrůznějších materiálů kostýmní fantasie, do nichž oblékal postavy herců. Tady byl vždycky ve svém živlu nejvlastnějším. Tu hýřil jeho vtip, ti se nejvíc uplatňoval jeho humor a smysl pro tvarový detail, jeho odvaha ve skládání barev…V provádění návrhů byl až úzkostlivě neústupný. Z materiálů odpovídala jeho výrazové lehkosti krajkovina, ze které kouzlil své nekrásnější kostymy. Krajky, závoje a síťoviny používal i jako materiálu dekoračního…Vůbec práce na Večeru tříkrálovém byla pro mne nejhlubším a nejopravdovějším uměleckým požitkem z celého styku se Zelenkou [31].
  • Prožíval jistě silně a bezprostředně události v Německu, i když neztrácel svůj podivuhodný optimismus studentských let…Zatím co při studiu Zkrocení se ještě odvážně stýkáme i na zkouškách v setmělém hledišti, Jak se vám líbí už připravujeme v tajných schůzkách střídavě na různých místech, nejčastěji po osmé večer v nouzovém bytě celé jeho rodiny na Novotného lávce. Představení Zkrocení zlé ženy ještě byl tajně přítomen při jedné odpolední reprise. Ale realisaci poslední své výpravy Jak se vám líbí už neviděl…Scházeli jsme se už jenom pozdě v noci v jeho bytě, abych ho informoval o divadelních událostech. Nosím mu knihy divadelních her a on mě často překvapuje skizzami dekorací a kostymů…A upíná se stále víc a víc ke svému dítěti, které je teď jeho primitivním spolupracovníkem – obratně už překresluje tátovy obrázky [32].
  • Oliviiným černým šaškem a funebráckým Malvoliem z jeho Večera tříkrálového se začal jeho přerod, který se pravděpodobně zformoval za zdmi terezínského ghetta a který, nevyužit novým českým divadlem, skončil náhle zásahem surového velitele terezínské pevnosti někde v roce čtyřiačtyřicátém, kdy po druhé se přihlásil dobrovolně Zelenka-táta do transportu, ve kterém odváželi jeho dítě. Po prvé zaměnil dobrovolně jakž takž snesitelný život v Praze za terezínské ghetto v roce dvaačtyřicátém., kdy se přihlásil do transportu, do kterého byla zařazena jeho rodina a po druhé za necelé dva roky odchází z Terezína za dítětem na poslední cestu někam do Polska------Z této pouti se nevrátil ani on, ani jeho dítě [33].

Bořivoj Srba

  • Zelenkovými nejzdařilejšími pracemi z doby okupace byly výpravy k Salzerovým inscenacím Zkrocení zlé ženy a Jak se vám líbí. V nich oba tvůrci společně usilovali obnovit účinnost Shakespearových her na shakespearovsky prostém pódiovém jevišti: východiskem byl jednoduchý, ale nápaditě členěný půdorys. Zvlášť úspěšně se po této stránce Salzerovi a Zelenkovi podařilo vyřešit scénu k inscenaci Jak se vám líbí, v níž se Zelenka také silně přiblížil malířskému typu poetistické dekorační konvence. Děje hry vyzvedl na kruhové pódium a podstavec o trojí úrovni, a světelnost a smavost komedie se pokusil vyjádřit do zlatova vybarvenou stehovou kresbou stromů ardenského lesa, aplikovanou na organtinových závěsech. Podle kritiky „byl smavý les, jakoby utkaný z par touhy, křehký jako básníkova slova a lehký jako jeho smích“.[34]

Galerie

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a obřízce Archivováno 10. 6. 2020 na Wayback Machine. Židovské náboženské obce v Kutné Hoře
  2. ↑ a b c d e f TVRDÍKOVÁ, Lada. Scénograf František Zelenka. Brno, 2009. závěrečná práce. Filosofická fakulta Masarykovy university Brno. Vedoucí práce Eva Stehlíková. Dostupné online.
  3. ↑ http://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/135951-frantisek-zelenka/
  4. ↑ https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/135951-frantisek-zelenka/
  5. ↑ Osobní svědectví Katherine Haber, sestřenice Fr.Zelenky, In: http://is.muni.cz/dok/rfmgr.pl?lang=en;furl=%2Fth%2F147042%2Fff_m%2F; str. 10, 81
  6. ↑ http://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/135953-gertruda-zelenkova/
  7. ↑ http://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/135961-martin-zelenka/
  8. ↑ LUKEŠ, Zdeněk. ARCHITEKTURA: František Zelenka – 110 let. Neviditelný pes [online]. 2014-06-10 [cit. 2016-06-13]. Dostupné online. ISSN 1212-673X. 
  9. ↑ Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu, XYZ, Praha, str. 55, ISBN 978-80-87285-09-1
  10. ↑ Eva Bobůrková: Z Velhartic za Werichem, In: MF DNES, příl.C, 6.5.2011
  11. ↑ Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. V druhém oddílu knihy "Obrazový průvodce historií Osvobozeného divadla" jsou publikovány nejvýznamnější Zelenkovy scénické návrhy k hrám J. Voskovce a J. Wericha.
  12. ↑ Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, str. 127, ISBN 978-80-87285-09-1
  13. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 590
  14. ↑ Redakční rada: Jubilejní ročenka Kruhu solistů 1946, Městské divadlo na Král.Vinohradech, Praha, 1946, str. 145
  15. ↑ V.Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 159
  16. ↑ Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek&Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str.236
  17. ↑ Opera Brundibár (1943) na stránkách holocaust.cz
  18. ↑ Eva Šormová: Divadlo v Terezíně 1941–1945, Severočeské nakladatelství pro Památník Terezín, Ústí nad Labem, str. 32
  19. ↑ TEMPL, Stephan. Baba : osada Svazu Čs. díla Praha. Praha: Zlatý řez, 2000. 196 s. ISBN 80-901562-4-X. S. 93–95. 
  20. ↑ KOHOUT, Michal; TEMPL, Stephan; ŠLEPETA, Vladimír. Praha - architektura XX. století. 2. vyd. Praha: Zlatý řez, 1998. 220 s. ISBN 80-901562-3-1. S. 38. 
  21. ↑ KOHOUT, Michal; TEMPL, Stephan; ŠLEPETA, Vladimír. Praha - architektura XX. století. 2. vyd. Praha: Zlatý řez, 1998. 220 s. ISBN 80-901562-3-1. S. 157. 
  22. ↑ KOHOUT, Michal; TEMPL, Stephan; ŠLEPETA, Vladimír. Praha - architektura XX. století. 2. vyd. Praha: Zlatý řez, 1998. 220 s. ISBN 80-901562-3-1. S. 40. 
  23. ↑ LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu : Praha a její německy hovořící architekti 1900-1938. Praha: Fraktály, 2002. 217 s. ISBN 80-86627-04-7. S. 34. 
  24. ↑ KOHOUT, Michal; TEMPL, Stephan; ŠLEPETA, Vladimír. Praha - architektura XX. století. 2. vyd. Praha: Zlatý řez, 1998. 220 s. ISBN 80-901562-3-1. S. 76. 
  25. ↑ a b Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 234
  26. ↑ Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 236
  27. ↑ František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 222–3
  28. ↑ Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 173–4, ISBN 80-85625-19-9
  29. ↑ Jan Port: Inscenace sedmi sedmiletek, In:V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907 – 1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 37
  30. ↑ František Salzer: Vzpomínáme na Fr.Zelenku, In: J. M. Kvapil: Jaro Národního divadla 1945, vyd. Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla v Praze, Praha, 1946, str. 186–7
  31. ↑ František Salzer: Vzpomínáme na Fr.Zelenku, In: J. M. Kvapil: Jaro Národního divadla 1945, vyd. Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla v Praze, Praha, 1946, str. 190–191
  32. ↑ František Salzer: Vzpomínáme na Fr.Zelenku, In: J. M. Kvapil: Jaro Národního divadla 1945, vyd. Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla v Praze, Praha, 1946, str. 192
  33. ↑ František Salzer: Vzpomínáme na Fr.Zelenku, In: J. M. Kvapil: Jaro Národního divadla 1945, vyd. Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla v Praze, Praha, 1946, str. 193
  34. ↑ Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 130

Literatura

editovat
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 38
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 244, 246
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 86–7, 112
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 45
  • Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 212
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 145
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 200, 239
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 71, 85, 92, 222–3, 232, 390–1, 416–7
  • Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, str. 55, 82, 127, 131, ISBN 978-80-87285-09-1
  • Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 25–6, 37–40, 42–5, 48
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 135
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 92–3, 151, 189, 225–6, 249, 310, 366, 371–2, 375, 377, 418, 486, 509, 556, 558–560, 588, 598, 610, 615, 619, 627–8, 638, 644, 646, 650, 652, 655–6, 659, 662, 665, 669
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 590–591
  • J. M. Kvapil: Jaro Národního divadla 1945, vyd. Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla v Praze, Praha, 1946, str. 186–193
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 160, 198, 204, 286
  • Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984 str. 153, 159
  • Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 108–9, 111, 114, 116–7, 119, 121, 232–236, 238, vyobraz. 44–7, 49, 99
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 250–1, 255, 272
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 68–9, 97, 164
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • TVRDÍKOVÁ, Lada. Scénograf František Zelenka. Brno, 2009. závěrečná práce. Filosofická fakulta Masarykovy university Brno. Vedoucí práce Eva Stehlíková. Dostupné online.
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 34, 125, 136, 171–2, 181, 371, ISBN 80-85625-19-9
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 72, 132
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 172, 174–8
  • Bořivoj Srba: O nové divadlo, Panorama, Praha, 1988, str. 118, 125, 126, 130, 135
  • Eva Šormová: Divadlo v Terezíně 1941–1945, Severočeské nakladatelství pro Památník Terezín, Ústí nad Labem, str. 21, 29, 55, 65–6, 73–4, 80–1, 96, 111
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 102–3, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Mirko Tůma: Terezínský divadelník, In: Divadelní zápisník, ročník I, 1945–1946, Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, 1946, str. 474–5

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Zelenka&oldid=23970374“