Wikipedie

Colloredové

italsko-česko-rakouský šlechtický rod

Colloredové (později Colloredové z Wallsee[pozn. 1][pozn. 2] a Colloredo-Mansfeldové) jsou starý italsko-rakouský rod. Do českých zemí přišli během třicetileté války. Svůj původ odvozují od rodu pánů z Waldsee.

Colloredové z Wallsee
Erb rodu Colloredo
ZeměItálieItálie Itálie
České královstvíČeské království České království
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Tituly
  • Hodnostní korunka náležící titulu svobodný pán 1588 svobodní páni (Rakousko)
  • Hodnostní korunka náležící titulu svobodný pán 1591 svobodní páni von Wallsee (Říše)
  • 1711 titul vysoce urozený (Hoch- und Wohlgeboren)
  • Hodnostní korunka náležící titulu hrabě 1724 hrabata (Říše)
  • Hodnostní korunka náležící titulu kníže 1763 knížata – dědičný knížecí stav pro prvorozeného syna (České království)
  • Hodnostní korunka náležící titulu kníže 1763 knížata – dědičný knížecí stav pro prvorozeného syna (Říše)
  • 1825 titul Jasnost (Durchlaucht)
  • POZNÁMKY:
  • 1723 nejvyšší dědičný stolník Českého království
  • 1737 přijetí do švábského kolegia říšských hrabat
  • 1765 uherský inkolát
  • 1777/1789 spojení jmen a erbů Colloredo-Mannsfeld, dědic titulu hrabě z Mannsfeldu
  • 1861 dědičný člen rakouské Panské sněmovny
Rok založení11. století (v Čechách od 17. století)
Větve rodu
  • Colloredové
  • Asquilinova († 1693)
  • bernardovská
  • mantovská († 1813/1815)
  • česká († 1859)
  • Weikardova
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

editovat

Colloredo-Waldsee

editovat
 
Hradní věž bývalého hradu Mels u Colloredo di Monte Albano (Torre del Castello di Mels)
 
Zámek Colloredo v centru městečka Colloredo di Monte Albano (r. 1967)
 
Zámek Dobra (německy Schönfeld, slovinsky Dobrovo, nyní součást (občiny Brda)
 
Pohled na ves Fojana (německy Bertoldsdorf, italsky Fleana, nyní součást občiny Brda) s kostelem sv. Floriána

Nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee, družiník císaře Oty I., s kterým v roce 962 táhl do Itálie. Jeho synové Liebhard (Heliabordus / Liabordo) a Jindřich (Henricus / Heinrich) doprovázeli o několik let později římského krále Konráda II. při jeho cestě do Říma, kde byl v roce 1027 korunován papežem Janem XIX. císařem Svaté říše římské. Bratr Jindřich se vrátil s císařem do Německa, kde rodová větev pánů z Waldsee Reinprechtem a jeho dcerou Barborou (provdanou von Schaumburg) vymřela. Heliabordus zůstal v Itálii. V roce 1025 mu aquilejský patriarcha Poppo dal lénem místohrabství ve Furlansku s hradem Mels.[3]

Glizojův syn Vilém z Waldsee a Melsu († 1303) prodal na počátku 14. století Venzone, a jelikož v té době nevlastnil žádné sídlo, které by jeho rodině poskytovalo bezpečí, požádal patriarchu Ottobuona de Razzi o svolení k výstavbě nového rodového sídla na panství Mels a to na výšině nedalo vsi Colloreda. Povolení obdržel 14. prosince 1303 pod podmínkou, že nový hrad (gossitudinis Domini Guilelmi in Villa Colloreto Domum) bude lénem kostela v Aquileji (Basilica di Santa Maria Assunta). Ves byla pravděpodobně pojmenována podle tehdejšího okolního lískového porostu a lískového houští (latinsky Coryletum).[4][5]

Název hradu Colloredo převedl Vilém také na svůj rod, aby jej odlišil od dosavadních větví se sídly na hradě Albana (Castello di Albana, nyní součást obce Prepotto)[6] a hradě Prodolone (Castello di Prodolone),[7] (nyní součást obce San Vito al Tagliamento).[8] Následně pak existovaly tři rodové větve: Mels-Albana, Mels-Prodolone a Mels-Colloredo.[9][10]

Asquinova větev Colloredů

editovat

Asquino I., prvorozený syn Viléma (Guglielmo) visconta z Melsu a pána z Venzone a Colloreda, se oženil s Amorosou, dcerou Asquina z Varmo (Vildivar) a Persu.[pozn. 3] Z manželství pošli 4 synové, z kterých zanechal potomstvo jen Nicolaus (r. 1385) a to syny: 1. Heinricha, 2. Johanna, 3. Adalricha a 4. Asquina II; Johann zemřel bezdětný, Heinrich měl syna Otu († bez potomků) a Wilhelma (Viléma) II., jehož syny byli Heinrich II. a Anton († bez potomků); Adalrichovým synem byl Nicolaus III., jehož syny byli Pantaleone II. (bezdětný) a Asquino II., který po sobě zanechal syny: 1. Fiorina († svobodný); 2. Jakoba († svobodný); 3. Nicolause II., jež měl syny Bertina a Aldigeria, přičemž Bertinův rod žil ještě po dvě generace, Aldigerio po sobě zanechal jen jednoho syna Anton II. († 1500 svobodný); 4. Johanna III., jehož potomstvo se během osmi generací rozrostlo do několika rodových větví a kolem roku 1700 Ludvíkem IV. vymřelo po meči. Ludvíkova dcera Maria Josepha Colloredo se provdala za Norberta Ernesta hraběte Liebsteinsky z Kolowrat;[11] 5. Friedricha II., jehož potomstvo získalo statky jejich příbuzných pánů z Waldsee, šlechtické hodnosti, privilegia a zřídilo si sídlo v Rakousku a Čechách.[12]

Z manželství Friedricha II. pošli synové: 1. Johann Baptist, jehož syn Vicardo zemřel bezdětný († 1568); 2. Ludwig, který měl dva syny: Thomase a Augustina (oba svobodné); 3. Johann III., jehož syn Anton IV. nezanechal potomky; 4. Friedrich III., který byl r. 1511 zavražděn (Savorgnan) a jehož syny byli: 1. Hieronymus I. († svobodný); 2. Johann V. († svobodný); 3. Mario, který byl r. 1586 hejtmanem Gemony (nyní Gemona del Friuli) a zanechal po sobě syny: 1. Hieronyma II.; 2. Livia; 3. Sillu; 4. Fulvia; 5. Friedricha IV.; 6. Lelia; 7. Ludvíka II. († 1598).[12]

Tři ze synů Maria (Marzio) z Colloreda dosáhli na rakouském dvoře významného postavení: 1. Fridrich IV., komorník císaře Ferdinanda I. a vyslanec na anglickém dvoře královny Alžběty, jež získal léno Dobra (Schönfeld, též Dobrovo) se vsí Flojanou (Bertoldsdorf, též Fojana, Fleana) a Cosarnem (nyní Kozarno); 2. Lelio, rytíř a komtur Maltézského řádu a kapitán kavalérie; 3. Ludvík II., ministr císaře Rudolfa II.; přičemž Ludvík II. a jeho bratr Lelio byli přijati do šlechtického stavu v hodnosti svobodných pánů na Gorizii (Görz) a uznáni se všemi privilegii potomky pánů z Waldsee. Císař Rudolf II. dne 19. března 1588 Fridrichovi, Leliovi a Ludvíkovi a všem ostatním členům z větve Asquina šlechtický stav potvrdil a dekretem z 31. července 1591 jim udělil dědičný titul říšských svobodných pánů (barona) s predikátem z Waldsee a potvrdil užívání tohoto rodového erbu.[13][pozn. 4]

Ludvík III. hrabě z Colloreda a Waldsee (1631–1693), syn Jeronýma IV. (1582–1638), se 20. srpna 1661 oženil s Marií Susannou Eleonorou hraběnkou z Zinzendorfu a Pottendorfu (1644–1704). Z manželství pošla jediná dcera Marie Josepha Antonie hraběnka z Colloreda a Waldsee (15. červenec 1672–1736 St. Pölten), jež se provdala za Leopolda Philippa knížete de Montecuccoli (1662–1698).[15] Manželství zůstalo bezdětné.

Marie Josepha Antonie kněžna de Montecuccoli zdědila v roce 1673 po svém otci hraběti Ludvíku III. Colloredovi z Waldsee česká panství Dymokury a Smidary, dům ve Vídni a na předměstí zahradu. Po soudní při (1701–1704) musela část dědictví postoupit příbuznému Jeronýmovi IV. z Vicartovy větve. Fideikomisní panství Opočno a Počernice, dolnorakouské alodiální panství Staatz se dvorcem Siebenhirten (nyní část obce Mistelbach) a Velim (Föllim, nyní část obce Poysdorf) tak obdržel Jeroným IV. hrabě z Colloreda a Waldsee (1674–1726). Kamilovi IV. (1712–1797) z Bernardovy větve odkázala po otci zděděná léna Dobra (německy Schönfeld, italsky Dobra, slovinsky Dobrovo, nyní Občina Brda) a Floyana (německy Bertoldsdorf, italsky Fleana, slovinsky Fojana, nyní Občina Brda), která Kamil kvůli dluhům prodal bratrovi Karlovi Ludvíkovi.[16]

Vicartova větev Colloredů

editovat
 
Santa Sofia s palácem, v držení Colloredů 1615–1794

Jeroným /Girolamo IV. Colloredo z Waldsee (1674–1726), syn Ferdinanda /Federica (1635–1689),[17] přeložil sídlo své rodiny do Rakouska a Čech, v roce 1723 získal se svým bratrem Rudolfem (1676–1750) dědičný úřad nejvyššího zemského stolníka (jídlonoše) Českého království (Obersterbland-Truchsess des Königreiches Böhmen) a stal se zakladatelem knížecí linie Colloredo-Mansfeld. S chotí hraběnkou Janou Karolínou Kinskou (1675–1755)[18] měl čtyři syny: Karla, rytíře a komtura Řádu německých rytířů, čestného majitele a plukovníka rakouského pěšího pluku, polního maršálka a zplnomocněného ministra v Rusku, Anglii a Flandrech; Filipa, klerika, jež zemřel v 19 letech v Římě; Antona, velkopřevora v Čechách, vrchního majitele rakouského pěšího pluku a maršála císařovny Marie Terezie a Rudolfa Josefa I.

Rudolf Josef I., rytíř zlatého rouna, skutečný tajný rada a konferenční ministr, nejvyšší komoří, dědičný nejvyšší zemský stolník v Čechách a říšský vicekancléř byl 29. prosince 1763 povýšen do říšského knížecího stavu s titulem urozeného pána a 24. prosince 1764 mu byl knížecí titul udělen dědičně v primogenituře. S chotí Marií Gabrielou ze Starhembergu měl čtyři syny: Hieronyma, salcburského knížete-arcibiskupa, vicekancléře Svaté říše římské a vyslance u Svatého stolce; Josefa, rakouského polního maršála; Václava, komtura Řádu německých rytířů, rakouského polního maršála a ministr války; a Františka Gundakara, říšského vicekancléře a vrchního komisaře u Říšské soudní komory a který se oženil s hraběnkou Maria Isabellou z Mansfeldu.[19]

  • 12. květen 1623: císař Ferdinand II. udělil titul „Wohlgeboren“ (Vysokorodný) Leliovi, Jeronýmovi a Rudolfovi z Colloreda
  • 10. května 1624: císař Ferdinand II. povýšil do hraběcího stavu Rudolfa a Jeronýma z Colloreda hrabata z Waldsee a pány z Dobry (Schönfeld /Dobrovo) a Flegny (Flojana/Bertoldsdorf)
  • 12. července 1646: český inkolát pro hraběte Horáce II. z Colloreda (1568–1646)
  • 20. března 1666: moravský inkolát v panském stavu pro Ludvíka III. z Colloreda hraběte z Waldsee († 1693)
  • 14. září 1671: český inkolát pro Ferdinanda (1635–1689) a Mikuláše z Colloreda hraběte z Waldsee
  • 7. prosince 1694: český inkolát pro hraběte Jeronýma IV. z Colloreda (1674 - 1726)
  • 27. února 1711: udělení titulu urozený pán (Hochwohlgeboren) bratrům Jeronýmovi IV. (1674–1726) a Rudolfovi (1676–1750) hrabatům z a na Colloredu, svobodným pánům z Waldsee, Opočna, Tloskova (Floskau) a Stožce (Staatz)
  • 27. května 1715: moravský inkolát v panském stavu pro Jeronýma IV. hraběte z a na Colloredu (1674–1726)
  • 24. prosince 1763: udělení říšského knížecího stavu a titulu urozeného pána, knížecí stav dědičný v primogenituře pro Rudolfa Josefa I. hraběte zu Colloredo (1706–1788)[13]

Do Čech přišli v 17. století Rudolf s Jeronýmem a získali zde majetek i postavení mezi českou šlechtou. Jeroným bojoval po boku Valdštejnů v bitvě u Lützenu a po smrti generalissima Valdštejna ztratil Slezsko, za což byl potrestán, později však byl omilostněn. Zemřel při další prohrané bitvě přímo ve válečné vřavě roku 1638.

Velkopřevor maltézského řádu a zemský velitel císařského vojska v Čechách, Rudolf Colloredo (1585–1657), v roce 1648 ubránil Prahu před Švédy a po válce zde zůstal natrvalo.

V roce 1763 povýšil císař František I. Štěpán do říšského hraběcího stavu Rudolfa Josefa, který působil v císařské ministerské radě. Vrchní velitel benátského vojska, Jan Colloredo, bojoval ve třicetileté válce, padl na Krétě při bojích s Turky roku 1649.

Colloredo-Mansfeldové

editovat
 
Colloredo-Mansfeldský palác v Praze

Antonín Theodor se roku 1760 stal maršálem a v letech 1777–1811 prvním olomouckým arcibiskupem. František de Paula Gundakar I. (1731–1807) si vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou, díky níž získal mimo jiné panství Dobříš, Obořiště a později ještě zdědil Nepomuk a Zelenou Horu. On i jeho potomci užívali jména Colloredo-Mansfeld.

Další příslušníci rodu převážně působili v armádě či ve státních službách. Jeroným Mansfeld (1842–1881) byl například rakousko-uherským politikem a předlitavským ministrem zemědělství.[20][21]

Část rodiny se po roce 1918 vystěhovala do USA. Franz Ferdinand Colloredo-Mansfeld (1910–1944) se roku 1941 přihlásil jako dobrovolník do britské armády a roku 1944 padl jako stíhač RAF.

V září 1939 se Jeroným Colloredo-Mannsfeld (1870–1942) připojil k Národnostnímu prohlášení české šlechty, stejně jako jeho synové Josef (1910–1990), Jeroným (1912–1998) a Weikhard (1914–1946, ten se zúčastnil už první deklarace 17. září 1938).[22] V roce 1942 byli všichni členové rodu, včetně těch žijících v zahraničí, prohlášeni za „nepřátele říše“ a veškerý jejich majetek v Čechách a Rakousku byl zabaven Německou říší.

Rodový majetek v Rakousku byl Colloredo-Mannsfeldům navrácen již v roce 1948, zatímco v České republice teprve po roce 1990, kdy v rámci restitucí získala rodina zpět část svého někdejšího majetku (zámky v Dobříši a ve Zbirohu a přibližně 20 000 ha lesů a rybníků), který jim byl již podruhé vyvlastněn při vysídlení německého obyvatelstva po druhé světové válce.

Současnost a restituce

editovat
 
Letecký pohled na zámek Dobříš a přilehlý rybník
 
Brána zámku Dobříš
 
Majetek Colloredo-Mannsfeldů; přírodní rezervace Hradec
 
Dobříš, rybník Papež, součást majetku
 
Hájovna Jelení Palouky u Malého Chlumce
 
Zámek Opočno, bývalé rodové sídlo, dnes předmětem restitučního sporu
 
Rodný dům Františka Kupky, dnes české sídlo Kristiny Colloredo-Mansfeld

Dobříš

editovat

Členové rodu v současnosti žijí převážně v zahraničí. Střídavě také v Česku žije Jerome Colloredo-Mannsfeld (* 1949), a sice právě na zámku v Dobříši, který rod získal v rámci restitucí v roce 1998 zpět do vlastnictví. Dobříšské pozemky byly vydány stejným dílem Jeromovi a jeho sestřenici Kristině, dceři Josefa Colloredo-Mansfelda († 1990) v roce 2006. V dobříšském zámku dnes sídlí dvě muzea a hotel s restaurací.[23]

Zbiroh

editovat

Rod uplatňoval restituční právo na zámek Zbiroh. Zámek byl Jeromovi Colloredo-Mansfeldovi vrácen již v roce 1990, ten jej však vzápětí prodal zpět českému státu.

Opočno

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Kristina Colloredo-Mansfeldová a Opočno (zámek).

O někdejší majetek opočenské větve rodu se vedou vleklé restituční spory. V roce 1991 byly Kristině Colloredo-Mansfeldové a jejímu bratranci Jeronýmovi v restituci vráceny lesy a nemovitosti s výjimkou opočenského zámku. Právě ten je od té doby předmětem restitučního sporu, který je veden ve dvou soudních procesech: jednak o zámek samotný, který skončil roku 2020 u Ústavního soudu a o rok později u Evropského soudu pro lidská práva, oba soudy rozhodly ve prospěch českého státu. Druhý proces, o mobiliář zámku Colloredo-Mansfeldové v roce 2023 vyhráli, ale stát se nejspíše odvolá. Dále roku 2000 bylo Colloredo-Mansfeldům navráceno 68 obrazů ze zámecké expoxice. [24]

Příbuzní

editovat

Byli spojeni s Černíny z Chudenic, Auerspergy, Mansfeldy, Kolowraty, Collalty (et San Salvatore).

Erb

editovat

Původní erb hrabat z Colloreda byl štít v jehož černém poli bylo stříbrné břevno, později na břevno přidali císařského orla. Jako knížata pozměnili svůj znak, který byl čtvrceným štítem s původním znakem uprostřed. Do jednotlivých částí umístili erby dalších rodů.

Pravopis Mannsfeld a Mansfeld

editovat
 
Zámek Gstatt v Rakousku

Rodina knížat a hrabat Mansfeldů, případně rodu Mansfeld-Fondi se původně psala s jedním n. U příležitosti sňatku Františka Gundakara Colloreda (1731–1807) s Marií Isabelou Mansfeldovou, poslední příslušnicí rodu, byla v roce 1789 vyhotovena listina o sjednocení jména Colloredo-Mannsfeld, v níž bylo jméno Mansfeld chybně uvedeno se dvěma n. Přestože se jednalo o zjevnou chybu, od té doby je jediná oficiální a správná verze Mannsfeld.

Existuje ovšem jedna výjimka. Josef III. (1910–1990) se s ohledem na historickou pravdu začal psát s jedním n a tak to také zanesl v emigraci do svých dokumentů. Proto se také jeho dcera Kristina, která se po rozvodu vrátila k dívčímu příjmení, píše Colloredo-Mansfeldová s jedním n. Kromě ní a jejích potomků se všichni členové rodu píší Colloredo-Mannsfeld.[25]

Význačné osobnosti rodu

editovat

Linie Waldsee/Wallsee

editovat

Linie Waldsee-Mels

editovat

Linie Man(n)sfeld

editovat


Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Pánové z Walsee (také z Wallsee, Walchsee, Walse, Walsse, Wallssee, Waldze, původně z Waldsee, italsky Valsa) pocházeli ze Švábska z Bad Waldsee (See der Walschen/Welschen). Název obce je odvozen z germánského označení pro Římany Welsche nebo Walsche, v pozdější němčině a ještě ojediněle dnes se slovo Welschen používá k označení románských národů zejm. Italů – česky Vlaši. V matrikách města Opočna se však uvádí Colloredo Waldsee.[1]
  2. ↑ K tvaru „Walsee“ je v časopise „Zeitschrift für Baiern und die angränzenden Länder“ z roku 1816 poznámka, že správnější je tvar „Waldsee“, leč se vztahuje k malému hrabství Waldsee, k hradu a městečku Waldsee, které je obklopeno též jezerem Waldsee.[2]
  3. ↑ Pers je malé městečko, které je součástí obce Majano v provincii Udine. Kdysi zde stával stejnojmenný hrad.
  4. ↑ Okněžněné hrabství Gorice a Gradiška: Johann hrabě von Ortenburg prodal v roce 1591 zámek Dobra a zboží ve vsi, zboží Flojana a Cosarna, zboží S. Martino, Quisca, Gardina atd. Fridrichovi svobodnému pánu z Colloredo-Waldsee. V roce 1785 držel jurisdikci Albona s obcemi Albona a Slabnico; jurisdikci Nosna; jurisdikci Selosenchia; jurisdikci Vedrignano a jurisdikci Dobra „Karel hrabě z Colloreda“.[14]

Reference

editovat
  1. ↑ Matrika č. 136-00004, s. 94. vychodoceskearchivy.cz [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-05-26. 
  2. ↑ ÖNB-ANNO - Zeitschrift für Baiern und die angränzenden Länder, 1816, Heft 1, Seite 43 (37): Hieronymus Graf von Colloredo. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2021-09-20]. Dostupné online. 
  3. ↑ Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, 1. kapitola.
  4. ↑ Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 70.
  5. ↑ Meaning of coryletum (coryleta, coryleti, coryletis, coryleto, coryletorum, coryleti) in Latin-English dictionary. worldofdictionary.com [online]. [cit. 2021-09-19]. Dostupné online. 
  6. ↑ Castello di Albana (Prepotto). consorziocastelli.it [online]. [cit. 2021-09-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ Castello di Prodolone. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  8. ↑ Prodolone (mapa). Mapcarta [online]. [cit. 2021-09-19]. Dostupné online. (německy) 
  9. ↑ Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889.
  10. ↑ Familiengeschichte - Colloredo-Mannsfeld. www.colloredo-mannsfeld.com [online]. [cit. 2021-09-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-01-16. 
  11. ↑ Maria Josepha Colloredo. de.rodovid.org [online]. [cit. 2021-10-08]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 136–140.
  13. ↑ a b Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 140–145.
  14. ↑ Erläuterungen zum Historischen Atlas der österreichischen Alpenländer. 1. Abteilung: Die Landgerichtskarte. Teil 4, 1: Kärnten, Krain, Görz und Istrien. Kärnten, Görz und Gradizca von Jaksch, August von; Pirchegger, Hans; Wutte, Martin; Hauptmann, Ludmil, Mell, Anton, 1914, s. 283–284.
  15. ↑ Family tree of Maria Josepha Antonia von Colloredo. Geneanet [online]. [cit. 2021-09-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Monika Prüller, Karl Gutkas: Das Karmelitinnenkloster "Unsere Liebe Frau vom Berge Karmel" zu St. Pölten (1706–1782), Selbstverlag des NÖ Instituts für Landeskunde, 1992, s. 24–25.
  17. ↑ Monatsblatt des Heraldisch-Genealogischen Vereines „Adler“, Volume 4, Seite 393 (405): Ferdinand a jeho choť Felicitas hraběnka von Rabatta. [s.l.]: Druck von Carl Gerold & Sohn, 1900 Dostupné online. (German) 
  18. ↑ Gräfin Johanna Caroline Kinsky von Wchinitz und Tettau b. 27 Jul 1675 Praha, Böhmen d. 23 Feb 1755 Wien, Österreich: Geneagraphie - Families all over the world. www.geneagraphie.com [online]. [cit. 2021-09-19]. Dostupné online. 
  19. ↑ Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 151–155.
  20. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 587. 
  21. ↑ Obora Aglaia [online]. prostor-ad.cz [cit. 2013-03-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-16. 
  22. ↑ DROCÁR, Jan; LOUŽECKÝ, Pavel. Historická šlechta: Colloredo-Mannsfeldové. www.historickaslechta.cz [online]. [cit. 2019-06-22]. Dostupné online. 
  23. ↑ Kontakt na majitele na oficiálních stránkách zámku Dobříš
  24. ↑ https://www.denik.cz/krimi/spor-o-mobiliar-opocenskeho-zamku-je-znovu-u-soudu-20220407.html
  25. ↑ Ergänzende Anmerkungen: Mannsfeld oder -Mansfeld? [online]. Colloredo-Mannsfeld [cit. 2019-07-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-16. (německy) 

Literatura a kvalifikační práce

editovat
  • ZECHOVSKÁ, Markéta. Současné šlechtické rody pohledem médií (1990–2011). Dvě sondy: Colloredo-Mansfeldové a Kinský. Liberec, 2013 [cit. 2021-03-11]. 184 s. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie. Vedoucí práce PhDr. Milan Svoboda, PhD.. Dostupné online.
  • HOŘEJŠ, Miloš. Podnikatel z donucení? Podnikatelské aktivity Josefa Jeronýma knížete Colloredo-Mannsfelda (1866–1957). Vydala Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě jako spis OU č. 176/2008. Výstup z mezinárodní konference Šlechtic podnikatelem – podnikatel šlechticem. 2008, roč. Nobilitas in historia moderna, první ročník, s. 137–159. Dostupné online. 
  • ZBORANOVÁ, Veronika. Obrazová sbírka šlechtického rodu Colloredo-Mansfeld na zámku Opočno se zaměřením na barokní neapolskou malbu. Brno, 2006 [cit. 2021]. 87 s. Diplomová práce. Seminář dějin umění Masarykovy univerzity v Brně. Vedoucí práce prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc.. Dostupné online.
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. 1. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Colloredové, s. 34–35. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Colloredové&oldid=24477057“