Hieronymus VIII. Colloredo-Mannsfeld
Hieronymus VIII. z Colloredo-Mannsfeldu, případně Jeroným starší z Colloredo-Mannsfeldu (celým jménem Hieronym František de Paula Alfréd Arnošt Hubert Maria hrabě z Colloredo-Mannsfeldu,[1] německy Hieronymus Franz de Paula Alfred Ernst Hubert Maria Graf von Colloredo-Mannsfeld;[2] 3. listopadu 1870 Dobříš[1] – 29. srpna 1942 Praha)[3][4] byl český šlechtic z rodu Colloredo-Mannsfeldů, námořní důstojník, vojenský diplomat, ústřední ředitel colloredovských majetků a signatář Prohlášení české šlechty ze září 1939.
| Jeroným VIII. z Colloredo-Mansfeldu | |
|---|---|
| Rakousko-uherský námořní atašé v Berlíně | |
| Ve funkci: 28. srpna 1911 – březen 1918 | |
| Panovník | František Josef I., Karel I. |
| Rakousko-uherský námořní atašé v Tokiu (od roku 1906 pro Japonsko a Čínu) | |
| Ve funkci: 28. ledna 1904 – červenec 1907 | |
| Panovník | František Josef I. |
| C. k komoří | |
| Ve funkci: 1895 – 1918 | |
| Panovník | František Josef I., Karel I. |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Rakousko-Uhersko,  Československo |
| Doba služby | 1889 – 1. listopadu 1918 – 1. ledna 1919 |
| Hodnost | plukovník lodního vojska |
| Narození | 3. listopadu 1870 Dobříš Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 29. srpna 1942 (ve věku 71 let) Praha  Protektorát Čechy a Morava |
| Místo pohřbení | Opočno |
| Titul |  hrabě (z knížecí rodiny) (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává) |
| Choť | (1909–1926) Berta Kolowrat-Krakowská (1890–1982) |
| Rodiče | Hieronymus VII. Colloredo-Mannsfeld (1842–1881) a Aglaja Festeticsová de Tolna (1840–1897) |
| Děti | 1. Josef III. (1910–1990) 2. Hieronymus IX. (1912–1998) 3. Weikhard (1914–1946) 4. Friedrich (1917–1991) |
| Příbuzní | bratr: Josef II. Colloredo-Mannsfeld (1866–1957) sestra: Johanna Colloredo-Mannsfeldová, provd. Schönburg-Hartensteinová (1867–1938) sestra: Marie Terezie Colloredo-Mannsfeldová, provd. Trauttmansdorff-Weinsbergová (1869–1960) sestra: Ernestina Colloredo-Mannsfeldová, provd. Steinlechnerová (1873–1961) sestra: Ida Colloredo-Mannsfeldová (1875–1887) děd: Josef I. z Colloredo-Mannsfeldu (1813–1895) vnuk: Jerome (Hieronymus X.) Colloredo-Mannsfeld (* 1949) švagr: Alois Schönburg-Hartenstein (1858–1944) |
| Zaměstnání | politik |
| Profese | námořník a diplomat |
| Náboženství | římskokatolické |
| Ocenění | rytíř Řádu železné koruny 3. třídy (1907) rytíř Císařského rakouského řádu Leopoldova (1918) |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Původ a život
editovatNarodil se jako mladší syn následníka knížete a pozdějšího ministra zemědělství Předlitavska Hieronyma Ferdinanda z Colloredo-Mannsfeldu (1842–1881)[pozn. 1] a jeho manželky Aglaji, roz. hraběnky Festeticsové z Tolny (1840–1897). Otec mu brzy zemřel, proto ho ovlivňovala především matka a dědeček Josef I. František (1813–1895), který byl hlavou rodu. Měl pět sourozenců. Jeho starší bratr Josef II. (1866–1957) se stal 6. knížetem. Strýc František (1847–1925) zdědil statek Sierndorf v Dolních Rakousích a stal se zakladatelem sierndorfské linie.[pozn. 2]
V roce 1895 získal čestný úřad c. k komořího.[3][7] Zvolil si kariéru důstojníka. Sloužil v rakousko-uherském vojsku, byl námořním kapitánem.[3] Jako správný dobrodruh přeplul s dvoučlennou posádkou na malé jachtě Atlantský oceán.[2] Po složení maturity byl v listopadu 1889 přiřazen na tehdy už zastaralou fregatu Novara, později na šroubovou korvetu Minerva nebo Radetzky. Jeho úkolem bylo provádět meteorologická měření.[8] Na spodní část pravého předloktí si nechal vytetovat své iniciály HCM.[8] Do února 1891 navštěvoval námořní školu v Pule a stal se námořním kadetem 2. třídy. Potom byl důstojnickým čekatelem, musel si doplnit znalosti z nautických předmětů. V prosinci 1896 se stal praporčíkem řadové lodi.[8] Povolání ho ne zcela uspokojovalo, proto službu přerušil na půl roku v červnu 1897 a znovu, to už byl poručíkem řadové lodi 2. třídy, od srpna 1900 do října 1901. Placené volno využil k cestám po Severní, Střední a Jižní Americe.[8] Dne 28. ledna 1904 byl jmenován námořním atašé v Tokiu, v roce 1906 i pro Čínu.[9] Byl několikrát odměněn. V roce 1906 přijal turecký Řád Osmanie 4. třídy a japonský Řád posvátného pokladu 4. třídy.[9] V roce 1907 se stal rytířem Řádu železné koruny 3. třídy.[3] Po odchodu z vojenské diplomacie v červenci 1907 se vrátil k námořnictvu. K 1. lednu 1908 byl povýšen na poručíka řadové lodi 1. třídy.[10] Působil na několika plavidlech, mezi nimi od konce února do konce srpna 1911 na bitevní lodi Erzherzog Franz Ferdinand.
Mezi 28. srpen 1911 a březnem 1918 zastával úřad prvního rakousko-uherského námořního atašé v Berlíně.[10] Tehdy se jeho kariérní postup uspíšil. Povýšil na korvetního kapitána (major, 1912), fregatního kapitána (podplukovník, 1915) a konečně na kapitána řadové lodi (plukovník, květen 1918).[10] Získal také mnoho řádů – pruský Řád červené orlice 3. třídy (1912), Železný kříž 2. (1915) a 1. třídy (1917), Hanzovní kříže měst Brémy, Hamburk a Lübeck (1918), tureckou stříbrnou Válečnou medaili (1917), pruský Řád koruny 2. třídy s meči (1918), rakouský Vojenský záslužný kříž 3. třídy s válečnou dekorací (1916), v roce 1917 mu k Řádu železné koruny 3. třídy přibyla válečná dekorace a u příležitosti jeho odchodu z úřadu v roce 1918 se stal rytířem Leopoldova řádu s válečnou dekorací.[11][3] Dne 31. března byl jmenován velitelem bitevní lodi Zrinyi. Z aktivní služby odešel 1. listopadu 1918. K 1. lednu 1919 odešel v hodnosti československého plukovníka lodního vojska do výslužby, protože češtinu ovládal jen velice špatně.[12]
V dubnu 1918 se usídlil na zámku Zbiroh.[13] Tam se setkával s Alfonsem Muchou (1860–1939), který na zámku pracoval na svém monumentálním díle Slovanská epopej. Na Zbiroh často přijížděl i Hieronymův švagr a automobilový závodník Alexander Kolowrat (1886–1927). Bydlel tak také Hieronymův stejnojmenný synovec zvaný Motus (1895–1948), syn Marie Terezie z Colloredo-Mannsfeldu (1869–1960) a Karla z Trauttmansdorffu (1864–1910).
I v době republiky zůstal Hieronymus Starorakušanem (Altösterreicher, nikoli ve významu národnostním) a legitimistou (stoupencem Habsburků).[7] Při sčítání lidu se přihlásil k německé národnosti.[12][pozn. 3] Od poloviny 20. let 20. století se naplno věnoval správě majetku. Kvůli nerovnému sňatku syna Josefa (III.) s Annou Marií Rablovou se zhoršily vztahy s bratrem Josefem (II).
Dobře maloval, texty jeho deníků doplňovaly obrázky.[2] Sbíral mince,[15] zajímal se o automobilismus. Měl automobily značek Austro-Daimler a Tatra.[16]
Zemřel v Praze 29. srpna 1942 na rakovinu plic s následnými metastázemi do mozku.[17] Bývalým zaměstnancům bylo zakázáno se zúčastnit jeho pohřbu a on nesměl být uložen v rodinné hrobce v Opočně.[18][pozn. 4]
Majetek
editovat
Vlastnil akcie opočenského pivovaru v hodnotě 2 miliony korun a dále měl uloženy 2 miliony korun v cenných papírech.[19] V roce 1912 koupil od dědiců Karla Wesselého za 4 250 000 korun velkostatek Žinkovy se zámkem,[20] již v roce 1916 tento majetek prodal plzeňskému podnikateli Karlu Škodovi.[21] Po roce 1918 koupil dům na Novém Městě pražském v Palackého ulici 1 za 2,4 milionu korun. Ve Vršovicích nechal postavit činžovní dům za 1,3 milionu korun. Na Zbirohu provozoval prodělečnou farmu na chov stříbrných lišek.[19]
Kníže Josef II. adoptoval v roce 1929 Hieronymovy syny a už v roce 1925 na ně přepsal majetek. Hieronymus byl jmenován doživotním ústředním ředitelem všech colloredovských majetků (Opočno, Zbiroh a Dobříš) v Československu.[15] Josef II. si ovšem nechal vyplácet vysokou několikamilionovou roční rentu a náhrady za pozemkové reformy. Kvůli marnotratnému Josefově přístupu bylo Hieronymovi znemožněno provádět na velkostatcích jakékoli větší investice.[22]
Hieronymus koupil v roce 1929 v dražbě od banky Bodencreditanstalt za 6 milionů šilinků lesní velkostatek o výměře téměř 13 tisíc hektarů a zámek Gstatt u města Öblarn ve Štýrsku. Na koupi si Hieronymus půjčil u bratra.[23] Předtím ho do konkurzu přivedl v roce 1924 Karl Heinrich hrabě Bardeu.[13][pozn. 5]
V prosinci 1940 uvalili nacisti vnucenou správu na Opočno (podíl Josefa III.), v listopadu 1941 na Dobříš (podíl Weikharda) a v roce 1942 byly všechny rodové statky zkonfiskovány.[17]
Rodina
editovatV katedrále svatého Štěpána ve Vídni se 10. srpna 1909 oženil s o dvacet let mladší Bertou Kolowrat-Krakowskou (21. června 1890 Týnec u Klatov – 28. ledna 1982 Auch, Francie), dcerou Leopolda Filipa hraběte Krakowského z Kolowrat (1852–1910) a jeho manželky Nadine baronesy von Huppmann-Valbella (1858–1942).[3] Sňatek skončil 8. ledna 1926 rozvodem. Berta se totiž zamilovala do amerického černošského zpěváka Rolanda Hayese (1887–1977) a rodinu opustila.[24][pozn. 6] Narodili se jim čtyři synové. Kromě nejmladšího všichni podepsali Prohlášení české šlechty ze září 1939.
| Pořadí | Jméno | Datum a místo narození | Datum a místo úmrtí | Svatba a choť | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|
| 1. | Josef III. | 4. 6. 1910 Pula | 30. 1. 1990 Salcburk | I. ⚭ 25. 3. 1939 Reith: Anna Maria Rabl (11. 6. 1908 Innsbruck – 25. 6. 1953 Beamsville, Ontario) |
Jeho jediná dcera Kristina (* 1940) neúspěšně žádala o restituci zámku Opočno. |
| II. ⚭ 1. 3. 1988 Mnichov: Antonia Raumer (* 20. 5. 1922 Mnichov) | |||||
| 2. | Hieronymus (Jeroným) IX. | 9. 6. 1912 Berlín | 12. 12. 1998 Zbiroh | ||
| 3. | Weikhard (Vikard) | 29. 7. 1914 Berlín | 17. 6. 1946 St. Lary, Francie | ||
| 4. | Friedrich (Bedřich) | 3. 4. 1917 Berlín | 9. 7. 1991 Öblarn, Rakousko | I. ⚭ 4. 6. 1946 St. Moritz (rozvod 7. 5. 1955 Rosenheim): Christa von Kries (4. 6. 1922 Hamburg – 12. 9. 1972 Dubrovník) |
Jeho syn Jerome Colloredo-Mannsfeld (* 1949) se v roce 1998 stal 9. knížetem. |
| II. ⚭ 20. 10. 1975 Vídeň: Martine Andrieux (* 8. 5. 1937 Saigon) |
Vývod z předků
editovat| František de Paula Gundakar z Colloredo-Mannsfeldu | ||||||||||||
| Ferdinand z Colloredo-Mannsfeldu | ||||||||||||
| Marie Isabela z Mansfeldu | ||||||||||||
| Josef I. z Colloredo-Mannsfeldu | ||||||||||||
| Ludwig Anton Ziegler | ||||||||||||
| Marie Margarethe von Ziegler | ||||||||||||
| Judith Rohr | ||||||||||||
| Jeroným Ferdinand z Colloredo-Mannsfeldu | ||||||||||||
| Karl Alfred, Ritter und Edler von Lebzeltern | ||||||||||||
| Terezie z Lebzelternu | ||||||||||||
| Maria Magdalena von Ockel | ||||||||||||
| Jeroným VIII. z Colloredo-Mansfeldu | ||||||||||||
| Pavel Feštetić z Tolny | ||||||||||||
| Jan Josef Feštetić z Tolny | ||||||||||||
| Arnošt Festetics z Tolny | ||||||||||||
| Franziska Constance Horváth de Zalabér | ||||||||||||
| Aglaé Festeticsová z Tolny | ||||||||||||
| Václav Erasmus Koc z Dobrše | ||||||||||||
| Johana Kocová z Dobrše | ||||||||||||
| Kristián Filip z Clam-Gallasu | ||||||||||||
| Johana z Clam-Gallasu | ||||||||||||
| Marie Karolína Josefa Šporková | ||||||||||||
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Podle rodové tradice měl nejstarší syn knížete a dědic rodového fideikomisu titul hrabě z Mannsfeldu.[5]
- ↑ Dolnorakouské panství Sierndorf koupil v roce 1755 Rudolf Josef I. z Colloreda (1706–1788) od Leopolda Schallenberga.[6]
- ↑ V roce 1930 uvedl při sčítání lidu německou národnost i u svých nezletilých synů Weikharda a Friedricha.[14]
- ↑ Asi byl pohřben v rodinné hrobce v Opočně až po válce.[4]
- ↑ V Rakousku neproběhla pozemková reforma a fideikomisy byly zrušeny teprve nacistickou správou k 1. lednu 1939.[23]
- ↑ Z tohoto vztahu se dokonce narodila dcera Maria (1926–1982), zpěvák však Bertu opustil. Berta s holčičkou potom žila na renesančním zámku Saint Lary v jižní Francii, který ji Hieronymus po rozvodu koupil.[24][25]
Reference
editovat- ↑ a b Matrika narozených 1867–1880, rok 1870, Dobříš 32, fol. 61 [online]. Státní oblastní archiv v Praze [cit. 2023-10-11]. Dostupné online.
- ↑ a b c Šlechta na křižovatce, s. 660
- ↑ a b c d e f POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 70.
- ↑ a b MAREK, Miroslav. Rodokmen Colloredů 2 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-01-23 [cit. 2022-12-28]. Dostupné online.
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 590–591
- ↑ HORČIČKA, Václav; ŽUPANIČ, Jan. Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2017. 912 s. ISBN 978-80-86781-33-4. S. 589, 597. Dále jen Šlechta na křižovatce.
- ↑ a b Šlechta na křižovatce, s. 664
- ↑ a b c d Šlechta na křižovatce, s. 661
- ↑ a b Šlechta na křižovatce, s. 662
- ↑ a b c Šlechta na křižovatce, s. 663
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 663–664
- ↑ a b Šlechta na křižovatce, s. 674
- ↑ a b Šlechta na křižovatce, s. 599
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 682
- ↑ a b Šlechta na křižovatce, s. 677
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 681
- ↑ a b Šlechta na křižovatce, s. 684
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 685
- ↑ a b Šlechta na křižovatce, s. 609
- ↑ LINHARTOVÁ, Dana. Architektonická činnost ateliéru Fellner & Helmer na území dnešní České republiky. Mladá Boleslav, 2014 [cit. 2024-06-09]. 246 s. Disertační práce. České vysoké učení technické v Praze, Fakulta architektury, Ústav teorie a dějin architektury. Vedoucí práce Pavel Vlček. s. 139. Dostupné online.
- ↑ BĚLOHLÁVEK, Miloslav, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Svazek IV. Západní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. S. 417.
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 648
- ↑ a b Šlechta na křižovatce, s. 610
- ↑ a b VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 74.
- ↑ Šlechta na křižovatce, s. 679
Literatura
editovat- HORČIČKA, Václav; ŽUPANIČ, Jan. Šlechta na křižovatce. Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v 1. polovině 20. století. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2017. 912 s. ISBN 978-80-86781-33-4.
- PATOČKA, Jaromír; HOŘEJŠ, Miloš. Hieronymus Colloredo-Mannsfeld. Životní cesta rakousko-uherského námořního důstojníka. Praha: Národní technické muzeum, 2022. 215 s. ISBN 978-80-7037-374-3.
