Wikipedie

Zvonek zelený

druh ptáka z čeledi pěnkavovitých

Zvonek zelený (Chloris chloris) je malý druh pěvce z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae), který se vyskytuje v Evropě, severní Africe a západní Asii. V Česku se jedná o běžného, hojného ptáka. Jako nepůvodní druh je zastoupen i v několika dalších zemích, jako je Nový Zéland, Austrálie a Uruguay. Zvonek zelený má podsadité tělo, velkou hlavu a silný kuželovitý zobák. Samec je olivově zelený se žlutozeleným hrdlem a kostřecem a žlutým lemem na ručních letkách a na křidélku. Méně výrazná samice má převážně šedé opeření, na hřbetě s příměsí černé, na zbytku těla s množstvím zelené a žluté.

Jak číst taxoboxZvonek zelený
alternativní popis obrázku chybí
Samec
alternativní popis obrázku chybí
Samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádpěvci (Passeriformes)
Čeleďpěnkavovití (Fringillidae)
Rodzvonek (Chloris)
Binomické jméno
Chloris chloris
(Linnaeus, 1758)
Rozšíření zvonka zeleného:
Rozšíření zvonka zeleného:
Rozšíření zvonka zeleného:
      hnízdiště
      celoroční výskyt
      zimoviště
      zavlečen
      pravděpodobně vyhynul a zavlečen
Synonyma
  • Loxia chloris Linnaeus, 1758
  • Carduelis chloris (Linnaeus, 1758)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Létá ve vlnovkách. V zimě se často zdržuje v hejnech společně s jinými semenožravými ptáky. Malá volná hejna někdy tvoří i na hnízdní období, v takovém případě si však každý pár obhajuje bezprostřední okolí hnízda.[2]

Systematika

editovat

Zvonka zeleného poprvé popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758 v 10. vydání Systema naturae pod názvem Loxia chloris.[3] Druhové jméno chloris pochází z řeckého „khlóris“, které v překladu znamená „zelený“ nebo „nazelenalý“.[4] Nejbližším příbuzným zvonka zeleného je zvonek čínský (C. sinica).[5][6] K dalším blízkým příbuzným zvonka zeleného se řadí zvonek žlutoprsý (C. spinoides), černohlavý (C. ambigua) a vietnamský (C. monguilloti).[7][5] Zvonek zelený je jediným českým druhem zvonka (resp. rodu Chloris).[8] IOC World Bird List rozeznává 10 poddruhů s následujícím rozšířením:[9]

 
Ilustrace zvonka zeleného (John Gerrard Keulemans, 1869)

Zeměpisná proměnlivost se projevuje ve velikosti a odstínu opeření. Tyto rozdíly jsou sice patrné u poddruhů z protikladných konců areálu rozšíření, avšak u sousedních populací je proměnlivost natolik minimální, že některé zdroje rozeznávají jen čtyři poddruhy.[10][11]

Český historický název zvonka zeleného je zvonek.[12] V lidovém nářečí se označuje i jako zelenohlávek, zelenka, zvonec nebo zvoneček.[13] Jméno zvonek i jeho starší podoba čvunče či cvunče je považováno za slovo onomatopoického (zvukomalebného) původu. Vzniklo patrně podle charakteru zpěvu zvonka zeleného, jenž bývá popisován jako zvučný, zvonivý až kovový. Jméno zvonek je předobrozeneckého původu.[14]

Popis

editovat
 
Samec (Německo)

Tento středně velký pěnkavovitý pták dosahuje délky kola kolem 14,5–16 cm a váhy 17–34 g.[7] Křídlo samce je dlouhé 82–91 mm, samice 82–85 mm. Běhák dosahuje délek od 17 do 19 mm, zobák 12–15 mm.[11] Zvonek zelený je velký přibližně jako vrabec nebo pěnkava. Oproti nim má však zavalitější tělo, velkou hlavu a silný kuželovitý, masitě zbarvený zobák.[15][16] Většina opeření hraje různými odstíny zelené od olivové na hřbetu po žlutozelenou na hrudi a kostřeci po šedozelené tváře a křídla. Dobrým rozpoznávacím znakem sedícího zvonka zeleného je žlutý lem ručních letek, v letu je dobře patrný žlutý lem po stranách kořene ocasu.[17] Pohlavní dvojtvárnost v opeření je zřetelná.[15]

 
Samice (Anglie)

Samec středoevropského poddruhu chloris je od temene přes hřbet olivově zelený. Kostřec je žlutozelený. Rýdovací pera jsou u kořene žlutá, na konci ostře přecházejí do černé. Střední pár rýdovacích per je černý v celé délce. Spodina je zelenožlutá, boky olivově zelené, dolní břicho a spodní krovky ocasní jsou šedobílé. Velké křídelní krovky jsou svrchu šedé, křidélko je žluté. Letky mají černé konce, vnější prapory ručních letek utváří žluté pole, které je patrné hlavně při složení křídla. Samice je na svrchní straně těla šedohnědá, velké křídelní krovky jsou svrchu nahnědlé. Rýdovací pera samic jsou u kořene žlutá a plynule přecházejí do tmavě šedé. Samičí křidélko je tmavě hnědošedé až černošedé se žlutým lemem. Duhovky dospělců jsou tmavě hnědé. Masitě zbarvený zobák má našedlou špičku, na podzim se barví do světle růžovošedé. Nohy jsou na jaře masité, jemně načervenalé; na podzim se barví do hnědošeda. Drápy jsou černé.[18] Populace z jižních oblastí mají větší, silnější zobáky.[11]

 
Nedospělý jedinec (Polsko)

Mladí ptáci na první pohled připomínají samici, avšak jejich opeření je více hnědošedé na hlavě, lících, šíji a hřbetu s patrným tmavě rozpitým čárkováním. Spodní strana těla je bledě žlutohnědá až hnědošedá, na hrudi, břichu a bocích tmavě čárkovaná.[11] Duhovky nedospělých ptáků jsou šedohnědé.[18] Šat 1. roku má výrazně opotřebovaná rýdovací pera a lem na křídlech není tak výrazně žlutý jako u dospělců. Zobák je slonovinový s bledě masitým kořenem spodní čelisti.[11] Šat 2. roku má zakulacená rýdovací pera a jejich opotřebení není tak výrazné jako u šatu 1. roku.[18]

Výskyt

editovat

Areál rozšíření a populace

editovat
 
Zvonek zelený v letu (Švédsko)

Hnízdí téměř na celém území Evropy s výjimkou severní Skandinávie, Islandu, severozápadního Ruska a severních břehů Černého a Kaspického moře. Svým areálem rozšíření zasahuje i na Madeiru a Kanárské ostrovy a do severní Afriky, kde obývá hlavně Maroko, Alžírsko a Tunisko, odkud se areál výskytu táhne v roztroušených populacích až po Egypt. Hnízdí i na Blízkém východě včetně Izraele, Sýrie a Saúdské Arábie, odkud se areál výskytu táhne dále na východ až po severní Írán, jižní Turkmenistán, jižní Kazachstán, Uzbekistán, západní Kyrgyzstán a střední Tádžikistán. Zimní populace mají o něco širší areál výskytu zasahující do severní Skandinávie, hlouběji do severozápadního Ruska, Afghánistánu a na Sinajský poloostrov.[19][20] Zvonek zelenavý byl úspěšně introdukován na Azory, severovýchodní Argentiny, Uruguaye, jižní Austrálie, včetně Tasmánie, i na Nový Zéland, včetně Chathamských ostrovů.[7][20] K introdukci na Nový Zéland došlo mezi lety 1862–1868 britskými aklimatizačními spolky (Acclimatisation Societies), což byly dobrovolnické organizace zakládané v průběhu 19. a 20. století, jejichž cílem bylo introdukovat evropské druhy do britských kolonií i mimo ně.[21]

Ačkoli je na většině svého areálu rozšíření stálý, populace ze severních oblastí, především ze severu Skandinávie a Ruska, na zimu táhnou do jižních oblastí. K typickým zimovištím patří jižní Evropa, Středomoří i severní Afrika. K tahu dochází v hejnech ve dne i v noci. Podzimní tah nastává od konce září do listopadu, na jaře táhnou od poloviny března do konce dubna.[11] Zatoulaní jedinci byli pozorováni mj. na Islandu a Faerských ostrovech.[19] Na Britských ostrovech je zvonek zelený v zimě vysoce potulný a dokáže se přesouvat na dlouhé vzdálenosti v reakci na potravní nabídku.[11]

Evropská populace byla v roce 2015 odhadnuta na 21,6–33,1 milionu párů, což představuje asi 43,2–66,1 milionu dospělců. Evropská populace představuje kolem 90 % globální populace, takže celková populace se zcela orientačně odhaduje na 48–74 milionů dospělých jedinců.[19]

Česko

editovat

V České republice v letech 2001–2003 hnízdilo 450 000–900 000 párů, a to až po nadmořskou výšku 1300 m.[22] Jeho početnost na našem území v posledních letech klesá, od roku 2010 výrazněji.[23] V ČR je nejhojnější v kulturní krajině, žije na okrajích lesů, v parcích a zahradách, vyhledává křoviny. Běžně vystupuje do výšek kolem 800 m n. m., nejvyšší zaznamenané hnízdění je v Krkonoších ve výšce 1430 m n. m.[24]

V Červeném seznamu (2003 i 2017) je zařazen jako druh „LC – málo dotčený“.[25]

Biologie a chování

editovat

Chování

editovat

V zimních měsících se zvonci sdružují do různě velkých hejn a rádi navštěvují krmítka, kde si pochutnávají na slunečnicových i jiných semenech. Během těchto návštěv lze sledovat časté boje, při nichž jeden zvonek krmítko obsadí a jiným jedincům svého druhu vytrvale brání v zobání. Sám se sice také nenažere, protože na to při stálém odhánění ostatních zvonků nemá čas, ale „zábava je to asi přenáramná. Po chvilce je to přejde a krmítko je v obležení celé hordy zelenošedých tělíček.“[26]

Hlas

editovat

Při příznivém počasí začínají samečkové zpívat již v lednu nebo počátkem února. Většinou to není zpěv úplný, spíše počátky zpěvu, ale během března se rozezpívají všichni a zpívají naplno.[27] Dungel a Hudec uvádějí časté ozývání, zvučný hlas, vábení „teu teu teu týýý“ a zpěv „djul-dzirrr-dzidzidzi“, přičemž sameček zpívá často v netopýřím krouživém letu.[22]

Pelz uvádí, že zvonek zpívá zvonivé, dlouho trvající písničky. V jarních měsících se ozývá téměř neustále a pokud nezpívá, je slyšet alespoň jeho vábení. Na zpěvu jsou nápadné měkce znějící zvonivé motivy. Typickým znakem jsou řady tónů, v nichž znějí slabiky „lilili“. Jestliže se rozezpívá, zpívá vytrvale, někdy až do soumraku. Občas připomíná cvrčení kanárka.[28]

Potrava

editovat

Živí se především semeny (má rád např. bukvice, semena slunečnice), která obratně drtí v silném zobáku, a bobulemi; požírá také pupeny a poupata, vybírá ze šípků zrníčka. Mladé krmí převážně rostlinnou potravou změkčenou ve voleti, občas hmyzem či jeho larvami. Zejména v zimě přilétá na krmítka, přičemž preferuje slunečnicová semena nebo arašídy.

Hnízdění

editovat
  •  
    Vejce kukačky obecné iberské (Cuculus canorus bangsi) a zvonka zeleného (Carduelis chloris)
  •  
    Vejce zvonka zeleného v hnízdě
  •  
    Vejce poddruhu Chloris chloris aurantiiventris

Při námluvách sedí na špici stromu, zpívá a vyletuje ze svého místa, zakrouží třepotavým „netopýřím letem“ a se zpěvem usedá zpět na původní místo.[26] Hnízdí jednou až dvakrát ročně od března do června.[15] Ze stébel, klacíků, mechu a kořínků staví samička miskovité hnízdo měkce vystlané jemnými kořínky, chlupy, žíněmi a peřím. Hnízdo dobře ukrývá v křoví a houští nebo nevysoko v hustých větvích stromů (pokud ještě nejsou olistěné, pak zejm. v jehličnatých mlazinách). Snůška obsahuje 4–6 namodralých vajec (19,9 × 14,5 mm) s řídkými většími šedofialovými a malými červenohnědým skvrnami, na kterých sedí jen samička (12–14 dnů). Sameček ji po dobu sezení krmí. Mláďata opouštějí hnízdo po 12–17 dnech.[22][24][29]

Nemoci

editovat
 
Načepýřený zvonek trpící trichomonózou

Zvonci jsou náchylní k trichomonóze, tj. infekčnímu onemocnění horní části trávicího traktu. Infekci způsobuje parazitický prvok bičenka drůbeží (Trichomonas gallinae). Postižení zvonci nemohou polykat potravu. Obecné a zjevné známky onemocnění jsou netečnost, vyhublost, neupravené a načepýřené peří. Z divoce žijících pěvců je nejcitlivější právě zvonek zelený a pěnkava obecná, ale vnímaví k nákaze jsou také vrabci, čížek lesní, stehlík obecný a hýl obecný. Pokud se v okolí krmítka nebo napajedla objeví uhynulý nebo viditelně nemocný pták, je třeba okamžitě krmení a napájení přerušit min. na dva týdny, v létě na měsíc (nebo přikrmování zrušit, v létě se nemoc šíří snadněji). Krmítka a napajedla je třeba vyčistit a nechat vyschnout. Bičenku drůbeží ničí jakýkoli dezinfekční prostředek, nízké pH včetně mírného okyselení (např. octem) a vyschnutí; nepřežije v horké vodě. Ptačí napajedla je třeba preventivně jednou za čas vypustit, vyčistit a nechat vyschnout. Onemocnění není přenosné na člověka.[30][31]

Ornitolog Z. Vermouzek uvádí, že v ČR vymřela více než třetina populace zvonků.[31]

Vztah k lidem

editovat

Ornitologové vyhlásili zvonka zeleného Ptákem roku 2022. Rozhodnutí České společnosti ornitologické má upozornit na to, že ptáci, kteří jsou považováni za všudypřítomné, nemusí být běžní nastálo.[32][33]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ Verdier d'Europe [online]. Oiseaux.net [cit. 2010-11-14]. Dostupné online. (francouzsky) 
  3. ↑ LINNAEUS, Carolus. Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Tomus I. Editio decima, reformata. 10. vyd. Stockholm: Holmiae. (Laurentii Salvii), 1758. Dostupné online. S. 174. (latinsky) 
  4. ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 102. 
  5. ↑ a b ZUCCON, Dario; PRŶS-JONES, Robert; RASMUSSEN, Pamela C. The phylogenetic relationships and generic limits of finches (Fringillidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2012-02-01, roč. 62, čís. 2, s. 581–596. Dostupné online [cit. 2025-04-10]. ISSN 1055-7903. doi:10.1016/j.ympev.2011.10.002. 
  6. ↑ GAO, Xiaodong. Complete mitochondrial genome and phylogenetic analysis of Chloris chloris (Passeriformes: Fringillidae). Mitochondrial DNA Part B. 2024-10-02, roč. 9, čís. 10, s. 1327–1330. PMID: 39359379. Dostupné online [cit. 2025-04-10]. doi:10.1080/23802359.2024.2410468. PMID 39359379. (anglicky) 
  7. ↑ a b c DEL HOYO, Josep; ELLIOTT, A.; CHRISTIE, D. A. Weavers to New World Warblers. Barcelona: Lynx Editions, 2010. (Handbook of the Birds of the World; sv. 15). Dostupné online. ISBN 978-84-96553-68-2. S. 542-543. (anglicky) 
  8. ↑ Faunistická komise ČSO. fkcso.cz [online]. Česká společnost ornitologická, 2024-10-31 [cit. 2025-04-10]. Dostupné online. 
  9. ↑ Finches, euphonias, longspurs, Thrush-tanager. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v15.1 [cit. 2025-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ SHIRIHAI, Hadoram; SVENSSON, Lars. Handbook of Western Palearctic Birds. Svazek 2. London, Oxford, New York, New Delhi, Sydney: Helm, 2018. ISBN 978-1-4729-3737-7. S. 381-384. 
  11. ↑ a b c d e f g CLEMENT, Peter; HARRIS, Alan; DAVIS, John. Finches & sparrows: an identification guide. London: Helm, 1993. ISBN 0-7136-8017-2. S. 212-214. (anglicky) 
  12. ↑ HUDEC, Karel. Stabilita a změny českých vědeckých jmen ptáků. Zprávy MOS. Roč. 69, s. 30–46. Dostupné online. 
  13. ↑ PROCHÁZKA, Petr. Neprávem opomíjený fešák v zeleném kabátku. Ptačí svět. 2022, roč. XXIX, čís. 1, s. 6-7. Dostupné online. 
  14. ↑ FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2006. Diplomová práce. FFUK, ÚČJTK. Vedoucí práce Jiří Rejzek. s. 67, 116. Dostupné online.
  15. ↑ a b c VOLKER, Dierschke. Ptáci: nový průvodce přírodou. Praha: Knižní klub, 2009. ISBN 978-80-242-2193-9. S. 96. 
  16. ↑ KLVAŇOVÁ, Alena. Zvonek zelený ptákem roku 2022. Ptačí svět. 2022, roč. XXIX, čís. 1, s. 3-6. Dostupné online. 
  17. ↑ SVENSSON, L. et al. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Praha: Svojtka & Co., 2004. ISBN 80-7237-658-6. S. 350. 
  18. ↑ a b c ŠŤASTNÝ, Karel; HUDEC, Karel, a kol. Fauna ČR Ptáci 3/II. Praha: Academia, 2011. ISBN 80-200-1114-5. S. 961-970. 
  19. ↑ a b c Carduelis chloris [online]. The Red List of Threatened Species, 2018. Dostupné online. doi:10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22720330A132000123.en. (anglicky) 
  20. ↑ a b HIGGINS, P. J.; PETER, J. M.; COWLING, S. J. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 7, Boatbill to starlings; Part 7B, Dunnock to starlings. Svazek 7. Melbourne: Oxford University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0195539967. S. 1315-1327. (anglicky) 
  21. ↑ European greenfinch. www.nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2025-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-04-11. (anglicky) 
  22. ↑ a b c DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. ISBN 9788020009272. S. 224. 
  23. ↑ Jednotný program sčítání ptáků: Indexy a trendy 2016 [online]. Česká společnost ornitologická [cit. 2018-01-18]. Dostupné online. 
  24. ↑ a b POŘÍZ, Jindřich; NOVÁK, Zdeněk. BioLib.cz – Carduelis chloris (zvonek zelený) [online]. BioLib.cz [cit. 2018-01-18]. Dostupné online. 
  25. ↑ CHOBOT, Karel, ed. a NĚMEC, Michal, ed. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci. Praha: AOPK ČR, 2017, s. 143. ISBN 978-80-88076-46-9. Dostupné také z: www.ochranaprirody.cz/res/archive/372/058764.pdf?seek=1509546812
  26. ↑ a b Zvonek zelený (Chloris chloris). In: Akademie Světlá nad Sázavou [online]. [2017] [cit. 27. 2. 2020]. Dostupné z: https://www.akademie-svetla.cz/sekce/873-zvonek-zeleny-chloris-chloris
  27. ↑ VAŠÁK, Pavel. Zvonek zelený. In: Český rozhlas. 1. října 2001 [cit. 18. 1. 2018]. Hlas pro tento den. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-p/_zprava/zvonek-zeleny-video--16373
  28. ↑ PELZ, Pavel. Jak vznikaly nahrávky [Zvonek zelený]. In: Český rozhlas. 1. října 2001 [cit. 18. 1. 2018]. Hlas pro tento den. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/hlas/pevci-p/_zprava/zvonek-zeleny-video--16373
  29. ↑ Zvonek zelený. In: Přírodainfo.cz [online]. ©2007–2010 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://www.prirodainfo.cz/karta.php?cislo=331.00 Archivováno 19. 1. 2018 na Wayback Machine.
  30. ↑ JEŽKOVÁ, Tereza. Trichomonóza. In: MVDr. Tereza Ježková [online]. 11. 09. 2017 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://zverolekarka.com/trichomonoza/
  31. ↑ a b VERMOUZEK, Zdeněk a TÁBORSKÝ, Marek. S ptáky na kus řeči. Čím mate špaček ornitology? In: Týden.cz [online]. 18. 1. 2018 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/veda/priroda/s-ptaky-na-kus-reci-cim-mate-spacek-ornitology_442976.html
  32. ↑ Pták roku 2022: zvonek zelený • Česká společnost ornitologická [online]. 2022-01-04 [cit. 2022-01-06]. Dostupné online. 
  33. ↑ Ptákem roku 2022 je zvonek zelený. Jméno dostal podle svého hlasu. Radio Prague International [online]. 2022-01-05 [cit. 2022-01-06]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • BEZZEL, Einhard. Ptáci: klíč ke spolehlivému určování. Překlad Tomáš Kapic. Čestlice: Rebo, 2007. 238 s. Průvodce přírodou. ISBN 978-80-7234-292-1.
  • CHOBOT, Karel, ed. a NĚMEC, Michal, ed. Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci = Red list of threatened species of the Czech republic. Vertebrates. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2017. 181 s. ISBN 978-80-88076-46-9. Příroda. 2017, č. 34. ISSN 1211-3603. Dostupné také z: www.ochranaprirody.cz/res/archive/372/058764.pdf?seek=1509546812
  • JEŽKOVÁ, Tereza. Trichomonóza. In: MVDr. Tereza Ježková [online]. 11. 09. 2017 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: http://zverolekarka.com/trichomonoza/
  • VERMOUZEK, Zdeněk a TÁBORSKÝ, Marek. S ptáky na kus řeči. Čím mate špaček ornitology? In: Týden.cz [online]. 18. 1. 2018 [cit. 18. 1. 2018]. Dostupné z: https://www.tyden.cz/rubriky/veda/priroda/s-ptaky-na-kus-reci-cim-mate-spacek-ornitology_442976.html

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zvonek_zelený&oldid=24816432“