Wikipedista:Winecko/Pískoviště 3

Štetly v Lucku

Štetly v Lucku Mokryj Luh, Žydivščyna, Vulka Штетли Луцька Мокрий Луг, Жидівщина, Вулька
Oblasti štetlů ve čtvrti staré město v Lucku
Poloha
město	Luck
městská část	Staré město
Rozloha a obyvatelstvo
Etnické složení	Židé
Náboženské složení	judaismus
Správa
Vznik	14. století

V ukrajinském městě Luck se nacházela tři židovské města (štetly), která se výrazně lišila od ostatních čtvrtí Lucku. První židovská čtvrť vznikla příchodem židů do města v roce 1388, nejstarší z nich Žydivščyna vznikla nedaleko hradu na poloostrově, ta obsahovala také hlavní synagogu města. S rozvojem Lucku a jeho územní expanzí se objevily další nové čtvrti, ty byly od sebe oddělené a často v nich žily i jiné vrstvy židovské společnosti.

Před druhou světovou válkou se nacházely v městě tři štetly, Žydivščyna, Mokryj Luh a Vulka, ty po druhé světové válce byly zničeny a nahrazeny novou zástavbou. Od roku 2012 kdy byla dokončena asanace nahrazujících čtvrtí, dnes z nich prakticky nic nezbylo, jen pár synagog, domů a škol.

Historie

Židé se do Lucku přistěhovaly v 14. století, ale pravděpodobně zde žili již ve 12. století. První židovské osídlení bylo na poloostrovní části města na jihozápadě, nacházely se zde také první synagogy. Přestože v Lucku a okolí byly na různých místech židovské domy, hlavní osídlení nepřesáhlo hranice tzv. židovské čtvrti, první židovské čtvrti na území města.

V Lucku si židé vydělávaly vařením piva, prací a vlastnictvím cechů či měly své jiné vlastní podniky. Ale nejvíce židé pracovaly ve finančních činnostech. Dle Hermana Rosenthala, mnoho luckých židů bylo výběrčími daní během nadvlády Litevského knížectví. Židé zbohatly poté co byl zrušen zákon Serebščyna, ten po zrušení zrušil daň z určitého velkého pozemku.

Podobná situace zůstala až do 19. století, kdy byl Luck a celá Volyň podrobena pod Ruskou říši. Nová legislativní oblast výrazně ovlivnila profese židů, které se staly jedním z určujících faktorů rozvoje či úpadku různých židovských čtvrtí. V roce 1804 bylo Židům zakázáno držet hostince, pronajímat prostory ve vesnicích, obchodovat s nemovitostmi a provozovat bankovnictví. To vše brzdilo rozvoj židovského obyvatelstva a vedlo k hromadění problémů v židovských čtvrtích. V polovině 19. století se zákony zrušily a začaly se budovat nové štetly.

Počet židovského obyvatelstva města neustále rostl. První informace o počtu domů, a tedy i počtu obyvatel, pocházejí z roku 1552, kdy v Lucku žilo asi 200 obyvatel židovského vyznání o necelých sto let později v roce 1648 zde žilo 525 a v roce 1787 zde žilo až 1331 obyvatel židovského původu či vyznání. Růst obyvatelstva je také jedním z faktorů rozvoje židovských čtvrtí, sice se počet obyvatel stále zvyšoval, štetly své území nezvětšovaly, proto mnoho židů se odstěhovalo do jiných měst či na venkov.

V Lucku byli sice již v 15. až v 18. století byli židé tak moc bohatí, že půjčovali peníze i králům, ale majetková stratifikace až na konci 19. století ovlivnila urbanistickou situaci a rozvoj štětlů. V Ruské říši byla židovská občanská práva výrazně omezena, ale město celkově zažívalo ekonomický úpadek, které se v polovině 19. století zlepšily. Již v roce 1892 vlastnily židé asi 900 domů v Lucku, těch bohatých židů bylo málo, většina židů žila v chudobě ve štetlech.

Majetkové rozložení židovského obyvatelstva určovalo i rozvoj nových čtvrtí. Chudí židé neměly tak velké finanční náklady aby mohli žít mimo štetly, zatímco bohatší židé sežili klidně i v bohatých čtvrtích Lucku či v bohatých štetlech. Tím se štetly rozdělovaly na chudé a bohatší. Před druhou světovou válkou v Lucku existovaly tři štetly, Žydivščyna, Mokryj Luh a Vulka.

Žydivščyna

severní okraj Žydivščyny

Žydivščyna byl nejstarší štetl v Lucku, byl vytvořen jako židovská čtvrť středověkého Lucku, jak to bylo u větších měst v Litevském knížectví zvykem. Nacházela se mezi křesťanskou a arménskou čtvrtí a na jihu omývala židovskou čtvrť řeka Styr. Čtvrť byla součástí druhého městského opevnění města a místní dřevěné opevnění bylo postaveno již v době vády Vytautase. V 16. století zde byla doložena přítomnost prvních dřevěných synagog, zmínil se o ní král Zikmund I. Na konci století se zvýšil počet synagog na tři z toho jedna byla z cihel. V letech 1626-1629 byla v štetlu postavena nová zděná synagoga s obrannou věží.

Rusínské národní obrození

Alexander Duchnovič, Adolf Dobrjanský, Ioannikij Bazilovič, Ivan Čurhovič, Arsenij Kocák, Ioann Rakovský, Viktor Kimak, Julius Stavrovský-Popradov, Ivan Silvaj

Rusínské národní obrození (rusínsky русиньске народне возроджіня, rusyňske narodne vozrodžiňa) byl proces, při kterém došlo k formování rusínské národní identity, kultury a literatury na území Rakouska-Uherska ve 40. až 80. letech 19. století. Jeho vedoucí představitelé se snažili motivovat obyvatele na severovýchodní hranici Uher k národní uvědomělosti a také k větší autonomitě rusínského národa vrámci Uherska. Představitelé národního obrození se označují jako národní buditelé, většinou se jednalo o vzdělané kněze, politiky a spisovatele. Narozdíl od ostatních slovanských národních obrození, kde většina buditelů podporovala nacionalismus své národní identity, v rusínském obrození se buditelé dělily dle vlivu, který podporovali. Rusofilové podporovali integraci Rusínů do ruského národa (např. Alexander Duchnovič, Alexander Pavlovič, nebo v pozdních letech i Adolf Dobrjanský) a rusínofilové poukazovali na kulturní rozdíly mezi Rusíny a ostatními slovanskými národy (např. Michal Lučkaj, Viktor Dobrjanský, nebo Grigorij Žatkovič). Většina národního obrození byla dominována rusofily, díky tomu nedokázalo národní obrození vytvořit spisovný jazyk, ale pouze probudit národní uvědomělost rusínského obyvatelstva.

Obrození předcházelo kratší rusínské osvícenství. Mezi přední rusínské osvícence se řadí Andrej Bačinský, ten byl prověřen uskutečněním školní reformy v Podkarpatské rusi a zavedl výuku rusínského jazyka na školách. Ke konci svého života založil Bačinský ještě biskupský archiv a knihovnu, díky kterému se vytvořil kruh rusínských vzdělanců, mezi které patřili Ioannikij Bazilovič, Ioann Kutka, Arsenij Kocák a Ioann Pastelij. Samotné obrození začalo ve 40. letech 19. století během Maďarské revoluce a to v politickém duchu, kdy Adolf Dobrjanský a jeho delegace dvakrát sepsala memorandum za uznání rusínského národa v Uhrách před rakouským císařem Františkem Josefem I. Krátkého politického úspěchu obrození sice dosáhlo, ale po Rakousko-uherském vyrovnání politická obrozenecká aktivita zanikla. Literární aktivita obrození byla úspěšnější, jelikož se vytvořilo, díky několika literárním spolkům, mnoho historiografických a naučných knih a poetických děl a to hlavně díky zásluze Alexandera Duchnoviče, jednoho z prvních a nejpřednějších buditelů obrození. Jelikož Alexander Duchnovič nepodporoval vznik spisovného rusínského jazyka a podporoval intengraci rusínského obyvatelstva do ruského, tak jeho současníci pokračovali v jeho názorech a psali v ruštině či v uměle vytvořeném jazyku Jazyčije. Konec národního obrození není přesně stanoven, obecně se udává ke konci 80. let 19. století, kdy začala emigrace Rusínů a maďarizace v Uhersku. Poslední čistě obrozenecká díla vycházela od Eugena Fencika a od tzv. Maďarónů, to byla skupina maďarsky orientiovaných rusínských intelektuálů, kteří vydávali týdeník Východ (maďarsky Kelet).

Po konci obrození následovala rozsáhlá emigrace Rusínů do USA a Kanady a politické obrození Rusínů po připojení Podkarpatské Rusi do Československa.

Andrej Bačinský, jeden z největších rusínských osvícenců, biskup Mukačevské eparchie, překladatel a zakladatel biskupského archivu a knihovny v Užhorodě

Rusínské osvícenství

Rakouská císařovna Marie Terezie začala po řadě válek v polovině 18. století zavádět reformy na modernizaci habsburské monarchie. V Evropě docházelo v té době k pronikání osvícenství jako životního postoje a filozofického směru všech oblastí života. V roce 1777 Marie Terezie vyhlásila novovou školní reformu pro Uhry, uskutečněním školní reformy v Podkarpatské rusi byl prověřen biskup Andrej Bačinský, díky němu se začalo na Užhorodských školách vyučovat v rusínštině a také se rusínština stala úředním jazykem biskupské kanceláře v Užhorodě. (10 str. , 11 str. , 12 str. 102, 13 str. 50) Andrej Bačinský také vydal překlad Bible v Jazyčji, což byl uměle založený smíšený jazyk který vznikl spojením církevní slovanštiny a rusínštiny. Ke konci svého života založil Bačinský ještě biskupský archiv a knihovnu, díky kterému se vytvořil kruh rusínských vzdělanců, mezi které patřili Ioannikij Bazilovič, Ioann Kutka, Arsenij Kocák a Ioann Pastelij. (10 str. , 11 str. , 13 str. 50 a 53) Tito vzdělanci se dají považovat za první rusínské buditele, kteří ale neuspěli, Ioannikij Bazilovič vydal své historiografie o rusínech a Mukačevské eparchii, Arsenij Kocák napsal pět učebnic gramatiky církevní slovanštiny, Ioann Kutka sepsal první rusínský slabikář a sestavil Katechismus v rusínštině a Ioann Pastelij napsal historická díla a elegie, např. Elegie na počest císaře Josefa II., Historia Diocesis Muncasiensis a De origine Ruthenorum. (10 str. , 11 str. , 13 str. 50 a 52 u katechismu a historiografie 53, 14 str.)

Krátce před začátkem obrození se objevili dva buditelé Michal Lučkaj a Ivan Čurhovič, zatím co Ivan Čurhovič otázku rusínské národní uvědomělosti prezentoval před lidmi v kostelech a Užhorodském gymnáziu a také chtěl založit rusínskou tiskárnu a rusínské noviny, Michal Lučkaj spíše psal, ale ne v rusínštině, ale buď v latině nebo v jazyčije. (10 str. , 11 str. , 12 str. 104, 14 str.) V 30. letech 19. století Lučkaj napsal knihy Grammatica Slavo-Ruthena, Dějiny karpatských Rusínů a Rusínsko-latinsko-maďarsko-německý slovník. (10 str. , 11 str. , 12 str. 104, 14 str.) Mezi buditeli se také objevili vzdělanci, které fascinovala otázka panslavismu, jednalo se o Ivana Orlaje, Jurije Venelina a Joanna Fogaraši-Berežanina, ti jako první podpořili myšlenku sjednocení uhrorusů s velkoruským národem, jejich myšlenka byla vytvořena díky jménu, kterým se rusíni sami identifikovali, jednalo se o jména Rusyn či Rusnak, které obě obsahují kořen rus, který má symbolizovat velkoruský národ. (10 str. , 14 str. , 12 str. 101) Tahle myšlenka zůstala u rusínských nacionalistů až do dnešních dob, např. Dmitro Sidor a Petro Gecko. V roce 1847 někteří kněží z Mukačevské eparchie podpořilo maďarizaci rusínů a podpořilo maďarského politického aktivistu Lajose Kossutha, proti maďarizaci se postavil prešovský řeckokatolický kněz Alexander Duchnovič, ten se v té době zajímal o vzdělání a také o svůj rodný jazyk. V roce 1847 Alexander Duchnovič vydal školní učebnici Knyžycja čytaľnaja dľa načynajuščych (česky Čítanka pro začátečníky), zatímco všichni předchůdci Duchnoviče psali v církevní slovanštině, on se rozhodl napsat čítanku v tzv. prosta mova, neboli ve nevzdělaném, vesnickém či sedláckém jazyku, což bylo pro nevzdělané rusíny lehce pochopitelné a také dostupné. (10 str. , 12 str. 106, 13 str. 56, 14 str. )

Pohled na Prešov jedno z hlavních kulturních měst během obrození, v pozadí lze vidět věž Chrám svatého Jana Křtitele a také hlavní loď a klenba Konkatedrála svatého Mikuláše

Průběh obrození

V březnu 1848 vypukla maďarská revoluce, která začala proces národního obrození v uhrorusku. Lajose Kossutha a další zbouřenci vydali dekrety známé pod názvem Březnové zákony, ty zajistili svobodu slova, zrušení nevolnictví, atd. (10 str. , 12 str. 106, 13 str. 56) Právě zrušení nevolnictví zasáhlo rusíny nejvíce a tak se z rusínů stali svobodní rolníci. Tahle svoboda ale nejvíce zasáhla vzdělané a kněze, především řeckokatolické víry z Mukačevské eparchie, ti se přidali na stranu uherska a podporovala zbouřence, jelikož jim zajistila svobodu. (10 str. , 12 str. 107) Uher se zastal i Viktor Dobrjanský, který v maďarském deníku Budapesti Hiradó řekl: „Nám je milejší maďarská svoboda než ruské samoděržaví a mírnější podnebí uher než sibiřské zimy.“ (12 str. , 18 str. 83) Loajalita Viktora a ostatních podporovatelů uher byla zastíněna akcemi jeho bratra, Adolfa Dobrjanského, který ve 40. letech 19. století si vytvořil kariéru na středním slovensku se silnými proti uherskými názory a byl v kontaktu s mnoha buditeli ve slovenském národním obrození a proto se i podporovatelé uherského režimu dostali do opozice. Když měl Adolf Dobrjanský kandidovat do uherského parlamentu za Slovenský region, tak jeho kandidatura byla odmítnuta a společně s jeho přáteli ze slovenského národního obrození byly nařčeni z podpory panslavismu, kvůli nařčení se nemohl zúčastnit důležitých akcí, ta nejdůležitější pro rusíny byl Slovanský sjezd v Praze v roce 1848, které nezúčastnil ani jeden rusín. Na sjezdu se jich ale zastal František Palacký a nebo Jozef Miloslav Hurban, kteří mluvili za rusíny, Palacký především za Adolfa Dobrjanského a Hurban chtěl rovnoprávnost maďarského, slovenského a rusínského národa. (10 str. , 16 str. 82, 21 str. 88) Adolf se před koncem roku 1848 přestěhoval zpátky do Prešova a začal tam sepisovat memorandum a politický program, který měl být prezentován cisaři Františku Josefu I. (10 str. , 16 str. 85)

Adolf Dobrjanský byl jedním z největších rusínských politiků během obrození.

Rusínská memoranda ve Vídni v roce 1849

V Prešově na začátku roku 1849 bylo sepsáno memorandum a politický program za uznání rusínů, tohle memorandum bylo prezentováno rusínskou delegací ve Vídni před cisařem Františkem Josefem I. (10 str. , 12 str. 109, 18 str. 86) Členové delegace byli Adolf Dobrjanský, Viktor Dobrjanský, Michail Visianik, Jozef Šoltés a Alexander Danický. Poprvé se memorandum přednášelo před císařem ve Vídní v lednu 1849, kdy delegace požadovala vytvoření jednotného knížectví či oblasti, která by spojovala území uhrorusů a rusínů z Haliče a Bukoviny, v memorandu také stála otázka potvrzení uznání Rusínů jako národnosti v monarchii. (10 str. , 12 str. 109, 21 str. 88) Toto memorandum shledalo podporu u rusínské inteligence a předevšim u řeckokatolické Prešovské eparchie, pod vedením biskupa Jozefa Gagance a také u Nejvyšší rusínské rady v Haliči, která reprezentovala rusíny z Bukoviny a Haliče. Císař František Josef I. toto memorandum ale nepřijal, nechtěl vytvářet nová území, která by kombinovala rakouskou Halič se starým územím Uherského království, ale Rakouské císařství vidělo v Adolfovi Dobrjanském politického spojence, a dokud měla rakouská armáda pod kontrolou území Haliče a uhroruska, tak rusínské národnostní a kulturní zájmy byly podporovány. (10 str. , 12 str. 109, 18 str. 86) Poté co byla uherská revoluce potlačena, přijel Adolf Dobrjanský zpět do Vídně a prezentoval císaři další memorandum, které se lišilo od prvního. (10 str. , 18 str. 86) V tomhle memorandu, pojmenovaném jako Memorandum (Pamjatnyk Rusynov Uhorskych), se jednalo pouze o rusínech z uhroruska a memorandum požadovalo uznání rusínského etnika v Uhersku, vytvoření odděleného rusínského území v Uhersku, které by mělo rusínské úředníky a úředním jazykem by byla rusínština, která by se vyučovala na školách a byla by využívána na úřadech. (10 str. , 18 str. 88, 21 str. 88)

Užhorodský okruh

Císař František Josef I. přijal memorandum a v řijnu 1849 byl na žádost Alexandera Bacha vytvořen Užhorodský okruh. Okruh se skládal z komitátů Ung, Bereg, Ugoča a Marmaroš, prvním administrátorem okruhu se stal baron Ignác von Villetz a jeho referentem a vedoucím kanceláře administrátora okruhu se právě stal Adolf Dobrjanský, ten nařídil nahrazení maďarských názvů ulic do trojazyčné varianty, které obsahovali rusínské, maďarské a německé názvy ulic, také se snažil dostat své rusínské přátele do administrativních pozic, např. bratr Viktor Dobrjanský se stal hlavním školním prokurátorem. (13 str. 57, 14 str. , 18 str. 89, 21 str. 88) Proti dosazování pouze rusínského obyvatelstva do administrativních pozic se tvrdě ohradil biskup Mukačevské eparchie Vasil Popovič, ten tvrdil, že kvůli jednání Adolfa Dobrjanského, přestane slovenské a maďarské obyvatelstvo věřit v řeckokatolickou církev. Adolf Dobrjanský ustoupil a začal brát do administrativních pozic i maďary a slováky. Alexander Duchnovič prosadil výuku rusínského jazyka na gymnáziu v Prešově a v lednu 1950 ve spolupráci s haličskými rusofili, kteří žili ve Vídni, začal publikovat časopis Vistnyk, později přejmenovaný na Časopis politický dle rusínů rakouské země. (18 str. 89) Časopis byl silně slovanofilský a Duchnovič tam psal o postavení rusínů vrámci Uherska. V Budapešti také výchazel silně slovanofilský časopis Zemský pravitelstvenij časopis dle království Uherského, ten psal národní buditel rusofilského směru Ioann Rakovský. (18 str. 89)

28. března 1850 byl Užhorodský okruh na žádost Alexandera Bacha, společně s dalšími politickými okruhy zrušen. Rusínská inteligence označila tento krok za katastrofu v Užhorodě, kterou nevíce zasáhlo rodící se rusínské národní obrození. (18 str. 89, 21 str. 88)

Alexander Duchnovič, jeden z největších rusínských buditelů, autor slov hymny podkarpatských rusínů a rusínského motta „Já Rusín byl, jsem i budu“. Dle Ivana Franka udělal vše pro to, „aby mrtví Rusíni duchovně ožili“.

Porevoluční lidová rusofilie

V polovině června 1949 se začali v Karpatech v dukelském a lupkovském průsmyku shromaždovat ruská vojska a připravovala se na intervenci do Uher, jako pomoc Rakouskému císařství. (12 str. 110) Rusínští sedláci se shromaždovali v obcích a městech a vzhlíželi Ruskou armádu, silná maďarská protiruská propaganda spíše rusíny spojila pro svou národní uvědomilost, či pro podporu panslavismu. (12 str. 110, 18 str. 85) Příchod slovanských vojsk vyvolal v Lemkovině a v Uhrorusku silný trend již v té době populární tzv. lidové rusofilie, velice podobný haličské rusofilii, která se odehrávala v Haliči. (12 str. 110) Hlavní představitel nové lidové rusofilie byl Alexander Duchnovič, ten sám popsal svůj pohled a reakci na ruská vojska v Prešově: „Byla to, řeknu vám, ta první a možná i poslední radost mé duše a zůstane zde navždy v paměti.“ (18 str. 86)

Rusínské literární spolky

Po politickém neúspěchu národního obrození v důsledku zrušení Užhorodského okruhu stále pokračovala literární tvroba v rusínském jazyce či v jednom z podobných rusínských jazyků. V roce 1950 vydal Alexander Duchnovič první rusínský almanach, jednalo se o dílo ve stylu kalendáře a jmenovalo se Pozdrav od Rusínů na rok 1950 ve kterém se nacházely básně jako Podkarpatští Rusíni, Opusťte hluboký spánek, která je v dnešní době známá jako hymna Rusínů a báseň Věnování, odkud pochází slova Já Rusín byl, jsem i budu! (18 str. 91, 25 str. 216) Ve stejný rok také založil Literární spolek Prešovský, který existoval až do roku 1853. Úlohou spolku bylo sjednotit rusínskou literárně činnou inteligenci, založit literární časopis, vytvořit tiskárnu s cyrilicí a založit muzeum rusínské kultury. (18 str. 91) Císařským nařízením byl spolek zrušen, během tří let existence dokázal spolek vydat 12 rusínských knih a také dva další almanachy, Pozdrav od Rusínů na rok 1951 a 1952, učebnici Krátký zeměpis dle Rusínů, katechismus a modlitební sborník Chléb duše neboli náboženské modlitby a písně východních kostelů a pravoslavných křesťanů, vydaný v roce 1951 a stal se nejpopulárnější modlitebnou knihou knihou rusínských věřících. (18 str. 91)

Štefan Pankovič byl jeden z největších propagátorů maďarizace mezi Rusíny během obrození.

Pohled na Užhorod jedno z hlavních kulturních měst během obrození, v pozadí lze vidět užhorodskou synagogu a věže katedrály Povýšení svatého kříže

O devět let později založil Alexander Duchnovič společně s Alexandrem Pavlovičem a podporou u řeckokatolické Prešovské eparchie, pod vedením biskupa Jozefa Gagance nový literární spolek a to Spolek sv. Jana Křtitele (rusínsky Общество св. Іоанна Крестителя, Obščestvo sv. Joana Krestiteľa). (18 str. 92) Jako předseda nového spolku byl zvolen právě Adolf Dobrjanský a jeho náměstkem byl Anton Rubij, mezi členy spolku se řadili významní rusínští činitelé na území východního Slovenska, ale také slovenští spisovatelé, novináři a významní ruští slavisti Michail Rajevský, Vladimír Lamanský a Georgij Slavjanský. (18 str. 92) Ruští slavisti hlavně dodávali spolku peníze a knížky do původní Duchnovičové knihovny, kterou v roce 1859 věnoval krásnobrodskému klášteru, díky tomu vznikla první veřejná rusínská knihovna. (18 str. 91, 92) Ve spolku ale stále hrál hlavní roli Alexander Duchnovič, ten, narozdíl od svých přátel ze Štúrovců, nepodporoval vznik rusínského literárního jazyka na základě nejrozšířenějších dialektů rusínského jazyka. Duchnovič rozdělil tehdejší rusínský jazyk na nízký styl, neboli hovorová a původní rusínština určená pro literární díla a na vysoký styl, který kombinoval rusínštinu a ruštinu a měl být používán pro teoretické práce, vysoký styl byl buď karpatskorusínský dialekt ruštiny, jazyk Jazyčije a nebo ruský jazyk. (18 str. 92)

Jako jeden z posledních větších rusínských spolků byl založen Spolek sv. Vasilije Velikého (rusínsky Общество св. Василія Великого, Obščestvo sv. Vasylija Velykoho), stalo se tak v roce 1866 v Užhorodě a založil ho Adolf Dobrjanský, společně s Ioannem Rakovským, spolek začal vydávat první rusínské noviny Svět psané v jazyku Jazyčije. Spolek také chtěl, stejně jako Spolek sv. Jana Křtitele, otevřít rusínské školy a také proto vydávaly učebnice v rusínštině.

Rakousko-uherské vyrovnání a zánik Spolku svatého Vasilije Velikého

V únoru 1867 došlo k Rakousko-uherskému vyrovnání, ze začátku maďarské reformy sice odmítnuly uznání jakékoliv národnostní menšiny v Uhersku, ale dovolovali používání mateřského či libovolného jazyka v administrativě, školách a v náboženském životě, tahle reforma ale neměla žádné sankce za nedodržování používání daného jazyka a tak promaďarští činitelé toho zneužívali, např. v roce 1869 se již zakázalo vyučovat na Užhorodském gymnáziu rusínsky a v Mukačevské eparchii došlo pod biskupem Štefanem Pankovičem k podpoře maďarizace rusínů. (18 str. 95, 25 str. 355) V prosinci 1970 obvinil redakci rusínských novin Svět z nebezpečních tendencí a zakázal dochovenstvu eparchie mít s redakcí jakékoliv styky. (18 str. 96) Také v roce 1871 inicioval interní převrat v Spolku sv. Vasilije Velikého, kdy z vedení odvolal Adolfa Dobrjanského a Ioanna Rakovského a dosadil tam řeckokatolické duchovní promaďarského směru, kteří neuměli ani slovo rusínsky. (18 str. 96, 97, 25 str. 355) V roce 1872 začal spolek vydávat týdeník Karpat, který se prezentoval jako společenské, církevní a literární noviny, na začátku se do redakce zapojovali i rusínští intelektuálové, ale po zvýšení promaďarských tendencí se od týdeníku distancovali. (18 str. 97, 25 str. 355) Štefan Pankovič pokračoval v maďarizaci své eparchie, např. zakázal posílání rusínských semináristů do vídeňských škol, aby nezískali slovanské vilvy a nebo také prosazoval násilnou emigraci protimaďarských rusínů do centrálních Uher či Ruska a tak byl Adolf Dobrjanský donucen jít s rodinou do Ruska. (18 str. 97, 25 str. 355) Nakonec v roce 1872 proběhlo poslední, osmé zasedání Spolku sv. Vasilije Velikého, kdy se rozhodlo pod silných Pankovičovým vlivem k vydávání rusínských knih výhradně v maďarštině a tak byl spolek utlumený a spolek již poté nic nevydal. (18 str. 97)

Adolf Dobrjanský byl po vyrovnání znovu zvolen do uherského parlamentu a hned na jehom prvním zasedání byl nařčen z panslavistické činnosti. (18 str. 95, 96, 25 str. 88) Adolf byl znova zbaven svého poslaneckého mandátu a začal sepisovat nové memorandum s programem na vytvoření nové tzv. Rakouské rusi, toto území melo kombinovat uherskou rus společně s Haličí, návrh je prakticky identický jako když ho navrhoval v roce 1849 před císařem. (18 str. 96) Memorandum vyvolalo velkou vlnu kritiky v maďarských politických kruzích a dokonce byl v Užhorodě spáchán neúspěšný atentát na Adolfa Dobrjanského v roce 1871, v důsledku atentátu byl těžce zraněný jeho syn Miroslav a rozhodl se stáhnout do ústraní na svůj statek v Čertižném. (18 str. 96)

Julius Stavrovský-Popradov byl básník rusofilského směru a řeckokatolický kněz sídlící v Jarabini. I přes jeho rusofilské názory si dopisoval s ukrajinským etnografem Volodymyrem Hnaťukem.

Maďarónové a rusínofilství

Mezi lety 1881 až 1883 došlo k rozdělení rusínské inteligence na dva tábory. Prvním táborem byl rusofilský a tvořila ho starší generace rusínské inteligence, např. Adolf Dobrjanský, Alexandr Mytrak, Julius Stavrovský-Popradov a Ioann Rakovský. Tahle starší generace stála stála za Ruskem a rusofilstvím a stále psala v ruštině. Druhým táborem byl rusínofilský a tvořila ho mladší generace rusínské inteligence, např. Nikolaj Homičkov, Feodosij Zolocký a László Čopej. Mladší generace psala pouze v rusínském jazyku, jelikož si uvědomila, že prostí lidé rozumí jenom rusínštíně a tak se snažili i rusínštinu kultivovat. László Čopej vydal učebnice pro rusínské školy v rusínštině a také vydal první rusínský slovník s 20 tisíci slovy, jednalo se o Rusko-maďarský slovník. V úvodě díla sám dodal, že ruský, rusínský, jazyk nelze považovat za pouhý dialekt rušitiny, za tohle dílo byl vyznamenán cenou Uherské akademie věd. (18 str. 97, 25 str. 412)

Jedním z posledních rusínských národních buditelů byl Eugenij Fencik, byl spisovatel a novinář rusofilského směru, v roce 1885 začal vydávat noviny Lístek a od roku 1891 začal vydávat i Dodatek k Lístku, který byl čistě v rusínštině, narozdíl od Lístku, který byl v ruštině. (25 str. 284) Úpad rusínské kulturní společnosti svědčí i fakt, že jeho noviny v posledním roku své existence měl pouze 25 odběratelů. Mimo Eugena Fencika vydávala své noviny i skupina maďarsky orientiovaných rusínských intelektuálů, tzv. Maďarónové, mezi ně patřili Julij Drohobecký, Konstantin Nevický, Aladár Romanec a Emil Melleš. Tahle skupina vydávala týdeník Východ (maďarsky Kelet) v maďarštině, na jeho stránkách propagovali formování maďarského politického národa a hlásali nevyhnutelnou asimilaci Rusínů v maďarském prostředí. Proti týdeníku se distancovali rusínští vlastenci, např. Grigorij Žatkovič, Augustin Vološin, Hjiador Strypský, Nikolaj Choma, Jevgenij Sabov a další, kteří obhajovali rusínský národ a jeho jazyk a také zachování symbolů rusínské národní identity. V roce 1895 se obnovila činnost Spolku sv. Vasilije Velikého v Užhorodě, nové vedení se silně distancovalo od původní rusofilské orientace a přešlo na ochranu rusínské národní identity. (18 str. 98, 25 str. 223)

Lemkovské národní obrození

Na dnešním území Polska za svahy severních Karpat také probíhalo malé obrození Rusínů. Na území, kde Lemkové žili, známé jako Lemkovina či Lemkivščyna, převládali spíše ukrajinské a polské národnostní vlivy, ale ty místní obyvatele nezasáhlo tak významně, jelikož stále zachovávali svůj starý jazyk i tradice. V 60. letech 20. století vznikl na Lemkovském území trend rusofilství, tento trend, stejně jako v uherské rusi, idolizoval Rusko a Velkoruský národ a propagoval myšlenku spojení Lemků s Velkoruským národem. (18 str. 98) Přední figury obrození ostře kritizovali ukrajinské národní obrození a brali ho jako zradu staroruských národů, či jako separatismus, který oslabuje východní slovanství. I když se v roce 1868 ukrajinští nacionalisté rozšřít ukrajinské vlivy na území Lemkoviny a založili kulturně-osvětovou společnost, hospodářské družstvo a finanční úřad, tak jejich úsilí bylo zaslepeno rusofilskými organizacemi. Spolek Michala Kačkovského zakládal v Lemkovských vesnicích tzv. Ruské čítárny, to byly knihovny, které šířili literaturu psanou v jazyku jazyčije. (18 str. 99)

Literární směry

vubec nevim, asi smazu

Seznam buditelů

• Andrej Bačinský (1732 – 1809)
• Jevgenij Bačinský (1845 – 1903)
• Ioann Bazilovič (1742 – 1821)
• Ivan Čurhovič
• Alexander Danický
• Viktor Kimak
• Ivan Danilovič-Korytňanský (1834 1895)
• Adolf Dobrjanský (1817 – 1901)
• Viktor Dobrjanský (1816 – 1860)
• Alexander Duchnovič (1789 – 1843)
• Jozef Gaganec (1793 – 1875)
• Jakov Holovacký (1814 – 1888)
• Alexander Homičkov (1830 – 1892)
• Nikolaj Homičkov (1833 – 1886)
• Arsenij Kocák (1737 – 1800)
• Ioann Kutka
• Michal Lučkaj (1789 – 1843)
• Ioann Mondok (1824 – 1886)
• Alexandr Mytrak (1837 – 1913)
• Nikolaj Nagy (1819 – 1862)
• Ioann Pastelij
• Ioann Rakovský (1815 – 1885)
• Andrej Ripaj (1829 – 1914)
• Ivan Silvaj (1838 – 1904)
• Julius Stavrovský-Popradov (1850 – 1899)
• Jozef Šoltés
• Michail Visianik

Úvodní stránka týdeníku Svět z roku 1870.

Časopisy a noviny

Svět

Svět (rusínsky Свѣтъ) byl první rusínský týdeník vydávaný spolkem sv. Vasilije Velikého. Jednalo se o literární a společenské noviny, které podporovali tehdejší rusofilské trendy. Hodnotili politický život v uhersku a také psala recenze děl ruských spisovatelů. Prvním redaktorem novin byl Jurij Ignatkov, poté po něm nastoupil Cyril Sabov a Viktor Kimak. Týdeník byl silně proti maďarizaci a biskupovi Štefanovi Pankovičovi. Týdeník věřil v záchranu rusínského obyvatelstva tím ruským. Jednalo se o záchranu od uherské či rakouské okupace rusínského území. V roce 1870 začal týdeník vydávat Národní čtení (rusky Народное чтение) to byla série knih, která měla za účel se rozšiřovat do rusínského obyvatelstva a podpořit samotný týdeník. Týdeník se přestal vydávat na začátku roku 1871, krátce po odstupu Viktora Kimaka.

Úvodní strana prvního vydání týdeníku Sova.

Sova

Sova (rusínsky Сова) byl rusínský ilustrovaný a satirický týdeník vydávaný spolkem sv. Vasilije Velikého. Jednalo se o liberárně-buržoázní noviny, které podporovali tehdejší rusofilské trendy. Noviny se postavili proti maďarizaci a katolizaci uhroruska. Týdeník Sova byl praktickým nástupcem Světu a hlavním redaktorem byl Viktor Kimak. První vydání bylo vytištěno v Užhorodě, to kritizovalo uherskou vládu a biskupa Štefana Pankoviče. Po prvním vydání byl Viktor pronásledován církví a vládou a dostal od biskupa zákaz tištění týdeníku v Užhorodě. Zbylá čtyři vydání Viktor vydal v Budapešti, poté byly noviny zakázany.

Karpat

Karpat (rusínsky Карпат) byl společenský, církevní a literární týdeník vydáváný spolkem sv. Vasilije Velikého. Jednalo se o nástupce zrušeného týdeníku Svět, který byl zrušen pod nátlakem biskupa Štefana Pankoviče. Ze začátku s týdeníkem spolupracovali někteří rusínští intelektuálové, ale po zvýšení promaďarských tendencí v týdeníku se od týdeníku distancovali.

Lístek

Lístek (rusínsky Листокъ) byl rusofilský měsíčník vydáváný Eugenem Fencikem. Ve svém měsíčníku psal o problémech a novinkách v rusínské literární inteligenci. Lístek byl psán v ruštině, nebo v církevní slovanštině. Po šesti letech vydávání Lístku také začal psát Dodatek k Lístku (rusínsky Додатокъ), který byl psán v rusínštině.

Východ

Východ (maďarsky Kelet) byl politický týdeník vydáváný tzv. Maďaróny, což byla skupina maďarsky orientiovaných rusínských intelektuálů. Mezi přispěvatele týdeníku se řadí Julij Drohobecký, Konstantin Nevický, Aladár Romanec a Emil Melleš. Na svých stránkách publikovali formování maďarského politického národa a hlásali nevyhnutelnou asimilaci Rusínů v maďarském prostředí. Týdeník byl psán v maďarštině a distancovala se od něj většina rusínských vlastenců.

Odkazy

Literatura

• KONEČNÝ, Stanislav. Náčrt dejín karpatských Rusínov. Prešov: Prešovská univerzita v Prešově - Ústav rusínského jazyka a kultúry, 2015. ISBN 978-80-555-1297-6. (slovensky) 
• MAGOCSI, Pavel Robert; KOPECKÝ, Miloslav; PAD̕AK, Valerij. Národ odnikud: ilustrované dějiny karpatských Rusínů. Užhorod: Pad̕aka 116 s. ISBN 978-966-387-092-2. 

Černobylské asanace

Černobylské asanace je označení dvou ozdravujících přestaveb starého historického centra města Černobyl na Ukrajině ve 40. letech a 80. letech 20. století.