Národní obrození
Národní obrození je období a proces formování novodobých (moderních) národů, obroda konkrétní národní (etnické) kultury probíhající převážně v 18. a 19. století. Impulsem bylo osvícenství[pozn. 1] a Velká francouzská revoluce (1789–1799), důsledkem hospodářských změn (průmyslové revoluce) a rozpadu feudalismu v zemích jako Francie, Anglie i ekonomicky silném Nizozemsku.[1][2][3]
Osvícenci, vzdělaní příslušníci etnické komunity bez literární tradice v mateřském (rodném) jazyce (zpravidla bez vlastního národního státu a bez dominance ve státě, který obývají, ale jehož členové netvoří ani šlechtu ani vládnoucí třídu) došli k závěru, že jsou etnickým společenstvím, národem, který je třeba „probudit“ (obrodit, znovuzrodit, osvítit atp.) s cílem dosáhnout všech atributů plně zformovaného národa.[3]
Národní obrození jsou charakteristická pro období formování moderního nacionalismu, kdy se utvářely novodobé (moderní) národy. Obrozenci hleděli do minulosti na podle nich slavnější období (zlatý věk) vlastního národa a svoji současnost považovali za období úpadku (dobu temna, viz Doba temna). Snažili se proto o obrodu (oživení) národa a to zejména na poli kulturním nebo obnovením jazyka a později se k tomu často přidala i snaha o politickou nezávislost (emancipaci, viz revoluce v roce 1848 a myšlenka (idea) národních států). Např. Bělorusové, Češi, Estonci, Chorvati, Lužíčtí Srbové, Makedonci, Slováci, Slovinci, Srbové, Ukrajinci atd. si začali nárokovat jazykové, kulturní a politické osamostatňování. Oblíbenými tématy období romantismu byla národní historie, zejména středověká, a raná národní literatura, zejména epické básně. Tyto hrdinské eposy byly natolik oblíbené, že byly i falšovány, což bylo později více či méně věrohodně dokázáno, viz Ossian, spor o Rukopisy či Slovo o pluku Igorově. K podpoře národní kultury byla rozvíjena národní historiografie a literatura a byly zakládány instituce jako muzea a divadla.[3][4]
Příklady národních obrození:
- Běloruské národní obrození – v 17. století působil osvícenec Simeon Polockij a ke klíčovým osobnostem běloruského národního obrození patřila básnířka Alaiza Paškevičová nebo spisovatel Konstanty Kalinowski,
- Bulharské národní obrození – období oživení bulharského jazyka, kultury a literatury (zvýšení národního povědomí Bulharů) v průběhu 19. století, probíhající násilným způsobem (v duchu boje proti Turkům, vlivu na upadající Osmanské říši) završené vytvořením nezávislého bulharského státu, Velkého (Sanstefanského) Bulharska roku 1878,
- České národní obrození – období formování moderního českého národa s kořeny asi v poslední třetině 18. století, trvající do druhé poloviny 19. století a politicky završené roku 1918 vznikem Československa,[4][5]
- Estonské národní obrození – období datované od poloviny 19. století do vzniku samostatné Estonské republiky roku 1918,
- Finské národní obrození – období zrození romantického finského nacionalismu v 19. století, který se konkrétněji projevil jako fennomanské hnutí (fennomanie, hnutí za finství) doprovázené finizací, ovlivněné aktivitou národa Laponců při obraně jejich jazyka a kultury; jde také o období vzniku svekomanie (hlásící se ke švédské kultuře, opřené o teorii nerovnosti ras šířící se z Francie na začátku druhé poloviny 19. století),[6][7]
- Chorvatské národní obrození (Ilyrismus) – období s kořeny ve 30. a 40. letech 19. století, reagující na procesy obnovy vlastní kultury, jazyka a tradic probíhající v Čechách, na Moravě, Slovensku a v dalších oblastech rakouského císařství,
- Lužicko-Srbské národní obrození – období s kořeny ve 40. letech 19. století, inspirované německým romantismem a nacionalismem po napoleonských válkách a myšlenkou „slovanského společenství národů“,
- Makedonské národní obrození – představitelem makedonského národního obrození byl Kiril Pejčinovič (1770–1865), severomakedonský kněz a spisovatel, píšící především náboženskou literaturu,
- Německé národní obrození – období s kořeny v polovině 19. století, kdy Němci začali hledat vlastní identitu, minulost a budoucnost, podobně jako jiné evropské národy,[6][8][9] od poloviny 18. století se sami osvícenští a deističtí myslitelé přihlašují k původně polemickému označení „racionalisté“ (a obsah náboženství se redukuje na přirozenou či racionální morálku),[10] kde polemické označení „racionalisté“ pro teology ovlivněné scholastikou, snažící se svoji křesťanskou víru zdůvodňovat rozumově, namísto, aby ji opírali výhradně o Boží zjevení a Písmo, se objevuje v souvislosti s německou reformací počátkem 17. století. Pečlivý (akribický) českoněmecký brněnský archivář a historik Bertold Bretholz vystoupil proti Palackého koncepci pojetí českých dějin (viz Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě) a otevřel rozsáhlou diskusi o soužití Čechů a Němců, zejména v období jeho počátků, v éře kolonizace českých zemí. Podporovali ho historici a archiváři, představitelé německé historiografie, jako například Eugen Lemberg nebo Alfred Schmidtmayer. Hlavní podporovatel, historik německé národnosti a po druhé světové válce odsouzený a popravený protektorátní náměstek pražského primátora, Josef Pfitzner, vykládal společné dějiny Čechů a Němců jako proces počešťování „českých“ Němců a německé národní obrození jako vzpouru Němců proti této „čechizaci“,[11]
- Norské národní obrození[1]
- Polské národní obrození[12]
- Slovenské národní obrození – období reforem Josefa II. od 80. let 19. století. do revoluce v letech 1848–1849[13]
- Slovinské národní obrození
- Rakouské národní obrození[9]
- Skandinavismus – hnutí s kořeny v první polovině 19. století, založené na myšlence (idei) hospodářsky, kulturně a zákonodárně (politicky) sjednocené (spolupracující) Skandinávie, či dokonce jednotného národa založeného na jazykovém, politickém a kulturním dědictví Dánska, Norska a Švédska[6]
- Srbské národní obrození
- Švédské národní obrození[14]
- Ukrajinské národní obrození
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Osvícenství je intelektuální (filozofický) směr, životní postoj 17. až 18. století, vycházející z nového filozofického myšlenkového proudu, protikladu empirismu – racionalismu, učícího, že jediným zdrojem spolehlivých poznatků a kritériem pravdy je rozum, abstraktní myšlení.
Reference
editovatV tomto článku byly použity překlady textů z článků Kansallinen herääminen na finské Wikipedii a Nacionalni preporod na srbochorvatské Wikipedii.
- ↑ a b STUPŇÁNEK, Filip. Srovnání venkovské prózy Bjørnstjørne Bjørnsona a Karoliny Světlé [online]. Brno: Ústav germanistiky, nordistiky a nederlandistiky Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity, 2021 [cit. 2023-06-18]. Vedoucí bakalářeské práce: doc. PhDr. Miluše Juříčková, CSc.. Dostupné online.
- ↑ CEJNAROVÁ, Andrea. Od 1. průmyslové revoluce ke 4.. Technický týdeník. 2015-06-04. Dostupné online [cit. 2023-06-19].
- ↑ a b c HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody. www.hks.re [online]. Hospodářská a kulturní studia Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity [cit. 2023-06-25]. Dostupné online.
- ↑ a b DENČEVOVÁ, Ivana Chmel. Spor o Rukopisy? Protože tady žádné nebyly, tak jsme si je sami napsali, hodnotí historik. Český rozhlas Plus [online]. Český rozhlas, 2023-01-16 [cit. 2023-06-25]. Jak to bylo doopravdy. Dostupné online.
- ↑ MOJŽÍŠEK, Marek. Jak České národní obrození formovalo český národ. Český rozhlas Region [online]. Český rozhlas, 2023-02-15 [cit. 2023-06-25]. Dostupné online.
- ↑ a b c PILS, Jan. Ke kořenům československo-finských vztahů [online]. Brno: Historický ústav Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2009 [cit. 2023-06-19]. Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Radomír Vlček, CSc.. Dostupné online.
- ↑ TEREZA HIMMELOVÁ, Tereza Himmelová. Stručná historie východní Karélie a její význam pro formování finského vlastenectví [online]. Praha: Ústav obecné lingvistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2014 [cit. 2023-06-19]. Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Lenka Fárová, Ph.D.. Dostupné online.
- ↑ ŘEHÁČEK, Karel. ČESKO-NĚMECKÉ SOUŽITÍ NA JIHOZÁPADĚ ČECH V LETECH 1880–1938. Historica - Sborník prací historických. 2002, čís. 31, s. 217–242. Dostupné online [cit. 2023-06-19]. ISSN 1803-9561.
- ↑ a b JAN ŠEVČÍK, Jan Ševčík. OKULTISMUS A POLITIKA [online]. Brno: Katedra politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity, 2019 [cit. 2023-06-19]. Vedoucí diplomové práce: Mgr. Pavel Dufek, Ph.D. Dostupné online.
- ↑ Ritter - Gründer, Wörterbuch philosophischer Grundbegriffe. Sv. 8, sl. 44-48.
- ↑ ŘEHÁČEK, Karel. České školství v národnostně smíšených oblastech jihozápadu Čech v letech 1880–1945 [online]. Hradec Králové: Historický ústav Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, 2018 [cit. 2023-06-22]. Vedoucí disertační práce: PhDr. Marie Bahenská, Ph.D. Dostupné online.
- ↑ HOUDKOVÁ, Bronislava. Vlasteneckyvýchovná tendence v tzv. pražských prózách Karoliny Světlé. dk.upce.cz. Fakulta filozofická Univerzity Pardubice, 2011. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Ivo Říha, Ph.D.. Dostupné online [cit. 2023-06-26].
- ↑ Obrodenie národné. dai.fmph.uniba.sk [online]. Fakulta matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského v Bratislavě [cit. 2023-06-19]. Dostupné online.
- ↑ JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko. Dějiny Finska [online]. Překlad Lenka FÁROVÁ. Nakladatelství Lidové noviny, 2001 [cit. 2023-06-25]. Dostupné online. ISBN 80-7106-406-8.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu národní obrození na Wikimedia Commons
