Vítejte na osobní stránce uživatele Mossback (diskuse • příspěvky • počítadlo • články • shrnutí • zablokování • všechny projekty).
Anglické slovníkové heslo mossback nás poučí, že se jedná buď o želvu, která je tak stará, že jí na krunýři rostou řasy, nebo (přeneseně) o velmi konzervativního či reakcionářského člověka se staromódními názory. Oblast mého zájmu na Wikipedii výstižně definoval kolega, který mě tady označil za jednoho „vojensko-historických wikipedistů.“
Pokud jde o můj přístup k wikiprojektům, ve své podstatě jsem exopedianista. Co do (ne)aktivity jsem se našel i v charakteristice WikiZlobra nebo v následujícím úryvku z pera A. C. Doyla: „návaly vášnivé energie, v nichž vykonal pozoruhodné činy ... vzápětí vždy vystřídala letargická reakce, při níž se nečinně povaloval po bytě s ... knihami, doslova líný na krok...“[1] Jinak co se týče mého názoru na současný stav (nejen) české Wikipedie, mohl bych ocitovat výrok z této diskuse: „Slavné proměně wikipedie v diskusní fórum už nestojí nic v cestě. Každý čtenář to jistě ocení.“ Jakožto nenapravitelný optimista však i nadále věřím v lepší zítřky.
Na Wikimedia Commons se vyskytuji jako Mossback nebo CS92 – tento účet, který ze setrvačnosti občas stále používám, jsem založil ještě před vznikem globálního účtu za účelem přidávání obsahu na Commons, kde v té době účet jménem Mossback (byť neaktivní) bohužel existoval.
Chcete-li mne kontaktovat jinak než zde na Wikipedii, pište na mossback92 (zavináč) gmail.com.
„...[l]aciné opěvování a upřednostňování impotentního
multikulturalismu před vlastní bohatou kulturní výbavou, která zmizela z povědomí národa a jež by současníka poučila, že být
univerzálním předpokládá nejprve znalost a vědomí hodnotového významu vlastních kořenů, k čemuž nepotřebuje být
nacionalistickým. S oblibou proklamovaný
kosmopolitismus a
post-pozitivismus nikdy nebyl a není skutečnou snahou o světoobčanské pojetí společnosti, ale únikem před zodpovědností za vlastní prostředí. Tím jsme dospěli často až k odmítání vlastní identity (...) z důvodů, které jsou pohrdavě označovány za „čecháčkovské“, ačkoli jsou něčím podobně samozřejmým, jako je respekt a úcta syna k otci. Ostatně pouze za tohoto předpokladu můžeme být tvůrčí a přínosnou součástí světa i sami sobě, opak znamená splynutí s šedým průměrem a vytracení se do zapomnění. Přesto, cítit se být Čechem je v očích českých „světoobčanů“ něco jako naivní, zašlá
obrozenecká veteš, proměnivší se ve společenské
faux-pas.“
.svg){kind=small}
.svg){kind=icon}
