Im Espe

Kooperativní učení

Pedagogika chápe pojem kooperativní učení jako cílovou strukturu vyučování, jako povahový - osobnostní rys žáka (kooperativnost), podstatný k přijetí kooperativní cílové struktury žákem, a jako charakteristiku chování žáků ve školních situacích - pro-skupinové chování. Podstatou kooperativního učení jsou tedy situace kdy se žák / student aktivně zapojuje do výuky, která má nejčastěji podobu párové či skupinové práce, účastníci vyukového procesu si vzájemně vyměňují informace a tím vznikají nové poznatky.

Znaky kooperativního učení

Výukový proces zahrnující kooperativní učení se vyznačuje těmito znaky:

1. Pozitivní vzájemná závislost -  uspěji v případě, že uspějí všichni ze skupiny a vytyčeného cíle dosáhne celá skupina
2. Interakce tváří v tvář -  žáci se učí v malých, kooperujících skupinách
3. Osobní odpovědnost, osobní skládání účtů – výkon každého jedince je využit celou skupinou, všichni členové skupiny mají z kooperativního učení užitek.
4. Formování a využití interpersonálních a skupinových dovedností -  žáci se musí znát a věřit si navzájem, přesná komunikace, řešení konfliktů konstruktivním přístupem.
5. Reflexe skupinové činnosti -  efektivita společné činnosti je dána schopností reflektovat činnost a rozhodovat o vlastních krocích ve skupině.

Cíle výuky 

Stanovení cíle vyučování, napomáhá zvyšování efektivity vyučování. Při stanovení cíle skupinové aktivity, můžeme posuzovat efektivitu diskusí a produktů. 

Cíle kooperativního učení, zahrnují i cíle základního vzdělání. 

Cíle základního vzdělání: 

• základy gramotnosti
• rozvoj kritického myšlení opírajícího se o informovanost
• rozvoj imaginativního a kreativního myšlení
• rozvoj uvědomění zájmů a potřeb jiných 
• rozvoj smyslu pro vědeckou přesnost
• kultivace emocionálních potřeb
• rozvoj sociálního svědomí 
• rozvoj schopnosti a požitku z celoživotního učení

Dále zahrnuje cíle „úkolové“ a „socio-emocionální“, dané charakteristikou úkolů a technik, které jsou ve skupině aplikovány. 

Příklady cílů úkolových a socioemocionálních:

Úkolové cíle	Socio-emocionální cíle
Vlastní vyjádření k látce Zkoumání předpokladů Pozorné naslouchání Tolerování dvojjazyčnosti Učení se o skupinách Sledování vyučování Zlepšení vztahu učitel – žák  Porozumění textu	Větší senzitivita k druhým Posuzování sebe samého ve vztahu k druhým Povzbuzování sebejistoty Osobnostní rozvoj Uvědomění si slabosti a síly druhých Dávání podpory Stimulace k lepší práci  Práce ve skupině, se kterou se může žák identifikovat

Interpretace kooperativního učení

Kooperativní učení je koncept přenesený k nám z edukačních věd ze zahraničí, s původem v USA. Problematika kooperativního učení je provázána v té, které oblasti s předchozím pohledem na učení ve skupinách. (v anglosaské především s odkazem J. Deweye, ve frankofonní s odkazem C. Freineta apod.). V zahraniční literatuře se objevuje od první poloviny 70. let 20. století. Koncept kooperativního učení se přenáší do Českého edukačního prostředí až od konce devadesátých let 20. století. Mezi nejvýznamnější autory v Česku publikující v této oblasti patří Skalková, Stračár a Kasíková.

V pedagogických souvislostech je interpretováno v různých rovinách:

• jako teorie vzdělávání - Yves Bertrand
• jako uspořádání sociálních vztahů v učebních situacích - Jerome Kagan, Slavin, Johnson & Johnson
• jako soubor vyučovacích a učebních strategií a praktik - Henry A. Murray

Přístupy ke kooperativnímu učení

Jsou popsány také různé přístupy ke kooperativnímu učení:

• přístup prostřednictvím principů - D. a  R. Johnsonovi
• strukturální přístup – tj. kooperativní učení jako strukturování interakcí - Jerome Kagan
• přístup týmových učebních metod - Slavin
• přístup skupinové investigace - Shlomo Sharan
• přístup komplexního vyučování - Julie E. Cohen