Základní vojenská služba

Základní vojenská služba (prezenční služba, neformálně „vojna“) je povinná služba v armádě, která se liší (např. délkou) jak podle jednotlivých států, tak v rámci států podle typu této služby.

Vojenské boty užívané v Polsku (90. léta)

Historie vojenské služby v českých zemích

Základní mezníky:

• 1649 – vznikla stálá armáda jako součást rakouské armády. Do armády byli vojáci verbováni. Služba byla doživotní.
• 1781 – Josef II. zavedl vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy. Osvobozena byla šlechta, duchovní a inteligence. Služba byla doživotní. Verbování nahradily odvody.
• 1802 – za Františka I. byla zrušena doživotní služba. U pěchoty se zkrátila na deset let, u jezdectva na 12 let a u dělostřelectva na 14 let.
• 1827 – vojenská služba stanovena jednotně v délce 14 let.
• 1845 – vojenská služba zkrácena na 8 let. Odvody byly pravidelnější.
• 1868 – branný zákon zavedl všeobecnou brannou povinnost. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně.
• 1912 – služba byla zkrácena na dva roky (u speciálních druhů zbraní na tři, u námořnictva čtyři). Ponechány byly sedmileté zálohy a dvouletá služba v zeměbraně. Odvody byly dvakrát ročně.
• 1920 – délka služby byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky.
• 1945 – branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20. roce.
• 1990 – délka základní vojenské služby byla stanovena na 18 měsíců a byla uzákoněna možnost civilní služby.
• 1993 – novela branného zákona zkrátila délku základní vojenské služby na 12 měsíců.
• 15. května 2003 – ministr obrany Jaroslav Tvrdík předložil vládě záměr zrušit základní vojenskou službu k 31. prosinci 2004.
• 1. ledna 2005 – Česká armáda je plně profesionální. Branná povinnost bude vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.

V Československu a v Česku

Základní vojenská služba (zkráceně ZVS) existovala od dob první republiky do roku 2004, kdy byla povinná vojenská služba v Česku definitivně zrušena a Armáda České republiky byla transformována na profesionální armádu. Nastoupit k výkonu ZVS byl povinen každý zdravotně způsobilý muž, občan ČSR (později ČSSR, ČSFR a ČR) po dosažení plnoletosti, před rokem 1954 v Československé armádě, v letech 1954–1990 v Československé lidové armádě, po rozdělení Československa roku 1993 v Armádě České republiky.

Odměna

Finanční odměna vojáků základní služby (VZS) se nazývala služné, dobově hovorově žold. Tato odměna byl odstupňována podle hodnosti, v roce 1964 např. činilo služné vojína 75 Kčs, svobodníka 80 Kčs, desátníka 90 Kčs a četaře 100 Kčs měsíčně. V návaznosti na inflaci bylo služné do roku 1991 třikrát zvýšeno, ekonomické podmínky vojáků základní služby však zůstávaly nuzné. Za stravu a ubytování vojáci neplatili.

Nástup

Počátek základní vojenské služby začínal vždy úředním odvodem, tedy ověřením zdravotní způsobilosti služby, po odvodu získával mladý muž status brance, resp. odvedence. Označení branec zavedl zákon z roku 1889 a to pro „mladé muže brané k zápisu do odvodního seznamu“ Pro brance, kteří nastupovali do náročných vojenských oborů, byl určen předvojenský výcvik v civilní organizaci SVAZARM (Svaz pro spolupráci s armádou). Vojenští řidiči absolvovali levně autoškolu pro řidiče z povolání na nákladní auta už před vojnou, radisté se naučili telegrafní abecedu a zacházení s radiostanicí atd.

Základní dobou nástupu byl věk 18 let. resp. nejbližší půlroční termín (jarní a podzimní). Učňům, studentům střední či vysoké školy byl umožněn odklad nástupu ZVS po skončení studia. Po nástupu prošli branci základním výcvikem (příjmačem) a po složení vojenské přísahy byl přidělen k útvaru.

Délka ZVS

Vojenská knížka

• Neodvedení muži byli zbaveni branné povinnosti („dostali modrou knížku“, tj. průkaz modré barvy o zbavení vojenské povinnosti). Vojenská knížka vojáka základní služby byla šedá. Vojenská knížka vojáka z povolání se nazývala Služební průkaz a měla červenou barvu. Lidé s „modrou knížkou“ nemuseli na vojnu a mohli tak místo vojny vést běžný civilní život; dosti rozšířené byly praktiky vyhýbání se vojenské službě.
• Pokud byl voják potrestán trestem celodenního kasárenského vězení a nebyl mu tento trest později zahlazen, vojenská služba u útvaru se mu prodloužila o počet dní, které strávil ve vězení.
• Základní vojenská služba trvala před rokem 1989 standardně 24 měsíců.
• Po roce 1989 byla standardní délka základní vojenské služby postupně zkracována: první zkrácení o dva měsíce nařídil ve funkci nejvyššího velitele armády prezident Václav Havel v první polovině ledna 1990 (odchod byl k 31. lednu 1990), ještě v témže roce byla základní vojenská služba zkrácena novelou branného zákona na 18 a v roce 1993 na 12 měsíců. Posledních 878 branců nastoupilo základní vojenskou službu 30. března 2004.
• U úspěšných studentů vysokých škol a vojenské katedry (VKVŠ), které byly součástí všech vysokých škol s výjimkou teologických a které připravovaly studenty k výkonu základních důstojnických funkcí (absolventů VŠ, lidově absíků nebo špagátů), byla ZVS zkrácena na 12 měsíců. Před nástupem nebo krátce po nástupu na vojnu byli povýšeni na poddůstojníky (svobodníky až četaře, podle výsledků zkoušek na vojenské katedře) a při jejím ukončení byli nejúspěšnější absolventi VKVŠ obvykle povýšeni na důstojníky – do hodnosti podporučíka, „přeskočili“ tak praporčické hodnosti. V rámci zkracování ZVS byla zkracována a zrušena i vojna absolventů VŠ.
• Branci mohli ze sociálních důvodů (např. živitelé rodin, pečující alespoň o dvě děti) požádat o vykonání náhradní vojenské služby, která byla pouze pětiměsíční (později tříměsíční).
• Pokud bez vlastního zavinění (zejména pro nemoc a podobně) nenastoupili k ZVS před dosažením určeného věku (25 let, později prodlouženo na 28 a 30 let), byli k náhradní službě určení ze zákona.
• Náhradní vojenskou službu rovněž mohli vykonat vybraní zaměstnanci; železnice nebo vojenské podniky (např. Vojenské stavby), uhelné či uranové hornictví nebo hutě měly povoleno provádět v armádě nábor zaměstnanců před nástupem na ZVS. Kdo se zavázal, že např. jako havíř nebo řemeslník odpracuje 18 měsíců, byl z vojenské služby propuštěn o 6 měsíců dříve, tj. po 18 měsících, později dokonce již po 5 měsících (lidově pětimetři) a pak po 3 měsících (třímetr).
• Po roce 1989 branci, kteří z důvodů svědomí či náboženského přesvědčení nechtěli nastoupit ZVS, mohli vykonávat náhradní tzv. civilní službu („civilku“), zpravidla jako pomocná síla v nemocnicích, domovech důchodců nebo v sociálních službách u obecních úřadů, která však byla o polovinu delší než v té době platná základní vojenská služba.

Prodloužení základní vojenské služby

Prodloužením základní vojenské služby je možno výrazně navýšit početní stav armády. Stalo se tak v roce 1961, v době tzv. Berlínské krize, kdy byly uzavřeny hranice mezi Západním Berlínem a NDR a kdy hrozil ozbrojený konflikt. Sovětský svaz odložil odchod do civilu vojáků, kteří povinnou vojensku službu v roce 1961 vykonali, a současně předčasně povolal k nástupu brance ročníku 1942. Početní stavy sovětských vojsk se tak zvýšily zhruba o cca 400 000 mužů.

Obdobně v Československu bylo povolání odvedenců předsunuto o jeden měsíc (na 1. září 1961) a na mimořádné cvičení bylo povoláno přibližně 40 000 záložníků. Vojákům byly zrušeny dovolené a volna k opuštění posádky, druhý ročník byl do civilu propouštěn až v průběhu listopadu a prosince 1961.

Jiné státy

V někdejším Sovětském svazu základní vojenská služba činila 48 měsíců u zvláštních druhů vojsk, zejména u námořnictva a raketových vojsk, u běžnějších 24 měsíců. Během historie se pravidla ovšem také měnila.

Státy bez ozbrojených složek

• Andorra
• Kostarika
• Mikronésie
• Grenada
• Island
• Kiribati
• Lichtenštejnsko
• Marshallovy ostrovy
• Mauricius
• Monako
• Nauru
• Palau
• Panama
• Samoa
• San Marino
• Šalomounovy ostrovy
• Tuvalu
• Vatikán (kromě Švýcarské gardy a četnictva)

Bez povinné vojenské služby

• Afghánistán
• Albánie
• Antigua a Barbuda
• Argentina
• Austrálie
• Bahamy
• Bahrajn
• Bangladéš
• Barbados
• Barma
• Belgie
• Belize
• Bhútán
• Bosna a Hercegovina
• Botswana
• Brunej
• Bulharsko
• Černá Hora
• Česko
• Čína
• Demokratická republika Kongo
• Dominikánská republika
• Džibutsko
• Fidži
• Filipíny
• Francie
• Gambie
• Ghana
• Haiti
• Honduras
• Chile
• Chorvatsko
• Indie
• Indonésie
• Irák
• Irsko
• Itálie
• Jamajka
• Japonsko
• Jihoafrická republika
• Jordánsko
• Kamerun
• Kanada
• Katar
• Keňa
• Kongo
• Lesotho
• Libanon
• Libérie
• Lotyšsko
• Lucembursko
• Maďarsko
• Malawi
• Maledivy
• Malta
• Maroko
• Namibie
• Nepál
• Německo
• Nigérie
• Nikaragua
• Nizozemsko
• Nový Zéland
• Omán
• Pákistán
• Papua Nová Guinea
• Peru
• Polsko
• Portugalsko
• Rumunsko
• Rwanda
• Saúdská Arábie
• Severní Makedonie
• Seychely
• Sierra Leone
• Slovensko
• Slovinsko
• Spojené arabské emiráty
• Srbsko
• Srí Lanka
• Surinam
• Svatý Kryštof a Nevis
• Svazijsko
• Španělsko
• Švédsko
• Tanzanie
• Tonga
• Trinidad a Tobago
• Uruguay
• USA
• Spojené království
• Východní Timor
• Zambie

Povinná pouze za určitých podmínek

• Belize – povinná pouze pokud je nedostatek dobrovolníků; tato situace zatím nenastala
• Bolívie – povinná pouze pokud je nedostatek dobrovolníků
• Indonésie
• Jamajka
• Uruguay
• USA

Povinná i dobrovolná vojenská služba

• Bermudy
• Burundi
• Gabon
• Kuvajt
• Mali
• Mauritánie
• Uganda
• Venezuela
• Turecko

Výběrově povinná

• Benin
• Čad
• Čína
• Ekvádor
• Guinea-Bissau
• Kapverdy
• Malajsie
• Mexiko
• Niger
• Nigérie
• Salvador
• Senegal
• Středoafrická republika
• Tchaj-wan
• Togo

Možnost civilní, nevojenské nebo nebojující

• Angola
• Alžírsko
• Rakousko (9 měsíců civilní, 6 vojenská)
• Bělorusko
• Burkina Faso
• Kypr
• Dánsko
• Estonsko
• Finsko (12 měsíců civilní, nevojenská 9 měsíců, vojenská 6, 9 nebo 12 měsíců)
• Řecko
• Norsko
• Srbsko (9 měsíců civilní)

Vojenská služba kratší než 1 rok

• Bolívie (12 měsíců)
• Brazílie (9–12 měsíců)
• Dánsko (4–12 měsíců)
• Estonsko (8–11 měsíců)
• Finsko (6–12 měsíců)
• Guatemala (12–24 měsíců)
• Litva (9 měsíců)
• Moldavsko (12 měsíců)
• Mongolsko (12 měsíců)
• Norsko (6–12 měsíců)
• Paraguay (12 měsíců pro armádu, 24 měsíců pro námořnictví)
• Rakousko (6 měsíců)
• Rusko (12 měsíců)
• Řecko (9 měsíců)
• Srbsko (6 měsíců)
• Švýcarsko (5 měsíců)
• Tchaj-wan (12 měsíců)
• Tunisko (12 měsíců)
• Ukrajina (12 měsíců)
• Uzbekistán (12 měsíců)

Vojenská služba kratší než 18 měsíců

• Ázerbájdžán
• Eritrea
• Gruzie
• Írán
• Kambodža
• Kolumbie
• Laos
• Madagaskar
• Pobřeží slonoviny
• Turecko (6–15 měsíců)

Vojenská služba delší než 18 měsíců bez možností civilní

• Arménie
• Egypt
• Guinea
• Izrael (21 měsíců pro ženy, 36 měsíců pro muže)
• Jižní Korea
• Kazachstán
• Kuba
• Kyrgyzstán
• Libye
• Mosambik
• Rovníková Guinea
• Severní Korea
• Singapur
• Somálsko
• Súdán
• Sýrie
• Svatý Tomáš a Princův ostrov
• Tádžikistán
• Thajsko
• Turkmenistán
• Vietnam

Základní vojenská služba a ženy

Vojákyně základní služby v Izraelských obranných silách, 2006

Přestože branná povinnost a povinnost odsloužit základní službu se tradičně vztahovala na muže, v některých zemích je vojenská služba povinná i pro ženy. Mezi tyto země patří:

• Izrael (21 měsíců pro ženy, 36 měsíců pro muže),
• Eritrea (18 měsíců pro muže i ženy),
• Norsko (19 měsíců pro muže i ženy),
• Švédsko (12 měsíců pro muže a ženy),
• Dánsko (11 měsíců pro muže i ženy),
• Severní Korea (5 let pro ženy, 10 let pro muže).

Odkazy

Literatura

• ČERNÝ, Václav. Odvod branců, délka vojenské služby a návrat vysloužilců do venkovské společnosti: panství Protivín 1780–1830. In: Jitka Balcarová - Eduard Kubů - Jiří Šouša (edd.). Venkov, rolník a válka v českých zemích a na Slovensku v moderní době. Národní zemědělské muzeum, s.p.o.: Praha, 2017, s. 21–35. Dostupné online
• GRULICH, Josef; ČERNÝ, Václav. Venkované a služba v armádě na přelomu 18. a 19. století. Panství Protivín a Třeboň, 1775–1830. Historická demografie. 2022, roč. 46, čís. 1, s. 1–45. Dostupné online
• HLAVÁČEK, Jiří (ed.). Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba (1968-2004) v aktérské reflexi. Academia: Praha, 2022, ISBN 978-80-200-3332-1.

Související články

• Základní vojenský výcvik

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu vojenská služba na Wikimedia Commons
• Povinná vojna v zemích Evropské unie: kdo ji má, kde ji zrušili a proč ji Malta a Irsko nikdy neměly

Autoritní data	NKC: ph127182, ph127725 PSH: 12176 BNE: XX525816 GND: 4117605-4 LCCN: sh85090129 LNB: 000050141 NLI: 987007560778105171

Portály: Právo | Válka a vojenství