Wikipedie

Vietnam

stát v jihovýchodní Asii

Vietnam (česká výslovnost [vjetnam][4], vietnamsky Việt Nam), plným názvem Vietnamská socialistická republika (vietnamsky Cộng hòa Xã hội chủ nghĩa Việt Nam; česky též zkratka VSR), je stát v jihovýchodní Asii, na východě poloostrova Zadní Indie při pobřeží Jihočínského moře a Thajského zálivu. Jeho sousední státy jsou Kambodža, Čína a Laos. Počet obyvatel přesahuje 99 milionů a Vietnam je tudíž patnáctou nejlidnatější zemí světa a devátou nejlidnatější v Asii. Hlavním městem je Hanoj, největším Ho Či Minovo město s 10 miliony obyvatel. Úředním jazykem ve Vietnamu je vietnamština.

Vietnamská socialistická republika
Cộng hòa Xã hội chủ nghĩa Việt Nam
vlajka Vietnamu
vlajka		 znak Vietnamu
znak
Hymna
Tiến Quân Ca (Pochod na frontu)
Motto
Độc lập - Tự do - Hạnh phúc
(Nezávislost - Svoboda - Štěstí)
Geografie

Poloha Vietnamu
Poloha Vietnamu

Hlavní městoHanoj
Rozloha331 212[1] km² (68. na světě)
z toho 6,4 % vodní plochy
Nejvyšší bodFan Si Pan (3 143 m n. m.)
Časové pásmo+7
Poloha16° s. š., 108° v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel99 460 000 (15. na světě, 2022)
Hustota zalidnění295 ob. / km² (29. na světě)
HDI▲ 0,703 (střední) (115. na světě, 2021)
Jazykvietnamština (úřední), čínština, francouzština (druhá řeč), angličtina, khmerština, mon-khmerština a malajština
Národnostní
složení		Vietnamci (Kinh)
NáboženstvíVietnamské lidové náboženství (45,3 %), buddhisté (14,9 %), katolíci (8,5 %), Hoa Hao (1,5 %), Cao da (1,2 %), protestanti (0,5 %), muslimové (0,1 %), bez vyznání (28 %)[2]
Státní útvar
Státní zřízenísocialistická republika
Vznik2. září 1945 (nezávislost na Francii, uznána v roce 1954)
Generální tajemníkTô Lâm
PrezidentLuong Cuong
Předseda vládyPhạm Minh Chính
Předseda Národního shromážděníTrần Thanh Mẫn
Měnavietnamský dong (VND)
HDP/obyv. (PPP)11 676[3] USD (111. na světě, 2021)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1704 VNM VN
MPZVN
Telefonní předvolba+84
Národní TLD.vn
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

V letech 111 př. n. l. až do roku 939 bylo území Vietnamu součástí Čínského impéria. První nezávislý vietnamský stát vznikl v roce 939, po vietnamském vítězství v bitvě u řeky Bạch Đằng. Vietnamské císařství si poté udrželo suverenitu až do francouzské kolonizace v polovině 19. století, následované japonskou okupací ve 40. letech 20. století. Po jejím konci, 2. září 1945, prezident Ho Či Min vyhlásil vietnamskou nezávislost. S tím se koloniální Francie odmítla smířit a došlo k indočínské válce, v níž byli Francouzi poraženi (rozhodná bitva u Điện Biên Phủ proběhla v roce 1954). Poté byl Vietnam rozdělen na dva státy, severní, komunistický (Vietnamská demokratická republika) a jižní, protikomunistický (Vietnamská republika). Jejich konflikt vedl k vietnamské válce, s přímou účastí Spojených států na straně jižního Vietnamu v letech 1965 až 1973. Válka skončila vítězstvím severního Vietnamu v roce 1975. Vietnam byl poté sjednocen pod komunistickou vládou. V roce 1986 zahájila Komunistická strana Vietnamu řadu ekonomických a politických reforem, které umožnily rozvoj soukromého podnikání a integraci do světové ekonomiky.

Od roku 2000 je vietnamská míra ekonomického růstu jednou z nejvyšších na světě.[5] V roce 2007 se Vietnam stal členem Světové obchodní organizace. Je též členem Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) a Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC).

Název

editovat

Dnešní název krajiny pochází z počátku vlády dynastie Nguyễn. Císař Nguyễn Phúc Ánh (posmrtně Gia Long) se rozhodl změnit název krajiny na oslavu její nebývalé expanze po sloučení tehdy samostatných království na severu a jihu v jeden celek. Pro tento účel zvolil název Nam Việt (南越). Ten vznikl zkrácením An Nam Việt Thường (安南越裳), který spojil názvy obou zemí dohromady. Oficiálního názvu celé země An Nam (安南) pro historické území na severu a Việt Thường (越裳) s názvem území na jihu, ze kterého pocházel jeho rod. O názvu se prvně jeho správci poradili se správci v Kantonu a pak o něj oficiálně požádal císaře dynastie Čching. S novým názvem však nesouhlasil tehdejší guvernér Kantonské provincie Kuang-si, Sun Jü-tching, kvůli shodě s historickým státem Nan-jüe, pod který spadala i jeho provincie. Císař Ťia-čching nakonec vyhověl jeho prosbě a Nguyễn Phúc Ánha v roce 1903 vyjmenoval za krále země Việt Nam (越南), neboli Vietnamu. Zdůraznil, že jméno domoviny zakladatelů rodu by mělo být prvořadé, zatímco Nam (tedy „jih“) symbolizuje jejich úspěch v jižních zemích. Taky Sun Jü-tching byl spokojen a v análech dynastie Čching zmiňuje, že se dá nový název vyložit jako „na jih od (Sta) Vietů“, lidí historicky žijících v jižní Číně, jeho domovině.[6] Tento název krajině dlouho nevydržel. Následující císař Nguyễn Phúc Đảm (posmrtně Minh Mạng) ji roku 1839 přejmenoval na Dai Nam (大南), tedy prostě „Země jihu“ (obdobně jako při moderním čínském „Země středu“). Jméno se však nakonec stalo populárním u protifrancouzských revolucionářů a bylo znovu použito na sklonku japonské okupace (v roce 1945) a hned na to po založení samostatného vietnamského státu.

Celý název krajiny, Cộng hòa Xã hội chủ nghĩa Việt Nam (共和社會主義越南), pochází ze zdomácněných japonských neologizmů pro překlad západních slov: cộng hòa (共和) je „republika“, xã hội (社會) „společnost“ a chủ nghĩa (主義) „-ismus“ dávají dohromady „socialismus“. Tedy Vietnamská socialistická republika.

Dějiny

editovat
Související informace naleznete také v článku Dějiny Vietnamu.

Rané dějiny

editovat
 
Bronzový buben, circa 800 př. n. l. (Kultura Dong Son)

Nejstarší stopy po Homo erectus jsou na území Vietnamu staré 500 000 let. Homo sapiens se v oblasti objevil patrně ve středním pleistocénu.[7]

Kulturní osídlení je známo již od paleolitu (kultura Hòa Bình, kultura Bắc Sơn) a některá archeologická naleziště v provincii Thanh Hoa mohou být údajně stará až několik tisíc let.[8] V pozdním neolitu a v rané době bronzové se rozvíjela kultura Phung-nguyen, která sídlila v současné provincii Vinh Phuc někdy mezi lety 2000 a 1400 př. n. l.[9]

Kolem roku 1200 př. n. l. pak došlo k vytvoření kultury Dong Son, která je pozoruhodná především díky svým propracovaným kotlům a bubnům.[10][11] Tzv. dongsonské bubny byly vyrobeny z bronzu a zdobeny výjevy ze života.[12] Účel těchto bubnů není znám, ale předpokládá se, že sloužily jako rituální hudební nástroj, kterým se přivolával déšť. Typickým znakem této kultury bylo též žvýkání betele, které je dodnes ve Vietnamu značně rozšířeno. Obvyklé bylo také tetování. V jižním Vietnamu bylo nalezeno mnoho malých starověkých měděných dolů.

Legendární dynastie Hồng Bàng je považována mnoha Vietnamci za zakladatele prvního vietnamského státu, známého jako Văn Lang.[13] V roce 257 př. n. l. Thục Phán porazil posledního krále této dynastie, sjednotil původní kmeny Lạc Việt se svými kmeny Âu Việt, čímž vytvořil nový kmen Âu Lạc, a prohlásil sám sebe novým panovníkem pod jménem An Dương Vương.[14]

Čínská nadvláda

editovat

Roku 207 př. n. l. čínský generál jménem Čao Tchuo porazil Thuc Phana. Kmen Âu Lạc pak začlenil do svého království Nan-jüe. Roku 111 př. n. l. byly toto království i kmen Âu Lạc ovládnuti čínskou říší pod nadvládou dynastie Chan.[15][16]

Číňané vládli poměrně tvrdě a pokoušeli se o sinizaci obyvatelstva, proto docházelo ke vzpourám. Slavnou byla například vzpoura sester Trungových z roku 40. Sestry jsou dodnes vnímány jako vietnamské národní hrdinky.[17][18] Zajímavé je, že i další velké povstání, ve 3. století, vedla žena, známá pod jmény Triệu Thị Trinh, Triệu Ẩu nebo Bà Triệu.[19] Nejúspěšnější z těchto rebelií proběhla v 6. století, Vietnam se tehdy na přechodnou dobu dokonce osamostatnil (544 až 602). Na počátku 10. století autonomii Vietnamu zajistil klan Thuc.[20] Avšak tisícileté období čínské nadvlády skončilo definitivně až roku 938, kdy Ngô Quyền taktickým bojem porazil čínskou armádu v bitvě na řece Bach Dang.[21]

Tři velké dynastie

editovat
 
Lê Thánh Tông
 
Expanze Vietnamu směrem na jih na území ovládaná Čampou a Khméry (Nam tiến - postup na jih), 1069–1757

Novému státu se začalo říkat Đại Việt. Vládu v něm získala nejprve dynastie Lý (1009–1225). Vláda byla přesunuta do dnešní Hanoje, tehdy zvané Thang Long.[22] Stát se ideově opřel o buddhismus.[23] Král Lý Thánh Tông roku 1070 založil chrám literatury (Van Mieu), kde vznikla i první vietnamská univerzita Císařská akademie Quốc Tử Giám, založená dle vzoru čínské kuo-c’-ťien. Tato univerzita byla zasvěcena Konfuciovi, tento krok výrazně posílil příklon inteligence ke konfuciánství. Začaly též vleklé boje s Čampou.

Vláda dynastie Lý skončila duševní nemocí posledního krále Lý Huệ Tônga, který de facto dobrovolně předal vládu svému rádci Trần Thủ Độ a stal se mnichem. Formálně byl proces předání moci stvrzen sňatkem královy osmileté dcery Lý Chiêu Hoàng se sedmiletým synovcem mocného rádce Trần Cảnhem. Ten se stal oficiálně prvním vládcem nového královského rodu, dynastie Trần (1225–1400). Ta mimo jiné odrazila tři mongolské vpády.[24] V bojích proti Mongolům se vyznamenal vojevůdce Trần Hưng Đạo, a stal se tak významným symbolem pro budoucí nacionalistické hnutí.[25] Nová dynastie postavila zemi na nohy také ekonomicky, daňovou reformou. Podařilo se také modernizovat systém školství. V roce 1253 byla založena Vojenská akademie a Národní institut, který měl sloužit pro vzdělávání úředníků. Státním náboženství se stal konfucianismus, ale šlo především o záležitost elit, lid nebyl k přijímání konfucianismu nucen a zůstával u buddhismu. Docházelo také k mísení těchto směrů a do této směsi byly přidávány i ingredience taoistické.

V letech 1406–1407 proběhla úspěšná čínská invaze do Vietnamu a z dobytého Vietnamu byla vytvořena provincie Ťiao-č’.[26] Nadvládu čínské dynastie Ming ukončil roku 1428 vůdce povstání Lê Lợi a založil vietnamskou dynastii Lé.[27] Ta pak formálně vládla zemi až do roku 1788. Na vrchol moci dovedl léovský Vietnam císař Lê Thánh Tông v letech 1460–1497.[28] Svými reformami přivodil "zlatý věk" vietnamských dějin. Především profesionalizoval státní aparát a úředníci museli absolvovat těžké zkoušky po čínském vzoru.[29] V důsledku předchozí čínské okupace Vietnamu byl obnovený vietnamský stát mnohem pokročilejší ve vojenské oblasti, zvláště co se týče kvality střelných zbraní, což mu umožnilo během 15. a 16. století rozhodnout staletí trvající konflikt s Čampou ve svůj prospěch.

Krize, Nguyenové a kolonizace

editovat
 
Přístav Hội An na konci 18. století

Ač dynastie Lé formálně vládla dál, s nástupem 16. století její moc upadla a Vietnam se propadl do krize. O moc se začaly rvát krom vládnoucí dynastie tři vlivné rody: Mac, Trịnh a Nguyễn. Čína si mezi nimi vybrala svého "trojského koně", rod Mac. Tomu se dokonce nakrátko podařilo uzmout trůn (1527–1533) a vládl chvíli jako dynastie Mac. Po jejím svržení byla dynastie Lé znovu instalována, skutečná moc však byla rozdělena mezi pány Trịnhu, kteří ovládali sever země, a jižní pány Nguyễn. Do roku 1592 navíc drželi na severu své pozice i Macové, než je Trinhové vytlačili. Válka mezi rody trvala do 70. let 17. století. Nguyenové byli nejdravější, a i když nedokázali dobýt sever, rozšířili naopak svá území na jih, až do delty Mekongu.[30]

To již byla doba, kdy se ve Vietnamu začala uplatňovat francouzská koloniální moc. O kolonizaci se předtím pokoušeli Portugalci, Nizozemci i Angličané, ale neúspěšně. Francouzští misionáři do Vietnamu přijížděli od 17. století.[31] Brzy následovali obchodníci. Ngueynové vycítili šanci a začali s Francouzi spolupracovat. Díky tomu porazili všechny konkurenční skupiny a roku 1802 sjednotili Vietnam pod svou vládou – ovšem za cenu rozsáhlého francouzského vlivu. Prvním nguyenovským císařem byl Gia Long (1802–1820). Formálně vládl rod Nguyen až do roku 1945.

 
Francouzské dobytí Saigonu roku 1859

Křesťanské misie se brzy místním znelíbily. Poté, co bylo několik katolických misionářů zadrženo, zasáhlo v roce 1843 francouzské námořnictvo na jejich obranu. Tím začala série vojenských konfliktů, během níž Francouzi Vietnam postupně dobyli. Proces byl dovršen zhruba v roce 1884. Francie pak z Vietnamu učinila svou kolonii Francouzská Indočína. Vyhlášena byla roku 1887. Rozdělena byla do tří oblastí: Tonkin, Annam a Kočinčína.

Od konce 19. století sílil protifrancouzský odboj. Royalistické partyzánské hnutí Cần Vương zmasakrovalo přibližně třetinu vietnamské křesťanské populace.[32] Další velké povstání vedl Phan Đình Phùng.[33] Obrovské povstání vypuklo v letech 1917–1918.[34] V roce 1930 propukla vzpoura vietnamských vojáků sloužících ve francouzské armádě, koordinovaná s Vietnamskou nacionalistickou stranou (Việt Nam Quốc Dân Đảng).[35][36] Všechna tato povstání ale Francouzi potlačili. Vzpoura roku 1930 měla nicméně zásadní důsledky – antikoloniální hnutí se rozštěpilo na nacionalistickou a komunistickou část.

Během druhé světové války Vietnam obsadilo Japonsko. U moci Japonci ponechali francouzské vichistické důstojníky, ale v březnu 1945 zemi zabrali plně, aby ji využili jako zásobárnu potravin a surovin pro svou kolabující armádu – výsledkem byl hladomor Vietnamců se dvěma miliony obětí.[37]

Indočínská a vietnamská válka

editovat
 
Francouzští zajatci u Dien Bien Phu

Roku 1941 Ho Či Min založil nacionalisticko-komunistickou odbojovou organizaci Việt Minh, za účelem boje proti Francouzům i Japoncům. Po japonské kapitulaci vyhlásil nezávislou republiku. Následná osmiletá indočínská válka s Francií skončila v roce 1954 bitvou u Dien Bien Phu, v níž Vietnamci drtivě zvítězili.[38][39] Vojenské zásluhy si v bitvě připsal zejména Võ Nguyên Giáp.

Koloniální správa tak byla ukončena a Francouzská Indočína byla na základě Ženevských dohod z roku 1954 rozpuštěna a na jejím místě vznikly tři nové země: Vietnam, Kambodža a Laos. Vietnam byl dále rozdělen na severní a jižní oblast, zhruba podél 17. rovnoběžky. Sever měli pod kontrolou komunisté, jih nacionalisté a císař Bao Dai. Rozdělení mělo být dočasné, do voleb naplánovaných na červenec 1956. Bylo povoleno třistadenní období volného pohybu mezi oběma částmi země, během něhož téměř milion seveřanů (hlavně katolíků) odešel na jih v obavě z komunistických perzekucí. V roce 1955 jihovietnamský premiér Ngô Đình Diệm svrhl císaře Bao Đạie na základě referenda (patrně zfalšovaného) a prohlásil se prezidentem Vietnamské republiky. Ho Či Min na severu vzápětí vyhlásil Vietnamskou demokratickou republiku. Komunisté pak zahájili masakry majitelů půdy, odhady hovoří o sto tisících popravených.[40] Zároveň v jižní části země prováděli teroristické operace, při nichž zavraždili stovky jihovietnamských úředníků, a na konci 50. let pak zformovali partyzánské jednotky Vietcong, které zahájily operace s cílem svrhnout režim prezidenta Diệma. Vojenské operace Vietcongu a jednotek Viet Minhu probíhaly i na území sousedního Laosu a Kambodži.

 
Thích Quảng Đức

Komunistům hrála do karet křehkost Diemova režimu. Diem byl katolík a ovládal většinově buddhistické obyvatelstvo. V roce 1963 vypukly buddhistické protesty.[41][42] Pozornost světové veřejnosti upoutali zejména protesty ve formě sebeupálení několika mnichů, z nichž nejznámějším byl Thích Quảng Đức.[43] Masové demonstrace Diem násilně potlačil. To vedlo ke zhroucení vztahů se Spojenými státy a nakonec k převratu v roce 1963, při kterém byl Diem zavražděn.[44] U moci se pak v rychlém sledu vystřídal tucet vojenských vlád, až v letech 1965-1967 postupně převzal kontrolu generál Nguyễn Văn Thiệu.[45] Spojené státy, zděšeny možností, že rozvrat v jižním Vietnamu povede k rychlému zabrání celé země komunisty, se od roku 1964 začaly v konfliktu silně vojensky angažovat, přičemž jako záminku k intervenci využily incident v Tonkinském zálivu z roku 1964.[46] Američané měli v jednu chvíli ve Vietnamu 500 000 vojáků. Válkou prošlo celkem více než 2,6 milionů Američanů.[47] Padlo jich asi 60 000.[48] Severnímu Vietnamu naopak poskytovaly významnou materiální pomoc Čína a Sovětský svaz. Vyslali i 15 000 "vojenských poradců".

 
Vrtulník rozprašující Agent Orange v deltě Mekongu

Válka byla vedena se značnou krutostí; během bojů bylo zabito přes 2 miliony lidí, převážně civilistů, a bylo ničeno životní prostředí.[49] Docházelo k páchání válečných zločinů, jako byl americký masakr v My Lai nebo komunistický masakr v Hue.[50][51] Severní Vietnam byl dlouhodobě bombardován americkým letectvem v rámci operace Rolling Thunder.[52] USA v boji s partyzány z Vietcongu použily proti rostlinným porostům jedovatou chemikálii Agent Orange, která kontaminovala půdu a zmrzačila miliony Vietnamců.[53][54]

Velkým zlomem ve válce byla severovietnamská ofenziva Tet z roku 1968. Kampaň vojensky selhala, ale šokovala americký establishment a obrátila americké veřejné mínění proti válce.[55] Tváří v tvář rostoucímu počtu obětí, sílící domácí opozici vůči válce a mezinárodnímu odsouzení se USA začaly počátkem 70. let z bojů stahovat. Definitivně odešly v roce 1973. Válka pak skončila v roce 1975, kdy padl Saigon (dnes Ho Či Minovo město) a Severní Vietnam ovládl zbytek země.[47] Od roku 1975 tak vládne v celé zemi Komunistická strana Vietnamu. Obě části země byly oficiálně sloučeny 2. července 1976. Poté komunisté poslali 300 000 Jihovietnamců do převýchovných táborů, kde byli mnozí mučeni a trpěli hladem.[56]

 
Od 90. let zažívá Vietnam prudký rozvoj

V důsledku vietnamské invaze do Kambodže, která svrhla brutální režim Rudých Khmerů, došlo ke zhoršení čínsko-vietnamských vztahů a v roce 1979 vypukla čínsko-vietnamská válka.[57][58] Vietnam se pak ještě více připoutal k Sovětskému svazu.[59]

Na šestém národním kongresu Komunistické strany Vietnamu v prosinci 1986 reformní politici odstranili „starou gardu“. V čele reformátorů stál 71letý Nguyễn Văn Linh, který se stal novým generálním tajemníkem strany. Nechal pak provést řadu reforem známých jako Đổi Mới („Renovace“), které znamenaly přechod z plánované ekonomiky k volnému trhu.[60][61][62] Ačkoli byla zachována vláda jedné strany, stát podpořil soukromé vlastnictví farem a továren, ekonomickou deregulaci a zahraniční investice, přičemž si udržel přímou kontrolu jen nad strategickými průmysly. Následně vietnamská ekonomika dosáhla silného růstu.[63]

Státní symboly

editovat

Vlajka

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Vietnamská vlajka.

Vietnamská vlajka je tvořena červeným listem o poměru stran 2:3 se žlutou pěticípou hvězdou uprostřed. Hvězda je vepsaná v pomyslné kružnici o průměru ⅗ šířky vlajky.

Znak

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Vietnamu.

Vietnamský státní znak tvoří zlatá pěticípá hvězda ze státní vlajky na červeném kruhovém podkladu ohraničeném věncem rýžových klasů s ozubeným kolem ve spodní části. Klasy jsou převázány rudou stuhou s nápisem CỘNG HOÀ XÃ HỘI CHỦ NGHĨA VIỆT NAM (česky Socialistická republika Vietnam).

Hymna

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Vietnamská hymna.

Vietnamská hymna je píseň Tiến Quân Ca (česky Pochod na frontu). Text i hudbu složil l Nguyen Van Cao.

Geografie

editovat
Související informace naleznete také v článku Geografie Vietnamu.
 
Zátoka Ha Long
 
Jedno z ramen delty Mekongu

Vietnam se rozkládá na ploše 331 690 km čtverečních. Délka vnitrozemských hranic je 4639 km a pobřežní čára je dlouhá 3444 km.

Při pobřeží se rozkládají úzké nížiny, ve vnitrozemí se pak vypínají hory (zejm. Annamské pohoří), které dosahují výšky přes 3000 m n. m. (nejvyšší hora Vietnamu Fan Si Pan měří 3143 metrů). Hory zabírají 40% plochy země, tropické lesy pokrývají přibližně 42%.

Pro Vietnam jsou důležité dvě delty dvou největších řek, kde se odjakživa soustřeďovala populace. Delta Rudé řeky na severu zaujímá asi 15 000 km čtverečních. Je menší, ale hustěji osídlená než delta řeky Mekong na jihu. Ta pokrývá přibližně 40 000 km čtverečních. Rudá řeka je zároveň nejdelší řeka země – protéká jí v délce 450 km. Typická pro tyto oblasti jsou nekonečná rýžová pole a stále zelené tropické lesy.

V průběhu monzunové sezóny dochází ve Vietnamu k vysokým dešťovým srážkám, v průměru od 1 500 do 2 000 milimetrů, což často způsobuje záplavy.[64] Zemi rovněž často ohrožují tajfuny.

Vietnam má vysokou biodiverzitu, 16. nejvyšší na světě. Lze v něm nalézt přibližně 16% všech žijících druhů zvířat a rostlin na planetě. V zemi je identifikováno 15 986 druhů rostlin, z nichž 10% je endemických. Také je možno zde nalézt 260 druhů plazů, 120 obojživelníků, 840 ptáků a 310 savců, z toho 100 druhů ptáků a 78 druhů savců je endemických. Vietnam má dvě místa zapsaná na seznam světového přírodního dědictví UNESCO, zátoku Hạ Long a národní park Phong Nha-Ke Bang. Vietnamská vláda vyhlásila již 126 chráněných přírodních oblastí, včetně 30 národních parků. Tato málo prozkoumaná příroda nabízí biologům stále ještě velký prostor k objevování, v posledních letech zde bylo objeveno šest nových druhů savců – saola[65], muntžak obrovský[66] či langur indočínský.[67] V roce 2010 byl ve Vietnamu objeven mimořádně ohrožený nosorožec jávský, ale jeho poslední kus na vietnamském území byl patrně zastřelen pytláky v roce 2010.[68]

Politika

editovat
 
Budova Národního shromáždění v Hanoji

Vietnam je republika, dle ústavy socialistická a s vládou jedné strany – Komunistické strany Vietnamu. Jiné politické strany než vládnoucí nejsou povoleny.[69] Vietnam je jedním ze dvou komunistických států v jihovýchodní Asii (druhým je Laos) . Ačkoli Vietnam zůstává oficiálně věrný socialismu, jeho ekonomika je kapitalistická a nese dokonce jisté liberální rysy – daně jsou např. zhruba na úrovni Thajska, tedy mnohem nižší než v Evropě. Proto také The Economist nazval politické vedení Vietnamu "horlivě kapitalistickými komunisty".[70] Systém vlády se nicméně podobá československému systému Národní fronty před rokem 1989 – volby se konají, ale zúčastnit se jich mohou jen povolené politické organizace sdružené ve Vlastenecké frontě či odboráři ze státem kontrolovaných odborů.

 
Billboard ve městě Hue s portrétem Ho Či Mina, který vyhlásil nezávislost Vietnamu

Klíčovou mocenskou pozicí je generální tajemník komunistické strany, následuje prezident, jež je vrchním velitelem armády a předsedou Rady nejvyšší obrany a bezpečnosti, poté předseda vlády. Národní shromáždění je jednokomorovým zákonodárcem, složeným ze 499 členů.[71] Všichni ministři vlády musejí být před svým jmenováním zvolenými členy Národního shromáždění.

Nejvyšší lidový soud, hlavní odvolací orgán v soudním systému, je odpovědný parlamentu. Vietnam si zachovává trest smrti, který je aktivně využíván za škálu trestných činů včetně distribuce drog či za korupci.[72][73]

Specifickým je vztah Vietnamu a Čínské lidové republiky. Ačkoli obě země v současnosti spojuje podobný společensko-hospodářský model, nedá se říci, že by Vietnam k Číně geopoliticky přiléhal, což je dáno historicky, tradiční snahou Vietnamu uchovat si na velkém sousedovi nezávislost. Ačkoli Čína a Vietnam žijí formálně v míru, v Jihočínském moři existují třecí plochy a mezi oběma zeměmi existuje napětí.[74]

 
Tehdejší vietnamský prezident To Lam a ruský prezident Vladimir Putin v Hanoji 20. června 2024

Komunisty ovládaný Vietnam měl tradičně dobré vztahy se Sovětským svazem a poté i s nástupnickým Ruskem.[75] V roce 2017 zjistil mezinárodní průzkum veřejného mínění, že ruský prezident Vladimir Putin se ve Vietnamu těší ještě větší popularitě než v samotném Rusku.[76] Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov označil Vietnam za „klíčového partnera“ Ruska ve skupině zemí ASEAN.[77]

Vztahy se Západem byly po vietnamské válce špatné. První zlepšení reputace Vietnamu u západních politiků přišlo poté, co vietnamská armáda rozdrtila děsivý režim Rudých Khmerů v Kambodži. Druhé zlepšení vztahů přišlo po reformách v roce 1986. Vztahy se Spojenými státy se začaly zlepšovat v srpnu 1995, kdy oba státy povýšily své styčné úřady na velvyslanectví. V květnu 2016 americký prezident Barack Obama dále normalizoval vztahy s Vietnamem poté, co oznámil zrušení zbrojního embarga.[78] V dubnu 2023 navštívil Vietnam český premiér Petr Fiala.[79]

Ozbrojené síly

editovat
 
Insignie vietnamské lidové armády

Vietnamské ozbrojené síly byly založeny 22. prosince 1944. Skládá se z Vietnamské lidové armády, z lidové veřejné bezpečnosti a civilních obranných sil.

Hlavní sídlo Ústřední vojenské komise se nachází v hanojské čtvrti Ba Đình. Vedení tvoří tajemník Ústřední vojenské komise, vrchní velitel, ministr obrany, náčelník generálního štábu a vedoucí hlavního odboru pro politické záležitosti.

Doba základní vojenské služby trvá 24 měsíců, je povinná pro všechny fyzicky schopné muže od věku 18-25 let.

Vietnamská lidová armáda (VPA) je oficiální jméno pro aktivní vojenskou službu a je rozdělen do vietnamských pozemních sil, lidového námořnictva, lidového letectva, obranných sil, pohraniční a pobřežní stráže.

 
Motto se překládá jako:"Odhodlán vyhrát"

VPA má v aktivní službě přibližně 482 000 vojáků, ale jeho celková síla, včetně polovojenských sil, může dosáhnout až 5 milionů lidí. V roce 2021 vojenské výdaje činily přibližně 7,46 miliardy USD, což odpovídá přibližně 2,3% (2018) jejich celkových vládních výdajů. Vietnamské ozbrojené síly se pravidelně zúčastní společných vojenských cvičení a válečných her, které se konají také s Brunejí, Indií, Japonskem, Laosem, Ruskem, Singapurem a Spojenými státy americkými.

Od roku 2015 působí v mírových misích OSN ve Středoafrické republice a v Jižním Súdánu.

Správní členění

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Vietnamu.
 
Mapa správního členění Vietnamu

Vietnam se člení na 63 administrativních oblastí; jde o 58 provincií (vietnamsky tỉnh) a 5 měst „pod ústřední správou“ (thành phố trực thuộc trung ương), jež jsou na úrovni provincií.

Jednotlivé provincie se dále dělí na okresy (huyện), střediskové obce (thị xã) a města „pod provinční správou“ (thành phố trực thuộc tỉnh); na téže úrovni jsou pak také (ve zmíněných 5 městech) městské obvody (quận).

Ekonomika

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Vietnamu.
 
Venkované pracující na rýžovém poli

Vietnamská ekonomika byla v roce 2021 dle Mezinárodního měnového fondu 24. největší na světě, z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly (počítáme-li jen skutečně suverénní státy).[80] Zatímco v roce 1980 se Vietnam na světové ekonomice podílel 0,18 % procenta, v roce 2018 už to bylo 0,52 %. Světové finanční instituce očekávají další posilování pozice Vietnamu v globální ekonomice, podle Goldman Sachs bude v roce 2025 vietnamská ekonomika 17. největší na světě.[81] Roste spotřeba uhlí při výrobě elektřiny a Vietnam se tak stal významným producentem CO2.[82]

Významnou roli v národním hospodářství hraje zemědělství – zaměstnává 48 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Mezi hlavní produkty patří rýže (4. místo na světě v produkci, 2. místo ve vývozu), káva (2. místo na světě v produkci), pepř (1. místo na světě v produkci), ořechy kešu (3. místo na světě v produkci), čaj (6. místo na světě v produkci), krevety. Zvolna se rozvíjí cestovní ruch – země je bohatá jak na kulturní, tak na přírodní bohatství, na své si přijdou i milovníci sportu.

Vietnam patří mezi prioritní země české zahraniční rozvojové spolupráce. České projekty se soustředí na čtyři hlavní sektory: ochrana životního prostředí, sociální ochrana obyvatelstva, rozvoj venkova a zemědělství, boj proti kriminalitě (zejména obchodu s lidmi), ekonomicko průmyslový rozvoj.[83]

Od roku 1978 je vietnamskou měnou dong.

Doprava

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Doprava ve Vietnamu.
 
Doprava v Ho Či Minově Městě

Silniční infrastruktura ve Vietnamu má délku okolo 260 000 km,[84] z toho je jen 19 %[85] zpevněných silnic. 40 % sítě je ve špatném stavu. Infrastruktura se skládá z různých typů cest, přičemž 20 000 km tvoří dálnice a 24 000 provinční silnice. Do roku 2015 bylo postaveno více než 700 km dálnic a rychlostních silnic, 500 km je stále ve výstavbě.[84] Rychlostní silnice jsou ve Vietnamu poměrné novinkou. Silniční provoz se rozrůstá, ale většina silnic je nebezpečných kvůli zastaralosti. Rychlostní silnice řeší problém na hlavních tazích tím, že oddělují rychlý silniční provoz od pomalého. Ve Vietnamu jsou definovány 2 typy rychlostních silnic. Rychlostní kategorie jsou čtyři: 60, 80, 100 a 120 km/h. Obecně mají na rychlostní silnici přístup auta, autobusy, nákladní auta a công nông (zemědělská vozidla) a všechny typy motocyklů jsou zakázány.

Vodní doprava je především trajektová. Většina trajektových spojů byla nahrazená mosty, ale trajekty stále fungují pro vozidla, které nemají povolený přístup na rychlostní silnice.

Roste důležitost letecké dopravy. Linka mezi Hanojí a Ho Či Minovým Městem je od roku 2016 7. nejvytíženější linkou na světě.[86][87][88] V roce 2017 se na ní přepravilo 6 769 823 pasažérů.[88] Vietnam má 37 civilních letišť, včetně 3 mezinárodních. Mezi mezinárodní letiště patří: Mezinárodní letiště Nội Bài v Hanoji, Da Nang v Da Nangu a letiště Tân Sơn Nhất v Ho Či Minově Městě. Tân Sơn Nhất je největší vietnamské letiště. V roce 2017 odbavilo 62 milionů pasažérů, což bylo 19% zvýšení oproti roku 2016. Vietnamské aerolinie létají na 79 mezinárodních letišť a vlastní 83 letadel. Druhým největším domácím dopravcem je VietJet Air, kteří mají 47 letadel.

Metro je v procesu výstavby ve dvou metropolích Vietnamu, v Hanoji a Ho Či Minově Městě.

Obyvatelstvo

editovat
 
Ženy z etnické menšiny Hmongů
Populace Vietnamu[89]
Rok Miliony
1950 27,4
2000 78,1
2015 94,4
2022 99,4

Mezi velká města patří Hanoj (Hà Nội), Ho Či Minovo Město (Thành phố Hồ Chí Minh, též Sài Gòn), Haiphong (Hải Phòng), Hue, Danang (Đà Nãng), a další.

Vietové tvoří přibližně 85 % Vietnamců, tj. obyvatel celého státu. Ve Vietnamu žije celkem přes 50 menšinových skupin, například Khmerové, Hmongové, etničtí Číňané nebo Jaové. Horské kmeny obývající převážně hraniční oblasti žijí v chudobě a dodnes čelí diskriminaci ze strany většinové vietnamské společnosti.[90] V období vietnamsko-čínského konfliktu Vietnam opustilo téměř půl milionu etnických Číňanů.[91]

V roce 1979 žilo ve Vietnamu necelých 53 milionů lidí a od té doby se počet obyvatel téměř zdvojnásobil na 90,5 milionu obyvatel.[92]

Náboženství

editovat




 

Náboženství ve Vietnamu (2019)[93]

     Lidová náboženství nebo bez vyznání (86,32 %)
     Buddhismus (4,79 %)
     Katolictví (6,1 %)
     Protestantismus (1,0 %)
     Hòa Hảo (1,02 %)
     Kaodaismus (0,58 %)
     Islám (0,07 %)
     Ostatní (0,12 %)

Podle oficiálních statistik má Vietnam jednu z nejateističtějších populací světa, bez vyznání je 81,8 procenta obyvatel. Nejrozšířenějším náboženstvím je buddhismus, k němuž se hlásí 7,9 procenta obyvatel Vietnamu, přičemž převládá buddhismus mahájánový. 6,6 procenta je v zemi katolíků, což je po Filipínách a Jižní Koreji nejvyšší poměr v Asii. Významnější roli sehrávají ještě dvě sekty, v zásadě buddhistická Hoa Hao (1,7%) a Cao Dai (0,9%). Okrajové zastoupení má protestantismus (asi 200 000 lidí v Centrální vrchovině) a islám, k němuž se hlásí převážně Khmerové a Čamové.[94]

Mezinárodní věhlas má buddhistický aktivista působící v USA Thich Nhat Hanh.[95][96] Svým protestním upálením v roce 1963 proslul mnich Thích Quảng Đức.[97]

Urbanizace

editovat
 
Mrakodrap Landmark 81 v Ho Či Minově Městě

V roce 2017 se počet lidí žijících v městské oblasti odhaduje na 32 milionů lidí (s mírou urbanizace 35,7%). Od liberalizace ekonomiky a uvolnění systému vlastnických práv zavedený hospodářským programem Đổi Moi započatý v roce 1986 prudce vzrostla míra urbanizace.

Výsledkem je, že Hanoj a Ho Či Minovo Město (respektive dvě hlavní města v deltě Rudé řeky a jihovýchodních regionů) zvýšily svůj podíl na celkovém městském obyvatelstvu z 8,5% na 24,9% a na 15,9% na 31%.

Vietnamská vláda předpodvídá, že země bude mít do roku 2020 míru urbanizace 45%, který by měl mít pozitivní vliv na vyšší tempo růstu hrubého domácího produktu. Urbanizace probíhá také mezi venkovskými oblastmi a na jihu země kolem Ho Či Minova Města, který má velkou populaci vnitřních přistěhovalců hlavně kvůli lepšímu počasí a pracovním příležitostem.

Jazyky

editovat
 
Etnolingvistická mapa Vietnamu, Laosu a Kambodži

Vietnamština je mateřským jazykem mluvený většinovou populací (86%). V rané historii vietnamština používala k psaní čínské znaky, které se vyvíjely mezi 7.–13. stoletím. Od 17. století začala používat latinka, jejíž vzorem byla portugalská abeceda zavedená jezuitou Alexandre de Rhodes a vyučující misionáři v katolických školách. Kromě vietnamštiny se hovoří 54 různými jazyky např. tàyština, mườngština, chamština, khmerština, nùngština nebo hmongština užívané obvykle etnickými skupinami žijící v pohraničních horských oblastech.

Francouzština se stále používá mezi starší generací a vzdělanci, který byl hlavním jazykem veřejné správy, vzdělání a obchodu během francouzské kolonizace. Vietnam mimo jiné zůstává plnoprávným členem Mezinárodní organizace frankofonie a současný vzdělávací systém postupně oživuje opětný zájem o francouzský jazyk.

Ruština a v mnohem menší míře němčina, čeština a polština jsou známé mezi některými severními Vietnamci, jejichž rodiny měly během studené války vazby s východním blokem. Díky zlepšeným vztahům se západními zeměmi a ekonomickým reformám je angličtina stále více používána jako druhý jazyk. Studium angličtiny je nyní povinné ve většině škol buď po boku francouzštiny, nebo místo ní. Zahraniční obchod a zábavní průmysl také pomáhá vzrůstu popularity japonštiny a korejštiny.

Kultura

editovat

Literatura

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Vietnamská literatura.
 
Nguyen Zu

Nejstarší vietnamské literární památky jsou v čínštině (např. slavná báseň Nam quốc sơn hà z roku 1077, jejímž autorem byl generál Lý Thường Kiệt, nebo kniha o vojenské strategii z pera Trần Hưng Đạa). Klasická čínština se užívala ve Vietnamu coby literární jazyk až do počátku 20. století. Průkopníkem vietnamštiny jakožto literárního jazyka byl v 15. století především učenec a humanista Nguyễn Trãi (1380-1442), byť šlo o vietnamštinu psanou modifikovanými čínskými znaky, tzv. jižními znaky (viz též Historie písma ve Vietnamu). Propagátorem latinizovaného písma byl v 18. století encyklopedista a dějepisec Lê Quý Đôn. Klasikem vietnamské literatury je básník 18. století Nguyen Zu, autor veršovaného románu Kieu.[98] Na přelomu 18. a 19. století tvořila básnířka Ho Xuan Huong, jejíž poezie plná intelektuální hravosti a erotických narážek se stala unikátním jevem v dějinách vietnamské literatury. Phan Bội Châu se zasloužil o rozšíření pojmu Vietnam, především díky své knize z roku 1905 nazvané Việt Nam vong quốc sử (Dějiny ztraceného Vietnamu).[99] K představitelům moderního vietnamského básnictví patřili ve 30. a 40. letech 20. století Xuân Diệu nebo Han Mac Tu. Mezi další významné představitele vietnamské literatury patří básník a prozaik Thế Lữ, který ve své tvorbě čerpal inspiraci z francouzských děl Edgara Allana Poea nebo Charlese Baudelairea. Stal se tak průkopníkem tzv. Nové poezie (Thơ Mới). Se svými spolužáky ze školy založil spolek salon littéraire, kde společně nad literaturou diskutovali. Z tvorby je patrné, že inklinoval k principům krásna, k melancholii a ke spritualitě. Později se aktivně věnoval divadlu, herectví a překladatelství. Mezi jeho nejznámější díla patří básnická sbírka Mấy vần thơ (1935, Několik verší) a román Vàng và máu (1934, Zlato a krev). Díky jeho inspiraci z francouzské tvorby je považován za významného autora a jeho vliv měl velký dopad na podobu vietnamské moderní poezie. Jeho praneteří je česko-vietnamská fotografka Liliana Pham, která žije a tvoří v České republice. Ve Vietnamu se narodila i francouzská spisovatelka Marguerite Durasová, která se k mládí strávenému zde často ve svých knihách vracela. Na motivy její knihy Milenec (1984, L'Amant) vznikl stejnojmenný romanticko-dramatický film v roce 1992 z francouzské produkce. Děj se odehrává v Jižním Vietnamu ve městě Sa Đéc. Jedná se o autobiografický příběh o mladé dívce bílé pleti z nuzných poměrů, která po své cestě domů trajektem přes řeku Mekong potkává bohatého Číňana. Oba se do sebe zamilují, avšak jejich odlišná společenská vrstva i kulturní rozdíly jejich lásce nepřejí. Dodnes je možné navštívit město Sa Đéc, kde stojí honosný historický dům patřící rodině Číňana. Dům slouží jako expozice a připomíná příběh mladé nešťastné lásky.

Vizuální umění

editovat
 
Císařský palác v Hue
 
Tran Anh Hung

Držitelem Pulitzerovy ceny a ceny World Press Photo je dokumentární fotograf Nick Ut, jeho nejznámější fotografií je Dívka z Trang Bang, snímek devítileté dívky popálené napalmem běžící po silnici v průběhu vietnamské války. Fotografie se stala jedním ze symbolů války a silně ovlivnila americké veřejné mínění.[100]

Ve Francii působí režisér Tran Anh Hung.[101][102] Jeho snímek Vůně zelené papáje z roku 1993 byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, získal Césara za nejlepší debut a cenu za nejlepší kameru na festivalu v Cannes. Film Cyklo pak v roce 1995 získal hlavní cenu Zlatého lva na Benátském filmovém festivalu. V Číně působí režisér Tsui Hark. Působící v hongkongském filmovém průmyslu, jeho doménou jsou akční filmy a snímky využívající asijská bojová umění. Na sérii Lepší zítřek spolupracoval s Johnem Woo. V Hollywoodu natočil akční snímky Double Team (1997) a Kontraband (1998), oba s Jean-Claudem van Dammem v hlavní roli. V Americe se prosadila také herečka Lana Condorová.

Na seznam světového kulturního dědictví UNESCO byly zapsány Památky v Hue, Staré město Hoi An, Svatyně My Son, Thanglongské královské město v Hanoji, kulturní krajina Trang An či Královská pevnost dynastie Ho.[103] Z moderní výstavby lze zmínit nejvyšší mrakodrap v zemi, Landmark 81 v Ho Či Minově Městě.

Hudba

editovat

Od 90. let 20. století se začala ve Vietnamu rozvíjet pop music, někdy zvaná V-pop. K jejím klasikům patří skladatel Trịnh Công Sơn. Ke hvězdám 21. století patří například zpěvačky Mỹ Linh a Mỹ Tâm nebo zpěváci vystupující pod jménem Sơn Tùng M-TP[104] a Amee. Sơn Tùng M-TP proslul na západě svým duetem s raperem Snoop Doggem nazvaným Give It to Me (Hay Trao Cho Anh).[105] Hvězdy posledních let obvykle vzešly z vietnamských verzí známých licencovaných formátů Pop Idol či Voice of..., které se i ve Vietnamu staly velmi populární.

Věda

editovat

Ve Spojených státech působící matematik Ngô Bảo Châu získal v roce 2010 prestižní Fieldsovu medaili.[106] Phạm Tuân se stal prvním vietnamským a asijským kosmonautem, do vesmíru se podíval v roce 1980 v rámci sovětského programu Interkosmos.[107]

Sport

editovat
 
Hoàng Xuân Vinh

Sportovním hrdinou Vietnamu je střelec Hoàng Xuân Vinh, který na olympiádě v Riu roku 2016 získal historicky první olympijskou zlatou medaili pro Vietnam.[108] Na stejných hrách přidal ještě stříbro, a je tak nejúspěšnějším vietnamským sportovcem historie. Vůbec první olympijský kov, stříbro, do Vietnamu přivezla v roce 2000 žena, taekwondistka Trần Hiếu Ngân. V Pekingu roku 2008 ji napodobil vzpěrač Hoàng Anh Tuấn. Dodatečného bronzu z her v Londýně roku 2012 se v roce 2019 po diskvalifikaci ázerbájdžánského soupeře za doping dočkal vzpěrač Trần Lê Quốc Toàn.[109] Vietnam se olympijských her zúčastňuje od roku 1952.

Původním vietnamských bojovým uměním je vovinam (Việt Võ Đạo).[110]

Jako v mnoha jiných zemích se ovšem nejpopulárnějším sportem stal nakonec fotbal. Největším úspěchem Vietnamské fotbalové reprezentace jsou dvě vítězství na mistrovství ASEAN zvaného obvykle Pohár AFF (2008, 2018).

Velkým průlomem a největší sportovní akcí ve Vietnamu mělo být pořádání závodů Formule 1 - Grand Prix Vietnamu na nově vybudovaném Hanoi Street Circuit. Poprvé se měla konat 5. dubna 2020, ale kvůli pandemii covidu-19 byla nejdříve odložena a později zrušena.[111] Závod se měl uskutečnit i v sezóně 2021, ale byl z kalendáře odstraněn, protože došlo k zatčení předsedy Hanojského lidového výboru Nguyễn Đức Chunga pro obvinění z korupce.[112] Ani v dalším ročníku se nekonal.[113]

Kuchyně

editovat
Související informace naleznete také v článku Vietnamská kuchyně.
 
Polévka phở bò

Vietnamská kuchyně je považována za jednu z nejzdravějších na světě.[114] Jejím cílem je ve většině zachování co nejčerstvější a přírodní chuti jídel. Oproti jiným asijským kuchyním je jemnější (zejména oproti například thajské). Zajímavé je, že zcela neznámé jsou ve Vietnamu mléko a sýry.[115]

Základní přílohou je rýže, nejoblíbenější maso je hovězí, používá se hodně zeleniny, nejtypičtějším kořením je koriandr a vietnamský koriandr (rdesno vonné).[116] Spolu s vietnamskou diasporou se do celého světa rozšířila sláva polévky phở se širokými rýžovými nudlemi (phở) podávanými s kousky masa – obvykle hovězího (phở bò). Oblíbené jsou rovněž rolky, například nem cuốn, nazývané též gỏi cuốn či jarní závitky, tedy rolky z vepřového masa či krevet, zeleniny a bylinek, které se balí do rýžového papíru. Francouzi vnesli do Vietnamu oblibu baget, vietnamská verze je nazývána bánh mì. Oblíbeným dezertem je bánh rán, fritované bochánky z mouky z lepkavé rýže plněné sladkou pastou z fazolí mungo s jasmínovou esencí a obalované v sezamových semínkách. Tradičním nápojem je zelený čaj (trà Việt) a specifická verze kávy, která je podávána se silnou vrstvou sladkého kondenzovaného mléka na dně (cà phê sữa đá). Alkoholickou raritou je hadí víno (rượu rắn), což je buď rýžová pálenka, v níž je naložený mrtvý had, anebo pálenka s hadími tekutinami (krev, žluč a jed).

Vietnamská kuchyně má i regionální odstíny, severní Vietnam byl více ovlivněn kuchyní čínskou, ve středním Vietnamu bylo císařské město Hue, takže místní jídla odrážejí vliv pestré palácové kuchyně, často založené na mořských plodech, jižní Vietnam byl nejvíce ovlivněn Francouzi, Thajci a Khmery, oblíbené je tedy např. kari.

Specifická jsou sváteční jídla. K nejdůležitějším vietnamským svátkům patří Nový rok (Tết Nguyên Đán). Jedná se o pohyblivý svátek připadající na termín od 21. ledna do 21. února. V rámci oslav se připravené pokrmy obvykle nejdříve umístí na oltář, kde jsou symbolicky věnovány zemřelým předkům, a až po tomto ceremoniálu jsou zkonzumovány. K nejtradičnějším jídlům podávaným během oslav Nového roku patří bánh chưng, což je čtvercový koláč z lepkavé rýže plněný tučným vepřovým, pastou z mungo fazolí a dalšími ingrediencemi. Všechny potřebné suroviny se balí do banánových listů, ve kterých se několik hodin vaří. Dále je to xôi, pokrm připravený z lepkavé rýže vařený s nejrůznějšími ingrediencemi, například arašídy (xôi lạc), výhonky fazolí mungo (xôi đậu xanh) či s ovocem momordikou indočínskou (xôi gấc), což je verze oblíbená kvůli své červené barvě, která je symbolem štěstí a budoucích úspěchů v dalším roce. Svátečním jídlem je též giò, druh uzeniny připravené z najemno namletého vepřového (giò lụa) či z nasekaného vepřového kolena, hlavy, jazyka a jidášova ucha (giò xào). Roli našeho cukroví plní mứt, tedy kandované ovoce, oříšky, semínka, jako například kokos, ananas, zázvor, mrkev, dýně a dýňová semínka, lotosová semínka, karambola, sladké brambory, slunečnicová nebo melounová semínka. Mứt nejsou součástí slavnostní večeře, ale podávají se hlavně jako drobné občerstvení, když přijde návštěva, či k čaji.[117]

 
Trh s potravinami ve městě Mỹ Tho

Jídlo se ve Vietnamu jí jídelními hůlkami a širokou lžicí, která se používá k jedení polévek a drží se levou rukou, zatímco v pravé se drží hůlky. Během jídla se podávají všechny chody současně a každý si nabírá hůlkami do své misky, přičemž se používá silnější konec hůlek, který se neklade do úst. Misky se při konzumaci drží blíže k ústům. Za faux pas se považuje, když se hůlky kolmo zapíchnou do jídla.[118]

Vietnamská kuchyně tradičně představuje kombinaci pěti základních chutí "prvků" (vietnamsky: ngũ vị): kořeněná (kov), kyselá (dřevo), hořká (oheň), slaná (voda) a sladká (země). Mezi běžné přísady patří rybí omáčka, krevetová pasta, sójová omáčka, rýže, čerstvé bylinky, ovoce a zelenina.

Vietnamské recepty používají citrón, zázvor, mátu, koriandr, chilli papriku, limetku a listy bazalky. Tradiční vietnamská kuchyně je považována za jednu z nejzdravějších kuchyní na světě a je známá svými čerstvými ingrediencemi, minimálním používáním oleje, bylinkami a zeleninou. V minulosti byla konzumace vepřového, hovězího a kuřecího masa poměrně omezené a v důsledku toho se široce využívaly sladkovodní ryby, korýši, krabi a měkkýši.

Rybí omáčka, sójová omáčka, krevetová omáčka a limety patří mezi hlavní aromatické přísady. Mnoho pozoruhodných vietnamských jídel, jako je bánh cuốn (rýžové rolky), bún riêu (polévka z rýžových nudlí) a nudle phở, který pochází ze severu a byly přeneseny do středního a jižního Vietnamu severními migranty.

Místní potraviny na severu jsou často méně pikantní než jižní jídla, protože chladnější severní klima omezuje produkci a dostupnost koření, např. černý pepř se používá místo čili papriček.

Na jihu jsou vietnamské nápoje obvykle podávány studené s kostkou ledu zejména v horkých ročních obdobích ve srovnání se severem, kde jsou horké nápoje mnohem výhodnější v chladnějším klimatu.

Některé příklady základních vietnamských nápojů zahrnují cà phê đá (ledová káva), cà phê trứng (vaječná káva), chanh muối (solená limetková limonáda), cơm rượu (víno z rýže), nước mía (džus z cukrové třtiny) a trà sen (lotosový čaj).

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Socialist Republic of Vietnam – Government. About Vietnam [online]. [cit. 2022-01-18]. Dostupné online. 
  2. ↑ CIA - The World Factbook. www.cia.gov [online]. [cit. 2008-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-28. 
  3. ↑ Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  4. ↑ http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?hledej=Hledat&heslo=Vietnam&sti=EMPTY&where=hesla&hsubstr=no
  5. ↑ Vietnam's new-look economy. news.bbc.co.uk. 2004-10-18. Dostupné online [cit. 2018-11-30]. (anglicky) 
  6. ↑ https://leminhkhai.blog/how-viet-nam-became-viet-nam/[nedostupný zdroj]
  7. ↑ MATSUMURA, Hirofumi; YONEDA, Minoru; DODO, Yukio. Terminal Pleistocene human skeleton from Hang Cho Cave, northern Vietnam: implications for the biological affinities of Hoabinhian people. Anthropological Science. 2008, roč. 116, čís. 3, s. 201–217. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0918-7960. DOI 10.1537/ase.070416. 
  8. ↑ RABETT, Ryan J. Human Adaptation in the Asian Palaeolithic: Hominin Dispersal and Behaviour During the Late Quaternary. [s.l.]: Cambridge University Press 385 s. Dostupné online. ISBN 978-1-107-01829-7. (anglicky) Google-Books-ID: coFA6_r4PTUC. 
  9. ↑ KHOACH, NGUYEN BA. Phung Nguyen. Asian Perspectives. 1980, roč. 23, čís. 1, s. 23–53. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0066-8435. 
  10. ↑ Dong Son culture | prehistoric culture, Indochina | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ SOLHEIM, WILHELM G. A Brief History of the Dongson Concept. Asian Perspectives. 1988, roč. 28, čís. 1, s. 23–30. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0066-8435. 
  12. ↑ HIRST, Kris. Dong Son Drums - Symbols of a Maritime Bronze Age Society in Asia. ThoughtCo [online]. 2019-05-30 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ NGUYEN, Dieu Thi. A mythographical journey to modernity: The textual and symbolic transformations of the Hùng Kings founding myths. Journal of Southeast Asian Studies. 2013, roč. 44, čís. 2, s. 315–337. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0022-4634. 
  14. ↑ LAREW, Marilynn. Thục Phán, Cao Tông, and the Transfer of Military Technology in Third Century Việt Nam. East Asian Science, Technology, and Medicine. 2003, čís. 21, s. 12–47. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 1562-918X. 
  15. ↑ HAYS, Jeffrey. Early Chinese Rule of Vietnam (111 B.C. to A.D. 938). Factsanddetails.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ HOLMGREN, Jennifer. Chinese Colonisation of Northern Vietnam: Administrative Geography and Political Development in the Tongking Delta, First to Sixth Centuries A.D.. [s.l.]: Australian National University, Faculty of Asian Studies 224 s. Dostupné online. ISBN 978-0-909879-12-9. (anglicky) Google-Books-ID: QtXiAAAAMAAJ. 
  17. ↑ O'HARROW, Stephen. From Co-loa to the Trung Sisters' Revolt: Viet-Nam as the Chinese Found It. Asian Perspectives. 1979, roč. 22, čís. 2, s. 140–164. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0066-8435. 
  18. ↑ WOMACK, Sarah. THE REMAKINGS OF A LEGEND: Women and Patriotism in the Hagiography of the Tru'ng Sisters. Crossroads: An Interdisciplinary Journal of Southeast Asian Studies. 1995, roč. 9, čís. 2, s. 31–50. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0741-2037. 
  19. ↑ SZCZEPANSKI, Kallie. Trieu Thi Trinh, Vietnam's Warrior Lady. ThoughtCo [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ LUONG, Tran Thi Thu. The mission of the Khuc family from the perspective of meeting the requirements of Vietnamese history from the end of the 9th century to the end of the 10th century. Science & Technology Development Journal - Social Sciences & Humanities. 2020-08-09, roč. 4, čís. 3, s. 417–424. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 2588-1043. DOI 10.32508/stdjssh.v4i3.563. (anglicky) 
  21. ↑ Ngo Quyen | Vietnamese king | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ TAYLOR, Keith. The Rise of Đại Việt and the Establishment of Thăng-long. Příprava vydání Kenneth R. Hall, John K. Whitmore. [s.l.]: University of Michigan Press (The Origins of Southeast Asian Statecraft). Dostupné online. ISBN 978-0-89148-011-2. DOI 10.3998/mpub.19404.11. S. 149–192. 
  23. ↑ Vietnam - The Ly Dynasty and the Flowering of Buddhism. countrystudies.us [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  24. ↑ Vietnam - The Tran Dynasty and the Defeat of the Mongols. countrystudies.us [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  25. ↑ KELLEY, LIAM C. From Moral Exemplar to National Hero: The transformations of Trần Hung Ðạo and the emergence of Vietnamese nationalism. Modern Asian Studies. 2015, roč. 49, čís. 6, s. 1963–1993. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0026-749X. 
  26. ↑ WADE, Geoff. Engaging the South: Ming China and Southeast Asia in the Fifteenth Century. Journal of the Economic and Social History of the Orient. 2008, roč. 51, čís. 4, s. 578–638. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0022-4995. 
  27. ↑ Le Loi | emperor of Vietnam | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ Le Thanh Tong | emperor of Vietnam | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Le Thanh Tong - A comprehensive and eminent reformer. hanoitimes.vn [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ TANA, Li. An Alternative Vietnam? The Nguyen Kingdom in the Seventeenth and Eighteenth Centuries. Journal of Southeast Asian Studies. 1998, roč. 29, čís. 1, s. 111–121. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0022-4634. 
  31. ↑ ANH Q TRAN. The Historiography of the Jesuits in Vietnam: 1615–1773 and 1957–2007. Jesuit Historiography Online. 2018-01-01. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. 
  32. ↑ BINH, Nguyen Cong; WERNER, Jayne. David Marr's ‘Vietnamese anticolonialism’. Bulletin of Concerned Asian Scholars. 1974-03, roč. 6, čís. 1, s. 40–48. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0007-4810. DOI 10.1080/14672715.1974.10413019. 
  33. ↑ QUACH, Thanh Tâm. Charles Fourniau : Annam-Tonkin 1885-1896. Lettrés et paysans vietnamiens face à la conquête coloniale. Travaux du Centre d'Histoire et Civilisations de la péninsule Indochinoise. Bulletin de l'École française d'Extrême-Orient. 1991, roč. 78, čís. 1, s. 360–363. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. 
  34. ↑ ZINOMAN, Peter. Colonial Prisons and Anti-colonial Resistance in French Indochina: The Thai Nguyen Rebellion, 1917. Modern Asian Studies. 2000-01, roč. 34, čís. 1, s. 57–98. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 1469-8099. DOI 10.1017/S0026749X00003590. (anglicky) 
  35. ↑ RETTIG, Tobias. French Military Policies in the Aftermath of the Yên Bay Mutiny, 1930. South East Asia Research. 2002-11-01, roč. 10, čís. 3, s. 309–331. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0967-828X. DOI 10.5367/000000002101297099. 
  36. ↑ DUIKER, William J. The rise of nationalism in Vietnam, 1900-1941. [s.l.]: Ithaca : Cornell University Press 330 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8014-0951-6. 
  37. ↑ DŨNG, Bùi Minh. Japan's Role in the Vietnamese Starvation of 1944-45. Modern Asian Studies. 1995, roč. 29, čís. 3, s. 573–618. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0026-749X. 
  38. ↑ Komunistický Vietminh rozdrtil Francouze v bitvě u Dien Bien Phu. ČT24 [online]. Česká televize, 2014-05-07 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  39. ↑ ŠAJTAR, Jaroslav. Dien Bien Phu: Rozhodující bitva indočínské války. Francouzi dostali výprask, Vietnamci nezávislost. Reflex.cz [online]. 2019-03-13 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  40. ↑ TURNER, Robert F. Vietnamese Communism: Its Origins and Development. [s.l.]: Hoover Institution Press 517 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8179-6431-3. (anglicky) Google-Books-ID: voYVMgAACAAJ. 
  41. ↑ ROBERTS, Adam. Buddhism and Politics in South Vietnam. The World Today. 1965, roč. 21, čís. 6, s. 240–250. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0043-9134. 
  42. ↑ JOINER, Charles A. South Vietnam's Buddhist Crisis: Organization for Charity, Dissidence, and Unity. Asian Survey. 1964, roč. 4, čís. 7, s. 915–928. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0004-4687. DOI 10.2307/3023496. 
  43. ↑ PIGULA, Topi. Výročí: 11. června 1963 se upálil Thích Quảng Đức. „Vietnamský Palach“ chtěl upozornit na útisk buddhistů. Zoom magazin [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  44. ↑ Ngo Dinh Diem assassinated in South Vietnam. History.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ Nguyen Van Thieu | Biography, Facts, & Vietnam War | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ RÁKOS, Tomáš. Dokumenty přinášejí novou pravdu o Vietnamské válce. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2008-01-13 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  47. ↑ a b ŠAJTAR, Jaroslav. Pád Saigonu před 45 lety ukončil vietnamskou válku. Reflex.cz [online]. 2020-04-30 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  48. ↑ Z Vietnamu se nevrátilo 60 tisíc Američanů. ČT24 [online]. Česká televize, 2010-04-30 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  49. ↑ "Vietnamská válka Archivováno 27. 9. 2015 na Wayback Machine.". Novinky. 30. prosince 2010.
  50. ↑ Od masakru v My Lai uplynulo 50 let. Američané vraždili i malé děti. iDNES.cz [online]. 2018-03-16 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  51. ↑ The Massacre of Hue. Time. 1969-10-31. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0040-781X. (anglicky) 
  52. ↑ Operation Rolling Thunder. History.com [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ "Mutace a zamořené oblasti. Válečná chemikálie Agent Orange mučí Vietnam dodnes". Lidovky. 28. srpna 2015.
  54. ↑ Agent Orange a napalm: symboly války ve Vietnamu zabíjejí dodnes. Česká televize [online]. 17. srpna 2013. Dostupné online. 
  55. ↑ Přelomové osmičky: Neúspěšná ofenziva Vietkongu přispěla k jeho vítězství. iDNES.cz [online]. 2018-01-12 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  56. ↑ TRI, Le Huu; LÊ, Hư̋u Tri. Prisoner of the Word: A Memoir of the Vietnamese Reeducation Camps. [s.l.]: Black Heron Press 292 s. Dostupné online. ISBN 978-0-930773-60-1. (anglicky) Google-Books-ID: sCxSGU04p_MC. 
  57. ↑ ZBAVITELOVÁ, Gita. Kambodžu od krutovlády Rudých Khmérů osvobodil historický nepřítel. Plus [online]. Český rozhlas, 2019-01-13 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  58. ↑ ŠAJTAR, Jaroslav. Čínsko-vietnamská válka: Jak se do sebe pustily dva spojenecké státy tábora míru a socialismu. Reflex.cz [online]. 2019-02-17 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  59. ↑ KHOO, Nicholas. Collateral Damage: Sino-Soviet Rivalry and the Termination of the Sino-Vietnamese Alliance. [s.l.]: Columbia University Press 282 s. Dostupné online. ISBN 978-0-231-15078-1. (anglicky) Google-Books-ID: mrFeTDEwmN8C. 
  60. ↑ SCHELLHORN, KAI M. Political and Economic Reforms in Vietnam. Contemporary Southeast Asia. 1992, roč. 14, čís. 3, s. 231–243. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0129-797X. 
  61. ↑ FREEMAN, Donald B. Doi Moi Policy and the Small-Enterprise Boom in Ho Chi Minh City, Vietnam. Geographical Review. 1996, roč. 86, čís. 2, s. 178–197. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0016-7428. DOI 10.2307/215955. 
  62. ↑ GRINTER, Lawrence E. Vietnam's Thrust into Globalization: "Doi Moi's" Long Road. Asian Affairs. 2006, roč. 33, čís. 3, s. 151–165. Dostupné online [cit. 2022-03-31]. ISSN 0092-7678. 
  63. ↑ The story behind Viet Nam's miracle growth. World Economic Forum [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ ADPC: Flood in Vietnam. www.adpc.net [online]. 2018-10-10 [cit. 2018-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  65. ↑ Saola – tajemná antilopa zůstává neznámá i 20 let po svém objevení - Ekolist.cz. Ekolist.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-30]. 
  66. ↑ Muntžak obrovský žije. akademon.cz. Dostupné online [cit. 2018-11-30]. 
  67. ↑ Nová populace velevzácné opičky byla objevena v severním Vietnamu. 21stoleti.cz [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. 
  68. ↑ KINVER, Mark. Javan rhino 'extinct in Vietnam'. BBC News. 2011-10-25. Dostupné online [cit. 2018-11-30]. (anglicky) 
  69. ↑ Vietnam: Základní charakteristika teritoria. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. 
  70. ↑ A bit of everything | The Economist. www.economist.com [online]. 2012-10-21 [cit. 2018-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  71. ↑ Government Structure | Embassy of the Socialist Republic of Vietnam in the United States. vietnamembassy-usa.org [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. ↑ ČT24. Vietnamská magnátka dostala trest smrti za obří podvod. Režim demonstruje boj s korupcí. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-04-13]. Dostupné online. 
  73. ↑ Vietnamský soud udělil trest smrti za drogy devíti lidem. Deník N [online]. 2024-01-22 [cit. 2024-04-13]. Dostupné online. 
  74. ↑ HORNÁT, Jan. Čína a Vietnam: Napětí mezi komunistickými sousedy. Mezinárodní politika 5, 2014 - konflikty v Jihovýchodní Asii [online]. Ústav mezinárodních vztahů [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. 
  75. ↑ Vietnam navzdory válce na Ukrajině udržuje blízké vztahy s Ruskem. Zároveň je spojencem USA. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 15. června 2022. Dostupné online. 
  76. ↑ Anti-Western and hyper macho, Putin’s appeal in Southeast Asia. Al Jazeera. 18 November 2022. Dostupné online. 
  77. ↑ Russia FM Lavrov calls for efforts to protect international laws during Vietnam visit. The Straits Times. 6 July 2022. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 January 2023. 
  78. ↑ Lifting Embargo Allows Closer U.S., Vietnam Cooperation, Obama, Carter. U.S. DEPARTMENT OF DEFENSE. Dostupné online [cit. 2018-11-30]. (anglicky) 
  79. ↑ Fiala ve Vietnamu jednal o cvičných letounech, navštívil mauzoleum Ho Či Mina. iDNES.cz [online]. 21. dubna 2023. Dostupné online. 
  80. ↑ Report for Selected Countries and Subjects. IMF [online]. [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. ↑ Vietnam’s economy will rank the world’s 17th in 2025. VTV News [online]. 2015-10-12 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  82. ↑ Čína, Indonésie a Vietnam spalují rekordně uhlí. Podílejí se na třetině globálních emisí v energetice. Hrot [online]. 25. května 2024. Dostupné online. 
  83. ↑ www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2008-11-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-14. 
  84. ↑ a b PRESENTATION TO FOREIGN INVESTORS. http://www.mt.gov.vn/Images/editor/files/T%20BICH/T11/Presentation%20to%20foreign%20investors.doc. 
  85. ↑ ZAKEN, Ministerie van Buitenlandse. Transport and logistics in Vietnam. www.netherlandsworldwide.nl [online]. [cit. 2018-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-05. (anglicky) 
  86. ↑ VNEXPRESS. Hanoi-Saigon is world’s seventh busiest air route - VnExpress International. VnExpress International – Latest news, business, travel and analysis from Vietnam. Dostupné online [cit. 2018-11-13]. (anglicky) 
  87. ↑ VNEXPRESS. Saigon-Hanoi ranks 7th among world's busiest air routes - VnExpress International. VnExpress International – Latest news, business, travel and analysis from Vietnam. Dostupné online [cit. 2018-11-13]. (anglicky) 
  88. ↑ a b World's most popular air journey revealed. CNN Travel. 2018-09-13. Dostupné online [cit. 2018-11-13]. (anglicky) 
  89. ↑ "Table 2. Total population by country, 1950, 2000, 2015, 2025 and 2050 (medium-variant)". (PDF). United Nations Department of Economic and Social Affairs/Population Division. s.27.
  90. ↑ "Dvojí hrozba pro Hmongy Archivováno 10. 8. 2016 na Wayback Machine.". Lidé a Země. 23. srpna 2012.
  91. ↑ "Vietnam (01/05/12) Archivováno 15. 10. 2015 na Wayback Machine.". United States Department of State. 5. ledna 2012.
  92. ↑ Vietnam – population [online]. Countrystudies.us. Dostupné online. 
  93. ↑ General Statistics Office of Vietnam 2019.
  94. ↑ Vietnam: Základní charakteristika teritoria. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-11-29]. Dostupné online. 
  95. ↑ BURIAN, Jan. Thich Nhat Hanh. www.klubhanoi.cz [online]. [cit. 2018-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-20. 
  96. ↑ Zemřel apoštol míru vietnamské války. Vlivný mnich odešel ve věku 95 let. iDNES.cz [online]. 2022-01-22 [cit. 2022-03-31]. Dostupné online. 
  97. ↑ Znáte vietnamského Palacha?. Zoom magazin. Dostupné online [cit. 2018-11-30]. 
  98. ↑ Nguyen Du | Vietnamese poet | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. ↑ Phan Boi Chau | Vietnamese patriot | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. ↑ Fotografie, která urychlila konec vietnamské války. ČT24 [online]. Česká televize, 2012-06-01 [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. 
  101. ↑ TARR, Carrie. Tran Anh Hung as diasporic filmmaker. Příprava vydání Kathryn Robson, Jennifer Yee. Marlyland, U.S.: Lexington Books Dostupné online. ISBN 978-0-7391-0840-6. S. 153–164. (anglicky) 
  102. ↑ BARNES, Leslie. Cinema as Cultural Translation: The Production of Vietnam in Trẩn Anh Hùng's Cyclo. Journal of Vietnamese Studies. 2010, roč. 5, čís. 3, s. 106–128. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. ISSN 1559-372X. DOI 10.1525/vs.2010.5.3.106. 
  103. ↑ Vietnam - dědictví UNESCO. mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-11-29]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  104. ↑ Why Sơn Tùng M-TP is called the ‘Prince of V-pop’. South China Morning Post [online]. 2021-07-12 [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. ↑ NGUYEN, Hoang. Vietnamese pop star, Snoop Dogg storm YouTube with new music video. VnExpress International [online]. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. ↑ KOPPES, Steve. Ngô Bao Châu receives Fields Medal, highest honor in mathematics. news.uchicago.edu [online]. 2010-08-19 [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. ↑ KUSÝ, Miloš. Generál Pham Tuan, letec-kosmonaut a nedávné výročí jeho letu do kosmu. Cvs-praha.cz [online]. Česko-vietnamská společnost, 2021-01-06 [cit. 2022-03-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-05-25. 
  108. ↑ Slaví i Vietnam. Poprvé v historii olympiád ho pozlatil střelec Hoang. iDNES.cz [online]. 2016-08-06 [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. 
  109. ↑ IOC disqualifies a 2012 Olympic bronze medalist for doping. AP NEWS [online]. 2019-03-29 [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  110. ↑ KNIGHT, Matthew; MAGUDER, Natasha. Nguyen Van Chieu: Vietnam's martial arts missionary. CNN [online]. [cit. 2022-03-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. ↑ Vietnam se formule 1 letos nedočká. Závod v Hanoji byl zrušen. Deník.cz. 2020-10-16. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. 
  112. ↑ BENSON, Andrew. Vietnamese Grand Prix dropped for 2021. BBC Sport. Dostupné online [cit. 2022-03-30]. (anglicky) 
  113. ↑ FAIRMAN, Katy. F1 Circuits that Were Scheduled to Host Races but it Never Happened. Wtf1.com [online]. 2021-10-18 [cit. 2022-03-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-03-30. 
  114. ↑ Vietnamská kuchyně - Restaurant-guide.cz. www.restaurant-guide.cz [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. 
  115. ↑ Informace pro uživatele - Kulturní specifika Vietnamu. www.pf.jcu.cz [online]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  116. ↑ ASI.JATKA: Festival Ochutnej Vietnam a regiony vonící koriandrem | Lidé | Lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. 
  117. ↑ Nový lunární rok – tradiční sváteční pokrmy a rituály. www.vietfoodfriends.cz [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. 
  118. ↑ KAVANOVÁ, Lucie. Zapíchnout hůlky do jídla je trapas. Týdeník Respekt. Dostupné online [cit. 2018-11-30]. 

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vietnam&oldid=24333439“