Wikipedie

Tavolník vrbolistý

druh rostliny

Tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia) je asi 2 m vysoký, listnatý, opadavý keř. Během letního období kvete drobnými, vonnými, narůžovělými květy uspořádanými do hustých koncových květenství, které lákají mnoho opylujícího hmyzu.[1][2]

Jak číst taxoboxTavolník vrbolistý
alternativní popis obrázku chybí
Tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádrůžotvaré (Rosales)
Čeleďrůžovité (Rosaceae)
PodčeleďAmygdaloideae
Rodtavolník (Spiraea)
Binomické jméno
Spiraea salicifolia
L., 1753
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Květenství
Plody se semeny

Rozšíření

editovat

Druh má rozsáhlý eurasijský areál rozkládající se od střední, severní a jihovýchodní Evropy přes evropskou část Ruska a velkou část jeho Sibiře až na Dálný východ. Souběžně s tím se vyskytuje ve Střední Asii, Mongolsku, severní Číně, na Korejském poloostrově a v Japonsku. Snadno zplaňuje a dostal se i na Britské ostrovy. V novodobé historii byl při osídlování Ameriky rozšířen i do Spojených států a Kanady.

V České republice se za původní považuje pouze výskyt v oblastech jižních Čech a jihozápadní Moravy. Tato původnost je však někdy zpochybňována, neboť prokazatelně byl jako okrasná rostlina v Evropě vysazován již v roku 1586.

Protože se rostliny z původních míst postupně vytrácejí, většinou z důvodu fyzické degradace stanoviště, je tavolník vrbolistý v „Červeném seznamu ohrožených druhů cévnatých rostlin České republiky“ z roku 2017 řazen mezi ohrožené druhy (C3).[2][3][4][5]

Ekologie

editovat

Je polostinnou dřevinou, jež potřebuje k růstu dostatek vlhkosti, prospívá jí půda kyselá i rašelinná. Obvykle se vyskytuje na březích rybníků nebo podél potoků a příkopů, na vlhkých loukách, v mokřadních olšinách a ve vlhkých lesních okrajích. Na stanovišti s příznivými růstovými podmínkami zpravidla vytváří souvislé porosty. Ve středoevropském podnebí je mrazu odolná. Obvykle kvete v červnu až srpnu, plody dozrávají během července a srpna. Druh má ploidii 2n = 36 a stupeň ploidie je x = 4.[1][2][3][6]

Popis

editovat

Široce polokulovitý až kulovitý keř, fanerofyt, vysoký okolo 1,5 až 2 m. Letorosty má vzpřímené, nevýrazně hranaté, žlutavě hnědé až šedé, jež jsou zprvu pýřité a záhy olysalé, kůra se z nich odlupuje ve vláknech. Listové pupeny jsou vejčité až podlouhle vejčité, 3 až 5 mm dlouhé a mají několik hnědých šupin, vrcholové pupeny jsou špičaté. Větve jsou střídavě porostlé zelenými, krátce řapíkatými, podlouhlými až kopinatými listy bez palistů. Listy jsou celistvé, dlouhé 3 až 6 cm a široké 1 až 2 cm. Čepele jsou po obvodě hustě jednou až dvojnásobně pilovité, na vrcholu zašpičatělé, oboustranně lysé, na spodní straně světleji zelené a mají vyniklou zpeřenou žilnatinou. Keře vytvářejí četné kořenové výběžky a jejich pomocí se rozrůstají do rozlehlých houštin.

Květy jsou růžové, velké asi 1 cm, intenzivně voní a bývají velmi početné. Rostou na krátkých stopkách a jsou sestavené do 5 až 13 cm dlouhých, štíhlých koncových lat na vzpřímených větvích. Květy jsou oboupohlavné, pětičetné a mají miskovité lůžko. Kališní lístky velké 1,5 mm jsou široce trojúhlé, vzpřímené, bývají zprvu pýřité a postupně olysávají. Korunní lístky asi 3 mm velké jsou téměř okrouhlé, růžově zbarvené a jen ojediněle bývají bílé. V květu je okolo třiceti ven čnících tyčinek s prašníky a pět pestíků nesoucích krátké čnělky s bliznami. Vespod koruny jsou v kruhu žlázky vylučující nektar pro opylovače, kterými jsou hlavně včely, čmeláci a motýli.

Plody jsou 4 mm velké, nažloutlé, obkopinaté, suché a ve zralosti pukavé měchýřky vyrůstající šikmo vzhůru v souplodí na vzpřímené ose květenství. Obsahují semena vřetenovitého tvaru, dlouhá okolo 2 mm.[1][2][3][6][7][8]

Rozmnožování

editovat

Dřevina se může rozmnožovat vegetativně nebo generativně. V zahradnické praxí se nejčastěji využívá první možnost, neboť tehdy vyrůstají vyrovnaní jedinci. Bylinné řízky odebrané v červnu a červenci se ihned sázejí do půdy, jež se udržuje stále vlhká; řízky obvykle příští rok na jaře již mají jemné kořínky. Pokud keř vypouští kořenové výběžky, odřízneme je na jaře či na podzim a brzy vysadíme. Máloleté dřeviny lze přesadit na jiné stanoviště, kde se dobře aklimatizují, porušení kořenů nemívá nepříznivé následky.[2][3][7][8]

Využití

editovat

Keře tavolníku vrbolistého bývají vysazovány pro okrasu v parcích a okrasných zahradách, kde se ve výživné a vlhké půdě dobře ujímají a rychle rozrůstají. Aby vyzněla krása květenství, bývají používány ve skupinkách. Mezi běžnými keři jsou zajímavé hlavně tím, že nekvetou na jaře, ale až v průběhu léta a pomáhají tak udržovat zahradu v květu po delší dobu. Řez keře sice není nutný, ale u staršího exempláře se projeví zvýšeným počtem květů. Protože keř kvete na nových výhonech, řežeme jej co nejdříve na jaře.

Je nenáročný a velmi odolný, hůře snáší pouze dlouhodobě suché prostředí. Bývá proto využíván jako meliorační dřevina na břehy rekultivovaných vodních toků a rybníků, nebo se sází na často krátkodobě zaplavovaná území. Je odolný i vůči znečištěnému prostředí a dobře roste i podél frekventovaných silnic. Bývá vysazován pro okrasu a je vhodný také do stříhaných i volně rostoucích živých plotů. Řadí se k významným medonosným rostlinám.

Listy jsou živnou rostlinou housenek motýla bělopáska tavolníkového (Neptis rivularis).[2][3][7]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c HEJNÝ, Slavomír; SLAVÍK, Bohumil. Květena ČR, díl 3. Praha: Academia, 1992. 542 s. ISBN 80-200-1090-4. Kapitola Spiraea salicifolia, s. 432–433. 
  2. ↑ a b c d e f DVORSKÝ, Miroslav. BOTANY.cz: Tavolník vrbolistý [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 22.06.2008 [cit. 2020-08-26]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e Dendrologie.cz: Tavolník vrbolistý [online]. Petr Horáček a J. Mencl, rev. 31.12.2006 [cit. 2020-08-26]. Dostupné online. 
  4. ↑ POWO: Spiraea salicifolia [online]. Board of Trustees of the Royal Botanic Gardens, Kew, UK, rev. 2020 [cit. 2020-08-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ GRULICH, Vít; CHOBOT, Karel. Červený seznam ohrožených druhů České republiky, cévnaté rostliny. S. 75–132. Příroda [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 2017 [cit. 26.08.2020]. Čís. 35, s. 75–132. Dostupné online. ISSN 1211-3603. (anglicky) 
  6. ↑ a b CHYTRÝ, Milan; PYŠEK, Petr; LEPŠ, Jan et al. PLADIAS: Spiraea salicifolia [online]. Botanický ústav AV ČR, Masarykova univerzita v Brně, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, rev. 2014–2018 [cit. 2020-08-26]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c ŠUMBERA, Stranislav. Tavolník vrbolistý. Dům & Zahrada.CZ [online]. VLTAVA LABE MEDIA a.s., Praha, 17.09.2010 [cit. 26.08.2020]. Roč. 17, čís. 9. Dostupné online. ISSN 1211-7374. 
  8. ↑ a b AtlasRostlin.cz: Tavolník vrbolistý [online]. Tiscali media, a.s., Praha [cit. 2020-08-26]. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tavolník_vrbolistý&oldid=20317155“