Wikipedie

Sovětská invaze do Polska

tažení druhé světové války z roku 1939

Sovětská invaze do Polska byla vojenská operace zahájená Sovětským svazem 17. září 1939 bez formálního vyhlášení války. Šestnáct dní poté, co nacistické Německo zaútočilo na Polsko ze západu, provedl Sovětský svaz útok z východu. Invaze skončila 6. října rozdělením území Polska mezi Německo a Sovětský svaz a zánikem Druhé Polské republiky.

Sovětská invaze do Polska
konflikt: Druhá světová válka
Rudá armáda a wehrmacht na přehlídce v Brestu Litevském, 1939
Trvání17. září – 6. říjen 1939
MístoKresy
Souřadnice52° s. š., 23°48′ v. d.
PříčinyPakt Ribbentrop–Molotov
Výsledekrozhodné sovětské vítězství
Strany
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz

podpora:
Německá říšeNěmecká říše Německá říše 		Polsko Polská republika
Velitelé
Sovětský svaz Kliment Vorošilov (vrchní velitel)
Sovětský svaz Semjon Timošenko (Ukrajinský front)
Sovětský svaz Michail Kovaljov (Běloruský front) 		Polsko Edward Śmigły-Rydz (maršál Polska)
Síla
466 516–800 000 vojáků[1]:
33+ divizí
11+ brigád
4 959 děl
4 736 tanků
3 300 letadel 		20 000 Sbor ochrany hranic[2][Pozn. 1]
250 000 Polská armáda[3][Pozn. 2]
Ztráty
1 475–3 000 mrtvých a nezvěstných
2383–10 000 raněných[Pozn. 3] 		3 000–7 000 mrtvých a nezvěstných[Pozn. 4]
až 20 000 raněných
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Na počátku roku 1939 zahájil Sovětský svaz jednání s Velkou Británií, Francií, Polskem a Rumunskem o spojenectví proti nacistickému Německu. Jednání selhala kvůli sovětské neústupnosti, neboť Sovětský svaz žádal, aby, jako součást kolektivní bezpečnosti, Polsko a Rumunsko umožnilo průchod sovětských vojsk přes svá území.

23. srpna 1939 Sovětský svaz a nacistické Německo uzavřely smlouvy o neútočení s Německem, smlouva obsahovala tajný protokol rozdělující sféry vlivu v severní a střední Evropě.[5] Týden po podpisu smlouvy německá vojska vtrhla ze severu, západu a jihu do Polska. Podle plánů dopracovaných ve třicátých letech (Plan Zachód) měla polská vojska ustoupit na jihozápad, kde byla připravena dlouhá obrana Rumunského předmostí, a očekávat britskou a francouzskou podporu a pomoc. Rudá armáda provedla invazi do oblasti Kresy v souladu s ujednáními tajného protokolu ze 17. srpna.[6][Pozn. 5]

Sovětská vláda oznámila, že tak činí k ochraně Ukrajinců a Bělorusů, kteří žijou ve východních částech Polska, protože polský stát se pod náporem nacistického Německa zhroutil a není schopen zaručit bezpečnost vlastních občanů.[9][10][11][12] Polská vláda, konfrontována s otevřením druhé fronty, vyhodnotila obranu Rumunského předmostí jako neudržitelnou a nařídila urychlenou evakuaci všech jednotek do neutrálního Rumunska.

Rudá armáda s velkou převahou překonala polský odpor, dosáhla svých operačních cílů a vzala do zajetí přibližně 230 000 polských vojáků.[13][14] Sovětský svaz území obsazená Rudou armádou anektoval a v listopadu 1939 se přibližně 13,5 milionu dřívějších polských občanů žijících na anektovaném území stalo občany Sovětského svazu. Neprodleně byla zahájena kampaň sovětizace, která zahrnovala zmanipulované volby, jejichž výsledek sovětská vláda využila k ospravedlnění anexe východních polských území. Hromadné popravy a tisíce uvězněných posloužily k potlačení opozice.[15][16] Stovky tisíc obyvatel byly deportovány v letech 1939 až 1941 na Sibiř a do okrajových částí Sovětského svazu ve čtyřech největších vlnách.[Pozn. 6]

Sovětské síly okupovaly východní Polsko do léta 1941, kdy byly vytlačeny německými jednotkami postupujícími na východ v rámci Operace Barbarossa. Oblast zůstala okupována nacisty až do léta 1944, kdy ji obsadila Rudá armáda. Dohody učiněné v Jaltě dovolily Sovětskému svazu připojit téměř všechna polská území obsazená v důsledku Paktu Ribbentrop–Molotov. Jako náhradu dostala Polská lidová republika přibližně polovinu území Východního Pruska a také území východně od linie Odra-Nisa.[19] Sovětský svaz zahrnul většinu anektovaných území do Ukrajinské a Běloruské sovětské socialistické republiky. V srpnu 1945, po skončení druhé světové války v Evropě, se Sovětský svaz a Polsko dohodly na průběhu hranice. Dohoda uznávala status quo jako vzájemnou hranici s výjimkou oblasti okolo Białystoku a malých částí Haliče východně od řeky San okolo Przemyślu, které byly navráceny Polsku.

Předcházející události

editovat

Historické pozadí

editovat

Výsledek Pařížské mírové konference učinil jen málo pro snížení územních aspirací zemí v oblasti. Józef Piłsudski požadoval posun polských hranic co nejdále na východ, aby vytvořil Polskem vedenou federaci jako protiváhu imperiálním ambicím Ruska či Německa.[20] Ve stejné době bolševici začali získávat převahu v ruské občanské válce a zahájili postup západním směrem na sporná území.[21] Pohraniční střety v roce 1919 velmi rychle vyústily v polsko-sovětskou válku v roce 1920.[22] Po polském vítězství v bitvě u Varšavy Sověti požádali o mírová jednání, která byla zakončena příměřím v říjnu 1920.[23] Strany uzavřely 18. března 1921 v Rize mírovou smlouvu, která rozdělila sporná území mezi Polsko a Sovětské Rusko.[24] Sověti nabídli polské mírové delegaci značné územní ústupky a meziválečná sovětsko-polská hranice se velmi přibližovala hranici mezi Ruským impériem a Polsko-litevskou unií před prvním dělením Polska v roce 1772.[25] Důsledkem mírové smlouvy bylo opuštění teze o vítězství bolševické revoluce v mezinárodním měřítku; tento koncept byl sovětskými vůdci na dvacet let pozapomenut.[26]

Uzavřené smlouvy

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Pakt Ribbentrop–Molotov, Německo-sovětská obchodní dohoda (1939) a Polsko-britská obranná smlouva.
 
Plánované a skutečné rozdělení Polska podle paktu Ribbentrop–Molotov

S úmyslem čelit hrozící německé agresi, začal Sovětský svaz, Francie a Velká Británie v polovině března 1939 s výměnou návrhů týkajících se možné politické a vojenské spolupráce.[27][28] Polsko se rozhovorů neúčastnilo, neboť se obávalo, že jakékoli sblížení se Sovětským svazem by vyvolalo německou reakci.[29] Trojstranné rozhovory se zaměřily na případné záruky poskytnuté středoevropským a východoevropským zemím v případě německé agrese.[30] Sověti nedůvěřovali britským ani francouzským nabídkám kolektivní bezpečnosti, protože obě země nedokázaly zasáhnout proti nacionalistům v době občanské války ve Španělsku a nedokázaly uchránit Československo před expanzí nacistického Německa. Sověti též podezřívali Francii a Británii, že by se držely stranou v případném německo-sovětském konfliktu.[31] Důsledkem bylo, že Sověti usilovali o pevné vojenské spojenectví, které by jim zajistilo podporu v případě útoku na jejich území.[32] Sovětský svaz trval na vytvoření sféry vlivu táhnoucí se od Finska po Rumunsko, která měla sloužit jako nárazníková zóna, a požadoval vojenskou podporu, která měla přijít v případě útoku na Sovětský svaz či na zemi v navrhované sféře sovětského vlivu.[33][34] Sovětský svaz rovněž požadoval právo intervenovat v zemích ve sféře vlivu v případě, že by byla ohrožena jejich bezpečnost.[35] Rozhovory o vojenské spolupráci zahájené v polovině srpna uvázly ve chvíli, kdy Sověti požadovali průchod jednotek do Polska v případě německého útoku. V době, kdy se Britové a Francouzi snažili přimět polskou vládu k souhlasu, jednání nepokračovala.[36][37] Poláci se domnívali, že kdyby umožnili vstup Rudé armády na polská území, sovětské jednotky by už nikdy neodešly, proto vládní místa souhlas odepřela. [38] Sověti navrhli nebrat v úvahu polská stanoviska a dokončit trojstranná jednání bez ohledu na polské námitky.[39] To Britové odmítli, protože se domnívali, že takový krok by přiměl Polsko posílit německo-polské vztahy.[40]

Mezitím němečtí představitelé tajně naznačovali sovětským diplomatům, že Německo by mohlo poskytnout lepší podmínky dohody než Británie a Francie.[41] Sověti zahájili s Německem jednání o ekonomické spolupráci, zatímco trojstranná jednání zůstávala neuzavřena.[41] Na přelomu července a srpna 1939 byla dojednána většina podmínek plánované sovětsko-německé ekonomické spolupráce a projednána možná politická dohoda.[42] Strany dospěly 19. srpna 1939 k závěru ohledně obchodní dohody, která plánovala výměnu surovin za německé zbraně, vojenské technologie a stroje pro civilní výrobu. O dva dny později Sověti zastavili trojstranné rozhovory.[41][43] Sovětský svaz a Německo podepsaly dohodu o vojenské a politické spolupráci – pakt Ribbentrop–Molotov – 23. srpna. Dohoda o neútočení doprovázela obchodní dohodu a obsahovala tajný protokol rozdělující státy severní a východní Evropy do vlivových sfér. Sovětská sféra původně zahrnovala Lotyšsko, Estonsko a Finsko.[Pozn. 7] Polsko mělo být rozděleno, oblasti východně od řeky Pisy, Narew, Visly a Sanu připadly Sovětskému svazu. Sověti zvětšili obranný prostor na západě, dostali možnost získat zpět území odstoupená Rižským mírem a sjednotit Bělorusy a Ukrajince pod vládou sovětů.[46][47]

Den po podpisu paktu francouzští a britští vojenští vyjednavači naléhavě požadovali setkání se svým sovětským partnerem Vorošilovem.[48] Ten jim 25. srpna vzkázal: „ve světle změněné politické situace nemůže z pokračujících rozhovorů vzejít nic užitečného.“[48] Týž den byla podepsána Polsko-britská obranná smlouva.[49] Touto smlouvou Británie zaručila nezávislost a zavázala se k obraně Polska.[49]

Německá invaze do Polska před sovětským útokem

editovat

Hitler se pokusil odradit Brity a Francouze od zasahování do nadcházejícího konfliktu a 26. srpna navrhl v budoucnu poskytnout síly wehrmachtu Británii k dispozici.[50] O půlnoci 29. srpna německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop předal britskému velvyslanci Neville Hendersonovi seznam podmínek, které by v souvislosti s Polskem údajně zajistily mír.[51] Podle návrhů mělo Polsko předat Německu Danzig (Gdańsk) a v polském Koridoru by se do roka měl konat plebiscit v němž by hlasovali obyvatelé k roku 1919 (ne novější).[51] Když se polský vyslanec Józef Lipski dostavil 30. srpna k Ribbentropovi a prohlásil, že není zmocněn nic podobného podepsat, Ribbentrop jej propustil.[52] Němci oznámili, že Polsko odmítlo německé nabídky a jednání s Polskem skončila.[53] Německé jednotky v polských uniformách zinscenovaly 31. srpna blízko pohraničního města Gleiwitz přepadení vysílačky.[54] Následujícího dne ráno Hitler nařídil zahájení útoku na Polsko (začal 1. září ve 4:45).[52]

Vlády Anglie a Francie vyhlásily 3. září Německu válku, ale nebyly schopny poskytnout Polsku významnou podporu.[55] Ačkoli Poláci dosáhli v pohraničních bitvách několika dílčích úspěchů, německá technická, taktická a početní převaha donutila polské armády k ústupu od hranic směrem na Varšavu a Lvov. 10. září vydal vrchní velitel maršál Edward Rydz-Śmigły rozkaz ke všeobecnému ústupu jihovýchodním směrem k rumunskému předmostí[56]. Krátce po zahájení invaze začali vrcholní němečtí představitelé vyzývat Sověty, aby splnili svoje závazky a napadli Polsko od východu. Německý velvyslanec v Moskvě Friedrich Werner von der Schulenburg a sovětský ministr zahraničí Molotov si vyměnili řadu diplomatických telegramů, přesto si však Sověti s invazí dávali načas. Zaměstnávaly je pohraniční konflikty s Japonskem a potřebovali čas k mobilizaci Rudé armády. Vyčkáváním s invazí na úplný rozpad Polska sledovali určitou diplomatickou výhodu.[57][58] Nevyhlášenou válku mezi Sovětským svazem a Japonskem ukončil 15. září podpis smlouvy Molotov–Tódžó s příměřím účinným od následujícího dne.[59]

Molotov předal 17. září 1939 polskému velvyslanci v Moskvě Grzybowskému následující deklaraci:

Polsko-německá válka odhalila vnitřní neschopnost polské vlády. Za deset dnů válečných operací ztratilo Polsko všechna průmyslová a kulturní centra. Varšava jako polské hlavní město již neexistuje. Polská vláda se rozpadla a již nejeví známky života. To znamená, že polský stát a jeho vláda fakticky přestaly existovat. Tím ztratily svůj význam dohody uzavřené mezi SSSR a Polskem. Ponecháno samo sobě a zůstávaje bez vlády se Polsko proměnilo v nejisté pole pro různé náhodné a nepředvídatelné události, které mohou znamenat hrozbu SSSR. Proto, i když dosud neutrální, nemůže sovětská vláda k těmto faktům nadále zachovávat neutrální postoj.

Sovětská vláda rovněž nemůže nečinně přihlížet, aby spřátelení Ukrajinci a Bělorusové žijící na území Polska, kteří byli ponecháni svému osudu, zůstali bezbranní.

Čelíce nastalé situaci, sovětská vláda dala příkaz Hlavnímu štábu Rudé armády, aby rozkázal vojskům překročit hranici a bránit životy a majetky obyvatel Západní Ukrajiny a Západního Běloruska.

Současně sovětská vláda přijímá všechna opatření nutná k tomu, aby vyvedla polský lid ze zločinné války, do které byl uvržen svými nerozumnými vůdci, a dala mu příležitost žít mírovým životem.

Moskva, 17. září 1939

Lidový komisař zahraničních věcí V. Molotov[60]

V rozhlasovém projevu Molotov prohlásil všechny smlouvy mezi Sovětským svazem a Polskem neplatnými, neboť polská vláda opustila svůj lid a přestala existovat.[12][61] Tentýž den překročila Rudá armáda polskou hranici.[2][57]

Sovětská invaze

editovat

Polsko v den sovětské invaze

editovat

Ráno 17. září působily polské správní úřady v celé oblasti šesti východních vojvodství a také fungovaly v částech dalších pěti vojvodství; školy ve východním Polsku byly v polovině září otevřeny. Jednotky polské armády působily ve dvou oblastech - na jihu (Tomaszów Lubelski, Zamość, Lwów), a ve středu (Varšava, Modlin a na březích řeky Bzury). Úporná polská obrana a nedostatek pohonných hmot přinutila Němce zastavit postup a fronta se stabilizovala v oblastech východně od linie Augustów – Grodno – Białystok – Kobryń – Kowel – Żółkiew – Lwów – Żydaczów – Stryj – Turka.[62] Železniční spojení fungovalo přibližně na třetině státu a stále fungovalo osobní i nákladní dopravní spojení s pěti sousedními státy (Litva, Lotyšsko, Sovětský svaz, Rumunsko, Maďarsko). V Pińsku pokračovala výroba několika letadel PZL.37 Łoś v továrně PZL, která byla přesunuta z Varšavy. Francouzská námořní loď dopravující tanky Renault R35 připlula do rumunské Constanțy[63], další loď s dělostřeleckým vybavením právě opustila Marseille. Celkem sedmnáct francouzských lodí s vojenským materiálem, které směřovaly do Constanțy a Galați, vezlo padesát tanků, dvacet letadel a množství munice a TNT.[62] V polském držení stále byla velká města – Varšava, Lvov, Vilno, Grodno, Łuck, Tarnopol a Lublin (dobyt Němci 18. září). Leszek Moczulski udává počet 750 000 vojáků sloužících v Polské armádě (polští historici Czesław Grzelak a Henryk Stańczyk udávají sílu 650 000 vojáků[62]), v tom dvě motorizované brigády (jedna z nich – Varšavská obrněná motorizovaná brigáda – do bojů dosud nezasáhla) a 14. září se začali přesouvat na jih, aby se připojili k Armádě Krakov[64] a dvacet šest pěších divizí.

 
Jednotky Rudé armády postupující během invaze do Polska

I když byla polská armáda poničena týdny bojů, zůstávala stále impozantní silou. Polský historik Leszek Moczulski popsal polskou armádu k 17. září 1939 jako dost silnou na to, aby dlouhodobě vzdorovala wehrmachtu a větší než je většina evropských armád.[65] Na trase Baranowicze – Łuniniec – Równe probíhal ve dne v noci transport sil ze severovýchodního koutu země směrem k Rumunskému předmostí (mezi nimi 35. záložní pěší divize pod velením plukovníka Jarosława Szafrana[66] a tzv. skupiny Grodno plukovníka Bohdana Hulewicze. Druhá největší bitva zářijové kampaně - bitva o Tomaszów Lubelski – začala v den sovětské invaze.

Podle Leszka Moczulského přibližně 250,000 polských vojáků bojovalo ve středním Polsku, 350,000 se chystalo bránit Rumunské předmostí, 35,000 bylo v severním Polesí a 10,000 bojovalo na baltském pobřeží, na poloostrově Hel a ve Gdyni. Kvůli probíhajícím bojům v okolí Varšavy, pevnosti Modlin, na Bzuře, v okolí Zamośće, Lwówa a Tomaszówa Lubelského, bylo mnoho německých divizí odveleno zpět na místa bojů. Pod kontrolou polských úřadů zůstávala oblast o rozloze 140,000 km2 široká přibližně 200 kilometrů a 950 kilometrů dlouhá – od Daugavy až ke Karpatům.[62] Polské Radio Baranowicze a Radio Wilno přestaly 16. září po náletu Luftwaffe vysílat, ale Radio Lwów a Radio Warszawa II 17. září stále vysílaly.[67]

Síly

editovat

Rudá armáda vtrhla do východních oblastí Polska se sedmi polními armádami v síle mezi 450.000 a 1.000.000 vojáků, rozdělenými do dvou frontů.[2] Běloruskému frontu velel Michail Kovaljov, Ukrajinskému frontu velel Semjon Timošenko.[2] Polský obranný Plán Zachód předpokládal, že Sovětský svaz zůstane během konfliktu s Německem neutrální. Proto polské velení rozmístilo většinu vojsk na západě, aby čelila německé agresi. K obraně východní hranice zůstalo méně než 20 oslabených brigád, které čítaly okolo 20 tisíc příslušníků Sboru ochrany hranic.[2][68] Když do Polska vtrhla 17. září Rudá armáda, polské velení právě ustupovalo bojem směrem k Rumunskému předmostí, kde se vojska měla přeskupit a očekávat britskou a francouzskou pomoc.

Průběh tažení

editovat

Na počátku sovětské invaze zvažoval Rydz-Śmigły vydání rozkazu pohraničním vojskům na východě země k obraně, avšak předseda vlády Felicjan Sławoj Składkowski a prezident Ignacy Mościcki jej od této myšlenky odradili.[2][68]

 
Postavení jednotek po sovětské invazi

Ve 4:00 17. září nařídil Rydz-Śmigły stažení polských vojsk a boje pouze v sebeobraně.[2] Avšak německá invaze těžce poškodila polské systémy spojení, což působilo jednotkám potíže.[69] V důsledku zmatků došlo ke střetům polských a sovětských jednotek v pohraničních oblastech.[2][68] Generál Wilhelm Orlik-Rückemann, který od 30. srpna velel Sboru ochrany hranic, nedostal od svého ustanovení žádné pokyny.[70] Výsledkem bylo, že jeho síly napadaly sovětské jednotky až do rozpuštění Sboru 1. října.[70]

 
Německý a sovětský důstojník si po invazi potřásají rukou

Polská vláda nekapitulovala a odmítla vyjednávat o příměří a namísto toho nařídila všem jednotkám opuštění Polska a reorganizaci ve Francii.[2] Den po zahájení sovětské invaze překročila polská vláda hranice Rumunska. Polské síly pokoušely dosáhnout rumunského předmostí, když čelily německým útokům na jednom křídle a občas se střetávaly se sovětskými jednotkami na druhém. Ve dnech, kdy vojska plnila rozkaz k evakuaci, Němci porazili polskou Armádu Krakov a Armádu Lublin v bitvě u Tomaszówa Lubelského.[71] Sovětské jednotky se často setkaly s německými partnery postupujícími opačným směrem, při tom v poli několikrát spolupracovaly. Wehrmacht předal Brestskou pevnost, kterou 17. září obsadil po bitvě o Brest sovětské 29. tankové brigádě.[72] Německý generál Heinz Guderian a sovětský velitel Semjon Krivošejn uspořádali v Brest-Litevsku 22. září společnou vojenskou přehlídku.[72] Lwów (nyní Lviv) padl 22. září, několik dní poté,co Němci přenechali vedení bojových operací Sovětům[73] Sovětské jednotky dobyly 19. září Wilno (dnešní Vilnius) po dvoudenní bitvě a obsadily 24. září Grodno po čtyřdenních bojích. Do 28. září dosáhla Rudá armáda předem dohodnuté hraniční linie na řekách Narew, Západní Bug, Visla a San.

Nehledě na taktické vítězství Poláků 28. září v bitvě o Szack, výsledek střetnutí nenechával nikoho na pochybách.[74] Dobrovolníci, domobrana a po ústupu reorganizované jednotky bránily Varšavu do 28. září a modlinská pevnost severně od Varšavy padla následující den po úporné šestidenní obraně. 1. října, v jednom z posledních střetnutí, zatlačily sovětské jednotky Poláky v bitvě o Wytyczno do lesů.[75] Několik izolovaných polských jednotek udrželo pozice dlouho poté, co byly obklíčeny, například Sarnská opevněná oblast na Volyni se udržela do 25. září. Poslední jednotkou polské armády, která se vzdala byla Samostatná skupina Polesí, jíž velel generál Franciszek Kleeberg. Kleeberg kapituloval 6. října po čtyřdenní bitvě o Kock, kterou zářijová kampaň skončila.

Vjačeslav Molotov ve zprávě přednesené Nejvyššímu sovětu uvedl: „Krátký úder německé armády následované Rudou armádou stačil na to, aby nezůstalo nic z té odporné kreatury, kterou byla Versailleská smlouva.“[76][77]

Domácí reakce

editovat
 
„Osvobození bratrských národů Západní Ukrajiny a Západního Běloruska 17. září 1939“; poštovní známky SSSR, 1940

Situaci zkomplikovala reakce neetnických Poláků. Mnoho Ukrajinců, Bělorusů a Židů vítalo sovětská vojska.[78] Na východním předměstí Brestu se seběhli místní komunisté, aby uvítali sovětské vojáky chlebem a solí. Pro tuto příležitost byl vztyčen triumfální oblouk tvořený dvěma tyčemi ozdobenými smrkovými větvemi a květinami. Dlouhý pruh rudé látky napnutý mezi tyčemi nesl slogan v ruštině velebící Sovětský svaz a vítající Rudou armádu.[79] Reakci místních obyvatel zmínil Lev Zacharovič Mechlis, který řekl Stalinovi, že lidé na Západní Ukrajině vítali Sověty jako „opravdové osvoboditele“.[80] Organizace ukrajinských nacionalistů se vzbouřila a komunističtí partyzáni organizovali protipolská místní povstání (například ve Skidelu).[2]

Reakce spojenců

editovat

Reakce Francie a Británie na invazi a anexi východního Polska byla zdrženlivá, protože ani jedna strana si nepřála okamžitou konfrontaci se Sovětským svazem.[81][82] Podle podmínek Polsko-britské obranné smlouvy z 25. srpna 1939 Britové slíbili podporu, pokud evropská mocnost napadne Polsko.[Pozn. 8] Tajný protokol upřesňoval, že evropskou mocností se rozumí Německo.[84] Když polský vyslanec Edward Raczyński připomněl ministru zahraničí lordu Halifaxovi existenci smlouvy, dostalo se mu neomalené odpovědi, že je věcí Británie, jestli vyhlásí válku Sovětskému svazu.[81] Ministerský předseda Neville Chamberlain zvažoval veřejný závazek obnovení polského státu, ale nakonec vydal jen všeobecný odsudek.[81] Tento postoj reprezentoval britský pokus udržet rovnováhu: bezpečnostní zájmy Británie zahrnovaly obchod se Sovětským svazem, který sloužil válečnému úsilí, a možnost budoucího anglo-sovětského spojenectví proti Německu.[84] Veřejné mínění v Británii bylo rozpolceno; veřejnost zčásti invazi odsuzovala, zčásti shledával sovětské nároky v oblasti oprávněnými.[84]

Ačkoli Francie slíbila Polsku pomoc včetně letecké podpory, sliby nebyly splněny. Francouzsko-polská spojenecká smlouva byla uzavřena v roce 1921 a několikrát doplňována. Smlouva neměla příliš velkou podporu francouzského armádního velení a vzájemné vztahy se během dvacátých a třicátých let zhoršily.[85] Podle francouzského náhledu je německo-sovětské spojenectví křehké, jasné odsouzení nebo protiopatření nejsou zájmem ani Polska, ani Francie.[82] Když Sověti vtrhli do Polska, Francie a Británie usoudily, že okamžitě nemohou pro Polsko nic udělat, a začaly rozvíjet dlouhodobé plány. Francie podnikla na začátku září váhavou ofenzivu v Sársku, ale po porážce Polska se 4. října stáhla za Maginotovu linii.[86]

V rozhlasovém projevu 1. října Winston Churchill prohlásil:

... That the Russian armies should stand on this line was clearly necessary for the safety of Russia against the Nazi menace. At any rate, the line is there, and an Eastern Front has been created which Nazi Germany does not dare assail. When Herr von Ribbentrop was summoned to Moscow last week it was to learn the fact, and to accept the fact, that the Nazi designs upon the Baltic States and upon the Ukraine must come to a dead stop.[87]

Důsledky

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Okupace Polska (1939–1945).
Související informace naleznete také v článcích Historie Polska (1939–1945), Polští váleční zajatci v Sovětském svazu po roce 1939 a Sovětské válečné zločiny.

V říjnu 1939 Molotov zpravil Nejvyšší sovět o počtu 737 mrtvých a 1 862 raněných během tažení, ačkoli polští specialisté udávají až 3 000 mrtvých a 8 000–10 000 raněných.[2] Na polské straně zemřelo 3 000–7 000 vojáků během bojů s Rudou armádou a 230 000–450 000 padlo do zajetí.[13] Sověti mnohdy nedodrželi sjednané podmínky složení zbraní. Několikrát slíbili Polákům svobodu a po složení zbraní je uvěznili.[2]

Okamžikem invaze přestal Sovětský svaz uznávat polský stát. Žádná ze stran nevyhlásila formálně válku; toto rozhodnutí mělo vážné důsledky a Smigly-Rydz byl za ně kritizován.[88] Sověti zabili desítky tisíc polských válečných zajatců, některé ještě během tažení.[89] Sověti 24. září zabili 42 pacientů a personálu vojenské nemocnice ve vsi Grabowiec nedaleko Zamośće.[90] Sověti také povraždili všechny důstojníky zajaté po bitvě u Szacku 28. září 1939.[74] Více než 20 tisíc polských vojáků a civilistů v zahynulo během Katyňského masakru.[2][72] V mnoha vězeních NKVD byli vězni vystaveni mučení, zvláště v menších městech.[91]

Poláci a Sověti obnovili diplomatické styky v roce 1941, po uzavření dohody Sikorski–Majskij, ale Sověti je znovu přerušili v roce 1943 poté, co Poláci požadovali nezávislé vyšetřování nedávno objevených pohřebních jam v Katyni.[92][93] Sověti poté tlačili západní spojence k uznání prosovětské loutkové vlády v čele s Wandou Wasilewskou v Moskvě.[94][95]

 
Polští vojáci zajatí Rudou armádou během sovětské invaze do Polska v roce 1939

Sovětský svaz podepsal s Německem 28. září 1939 Smlouvu o přátelství, spolupráci a hranicích, přitom došlo ke změně tajných dodatků paktu Ribbentrop–Molotov. Litva byla přesunuta do sféry sovětského vlivu a hranice v Polsku byla posunuta východně ve prospěch Německa.[3][44][45] Touto smlouvou, často popisovanou jako čtvrté dělení Polska,[2] získal Sovětský svaz téměř všechna území východně od řek Pisa, Narew, Západní Bug a San. To zahrnovalo okolo 200 000 km² obývaných 13,5 miliony polských občanů.[69] Hranice tvořená touto smlouvou zhruba odpovídala Curzonově linii navržené Brity v roce 1919. Tohoto momentu Stalin úspěšně využil při jednáních se západními spojenci na Teheránské a Jaltské konferenci.[96] Rudá armáda původně zasela zmatek mezi místními tvrzením, že přichází zachránit Polsko před nacisty.[97] Její postup překvapil místní společenství a jejich vůdce, kteří postrádali pokyny jak reagovat na sovětskou invazi. Poláci a Židé zpočátku upřednostňovali sovětský režim před německým.[98] Avšak Sověti brzo začali zavádět svou ideologii do místního života. Například začaly konfiskace, znárodňování a přerozdělování soukromého a polského státního vlastnictví.[99]

Během dvou let, které následovaly anexi, Sověti uvěznili přibližně 100 000 polských občanů.[100] Kvůli nemožnosti přístupu do sovětských archivů, se po mnoho let počty polských občanů deportovaných na Sibiř z oblastí východního Polska pouze odhadovaly. Stejně tak se odhadovaly počty zabitých. V různých pracích byla udávána různá čísla, mezi 350 000 a 1 500 000 deportovaných na Sibiř a mezi 250 000 a 1 000 000 mrtvých, tato čísla zahrnovala především civilisty.[101] Po otevření sovětských tajných archivů po roce 1989 se ukázala spodní hranice odhadů bližší pravdě. V srpnu 2009, u příležitosti sedmdesátého výročí sovětské invaze, polský Institut národní paměti oznámil, že jeho vědečtí pracovníci snížili odhady deportovaných na Sibiř z jednoho milionu na 320 000 a odhadli, že 150 000 Poláků zahynulo pod sovětskou nadvládou v době války.[102]

Bělorusko a Ukrajina

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětská okupace východního Polska 1939 – 1941 a Sovětská okupace východní Haliče, Volyně a severní Bukoviny.
 
Sovětský dokument stvrzující rozhodnutí o hromadné popravě polských důstojníků

Ze 13,5 milionu obyvatel žijících čerstvě anektovaných územích tvořili Poláci největší etnickou skupinu, avšak Bělorusové a Ukrajinci společně tvořili více než 50% populace.[Pozn. 9]

Aby se posílilo zdání právoplatnosti, byly na připojených územích uspořádány 26. října volby do zastupitelských orgánů Ukrajiny a Běloruska (sovětů).[Pozn. 10] Bělorusové a Ukrajinci byli v Polsku pod rostoucím tlakem polonizace a polská vláda rovněž rozhodně potlačovala jejich separatistická hnutí, takže pociťovali jen malou loajalitu k Polskému státu.[105][106] Avšak ne všichni Bělorusové a Ukrajinci byli nadšeni režimem, který způsobil ukrajinského hladomoru.[97] Všeobecně, chudí vítali Sověty, zatímco střední vrstvy stály spíše v opozici, nehledě na podporu vlastního znovusjednocení.[105][107] Sověti rychle zavedli politiku sovětizace včetně násilné kolektivizace celé oblasti.

Na celé západní Ukrajině a v západním Bělorusku Sověti rychle zavedli politiku sovětizace. V jejím rámci bezohledně zrušili politické strany a spolky a popravili či uvěznili jejich vůdce jako nepřátele lidu.[97] Rovněž potlačili protipolskou Organizaci ukrajinských nacionalistů, která od dvacátých let aktivně vystupovala proti polskému režimu a usilovala o zřízení jednotného ukrajinského státu.[107][108] Přesto událostmi ze září 1939 historie Ukrajiny a Běloruska neskončila, nakonec obě země po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 dosáhly samostatnosti.[109]

Cenzura

editovat

Sovětská cenzura později potlačila zmínky o podrobnostech invaze v roce 1939 a jejích důsledcích.[110][111] Politbyro od počátku operaci nazývalo osvobozovací kampaní a ani později Sověti neopustili tuto linii.[112] Nehledě na publikování kopií tajných dodatků ke smlouvě Ribbentrop–Molotov, po desetiletí sovětská oficiální místa popírala jejich existenci.[113] Existence tajného protokolu byla popírána až do roku 1989. Cenzura působila i v Polsku, aby nic nenarušilo obraz polsko-sovětského přátelství prosazovaný oběma komunistickými režimy. Oficiální politika připouštěla jen takový výklad, který vykreslil sovětské tažení roku 1939 jako znovusjednocení Bělorusů a Ukrajinců a osvobození Poláků ze jha oligarchického kapitalismu. Úřady tvrdě potlačily každý pokus o zkoumání či výuku.[72][75][114] Invazí se zabývalo několik samizdatových publikací a například i protestsong Ballada wrześniowa Jacka Kaczmarského z roku 1982.[75][115]

Památný den

editovat

Jako připomínku uzavření paktu Ribbentrop–Molotov vyhlásil v roce 2008 Evropský parlament 23. srpen Evropským dnem památky obětí stalinismu a nacismu.

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Značný počet jednotek Sboru ochrany hranic byl, obdobně jako jednotky polské armády umístěné v mírových časech na východě země, odeslán před a během invaze na polsko-německou hranici. Jednotky KOP umístěné na východě odhadem čítaly 20,000 mužů.[2]
  2. ↑ Je problematické odhadnout sílu rozptýlených polských jednotek oslabených ústupem před Němci. Sanford odhaduje, že se přibližně 250 000 vojáků ocitlo za linií sovětského postupu a vedlo jen sporadický odpor.[2]
  3. ↑ Sovětské ztráty – údaje poskytnuté Krivošejevem – jsou dnes odhadovány na 1475 mrtvých či nezvěstných (Ukrajinský front – 972, Běloruský front – 503) a 2383 raněných (Ukrajinský front – 1741, Běloruský front – 642). Rudá armáda ztratila v boji přibližně 150 tanků, ze kterých bylo 43 neopravitelných, zatímco stovky dalších vyřadily poruchy. Sanford uvádí, že polské odhady sovětských ztrát udávají 3000 mrtvých a 10 000 raněných.[2] Ruský historik Igor Bunič odhaduje sovětské ztráty na 5327 mrtvých, nezvěstných a raněných[4].
  4. ↑ Údaj nezahrnuje přibližně 2500 válečných zajatců zabitých okamžitě nebo protipolskou Organizací ukrajinských nacionalistů[2]
  5. ↑ Sovětský svaz vyčkával s intervencí do pádu Varšavy.[7] Sovětské rozhodnutí vpadnout do východního Polska, které podle Paktu spadalo do sovětské zájmové sféry bylo oznámeno německému velvyslanci Schulenburgovi 9. září, ale invaze začala s víc než týdenním zpožděním.[8]
  6. ↑ Přesný počet osob deportovaných v letech 1939–1941 zůstává neznámý. Odhady se liší od 350,000 až po více než 1.5 milion; Rummel odhaduje 1.2 milionu a Kushner a Knox 1.5 milionu.[17][18]
  7. ↑ Sféry vlivu byly upraveny 28. září, kdy oblast mezi Vislou a Bugem byla předána Německu výměnou za Litvu, jež připadla do sovětské sféry.[44][45]
  8. ↑ "Smlouva o vzájemné pomoci mezi Velkou Británií a Polskem stanovila v Článku 1: "Should one of the Contracting Parties become engaged in hostilities with a European Power in consequence of aggression by the latter against that Contracting Party, the other Contracting Party will at once give the Contracting Party engaged in hostilities all the support and assistance in its power."[83]
  9. ↑ Populace anektovaných území tvořili Poláci ze 38%, Ukrajinci ze 37%, Bělorusové 14,5%, 8,4% Židé, 0,9% Rusové a 0,6% Němci.[103]
  10. ↑ Voliči měli na výběr pouze jednoho kandidáta na každé volené místo; komisaři komunistické strany pak v zákonodárných sborech prosadili schválení rozhodnutí o znárodnění bank a těžkého průmyslu a převodu půdy rolníkům.[104]

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Soviet invasion of Poland na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Кривошеев Г. Ф., Россия и СССР в войнах XX века: потери вооруженных сил. Статистическое исследование (Krivosheev G. F., Russia and the USSR in the wars of the 20th century: losses of the Armed Forces. A Statistical Study Greenhill 1997 ISBN 1-85367-280-7) (rusky)
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r Sanford pp. 20–24
  3. ↑ a b Kampania wrześniowa 1939 [online]. [cit. 2007-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-05-09. (Polish) 
  4. ↑ BUNIČ, Igor. Operatsiia Groza, Ili, Oshibka V Tretem Znake: Istoricheskaia Khronika. [s.l.]: VITA-OBLIK, 1994. ISBN 5-85976-003-5. 
  5. ↑ Watson p. 695–722
  6. ↑ Kitchen p. 74
  7. ↑ Davies (1996) p. 440
  8. ↑ Roberts p. 74
  9. ↑ The German Ambassador in the Soviet Union, (Schulenburg) to the German Foreign Office No. 317 [online]. Lillian Goldman Law Library [cit. 2009-06-11]. Dostupné online. 
  10. ↑ The German Ambassador in the Soviet Union, (Schulenburg) to the German Foreign Office No. 371 [online]. Lillian Goldman Law Library [cit. 2009-06-11]. Dostupné online. 
  11. ↑ The German Ambassador in the Soviet Union, (Schulenburg) to the German Foreign Office No. 372 [online]. Lillian Goldman Law Library [cit. 2009-06-11]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b Degras pp. 37–45
  13. ↑ a b Topolewski & Polak p. 92
  14. ↑ Obozy jenieckie żołnierzy polskich [online]. [cit. 2006-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-04. (Polish) 
  15. ↑ Rummel p. 130
  16. ↑ Rieber p. 30
  17. ↑ Rummel p. 132
  18. ↑ Kushner p.219
  19. ↑ Wettig p. 47
  20. ↑ Roshwald p. 37
  21. ↑ Davies (1972) p. 29
  22. ↑ Davies (2002) p. 22, 504
  23. ↑ Kutrzeba ss. 524, 528
  24. ↑ Davies (2002) p. 376
  25. ↑ Davies (2002) p. 504
  26. ↑ Davies (1972) p. xi
  27. ↑ Watson p. 698
  28. ↑ Gronowicz p. 51
  29. ↑ Neilson p. 275
  30. ↑ Carley 303–341
  31. ↑ Kenéz pp. 129–131
  32. ↑ Watson p. 695
  33. ↑ Shaw p. 119
  34. ↑ Neilson p. 298
  35. ↑ Watson p. 708
  36. ↑ Watson p. 713
  37. ↑ Shirer p. 536
  38. ↑ Shirer p. 537
  39. ↑ Neilson p. 315
  40. ↑ Neilson p. 311
  41. ↑ a b c Roberts pp. 66–73
  42. ↑ Shirer p. 503
  43. ↑ Shirer p. 525
  44. ↑ a b Sanford p. 21
  45. ↑ a b Weinberg p. 963
  46. ↑ Dunnigan p. 132
  47. ↑ Snyder p. 77
  48. ↑ a b Shirer pp. 541–2
  49. ↑ a b Osmańczyk-Mango p. 231
  50. ↑ Telegram: His Majesty's Ambassador in Berlin – Dept of State 8/25/39 [online]. Franklin D. Roosevelt Presidential Library and Museum [cit. 2009-06-11]. Dostupné online. 
  51. ↑ a b Davies (2002) p. 371–373
  52. ↑ a b Mowat p. 648
  53. ↑ Henderson pp. 16–18
  54. ↑ Manvell-Fraenkel p. 76
  55. ↑ Mowat p. 648–650
  56. ↑ Stanley p. 29
  57. ↑ a b Zaloga p. 80
  58. ↑ Weinberg p. 55
  59. ↑ Goldman p. 163, 164
  60. ↑ Text prohlášení. www.electronicmuseum.ca [online]. [cit. 2014-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-03-06. 
  61. ↑ Piotrowski p. 295
  62. ↑ a b c d Czesław Grzelak, Henryk Stańczyk. Kampania polska 1939 roku, strana 242. RYTM Warszawa 2005. ISBN 83-7399-169-7
  63. ↑ Encyklopedia Broni (Encyclopedia of Weapons), Renault R-35, R-40, czołg lekki II wojna światowa 1939–1945, → wozy bojowe, Francja
  64. ↑ Tomaszów Lubelski. Bitwa w dniach 17–20.IX.1939 (bitwa pod Tomaszowem Lubelskim 1939), portal www.1939.pl
  65. ↑ Leszek Moczulski, Wojna Polska 1939, s. 879. Bellona Warszawa 2009. ISBN 978-83-11-11584-2
  66. ↑ Artur Leinwand, OBRONA LWOWA WE WRZEŚNIU 1939 ROKU
  67. ↑ [1939. Ostatni rok pokoju, pierwszy rok wojny by Janusz Osica, Andrzej Sowa and Paweł Wieczorkiewicz, Wydawnictwo Zysk i S-ka, Poznań 2009, page 569]
  68. ↑ a b c Topolewski & Polak p. 90
  69. ↑ a b Gross p. 17
  70. ↑ a b Gross pp. 17–18
  71. ↑ Taylor p. 38.
  72. ↑ a b c d FISCHER, Benjamin B. The Katyn Controversy: Stalin's Killing Field [online]. Winter 1999–2000 [cit. 2007-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-17. 
  73. ↑ Artur Leinwand. Obrona Lwowa we wrześniu 1939 roku [online]. Instytut Lwowski, 1991 [cit. 2007-07-16]. Dostupné online. 
  74. ↑ a b Szack [online]. [cit. 2006-11-28]. Dostupné online. (Polis) 
  75. ↑ a b c Orlik-Rückemann p. 20
  76. ↑ Moynihan p. 93
  77. ↑ Tucker p. 612
  78. ↑ Gross pp. 32–33
  79. ↑ Юрий Рубашевский. Archivovaná kopie [online]. Vecherniy Brest, 16 September 2011 [cit. 2014-12-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-31. (rusky) 
  80. ↑ Montefiore p 312
  81. ↑ a b c Prazmowska pp. 44–45.
  82. ↑ a b Hiden & Lane p. 148
  83. ↑ Stachura p. 125
  84. ↑ a b c Hiden & Lane pp. 143–144
  85. ↑ Hehn pp. 69–70
  86. ↑ Jackson p. 75
  87. ↑ Winston S. Churchill The First Month of War // Blood, Sweat and Tears. — P. 173. http://books.google.com/books?id=c9uvdT3GRLoC&pg=PA173#v=onepage&q&f=false
  88. ↑ Sanford pp. 22–23, 39
  89. ↑ Sanford p. 23
  90. ↑ Rozstrzelany Szpital [online]. Tygodnik Zamojski, 15 September 2004 [cit. 2006-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-03-07. (polish) 
  91. ↑ Gross p. 182
  92. ↑ Soviet Note of April 25, 1943 [online]. 25 April 1943 [cit. 2005-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-09-09. 
  93. ↑ Sanford p. 129
  94. ↑ Sanford p. 127
  95. ↑ Dean p. 144
  96. ↑ Dallas p. 557
  97. ↑ a b c Davies (1996) pp. 1001–1003
  98. ↑ Gross pp. 24, 32–33
  99. ↑ Piotrowski p. 11
  100. ↑ Represje 1939–41 Aresztowani na Kresach Wschodnich [online]. [cit. 2006-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-10-21. (Polish) 
  101. ↑ Rieber pp. 14, 32–37
  102. ↑ Polish experts lower nation's WWII death toll [online]. AFP/Expatica, 30 July 2009 [cit. 2009-11-04]. Dostupné online. 
  103. ↑ Trela-Mazur p. 294
  104. ↑ Rieber pp. 29–30
  105. ↑ a b WIERZBICKI, Marek. Stosunki polsko-białoruskie pod okupacją sowiecką (1939–1941). Białoruskie Zeszyty Historyczne. Biełaruski histaryczny zbornik, 2003, s. 186–188. Dostupné online [cit. 16 July 2007]. (Polish)  Archivovaná kopie. www.bialorus.pl [online]. [cit. 2014-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-06-23. 
  106. ↑ Davies (2002) pp 512–513.
  107. ↑ a b Nowak (online)
  108. ↑ Miner p. 41-42
  109. ↑ Wilson p. 17
  110. ↑ Kubik p. 277
  111. ↑ Sanford pp. 214–216
  112. ↑ Rieber p. 29
  113. ↑ Biskupski & Wandycz p. 147
  114. ↑ Ferro p. 258
  115. ↑ KACZMARSKI, Jacek. Ballada wrześniowa [online]. [cit. 2006-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-12-09. (Polish) 


Literatura

editovat
  • DAVIES, Norman. Evropa : dějiny jednoho kontinentu. Praha: Prostor, 2000. 1365 s. ISBN 80-7260-014-1. 
  • DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda : polsko-sovětská válka 1919-20 a "zázrak nad Vislou". Praha: BB/art, 2006. 311 s. ISBN 80-7341-939-4. 
  • MAGNUSKI, Janusz; KOLOMIJEC, Maksym. Rudý blitzkrieg: Září 1939 – Sovětská tanková vojska v Polsku. Brno: Bonus A, 1996. ISBN 80-85914-28-X. 
  • SANFORD, George. Katyn and the Soviet massacre of 1940 : truth, justice, and memory. London: Routledge, 2005. 250 s. ISBN 0-415-33873-5. (anglicky) 
  • VEBER, Václav. Pakt. Sovětsko-nacistická jednání v prvních týdnech druhé světové války. Paměť a dějiny [online]. 2009 [cit. 2014-12-01]. Čís. 3. Dostupné online. ISSN 1802-8241. 
  • WILLIAMSON, David G. Zrazené Polsko : nacistická a sovětská invaze v roce 1939. Brno: Jota, 2010. 267 s. ISBN 978-80-7217-740-0. 

Související články

editovat

Bibliografie

editovat
  • [s.l.]: [s.n.] ISBN 1-58046-137-9. 
  • CARLEY, Michael Jabara, 1993. End of the 'Low, Dishonest Decade': Failure of the Anglo–Franco–Soviet Alliance in 1939. Europe-Asia Studies. S. 303–341. DOI 10.1080/09668139308412091. 
  • [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-0-300-10980-1. 
  • [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-7126-0694-7. 
  • [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-19-820171-0. 
  • DAVIES, Norman, 2002. God's Playground. revised. vyd. [s.l.]: Columbia University Press. Dostupné online. ISBN 0-231-12819-3. 
  • DEAN, Martin, 2000. Collaboration in the Holocaust: Crimes of the Local Police in Belorussia and Ukraine, 1941–44. Basingstoke: Palgrave Macmillan. ISBN 1-4039-6371-1. 
  • DEGRAS, Jane Tabrisky, 1953. Soviet Documents on Foreign Policy. Volume I: 1917–1941. Oxford: Oxford University Press. 
  • DUNNIGAN, James F., 2004. The World War II Bookshelf: Fifty Must-Read Books. New York: Citadel Press. ISBN 0-8065-2609-2. 
  • FERRO, Marc, 2003. The Use and Abuse of History: Or How the Past Is Taught to Children. London, New York: Routledge. ISBN 978-0-415-28592-6. 
  • FRASER, Thomas Grant; DUNN, Seamus; VON HABSBURG, Otto, 1996. Europe and Ethnicity: the First World War and contemporary ethnic conflict. [s.l.]: Routledge. Dostupné online. ISBN 0-415-11995-2. 
  • GOLDSTEIN. Missing. [s.l.]: [s.n.] 
  • GELVEN, Michael, 1994. War and Existence: A Philosophical Inquiry. Pennsylvania: Penn State University Press. ISBN 0-271-01054-1. 
  • GOLDMAN, Stuart D. Nomonhan, 1939; The Red Army's Victory That Shaped World War II. [s.l.]: Naval Institute Press, 2012. ISBN 978-1-61251-098-9. 
  • GRONOWICZ, Antoni, 1976. Polish Profiles: The Land, the People, and Their History. Westport, CT: L. Hill. ISBN 0-88208-060-1. 
  • GROSS, Jan Tomasz, 2002. Revolution from Abroad: The Soviet Conquest of Poland's Western Ukraine and Western Belorussia. Princeton, NJ: Princeton University Press. ISBN 0-691-09603-1. 
  • HEHN, Paul N., 2005. A low dishonest decade: the great powers, Eastern Europe, and the economic origins of World War II, 1930–1941. [s.l.]: Continuum International Publishing Group. ISBN 978-0-8264-1761-9. 
  • HENDERSON, 1939. Documents concerning German-Polish relations and the outbreak of hostilities between Great Britain and Germany on September 3, 1939. [s.l.]: Great Britain Foreign Office. 
  • HIDEN, John; LANE, Thomas, 2003. The Baltic and the Outbreak of the Second World War. [s.l.]: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-53120-7. 
  • HOUSE, Edward; SEYMOUR, Charles, 1921. What Really Happened at Paris. [s.l.]: Scribner. 
  • JACKSON, Julian, 2003. The Fall of France: The Nazi Invasion of 1940. Oxford: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 0-19-280300-X. 
  • KENÉZ, Peter, 2006. A History of the Soviet Union from the Beginning to the End. 2nd. vyd. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-86437-4. 
  • KITCHEN, Martin, 1990. A World in Flames: A Short History of the Second World War. [s.l.]: Longman. ISBN 0-582-03408-6. 
  • KUBIK, Jan, 1994. The Power of Symbols Against the Symbols of Power: the Rise of Solidarity and the Fall of State. Pennsylvania: Penn State University Press. ISBN 0-271-01084-3. 
  • KUSHNER, Tony; KNOX, KATHARINE, 1999. Refugees in an Age of Genocide. London, New York: Routledge. ISBN 0-7146-4783-7. 
  • KUTRZEBA, S, 1950. The Cambridge history of Poland |volume1. Redakce Reddaway William Fiddian. Cambridge: Cambridge University Press. Kapitola The Struggle for the Frontiers, 1919–1923, s. 512–543. 
  • LEVIN, Dov, 1995. The lesser of two evils: Eastern European Jewry under Soviet rule, 1939–1941. [s.l.]: Jewish Publication Society. ISBN 978-0-8276-0518-3. 
  • MANVELL, Roger; FRAENKEL, Heinrich, 2007. Heinrich Himmler: The Sinister Life of the Head of the SS and Gestapo. London: Greenhill. ISBN 978-1-60239-178-9. 
  • MENDELSOHN, Ezra, 2009. Jews and the Sporting Life: Studies in Contemporary Jewry XXIII. [s.l.]: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-538291-4. 
  • MINER, Steven Merritt, 2003. Stalin's Holy War: Religion, Nationalism, and Alliance Politics, 1941–1945. North Carolina: UNC Press. ISBN 0-8078-2736-3. 
  • MONTEFIORE, Simon Sebag, 2003. Stalin: The Court of the Red Tsar. New York: Vintage Books. ISBN 1-4000-7678-1. 
  • MOWAT, Charles Loch, 1968. Britain between the wars: 1918–1940. Cambridge: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 0-416-29510-X. 
  • MOYNIHAN, Daniel Patrick, 1990. On the Law of Nations. Cambridge, MA: Harvard University Press. ISBN 0-674-63575-2. 
  • NEILSON, Keith, 2006. Britain, Soviet Russia and the Collapse of the Versailles Order, 1919–1939. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-85713-0. 
  • NOWAK, Andrzej. The Russo-Polish Historical Confrontation. Sarmatian Review. January 1997. Dostupné online [cit. 16 July 2007]. 
  • ORLIK-RÜCKEMANN, Wilhelm, 1985. Kampania wrześniowa na Polesiu i Wołyniu: 17.IX.1939–1.X.1939. Redakce Jerzewski Leopold. Warsaw: Głos. (Polish) 
  • PIOTROWSKI, Tadeusz, 1998. Poland's Holocaust: Ethnic Strife: Collaboration with Occupying Forces and Genocide in the Second Republic, 1918–1947. Jefferson, NC: McFarland & Company. Dostupné online. ISBN 0-7864-0371-3. 
  • OSMAŃCZYK, Edmund Jan, 2003. Encyclopedia of the United Nations and international agreements. Redakce Mango Anthony. 3rd. vyd. New York: Routledge. ISBN 0-415-93921-6. 
  • POLONSKY, Antony; MICHLIC, Joanna B., 2004. The neighbors respond: the controversy over the Jedwabne Massacre in Poland. [s.l.]: Princeton University Press. ISBN 978-0-691-11306-7. 
  • PRAZMOWSKA, Anita J., 1995. Britain and Poland 1939–1943: The Betrayed Ally. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 0-521-48385-9. 
  • RIEBER, Alfred Joseph, 2000. Forced Migration in Central and Eastern Europe: 1939–1950. London, New York: Routledge. ISBN 0-7146-5132-X. 
  • ROBERTS, Geoffrey, 1992. The Soviet Decision for a Pact with Nazi Germany. Soviet Studies. S. 57–78. DOI 10.1080/09668139208411994. 
  • ROSHWALD, Aviel, 2001. Ethnic Nationalism and the Fall of Empires: Central Europe, the Middle East and Russia, 1914–1923. [s.l.]: Routledge. ISBN 0-415-17893-2. 
  • RUMMEL, Rudolph Joseph, 1990. Lethal Politics: Soviet Genocide and Mass Murder Since 1917. New Jersey: Transaction. ISBN 1-56000-887-3. 
  • RYZIŃSKI, Kazimierz; DALECKI, Ryszard, 1990. Obrona Lwowa w roku 1939. Warszawa: Instytut Lwowski. ISBN 978-83-03-03356-7. (Polish) 
  • SANFORD, George, 2005. Katyn and the Soviet Massacre Of 1940: Truth, Justice And Memory. London, New York: Routledge. ISBN 0-415-33873-5. 
  • SHAW, Louise Grace, 2003. The British Political Elite and the Soviet Union, 1937–1939. London, New York: Routledge. ISBN 0-7146-5398-5. 
  • SHIRER, William L., 1990. The Rise and Fall of the Third Reich: A History of Nazi Germany. [s.l.]: Simon and Schuster. ISBN 0-671-72868-7. 
  • SNYDER, Timothy, 2005. Confini: Costruzioni, Attraversamenti, Rappresentazionicura. Redakce Salvatici Silvia. Soveria Mannelli (Catanzaro): Rubbettino. ISBN 88-498-1276-0. Kapitola Covert Polish Missions Across the Soviet Ukrainian Border, 1928–1933. 
  • STACHURA, Peter D., 2004. Poland, 1918–1945: An Interpretive and Documentary History of the Second Republic. London, New York: Routledge. ISBN 0-415-34357-7. 
  • STANLEY. Missing. [s.l.]: [s.n.] 
  • TAYLOR, A. J. P., 1975. The Second World War: An Illustrated History. London: Putnam. Dostupné online. ISBN 0-399-11412-2. 
  • TOPOLEWSKI, Stanisław; POLAK, Andrzej, 2005. 60. rocznica zakończenia II wojny światowej. [s.l.]: Dom wydawniczy Wojska Polskiego (Publishing House of the Polish Army). (Edukacja Humanistyczna w Wojsku (Humanist Education in the Army); sv. 1). Dostupné v archivu pořízeném dne 29 September 2007. (Polish) 
  • TRELA-MAZUR, Elżbieta, 1997. Sowietyzacja oświaty w Małopolsce Wschodniej pod radziecką okupacją 1939–1941 (Sovietization of Education in Eastern Lesser Poland During the Soviet Occupation 1939–1941). Redakce Bonusiak Włodzimierz. Kielce: Wyższa Szkoła Pedagogiczna im. Jana Kochanowskiego. ISBN 978-83-7133-100-8. (Polish) 
  • TUCKER, Robert C., 1992. Stalin in Power: The Revolution from Above, 1929–1941. New York: Norton. Dostupné online. ISBN 0-393-30869-3. 
  • WATSON, Derek, 2000. Molotov's Apprenticeship in Foreign Policy: The Triple Alliance Negotiations in 1939. Europe-Asia Studies. S. 695–722. DOI 10.1080/713663077. 
  • WEINBERG, Gerhard, 1994. A World at Arms: A Global History of World War II. Cambridge: Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 0-521-44317-2. 
  • WILSON, Andrew, 1997. Ukrainian Nationalism in the 1990s: A Minority Faith. Cambridge, New York: Cambridge University Press. ISBN 0-521-57457-9. 
  • WETTIG, Gerhard, 2008. Stalin and the Cold War in Europe: the emergence and development of East–West conflict, 1939–1953. Lanham: Rowman & Littlefield. ISBN 0-7425-5542-9. 
  • ZALOGA, Steven J., 2002. Poland 1939: The Birth of Blitzkrieg. Oxford: Osprey Publishing. ISBN 1-84176-408-6. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sovětská_invaze_do_Polska&oldid=24269604“