Wikipedie

Blechy

řád druhotně bezkřídlého, celosvětově rozšířeného, ektoparazitického hmyzu, přizpůsobeného cizopasnému způsobu života
(přesměrováno z Siphonaptera)

Blechy (Siphonaptera) jsou monofyletická skupina (tradičně řád) řazená dle moderních fylogenetických analýz do řádu srpic (Mecoptera)[1][2]. Zástupci blech jsou vlivem parazitického života druhotně bezkřídlí a parazitují u řady suchozemských savců, méně u ptáků.

Jak číst taxoboxBlechy
alternativní popis obrázku chybí
Blecha pod mikroskopem
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenčlenovci (Arthropoda)
Podkmenšestinozí (Hexapoda)
Třídahmyz (Insecta)
Infratřídanovokřídlí (Neoptera)
Řádsrpice (Mecoptera)
Podřádblechy (Siphonaptera)
Latreille, 1825
Čeledi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tělo dospělých blech je zploštělé ze stran o velikosti mezi 1 až 8 milimetrů s charakteristicky dlouhým druhým a třetím párem končetin.[3] Bylo popsáno okolo 2500 druhů blech, v Česku se vyskytuje zhruba devadesát druhů. Doba života je od několika měsíců až po tři roky. Blechy mají vývoj s proměnou dokonalou, přičemž dospělci žijí výhradně parazitickým způsobem na kůži (v srsti) hostitele. Vyskytují se především u savců a ptáků tvořících hnízda (nory, trvalé pelechy) – např. masožravci, hlodavci, netopýři, hrabaví ptáci.[3] Larvy blech se vyvíjejí v prostředí (na půdě) v blízkosti svých hostitelů a živí se organickými zbytky.

Typické znaky

editovat
 
Dospělec

Blechy jsou žluté, hnědé až černé barvy těla. Tělo je zpevněno překrývajícími se články a porostlé brvami.[3]

Dospělí jedinci mají klínovité ze stran zploštělé tělo s nápadně velkým zadečkem, který přechází v malou bezkřídlou hruď opatřenou kroužky atypického tvaru. Na hrudi jsou tři páry nohou, zadní a střední pár končetin je skákavý s velmi dobře vyvinutými kyčlemi a stehny. Na chodidlech všech nohou se nacházejí silné drápy, které slouží k udržení na hostiteli. Blechy jsou schopny velmi dlouhých skoků, což umožňuje blanitá podložka umístěná v kloubní membráně,[zdroj?] ta je schopna uvolnit velké množství energie, kterou jsou blechy schopny dát do odrazu. K tomu jim zřejmě pomáhá i zvláštní hmota bílkovinné povahy, tzv. resilin.[4] Uvádí se, že jsou blechy schopné vyskočit do výšky téměř 20 cm a doskočit do vzdálenosti asi 35 cm (přeskočí až 200krát vlastní velikost).[5][6] V okamžiku výskoku bylo naměřeno zrychlení 1 500 m/s2, což představuje přetížení 150 G (tedy 25krát více, než zažívají astronauti při startu rakety).[5][7][8] Uvádí se, že tento výkon je srovnatelný například s člověkem, který by dokázal přeskočit budovu vysokou 250 metrů a doskočil by do vzdálenosti 400 metrů.[9]

Hlava je malá a kulatá s jedním párem malých nevyvinutých očí, které zpravidla reagují pouze na intenzitu světla. Ústní ústrojí je bodavě sací a je složeno ze tří bodavých stiletů, které vznikly přeměnou horního patra a části čelistí. Ústní ústrojí blech se nachází v podélné rýze spodního pysku. Tykadla jsou krátká, šestičlánková a jsou umístěna po stranách hlavy.

Rozmnožování a vývoj

editovat
 
larva blechy

Vývoj blech se děje proměnou dokonalou.[3] Samička se po páření musí živit krví, protože jinak není schopna získat bílkoviny pro vytvoření vajíček. Krátce po páření klade bílá vajíčka o velikosti 0,6–0,7 milimetru. Klade je v několika po sobě jdoucích snůškách. Důvodem několika snůšek je jejich uložení na bezpečné místo, celkový počet nakladených vajíček může být až pět set. Doba vývoje vajíček je druhově a teplotně závislá a pohybuje se mezi pěti až šestnácti dny, pak se líhnou chlupaté, červovité, beznohé larvy se zřetelnou hlavou, krátkými tykadly a silnými kusadly a kousacím ústním ústrojím. Larvy se neživí krví, ale organickými zbytky (např. zaschlá krev, výkaly dospělců).[3] Larvální vývoj prochází třemi stadii a trvá od šesti do dvanácti dní, tato doba je druhově a teplotně závislá. Poslední stadium si vytvoří kokon a zakuklí se v něm. Kukla blechy je nekousavá a během několika málo dní (zpravidla kolem deseti) se z ní vyklube dospělý jedinec. Doba stadia kukly je druhově závislá.

Způsob života

editovat

Všichni dospělí jedinci tohoto řádu se živí krví svých hostitelů, kterými jsou buď savci (95% druhů blech), anebo ptáci (tzn. teplokrevní obratlovci).[3] Druhově odlišné je, zda žijí na svém hostiteli, anebo v místě, kde se obvykle zdržuje (hnízdo, nora atp.). Larva blechy se líhne až v přítomnosti hostitele, kterou pozná podle otřesů okolí (např. v hnízdě ptáků, které není celoročně obsazeno).[10] Většina druhů blech tráví celý život na svém hostiteli. Druhy žijící mimo chodí na hostitele jen pro potravu. Vzhledem k potravní nenáročnosti je řada druhů schopna živit se krví více (až třiceti) živočichů. Krev samička potřebuje kvůli bílkovinám, aby mohla po oplodnění snést vajíčka. Blecha vydrží v ideálních podmínkách až rok bez potravy, avšak musí mít dobré podmínky (vlhko, teplo). Suché podmínky a nepřítomnost hostitele blechy rychle zabíjí.[10]

Potrava

editovat
 
Kousnutí blechy

Blechy se živí krví hostitele, přičemž většina druhů je schopna změnit druh hostitele.[3] Pokud blechy žijí mimo hostitele, nerozlišují jednotlivce zdržující se v daném místě. Jejich nároky na kvalitu krve jsou minimální. Nemocné jedince blechy neopouštějí. Blechy sají výrazně větší množství, než jsou schopny zpracovat (až o 60 %), nezpracované zbytky vylučují, tyto jsou pak potravou larev.

Přenašeči chorob

editovat

Krom samotného pokousání hostitele mohou některé druhy blech přenášet i další původce onemocnění zvířat a lidí. Některé blechy přenášejí bakterie, jako jsou Yersinia pestis (mor), Ricktetssia (skvrnitý tyfus) či Bartonella. Blechy mohou sloužit také jako mezihostitelé některých tasemnic. K přenosu dochází pouze při pozření blechy s larvou tasemnic. Typickým příkladem je blecha psí (Ctenocephalides canis) a blecha kočičí (Ctenocephalides felis), kdy se pes a kočka nakazí tasemnicí psí (Dipylidium caninum) pozřením infikované blechy. Z jiných druhů tasemnic přenášené blechami jmenujme tasemnice rodu Hymenolepis, které se takto přenášejí u myší a potkanů.[3]

Evoluce

editovat

Vývojově jsou blechy vnitřní skupinou srpic (Mecoptera), která se postupně adaptovala na parazitický způsob života a změnila svoji morfologii.[4]

Nejstarším známým zástupcem je v současnosti druh Pseudopulex jurassica, objevený ve vrstvách Daohugou, datovaných do období střední jury (stáří asi 165 milionů let).[11] Tito velcí zástupci blech dosahovali délky asi 15 mm a pravděpodobně sáli krev opeřeným dinosaurům, ptakoještěrům a dalším teplokrevným obratlovcům ve svém okolí (dnes čínská autonomní oblast Vnitřní Mongolsko). O 40 milionů let později žil na území provincie Liaoning ještě větší druh Pseudopulex magnus (délka až 23 mm), v Austrálii pak podobný rod Tarwinia a na ruské Sibiři rod Saurophthirus, specializovaný zřejmě na ptakoještěry coby primární hostitele.[12] Moderní typy blech se potom objevují až v průběhu kenozoika, asi v posledních 50 milionech letech.

Způsob pojmenování druhů

editovat

V pojmenování rodů se zpravidla dodržuje pojmenování blecha a druhové jméno zpravidla souvisí s živočichem, na němž nejčastěji cizopasí, respektive s živočichem, se kterým se nejčastěji setkával člověk. Příkladem je blecha psí, slepičí, kočičí; z tohoto systému vybočuje blecha obecná, která primárně parazituje na člověku.

Nejznámější druhy

editovat

Blechy v kultuře

editovat
  •  
    Georges de La Tour: Žena vybírající blechy, kolem r. 1635.
  •  
    Ilustrace a popis blechy od Roberta Hookea ve vědeckém díle Micrographia, 1665.
  •  
    Giuseppe Maria Crespi: Vybírání blech, 1709
  •  
    Giuseppe Maria Crespi: Vybírání blech, kolem r. 1725.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ University of Bristol. Study resolves the position of fleas on the. Phys.Org [online]. 2020-12-21. Popularizační článek k předchozí referenci. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ TIHELKA, Erich, et al. Fleas are parasitic scorpionflies. S. 641–653. Palaeoentomology [online]. Magnolia Press, 2020-12-21. Svazek 3, čís. 6, s. 641–653. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. Dále dostupné na: [2]. ISSN 2624-2834. DOI 10.11646/palaeoentomology.3.6.16. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f g h WALL; SHEARER. Veterinary Ectoparasites: Biology, Pathology and Control [online]. John Wiley & Sons, 2008 [cit. 2017-05-04]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b VOLF, Petr; HORÁK, Petr. Paraziti a jejich biologie. Praha: Triton, 2007. (Vyd. 1). ISBN 978-80-7387-008-9. S. 318. 
  5. ↑ a b GREGOROVÁ, Dagmar. Jak skáče blecha [online]. OSEL.CZ. Dostupné online. 
  6. ↑ https://www.stoplusjednicka.cz/komu-je-nejvic-do-skoku-nejlepsi-skokani-mezi-zviraty
  7. ↑ Mystery of flea jump resolved: tarsus push off. Journal of Experimental Biology. 2011-03-01, s. i. Dostupné online. DOI 10.1242/jeb.056408. 
  8. ↑ SUTTON, G. P.; BURROWS, M. Biomechanics of jumping in the flea. J Exp Biol.. 2011, roč. 214, čís. Pt 5, s. 836–47. Dostupné online. ISSN 1477-9145. 
  9. ↑ SOCHA, Vladimír. Zvířecí olympiáda. OSEL.cz [online]. 30. června 2021. Dostupné online.  (česky)
  10. ↑ a b Zeptali jsme se vědců: Jak dlouho blechy dokážou přežít bez potravy?. Lidovky.cz [online]. 2017-02-11 [cit. 2017-02-12]. Dostupné online. 
  11. ↑ https://dinosaurusblog.com/2016/04/19/giganticke-blechy-v-dinosaurim-peri/
  12. ↑ http://dinosaurusblog.com/2016/04/19/giganticke-blechy-v-dinosaurim-peri/

Literatura

editovat
  • Fauna ČSR. sv. 10, Blechy-Aphaniptera; Bohumír Rosický, 1957
  • Bezobratlí (2); Jan Macek; Svět zvířat sv. 11. ISBN 80-00-00918-8, Albatros, Praha, 2001
  • Heiko Bellmann; Encyklopedie hmyzu ISBN 80-7291-154-6, Beta, Praha, 2006

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Blechy&oldid=23787182“