Seznam lidí upálených jako kacíři
seznam na projektech Wikimedia
Seznam upálených je seznam zatvrzelých nebo znovu upadlých heterodoxních, které církev, především katolická, nechala upálit. Je seřazen chronologicky, podle data popravy. Na hispánském poloostrově auto-da-fé probíhala v letech 1481–1826, v Mexiku v letech 1528–1850.
- Dvanáct kanovníků orléanské kapituly († 1022) - označeni králem Robertem II. za kacíře a upáleni bez souhlasu církevních úřadů.
- Basil Lékař († 1118) – mnich a lékař, vůdce bogomilů v Konstantinopoli; v roce 1115 ho císař Alexios I. Komnenos uvěznil, a protože se nezřekl svých bludů, byl upálen.[1]
- Arnold z Brescie († 1155) – italský augustiniánský mnich, vůdce protipapežského povstání v Římě
- Heinrich Minnike († 1227) – probošt z Goslaru odsouzený pro kacířství a čarodějnictví inkvizitorem Konrádem z Marburku
- 225 albigenských obránců hradu Montségur († 1244). [2]
- Gerard Segarelli († 1300) – mladý řemeslník ze vsi Alzana u Parmy, zakladatel hnutí tzv. apoštolských bratří, které vzniklo koncem 13. století v severní Itálii pod vlivem učení Jáchyma z Fiore. Kázal život v apoštolské prostotě, chudobě a blízký příchod království Božího. V roce 1300 byl jako kacíř v Parmě upálen.[3][4]
- Manfréda z Pirovana († 1300) – vůdkyně heterodoxního křesťanského hnutí vilemínitů
- Ondřej Saramita (Andrea Saramita, † 1300) – milánský měšťan, představitel křesťanského hnutí vilemínitů. Byl upálen jako kacíř.[5]
- Fra Dolcino († 1307) – piemontský náboženský a sociální rebel, vůdce protifeudálního povstání.[6]
- Marguerite Porete († 1310) – francouzská mystička, autorka Zrcadla čistých duší.
- Jacques de Molay (1243–1314) – velmistr templářů upálen spolu se svými muži
- Guillaume Bélibaste († 1321) – poslední známý vůdce katarů z Languedocu, roku 1321 byl zajat inkvizicí a upálen ve vesnici Villerouge-Termenès
- Cecco d'Ascoli (1269–1327) - italský lékař, alchymista, matematik a astronom, profesor Boloňské univerzity, odkud byl vypovězen kvůli obvinění z hereze. Poté působil ve Florencii, kde se dostal do rukou inkvizice. K jeho odsouzení a upálení vedly nejen Ceccovy nábožensko-filozofické názory, ale i podpora mocenských nároků římského krále Ludvíka IV- Bavora.
- Jan Hus (1371–1415) – český teolog a církevní reformátor odsouzený Kostnickým koncilem.
- Jeroným Pražský (1365–1416) – český filosof a církevní reformátor odsouzený Kostnickým koncilem.
- John Oldcastle († 1417) – anglický šlechtic, vůdce lollardů. Dne 14. prosince 1417 byl odsouzen jako zrádce a nenapravitelný kacíř k smrti upálením. Ještě téhož dne byl popraven, není však jisté, zda byl upálen zaživa. Patrně byl napřed oběšen a pak bylo jeho tělo spáleno.[7][8]
- Mikuláš z Drážďan († 1417) – německý teolog, jenž působil též v Praze[9]
- Jan Nákvasa († listopad 1419) – původně dominikánský mnich, pak husitský kněz. Dostal se do rukou německých katolíků a ti ho jako kacíře v Bavorsku upálili.[10][11]
- dva břevnovští benediktýni (6. června 1420) – upáleni tábority, poněvadž nechtěli souhlasit s přijímáním z kalicha[12]
- Václav (farář) († 7. 7.1420) – farář v Arnoštovicích byl z podnětu rakouského vévody Albrechta upálen pro podávání eucharistie pod obojí způsobou. Spolu s ním byl upálen jeho vikář a několik husitů: tři staří sedláci a čtyři děti ve věku od sedmi do jedenácti let.[13]
- Vojtěch z Donína († 28. 7.1420) – farář v Chelčicích byl pro podávání eucharistie pod obojí způsobou spolu s dalším knězem uvězněn a vyšetřován v Českých Budějovicích; nakonec byli oba jako kacíři za městem upáleni.[14]
- Petr z Drážďan († po roce 1420) – německý reformační teolog, jenž působil též v Praze[15]
- Petr Hromádka († únor 1421) – upálen spolu se dvěma kněžími táborskými v Chrudimi[16]
- Petr Kániš (duben 1421) – upálen s více než 40 stoupenci
- Štěpán Jaroměřský (16. 5. 1421) – dne 15. května 1421 se Jaroměř poddala husitskému vojsku. Následujícího dne (16. 5.) bylo upáleno jedenadvacet kněží, kteří nechtěli souhlasit se čtyřmi artikuly.[17] Dle tvrzení Ludolfa Zaháňského probošt Štěpán prý obdržel milost, ale odmítl ji, neboť chtěl trpět s ostatními.[18]
- Martin Húska (srpen 1421) – radikální táborský kněz, hlasatel pikartských a chiliastických názorů, upálen v Roudnici nad Labem.[19]
- Johann von Drändorf (také Draendorf, † 17.2.1425) – urozený Sas, jenž v letech 1411–1421 pobýval v českých zemích a od roku 1417 působil jako kněz v jižních Čechách. Po návratu do Německa byl jako hlasatel myšlenek Viklefa a valdenských pronásledován inkvizicí a 17. února 1425 v Heidelbergu upálen.[20][21]
- Peter Turnow (také Turnov či Turnau, † 11.6.1425) – syn bohatého pruského měšťana. Studoval v Praze a v Boloni, kde získal titul bakaláře. Ve Špýru se stal lektorem katedrální školy. Za propagaci husitských názorů byl upálen v Udenheimu dne 11. června 1425.[22]
- Sv. Johanka z Arku (1412–1431)
- Pavel Kravař († 1433) – lékař, husitský emisar, upálen ve Skotsku jako kacíř 23. července 1433
- táborité a sirotci zajatí v bitvě u Lipan (1434)
- Hans Böhm (1458–1476) – německý lidový kazatel a náboženský blouznivec[23]
- Girolamo Savonarola (1452–1498)
- Jean Vallière († 8.8.1523) – francouzský řeholník z řádu augustiniánů, později stoupenec Martina Luthera. Byl odsouzen k smrti jako kacíř a upálen. Je považován za první oběť pronásledování protestantů (hugenotů) ve Francii.[24]
- Michael Sattler († 20.5.1527) – původně benediktinský mnich, později jeden z prvních vůdců novokřtěneckého hnutí. Upálen jako kacíř v květnu 1527.[25]
- Balthasar Hubmaier (1485–1528) – doktor teologie, anabaptista – moravský habán
- Wolfgang Brandhuber, Hans Mittermeier [uváděn i jako Mittermaier či Niedermaier] († 1529) – spolu s dalšími několika desítkami novokřtěnců byli v roce 1529 jako kacíři odsouzeni k smrti v Linci. Někteří odsouzenci byli upáleni, jiní byli sťati. Prameny neumožňují určit, jakého způsobu popravy bylo užito u jednotlivých členů skupiny.[26]
- Michael Kürschner († 2.6.1529) – novokřtěnec, upálen jako kacíř 2. června 1529.[27][28]
- George Blaurock (1491–1529) – švýcarský novokřtěnec, původně katolický kněz. Upálen jako kacíř 6. září 1529.[29][30]
- Hans Langegger († 6.9.1529) – novokřtěnec, upálen jako kacíř 6. září 1529.[31][32]
- Solomon Molcho (1500–1532) – Žid, marrano a odpadlík od křesťanství; byl odsouzen k smrti a upálen.[33]
- William Tyndale (1490–1536) – popraven za překlad Bible do angličtiny snahou Jindřicha VIII. a anglikánské církve
- Jakob Hutter († 1536) – anabaptista – moravský habán
- John Forest († 22.5.1538) – katolík, odpůrce církevní politiky Jindřicha VIII.[34]
- Paulus van Drunen († 9.9.1538) – novokřtěnec, jenž byl spolu s třemi svými souvěrci upálen jako kacíř dne 9. září 1538[35]
- Carlos Ometochtzin († listopad 1539) – mexický šlechtic a učenec, bratr posledního vládce města Texcoco, pokoušel se najít kompromis mezi přijetím křesťanství a předkolumbovským náboženstvím svého lidu. Byl upálen na příkaz prvního mexického biskupa Juana de Zumárragy a stal se první obětí španělské inkvizice v Novém světě.
- Francisco de San Roman († asi 1544) – španělský protestant[36]
- George Wishart (1513–1546) – skotský náboženský reformátor, protestant, upálen jako kacíř 1. března 1546[37]
- Étienne Dolet (1509–1546) – francouzský humanista, obviněn z ateismu, upálen jako kacíř 3. srpna 1546 v Paříži[38]
- Joan Bocher (také Boucher, † 2.5.1550) – anglická anabaptistka, která byla upálena jako kacířka 2. května 1550.[39]
- Michael Servetus (1511–1553) – lékař, teolog upálený jako unitář ženevskými kalvinisty
- Cornelio da Montalcino († 1554) - italský františkánský mnich židovského původu, oběť justiční vraždy.
- Hugh Latimer (1485–16.10.1555) – protestantský teolog upálený za vlády Marie Krvavé[40]
- Nicholas Ridley (1500–16.10.1555) – protestantský teolog upálený za vlády Marie Krvavé[41]
- Thomas Cranmer (1489–1556) – anglikánský arcibiskup z Canterbury upálený za vlády Marie Krvavé
- Antonio Herrezuelo (1513–1559) – španělský právník, který konvertoval k luteránství. Byl upálen Španělskou inkvizicí spolu s knězem Augustínem de Cazalla a dalšími třinácti muži.
- Pietro Carnesecchi (1508–1567) – italský aristokrat, humanista a papežský sekretář, jenž sympatizoval s protestantskými myšlenkami. Věznila ho inkvizice; jako kacíř byl dne 1. října 1567 veřejně sťat a jeho tělo bylo spáleno.[42]
- Aonio Paelario († 1570) - italský humanista a básník, od roku 1555 profesor řecké a latinské literatury v Miláně. Protože sympatizoval s protestantskými myšlenkami a popíral existenci očistce, byl od roku 1667 vězněn inkvizicí, odsouzen jako kacíř a v červnu 1670 v Římě upálen.
- Leonor de Cisneros (1536–1568) – španělská šlechtična, která konvertovala k luteránství.
- Giordano Bruno (1548–1600) – italský dominikánský mnich a filozof. Pro obvinění z kacířství ho věznila inkvizice, dne 17. února 1600 byl upálen zaživa.
- Fulgenzio Manfredi († 1610) – italský (benátský) minorita a kazatel, za to, že veřejně odsoudil papežský interdikt nad Benátskou republikou roku 1606, byl zatčen inkvizicí a 5. července 1610 upálen zaživa na témže místě jako o deset let dříve Giordano Bruno.
- Giulio Cesare Vanini (1585–1619) – italský humanista a filosof, působící ve Francii, byl stoupencem panteismu, 9. února 1619 byl v Toulouse upálen pro bezbožnost[43]
- Nicolas Antoine († 20.4.1632) – francouzský protestantský pastor, upálený ženevskými kalvinisty.[44]*
- Manuel Bautista Pérez (1589–1639) - portugalsko-španělský obchodník a bankéř židovského původu, který zbohatl na transatlantickém obchodu s otroky. Usadil se v Limě, kde byl roku 1635 pro podezření z tajného praktikování judaismu zatčen inkvizicí a o čtyři roky později při velkém autodafé upálen společně s lékařem Franciscem Maldonadem da Silva a dalšími deseti muži židovského původu, dalších 51 odsouzených bylo při tomto autodafé potrestáno bičováním, uvězněním nebo vypovězením.
- Isaac de Castro Tartas (1623–1647) - mladík z katolické rodiny židovského původu žijící v Amsterdamu, roku 1641 se usadil v Brazílii, kvůli židovskému původu byl pronásledován portugalskou inkvizicí a 15. prosince 1647 v Lisabonu upálen. Na popravišti se přihlásil k judaismu a zemřel jako židovský mučedník.
- Diego La Matina, (1622–1658) - sicilský řeholník, pronásledovaný inkvizicí pro podezření z kacířství. V roce 1657 při výslechu zabil inkvizitora Juana Lópeze Cisnerose, za což byl 17. března 1658 v Palermu upálen.
- Protopop Avvakum (1620–1682) – pravoslavný kněz, vůdce starověrců, po mnohaletém vyhnanství na Sibiři a věznění v pevnosti Pustozersk byl upálen.
- Kryštof Alois Lautner (1622–1685) – šumperský děkan obviněný z čarodějnictví
- Quirinus Kuhlmann (1651–1689) – slezský barokní básník, luteránský mystik, odsouzený pravoslavnou církví během svého pobytu v Rusku[45]
- Beatriz Kimpa Vita (1684–1706) – vůdkyně povstání proti Portugalcům v Kongu. Stala se iniciátorkou nového křesťanského hnutí a hlásala, že Ježíš Kristus se narodil v Kongu. Byla upálena jako kacířka na příkaz kapucínských mnichů.[46]
- Maria Barbara Carillo (1625–1721) – upálena v Madridu z podnětu inkvizice za kacířství a za tajné praktikování židovského náboženství.[47]
- Gertrude Maria Cordovana († 6.4.1724) – sicilská jeptiška a mystička, která prohlašovala, že prožila sexuální styk s Ježíšem Kristem, byla vězněna inkvizicí skoro 25 let a nakonec upálena.
- Ana de Castro († 23.12.1736) – španělská židovská konvertitka, která se vystěhovala do Peru, oběť justiční vraždy.[48]
- António José da Silva (1705–1739) – Žid, marrano, spisovatel komedií. Pro kacířství byl vězněn inkvizicí a po dvou letech odsouzen k smrti. Upálen byl 18. října 1739, jeho manželka nedlouho po něm.
- Alexandr Arťemjevič Voznicyn (1701–1738) – ruský šlechtic a námořní kapitán, který roku 1736 konvertoval k judaismu. Byl odsouzen k smrti společně s rabínem Borochem Lejbovem, který ho ke konverzi přiměl. Oba byli upáleni před budovou Admirality v Sankt Petěrburgu na přímý rozkaz carevny Anny Ivanovny.
- Kisjakbika Bayryasova (1676–1739) – baškirská žena, která konvertovala ke křesťanství, ale dál praktikovala muslimské rituály. Byla zajata kozáky a upálena v Jekatěrinburgu. Poslední osoba upálená za kacířství pravoslavnou církví.
- Jan Pita († 18. 12. 1748), krejčí z Chudenic, vůdce kacířské sekty „Izraelitů", byl odsouzen k smrti upálením. Poprava se konala dne 18. prosince 1748; po vyvedení z vězení odsouzence zašili do hovězí kůže a byl smýkán koněm až na popravní místo. Tam mu vytrhli jazyk, načež byl vložen na hranici a upálen.[49] Popraveno bylo i několik dalších členů sekty.[50]
- Mendl Götzl († 7. 3. 1750) – rabín z Nového Bydžova (někdy uváděn i jako Mendel)[49], byl jako jeden z představitelů kacířské sekty „Izraelitů" odsouzen k smrti a 7. března 1750 byl v Praze, jako poslední odsouzenec v Českých zemích, zaživa upálen.[51]
- Gabriel Malgrida (1689–1761) - italský jezuitský misionář působící v Portugalsku, stal se obětí politické hry portugalského prvního ministra Sebastiána, markýze de Pombal, který roku 1758 využil údajný atentát na portugalského krále jako záminku likvidaci svých soupeřů z řad portugalské šlechty i jezuitského řádu, během následujících represí, na nichž se podílel markýzův bratr zastávající úřad velkého inkvizitora, bylo v letech 1759-1761 upáleno více než 10 jezuitů, z nichž nejvýznamnějším byl právě Malgrida.
- François-Jean de la Barre (1745–1766) – francouzský šlechtic, volnomyšlenkář, odsouzený za rouhání k trestu smrti upálením. Dne 1. července 1766 byl sťat a jeho tělo bylo spáleno i s výtiskem Voltairova Filozofického slovníku, jenž byl u odsouzence nalezen.[52][53]
- María de los Dolores López († 24.8.1781) – španělská mystička, nevidomá žena ze Sevilly, která prožila zjevení Panny Marie, jedna z posledních obětí upálených Španělskou inkvizicí[54]
- Cayetano Ripoll (1778–1826) – učitel z Valencie, který hlásal deismus. Poslední člověk odsouzený k smrti Španělskou inkvizicí. Byl oběšen a jeho tělo potom spáleno na hranici.[55]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 4 díl. V Praze: J. Otto, 1891. 1026 s. cnb000277218. [Heslo „Bogomilové", s. 243.]
- ↑ Archivovaná kopie. www.russianbooks.org [online]. [cit. 2019-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-02-25.
- ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 2. díl. V Praze: J. Otto, 1889. 1141 s. cnb000277218. S. 534.
- ↑ ŘÍČAN, Rudolf a MOLNÁR, Amedeo. Dvanáct století církevních dějin. První souborné vydání. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 501 s. cnb000465177. S. 475.
- ↑ KRYŠTŮFEK, František Xaver. Všeobecný církevní dějepis. Díl druhý, Středověk. Čásť druhá, Květ středověku a klesání jeho ke konci; od papeže Řehoře VII. až do pseudoreformace (1073–1517). V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.), 1889. 818 s. cnb000286100. S. 366–367.
- ↑ Berkhout, Carl T. and Jeffrey B. Russell. "Medieval heresies: a bibliography, 1960-1979." in Subsidia mediaevalia, 11. Toronto: Pontifical Institute of Mediaeval Studies, 1981 (entries Apostolici, Dolcino, Margaret, Segarelli)
- ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 16. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1058 s. cnb000277218. S. 300.
- ↑ KAŇÁK, Miloslav. John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce. Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. cnb000457084. S. 49–51.
- ↑ Slovník českých filosofů: Mikuláš z Drážďan [online]. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně [cit. 2018-10-09]. Dostupné online.
- ↑ VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 40–42 a 334.
- ↑ PORÁK, Jaroslav a KAŠPAR, Jaroslav. Ze starých letopisů českých. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1980. 576 s. cnb000197798. S. 61 a 473.
- ↑ VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 71.
- ↑ VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 83–86.
- ↑ VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 86 a 342.
- ↑ Malá československá encyklopedie. 4. díl. Praha: Academia, 1986. 989 s. cnb000125650. S. 872.
- ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 11 díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1066 s. cnb000277218. S. 792.
- ↑ VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ a BLÁHOVÁ, Marie, ed. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Vyd. 2., opr.; (Ve Svobodě 1.). Praha: Svoboda, 1979. 427 s. cnb000162759. S. 223.
- ↑ PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. 3. vyd. (díl 1. a 2.), 2. vyd. (díl 3. a 4.), 1. vyd. v 1 sv. Praha: Odeon, 1992. ISBN 80-207-0385-3. [I. díl, s. 236.]
- ↑ Šmahel, František. Husitská revoluce. 3, Kronika válečných let. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 420 s., [42] s. obr. příl. ISBN 80-7184-072-6. [s. 72,75.]
- ↑ MOLNÁR, Amedeo, ed. Slovem obnovená: čtení o reformaci. 1. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1977. 265 s. cnb000460704. S. 51.
- ↑ Neue Deutsche Biographie. Svazek 4. Berlin: Duncker & Humblot, 1959. ISBN 3-428-00185-0. Kapitola Drändorf, Johann von, s. 96. (německy)
- ↑ ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4., Epilog bouřlivého věku. Vyd. 2., Ve vydavatelství Karolinum 1. Praha: Univerzita Karlova, 1996. 550 s. ISBN 80-7184-072-6. S. 124–125.
- ↑ TUMPACH, Josef, ed. a PODLAHA, Antonín, ed. Český slovník bohovědný. Díl 2., Bascath – církevní rok (sešity 22–41). Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1913–1916. 951 s. cnb000308871. S. 296–297.
- ↑ Ökumenisches Heiligenlexikon [online]. Rev. 19.11.2014 [cit. 2018-10-15]. Kapitola Johannes Vallière. (německy)
- ↑ Global Anabaptist Mennonite Encyclopedia Online (GAMEO) [online]. [cit. 2018-10-18]. Kapitola Sattler, Michael (d. 1527). (anglicky)
- ↑ Global Anabaptist Mennonite Encyclopedia Online (GAMEO) [online]. [cit. 2018-10-19]. Kapitola Mittermaier, Hans (d. 1529). (anglicky)
- ↑ KALINA, Jan. Novokřtěnci v habsburské monarchii. Bakalářská práce. Vedoucí práce: doc. PhDr. Jan Županič, Ph.D. Ústav světových dějin. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Praha 2011. 58 stran. [O upálení Michaela Kürschnera je zmínka na str. 19.] Dostupné online
- ↑ Global Anabaptist Mennonite Encyclopedia Online (GAMEO) [online]. [cit. 2018-10-18]. Kapitola Kürschner, Michael (d. 1529). (anglicky)
- ↑ KALINA, Jan. Novokřtěnci v habsburské monarchii. Bakalářská práce. Vedoucí práce: doc. PhDr. Jan Županič, Ph.D. Ústav světových dějin. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Praha 2011. 58 stran. [O Blaurockovi je pojednáno na str. 17–19.] Dostupné online
- ↑ Global Anabaptist Mennonite Encyclopedia Online (GAMEO) [online]. [cit. 2018-10-18]. Kapitola Blaurock, Georg (ca. 1492-1529). (anglicky)
- ↑ KALINA, Jan. Novokřtěnci v habsburské monarchii. Bakalářská práce. Vedoucí práce: doc. PhDr. Jan Županič, Ph.D. Ústav světových dějin. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Praha 2011. 58 stran. [O upálení Langeggera je zmínka na str. 19.] Dostupné online
- ↑ Global Anabaptist Mennonite Encyclopedia Online (GAMEO) [online]. [cit. 2018-10-18]. Kapitola Langegger, Hans (d. 1529). (anglicky)
- ↑
Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Molko ve Wikizdrojích (anglicky)
- ↑ Thaddeus, Fr. "Blessed John Forest." The Catholic Encyclopedia. Vol. 8. New York: Robert Appleton Company, 1910. [Cit. 20.10.2018.] Dostupné online
- ↑ Global Anabaptist Mennonite Encyclopedia Online (GAMEO) [online]. [cit. 2018-10-20]. Kapitola Paulus van Drunen (d. 1538). (anglicky)
- ↑ Francisco de San Román na webu protestantedigital.com [cit. 21.10.2018] (španělsky)
- ↑ Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Wishart, George ve Wikizdrojích (anglicky)
- ↑ NOVÁK, Otakar, ed. et al. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. cnb000204480. S. 207.
- ↑ Global Anabaptist Mennonite Encyclopedia Online (GAMEO) [online]. [cit. 2018-10-21]. Kapitola Boucher, Joan (ca. 1490-1550). (anglicky)
- ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 15. díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1066 s. cnb000277218. S. 693. Dostupné online
- ↑ Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 21. díl. V Praze: J. Otto, 1904. 1072 s. cnb000277218. S. 700. Dostupné online
- ↑ Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Carnesecchi, Pietro ve Wikizdrojích (anglicky)
- ↑ KACHNÍK, Josef. Dějiny filosofie. V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1904. 380 s. cnb000575619. S. 175.
- ↑ ANTOINE, Nicolas na webu jewishencyclopedia.com
- ↑ Beare Robert L , ' Quirinius Kuhlmann:Where and When' MLN, vol 77, no 4 October 1962
- ↑ Dona Beatriz na webu metmuseum.org (cit. 22.10.2018)
- ↑ Maria Barbara Carillo na webu Humanist Centre (cit. 22.10.2018)
- ↑ Toribio Medina, José, Historia del tribunal de la Inquisición de Lima: 1569-1820, vol. II, chapter 25.
- ↑ a b KLABOUCH, Jiří. Staré české soudnictví: (jak se dříve soudívalo). 1. vyd. Praha: Orbis, 1967. 417 s. cnb000122407. Kapitola „Na soudech v tereziánské éře", s. 105.
- ↑ ARAVA-NOVOTNÁ, Lena. Bydžovští "Izraelité" a Frankisté: dvě sekty v Čechách v 18. století – paralely a různice. Theologická revue : čtvrtletník Univerzity Karlovy v Praze – Husitské teologické fakulty. 2012, roč. 83, čís. 1, s. 116–134. Viz zejména s. 119–121. Dostupné online.
- ↑ ARAVA-NOVOTNÁ, Lena. Bydžovští "Izraelité" a Frankisté: dvě sekty v Čechách v 18. století – paralely a různice. Theologická revue : čtvrtletník Univerzity Karlovy v Praze – Husitské teologické fakulty. 2012, roč. 83, čís. 1, s. 116–134. Viz zejména s. 119 a 121. Dostupné online.
- ↑ Voltaire. Voltaire: myslitel a bojovník. 2. svazek. Církev, stát a právo. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1957. 513 s. cnb000727860. S. 332–358 a 475.
- ↑ Qui Etait le Chevalier de la Barre? na webu laicite1905.com (cit. 22.10.2018) (francouzsky)
- ↑ Todas las citas literales, así como los datos, están tomados de Valérie Molero, Heterodoxia y herejía : la última hoguera de la inquisición española, en Conflictos en el mundo hispánico. Heterodoxias, desviaciones y disidencias – 5-6 février 2009 Grenoble (Université Stendhal Grenoble 3).
- ↑ Anderson, James Maxwell (2002). Daily life during the Spanish Inquisition (illustrated ed.). Greenwood Publishing Group. p. 83
