Senát Národního shromáždění ČSR

Senát Národního shromáždění republiky Československé
Senát Národního shromáždění republiky Československé
	Thunovský palác, sídlo senátu
Základní informace
Typ	horní komora
Sídlo	Thunovský palác, Praha, Československo
Složení
	; Složení po posledních volbách v roce 1935
Počet členů	150
Volby
Volební systém	poměrný (12 volebních krajů)
Poslední volby	19. května 1935
Jednací sál
	; Zasedací pořádek v roce 1926

Senát Národního shromáždění byla horní komora Národního shromáždění (parlamentu) Československé republiky v letech 1920–1939.

Prvorepublikový senát Národního shromáždění sídlil v Thunovském paláci ve Sněmovní ulici v Praze na Malé Straně, v prostorách dřívějšího zemského sněmu a pozdější České národní rady a poté Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Vznik a složení

Předchůdkyní prvorepublikového senátu Národního shromáždění ČSR byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady.

Dne 29. února 1920 byla přijata ústava, která po vzoru Rakouska-Uherska, Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z poslanecké sněmovny se 300 členy a 150 členného senátu. Obě komory byly usnášeníschopné za přítomnosti aspoň třetiny všech členů. K platnosti usnesení pak bylo potřeba nadpoloviční většiny přítomných.^[1] Nikdo nemohl být zároveň členem obou komor.

Do obou komor se volilo podle všeobecného, rovného, přímého, tajného hlasovacího práva poměrným systémem ve vícemandátových volebních obvodech (bez uzavírací klauzule). Volební období senátu bylo stanoveno na 8 let.^[2] Délka volebních období nebyla v praxi dodržována, jelikož vždy došlo prezidentem k rozpuštění a volby do obou komor se konaly společně. Senátorem mohl být zvolen občan starší 45 let, který byl aspoň 10 let státním občanem Československé republiky.^[3] Právo resp. povinnost volit senátory příslušela občanu staršímu 26 let, který mohl volit do poslanecké sněmovny.^[4]^[5]^[6]

První volby do senátu se konaly v květnu 1920.

Volební kraje

Volební kraje do senátu byly definovány výčtem volebních krajů poslanecké sněmovny ze kterých se skládaly (většinou dvojicí, výjimečně jedním nebo třemi):^[7]

Volební kraj	Sídlo	Sněmovní volební kraje	Mandátů

Volební kraj I.	Praha	volební kraj IA	23
Volební kraj I.	Praha	volební kraj IB	23
Volební kraj II.	Hradec Králové	volební kraj II	11
Volební kraj II.	Hradec Králové	volební kraj III	11
Volební kraj III.	Mladá Boleslav	volební kraj IV	15
Volební kraj III.	Mladá Boleslav	volební kraj V	15
Volební kraj IV.	Louny	volební kraj VI	14
Volební kraj IV.	Louny	volební kraj VII	14
Volební kraj V.	Plzeň	volební kraj VIII	15
Volební kraj V.	Plzeň	volební kraj IX	15
Volební kraj VI.	Brno	volební kraj XI	17
Volební kraj VI.	Brno	volební kraj XIII	17
Volební kraj VII.	Moravská Ostrava	volební kraj X	16
		volební kraj XI
		volební kraj XIV
Volební kraj VIII.	Turčanský Svatý Martin	volební kraj XV	10
Volební kraj VIII.	Turčanský Svatý Martin	volební kraj XII	10
Volební kraj IX.	Svatý Mikuláš	volební kraj XVIII	7
Volební kraj IX.	Svatý Mikuláš	volební kraj XIX	7
Volební kraj X.	Prešov	volební kraj XXI	5
Volební kraj XI.	Nové Zámky	volební kraj XVI	9
Volební kraj XI.	Nové Zámky	volební kraj XX	9
Volební kraj XII.	Užhorod	volební kraj XXII	4

Volby a rozdělení mandátů

1920 (seznam senátorů)

41	16	10	3	18	14	7	10	28
ČSDSD	DSAP	ČSNS	ČsŽiv	ČSL	RSZML	Autonomistický blok	ČsND	ostatní

1925 (seznam senátorů)

12	3	5	7	9	20	14	6	23	7	16	14	12	2
BdL	NDSAP	DNP	DCV	DSAP	KSČ	ČSDSD	ČsŽiv	RSZML	ČsND	ČSL	ČSNS	HSĽS	ostatní

1929 (seznam senátorů)

9	4	6	6	11	15	20	24	8	13	16	9	6	3
DW (BdL+DAWG)	NDSAP	OKP MNP ZdP	DCV	DSAP	KSČ	ČSDSD	RSZML	ČsND	ČSL	ČSNS	HSĽS	ČsŽiv	ostatní

1935 (seznam senátorů)

23	16	20	6	14	8	6	3	11	23	11	9
SdP	KSČ	ČSDSD	DSAP	ČSNS	ČsŽiv	OKP MNP ZdP	DCV	ČSL	RSZML	AB (HSĽS)	NSj

Pravomoci

Zákonodárná pravomoc
- Navrhuje, schvaluje a zamítá zákony (§ 41, 43 a 44 ústavní listiny)
  - Poslanecká sněmovna může senátní veto přehlasovat nadpoloviční většinou všech svých členů. Zamítl-li senát tříčtvrtinovou většinou svých členů návrh přijatý v poslanecké sněmovně, musí poslanecká sněmovna senát přehlasovat třípětinovou většinou všech svých členů.
  - Zamítne-li poslanecká sněmovna senátní návrh může toto veto senát přehlasovat nadpoloviční většinou všech svých členů a vrátit své usnesení znovu poslanecké sněmovně. Zamítne-li poslanecká sněmovna usnesení senátu nadpoloviční většinou všech svých členů po druhé tak je návrh zamítnut.
- Společně s poslaneckou sněmovnou může přehlasovat prezidentské veto (nadpoloviční většinou všech svých členů, § 48 ústavní listiny)
  - Nedojde-li ke shodě obou komor, může prezidentské veto přehlasovat poslanecká sněmovna třípětinovou většinou všech svých členů.
- Schvaluje ústavní zákony (není možné jej poslaneckou sněmovnou přehlasovat, § 42 ústavní listiny)
- Nevyjádření se v předepsaných lhůtách je považováno za souhlas s návrhem (§ 43 ústavní listiny, neplatí pro ústavní zákony)
Kontrola moci výkonné
- Interpeluje členy vlády (§ 40 a 52 ústavní listiny)
Schvaluje vypovězení války (nutná třípětinová většina všech členů v každé sněmovně, § 33 ústavní listiny)
Volba prezidenta republiky (na společné schůzi senátu a poslanecké sněmovny)
Senátu přísluší právo soudit obžalobu vzešlou z poslanecké sněmovny:
- prezidenta republiky pro velezradu (§ 67 ústavní listiny),
- člena vlády pro porušení ústavních a jiných zákonů (§ 79 ústavní listiny).

Role senátu

Vzhledem ke stejnému volebnímu systému a současnému ukončování volebního období obou komor bylo politické rozložení obou komor prakticky stejné, a tak senát nemíval jiný názor než poslanecká sněmovna. Rozhodující politické půtky se odehrávaly na poslanecké půdě a senát došlé zákony jen víceméně automaticky schvaloval. Výjimku tvořily dva případy, v nichž senátoři plnili úlohu parlamentní pojistky. V roce 1920 socialističtí poslanci prosadili značný rozpočtový schodek, načež vláda pohrozila demisí. Senát nato ale deficitní rozpočet odmítl a dal tak možnost svým kolegům ze sněmovny hlasovat odlišně. V roce 1926 došlo k parlamentní krizi, během níž se rozpadla koalice občanských stran se socialisty a parlament nebyl schopen schválit jediný zákon. Na půdě senátu se dohodla koalice československých občanských stran s německou pravicí a slovenskými klerikály a po překonání krize v poslanecké sněmovně byla vytvořena první vláda, na které se zúčastnily jak etnicky československé, tak německé strany.

„	Tolik tedy vidíme, že tento senát jest zbytečný. Senát má býti podle theorie obranou proti despotismu dolní sněmovny. Ale kdyby naše sněmovna náhle jednou zahořela despotickým zápalem, náš senát, kost z její kosti, by jí v tom nezabránil, nýbrž po důrazném a důstojném rozkladu svého předsedy o rovnoprávnosti obou sněmoven bral by na onom despotismu živý podíl. Senátoři i poslanci pocházejí z týchž kruhů, jsou voleni týmž způsobem (jakýsi rozdíl ve stáří volících i volených nemůže tu hráti role, neboť pět nebo deset let není dostatečnou ochranou proti pošetilosti), a hlavně mají stejné zájmy a jsou závislí týmž způsobem na týchž stranách: z jakých důvodů tedy měly by se v mozku jedněch roditi jiné myšlenky než v mozku druhých?	“
— Ferdinand Peroutka^[8]

Předpověď Ferdinanda Peroutky se naplnila na sklonku roku 1938, kdy stálý výbor Národního shromáždění, složený z poslanců i senátorů, v rozporu s ústavou a bez náhrady zrušil téměř sto poslaneckých a senátorských mandátů. Následně se příslušníci obou komor parlamentu podíleli na „zjednodušení politického systému“, kdy byly některé politické strany zakázány (KSČ) a jiné sloučeny do jedné vládnoucí (Strana národní jednoty) a jedné opoziční strany (Národní strana práce); strany národnostních menšin měly mít status pozorovatele. Posléze také zmocňovacím zákonem senát spolu se sněmovnou převedl část zákonodárné moci na vládu a prezidenta, čímž uskutečnil přechod od parlamentní demokracie k protofašistickému autoritativnímu režimu (viz druhá republika).^[9]^[10]

Seznam předsedů a místopředsedů

Č.	Osoba	V úřadu od	V úřadu do	Subjekt	Místopředsedové senátu
1.	Cyril Horáček	26. května 1920	13. července 1920	RSČV	František Soukup • Václav Klofáč • Josef Kadlčák • Wilhelm Niessner
2.	Karel Prášek	13. července 1920	14. února 1924	RSZML	František Soukup • Václav Klofáč • Josef Kadlčák • Wilhelm Niessner
3.	Václav Donát	14. února 1924	18. února 1926	RSZML	1924 František Soukup • Václav Klofáč • Josef Kadlčák • Wilhelm Niessner 1924–1925 František Soukup • Václav Klofáč • František Valoušek • Wilhelm Niessner • Bohuslav Franta 1925–1926 František Soukup • Václav Klofáč • František Valoušek • Wilhelm Niessner • Jaroslav Brabec
4.	Václav Klofáč	18. února 1926	30. listopadu 1926	ČSNS	Václav Donát • Mořic Hruban • František Soukup • Wilhelm Niessner • Jaroslav Brabec
5.	Mořic Hruban	30. listopadu 1926	12. prosince 1929	ČSL	Václav Klofáč • Václav Donát • František Soukup • Josef Böhr • Jaroslav Brabec • Karol Krčméry
6.	František Soukup	12. prosince 1929	21. března 1939	ČSDSD NSP	1929–1935 Václav Klofáč • Václav Donát • Mořic Hruban • Karl Heller • Jozef Buday • Emanuel Trčka Josef Luksch • Vilém Votruba • Josef Kahler 1935–1939 Václav Klofáč • Václav Donát • Mořic Hruban • Karl Heller • Jozef Buday • Otakar Bas

Odkazy

Reference

↑ Zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky, § 6–54. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
↑ Zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky, § 13–19. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
↑ Pro volby uskutečněné do konce roku 1928, neplatila podmínka desetiletého státního občanství.
↑ Zákon č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
↑ Zákon č. 123/1920, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny, § 1–4. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
↑ GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky. 5. vyd. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2013. 516 s. ISBN 978-80-7380-423-7. Kapitola Vznik československé republiky, ústava z roku 1920, s. 22–23.
↑ Zákon č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu, § 9. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
↑ Ferdinand Peroutka: Politická role senátu, Přítomnost. Nezávislý týdeník, č. 2, 24. ledna 1924
↑ WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část II. Otázka formální kontinuity mezi právním stavem, přivoděným zářijovými a říjnovými událostmi roku 1938 a stavem dřívějším. [online]. Fronta.cz [cit. 2018-02-08]. Dostupné online.
↑ WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část IV. Vládní forma nového Česko-Slovenska v roce 1938. [online]. Fronta.cz. Dostupné online.

Související články

[1] Zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky, § 6–54. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.

[2] Zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky, § 13–19. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.

[3] Pro volby uskutečněné do konce roku 1928, neplatila podmínka desetiletého státního občanství.

[4] Zákon č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.

[5] Zákon č. 123/1920, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny, § 1–4. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.

[6] GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky. 5. vyd. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2013. 516 s. ISBN 978-80-7380-423-7. Kapitola Vznik československé republiky, ústava z roku 1920, s. 22–23.

[7] Zákon č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu, § 9. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.

[8] Ferdinand Peroutka: Politická role senátu, Přítomnost. Nezávislý týdeník, č. 2, 24. ledna 1924

[Weyr_2-9] WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část II. Otázka formální kontinuity mezi právním stavem, přivoděným zářijovými a říjnovými událostmi roku 1938 a stavem dřívějším. [online]. Fronta.cz [cit. 2018-02-08]. Dostupné online.

[Weyr_4-10] WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938. Část IV. Vládní forma nového Česko-Slovenska v roce 1938. [online]. Fronta.cz. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]