Wikipedie

Ruse

město na severu Bulharska

Ruse (bulharsky Русе; česky dříve Rusčuk) je bulharské město na severu země a správní středisko stejnojmenné oblasti a stejnojmenné obštiny a žije v něm přibližně 141 tisíc[1] obyvatel. Je pátým největším bulharským městem.

Ruse
Русе
Ruse – znak
znak
Ruse – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice43°50′40″ s. š., 25°57′14″ v. d.
Nadmořská výška45 m n. m.
Časové pásmoUTC+02:00 (standardní čas)
UTC+03:00 (letní čas)
StátBulharskoBulharsko Bulharsko
OblastRusenská
Ruse
Ruse
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha127,1 km²
Počet obyvatel140 537 (2024)[1]
Hustota zalidnění1 105,5 obyv./km²
Správa
StarostaPlamen Pasev Stoilov (od 2011)
Oficiální webwww.ruse-bg.eu
Telefonní předvolba082
PSČ7000
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zeměpis

editovat

Město leží 250 km severovýchodně od Sofie a 65 km jižně od Bukurešti. Je zde největší bulharský říční přístav na Dunaji, který zde tvoří hranici mezi Bulharskem a Rumunskem. Na rumunské straně Dunaje je město Giurgiu, se kterým je Ruse od roku 1954 spojeno 2 223 metrů dlouhým Mostem Přátelství. Do roku 2013 to byl jediný most přes Dunaj mezi oběma zeměmi, pak byl otevřen Most Nové Evropy v západní části země. Město je známé neobarokní a rokokovou architekturou z 19. a 20. století.

Historie

editovat

Starověk

editovat

Nejstarším zdejším doložených osídlením je thrácké osada. Jejím nástupcem se v římských dobách stala pevnost Sexaginta Prista (přístav šedesáti lodí). Vznikla za vlády císaře Vespasiana (69 – 70) jako součást opevnění podél severní dunajské hranice římské provincie Moesie, ustanovené v roce 15. Pevnost se nacházela na hlavní cestě ze Singidia do dunajské delty. Posádkou zde v různých dobách byla kohorta o 600 mužích a další vojenské jednotky. Kromě pevnosti šlo i o významný přístav dunajské flotily, která zabezpečovala dopravu potravin a zbraní. Pevnost byla později zničena při nájezdech Avarů a Slovanů v 6. století.

Bulharská říše

editovat

V období první (7. – 11. století) a druhé bulharské říše (12. – 15. století) zde na břehu Dunaje, poblíž zřícenin Prista, stálo opevněné sídliště zvané Rusi a později, na druhém břehu Gjurgevo (nazývané také Goljamo Jorgovo). Souměstí bylo významným centrem obchodu s podunajskými zeměmi. V roce 1388 ho dobyli osmanští Turci.

Osmanská nadvláda

editovat

První informace o podobě pevnosti Ruse se nachází ve Vavrenově kronice. Po dobytí pevností Tutrakan a Giurgiu v roce 1445 valašský vojvoda Vlad Dracula řekl, že „na cestě do Nikopolu na bulharském pobřeží byl hrad zvaný Rusiko“. Pevnost vypálil a ve svém dopise maďarskému králi Matyáši Korvínovi, napsaném v Giurgiu 11. února 1462, uvedl, že v „Giurgiu na obou stranách“ bylo zabito 6 414 lidí a že dobyl pevnost na opačné straně Dunaje (tedy Ruse) a její velitel byl zabit. Pevnost byla později opravena na příkaz sultána Mehmeda II. (1451 – 1481), jak uvádí turecký nápis na mramorové desce, která byla kdysi pravděpodobně zapuštěna nad její branou.[2] Obnovená rusenská pevnost měla čtvercový tvar se čtyřmi rohovými věžemi – třemi malými a jednou velkou, které byly nahoře zakončeny dřevěnými konstrukcemi. Svými nevelkými rozměry byla téměř identická s pevností Tutrakan a také její posádka byla docela malá, asi jako v protější pevnosti Yerköy, kde v letech 1479/80 sídlilo 11 stálých obránců. Ve Vavrenově kronice je zdejší sídlo nazývány vesnicí, ale podle rejstříku z let 1479/80 šlo o město s poměrně velkým počtem obyvatel – 239 bulharských domácností a 4 muslimské.

Název Rusčuk se poprvé objevuje v roce 1503 v mírové smlouvě mezi Uherskem a Osmanskou říší. Město mělo 6 tisíc dřevěných domů a stálo zde devět mešit a dvoje lázně. Během tažení valašského vévody Michala Chrabrého v letech 1596 – 1598 bylo město vypáleno a zničeno.[3] V roce 1738 byla populace v Ruse převážně turecká.[4] V 18. století byl přeměněn na velkou pevnost, součást opevněného čtyřúhelníku Rusčuk - Šumen - Varna - Silistra. Podle kronik z roku 1793 město čítalo až 20 000 lidí.[3]

V roce 1810 se v okolí města odehrály bitvy rusko-turecké války. Po 10denním bombardování zaútočili 22. července Rusové na město a byli s obrovskými ztrátami odraženi. 26. srpna se Turci neúspěšně pokusili vymanit pevnost z obklíčení, a tak se 15. září posádka vzdala, stejně jako v protějším Giurgiu.

 
Pečeti rusenských konzulátů Belgie, Německa a Rakousko-Uherska

Vzhledem k dobrému spojení s Istanbulem byla v roce 1836 do Rusčuku přemístěna správa Silisterského ejáletu, čímž vzrostl jeho význam a byly položeny základy pro jeho další rozvoj. V důsledku toho ve městě v roce 1849 otevřelo svůj konzulát Rakousko, v roce 1853 Rusko, Velké Británie, Itálie a Prusko, v roce 1864 Francie, Belgie, Nizozemí a později Rumunsko, Španělsko a Řecko, což přispělo k rozšíření obchodních hospodářských vazeb města se zahraničím.[5] Rozvoj města se urychlil po krymské válce a proměnilo se v jedno z největších dunajských balkánských měst. V roce 1864 se stalo správním centrem dunajského vilájetu rozkládajícího se od Varny a Tulcei po Sofii a Niš. Dunajský vilájet se měl stát modelovou provincií, která by demonstrovala veškerý pokrok, jehož porta dosáhla díky modernizačním reformám, a je spojen s činností Midhat paši.[6] Dynamický rozvoj města v oné době byl provázen rozvojem průmyslu, když tu vznikla v roce 1864 první moderní tiskárna v pozdějších bulharských zemích[3][7] a v roce 1870 začala fungovat továrna na alkoholické nápoje G. Petru. Téhož roku byla uspořádána první tuzemská výstava místního průmyslu a zemědělské výroby. V roce 1876 byl zprovozněn pivovar Sveta Petka, první na území pozdějšího Bulharska,[8] a také parní barvírna Penkov–Pavlov. Pokud jde o veřejné práce, bylo v roce 1866 uvedeno do provozu telegrafní spojení s Varnou vedoucí přes Šumen[9] a v roce 1867 byla dokončena železniční trať Rusčuk–Varna.[10] Ve městě byly jako vzor pro celý vilájet v roce 1865 pojmenovány všechny ulice. Všechny plány však Midhat paša nestihl do roku 1868, kdy byl odvolán, uskutečnit. Přesto však na konci jeho správy v Ruse sídlila téměř polovina průmyslových podniků Dunajského vilájetu – loděnice, továrna na střelný prach (jedna z největších na Balkáně), železniční opravárenský podnik zabezpečující provoz železniční trati, státní tiskárna vilájetu, dva největší parní mlýny v Osmanské říši apod.[11] V roce 1871 bylo podle původní myšlenky Midhat paši zahájeno budování moderní městské vodovodní sítě.

Přes převahu tureckého obyvatelstva ve městě se Ruse stalo jedním z největších středisek bulharského obrození a důležitým centrem bulharského národně osvobozeneckého hnutí. Zdejší revoluční výbor byl vedoucím výborem pro aktivitu v přilehlém vnitrozemí. Z tohoto pohledu byl Midhat paša neúprosným zastáncem jednoty Osmanské říše, například na jeho příkaz zůstali oběšení revolucionáři několik týdnů viset u městských bran.[12]

Bulharské knížectví

editovat

20. února 1878 do města vstoupila ruská vojska generála Totlebena a ukončila osmanskou nadvládu. Úředně se od té doby město nazývá Ruse, přestože současně se stále používal starý název.[13] V té době bylo Ruse největším městem Bulharského knížectví a tomu odpovídala jeho hospodářská síla i zázemí pro kulturní život. V souladu s Berlínskou smlouvou muselo být městské opevnění zbořeno, v důsledku čehož se v roce 1878 Ruse stalo prvním městem v Bulharsku s územním plánem, který vypracoval ruský vojenský inženýr Nikolaj Kopytkin.[14] Záhy začala především na uvolněných prostranstvích intenzivní výstavba, která změnila architektonickou podobu města a přiblížila jeho vzhled velkým evropským městům.

Město bylo po několik desetiletí důležitou spojnicí mezi Bulharskem a Evropou, a to díky své poloze na Dunaji, kde provozovala dopravu Bulharská dunajská plavební společnost a jehož obranu zajišťovala Bulharská dunajská flotila,[15] obě založené v roce 1879 se sídlem v Ruse. Došlo k prudkému rozvoji školství: zemědělská škola Obrazcov čiflik (bulharsky Земеделско училище „Образцов чифлик“) byla založena v roce 1879,[p 1][16] v roce 1881 vojenská Námořní strojní škola (Морско машинно училище)[p 2][15] a o dva roky později německá škola (Deutsche Schule), která byla na Balkáně první svého druhu.[11][17]

Průmysl navázal na rozvoj v předchozí době a ve městě vznikaly další nové podniky, mnohé první svého druhu v Bulharsku: kožedělná továrna Valentina Mesetiče a Tasa Eliče (1881); První bulharský parní pivovar (Първа българска парна пивоварна) (1883);[p 3][11][18][19] továrna na mýdlo Krasťu Jordanova (1883); pletárna D. Ljuckanova (1887); továrna na nábytek Solomona Alkaljana (1890). Podle mezinárodní ročenky fungovaly v Ruse koncem 19. století továrna na kravaty S. I. Halase a družstvo truhlářské družstvo První máj (Първий май); čtyři tiskárny, čtyři továrny na tabák, čtyři sodovkárny(mezi nimi továrna na sodovku a limonádu Loza), velkoobchod Bratři Băklovi (Братя Бъклови); chemická továrna na inkousty, vosky a lepidla Filipa Simidova ; továrna na kamna a pece Trud; továrna na patrony Josifa Cankova, Pajakova, Israelova a synů; parní pila Charalambi Petkov a syn; truhlářská továrna B. Černeva; železárny Wilhelma Behmanna; Neuwirthova a Weberova továrna na lepenku a jízdní kola; Graziani a Levi's Cigarette Book Factory; chemická továrna na vosk a vazelínu Stefanova Tomova and synů; továrna na mýdlo V. Băčevarova; mýdlárna Dikrjan a Meliksetjan; kožedělná továrna Cenkov, Pavlov a synové; továrna na košile I. Chalachova; továrna na cukrovinky N. Krasteva; pivovar Sveta Petka a pivovar dědiců průmyslníka Josefa Habermana a strojírenský podnik Mühlhaupt and Co.[20]

Průmysl rychle následovaly služby: zřízeny první místní soukromá banka Girdap (1881),[21] první pobočka Bulharské národní banky mimo hlavní město (1884);[22] založena lékárnická společnost (1884),[23] technická společnost (1885),[24] První bulharská obchodní komora (1890).[22] Podle mezinárodní ročenky tu v roce 1897 fungovaly i Bulharská komerční banka a pojišťovací družstvo Bǎlgaria (1891).[20][21] Zednářskou lóži tu již v roce 1880 založil Ivan Vedăr a nazval ji Balkanska zvezda.[25] Od roku 1883 je ve městě provozována meteorologická stanice.[26]

V Ruse vlastnil palác[p 4] první bulharský kníže Alexandr Battenberský. V něm a nedalekém hotelu přivítal rumunského, srbského a švédského krále i s jejich manželkami. Názor, že současná budova Regionálního historického muzea sloužila jako rezidence bulharských vladařů, se nezakládá na pravdě, přestože je mezi místními obyvateli populární; sice se jednalo o první veřejnou budovou v knížectví, ale palác knížete to nikdy nebyl.[11][27] V Ruse se v roce 1897 uskutečnilo první filmové promítání v kinech a promítal se film Příjezd vlaku do stanice La Ciotat bratří Lumièrů a také film o přijetí cara Mikuláše v Paříži.[28][29]

V období 1878 – 1944 bylo v Ruse založeno 416 průmyslových podniků: 164 bylo podniků z textilního a kožedělného průmyslu, 108 podniků z potravinářského průmyslu, 41 podniků chemické průmyslu, 57 - kovoobrábění, strojírenství, elektrotechnika, 36 – dřevozpracujícího průmyslu, 10 – keramiky a žáruvzdorných materiálů.[8] Zde se také narodil v roce 1888 první bulharský pilot Simeon Petrov.[30]

Bulharské království

editovat

V roce 1908 byla zde byla zahájena výroba železných postelí Jurdanova, Toneva a Kazandžieva a v roce 1913 zde belgičtí podnikatelé a inženýři zprovoznili tehdy největší cukrovar v Bulharsku.[31] V roce 1911 zahájila společnost Siemens-Schukert výstavbu elektrárny. Nicméně v důsledku ztráty Jižní Dobrudži ve prospěch Rumunska po druhé balkánské válce hospodářský význam města poklesl. Přesto byly dokončeny zahájené projekty a v roce 1916 bylo ve městě zavedeno pouliční osvětlení a o rok později se Ruse stalo třetím elektrifikovaným městem v zemi.[11] Nicméně plán na výstavbu tramvajových tratí nebyl realizován. Téměř všechny konzuláty cizích zemí byly uzavřeny. Jen za období 1919 – 1920 byl z Ruse vyvezen kapitál v hodnotě 40 milionů leva.[11] I tak byly v tomto období realizovány některé veřejné budovy jako pošta (1930), říční přístav (1931), nákladové nádraží (1935), obchodní komplex městských hal (1939) a budova soudu (1940). Jejich valná část se spojena se jménem inženýra Kirila Starceva, který byl v letech 1934 – 1944 rusenským starostou. Kromě nich prosadil přestavbu hlavního městského náměstí, kde vznikl park, aniž by náměstí ztratilo svoji dopravní funkci, výstavbu autobusové zastávky v centru města známou jako skleněná budka (стъклената будка), přestavbu pobřežního bulváru zadlážděním s chodníky a stromy, vylepšování infrastruktury města - vodovod, kanalizace a elektrická síť a v neposlední řadě posilování a rozvoj místního školství.[32] Některé z těchto staveb byly dokončeny až po navrácení jižní Dobrudži Bulharsku v září 1940, po němž se vytvořily podmínky pro obnovení významu města jako regionálního centra.

Socialismus

editovat

Politická změna v zemi 9. září 1944 byla doprovázena masovým zatýkáním a vražděním. Asi 1 300 obyvatel Ruse bylo uvězněno: politici, právníci, novináři, bankéři, továrníci, obchodníci, lékaři, učitelé atd. Mnoho dalších záhadně zmizelo. Lidový soud v Ruse vydal 100 rozsudků smrti nad svými spoluobčany, z nichž 53 bylo popraveno. Bylo provedeno vyvlastnění, které zničilo soukromé podnikání ve městě. Se zavedením socialistického systému městské centrum pozbylo svůj aristokratický vzhled.

Obyvatelstvo

editovat

Níže uvedená tabulka ukazuje vývoj populace města od konce 19. století (1887 – 2021):

Ruse
rok 1887[33] 1910[33] 1934[34] 1946[34] 1956[34] 1965[34] 1975[34] 1985[34] 1992[34] 2001[34] 2011[34] 2021[34]
populace 27 194 36 255 53 266 57 833 88 375 128 888 159 578 185 440 170 038 161 453 149 642 133 813

K 15. září 2024 ve městě žilo 140 525 obyvatel a bylo zde trvale hlášeno 156 293 obyvatel.[35] Podle sčítání z 1. února 2011 bylo národnostní složení následující:[36][p 5]

 BulhařiTurciRomovéostatní'"`UNIQ--ref-00000041-QINU`"': 1 750 (1.3 %)

Osobnosti

editovat

Partnerská města

editovat

Galerie

editovat
  •  
    Dohodno Zdanie (1902)
  •  
    Památník Svobody (1909)
  •  
    Bývalá hudební škola (1900)
  •  
    Stará architektura
  •  
    Televizní věž
  •  
    Meteorologická stanice
  •  
    Katolická katedrála sv. Pavla (1890)

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ v současnosti Ústav zemědělství a osivářství
  2. ↑ přesunuta v roce 1900 do Varny
  3. ↑ Byl postaven rakouským průmyslníkem Josefem Habermannem podle projektu Vincence Nováka, českého podnikatele, jehož firma Novák & Jahn dodala i strojní zařízení.
  4. ↑ v současnosti budova loutkového divadla
  5. ↑ Deklarovat národnost nebylo při sčítání povinné.
  6. ↑ jiné a neurčené národnosti

Reference

editovat
  1. ↑ a b Dostupné online.
  2. ↑ Български средновековни градове и крепости – Русе [online]. [cit. 2024-10-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-01-18. (bulharsky) 
  3. ↑ a b c JIREČEK, Konstantin. Княжество България. Том 1 и 2. Пловдив: Христо Г. Дановъ, 1899. 1376 (430+746) s. S. 711. (bulharsky) 
  4. ↑ Léo, s. 129;133–134.
  5. ↑ KOLAROVA, Diana. Bulgarian Connection: Консулствата в Русе 1928 г. [online]. 2013-10-12 [cit. 2024-10-15]. Dostupné online. (bulharsky) 
  6. ↑ ÁGOSTON, Gábor; MASTERS, Bruce Alan. Encyclopedia of the Ottoman Empire. [s.l.]: Infobase Publishing 689 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4381-1025-7. S. 172. (anglicky) Google-Books-ID: QjzYdCxumFcC. 
  7. ↑ Българско Национално Радио. Старите книги – знание и аромат от отминали времена [online]. 2009-10-13 [cit. 2024-10-15]. Dostupné online. (bulharsky) 
  8. ↑ a b ВЕЛИНОВА, Роза; ТРИФОНОВА, Маргарита. Индустриалните предприятия в Русе 1878-1947. Русе: Утро прес, 1995. 178 s. (bulharsky) 
  9. ↑ Живописное путешествие по европейской и азиатской Турции и в южнославянские страны: Румынию, Сербию, Боснию, Болгарию, Герцоговину и Черногорию, с подробным описанием нравов, характеров, обычаев, законов, правления, войн, торговых сношений, духовных обрядов и характеристических сцен их жителей. Москва: С.И. Леухин, 1878. 432 s. Dostupné online. Глава ХХХVІІІ От Рущука до Варны. (rusky) 
  10. ↑ БДЖ. За компанията [online]. [cit. 2024-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-01-16. (bulharsky) 
  11. ↑ a b c d e f ДОЙКОВ, Васил. Русе, биографията на един град. 3. vyd. [s.l.]: Ковачев, 2017. 208 s. ISBN 9789548198936. (bulharsky) 
  12. ↑ Léo, s. 144.
  13. ↑ МИЧЕВ, Николай; КОЛЕДАРОВ, Петър Ст. Речник на селищата и селищните имена в България, 1878-1987. [s.l.]: Наука и изкуство 314 s. id=Ly8mAAAAMAAJ&redir_esc=y Dostupné online. (bulharsky) Google-Books-ID: Ly8mAAAAMAAJ. 
  14. ↑ Большая Советская Энциклопедия. Redakce А. М. Прохоров. 3. vyd. Том 22. [s.l.]: Советская энциклопедия, 1975. 398 s. Heslo Русе. (rusky) 
  15. ↑ a b ЧОЛПАНОВ, Борис; ЗАФИРОВ, Димитър; АЛЕКСАНДРОВ, Емил; КАЛЧЕВ, Калчо; ПЕТРОВ, Людмил; МИШЕВ, Радослав. История на българите. 1. vyd. Том V: Военна история. [s.l.]: Труд, 2008. 780 s. ISBN 9789545287527. S. 475–476. (bulharsky) 
  16. ↑ ИЗС. Институт по земеделие и семезнание "ОБРАЗЦОВ ЧИФЛИК" – Русе [online]. [cit. 2024-10-18]. Kapitola История. (bulharsky) 
  17. ↑ 125 години от създаването на първото немско училище в България [online]. Културен институт, 2008-05-12 [cit. 2024-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-05-13. (bulharsky) 
  18. ↑ ПЕТРОВ, Величко Димитров; ПЛАТИКАНОВ, Йордан; МАНЧЕВ, Стамат. История и развитие на пивоварната промишленост в България (1848-1993 г.). София: График Амат, 1996. 320 s. Dostupné online. ISBN 978-954-485-010-4. S. 20. (bulharsky) Google-Books-ID: ZcVNAAAACAAJ. 
  19. ↑ KLÁRA, Strohsová. Migrace Čechů do Bulharska - tzv. „česká invaze“. S. 33–37. AntropoWebzin [online]. Katedra antropologie při FF, ZČU v Plzni [cit. 2024-10-18]. Roč. 2012, čís. 1, s. 33–37. Dostupné online. ISSN 1801–8807. 
  20. ↑ a b DURASTEL, A. Annuaire international de la Bulgarie 1898. Sophia: Prošek Frères, 1897. 1097 s. ve formátu pdf. Chapitre III. De la visite des marchandises impotrés et exportés, s. 443. (francouzsky) 
  21. ↑ a b САЗДОВ, Димитър. История на националното и световното стопанство. 2. vyd. София: УИ "Стопанство", 2005. 512 s. Dostupné online. ISBN 9544945024. (bulharsky) 
  22. ↑ a b Държавна агенция "Архиви". Фондове [online]. [cit. 2024-10-18]. Dostupné online. (bulharsky) 
  23. ↑ Българският фармацевтичен съюз професионална организация на магистър – фармацевтите в Република България. история [online]. [cit. 2024-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-18. (bulharsky) 
  24. ↑ Федерация на научно-техническите съюзи. History [online]. 2014 [cit. 2024-10-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Проблеми в българското масонство [online]. Великата Ложа на Старите Свободни и Приети Зидари в България [cit. 2024-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-04-02. (bulharsky) 
  26. ↑ 120 ГОДИНИ ОТ НАЧАЛОТО НА РЕДОВНИТЕ МЕТЕОРОЛОГИЧНИ НАБЛЮДЕНИЯ В БЪЛГАРИЯ [online]. [cit. 2024-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-07-14. (bulharsky) 
  27. ↑ ДОЙКОВ, Васил; ДИМИТРОВА, Мариана Любенова. Сградите - европейско културно наследство на Русе: образи и истории. [s.l.]: Avangard print 367 s. Dostupné online. ISBN 978-954-337-179-2. (bulharsky) Google-Books-ID: L5IftAEACAAJ. 
  28. ↑ Движещ се трен виждат русенци на първата кинопрожекция преди 110 години. dariknews.bg [online]. 2007-02-27 [cit. 2024-10-18]. Dostupné online. (bulharsky) 
  29. ↑ СТАМБОЛИЕВ, Огнян. ПЪРВАТА КИНОПРОЖЕКЦИЯ У НАС Е БИЛА В РУСЕ. Литературен свят [online]. ФЛЬОРИР [cit. 2024-10-18]. Dostupné online. ISSN 1314-2046. (bulharsky) 
  30. ↑ АНГЕЛОВ, Иво. Симеон Петров е първият български пилот. България днес [online]. 2024-06-24 [cit. 2024-12-21]. Dostupné online. (bulharsky) 
  31. ↑ МОЛЛОВ, Росен. 3 поколения белгийци оставят следа в захарната фабрика на Русе. СЕГА [online]. 2005-08-13 [cit. 2024-12-21]. Dostupné online. (bulharsky) 
  32. ↑ РАДКОВ, Иван; ЗЛАТЕВ, Любомир. Русенските кметове (1878 – 2005 г.). Русе: [s.n.], 2005. 179 s. S. 104–109. (bulharsky) 
  33. ↑ a b MLADENOV, Čavdar; DIMITROV, Emil. Урбанизацията в България от освобождението до края на Втората световна война. S. 13–17. География [online]. [cit. 2024-10-14]. Roč. 2009, čís. 1, s. 13–17. ve formátu pdf. (bulharsky) 
  34. ↑ a b c d e f g h i j Nacionalen statističeski institut. Справка за населението на гр. Русе, общ. Русе, обл. Русе Код EKATTE - 63427 [online]. Национален статистически институт [cit. 2024-10-14]. Dostupné online. (bulharsky) 
  35. ↑ Таблици на адресно регистрираните по постоянен и по настоящ адрес лица към 15.09.2024 г. (по области, общини и населени места). Обновява се тримесечно. [online]. Sofie: Главна Дирекция, Гражданска Регистрация и Административно Обслужване, 2024-09-15 [cit. 2024-10-14]. Dostupné online. (bulharsky) 
  36. ↑ НАСЕЛЕНИЕ ПО ОБЛАСТИ, ОБЩИНИ, НАСЕЛЕНИ МЕСТА И САМООПРЕДЕЛЕНИЕ ПО ЕТНИЧЕСКА ПРИНАДЛЕЖНОСТ КЪМ 1.02.2011 ГОДИНА [online]. Sofie: Национален статистически институт, 2011 [cit. 2024-06-20]. Řádek 3616. soubor ve formátu xls. (bulharsky) 

Literatura

editovat
  • ЛЕО (LÉO), Мишел (Michel). България и нейният народ под османска власт: през погледа на англосаксонските пътешественици (1586 – 1878). Překlad Мариета Глухарова. 1. vyd. София: ТАНГРА ТанНакРа, 2013. 400 s. Dostupné online. ISBN 9789543781065. (bulharsky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ruse&oldid=24500925“