Wikipedie

Monarchismus

politický směr upřednostňující jako společenské uspořádání monarchii
(přesměrováno z Royalisté)

Monarchismus (respektive royalismus/roajalismus) je politický směr upřednostňující jako společenské uspořádání monarchii. Konkrétní podoba monarchismu závisí na politické situaci a historii jednotlivých států.

Purpurová bývala v minulosti spojována s monarchismem, neboť si tuto barvu mohli dovolit jenom bohatá šlechta
Purpurová bývá spojována s monarchismem, neboť byla znakem panovnického majestátu

Dějiny monarchismu

editovat

Monarchistická vláda patří mezi nejstarší politické instituce.[1] Monarchie existují v nějaké formě již od starověkého Sumeru.[2] Monarchové si často nárokovali legitimitu od vyšší moci (v raně novověké Evropě božské právo králů a v Číně mandát nebes). Monarchie byly nejběžnější formou vlády až do 20. století, kdy je nahradilo mnoho republik.

Afrika

editovat

V roce 1966 byla Středoafrická republika svržena rukou Jeana-Bédela Bokassy během státního převratu v Saint-Sylvestre. Založil Středoafrickou říši a vládl jako císař Bokassa I. až do roku 1979, kdy byl následně sesazen během operace Caban a střední Afrika se vrátila pod republikánskou vládu.

V roce 1974 byla v Etiopii pádem císaře Haile Selassieho zrušena jedna z nejstarších monarchií na světě.

Asie

editovat

Čína byla monarchií od starověku až do roku 1912, kdy byl sesazen císař Pchu. Během mandžuského navrácení v roce 1917 bylo na dvanáct dní císařství krátce obnoveno, ale tento pokus byl rychle potlačen republikánskými silami.

Monarchismus měl důležitou roli v íránské revoluci v roce 1979 a také hrál roli v moderních politických záležitostech Nepálu. Nepál byl jedním z posledních států, které měly absolutního monarchu, což pokračovalo, dokud nebyl král Gyanendra pokojně sesazen v květnu 2008 a země se stala federativní republikou.

Evropa

editovat
 
Karel I. při jednom ze svých pokusů o restauraci Habsburků v Maďarsku

V roce 1685 začala éra osvícenství.[3] To vedlo k novým antimonarchistickým myšlenkám,[4] které vyústily v několik revolucí, jako byla Americká válka za nezávislost a Velká francouzská revoluce, což byly další kroky k oslabení moci evropských monarchií. Každý svým odlišným způsobem ilustroval koncept lidové suverenity, který zastával Jean-Jacques Rousseau.

První světová válka a meziválečné období

editovat

První světová válka a její následky znamenaly konec tří hlavních evropských monarchií : ruské dynastie Romanovců, německé dynastie Hohenzollernů včetně všech ostatních německých monarchií a rakousko-uherské dynastie Habsburků.

Po rozpadu Rakouska-Uherska byla vyhlášena Německá-rakouská republika. Ústavní shromáždění německého Rakouska přijalo Habsburský zákon, který Habsburky natrvalo vyhnal z Rakouska. Navzdory tomu v Rakousku přetrvávala významná podpora panovnickému rodu. Po anšlusu nacistická vláda potlačila monarchistické aktivity. V době, kdy v Rakousku skončila nacistická nadvláda, podpora monarchismu z velké části vyprchala.[5]

V Maďarsku vyvolal vzestup Maďarské republiky rad v roce 1919 nárůst podpory monarchismu; nicméně úsilí maďarských monarchistů nedokázalo přivést zpět královskou hlavu státu a monarchisté se spokojili s regentem Miklósem Horthym, který reprezentoval monarchii, dokud nebude moci být obnovena. Horthy byl regentem od roku 1920 do roku 1944. Během Horthyho vlády se pokusil Karel I. dvakrát vrátit na maďarský trůn, což nakonec selhalo. Po Karlově smrti zdědil jeho nárok na Uherské království Otto von Habsburg, i když již nebyly učiněny žádné další pokusy zmocnit se uherského trůnu.

Ve dvacátých letech minulého století se v Německu shromáždilo množství monarchistů kolem Německé národní lidové strany, která požadovala návrat Hohenzollernské monarchie a konec Výmarské republiky; strana si udržela velkou základnu podpory až do nástupu nacismu ve 30. letech, protože Adolf Hitler byl neochvějně proti monarchismu.

Po 2. světové válce

editovat

S příchodem socialismu do východní Evropy do konce roku 1947 byly všechny zbývající východoevropské monarchie, konkrétně Rumunské království, Maďarské království, Albánské království, Bulharské carství a království Jugoslávie, zrušeny a nahrazeny socialistickými republikami.

Následky druhé světové války také viděly návrat monarchistického a republikánského soupeření v Itálii, kde se konalo referendum o státním zřízení. Republikánská strana vyhrála hlasování těsným rozdílem a vznikla moderní Italská republika.

Monarchismus jako politická síla na mezinárodní úrovni se od konce druhé světové války v Evropě podstatně zmenšila.[6]

Zdůvodnění monarchismu

editovat
 
Britský politolog Vernon Bogdanor v roce 2015

Nestranická hlava státu a sjednocující síla

editovat

Britský politolog Vernon Bogdanor ospravedlňuje monarchii tím, že poskytuje nestranickou hlavu státu oddělenou od hlavy vlády, a zajišťuje tak, že nejvyšší představitel země doma i v mezinárodním měřítku nezastupuje konkrétní politickou stranu, ale všechen lid.[7] Bogdanor také poznamenává na užitečnou sjednocující roli v mnohonárodnostním státě a připomíná, jak se „v Belgii někdy říká, že král je jediný Belgičan, všichni ostatní jsou buď Vlámové nebo Valoni.“

Ochrana svobody

editovat

Britsko-americký libertariánský spisovatel Matthew Feeney tvrdí, že evropské konstituční monarchie se „z větší části dokázaly vyhnout extrémistické politice“ – konkrétně fašismu, komunismu a vojenské diktatuře – „zčásti proto, že monarchie zajišťují kontrolu vůle populistických politiků“.

Socialistický spisovatel George Orwell argumentoval, že konstituční monarchie je účinná při předcházení vývoji fašismu :

"Funkce krále při podpoře stability a působení jako jakýsi základní kámen v nedemokratické společnosti je samozřejmě zřejmá. Ale také má, nebo může mít, funkci působit jako únikový ventil pro nebezpečné emoce." Jeden francouzský novinář mi jednou řekl, že monarchie byla jednou z věcí, které zachránily Británii před fašismem... Je každopádně možné, že zatímco existuje toto rozdělení funkcí, Hitler nebo Stalin se nemohou dostat k moci. Všechny evropské země, které se nejúspěšněji vyhnuly fašismu, byly konstituční monarchie...Často jsem obhajoval, že labouristická vláda, tj. vláda, která mínila podnikání, by zrušila tituly a ponechala si královskou rodinu.“[8]

Lidská touha po hierarchii

editovat

V eseji z roku 1943 „Rovnost“ britský autor C.S. Lewis kritizoval rovnostářství a jeho odpovídající výzvu ke zrušení monarchie, protože je v rozporu s lidskou přirozeností :

Reakce člověka na monarchii je jakousi zkouškou. Monarchii lze snadno ‚odhalit‘; ale pozor na tváře, dobře označte akcenty debunkerů. Toto jsou muži, jejichž kořeny v Edenu byly přeťaty: ke kterým se žádná zvěst o polyfonii, tanci, nemůže dostat – muži, pro něž jsou oblázky položené v řadě krásnější než oblouk...Tam, kde je mužům zakázáno ctít krále, místo toho ctí milionáře, sportovce nebo filmové hvězdy: dokonce slavné prostitutky nebo gangstery. Neboť duchovní přirozenosti, stejně jako přirozenosti tělesné, bude sloužit; odepřete mu jídlo a spolkne jed.[6]

Monarchismus v České republice

editovat
 
Monarchistický pochod v roce 2011

V České republice vznikl novodobý roajalismus ještě před pádem komunismu s iniciativou České děti, kterou založil Petr Placák. V roce 1988 vydali Manifest Návrat krále. V roce 1990 bylo založeno monarchistické politické hnutí Koruna Česká, později přeměněné na politickou stranu. Dlouhodobým předsedou byl Václav Srb a aktuálním předsedou je Vojtěch Círus. V posledních několika volbách dostala Koruna Česká své kandidáty na kandidátkách větších stran (TOP 09, KDU-ČSL). Kromě toho má v současnosti několik zastupitelů v menších obcích, kde fungují její místní společnosti. Strana vydává také jednou až dvakrát do roka tištěný časopis Monarchistické listy a zhruba jednou měsíčně internetový Monarchistický zpravodaj. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2021 kandidovali samostatně, ale se ziskem pouhých 0,16 % se do sněmovny nedostali.

Roku 1999 bylo vydáno monarchistické prohlášení Na prahu nového milénia, kde se mimo jiné píše: „Deset let od oficiálního konce „vědeckým materialismem“ formované společnosti, který je z mnoha koutů i zákoutí českých zemí cítit dodnes, se vyslovujeme pro obnovu tradičního českého království (rovnocenných zemí Koruny české).“ Mezi jeho signatáře patří Jana Červenková, Adam Drda, Jaroslav Erik Frič, Josef Hiršal, Ivan Martin Jirous, Svatopluk Karásek, Jiří Kuběna, Jiří Lábus, Lubomír Martínek, Jiří Peňás, Petr Placák, Martin Reiner, Petr Rezek, Jan Rous, Andrej Stankovič, Michal Šanda, Ondřej Štindl, Alexander Tomský, Jáchym Topol, Ludvík Vaculík, David Vávra, Václav Vokolek a Ivan Wernisch.[9]

Skupina původních royalistů okolo Petra Placáka a časopisu Babylon pořádá od roku 2003 pravidelně v lednu Tříkrálový pochod za monarchii, laděný napůl vážně, napůl recesisticky, a oblíbený zejména mezi studenty. Roajalisté při něm vždy jménem českého krále symbolicky za jednu korunu na rok propůjčují Pražský hrad prezidentovi. Serióznější monarchisté, mezi něž patří členové a příznivci Koruny České, pořádají od roku 2008 28. října Monarchistický pochod, kterým chtějí upozornit veřejnost na některé zažité mýty o vzniku samostatného Československého státu a představit monarchii jako moderní alternativu společenského uspořádání. Nostalgie po monarchii se stala legitimní součástí české politické a kulturní scény, takže nikoho nepřekvapují pravidelné demonstrace monarchistických stran a spolků ani jejich kandidatura ve volbách.[10]


Počinem českých roajalistů z ledna 2008 je petice „Zrušme prezidenty“.[11]

V roce 2010 (zaregistrováno na MV ČR v roce 2011) vzniklo Sdružení monarchistů se sídlem v Brně jako společenství monarchistů zemí Koruny české, kteří nechtějí být členy žádné politické strany nebo nemohou být členy KČ, protože jsou v jiné politické straně nebo těch, kterým vadí politický charakter monarchismu představovaný Korunou českou.

Mezi české osobnosti známé svými roajalistickými postoji patří například architekt David Vávra, spisovatel Petr Placák, herec Jiří Lábus, básník a hudebník Jáchym Topol, historik Jiří Rak a podnikatelka Dagmar Havlová, patřil mezi ně například malíř Adolf Born nebo spisovatel Jan Vodňanský. Z politiků se k monarchismu hlásí například vlivný předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda, bývalý ministr kultury za KDU-ČSL Daniel Herman, bývalý poslanec TOP 09 Daniel Korte, poslankyně KDU-ČSL Nina Nováková, či senátoři za ODS Lumír Aschenbrenner a Zdeněk Hraba.

 
Monarchisté na demonstraci Letná 2 – znovu za demokracii!

Čeští monarchisté se zapojili do protivládních protestů v roce 2019 a upozornili na sebe použitím vlajek Českého království. O této aktivitě informovala některá média, například britský server Royal Central.[12]

V roce 2017 byl založen Spolek pro obnovu Českého království se sídlem v obci Pohleď. Jeho starostou je politik Jindřich Holub.

V noci na 24. září 2021 monarchisté promítali na zdi Pražského hradu nápis „Monarchie, ne anarchie“. Kvůli vypátrání zdroje promítání byl vyslán i policejní vrtulník. K akci se následně přihlásil Český královský institut s cílem zviditelnit monarchistické myšlenky.[13]

V říjnu 2018, ke stému výročí nastolení republiky roku 1918, se uskutečnil průzkum veřejného mínění, podle kterého by monarchii před republikou dalo přednost 13 % obyvatel.[14] V srpnu 2021 provedla agentura Median průzkum veřejného mínění, který se také věnuje otázce obnovení monarchie. Podle průzkumu by 13 % respondentů podpořilo změnu státního uspořádání na parlamentní monarchii (v nejmladší věkové kategorii 18–24 let to je až 18 %). Obsazování funkce hlavy státu na základě dědičného nároku by akceptovalo 38 % lidí (převážně lidé s vyšším vzděláním). Pokud by došlo k obnovení monarchie, 47 % lidí by preferovalo pokračování dynastie navazující na poslední české panovníky (rod Habsbursko-Lotrinský, ale přesto by si jenom 20 % lidí přálo jejich návrat do českého politického dění), 32 % novou dynastii vybranou referendem a 11 % novou dynastii vybranou parlamentem.[15]

Podpora monarchie

editovat

Seznam monarchistů ve světě

editovat
Tento seznam je neúplný; můžete ho pomoci rozšířit.

Následující seznam ukazuje míru podpory v jednotlivých státech pro obnovení dříve zrušených monarchií.

Pořadí Stát Podporovatelů % z obyvatelstva
státu 		Rok Zdroj
1 Maďarsko  Maďarsko 4 495 580 46 % 2021 [16]
2 Chorvatsko  Chorvatsko 1 696 326 41 % 2019 [17]
3 Srbsko  Srbsko 1 615 000 39,7 % 2013 [18]
4 Rumunsko  Rumunsko 4 123 980 37 % 2016 [19]
5 Albánie  Albánie 1 389 275 33 % 1997 [20]
6 Gruzie  Gruzie 560 000 30 % 2017 [21]
7 Rusko  Rusko 31 781 959 28 % 2017 [22]
8 Havaj  Havaj 355 123 25 % 2008 [23]
9 Írán  Írán 18 390 512 22 % 2022 [24]
10 Rakousko  Rakousko 1 754 600 20 % 2018 [25]
11 Německo  Německo 15 646 310 19 % 2013 [26]
12 Francie  Francie 11 053 890 17 % 2016 [27]
13 Itálie  Itálie 12 000 000 15 % 2018 [28]
15 Řecko  Řecko 1 342 046 14 % 2007 [29]
16 Brazílie  Brazílie 31 236 957 13 % 2017 [30]
17 Česko  Česko 1 379 423 13 % 2021 [14][15]
18 Barbados  Barbados 500 000 12 % 2021 [31]
19 Portugalsko  Portugalsko 1 148 000 11 % 2010 [32]
20 Mexiko  Mexiko 6 500 000 5 % 2019 [33]
21 USA  USA 1 493 000 0,5 % 2021 [34]

Významní monarchisté

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam monarchistů.

Významné osobností veřejného života, které obhajovaly monarchii nebo jsou monarchisté:

Umění a zábava

editovat

Duchovenstvo

editovat

Filozofie

editovat

Politika

editovat

Monarchistické politické strany a hnutí ve světě

editovat
Tento seznam je neúplný; můžete ho pomoci rozšířit.

Následující seznam ukazuje politické strany a politické hnutí, které mají monarchistický program.

Afghánská islámská republika  Afghánská islámská republika

Albánie  Albánie

Bulharsko  Bulharsko

Burundi  Burundi

Česko  Česko

Francie  Francie

Gruzie  Gruzie

Itálie  Itálie

Írán  Írán

Japonsko  Japonsko

Kambodža  Kambodža

Nepál  Nepál

Německo  Německo

Nizozemsko  Nizozemsko

Polsko  Polsko

Portugalsko  Portugalsko

Rakousko  Rakousko

Rumunsko  Rumunsko

Rusko  Rusko

Řecko  Řecko

Srbsko  Srbsko

Španělsko  Španělsko

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Monarchism na anglické Wikipedii.

  1. ↑ The Sumerian King List [online]. [cit. 2022-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-11-10. 
  2. ↑ The Sumerian king list: translation. etcsl.orinst.ox.ac.uk [online]. [cit. 2022-09-17]. Dostupné online. 
  3. ↑ EDITORS, History com. Enlightenment. HISTORY [online]. [cit. 2022-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ A beginner's guide to the Age of Enlightenment (article). Khan Academy [online]. [cit. 2022-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ WASSERMAN, Janek. Středoevropské dějiny. [s.l.]: [s.n.], 2014. Dostupné online. DOI 10.1017/S0008938914000636. 
  6. ↑ a b Monarchism. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) Page Version ID: 1088954001. 
  7. ↑ BOGDANOR, Vernon. Comment: In the monarchy debate the Guardian is wrong. the Guardian [online]. 2000-12-06 [cit. 2022-09-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ ORWELL, George. Spring 1944 Partisan Review. [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. 
  9. ↑ Nepraktická výzva. Babylon [online]. 2018-01-04 [cit. 2019-08-28]. Dostupné online. 
  10. ↑ BARTLOVÁ, Milena. Slavit narození Karla IV. je nebezpečná hloupost. A2larm [online]. 2019-02-17 [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  11. ↑ Zrušme prezidenty. www.zrusmeprezidenty.cz [online]. [cit. 2022-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-03. 
  12. ↑ AANMOEN, Oskar. Bohemian royalists heavily involved in ongoing protests in the Czech Republic. Royal Central [online]. 2019-06-25 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. 
  13. ↑ Na Pražském hradě se objevil obří světelný nápis! Případ řeší policie. Blesk.cz [online]. [cit. 2021-09-28]. Dostupné online. 
  14. ↑ a b Průzkum ke 100 rokům od vzniku Československa: kdyby se monarchie nerozpadla, měli bychom se lépe nebo stejně. iROZHLAS. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. 
  15. ↑ a b Názory, postoje a znalosti obyvatel ČR – srpen 2021 [online]. Median, 2021-08 [cit. 2021-10-06]. Dostupné online. 
  16. ↑ Győztek a Habsburgok: az Azonnali olvasóinak 46 százaléka újra királyságot szeretne. https://azonnali.hu/ [online]. 2021-05-17 [cit. 2021-06-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-06-19. (maďarsky) 
  17. ↑ THOMAS, Mark. Two-fifths of Croatians want a return to the monarchy. www.thedubrovniktimes.com. Dostupné online [cit. 11 August 2019]. 
  18. ↑ 39 percent of Serbians in favor of monarchy, poll shows. B92.net [online]. [cit. 2023-02-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ MARICA, Irina. How popular is the monarchy restoration idea in Romania?. www.romania-insider.com. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. 
  20. ↑ Albanien, 29. Juni 1997 : Staatsform -- [in German]. www.sudd.ch. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (německy) 
  21. ↑ Georgia: Five-Year-Old Prince Prepares to Reign. Eurasianet. Dostupné online [cit. 2023-02-16]. (anglicky) 
  22. ↑ SINELSCHIKOVA, Yekaterina. Will Russia ever revert back to a monarchy?. Russia Beyond. 14 April 2017. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. 
  23. ↑ SINELSCHIKOVA, Yekaterina. Queen of Hawaii demands independence from 'US occupiers. The Telegraph. 30 June 2018. Dostupné online [cit. 23 March 2019]. 
  24. ↑ IRANIANS’ ATTITUDES TOWARD POLITICAL SYSTEMS: A 2022 SURVEY REPORT [online]. GAMAAN [cit. 2023-02-16]. Dostupné online. 
  25. ↑ A century after Austrian-Hungarian Empire's fall, some nostalgic for monarchy. EFE. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (anglicky) 
  26. ↑ Restored monarchy gains young Germans' support. The Local. 25 April 2013. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. 
  27. ↑ BREAKINGWEB. Les Français et la Monarchie. BVA Group [online]. 2016-08-29 [cit. 2023-07-03]. Dostupné online. (francouzsky) 
  28. ↑ Emanule Filiberto: "Politici? Sono dei parac***"". Occhio, il Savoia vuole fare il re. www.liberoquotidiano.it. Dostupné online [cit. 3 December 2018]. (italsky) 
  29. ↑ Το ΒΗΜΑ onLine - ΠΟΛΙΤΙΚΑ. tovima.dolnet.gr. 25 April 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. (greek) 
  30. ↑ [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. 
  31. ↑ TODAY, Barbados. Survey shows support for republic. Barbados Today [online]. 2021-12-21 [cit. 2023-02-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ Portugueses optam com clareza pela república. www.dn.pt [online]. [cit. 2023-02-16]. Dostupné online. (portugalsky) 
  33. ↑ Partido Imperialista busca convertirse en partido político. SDPnoticias. Dostupné online [cit. 20 March 2019]. (španělsky) 
  34. ↑ The Economist/YouGov Poll April 10 - 13, 2021 - 1500 U.S. Adult Citizens [online]. YouGov [cit. 2023-02-16]. Kapitola American Monarchy a Good Thing. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Monarchismus&oldid=24484145“