Ratufa

rod velkých veverek

Ratufa (Ratufa) je rod velkých veverek žijící v tropických oblastech Asie od jižní Indii až po Indonésii. Většina druhů je ohrožena především úbytkem přirozeného životního prostředí a je zařazena mezi zranitelné.

Jak číst taxoboxRatufa
alternativní popis obrázku chybí
ratufa obrovská
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádhlodavci (Rodentia)
Čeleďveverkovití (Sciuridae)
PodčeleďRatufinae
Moore, 1959
Rodratufa (Ratufa)
Gray, 1867
Druhy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žijí v tropických pralesích a v světlých tropických lesích v korunách stromů. Zde si také ve větvích staví hnízdo nebo využívají dutiny stromů. Živí se ovocem, ořechy, kůrou stromů a hmyzem.

Výskyt

editovat

Ratufy žijí v jižní a jihovýchodní Asii od Indie přes Srí Lanku, Thajsko, Vietnam, Malajsii po indonéské ostrovy Sumatra a Jáva.

Žijí v tropických deštných pralesích a v světlých tropických lesích v korunách stromů.

Taxonomie

editovat

Rod Ratufa zahrnuje čtyři druhy:

Jde o výrazně zbarvené větší veverky. Délka těla se pohybuje od 250 do 450 mm, ocas je stejně dlouhý jako tělo nebo i delší.[5] Váží obvykle 1,5–2 kg, ale někdy i 3 kg.

Barva jejich srsti je různá. Některé jsou shora leskle černé, na břiše pak světle žlutohnědé. Jiné mají horní část těla jasně červenou, další tmavě hnědou až šedou;[5] spodní partie jsou béžové až do bíla. Některé mají navíc světlé pruhy nebo skvrny.

Uši jsou krátké a kulaté, u ratufy černoprsté (Ratufa macroura) navíc s chomáčky chlupů na konci. Tlapy mají širší přizpůsobené k dobrému pohybu ve větvích. Jsou vybavené mohutnými drápy. Samice mají tři páry bradavek.

Způsob života

editovat
 
Ratufa uzdičková

Některé ratufy žijí samostatně, jiné se sdružují do párů.[5] Skrývají se mezi listy stromů a i celkově se chovají velmi obezřetně. Při vyplašení nebo ohrožení vydávají pronikavé krátké zvuky. V klidu občas mručí.

Ratufy žijí celý život v korunách stromů. Na zem sestupují jen při pronásledování jiných veverek nebo při námluvách.[5] Ve větvích se velmi dobře pohybují; dovedou skákat až 6 m. Jako úkryt využívají dutin ve stromech. V období rozmnožování si staví velké kulovité hnízdo ve větvích. V něm také rodí a vychovávají mláďata.

Potrava

editovat

Živí se ovocem, ořechy, kůrou některých stromů a hmyzem. Někdy vybírají i ptačí hnízda.

Při konzumaci potravy nesedí jako ostatní menší veverky s ocasem nad tělem; místo toho balancují na zadních nohách a ocasem udržují rovnováhu.[5] Přitom jim velmi krátký a široký palec na předních nohách pomáhá v přidržování potravy.

Rozmnožování

editovat

Rodí obvykle 1–3 mláďata, která váží kolem 77 g. U ratufy černoprsté (Ratufa macroura) byla zjištěna doba březosti 28 dní, u ratufy uzdičkové (Ratufa bicolor) 28–35 dní. Mláďata kojí 8–10 týdnů. U ratufy uzdičkové bylo pozorováno více vrhů do roka (první v dubnu až květnu, druhý v srpnu až září); u jiných se to předpokládá.[5]

Nejvyšší doložený věk 20 let byla zjištěn u ratufy obrovské chované v zajetí.[5]

Stupeň ohrožení

editovat

Kromě ratufy obrovské jsou všechny druhy ohroženy především úbytkem přirozeného životního prostředí a jsou zařazeny mezi zranitelné druhy.[1][2][4] Někde jsou také loveny pro maso.

Reference

editovat
  1. a b DUCKWORTH, J. W., et al. Ratufa affinis [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b WALSTON, J.; DUCKWORTH, J. W.; MOLUR, S. Ratufa bicolor [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  3. RAJAMANI, N.; MOLUR, S.; NAMEER, P. O. Ratufa indica [online]. IUCN, 2010 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b JOSHUA, J.; GOONATILAKE, de A.; MOLUR, S. Ratufa macroura [online]. IUCN, 2008 [cit. 2012-08-16]. (IUCN Red List of Threatened Species. Version 2012.1). Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d e f g NOWAK, Ronald M. Walker's Mammals of the World. 6. vyd. Baltimore and London: Johns Hopkins University Press, 1999. 1921 s. Dostupné online. ISBN 0-8018-5789-9. Kapitola Giant Squirrels, s. 1274-75. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat