Praskavec

rod rostlin

Praskavec[1] (Psophocarpus), česky též psofokarpus, je rod rostlin řazený do čeledi bobovité (Fabaceae). Jsou to ovíjivé nebo poléhavé byliny, vyskytující se v počtu 10 druhů v tropické Africe a Asii. Praskavec ledencový (Psophocarpus tetragonolobus) je v tropech celého světa pěstován jako luštěnina, zelenina a pro jedlé hlízy.

Jak číst taxoboxPraskavec
alternativní popis obrázku chybí
Praskavec ledencový
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádbobotvaré (Fabales)
Čeleďbobovité (Fabaceae)
TribusPhaseoleae
Rodpraskavec (Psophocarpus)
Neck. ex DC., 1825
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Plody psofokarpu

Praskavce jsou poléhavé nebo ovíjivé byliny. Pouze výjimečně rostou vzpřímeně. Postranní kořeny dužnatějí v kořenové hlízy. Listy jsou složené ze 3 lístků. Květy jsou buď samostatné nebo uspořádané v úžlabních hroznech. Koruna je růžovofialová až fialová, delší než kalich. Tyčinek je 10. Semeník je krátce stopkatý a obsahuje 3 až 21 vajíček. Plodem je podlouhlý, na 4 hranách křídlatý lusk s přehrádkami mezi semeny.[2]

Rozšíření

editovat

Rod praskavec zahrnuje asi 10 druhů.[2] Je rozšířen v tropické jižní Asii a v Africe.[3]

Zástupci

editovat

Význam

editovat

Ze všech druhů praskavce má největší význam praskavec ledencový (Psophocarpus tetragonolobus), ve větším množství pěstovaný zejména v jihovýchodní Asii a na Papui Nové Guineji.[4] Jedlá semena jsou velmi výživná, mají vysoký obsah bílkovin (33 %) a tuků (16 %). Hlízy jsou výživnější než brambory, jako zelenina jsou však využitelné i ostatní části rostliny. Obdobné využití má i méně rozšířený Psophocarpus palustris.[3]

Reference

editovat
  1. SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3. 
  2. a b Flora of China: Psophocarpus [online]. Dostupné online. 
  3. a b VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6. 
  4. VAUGHAN, J.G.; GEISSLER, C.A. The New Oxford Book of Food Plants. [s.l.]: Oxford University Press, 2009. ISBN 978-0-19-954946-7. 

Externí odkazy

editovat