Wikipedie

Pompeo Batoni

italský malíř

Pompeo Girolamo Batoni (25. ledna 1708 Lucca – 4. února 1787 Řím) byl italský malíř, který ve svých portrétních dílech a ve svých četných alegorických a mytologických obrazech vykazoval solidní technické znalosti.

Pompeo Girolamo Batoni
Pompeo Girolamo Batoni, autoportrét
Pompeo Girolamo Batoni, autoportrét
Narození25. ledna 1708
Itálie, Lucca
Úmrtí4. února 1787 (ve věku 79 let)
Řím
Místo pohřbeníbazilika Santa Maria degli Angeli e dei Martiri
Národnostitalská
Manžel(ka)Caterina Setti, Lucia Fattori
Znám jakomalíř
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Portrét Marie Anny Josefy Habsburské, královny portugalské
Diana a Kupido, 1761, olej na plátně, Metropolitní muzeum umění, New York
Sňatek Kupida a Psyché

Životopis

editovat

Pompeo Batoni se narodil v italském městě Lucca jako syn zlatníka Paolino Batoni. V roce 1727 odešel do Říma a stal se žákem Agostina Masucciho, Sebastiana Concy a/nebo Francesca Ferdinandiho. Batoni vděčí za svou první samostatnou zakázku deštivému počasí, které zasáhlo Řím v dubnu roku 1732. Při hledání úkrytu před náhlou bouří se hrabě Forte Gabrielli di Gubbio ukryl pod portikem Palazzo dei Conservatori na Kapitolu. Zde se šlechtic setkal s mladým umělcem, který kreslil starověké reliéfy a obrazy palácového schodiště. Gabrielli ohromený jeho dovedností a čistotou designu požádal Batoniho, aby mu ukázal některá svá díla, a když byl uveden do malířova studia, byl tak nadšený jeho talentem, že mu nabídl zakázku na nový oltářní obraz v rodinné kapli v kostele sv. Řehoře Velikého na Celiu. Obraz Madona na trůnu s dítětem a čtyřmi světci a blahoslavenými z rodu Gabrielli pochází z let 1732–33, jeho druhá verze z roku 1736 je nyní v majetku Gallerie dell'Accademia v Benátkách.[1] Obraz si získal všeobecný obdiv a počátkem roku 1740 začal Batoni dostávat další zakázky. Jeho slavný obraz Extáze svaté Kateřiny ze Sieny z roku 1743[2] ilustruje jeho umělecké zdokonalování pozdě barokního stylu. Dalším mistrovským dílem je Pád Šimona kouzelníka,[3] který byl původně určen pro vatikánskou baziliku Sv. Petra. Batoni se stal vysoce módním malířem v Římě, zejména po odchodu jeho velkého rivala neoklasicisty Antona Raphaela Mengse do Španělska v roce 1761. V roce 1741 se stal členem Cechu svatého Lukáše.

Stal se velmi populárním také u anglických mladíků cestujících přes Řím na jejich Grand Tour, kavalírské cestě.[4][5] S potěšením se nechávali portrétovat v prostředí starověkých ruin a před uměleckými díly. Existují záznamy o více než 200 portrétech Batoniho při příležitosti návštěvy britských patronů.[6] Tyto „Grand Tour“ portréty Batoniho se rozšířily v britských soukromých sbírkách, čímž byla zajištěna popularita žánru ve Spojeném království, kde se Sir Joshua Reynold stal jeho hlavním propagátorem. V roce 1760 si malíř Benjamin West při návštěvě Říma stěžoval, že italští umělci „nemluvili o ničem jiném, nedívali se na nic jiného než na díla Pompea Batoniho“.[7] V roce 1769 získal zakázku na dvojportrét císaře Josefa II. a jeho bratra Pietra Leopolda I. (tehdy velkovévody Toskánského, později císaře Svaté říše římské Leopolda II.).[8] Touto zakázkou si zajistil oblibu u rakouské šlechty. Maloval také papeže Klementa XIII. a papeže Pia VI.[9] Je také možné, že maloval části krajin pro Hendrika Franse van Linta.[10] Podle některých, ještě než v roce 1787 zemřel v Římě, odkázal svou paletu a štětce Jacques-Louis Davidovi, ke kterému choval velký obdiv pro jeho obraz Přísaha Horatiů.

Od roku 1759 bydlel Batoni ve velkém domě na Via Bocca di Leone v Římě, kde měl ateliér, výstavní místnosti a akademii kreslení. Byl ženatý dvakrát, v roce 1729 se oženil s Caterinou Setti (zemřela roku 1742) a v roce 1747 si vzal Luciu Fattori s níž měl dvanáct dětí; tři z jeho synů pracovali v jeho ateliéru. Jeho pozdní roky byly poznamenány zhoršujícím se zdravím; zemřel v Římě v roce 1787 ve věku 79 let a byl pohřben ve své farnosti v bazilice San Lorenzo in Lucina. Vykonavateli Batoniho poslední vůle byli kardinál Filippo Carandini a James Byrnes, skotský starožitník. Bohužel se ukázalo, že majetek je v insolvenci a jeho vdova musela požádat velkovévodu Toskánského, pozdějšího císaře Leopolda II., kterého Batoni namaloval v roce 1769, o finanční pomoc, za niž nabízela vyměnit nedokončený autoportrét jejího manžela (dnes v galerii Uffizi ve Florencii).

Kariéra

editovat

Velký počet zahraničních návštěvníků, kteří cestovali po Itálii a zastavili se v Římě na své „Grand Tour“ (kavalírské cestě), přiměl umělce, aby se specializoval na portréty. Batoni získal mezinárodní slávu hlavně díky svým zákazníkům, převážně Britům vznešeného původu, které maloval s italskou krajinou v pozadí. Takové „Grand Tour“ portréty Batoniho se ocitly v britských soukromých sbírkách, čímž se zajistila popularita žánru ve Velké Británii. O jednu generaci později se Sir Joshua Reynolds ujal této tradice a stal se předním anglickým portrétním malířem. Ačkoli Batoni byl považován za nejlepšího italského malíře své doby, současné kroniky zmiňují jeho soupeření s malířem Antonem Raphaelem Mengsem.

Kromě uměnímilovné šlechty zobrazoval Batoni i panovníky Polska, Portugalska a Pruska, císaře Svaté říše římské Josefa II. a Leopolda II., (což mu vyneslo image malíře vznešené společnosti). Maloval papeže Benedikta XIV, Klementa XIII. a Pia VI, Charlese Theodore, bavorského kurfiřta, a mnoho dalších. Rovněž dostal mnoho zakázek na oltářní obrazy pro italské kostely (Řím, Brescia, Lucca, Parma atd.) a také na obrazy s mytologickými či alegorickými náměty.

Batoni se inspiroval a do své práce začlenil prvky klasického starověku, francouzského rokoka, boloňského klasicismu a stylu umělců jako byl Nicolas Poussin, Claude Lorrain a zejména Raffael Santi. Jako umělec je Pompeo Batoni považován za předchůdce neoklasicismu.

Batoni se stal vysoce módním malířem v Římě, zejména po odchodu jeho rivala neoklasicisty Antona Raphaela Mengse, který odešel v roce 1761 do Španělska. Batoni zaujal Johanna Joachima Winckelmanna, který stejně jako Batoni dával přednost klasicismu malířů z minulých století, jako byli Rafael a Poussin před prací tehdejších módních benátských malířů. V komentáři historici umění Boni a de Rossi napsali o Batonim a Mengsovi (dalším prominentním římském malíři druhé poloviny 18. stol), že „...Mengs byl více filosofem než malířem ... (Batoni) byl více malířem než filozofem.“[11] Velmi žádané byly portréty osob projíždějících Římem,[12][13] kteří se s oblibou nechávali portrétovat uprostřed starověkých ruin či před uměleckými díly. Existují záznamy o více než 200 portrétech, které Batoni vytvořil během návštěvy britských patronů.[6]

 
Kamenná busta na jeho rodném domě

Kritika a výstavy

editovat

Pompeo Batoni patřil k nejslavnějším italským malířům své doby a mezi jeho patrony a sběratele patřili králové a šlechtici z celé Evropy. Jeho sláva a reputace v průběhu 19. století klesala, ve 20. století mu věnovali svou pozornost umělečtí kritici a znovu tak oživili jeho slávu. Byli mezi nimi například německý kritik Ernst Emmerling, Angličané John Steegman a Benedict Nicolson, italský kritik Belli Barsali nebo Američané Anthony M. Clark a Edgar Peters Bowron.

První výstava věnovaná Pompeo Batonimu se konala v jeho rodném městě Lucca v roce 1967, poté byly v roce 1982 uspořádány další dvě výstavy v Londýně a New Yorku, výstavu mu uspořádaly Museum of Fine Arts v Houstonu, Národní galerie v Londýně, a v letech 2007–2008 měl druhou výstavu ve vévodském paláci v rodné Lucce.

Vliv

editovat

Jeho studio prý navštěvoval italský malíř Vincenzo Camuccini, také Angelo Banchero ze Sestri Ponente, Benigno Bossi z Arcisate, Paolo Girolamo Brusco z Janova, Antonio Cavallucci ze Sermonety, Marco Cavicchia z Arpina, Adamo Chiusole, Antonio Concioli z Pergoly, Domenico Corviice z Mantovy, Felice Giani ze San Sebastiano Curone, Gregorio Giusti z Pistoie.[14] Mezi jeho žáky patřili Gaspare Landi z Piacenzy, Nicola Antonio Monti z Ascoli Piceno, Giuseppe Pirovani z Pavie, Pasquale Ciaramponi z Treie a Carlo Giuseppe Ratti ze Savony.[15] Mezi jeho významné následovníky patří americký portrétista Henry Benbridge z Filadelfie, Maria Cosway z Florencie, Ivan Petrovič Martos, ukrajinský sochař a učitel umění z Poltavy, Johann Gottlieb Puhlmann ze Zieka a dánský sochař Johannes Wiedewelt z Kodaně.

Portréty významných osobností

editovat

Alegorie a mytologie

editovat

Jiné obrazy

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pompeo Batoni na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Gallerie dell'Accademia, Benátky. Sala XVIII [online]. [cit. 2018-06-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-07. (anglicky) 
  2. ↑ Ecstasy of Saint Catherine of Siena - v Museo di Villa Guinigi v Lucce [online]. Wga.hu [cit. 2012-07-20]. [http: //www.wga.hu/html/b/batoni/extasy. html Dostupné online]. (anglicky) 
  3. ↑ Pád Šimona kouzelníka (1750) v Clevelandském muzeu umění. www.clevelandart.org [online]. [cit. 2019-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-05-12.  ArtistLetter = B & recNo = 63 Archivováno 12. 5. 2007 na Wayback Machine.
  4. ↑ Portrait of John Talbot [online]. Getty.edu, 2009-05-07 [cit. 2012-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-02. (anglicky) 
  5. ↑ Portrait of John Wodehouse [online]. Oberlin.edu [cit. 2012-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-01-06. (anglicky) 
  6. ↑ a b Christiansen 1982, s. 39-41.
  7. ↑ Christiansen 1982, s. 40.
  8. ↑ Portrét císaře Josefa a jeho bratra, velkovévody Leopolda, v Římě. www.khm.at [online]. [cit. 2019-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-10. 
  9. ↑ Portrait of Pius VI [online]. Mv.vatican.va [cit. 2012-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Hendrik Frans van Lint, called le Studio (Antwerp 1684 - Rome 1763), Krajina s vodním mlýnem a tančícími postavami. (Svatba Izáka s Rebekou) Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine. v Gallerii Canesso
  11. ↑ Memorie na servi alla storia della romana Accademia di San Luca Melchiorre Missirini, strana 221.
  12. ↑ Portrét John Talbot [online]. Getty.edu, 2009-05-07 [cit. 2012-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-12-19. (anglicky) 
  13. ↑ Portrét Johna Wodehouse [online]. Oberlin.edu [cit. 2012-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-01-06. (anglicky) 
  14. ↑ Guida di Pistoia per gli amanti delle belle arti con notizie By Francesco Tolomei, str. 178.
  15. ↑ Le belle arti, Volumes 1-2, by Giovanni Battista Gennaro Grossi, str. 196.

Literatura

editovat
  • E. Peters Bowron and P. Kerber, Pompeo Batoni, Prince of Painters in Eighteenth-Century Rome (2008)
  • CHRISTIANSEN, Keith, 1982. European Paintings; Notable Acquisitions. New York: Metropolitní muzeum umění. 
  • CLARK, Antony M., 1985. Pompeo Batoni. Oxford: Phaidon Press. ISBN 0-7148-2341-4. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Pompeo_Batoni&oldid=24266949“