Wikipedie

Philomena Franz

Německá Romka ze skupiny Sinti, která byla za války odvlečena do Auschwitzu a dalších koncentračních táborů. Své útrapy popsala v autobiografii, dále je autorkou pohádek, poezie, úvah a skic. Hodně se věnovala práci s mládeží v souvi

Philomena Franz ( 21. července 1922 Biberach an der Riß – 28. prosince 2022 Rösrath, Bergisch Gladbach), rozená Köhlerová byla německá Sintisa. Lze ji zařadit mezi první romské spisovatelky. Je známa svou osobní výpovědí o romském holokaustu (kniha Mezi láskou a nenávistí). Napsala i sbírky poezie, dva svazky úvah a skic, ale především knihy romských pohádek. Snažila se vyvracet předsudky o Romech a připomínala jejich genocidu během druhé světové války. Za šíření romské historie a identity i předávání svých zkušenosti dalším generacím byla několikrát oceněna.[1]

Philomena Franz
Rodné jménoPhilomena Köhler
Narození21. července 1922
Biberach an der Riß
Úmrtí28. prosince 2022 (ve věku 100 let)
Rösrath
Místo pohřbeníWestfriedhof
NárodnostSintové
Povoláníspisovatelka, odbojářka a svědek doby
OceněníKříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo (1995)
Záslužný řád Severního Porýní-Vestfálska (2013)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Životopis

editovat

Philomena Franz se narodila jako jedno z osmi dětí do známé hudebnické rodiny, která vedla po staletí kočovný život ve Švábsku. Její dědeček Johannes Haag i otec Johann Köhler hráli na různé hudební nástroje. Především to byli violoncellisté. Johannes Haag patřil ke dvorním hudebníkům württembergského panovníka.

Rodina cestovala jako divadelní a hudební skupina a setkávala se s přáteli ve Württembersku, v Heilbronnu, ve Stuttgartu, Ulmu nebo v Hechingenu. Dětství prožívala šťastné, ale po nástupu nacistů k moci (1933) si začala uvědomovat perzekuci stejně jako další němečtí Romové. Byli ponižováni měřením těla, tloušťky vlasů nebo délky nosu. Tyto antropometrické údaje měly patřit ke znakům její rasy.[2] S ohledem na svůj původ musel v roce 1938 opustit dívčí střední školu ve Stuttgartu.[3]

V říjnu roku 1939 vstoupil v platnost výnos o trvalém zadržení „cikánů“ na místě a všichni němečtí Sintové a Romové byli registrováni a nemohli opustit své bydliště.[4] V sedmnácti letech pracovala v továrně na výrobu lékařských nástrojů HAGA. Pracovní prostředí plné chemických výparů ji působilo zdravotní problémy. Přímo z práce byla odvezena do vězení ve Stuttgartu. Záhy byla deportována do koncentračního tábora Osvětim, kde pracovala v kamenolomu. Následoval koncentrační tábor Ravensbrück a práce v továrně na výbušniny. Pokusila se o útěk, ale během několika dní byla chycena. Z  Ravensbrücku byla převezena do Oranienburgu a záhy zpět do Osvětimi. Na sklonku války se pokusila opět o útěk, tentokrát úspěšně.[5] Její rodiče, blízcí příbuzní a pět jejích sourozenců bylo zavražděno v rámci Porajmosu.

Po válce pokračovala v rodinné hudební tradici se svým manželem Oskarem Franzem[6] a přeživším bratrem, který byl jazzovým houslistou. Hudební skupina „Sinti“ vystupovala například pro důstojníky amerických okupačních sil v Ansbachu a v Tübingenu. Až do roku 1954 žili s manželem „na cestách“. Manžel obchodoval s oděvními látkami a později starožitnostmi. Bojovala o odškodnění, které bylo Německem přiznáno sintským a romským obětem holokaustu až v osmdesátých letech 20. století. Následkem nacistického trýznění se u ní objevily psychické problémy. S manželem vychovali pět dětí. Po jeho smrti v roce 1975 se jí psychické problémy zhoršily.[3]

Během svého života se snažila připomínat a předávat zážitky z přežité genocidy dalším generacím. Přála si, aby válečné události nebyly zapomenuty. Ve školách, na univerzitách i médiích předčítala ze své tvorby a hovořila hlavně s mládeží o předsudcích, nepřátelství a toleranci. Snažila se pomoci německé společnosti vyrovnat se se svou minulostí. Motivací pro ni byly mimo jiné i zkušenosti nejstaršího syna, který byl počátkem šedesátých let 20. století šikanován ve škole.

Nějaký čas bydlela v Bergisch Gladbachu, a proto získala v roce 2021 čestné občanství města. V posledních letech svého života se přestěhovala do Rösrathu. Zemřela 28. prosince 2022. Byla pohřbena 9. ledna 2023 v kolínském Westfriedhofu .

Tvorba

editovat

První knihu vydala v roce 1982 pod názvem Gypsy Tales . Již několikrát vydaná knížka pro děti obsahuje nejen pohádky, ale autorka se zde snaží přiblížit zvyky a obyčeje „Cikánů“.[6]

Její druhá kniha Zwischen Liebe und Hass (Mezi láskou a nenávistí) je napsána jako autobiografie. Své vzpomínky nejen na válečné období doplnila třemi autorskými pohádkami. Do knihy byl zařazen historický komentář Wolfganga Benze.

„ Přeji si z celého srdce, aby tato knížka přispěla k tomu, aby se zabránilo zopakování událostí, které jsou u nás v Německu nazývány „minulostí“. Pravda je bolestná, ale jen s ní můžeme budovat své štěstí.“ “

V českém překladu knihu vydalo nakladatelství Kher pod názvem Žít bez hořkosti v roce 2021.[7]

Napsala také sbírku poezie a byly vydány dva svazky drobných úvah a skic.

Společně s novinářem Michaelem Albusem vydala v roce 1988 knihu vzpomínek Die Liebe hat den Tod besiegt (Láska zvítězila nad smrtí), která byla doplněna citacemi z dobových dokumentů (faktografickými údaji) a fotografiemi.

Romanistka Julia Blandfortová zdůraznila důležitost dobových svědkyní německých Sintů ( Philomeny Franz a Otty Rosenberga) i Ceiji Stojky, kteří svými vzpomínkami apelovali na většinovou společnost, aby uznala genocidu evropských Romů. Germanistka Marianne C. Zwickerová považovala obě ženy za průkopnice romské literatury s autobiografickými texty o holocaustu, jejichž tvorba byla významná pro rozvoj romské identity.

V lednu 2015 byla jednou z devatenácti přeživších koncentrační tábor Osvětim a jejich příspěvky byly zahrnuty do titulní zprávy Poslední svědci v týdeníku Der Spiegel .

Dílo

editovat
  • Cikánské pohádky, Europa-Union-Verlag, Bonn 1982. .
  • Mezi láskou a nenávistí, Cikánský život. Herder, Freiburg im Breisgau 1985, a další vydání
  • Nosíme-li v srdci větvičku květin, vždy na ní usedne zpěvný ptáček. Books on Demand, Norderstedt, 2012.
  • Klíčová slova, Books on Demand, Norderstedt 2016.
  • Jak běží mraky, Gabriele Schäfer Verlag, Herne 2017.

Ocenění

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Philomena Franz na německé Wikipedii.

  1. ↑ Autobiografie 99leté přeživší romského holokastu vychází v českém překladu. I s unikátní rozhovorem. iROZHLAS [online]. 2021-08-17 [cit. 2024-10-28]. Dostupné online. 
  2. ↑ ZDAŘILOVÁ, Eva. Philomena Franz. Romano džaniben, časopis romistických studií. Roč. 2005, čís. 2, s. 16–24. Dostupné online. ISSN 1210-8545. 
  3. ↑ a b Jugenderfahrungen der Auschwitz-Überlebenden Philomena Franz geborene Köhler. Nürtinger NS-Opfer [online]. [cit. 2024-10-26]. Dostupné online. (německy) 
  4. ↑ Soupis cikánů (2. 8. 1942) | Holocaust. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2024-10-26]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b JANDÁKOVÁ, Lenka. Zemřela Philomena Franz, německá Sintka, jedna z posledních přeživších holokaustu. Romea.cz - Vše o Romech na jednom místě [online]. 2022-12-30 [cit. 2024-10-26]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b Philomena Franz. www.romarchive.eu [online]. [cit. 2024-10-28]. Dostupné online. 
  7. ↑ Zemřela Philomena Franz, jedna z posledních přeživších holokaustu. Dvojka [online]. 2022-12-31 [cit. 2024-10-26]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • Michael Albus: Philomena Franz zvítězila nad smrtí. Düsseldorf 1988, ISBN 3-491-79288-6
  • Marianne C. Zwicker (2009): 'Creating Places': The Claiming of Space in Writing by Philomena Franz In: dies: Journeys into Memory: Romská identita a holocaust v autobiografickém psaní německých a rakouských Romů. University of Edinburgh (PhD práce) s. 28-61

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Philomena_Franz&oldid=24350518“