Trest odnětí svobody
Trest odnětí svobody je jedním z druhu trestů, který je ukládán soudem pachateli za spáchaný trestný čin. Český trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) rozlišuje čtyři typy trestů odnětí svobody:
- nepodmíněný trest odnětí svobody,
- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody,
- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem,
- výjimečný trest.[1]
Trestní zákoník dovoluje uložit trest odnětí svobody za všechny trestné činy. Pro každý trestný čin je stanovena trestní sazba – o konečné výši trestu rozhoduje závažnost povahy trestného činu.[2]
V primárním důsledku omezuje tento druh trestu osobní svobodu jedince tím, že je uvězněn. Zároveň se dotýká i dalších jeho občanských práv.[3]
Alternativou k trestům odnětí svobody je ukládání alternativních trestů. Alternativním trestem v případě trestu odnětí svobody je takový trest, který nevede k odnětí svobody – v určitém ohledu tedy i podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.[4]
Účel udílení trestů
editovatTresty spolu s ochrannými opatřeními patří mezi trestní sankce, které dopomáhají státu zachovat mezi lidmi žádaný společenský pořádek.[5]
Systémem trestních sankcí se zabývá trestní právo hmotné. Při ukládání trestní sankce vychází soud ze dvou základních principů:
- nullum crimen sine lege (lat. žádný trestný čin bez zákona),
- nulla poena sine lege (lat. žádný trest bez zákona).[6]
Zároveň by trest měl být přiměřený k charakteru spáchaného trestnému činu, spravedlivý a odpovídající vymezení v zákonné normě.[7]
Ukládáním trestů se stát snaží:
- chránit společnost před společensky škodlivým jednáním,
- znemožnit odsouzenému pokračovat v páchání trestné činnosti,
- pozitivně ovlivnit pachatele trestného činu a vést jej ke své nápravě,
- působit na společnost jako formou prevence trestné činnosti.[8]
Smyslem trestu je vést pachatele trestné činnosti k prosociálnímu způsobu života – k tomu slouží multidisciplinární přístup k pachateli, na němž se podílejí různé vědní disciplíny (speciální pedagogika, sociální práce, psychologie, penologická diagnostika, právo aj.). Na základě takového přístupu je možné rozpoznat rizikové faktory a vlivy a konkrétní pachatelovy potřeby, které předcházely spáchání trestného činu. Práce s pachatelem poté představuje hledání a řešení příčiny trestné činnosti.[9]
„Trest by neměl být aktem msty, ale měli bychom usilovat o co nejefektivnější naplňování jeho funkce vyrovnávací, zejména však regulativní,“[10] říká Mgr. Kamila Meclová, generální ředitelka Vězeňské služby ČR v letech 1999–2005.
Vědecké výzkumy ale ukazují, že uvěznění nepomáhá snížit budoucí kriminální chování daných osob.[11]
Nástin vývoje trestu odnětí svobody na území ČR
editovatPrvní významnější záznamy o trestech s odnětím svobody (tedy o trestech vykonávaných ve věznicích) jsou známy už z Římské říše, kdy mělo vězení funkci dnešní vazby nebo místa výkonu trestu smrti.[12]
V době vrcholného středověku se uvěznění stalo v českých zemích alternativním trestem k fyzickým a hrdelním trestům (představovalo lidštější formu trestu). V době Koldínova zákoníku (z roku 1579) byl trest odnětí svobody už hojně využívaný a existovalo několik typů věznic – výběr věznice pro odsouzeného se zakládal nejen na míře provinění, ale i jeho společenském postavení.[13]
Osvícenství s sebou přineslo volání po lidštějším zacházení s vězni a po humanizaci trestání jako takového. Do popředí se dostala myšlenka výchovného působení na vězně a přiměřenosti trestu. Tyto úvahy ovlivnily i Josefa II., který ve Všeobecném zákoníku o zločinech a trestech zrušil právo útrpné a fyzické a hrdelní tresty. Trest uvěznění má sloužit k nápravě jedince.[14]
Do roku 1918, kdy vzniklo samostatné Československo, se podoba českého vězeňství řídila podobou vězeňství v Rakousko-Uhersku, jehož byly Čechy, Morava a Slezsko nedílnou součástí. Po roce 1918 procházelo české vězeňství proměnou, kdy se ve věznicích kladl důraz na osobní rozvoj vězňů. Druhá světová válka tento rozkvět zastavila.[15]
Po roce 1948 začal trest odnětí svobody sloužit i k eliminaci nepohodlných osob, kterých se politický režim v Československu (od roku 1960 v ČSSR) touto formou zbavoval. Mnoho politických vězňů bylo umístěno do táborů nucených prací, kde žili v nevyhovujících podmínkách a sloužili státu jako levná pracovní síla. Značná politizace vězeňství zbrzďovala jeho rozvoj až do roku 1989. Se vznikem samostatné České republiky se začaly rozvíjet první plány na zdemokratizování a zmodernizování českého vězeňství, které by stavělo na mezinárodních úmluvách v oblasti vězeňství.[16]
Charakteristika trestů odnětí svobody v ČR
editovatNepodmíněný trest odnětí svobody
editovatMaximální výše nepodmíněného trestu odnětí svobody je v České republice 20 let, a to za předpokladu, že se nejedná o mimořádné navýšení trestu, pachatele trestného činu pro užitek organizované zločinecké skupiny anebo výjimečný trest.[17]
U trestných činů, jejichž horní trestní hranice dosahuje výše max. 3 let, je možné uložit trest podmíněný (s přihlédnutím ke specifickým charakteristikám pachatele trestného činu).[18]
V roce 2014 bylo k nepodmíněnému trestu odsouzeno 9 568 osob.[19]
Výkon trestu se řídí zákonem o výkonu trestu odnětí svobody (zákon č. 169/1999 Sb.). Podle tohoto zákona probíhá výkon trestu ve věznici nebo ve zvláštním oddělení vazební věznice.[20] Soud rozhoduje nejen o umístění pachatele trestného činu do konkrétního typu věznice, ale i o jeho případném přeřazení v průběhu výkonu trestu.[21]
Věznice se dělí podle stupně zabezpečení na věznice:[22]
- s ostrahou,
- se zvýšenou ostrahou.
Zároveň jsou odděleni:[23]
- muži od žen,
- mladiství od dospělých,
- osoby recidivující a osoby s prvním trestem odnětí svobody,
- pachatelé úmyslných trestných činů a pachatelé trestných činů z nedbalosti,
- osoby trvale pracovně nezařaditelné,
- osoby s duševními poruchami nebo poruchami chování,
- osoby s uloženým ochranným léčením nebo zabezpečovací detencí,
- osoby velmi nebezpečné.
V průběhu výkonu trestu dohlíží nad vězněm Vězeňská služba České republiky.[24] Osoby ve výkonu trestu mají zákonem daná práva a povinnosti.[25] K vězni má být přistupováno tak, aby bylo zachováno jeho zdraví i jeho důstojnost osobnosti a aby se zamezilo negativnímu působení odnětí svobody na osobnost jedince.[26]
Obecná doporučení pro zacházení s vězni v průběhu výkonu trestu odnětí svobody jsou shrnuta v Evropských vězeňských pravidlech. Za základní pilíře práce ve věznicích je považováno: respektovat (lidská) práva vězňů, vytvořit ve věznici takové životní podmínky umožňující vězňům následné úspěšné začlenění do společnosti, spolupracovat s externími organizacemi, zajistit vězeňskému personálu kvalitní zázemí, realizovat státní správou pravidelné inspekce ve věznicích.[27]
Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody
editovatK podmíněnému odsouzení k trestu odnětí svobody přistupuje soud tehdy, pokud trest odnětí svobody udělený za spáchaný trestný čin nepřevyšuje 3 roky a soud je přesvědčen, že není třeba vykonání odnětí svobody pro to, aby pachatel trestného činu vedl řádný život. Při rozhodování se přihlíží k dosavadnímu životu pachatele, jeho osobě i k jeho životnímu a pracovnímu prostředí.[28] Soud může pachateli stanovit uhrazení finanční náhrady způsobené škody a také určitá omezení či povinnosti, jimiž pachatele směruje k vedení řádného života. Soud určí zkušební dobu, která se pohybuje v rozmezí 1 roku až 5 let.[29] Pokud během zkušební doby vedl podmíněně odsouzený řádný život, uzná soud, že se osvědčil, čímž se na podmíněně odsouzeného hledí, jako by nebyl odsouzen.[30]
V roce 2014 bylo k podmíněnému trestu odsouzeno 46 103 osob.[19]
Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem
editovatPodmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem ukládá soud tehdy, pokud je třeba na pachatele ve zkušební době více dohlížet a věnovat mu více péče a podpory.[31]
Soud určí zkušební dobu, která se pohybuje v rozmezí 1 roku až 5 let.[32] Pokud během zkušební doby vedl podmíněně odsouzený řádný život, uzná soud, že se osvědčil, čímž se na podmíněně odsouzeného hledí, jako by nebyl odsouzen.[33]
Dohled znamená pravidelné osobní setkávání mezi pachatelem a pracovníkem Probační a mediační služby. Na těchto setkáváních se formuluje plán dohledu, který je následně realizován, také se dohlíží na plnění podmínek, které soud pachateli uložil.[34] Pachatel má povinnost spolupracovat s probačním úředníkem – povinnosti vzájemné spolupráce vymezuje zákon.[35]
V roce 2014 bylo k podmíněnému trestu s dohledem odsouzeno 4 100 osob.[19]
Výjimečný trest
editovatZa výjimečný trest se v České republice považuje trest odnětí svobody v rozmezí nad 20 let do 30 let a trest na doživotí. Soudem bývá ukládán za velmi závažný zločin, u kterého je možné výjimečný trest ze zákona uložit. Posuzuje se nejen závažnost trestného činu, ale i možnost nápravy pachatele. Trest na doživotí bývá ukládán za zvlášť zavrženíhodný trestný čin (zavrženíhodné provedení, pohnutka nebo zvlášť závažné následky) a z důvodu buď zajištění ochrany společnosti, nebo zde není šance k nápravě pachatele při trestu odnětí svobody nad 20 let do 30 let.[36] Je to nejvyšší možný trest v České republice (trest smrti byl na českém území zrušen v roce 1990 zákonem č. 175/1990 Sb.[37]), podle Listiny základních práv a svobod, která je zakotvena v Ústavě České republiky, není trest smrti přípustný[38].
Výčet trestných činů, za něž je možné uložit výjimečný trest na doživotí, je obsažen v § 54 trestního zákoníku.
V letech 2005–2014 byl trest doživotí uložen v 21 případech.[19]
Reference
editovat- ↑ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále také jen „trestní zákoník“), § 52. [cit. 2016-06-18]. Dostupné online.
- ↑ MADAR, Zdeněk. Slovník českého práva. 3. rozš. a podstatně přeprac. vyd. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-377-7., s. 1544. [dále jen Madar (2002)]
- ↑ NOVOTNÝ, František a Josef SOUČEK. Trestní právo hmotné. 3., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-291-2, s. 268. [dále jen Novotný, Souček (2010)]
- ↑ Novotný, Souček (2010), s. 268
- ↑ Novotný, Souček (2010), s. 248
- ↑ Novotný, Souček (2010), s. 15, 253
- ↑ Novotný, Souček (2010), s. 253
- ↑ Novotný, Souček (2010), s. 255
- ↑ JÍLEK, Miroslav. Trest by neměl být aktem pomsty: Rozhovor s generální ředitelkou Vězeňské služby ČR Mgr. Kamilou Meclovou. S. 8, 10–11. České vězeňství [online]. Vězeňská služba ČR, 2004 [cit. 2016-05-30]. Roč. 11, čís. 1, s. 8, 10–11. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-24.
- ↑ JÍLEK, Miroslav. Trest by neměl být aktem pomsty: Rozhovor s generální ředitelkou Vězeňské služby ČR Mgr. Kamilou Meclovou. S. 11. České vězeňství [online]. Vězeňská služba ČR, 2004 [cit. 2016-05-30]. Roč. 11, čís. 1, s. 11. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-24.
- ↑ YIRKA, Bob. Study suggests imprisonment does not deter future crime. phys.org [online]. 2019-05-14 [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ČERNÍKOVÁ, Vratislava a Vojtěch SEDLÁČEK. Základy penologie pro policisty. Praha: Policejní akademie České republiky, 2002. ISBN 80-7251-104-1, s. 17 [dále jen Černíková, Sedláček (2002)]
- ↑ Černíková, Sedláček (2002), s. 17
- ↑ Černíková, Sedláček (2002), s. 18-19
- ↑ SOCHŮREK, Jan. Úvod do penologie. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2007. ISBN 978-80-7372-287-6, s. 16 [dále jen Sochůrek (2007)]
- ↑ Sochůrek (2007), s. 17
- ↑ § 55 trestního zákoníku.
- ↑ § 81 trestního zákoníku.
- ↑ a b c d Český statistický úřad - Veřejná databáze [online]. vdb.czso.cz [cit. 2016-05-31]. Dostupné online.
- ↑ § 5, Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů
- ↑ Novotný, Souček (2010), s. 270
- ↑ § 56 odst. 1 trestního zákoníku.
- ↑ § 7 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů
- ↑ § 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů
- ↑ § 15-28 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů
- ↑ § 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů
- ↑ Evropská vězeňská pravidla [online]. Praha: 2006 [cit. 2016-05-29]. S. 5. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-16.
- ↑ § 81 trestního zákoníku
- ↑ § 82 trestního zákoníku.
- ↑ § 83 trestního zákoníku.
- ↑ § 84 trestního zákoníku.
- ↑ § 85 trestního zákoníku.
- ↑ § 86 trestního zákoníku.
- ↑ § 49 trestního zákoníku.
- ↑ § 50 trestního zákoníku.
- ↑ § 54 trestního zákoníku.
- ↑ LIŠKA, Otakar. Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989 [online]. [cit. 2016-05-29]. S. 10. Dostupné online.
- ↑ Madar (2002), s. 1544
Literatura
editovat- ČERNÍKOVÁ, Vratislava; SEDLÁČEK, Vojtěch. Základy penologie pro policisty. Praha: Policejní akademie České republiky, 2002. ISBN 80-7251-104-1.
- MADAR, Zdeněk. Slovník českého práva. 3. rozš. a podstatně přeprac. vyd. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-377-7.
- NOVOTNÝ, František; SOUČEK, Josef. Trestní právo hmotné. 3., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-291-2.
- SOCHŮREK, Jan. Úvod do penologie. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2007. ISBN 978-80-7372-287-6.
