Útrpné právo (tortura, či mučení) je označení pro mučení v rámci právně vymezeného schématu během vyšetřování a výslechu. Existují doklady o tom, že tento nástroj vyšetřování byl používán už ve starověkém Egyptě, a to zvláště tehdy, kdy se jednalo o zločiny namířené proti králi nebo bohům. K získání výpovědi obviněného, a v některých případech i svědků, byly užívány donucovací prostředky včetně bití.[1] Tortura byla ve středověku a raném novověku běžnou součástí vyšetřování u světských a církevních soudů, kdy byla považována za legitimní způsob, jak dosáhnout přiznání obviněného. V současné době je v členských zemích OSN jakékoliv mučení zakázáno mezinárodními smlouvami a přiznání, které by bylo mučením vynuceno, má být považováno za neplatné. Jedinec musí však prokázat skutečnosti o užití fyzického nátlaku při výslechu lékařskou zprávou. To však je zakázáno smlouvou.

Návod na vytažení mučeného do vzduchu v trestním zákoníku Constitutio criminalis Theresiana (1768)

Prokázání této činnosti je organizačním zájmem o ne prokázání jakéhokoliv jednání. Různé stupně nátlaku př.(psychický) jsou při zájmu o vytěžení používány běžně. Informace získávané mučením nebo podobnými praktikami nemusí být považovány za nelegitimně získané.

Mučení ve středověku až raném novověku

editovat

Užívání tortury při výslechu vězňů a získávání důkazů bylo na světě na přelomu středověkunovověku poměrně rozšířeno. V různých zemích a v různých dobách byla regulována různě, někde se jednalo o několikastupňový proces (kde maximální použitelný stupeň mučení závisel na provinění a získaných důkazech), který nesměl končit zraněními trvalého charakteru, někde bylo prakticky neregulováno. V evropském právu se masivně prosadilo mučení v rámci změny trestního řízení na tzv. inkviziční, například původní zvykové germánské právo mučení neznalo a do trestního řízení se dostalo až recepcí římského práva. Nejstarší zmínky o útrpném výslechu v Českých zemích se objevují ve Zbraslavské kronice a vztahují se k roku 1291. Ačkoliv se pravidla významně měnila, lze obecně říci, že k mučení se mohlo přistoupit jen na základě významných důkazů, ovšem pak byly možnosti kata prakticky neomezené – zároveň však musel dbát na to, aby mučený nezemřel nebo aby pod tíhou útrap nezešílel či nespáchal sebevraždu. Důležitou regulací pro útrpné právo byl trestní zákoník Constitutio criminalis Carolina vydaný v roce 1532 císařem Karlem V., který užívání mučení spíše zmírňoval. Ačkoliv bylo obvykle požadováno, aby bylo přiznání potvrzeno po skončení mučení a jedině takovéto (nevynucené) mělo hodnotu, neexistoval způsob, jak zabránit nepravdivým doznáním. Mučený nejenže trpěl, ale také mučením ztrácel čest, což s sebou neslo právní důsledky a zejména u významnějších osob mohla být prostá poprava přijatelnější, proto se v 18. a nejpozději v první polovině 19. století začalo od užívání útrpného práva upouštět.

Záleželo též na tom, kdo byl objektem soudního zájmu. U šlechticů, na cti zachovalých měšťanů či církevních osob se k mučení přistupovalo jen zřídka, zatímco u bezectných a vůbec nemajetných se k mučení mohlo přistoupit spíše.[2] Církevní osoby navíc v některých zemích spadaly pod církevní soudy, které oproti světským akceptovaly mučení teprve s výrazným zpožděním a obvykle měly i daleko přísnější pravidla pro použití tortury než soudy světské[3] (což se týká např. i španělské inkvizice).[4]

Metody mučení a mučicí nástroje

editovat

Základní mučení se dělilo do dvou kategorií – první byla ta mučení, která mohla člověka nenávratně poškodit – zmrzačit (palečnice, skřipec…); druhá působila pouze silnou bolest, ale nemohla člověku vážně ublížit - např. oslí jízda. Zvláště ve středověku existovaly speciální místnosti určené pro mučení, označované jako mučírny. Většinou se nacházely v podzemí městské radnice, hradu nebo soudní budovy, aby nebyl slyšet nářek mučených. Jejich výpovědi se pak zapisovaly do tzv. smolných knih.

Používané metody mučení jsou známy z dochované faktografické literatury i z dochovaných exemplářů mučicích nástrojů. Známé jsou například tyto:

Tortura v literatuře

editovat

V knize Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice jsou zmíněny 3 stupně tortury, používané k mučení údajných čarodějnic a k docílení jejich přiznání: palečnice, španělské boty a natažení na žebřík - skřipec spojené s pálením oběti pochodní. Tyto stupně byly praktikovány postupně podle bolestivosti. Na obviněných čarodějnicích v losinských a šumperských procesech jich podle této beletristické knihy užíval císařský inkvizitor Jindřich Boblig z Edelstadtu (přesněji řečeno nařizoval katovi Joklovi, aby jich užil).

Zákaz mučení v mezinárodním právu

editovat

Mučení v současné době zakazuje Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 a Ženevské úmluvy na ochranu obětí války z roku 1949. Valné shromáždění OSN přijalo roku 1975 Deklaraci o ochraně všech osob před mučením a jiným krutým nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním, na níž navázalo roku 1984 sjednání Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. V rámci Rady Evropy zakazuje mučení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, na níž roku 1987 navázala Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.

Přesto v mnoha zemích včetně formálně demokratických jsou stále zaznamenávány vyšetřovací metody, které jsou mučením nebo mají k mučení blízko. Zatímco v diktaturách taková praxe není překvapivá, velkou mediální pozornost si získalo zacházení s vězni v americkou armádou spravovaných věznicích Guantánamo a Abú Ghrajb. Jednou z užívaných metod byl waterboarding. Tyto metody jsou eufemisticky označovány jako "enhanced interrogation techniques" (rozšířené výslechové metody).

Reference

editovat
  1. MYNÁŘOVÁ, Jana. Písemnictví starého Předního východu. Starověké písemnictví Levanty. Svazek I. Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2011. ISBN 978-80-7298-442-8. XVII. kapitola: Egyptské písemnictví, s. 621. 
  2. Článek o právu útrpném na stránkách sdružení Hrady na Malši. www.hradynamalsi.cz [online]. [cit. 2007-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-19. 
  3. André Maurois: Dějiny Anglie
  4. Dominik Duka: Španělská inkvizice
  5. Archivovaná kopie. www.stoplusjednicka.cz [online]. [cit. 2020-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-01-30. 

Literatura

editovat
  • VAN DÜLMEN, Richard. Divadlo hrůzy. Praha: Rybka Publishers, 2001. ISBN 80-86182-44-4. Kapitola Před soudem, s. 11–43. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat