Leopold Bolesta-Koziebrodzki

Leopold hrabě Bolesta-Koziebrodzki (německy Leopold Justin Maximilian Graf von Bolesta-Koziebrodzki, polsky Leopold Justyn Maksymilian hrabia Koziebrodzki z Koziebród Boleścic) (16. listopadu 1855 Vídeň – 24. února 1939 Lvov) byl polský šlechtic a rakousko-uherský diplomat. Od mládí působil ve službách ministerstva zahraničí, zastával nižší diplomatické posty v různých evropských zemích. Jako vyslanec působil v Argentině (1900–1903) a Maroku (1905–1909), z funkce vyslance v Portugalsku odešel do výslužby (1909) a poté žil na svých statcích v Haliči.

Leopold hrabě Bolesta-Koziebrodzki
Vyslanec v Portugalsku
Ve funkci: 21. března 1909 – 10. prosince 1909
Předchůdce	Gilbert hrabě von Hohenwart
Nástupce	Otto baron Kuhn von Kuhnenfeld
Generální konzul a vyslanec v Maroku
Ve funkci: 25. ledna 1905 – 21. března 1909
Předchůdce	Viktor hrabě Folliot de Crenneville
Nástupce	Ludwig baron von Callenberg
Vyslanec v Argentině
Ve funkci: 30. dubna 1900 – 8. února 1903
Předchůdce	Raoul kníže Wrede
Nástupce	Otto baron Kuhn von Kuhnenfeld
Narození	16. listopadu 1855 Vídeň
Úmrtí	23. února 1939 (ve věku 83 let) Lvov
Titul	hrabě
Profese	diplomat
Ocenění	Řád Františka Josefa, Řád železné koruny, Řád čestné legie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Erb rodu Bolesta-Koziebrodzki

Pocházel ze staré haličské šlechtické rodiny, byl nejstarším ze tří dětí hraběte Justina Bolesty-Koziebrodzkiho (1822–1885), c. k. generálmajora a člena Panské sněmovny. Matka Rosa (1828–1899) pocházela z rodu Wallisů a díky tomu Leopold pobýval v dětství mimo jiné na wallisovském zámku Budíškovice. V roce 1881 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí a začínal jako atašé v Istanbulu, další nižší posty vystřídal v Paříži, Kodani, Bruselu a Bukurešti, od roku 1890 byl vyslaneckým sekretářem v Bělehradu. V letech 1893–1894 během střídání vyslanců v Rio de Janeiru Ladislause Hengelmüllera a Ernsta Schmita dočasně vedl diplomatické zastoupení v Brazílii. Po návratu do Evropy byl velvyslaneckým radou, respektive legačním radou II. kategorie ve Vatikánu a v Madridu.

V letech 1900–1903 byl rakousko-uherským vyslancem v Argentině, z Buenos Aires vedl zároveň diplomatické zastoupení pro Paraguay a Uruguay. Po návratu do Evropy byl dočasně mimo aktivní službu a v letech 1905–1909 zastával post generálního konzula, respektive vyslance a zplnomocněného ministra v Maroku. Spolu s velvyslancem v Madridu Rudolfem Welsersheimbem byl v roce 1906 rakousko-uherským delegátem na mezinárodní konferenci ve španělském Algecirasu, kde se projednávaly zájmy evropských mocností v Maroku. Nakonec byl v roce 1909 krátce vyslancem v Portugalsku. V prosinci 1909 odešel na dovolenou, v roce 1910 byl ještě veden s titulem zplnomocněného ministra a vyslance ve stavu disponibility na ministerstvu zahraničí, ale ještě téhož roku odešel do výslužby a od té doby žil v soukromí.

Tituly a ocenění

Byl nositelem šlechtického titulu hraběte, který byl po prvním dělení Polska uznán v roce 1781 pro Halič jako součást habsburské monarchie. Jako příslušník starého šlechtického rodu byl v roce 1881 jmenován c. k. komořím a po odchodu do výslužby obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1913). Během působení v diplomatických službách získal několik vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.

Rakousko-Uhersko

• Řád železné koruny III. třídy (1895)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1908)

Zahraničí

• Řád pruské koruny I. třídy (Německo)
• komandér Řádu Karla III. (Španělsko)
• rytíř Danebrožského řádu (Dánsko)
• rytíř Řádu čestné legie (Francie)
• Řád Medžidie III. třídy (Osmanská říše)
• Řád Osmanie IV. třídy (Osmanská říše)
• Řád rumunské koruny IV. třídy (Rumunsko)

Rodinné a majetkové poměry

Po otci byl dědicem několika velkostatků v Haliči (dnes v Polsku a na Ukrajině). Rodina sídlila na zámku Podhajczyki postaveném v 19. století (po Leopoldovu otci Justinovi nesla obec název Podhajczyki-Justynowe).

Před odjezdem do Argentiny se v roce 1900 oženil ve Vratislavi s hraběnkou Marií von Stillfried-Rattonitz (1870–1937), která se později stala dámou Řád hvězdového kříže. Z manželství se narodili čtyři potomci, dvě dcery a dva synové, kteří po roce 1918 žili v Polsku.

Jeho bratranec Tadeusz Bolesta-Koziebrodzki (1860–1916) byl také rakousko-uherským diplomatem, vyslancem v Egyptě a Württembersku.

Odkazy

Literatura

• KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
• SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; 512 s. ISBN 978-80-278-0059-9