Wikipedie

Julius Maggi

švýcarský podnikatel a vynálezce

Julius Michael Johannes Maggi  (9. října 1846 Frauenfeld – 19. října 1912 Küsnacht) byl švýcarský podnikatel a vynálezce, nositel francouzského Řádu čestné legie. Jako zakladatel výrobní značky potravin Maggi a vynálezce polévkového ochucovadla Maggi byl jedním z průkopníků průmyslové výroby potravin a stal se postupně jedním z nejbohatších potravinářských podnikatelů v Evropě.

Julius Maggi
Julius Maggi kolem roku 1900
Julius Maggi kolem roku 1900
Rodné jménoJulius Michael Johannes Maggi
Narození9. října 1846
Frauenfeld ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Úmrtí19. října 1912 (ve věku 66 let)
Küsnacht ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Příčina úmrtíkrvácení do mozku
Místo pohřbeníMěstský hřbitov v Lindau, kanton Curych
Povolánípodnikatel a vynálezce
OceněníŘád čestné legie (1907)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Mládí

editovat

Narodil se ve Freunefeldu v kantonu Thurgau jako nejmladší z pěti dětí italského přistěhovalce z Lombardie Michaela Maggiho. Otec se prosadil jako majitel mlýna a podnikatel ve Švýcarsku. Po neklidném mládí s častým střídáním škol a předčasně přerušeném studiu na obchodním učilišti v Basileji navštěvoval náborovou vojenskou školu švýcarské kavalérie. V letech 1867 až 1869 pracoval, nejprve jako stážista a nakonec jako zástupce ředitele ve společnosti Erste Ofen-Pester Dampfmühle AG v Budapešti. V roce 1869, ve věku 23 let, převzal po svém otci hamr a mlýn v Kempttalu u Winterthuru (dnes součást města Lindau, kanton Curych). V následujících letech rodina získala další mlýny a podniky na zpracování zeleniny ve Švýcarsku. Tou dobou to už nebyly tradiční řemeslné podniky, ale poloprůmyslové společnosti.

Transformace podnikání

editovat

Pro mlynářský průmysl začaly kritické roky. Technické inovace přinesly zvýšenou produktivitu na omezeném trhu a také rostoucí dovozní obchod zvýšil konkurenční tlak; úpadky mlýnů tehdy nebyly neobvyklé. Společnost Maggi - od roku 1872 se jí po vstupu nových akcionářů říkalo Julius Maggi & Cie - se už nemohla spoléhat pouze na výrobu a obchod s obilnou moukou, pokud chtěla přežít. Společensko-politické podmínky té doby však otevřely cestu k novým výrobkům a trhům. Počínaje rokem 1882 představil Julius Maggi v úzké spolupráci s Fridolinem Schulerem a Švýcarskou charitativní společností původně levné luštěninové instantní polévky v prášku.[1] Jeho nadšení pro práci na výrobě polévkových koncentrátů na tomto základě bylo tak velké, že téměř pojmenoval jednu ze svých dcer „Leguminosa“.[2]

 
ochucovadlo Maggi

V roce 1886 vytvořil koření Maggi pro zlepšení chuti luštěninových polévek,[3] které má aroma připomínající libeček (Levisticum officinale), ale samo o sobě žádný libeček neobsahuje (kupodivu se mu později lidově říkalo „bylina Maggi“).[4] Podporoval intenzivní a nápaditou reklamu na svou značku a dočasně zaměstnal později slavného dramatika Franka Wedekinda jako reklamního textaře. Ručně psané originály reklamních textů, které Wedekind napsal pro Maggi v letech 1886 až 1887, jsou ve speciální sbírce v kantonské knihovně Aargau.

Od roku 1887 Maggi expandoval do zahraničí. V blízkosti hranic se Švýcarskem založil díky dobrému vlakovému spojení do Winterthuru původně malou německou pobočku v Singen-Hohentwiel v Badenském velkovévodství, kde sedm dělníků a předák plnili lahve mladiny Maggi.[5] Takzvané „Gütterli-Hüsli“, kde se toto stáčení uskutečnilo, nyní slouží jako Maggiho muzeum.[6] Po akvizici pivovaru Bilger v roce 1895 byla v Singenu postavena továrna, která měla v roce 1900 již 200 zaměstnanců, z toho 120 žen.[7] Sociální opatření zavedená v jeho společnosti v Kemptthalu[8] z roku 1892 byla rovněž přijata v Singenu (bydlení dělníků, regulace ušlých mezd, podnikové prázdninové domy, firemní večírky a exkurze, podnikové zdravotní pojištění, později bylo přidáno též placené volno).[9] V roce 1907 sem přicestoval Maggi z Paříže, aby zde upokojil divokou stávku a nechal zde zřídit dělnický výbor. Německá centrála Maggi byla přemístěna do Berlína v roce 1898.[10]

V roce 1887 byla taktéž založena pobočka v rakouském Bregenzu, která existovala až do roku 1977.

Ve Francii

editovat

Od roku 1897 se Julius Maggi zaměřoval na rozvoj aktivit ve Francii, kde fungovala pobočka od roku 1887, která však zpočátku neprosperovala. V roce 1899 založil v Paříži společnost na výrobu nealkoholických nápojů Société anonyme des boissons hygiéniques.[11] Ve stejném roce byla zahájena výroba ochucovadla Maggi.[12] Na Světovou výstavu v roce 1900 se s rodinou přestěhoval na pět měsíců do Paříže.[13]

 
Provoz společnosti Maggi pro sběr mléka („Center de ramassage“) pro dodávky z Normandie a Pikardie v Saint-Omer-en-Chaussée v departementu Oise

V dubnu 1901 definitivně přestěhoval své pracoviště do Paříže. Od prosince 1902 začala fungovat mlékárenská společnost Société laitière Maggi jakožto dceřiná společnost Société des boissons hygiéniques.[14] Maggi zřídil distribuční systém pro pasterizované mléko, jehož kvalitu kontrolovala laboratoř, kterou založil („Institut du lait“).[15] Před zavedením pasterizovaného mléka Maggi, na začátku 20. století zemřelo 90 000 dětí ve Francii (jen 20 000 z nich v Paříži) na dětskou choleru.[16] Zatímco aktivity Maggi na trhu s mlékem byly vážně napadány sdružením francouzských mlékařů Syndicat des crémiers a národoveckým hnutím Action française v jejich časopise, Jules Maggi (jak si sám ve Francii říkal) obdržel od francouzského státu 4. srpna 1907 Řád čestné legie.[17] Úspěch prodeje vzrostl z 21 000 litrů upraveného mléka týdně v roce 1903 na více než milion litrů týdně v roce 1912.[18]

Dalším obrovským úspěchem bylo vytvoření bujónových kostek v roce 1907 a založení výrobní společnosti Société du Bouillon Kub. Již v roce 1912 se jich ve Francii každý měsíc prodalo 6 milionů kusů.[19] Tyto obrovské úspěchy umožnila úspěšná reklama a degustační kancelář. [20] Julius Maggi také hledal podporu slavného mistra šéfkuchaře Auguste Escoffiera pro „zušlechťování jeho produktů“.

Úmrtí

editovat

Během pracovního setkání utrpěl mrtvici. Již nevyléčitelně nemocný byl převezen do rodného Švýcarska. Zemřel 19. října 1912 v Küsnachtu. Pohřben byl na městském hřbitově v Lindau v kantonu Curych.[21]

Osobní život

editovat

Julius Maggi byl dvakrát ženatý, měl čtyři dcery a dva syny. Během svého pobytu v Paříži měl Julius Maggi poměr s jistou herečkou a nebyl nijak příkrý v reprezentativních výdajích. Vlastnil čtyři parní jachty na francouzském pobřeží, které byly pojmenovány Maggi I, Maggi II, Maggi III a Maggi IV.[22] V Curychu nechal přestavět a reprezentativně vyzdobit vilu Sumatra.[23]

Po smrti

editovat

Když v srpnu 1914 vypukla první světová válka, byla laboratoř a téměř všech 850 stáčíren Laitière Maggi v Paříži napadeno a zpustošeno rozzlobeným davem. Po celé Francii se odšroubovávaly známé smaltované cínové cedule, protože se věřilo, že Maggi je německá společnost, která slouží pouze jako zástěrka špionážních aktivit proti Francii. Říkalo se, že produkty Maggi, a zejména mléko, byly otráveny. Další pověstí bylo, že monsieur Maggi (který byl ve skutečnosti téměř dva roky mrtvý) byl zatčen při pokusu o útěk z Paříže se 40 miliony franků ukrytých v plechovkách od mléka.[24]

Krátce po smrti Julia Maggiho byla společnost, která nesla jeho jméno, přeměněna na holdingovou společnost, později přejmenovanou na Alimenta AG a sloučením s nynější Nestlé AG v roce 1947. [25][26]

Galerie

editovat
  •  
    Účet továrny společnosti Maggi's Lebensmittel AG ze dne 12. července 1892; vydal Julius Maggi
  •  
    Prioritní podíl 500 CHF v továrně společnosti Maggi's Lebensmittel AG ze dne 25. srpna 1894; nejstarší známý podíl této společnosti
  •  
    Inzerát na Maggi 1903

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Julius Maggi na německé Wikipedii.

  1. ↑ Julius Maggi, polévkový král | Plus pro Vás od Nestlé [online]. [cit. 2021-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-07-28. 
  2. ↑ Schmid: Julius Maggi. 1946, S. 10; Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 19
  3. ↑ Muž, který pojmenoval tekuté koření. E15.cz [online]. [cit. 2021-07-28]. Dostupné online. 
  4. ↑ Isabelle Hölper: Die Wurzeln der Würze – eine Erfolgsgeschichte. Über 100 Jahre Maggi-Würze in Deutschland. In: 100 Jahre Maggi GmbH. Wirtschaftsspiegel Bodensee Spezial, Singen 1997, S. 37–38
  5. ↑ Schmidt: Julius Maggi – Singens würziger Weg zur Industriestadt. 1987, S. 111
  6. ↑ Besichtigungen sind nur in Gruppen und nach Voranmeldung möglich (Stand: April 2013). Siehe Führungen Archivováno 20. 12. 2013 na Wayback Machine.
  7. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 32
  8. ↑ Kemptthal (heutige Schreibung) liegt im Tal der Kempt, eines Nebenflusses der Töss, die ihrerseits in den Rhein fliesst. Früher schrieb man den Ortsnamen ohne h; Fussballverein und Reitsportverein haben diese Graphie beibehalten.
  9. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 32; Treichler: Die stillen Revolutionen. 1992, S. 53
  10. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 32
  11. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 38
  12. ↑ Unsere Geschichte. Von 1846–Heute. Website der Maggi GmbH
  13. ↑ Capus: Julius Maggi. 2006, S. 95
  14. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 54–55
  15. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 59
  16. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 53
  17. ↑ Kopie der Ernennungsurkunde
  18. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 57
  19. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 68
  20. ↑ Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 65. Später, in der Zeit zwischen den beiden Weltkriegen, befuhren auch Degustationslastwagen die französische Provinz (Bilder bei Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 98–99)
  21. ↑ Das Grab von Julius Maggi auf knerger.de
  22. ↑ Capus: Julius Maggi. 2006, S. 60–61
  23. ↑ Treichler: Die stillen Revolutionen. 1992, S. 11; ein Bild der 1970 abgerissenen Villa befindet sich gegenüber S. 176
  24. ↑ Comment ont échoué les manœuvres pour la destruction des Sociétés Maggi et Kub, soit par la violence, soit par les moyens juridiques, août 1914 à fin 1920. Imprimerie centrale de la Bourse, Paris 1921, S. 1–19. Eine literarische Darstellung der Ereignisse findet man bei Roger Martin du Gard in seinem Familienepos Die Thibaults. Die Geschichte einer Familie. Siebenter Roman («Sommer 1914»), dritter Teil, 2. August 1914, übersetzt aus dem Französischen von Frederick Lehner. Ex libris Volk und Welt, Berlin 1979, S. 198–199. Bildmaterial zur Verfemung von Maggi in Frankreich in dieser Zeit findet man bei Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 90–92
  25. ↑ Nachdem die Maggi während der NS-Zeit «nationalsozialistischer Musterbetrieb» gewesen und dadurch nach Ende des Krieges stark kompromittiert war, wurde sie durch die Eingliederung in Nestlé «degermanisiert» und vor Requisition und Zerschlagung bewahrt. Dazu Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. 2002, S. 109
  26. ↑ Who is Julius Maggi? - Quora. www.quora.com [online]. [cit. 2021-07-28]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • Hans Rudolf Schmid: Julius Maggi, 9. Oktober 1846 bis 19. Oktober 1912. Fabrik von Maggis Lebensmittel, Kempttal 1946, 15 s. (publikováno ke 100. narozeninám Julia Maggiho).
  • Hermann Schäfer: Maggi, Julius.
  • Susanne B. Schmidt: Julius Maggi – zpívá pikantní cestu do průmyslového města. In: Alfred G. Frei (vyd. ): Habermus a polévka – Singenova cesta z farmářské vesnice do průmyslového města. Stadler Verlagsgesellschaft, Konstanz 1987, ISBN 3-7977-0180-2, s. 111–145 (článek byl napsán u příležitosti výstavy ke 100. výročí maggi).
  • Horst Monsees, Maggi – Chuť národa. In: Hans D. Barbier u. Fides Krause-Brewer (vyd. ), Osoba stojící za produktem – 40 portrétů úspěšných podnikatelů, Verlag Norman Rentrop, Bonn, 1988, ISBN 3-8125-0067-1, s. 233–240.
  • Alfred G. Frei, Susanne B. Schmidt: Julius Maggi (1846–1912) – Od mlýna k potravinářské továrně. In: Herbert Berner (vyd. ): Zpívej. Vesnice a vláda – historie města Singen. Svazek 2. Konstanz 1990, ISBN 3-87799-090-8, str. 543–556.
  • Hans Peter Treichler : Tiché revoluce – svět práce a domácích otřesů (1880–1900). Schweizer Verlagshaus, Curych 1992, ISBN 3-7263-6525-7; zejména kapitoly Polévka průmyslová: kariéra Julia Maggiho (str. 7–29) a Maggi: před velkým průlomem (str. 97–103).
  • Hartmut Vinçon: Společnost Maggi. In: Pharus IV (Editions- und Forschungsstelle Frank Wedekind, Darmstadt; vyd. ): Čas Maggi Franka Wedekinda. Verlag Jürgen Häusser, Darmstadt 1992, ISBN 3-927902-71-3, str. 176–253; je zde chronologie života Julia Maggiho na str. 247–253.
  • Birgit Becker: Julius Maggi – skrz křížovou hvězdu k úspěchu. In: Singener Jahrbuch 1995/96. ISBN 3-9805081-0-2, s. 39–42 (článek byl publikován u příležitosti 150 Narozeniny napsal Julius Maggi).
  • Heinz Ruprecht: „Král polévky“ z Thurgau. In: Thurgauer Jahrbuch, sv. 73, 1998, s. 139–145. ( e-periodika )
  • Monique Pivot: Maggi et la magie du Bouillon KUB. Vydání Hoëbeke, Paříž 2002, ISBN 2-84230-114-5.
  • Alex Capus : Julius Maggi. In: Patriarchs: Ten Portraits. Albrecht Knaus Verlag, Mnichov 2006, ISBN 3-8135-0273-2, str. 51-67.
  • Annatina Seifert (vyd. ): Konzervované mléko a polévky v prášku – počátky švýcarského potravinářského průmyslu. Vevey 2008, ISBN 2-940284-21-0, s. 60-63.
  • Paul Bleton: Des yeux dans le bouillon – Espionnage et affichage, cubisme et patriotisme – Des fictions qui créent le monde. In: Les cahiers du GRIT (Groupe de Recherche sur l'Image et le Texte), sv. 1. Louvain-la-Neuve, 2011, ISSN 2033-7795, str. 54–74 ( Digitalisat Prosince 2015 v internetovém archivu ) ; PDF; 4. místo kB).
  • Jesko Dahlmann: Inovativní podnikání ve smyslu Schumpetera: teorie a ekonomické dějiny. Metropolis Verlag, Marburg 2017, ISBN 978-3-7316-1269-8, str. 515–591.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Julius_Maggi&oldid=24448729“