Jan Josef Maria Wilczek
Jan Josef Maria Wilczek (německy Johann Josef Maria Graf von Wilczek nebo Wilczeck) (18. června 1738, Velké Petrovice – 2. února 1819, Vídeň) byl rakouský diplomat a státní úředník, příslušník starého českého rodu Wilczků (Vlčků). Působil ve vedení správy v habsburském Milánském vévodství za místodržitelství Ferdinanda Karla a současně jako zplnomocněný zástupce císaře v Říšské Itálii.
| Jan Josef Maria Wilczek | |
|---|---|
_crop.jpg) | |
| Narození | 18. června 1738 Velké Petrovice |
| Úmrtí | 2. února 1819 (ve věku 80 let) Vídeň |
| Povolání | diplomat a voják |
| Děti | Louise von Almásy |
| Rodiče | Jan Baltazar Wilczek a Marie Antonie Kotulinská |
| Rod | Wilczkové |
| Funkce | Místodržitel Milánského vévodství (1782–1796) místokrál |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život a činnost
editovatRodina a původ
editovatJan Josef se narodil jako syn rakouského polního střelmistra Josefa Marii Baltazara hraběte Wilczeka. Byl dvakrát ženat, poprvé s Terezií z Clary-Aldringenu, toto manželství však bylo bezdětné. Později se oženil podruhé, s Marií Luisou Beatrix z Hardeggu. Z tohoto manželství se v roce 1800 narodila dcera Luisa.
Politická kariéra
editovatPo absolvování Tereziánské akademie pro diplomaty ve Vídni vstoupil do státních služeb. Již v roce 1760 se stal rakouským vládním radou. V roce 1766 přesídlil do Itálie do nově ustaveného Consiglio supremo di economia v Miláně. Po několika letech podnikl svou kavalírskou cestou po Německu, Francii a Itálii, kde se mj. v Brunšviku seznámil s Gottholdem Ephraimem Lessingem. Po návratu do Vídně byl Wilczek rukou Marie Terezie jmenován zvláštním vyslancem u dvora jejího syna Leopolda, v té době toskánského velkovévody. Jako Ministre de famille měl stálý přístup k rodině velkovévody. Roku 1771 byl přijat do florentské Accademia della Crusca.[1] Svou činnost v Itálii přerušil roku 1772 z důvodu onemocnění svého otce.
Bylo v plánu, že převezme úřad vychovatele dětí velkovévody, k čemuž však nedošlo. Proto se vrátil zpět do Vídně a byl jmenován dvorním radou Nejvyššího soudu a komorníkem Josefa II. Marie Terezie učinila hraběte Wilczka prostředníkem a poradcem pro svou dceru Marii Karolínu, královnu obojí Sicílie. Při tom se snažil o omezení španělského vlivu na politiku královského páru, když například zamezil cestě do Madridu.
Jeho činnost v Neapoli skončila v roce 1778. Poté přestoupil coby nejvyšší hofmistr do služeb arcivévodkyně Marie Beatrix d'Este, manželky arcivévody Ferdinanda. Nedlouho poté se stal konzulem gubernia v Miláně, kde byl ustanoven nástupcem Karla Josefa z Firmianu. Tento úřad přejal v roce 1782 jako zmocněnec ministra v čele místní vlády. Byl důvěrníkem generálního guvernéra arcivévody Ferdinanda. Hrabě Wilczek zasloužil o uspořádání financí, staral se o obchodní a hospodářské záležitosti, dopravní cesty, poštovní služby a další oblasti.
Jako zmocněnec a tedy nejvyšší zástupce císaře v Italském království, přispěl ke zlepšení italského právního systému.[2] Tento úřad zastával až do vojenského obsazení země Francouzi v roce 1796. Tyto události znamenaly také konec jeho veřejné státní služby.
Poslední roky svého života strávil v ústraní. V roce 1811 jej císař František I. jmenoval nejvyšším dvorním maršálem. Roku 1792 byl jmenován rytířem zlatého rouna.
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Josef von Wilczek na německé Wikipedii.
- ↑ Seznam členů Crusca. www.accademicidellacrusca.org [online]. [cit. 2017-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-10.
- ↑ Karl Otmar von Aretin: Das alte Reich 1648-1806 sv. 3, Stuttgart, 1997 S.170
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Josef Maria Wilczek na Wikimedia Commons
