Bukáček novozélandský
Bukáček novozélandský (Botaurus novaezelandiae) je vyhynulý druh volavkovitého ptáka z rodu Botaurus, který se endemicky vyskytoval na Novém Zélandu. Vyhynul kolem roku 1895 následkem predace invazivními druhy savců.
 Bukáček novozélandský | |
|---|---|
 Dvojice bukáčků novozélandských (dospělý a nedospělý samc) | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 vyhynulý[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | brodiví a pelikáni (Pelecaniformes) |
| Čeleď | volavkovití (Ardeidae) |
| Rod | Botaurus |
| Binomické jméno | |
| Botaurus novaezelandiae (Purdie, 1871) | |
| Synonyma | |
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Systematika
editovatBukáček novozélandský je úzce příbuzný s bukáčkem malým (Botaurus minutus, v minulosti Ixobrychus minutus), se kterým byl po dlouhou dobu považován za stejný druh. Moderní taxonomie však bukáčka novozélandského vyčleňuje jako samostatný druh na základě odlišné morfologie.[2] Bukáček novozélandský je oproti bukáčkovi malému větší s vyšším množstvím pruhů, které jsou tmavší.[3] Moderní genetické analýzy poukázaly na to, že rod Ixobrychus, kam se bukáček malý dlouho řadil, byl parafyletický, načež byli bukáček malý i novozélandský přeřazeni do rodu Botaurus.[4][5] V místní maorštině se druh nazýval kaoriki.[6]
Popis
editovatTento menší opeřenec měřil kolem 37 cm a vážil asi 250 g. Korunka a šíje byly namodrale černé, horní část hřbetu černá s červenohnědými pruhy. Hrdlo bylo žlutohnědé, ocas černý. Letky byly tmavě hnědé. Horní strana křídel byla u těla černohnědá se žlutohnědým pruhováním, od loketního kloubu ke konci křídel kaštanová. Zbytek těla byl převážně kaštanový až žlutohnědý s tmavými místy. Zobák byl tmavě hnědý. Neopeřená kůže mezi zobákem a očima byla žlutozelená, oči zlaté a nohy zelené. Samice a samec si byli velmi podobní, což je u příbuzných druhů bukačů nezvyklé.[7]
Biologie
editovatO biologii druhu jsou známy pouze útržkovité informace. Walter Buller zmiňuje, že podle objevitele Williama Dochertyho se jednalo o samotářsky žijící ptáky, kteří celé hodiny nehybně stáli na jedno místě s hlavou ohnutou k vodní hladině nebo napřímenou přímo vzhůru, takže tělo zaujímalo takřka svislou pozici.[6] Sám Buller napsal, že volání bukáčka novozélandského připomíná tišší hlas ledňáčka a v případě vyrušení vydává prasklavý nářek.[3] Bukáček novozélandský v zajetí se živil menšími rybkami a červy, avšak podávaná potrava musela být ponořena ve vodě.[7]
Výskyt
editovatPodle subfosilních nálezů napříč oběma hlavními ostrovy a na Chathamově ostrově lze usuzovat, že bukáček měl široký areál výskytu na novozélandské pevnině i Chathamově ostrově.[7] Zaznamenaná stanoviště představují houštiny při okrajích slaných lagun a říček.[8] I přes geograficky rozptýlená stanoviště, malý počet nalezených subfosilií napovídá, že se nikdy nejednalo o početný druh.[3]
Vyhynutí
editovatBukáček novozélandský dokázal přežít první vlnu invazivních savců, zahrnujících krysu ostrovní, která se na Nový Zéland dostala již ve 13. století s prvními Polynésany. Počty bukáčka patrně snížilo vypalování lesů a odvodňování močálů (mj. na východě Jižního ostrova). Z 19. století pochází většina přímých pozorování druhu pouze jen ze Západního pobřeží Jižního ostrova (výjimku představuje záznam z Taurangy z roku 1836 a jezera Wakatipu). V 60. letech 19. století již byl bukač velmi vzácný a poslední záznam pochází z 90. let 19. století.[3] Odhadovaný rok vyhynutí druhu je 1895.[2] Doba vyhynutí bukáčka novozélandského odpovídá masivnějšímu rozšíření potkanů, koček, krys obecných a lasicovitých šelem, které s největší pravděpodobností stály za vyhynutím bukáčka. Z archeologických nalezišť maorských sídlišť pochází pouze jeden záznam kosterních pozůstatků bukáčka novozélandského, což naznačuje, že druh mohl být příležitostně loven.[3]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ a b New Zealand Bittern (Botaurus novaezelandiae), version 1.1. Birds of the World. 2024. Dostupné online [cit. 2025-02-19]. ISSN 2771-3105. doi:10.2173/bow.nezbit1.01.1species_shared.bow.project_name. (anglicky)
- ↑ a b c d e TENNYSON, Alan; MARTINSON, Paul. Extinct Birds of New Zealand. Wellington: Te Papa Press, 2006. ISBN 9780909010218. S. 40-41. (anglicky)
- ↑ HRUSKA, Jack P; HOLMES, Jesse; OLIVEROS, Carl. Ultraconserved elements resolve the phylogeny and corroborate patterns of molecular rate variation in herons (Aves: Ardeidae). Ornithology. 2023-04-11, roč. 140, čís. 2, s. ukad005. Dostupné online [cit. 2025-02-19]. ISSN 0004-8038. doi:10.1093/ornithology/ukad005. (anglicky)
- ↑ PÄCKERT, Martin; HERING, Jens; FUCHS, Elmar. Genetic barcoding confirms first breeding record of the Yellow Bittern, Ixobrychus sinensis, (Aves: Pelecaniformes, Ardeidae) in the Western Palearctic. Vertebrate Zoology. 2014-07-15, roč. 64, s. 251–260. Dostupné online [cit. 2025-02-19]. ISSN 2625-8498. doi:10.3897/vz.64.e31492. (anglicky)
- ↑ a b BULLER, Walter Lawry. A history of the birds of New Zealand. London: Sir Walter Lawry Buller, 1888. Dostupné online. S. 136-138. (anglicky)
- ↑ a b c SOUTHEY, I. New Zealand little bittern | Kaoriki. www.nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online [cit. 2025-02-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-02-20. (anglicky)
- ↑ MARCHANT, S.; HIGGINS, P. J. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Ratites to ducks - Part B, Australian pelican to ducks. Svazek 1. Melbourne: Oxford University Press, 1990. Dostupné online. ISBN 0-19-553762-9. S. 1045-1046. (anglicky)
Literatura
editovat- TENNYSON, Alan; MARTINSON, Paul. Extinct Birds of New Zealand. Wellington: Te Papa Press, 2006. ISBN 9780909010218. (anglicky)
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu bukáček novozélandský na Wikimedia Commons 
Taxon Botaurus novaezelandiae ve Wikidruzích
