Wikipedie

Ivan Vladimirovič Mičurin

ruský šlechtitel a ovocnář

Ivan Vladimirovič Mičurin (rusky Иван Владимирович Мичурин; 15. říjnajul./ 27. října 1855greg. Dolgoje, dnes Mičurovka,[1] Rjazaňská oblast – 7. června 1935 Mičurinsk, Tambovská oblast)[1] byl ruský botanik, šlechtitel a ovocnář, dvojnásobný nositel Leninova řádu.

Ivan Vladimirovič Mičurin
Narození15.jul. / 27. října 1855greg.
Mičurovka
Úmrtí7. června 1935 (ve věku 79 let)
Mičurinsk
Místo pohřbeníMičurinsk
Povoláníbotanik, genetik a pomolog
OceněníŘád sv. Anny 3. třídy (1912)
Leninův řád
Řád rudého praporu práce
zasloužilý vědecký a technický pracovník RSFSR
Webimichurin.narod.ru/Index.html
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Významně přispěl do vědy o genetice, přičemž zvláštní pozornost věnoval výzkumu bobulovin a ovocných rostlin. Je považován za zakladatele vědeckého šlechtění plodin. Vyvinul teorii a praktické techniky v oblasti vzdálené hybridizace. Vytvořil více než 300 nových odrůd rostlin.[2]

Život

editovat

Pocházel z rodiny drobných šlechticů žijící na panství Věršina u vesnice Dolgoje v Rjazaňské oblasti. Jeho předkové se zajímali o zahradnictví a shromáždili bohatou sbírku ovocných stromů a knihovnu zemědělské literatury. Otec se po odchodu ze státní služby zabýval zahradnictvím a včelařstvím. Ivan Vladimirovič Mičurin se narodil jako sedmé dítě, jeho bratři a sestry se nedožili dospělého věku. Matka zemřela, když mu byly čtyři roky. Ivan studoval nejprve doma a pak na okresní škole v Pronsku, volný čas a prázdniny věnoval práci na zahradě a ve včelíně. S otcem se naučil vysazovat rostliny, očkovat je a pečovat o ně. V roce 1872 jeho otec náhle onemocněl, panství bylo zadlužené, o Ivana se starali strýc a teta, která byla také nadšená zahradnice. Nastoupil na gymnázium v Rjazani, ale hned v prvním ročníku byl vyloučen pro neúctu k autoritám.

 
Mičurinův dům a zahrada

V roce 1872 se Mičurin přestěhoval do Kozlova, kde získal místo skladníka na železniční stanici.[3] Do roku 1889 vykonával různé funkce na železničním úseku v Rjažském okrese. V roce 1874 se oženil, s manželkou Alexandrou Vasiljevnou Petrušinovou měl syna Nikolaje a dceru Marii. Aby uživil rodinu, Mičurin si po večerech přivydělával opravami drobných mechanických přístrojů.[4]

V roce 1875 si u Kozlova pronajal pozemek o výměře asi 500 m², na kterém začal provádět experimenty se šlechtěním rostlin. Tam shromáždil sbírku ovocných a bobulových rostlin čítající více než 600 druhů. V roce 1888 se mu přes značné finanční problémy podařilo získat větší pozemek poblíž osady Turmasovo, kde postupně vytvořil jednu z prvních pěstitelských školek v Rusku.[3] Přestože neměl žádné odborné vzdělání, svou pílí a systematičností dosáhl praktickými postupy velkých pokroků v oblasti sadařství a pěstitelství rostlin. V Rusku však byl oficiální vědou dlouho opomíjen, jeho práce byla podceňována.[4]

 
Stránka z Mičurinova deníku s nákresem hybridu višně a třešně (1920–1922)

Zpočátku pěstoval ovocné odrůdy švestek, třešní, meruněk a hroznů vhodné pro oblast středního Ruska. Využil ovocné odrůdy z různých oblastí Asie, rostoucí ve studeném klimatu s krátkou vegetační dobou. Křížením těchto odrůd s evropskými vypěstoval cca 300 nových odrůd ovoce, zejména jabloní, vhodných pro drsné podmínky vnitrozemského klimatu středního Ruska. Posunul tím hranice pěstování ovoce výrazně severněji. Podařilo se mu vypěstovat i jabloně plodící za polárním kruhem. [2] Předpokládal možnost změny genotypu působením vnějšího vlivu. Tyto myšlenky v roce 1905 zveřejnil v práci Jak uskutečnit aklimatizaci rostlin.[3]

V roce 1906 byly publikovány Mičurinovy první vědecké práce věnované problematice šlechtění nových odrůd ovocných stromů. V roce 1912 mu byl udělen Řád sv. Anny 3. stupně. Jeho práce měla velký ohlas v zahraničí, zejména v USA a Kanadě. V roce 1913 odmítl nabídku amerického ministerstva zemědělství, aby se přestěhoval do USA nebo prodal svou sbírku rostlin. [4][3]V roce 1915 zemřela během epidemie cholery Mičurinova manželka.

Po říjnové revoluci 1917 nabídl nové vládě své služby. Podílel se na agronomické práci lidového komisariátu zemědělství, radil zemědělským odborníkům v oblasti chovu, kontroly sucha, zvyšování výnosů a navštěvoval místní agronomická setkání. Jeho hospodářství bylo zestátněno, ale Mičurinovi byla ponechána možnost řídit provoz školky a provádět zde své experimenty. Byl zřízen výzkumný ústav a školky rozšířeny na plochu přes 100 ha.[4] Do roku 1920 Mičurin vypěstoval více než 150 nových hybridních odrůd ovocných stromů. Kromě toho školka měla více než 800 druhů původních rostlinných forem, které Mičurin shromáždil z různých částí světa.

 
Mičurinova busta před Moskevskou univerzitou

V roce 1923 se Mičurinova školka stala institucí národního významu. V roce 1928 byl z ní byla utvořena šlechtitelská a genetická stanice plodin ovoce a bobulovin, od roku 1934 pod názvem Ústřední genetická laboratoř I.V.Mičurina.[3]

Jeho práce a život byly využívány sovětskou propagandou a pseudovědcem Lysenkem, který se prohlašoval za jeho žáka a pokračovatele.[5] Mičurin byl prezentován jako jeden z hlavních hrdinů sovětské vědy. V roce 1927 byl natočen film, který propagoval Mičurinovy úspěchy. Promítal se i v zahraničí (USA, Německo, Československo, Itálie, Pobaltí). V roce 1932 bylo město Kozlov k poctě svého významného obyvatele přejmenováno na Mičurinsk. Na osobní Stalinův podnět byl Mičurinovi udělen Leninův řád. Roku 1934 byl jmenován zasloužilým pracovníkem vědy a nedlouho před svou smrtí čestným členem Akademie věd SSSR. Zemřel 7. června 1935 na rakovinu žaludku a je pohřben ve městě, které nese jeho jméno.[3]

Napsal přes 100 článků a pojednání. Své zkušenosti Mičurin shrnul v knize jménem Výsledky šedesátiletých prací. Posmrtně pak vyšly jeho sebrané spisy a byly přeloženy do mnoha jazyků.[4]

Po smrti jeho uctívání ve stalinském Sovětském svazu nabylo neuvěřitelných rozměrů a po druhé světové válce byl Mičurinův kult exportován do nově vzniklého sovětského bloku. V roce 1948 režisér Dovženko natočil celovečerní hraný film Mičurin o životě této osobnosti. V Československu byl promítán pod názvem Život v květech. [6]

Mičurinovy šlechtitelské úspěchy jsou známy i v Česku. Šlechtitel růží z Blatné Jan Böhm tyto Mičurinovy výpěstky ve své školce pěstoval a propagoval je ve svém Průvodci nevymrzající zahradou. Zde jsou u některých odrůd uvedeny také zkušenosti autora s mrazivou zimou na přelomu let 1928–1929 a 1939–1940.

Československá akademie zemědělská jmenovala dne 3. března 1935 I. V. Mičurina za „nesmrtelné zásluhy o rozvoj ovocnictví" svým čestným členem.[7][8][9]

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Мичурин, Иван Владимирович na ruské Wikipedii.

  1. ↑ a b Савельев, Н. И. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-09-14]. Heslo МИЧУ́РИН. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-01. (rusky) 
  2. ↑ a b HERTL, David. Mičurin nedokončil gymnázium, propaganda z něj ale udělala vědce. Plus [online]. 2020-06-18 [cit. 2023-06-29]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f ŘEZÁČ, Tomáš. Přemožitelé času sv. 10. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Ivan Vladimirovič Mičurin, s. 85–88. 
  4. ↑ a b c d e PILÁT, Albert. I.V.Mičurin a jeho význam pro ovocnářství. Živa. 1955, roč. 3, čís. 5, s. 169–171. 
  5. ↑ Z nadšeného zahrádkáře Mičurina hrdina budování socialismu. Česká televize [online]. [cit. 2023-06-29]. Dostupné online. 
  6. ↑ Život v květech (1948). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  7. ↑ Československá Akademie Zemědělská. Ohlas čestného členství prof. I. Vl. Mičurina v Sovět. Rusku. Československý zemědělec, ústřední illustrovaný týdeník pro veškeré zemědělství. 31. 5. 1935, roč. 17, čís. 22, s. 176. Dostupné online. 
  8. ↑ Československá Akademie Zemědělská. K úmrtí čestného člena prof. I. Vl. Mičurina. Československý zemědělec, ústřední illustrovaný týdeník pro veškeré zemědělství. 14. 6. 1935, roč. 17, čís. 24, s. 192. Dostupné online. 
  9. ↑ Širší presidium ČAZ. Věstník České akademie zemědělské : vědecký měsíčník pro zemědělskou politiku, ekonomiku, sociologii a techniku. 1949, roč. 23, čís. 1–2, s. 109. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • SOJFER, Valerij Nikolajevič. Rudá biologie : Pseudověda v SSSR , ISBN 80-903550-5-6
  • BÖHM, Jan. Průvodce nevymrzající zahradou. Blatná : Nákladem a tiskem firmy Bratří Římsové.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivan_Vladimirovič_Mičurin&oldid=24506871“