Ibis bradavičnatý

druh ptáka rodu Pseudibis

Ibis bradavičnatý (Pseudibis papillosa) je velký pták z čeledi ibisovití, který obývá Indický subkontinent. Většina opeření je tmavě hnědá, nápadná je bílá skvrna na ramenech a červené bradavice na zadní části hlavy, které daly tomuto ibisovi jeho druhové jméno.

Jak číst taxoboxIbis bradavičnatý
alternativní popis obrázku chybí
Pár ibisů bradavičnatých
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádbrodiví a pelikáni (Pelecaniformes)
Čeleďibisovití (Threskiornithidae)
Rodibis (Pseudibis)
Binomické jméno
Pseudibis papillosa
(Temminck, 1824)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika

editovat

Ibise bradavičnatého formálně popsal v roce 1824 nizozemský přírodovědec Coenraad Jacob Temminck. Jedná se o monotypický taxon, tzn. nejsou rozeznávány žádné poddruhy. Řadí se do rodu Pseudibis.[2] Druhové jméno papillosa pochází z latinského papilla, čili „bradavice“.[3]

 
Ilustrace druhu z roku 1838

V minulosti taxon Pseudibis papillosa zahrnoval ještě poddruh Pseudibis papillosa davisoni, který je však od roku 1970 považován za samostatný druh Pseudibis davisoni neboli ibis běloramenný.[4][5] Jeden z hlavních morfologických rozdílů mezi oběma druhy jsou právě červené bradavice na korunce a šíji, které jsou přítomné pouze u P. papillosa.[6]

Výskyt

editovat

Obývá Indii, Nepál a Pákistán, výjimečně i Bangladéš. Mimo hnízdí období se může zatoulat až do Číny.[7] Stanoviště druhu utváří suché travnaté oblasti, opuštěná pole a okraje močálů a jezer.[8]

 
Detail hlavy s patrnými červenými bradavicemi na zadní části hlavy

Tento statný, až poněkud baculatý ibis dosahuje délky těla kolem 68 cm, přičemž samci jsou o něco větší než samice. Má tlustý dlouhý rohovinový zobák, který je mírně zahnutý dolů. Většina opeření je tmavě hnědá se zelenofialovým odleskem, avšak na ramenech je peří bílé. Záhlaví a šíje jsou jsou posety červenými bradavicemi. V letu nohy zasahují až za ocas a jsou patrná široká křídla i nápadná bílá skvrna na náběžné hraně, která se při složení křídla projevuje jen jako bílá linka. Oči jsou červenooranžové až sytě červené. Nohy jsou rohovinové, avšak v době hnízdění se barví do červena.[8][4]

Biologie

editovat
 
Ibis bradavičnatý v letu

Krmí se samostatně nebo v malých hejnech, v rámci kterých ve stejných rozestupech pomalu prochází poli a sbírají potravu. Složení jídelníčku se přitom proměňuje s potravní nabídkou a ibis bradavičnatý je v tomto směru vysoce adaptabilní. V Gudžarátu bylo pozorováno, jak se ibisi bradavičnatí ve velkém krmili na podzemnici olejné, avšak s příchodem sucha začali požírat mršiny dobytka, který uhynul, a larev hmyzu, který se na dobytčích mršinách brzy začal tvořit. Z dalšího pojídaného jídla lze zmínit žížaly, mnohonožky, stonožky, brouky, sarančata, chvostoskocy, pulce, plazy, menší korýše i pomalu se pohybující savce včetně jiných druhá ptáků.[4] Stejně jako potrava, i způsob lovu je značně flexibilní. Může např. hledat potravu propichováním země za pomalé chůze, avšak dovede za kořistí i utíkat nebo chytat hmyz chňapáním zobákem za poklidného postávání.[9] S jinými druhy ptáků přichází do styku pouze u mršin, kde se může sdružovat s volavkami rusohlavými (Bubulcus ibis), vránami domácími (Corvus splendens) nebo vránami hrubozobými (Corvus macrorhynchos).[4]

Hnízdí samostatně vysoko v korunách stromů v hnízdech postavených dravými ptáky jako jsou supi nebo krkavcovitými. Hnízdo je nezřídka využíváno každoročně, a to i v případě selhání snůšky nebo i přes nálety původních majitelů hnízd. Samice snáší 2–4 bledě modrozelených vajec, která jsou občas červeně oskvrněna. Rozměr vejce bývá 63×44 mm. Inkubační doba se pohybuje kolem 33 dní. Novorozeňata jsou krmena na hnízdě pomocí regurgitace.[4]

Ohrožení

editovat

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje ibise bradavičnatého za málo dotčený druh. Populace nicméně vykazuje pomalý sestupný trend.[7]

Reference

editovat
  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. Owls. Ibis, spoonbills, herons, Hamerkop, Shoebill, pelicans [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 291. (anglicky) 
  4. a b c d e HANCOCK, James A.; KUSHLAN, James A.; KAHL, M. Philip. Storks, Ibises and Spoonbills of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2001. ISBN 978-1-4081-3499-3. S. 241–244. (anglicky) 
  5. Holyoak, David. Comments on the classification of the Old World Ibises. Bulletin of the British Ornithologists' Club. 1970, roč. 90, čís. 3, s. 67–73. Dostupné online. (anglicky) 
  6. COLLAR J, Nigel; EAMES C, Jonathan. Head and sex-size dimorphism in Pseudibis papillosa and P.davisoni. BirdingASIA. 2008, roč. 10, s. 36. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b Pseudibis papillosa [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22697528A93619283.en. (anglicky) 
  8. a b GRIMMETT, Richard; INSKIPP, Carol; INSKIPP, Tim. Birds of the Indian Subcontinent. Second edition. vyd. London: Christopher Helm 528 s. (Helm field guides). ISBN 978-1-4081-2763-6. S. 78. (anglicky) 
  9. SONI, K. C.; SHARMA, A. N.; SONI, V. C. Foraging Behaviour and Feeding Success of the Black Ibis (Pseudibis papillosa) Inhabiting Rural and Urban Area of churu City, Rajasthan, India. Recent Research in Science and Technology. 2010-08-20. Dostupné online [cit. 2023-11-30]. ISSN 2076-5061. (anglicky) 

Literatura

editovat
  • HANCOCK, James A.; KUSHLAN, James A.; KAHL, M. Philip. Storks, Ibises and Spoonbills of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2001. ISBN 978-1-4081-3499-3. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat