Ibis bradavičnatý
Ibis bradavičnatý (Pseudibis papillosa) je velký pták z čeledi ibisovití, který obývá Indický subkontinent. Většina opeření je tmavě hnědá, nápadná je bílá skvrna na ramenech a červené bradavice na zadní části hlavy, které daly tomuto ibisovi jeho druhové jméno.
 Ibis bradavičnatý | |
|---|---|
.jpg) Pár ibisů bradavičnatých | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | brodiví a pelikáni (Pelecaniformes) |
| Čeleď | ibisovití (Threskiornithidae) |
| Rod | ibis (Pseudibis) |
| Binomické jméno | |
| Pseudibis papillosa (Temminck, 1824) | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Systematika
editovatIbise bradavičnatého formálně popsal v roce 1824 nizozemský přírodovědec Coenraad Jacob Temminck. Jedná se o monotypický taxon, tzn. nejsou rozeznávány žádné poddruhy. Řadí se do rodu Pseudibis.[2] Druhové jméno papillosa pochází z latinského papilla, čili „bradavice“.[3]
V minulosti taxon Pseudibis papillosa zahrnoval ještě poddruh Pseudibis papillosa davisoni, který je však od roku 1970 považován za samostatný druh Pseudibis davisoni neboli ibis běloramenný.[4][5] Jeden z hlavních morfologických rozdílů mezi oběma druhy jsou právě červené bradavice na korunce a šíji, které jsou přítomné pouze u P. papillosa.[6]
Výskyt
editovatObývá Indii, Nepál a Pákistán, výjimečně i Bangladéš. Mimo hnízdí období se může zatoulat až do Číny.[7] Stanoviště druhu utváří suché travnaté oblasti, opuštěná pole a okraje močálů a jezer.[8]
Popis
editovat
Tento statný, až poněkud baculatý ibis dosahuje délky těla kolem 68 cm, přičemž samci jsou o něco větší než samice. Má tlustý dlouhý rohovinový zobák, který je mírně zahnutý dolů. Většina opeření je tmavě hnědá se zelenofialovým odleskem, avšak na ramenech je peří bílé. Záhlaví a šíje jsou jsou posety červenými bradavicemi. V letu nohy zasahují až za ocas a jsou patrná široká křídla i nápadná bílá skvrna na náběžné hraně, která se při složení křídla projevuje jen jako bílá linka. Oči jsou červenooranžové až sytě červené. Nohy jsou rohovinové, avšak v době hnízdění se barví do červena.[8][4]
Biologie
editovat
Krmí se samostatně nebo v malých hejnech, v rámci kterých ve stejných rozestupech pomalu prochází poli a sbírají potravu. Složení jídelníčku se přitom proměňuje s potravní nabídkou a ibis bradavičnatý je v tomto směru vysoce adaptabilní. V Gudžarátu bylo pozorováno, jak se ibisi bradavičnatí ve velkém krmili na podzemnici olejné, avšak s příchodem sucha začali požírat mršiny dobytka, který uhynul, a larev hmyzu, který se na dobytčích mršinách brzy začal tvořit. Z dalšího pojídaného jídla lze zmínit žížaly, mnohonožky, stonožky, brouky, sarančata, chvostoskocy, pulce, plazy, menší korýše i pomalu se pohybující savce včetně jiných druhá ptáků.[4] Stejně jako potrava, i způsob lovu je značně flexibilní. Může např. hledat potravu propichováním země za pomalé chůze, avšak dovede za kořistí i utíkat nebo chytat hmyz chňapáním zobákem za poklidného postávání.[9] S jinými druhy ptáků přichází do styku pouze u mršin, kde se může sdružovat s volavkami rusohlavými (Bubulcus ibis), vránami domácími (Corvus splendens) nebo vránami hrubozobými (Corvus macrorhynchos).[4]
Hnízdí samostatně vysoko v korunách stromů v hnízdech postavených dravými ptáky jako jsou supi nebo krkavcovitými. Hnízdo je nezřídka využíváno každoročně, a to i v případě selhání snůšky nebo i přes nálety původních majitelů hnízd. Samice snáší 2–4 bledě modrozelených vajec, která jsou občas červeně oskvrněna. Rozměr vejce bývá 63×44 mm. Inkubační doba se pohybuje kolem 33 dní. Novorozeňata jsou krmena na hnízdě pomocí regurgitace.[4]
Ohrožení
editovatMezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje ibise bradavičnatého za málo dotčený druh. Populace nicméně vykazuje pomalý sestupný trend.[7]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ Owls. Ibis, spoonbills, herons, Hamerkop, Shoebill, pelicans [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 291. (anglicky)
- ↑ a b c d e HANCOCK, James A.; KUSHLAN, James A.; KAHL, M. Philip. Storks, Ibises and Spoonbills of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2001. ISBN 978-1-4081-3499-3. S. 241–244. (anglicky)
- ↑ Holyoak, David. Comments on the classification of the Old World Ibises. Bulletin of the British Ornithologists' Club. 1970, roč. 90, čís. 3, s. 67–73. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ COLLAR J, Nigel; EAMES C, Jonathan. Head and sex-size dimorphism in Pseudibis papillosa and P.davisoni. BirdingASIA. 2008, roč. 10, s. 36. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Pseudibis papillosa [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22697528A93619283.en. (anglicky)
- ↑ a b GRIMMETT, Richard; INSKIPP, Carol; INSKIPP, Tim. Birds of the Indian Subcontinent. Second edition. vyd. London: Christopher Helm 528 s. (Helm field guides). ISBN 978-1-4081-2763-6. S. 78. (anglicky)
- ↑ SONI, K. C.; SHARMA, A. N.; SONI, V. C. Foraging Behaviour and Feeding Success of the Black Ibis (Pseudibis papillosa) Inhabiting Rural and Urban Area of churu City, Rajasthan, India. Recent Research in Science and Technology. 2010-08-20. Dostupné online [cit. 2023-11-30]. ISSN 2076-5061. (anglicky)
Literatura
editovat- HANCOCK, James A.; KUSHLAN, James A.; KAHL, M. Philip. Storks, Ibises and Spoonbills of the World. London: Christopher Helm Publishers, 2001. ISBN 978-1-4081-3499-3. (anglicky)
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu ibis bradavičnatý na Wikimedia Commons 
Taxon Pseudibis papillosa ve Wikidruzích
