Husice australská

druh ptáka rodu Tadorna

Husice australská (Tadorna tadornoides) je druh velké pestrobarevné kachny z rodu Tadorna, která se endemicky vyskytuje v Austrálii. Preferuje brakické vody, avšak vyskytuje se i ve sladkých a slaných vodách. Její populace stoupá díky přeměně krajiny na pastviny, které husici vyhovují.

Jak číst taxoboxHusice australská
alternativní popis obrázku chybí
Samec
alternativní popis obrázku chybí
Samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádvrubozobí (Anseriformes)
Čeleďkachnovití (Anatidae)
Rodhusice (Tadorna)
Binomické jméno
Tadorna tadornoides
(Jardine & Selby, 1828)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika

editovat

Druh byl poprvé popsán v roce 1828 jako Anas tadornoides. O popis se zasloužili anglický ornitolog Prideaux John Selby a skotský přírodovědec Sir William Jardine.[2] Druhové jméno tadornoides odkazuje k druhu Anas tadorna (Linnaeus, 1758) (řecké -oidēs = připomínající).[3] Husice australská netvoří žádné poddruhy.[4] K dalším českým názvům patří husice pestrá.[5]

 
Husice australské v letu

Jedná se o velkou kachnu s nápadným opeřením, malou hlavou a krátkým zobákem.[6] Samec dosahuje výšky 59−72 cm, samice 55−68 cm.[7] Samec váží 1600 g, samice 1300 g.[8] Duhovky jsou tmavě hnědé, zobák černý a nohy šedé.[7] Samec má krk a hlavu černou s iridiscentně zeleným odleskem. Na spodní straně krku se nachází bílý prstenec, který odděluje skořicovou hruď a šíji. Hřbet a kostřec jsou černé, svrchní část krovek je bílá, letky jsou černé. Zrcátko (peří předloketních letek) je u báze černé a u konců nápadně zelené. Ramenní letky jsou kaštanové. Spodní strana těla včetně břicha je tmavě hnědá, spodní krovky ocasní jsou černé. Samice je podobná samci, avšak její hruď je nápadně kaštanová a kolem báze zobáku se obtáčí nápadný bílý kroužek.[6][7]

Výskyt

editovat

Husice australská se endemicky vyskytuje pouze v Austrálii. Obývá močály a pastviny v jihozápadní a jihovýchodní části australského kontinentu, přítomná je i v Tasmánii a některých ostrůvcích kolem jižního pobřeží Austrálie. V oblibě má hlavně má hlavně nížinatá brakická jezera.[7] Vyskytuje se nicméně i na sladkovodních plochách nebo dokonce na moři. V případě výskytu ve slaných vodách však zalétává i dlouhé vzdálenosti ke sladkovodním zdrojům vody, kterou potřebuje k pití.[9]

Zatoulaní jedinci jsou pravidelně pozorováni na Novém Zélandu, kde se druh často mísí s husicí rajskou. V 80. letech 20. století se husice australská objevila i na ostrově Norfolk.[10]

Biologie

editovat
 
Letící hejno husic australských

Husice australská se často shlukuje do hejn o stovkách až tísnících jedincích. Jedná se o poměrně plaché ptáky, avšak v oblastech v blízkosti lidských sídel si mohou na člověka zvyknout a zkrotnout.[10] Jsou to silní letci, za letu často vydávají výrazné čank-čank.[7] Přepeřuje dvakrát za rok − na podzim přes zahnízděním a koncem jara po období hnízdění.[7]

Potrava

editovat

Živí se rostlinným materiálem i vodními bezobratlými živočichy. Z pojídaných rostlin lze jmenovat jetel (Trifolium), zelenivky (Chlorophyceae), troskuty (Cynodon) či azoly (Azolla). Často pojídanými bezobratlými živočichy jsou pakomárovití (Chironomidae) a klešťanky (Corixa).[9]

Zatímco nedospělé husice se pro potravu potápí často, dospělci pouze během přepeřování, během kterého jsou na měsíc nelétaví, nebo v případě zranění, které jim znemožňuje let.[10]

Hnízdění

editovat
 
Samice (vpředu) a samec

Husice australská tvoří dlouholeté, snad i trvalé páry. Do hnízdišť dolétá v březnu. V dubnu a květnu dochází k zabírání teritoria, které typicky zahrnuje menší vodní plochu jako je rybníček nebo část větší vodní plochy. Samotné zahnízdění probíhá od červa do října, nejčastěji v červenci a srpnu.[7] Husice zahnizďuje nejraději v dutinách stromu, často i kolem 20 metrů nad zemí. V případě nedostupnosti vhodných stromových dutin může zahnízdit i na zemi v králičích norách nebo v husté vegetaci. Vejce jsou kladena v denních intervalech, velikost snůšky se pohybuje mezi 10−14 vejci.[9] Oválná krémová vejce mají rozměr 68×48 mm.[7] Inkubuje pouze samice po dobu 30−32 dnů.[9] Zatímco samice inkubuje, samec zakládá další teritorium, které může být i několik kilometrů od hnízdiště, kam se chodí samice během inkubace krmit a kde bude po vyklubání mláďat probíhat jejich výchova.[7] K osamostatnění mláďat dochází kolem věku 50−70 dní.[9] První zahnízdění nastává kolem věku 2 let.[7]

Ohrožení

editovat

Husici australskou aktuálně nic neohrožuje − naopak, její početnost stoupá díky přeměně lesů a zemědělských ploch na farmářské pastviny, které husici vyhovují nejvíce, jelikož vedle čerstvé trávy mají přístup i k rybníčkům s vodou budovaných pro napájení dobytka.[11]

Chov v zoo

editovat

Husice rajská byla v září 2023 chována v necelých dvou desítkách evropských zoo. Mezi nimi nechyběly ani dvě české zoologické zahrady, a sice Zoo Plzeň a Zoo Praha. V minulosti byla chována i v Zoo Liberec.[12]

V Zoo Praha byl tento druh chován v letech 1975 až 2000. První odchov v historii zoo se povedl v roce 1993. K obnovení chovu husic australských došlo v roce 2019, kdy byl v polovině července přivezen pár ze Zoo Plzeň.[12][13]

Reference

editovat
  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. Checklist Committee. Checklist of the birds of New Zealand, Norfolk and Macquarie Islands, and the Ross Dependency, Antarctica. 5. vyd. Wellington: Ornithological Society of New Zealand, 2022. Dostupné online. S. 30. (anglicky) 
  3. JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names [online]. 2010 [cit. 2020-06-29]. S. 377. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Screamers, ducks, geese, swans. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List 13.2 [cit. 2023-09-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Tadorna tadornoides. www.biolib.cz [online]. BioLib: Biological library [cit. 2023-09-05]. Dostupné online. 
  6. a b SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. London: Christopher Helm, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-7136-3930-8. S. 58. 
  7. a b c d e f g h i j Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 144. (anglicky) 
  8. HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. S. 28. (anglicky) 
  9. a b c d e JOHNSGARD, Paul A., 2010. Ducks, geese, and swans of the world. Lincoln, Nebraska, US: University of Nebraska Press. ISBN 9780803209534. S. 120–122. (anglicky) 
  10. a b c GRIFFIN, P. Chestnut-breasted shelduck [online]. New Zealand Birds Online, 2013, rev. 2022 [cit. 2023-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Tadorna tadornoides [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2023-09-05]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22680011A92838835.en. (anglicky) 
  12. a b Tadorna tadornoides. Zootierliste.de [online]. [cit. 2023-09-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Přírůstky. www.zoopraha.cz [online]. [cit. 2020-04-22]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • JOHNSGARD, Paul A., 2010. Ducks, geese, and swans of the world. Lincoln, Nebraska, US: University of Nebraska Press. ISBN 9780803209534. (anglicky) 
  • MARCHANT, S.; HIGGINS, P. J., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Ratites to ducks - Part B, Australian pelican to ducks. Svazek 1. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 0-19-553762-9. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. (anglicky) 
  • SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. London: Christopher Helm, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-7136-3930-8. S. 58. 

Externí odkazy

editovat