Humanismus

evropská literatura a věda 14. až 16. století
(přesměrováno z Humanista)

Humanismus (z latinského humanus, lidský) je pozdější označení pro filosofické, literární a kulturní hnutí, vzniklé v Itálii ve 14. století, charakteristické obnoveným zájmem o klasické jazyky, antickou kulturu a filosofii a vysokým hodnocením lidské osoby, včetně její zbožnosti a ctností. Reagoval na racionální a spekulativní scholastiku, středověkou syntézu křesťanské teologie s aristotelskou filosofií, a položil velký důraz na literární a básnickou formu. Během 15. a 16. století se rozšířil po celé západní a střední Evropě a připravil cestu renesanci jako slohu výtvarného umění, rovněž inspirovaného klasickým starověkem.[1]

Humanista Enea Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II., je roku 1442 korunován jako poeta laureatus císařem Fridrichem III. (freska z dómské knihovny v Sieně, autorem je Pinturicchio)

Historie

editovat

Humanismus vznikl v Itálii a za jeho první představitele se považují Dante Alighieri (1265–1321), Francesco Petrarca (1304–1374) a Giovanni Boccaccio (1313–1375). Myšlenky humanistů se šířily nejdříve po Itálii, kde byla významná centra humanismu Florencie, Řím, Benátky, Neapol, Janov, Mantova, Ferrara a Urbino, a od 15. století i po celé západní a střední Evropě. První humanisté psali latinsky a jejich vzorem byl hlavně řečník a filosof Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.), už Dante však psal v lidovém jazyce – italštině, o jejíž spisovnou podobu se velmi zasloužil. Když v polovině 15. století uprchlíci z Konstantinopole přivezli do Itálie dotud neznámé řecké spisy Platóna a dalších, přední humanisté je začali překládat, komentovat a vydávat tiskem.[1] I v ostatních evropských zemích (včetně českých) se humanisté dělili na ty, kteří psali latinsky, a ty, kteří psali lidovými jazyky.

Základem humanismu bylo literárně orientované vzdělání. Humanisté prosazovali radikální reformu školství, od které očekávali optimální rozvoj lidských schopností spojením vědění a ctnosti. Humanistické vzdělání mělo člověka uschopnit, aby poznal svoje pravé určení a uskutečnil ideální lidství pomocí nápodoby klasických vzorů. Podle humanistů byl hodnotný, pravdivý obsah v jednotě s dokonalou jazykovou formou, a proto se rozhodující váha přikládala kvalitě jazyka, lingvistice a literatuře. Nejdůležitějšími odvětvími vědění byly proto básnictví a rétorika. Zvýšená péče o učenecké jazyky latinu a řečtinu zároveň dala impulsy i nově se rodící literatuře v lidových jazycích, v první řadě v italštině.

Charakteristika

editovat

Rozhodujícím znakem humanistického hnutí bylo vědomí, že nastupuje nová epocha, a snaha vymezit se proti bezprostředně minulým staletím. Touto minulostí, kterou tehdy začali nazývat středověk, hlavní zástupci humanismu ostentativně pohrdali, odmítali pozdně středověkou scholastiku a proti údajně barbarské a temné epoše středověku stavěli antiku jako směrodatný vzor všech oblastí života. Snaha tento vzor lépe poznat v původní, nedeformované podobě vedla k hledání antických textových zdrojů a jejich podrobnému vědeckému zkoumání, jak vyjadřuje latinské heslo humanistů ad fontes, k pramenům. Tím podstatně vzrostla znalost antického dědictví a zároveň byly položeny nebo prohloubeny vědecké základy mnoha oborů lingvistiky, literární vědy a historiografie. Nové poznatky bylo navíc možno díky právě vynalezenému knihtisku snadno šířit.

Další význam

editovat

Dále se slovo humanismus používá také buď jako obecná orientace na člověka a jeho blaho nebo na pozemské hodnoty, anebo zejména v anglosaských zemích jako označení části ateistického hnutí 20. a 21. století. Kromě toho ho používají i další směry, například Humanistické hnutí argentinského spisovatele Sila. Na základě vývoje důrazů v rámci nejrůznějších hnutí, které se hlásí k humanismu, zastával Ješa'jahu Leibowitz názor, že za humanistu v pravém slova smyslu se smí považovat jedině ten, kdo je zároveň kosmopolitou, pacifistou, anarchistou a ateistou.[2]

Reference

editovat
  1. a b Blecha, Filosofický slovník, str. 176n.; Schischkoff, Philosophisches Woerterbuch, S. 309n.
  2. SHASHAR, Michael. Hovory o Bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem. Praha: Sefer, 1996. ISBN 80-85924-10-2. S. 184. 

Literatura

editovat
  • I. Blecha a kol., Filosofický slovník. Olomouc 1998
  • J. Carroll, Humanismus: zánik západní kultury. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 1996 – 199 s. ISBN 80-85959-13-5
  • I. Hlobil – E. Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě. Praha: Academia, 1992 – 273 s. ISBN 80-200-0385-1
  • M. Kopecký, Český humanismus. Praha: Melantrich 1988
  • M. Heidegger, Dopis o humanismu. 1949
  • J.-P. Sartre, Existencialismus je humanismus. Praha: Vyšehrad, 2004 – 109 s. ISBN 80-7021-661-1
  • G. Schischkoff (red.), Philosophisches Worterbuch. Stuttgart: Kroener 1991
  • R. Seltenreich, Právní humanismus jako výraz evropského právního vývoje. Praha: Univerzita Karlova, 1996 – 270 s. ISBN 80-7184-160-9

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat