Ferdinand III. Habsburský

císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král

Ferdinand III. (13. července 1608 Štýrský Hradec2. dubna 1657 Vídeň) byl císař římský, král český, uherský a chorvatský, markrabě moravský (vše 16371657) a arcivévoda rakouský (16081657).

Ferdinand III.
císař Svaté říše římské, král český a uherský etc.
Portrét
Ferdinand III.
Doba vlády15. února 16372. duben 1657
KorunovaceČeská:
24. listopadu 1627, Praha
Říšská:
22. prosinec 1636, Řezno
Uherská:
8. prosince 1625, Sopron
Narození13. července 1608
Štýrský Hradec,
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí2. dubna 1657 (ve věku 48 let)
Vídeň,
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
PohřbenCísařská hrobka ve Vídni
PředchůdceFerdinand II.
NástupceFerdinand IV. a Leopold I.
ManželkyI. Marie Anna Španělská
II. Marie Leopoldina Tyrolská
III. Eleonora Magdalena Gonzagová
PotomciFerdinand IV.
Marie Anna
Filip August
Maxmilián Tomáš
Leopold I.
Marie
Karel Josef
Tereza Marie Josefa
Eleonora Marie Josefa
Marie Anna Josefa
Ferdinand Josef Alois
RodHabsburkové
OtecFerdinand II.
MatkaMarie Anna Bavorská
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Byl jedním z mála Habsburků, kteří měli vojenské nadání. Dokončil rekatolizaci svých zemí a kompromisnějším náhledem na náboženské uspořádání Svaté říše římské, než jaký prezentoval jeho otec, přispěl k úspěšným mírovým jednáním, která ukončila třicetiletou válku.

První roky

editovat

Byl třetím synem (oba starší bratři zemřeli v dětském věku) císaře Ferdinanda II. a jeho první manželky Marie Anny Bavorské. Otec ho nechal korunovat uherským králem v roce 1625, českým králem 1627 a římským králem 1636. Byl horlivým katolíkem. Údajně však neměl rád jezuity, ačkoli byl jimi vychován.

Po smrti Albrechta z Valdštejna (1634) se stal vrchním velitelem císařských vojsk. Účastnil se bitvy u Nördlingenu proti Švédům. Vedl mírové rozhovory, v roce 1635 pomohl vyjednat tzv. Pražský mír s protestantským Saskem.

Římský císař

editovat

Po smrti svého otce (1637) se stal jeho nástupcem jako císař Svaté říše římské. Doufal, že se mu brzy podaří uzavřít mír s Francií a Švédskem. Třicetiletá válka však pokračovala ještě dalších 11 let. Ukončena byla až roku 1648 vestfálským mírem.

V posledním krvavém období války (1644) dal Ferdinand všem vládcům německých zemí právo vést vlastní zahraniční politiku (ius belli ac pacis). Tímto způsobem se císař snažil získat více spojenců pro vyjednávání s Francií a Švédskem. Tento akt však zároveň vedl k postupnému omezení císařské moci ve Svaté říši římské, která se postupně stala spíše formálním spojením zemí. Uzavřením vestfálského míru však Habsburkové značně posílili své postavení ve středoevropských državách.

Obecně vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka (cuius regio, eius religio), které bylo před válkou v některých zemích praktikováno s určitou benevolencí. Během války nastoupil nový umělecký směr, baroko, které vytlačilo renesanci, což souviselo také s protireformací.

Třicetiletá válka byla také posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě, od této doby již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na náboženství.

Český král

editovat
 
Erb Ferdinanda III. Habsburského

V zemích České koruny došlo během války a bezprostředně po ní k „době temna“ v důsledku toho, že v tomto regionu bylo za války zabito mnoho lidí a mnoho jich muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jedním z nejvýznamnějších Čechů, kteří odešli, byl Jan Ámos Komenský. V lednu 1644 bylo potlačeno povstání protestantských Valachů a na 300 povstalců bylo popraveno.[1]

V době vlády Ferdinanda III. byly české země nejvíce postiženy boji třicetileté války, za vlády jeho otce Ferdinanda II. boje probíhaly převážně mimo české území. Ferdinand III. pokračoval v rekatolizaci a upevňování absolutistické moci v českých zemích, používal však při tom umírněnějších prostředků než jeho otec. Vyznačoval se dobrou znalostí češtiny a česky a hlasitě zpíval též Svatováclavský chorál v katedrále sv. Víta. V době poválečné konsolidace nechal postavit v roce 1650 na Staroměstském náměstí v Praze mariánský sloup,[2] dále si nechal vyhotovit soupis všech poddaných podle vyznání (1651) a vytvořit první katastr, soupis všech obcí, tzv. berní rulu (1654).

Z doby jeho vlády pochází řada městských znaků. V roce 1646 nechal odvézt české korunovační klenoty do Vídně, do Prahy byly navráceny až v roce 1867.

V roce 1638 vyňal pražskou Karlovu Univerzitu z pravomoci jezuitů a obnovil lékařskou a právnickou fakultu, tedy v podstatě nastolil uspořádání z doby před vládou jeho otce Ferdinanda II. V roce 1654 pak spojil Karlovu Univerzitu s jezuitskou kolejí v Klementinu (mající také status university) a vytvořil tak tzv. Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde fakulty filosofická a teologická byly pod správou jezuitů. Tato universita se potom vyvíjela se z někdejší svobodné korporace vzdělanců ve státní vzdělávací instituci. Jako jednotná instituce fungovala až do svého rozdělení v roce 1882 na českou Karlo-Ferdinandovu universitu a německou Karlo-Ferdinandovu universitu.

Z příkazu Ferdinanda III. byly pobořeny mnohé české hrady. Důvodem byla obava, aby se opuštěné objekty nestaly útočištěm loupeživých band bývalých žoldnéřů, kteří po skončení války přišli o zaměstnání. Na druhé straně např. jako titulární majitel města Třeboně tam nechal postavit roku 1638 novou renesanční strážní věž městské radnice na dnešním Masarykově náměstí.

Osobní život a rodina

editovat

Měl odlišnou povahu než jeho otec Ferdinand II. Byl velmi rozvážný a šetrný, snažil se omezit výdaje císařského dvora a státu. Slovem i písmem ovládal latinu, němčinu, španělštinu, italštinu, francouzštinu, češtinu a maďarštinu. Zajímal se o přírodní vědy, zejména fyziku, psal básně a úspěšně též skládal hudbu.

Byl třikrát ženatý a měl celkem 11 dětí. Vedl spořádaný rodinný život, není známo, že by měl milenky nebo levobočky. Ještě za svého života nechal nejstaršího syna Ferdinanda korunovat českým, uherským a římským králem. Ferdinand IV. však předčasně zemřel v roce 1654. Další dva synové zemřeli ještě v dětském věku, následníkem trůnu se tak nakonec stal čtvrtý syn Leopold, který se původně připravoval na církevní kariéru. Nejmladší syn (opět Ferdinand) se narodil dva měsíce před otcovou smrtí. Ferdinand III. se tak nedožil jeho předčasného úmrtí o rok později.

Je pochován v kapucínské kryptě ve Vídni.[3]

Manželství a potomci

editovat
 
Marie Anna se synem Ferdinandem

V roce 1631 se Ferdinand ve Vídni oženil s infantkou Marií Annou (1606–1646), dcerou španělského krále Filipa III. a Markéty Habsburské, s níž měl tyto děti:

Druhou manželkou, s níž měl pouze jednoho syna, se roku 1648 v Linci stala arcivévodkyně Marie Leopoldina Tyrolská (1632–1649).

Poslední sňatek Ferdinand uzavřel v roce 1651 ve Vídni s Eleonorou Magdalenou de Gonzaga (1630–1686).

Vývod z předků

editovat
 
 
 
 
 
Filip I. Sličný
 
 
Ferdinand I. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Jana I. Kastilská
 
 
Karel II. Štýrský
 
 
 
 
 
 
Vladislav Jagellonský
 
 
Anna Jagellonská
 
 
 
 
 
 
Anna z Foix
 
 
Ferdinand II. Habsburský
 
 
 
 
 
 
Vilém IV.
 
 
Albrecht V. Bavorský
 
 
 
 
 
 
Jakobea z Badenu
 
 
Maria Anna Bavorská
 
 
 
 
 
 
Ferdinand I. Habsburský
 
 
Anna Habsburská
 
 
 
 
 
 
Anna Jagellonská
 
Ferdinand III.
 
 
 
 
 
Vilém IV. Bavorský
 
 
Albrecht V. Bavorský
 
 
 
 
 
 
Jakobea z Badenu
 
 
Vilém V. Bavorský
 
 
 
 
 
 
Ferdinand I. Habsburský
 
 
Anna Habsburská
 
 
 
 
 
 
Anna Jagellonská
 
 
Marie Anna Bavorská
 
 
 
 
 
 
Antonín Lotrinský
 
 
František I. Lotrinský
 
 
 
 
 
 
Renata Bourbonská
 
 
Renata Lotrinská
 
 
 
 
 
 
Kristián II. Dánský
 
 
Kristina Dánská
 
 
 
 
 
 
Izabela Habsburská
 

Reference

editovat
  1. "Vsetín za valašských povstání Archivováno 9. 6. 2020 na Wayback Machine.". Město Vsetín.
  2. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Sloup národní tragédie a křesťanské hanby / Christnet.eu. www.christnet.eu [online]. [cit. 2020-04-30]. Dostupné online. 
  3. HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. S. 99. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Předchůdce:
bezprostřední držba českého krále
  Javorský kníže
16241637
  Nástupce:
bezprostřední držba českého krále