Wikipedie

Secese

umělecký styl přelomu 19. a 20. století
(přesměrováno z Art Nouveau)
Další významy jsou uvedeny na stránce Secese (rozcestník).

Secese byl mezinárodní umělecký sloh v architektuře, výtvarném umění a užitém umění přelomu 19. a 20. století, tedy „krásné doby“ Belle Époque.[1] Jeho předchůdci byli francouzští a angličtí umělci a teoretici jako Hnutí uměleckých řemesel a Eugène Viollet-le-Duc. První secesní stavby vznikly v Bruselu v první polovině 90. let 19. století, odkud se styl rychle rozšířil do dalších evropských metropolí. Secese byla reakcí na akademismus, eklekticismus a historismus v architektuře a dekorativním umění. Jejími hlavními znaky jsou ornamentálnost, stylizace, plynulé, ale dynamické křivky, plošnost, záliba v neobvyklých odstínech a kontrastech a snaha o estetické využití různých materiálů. Secese se snaží překonat tematiku historických slohů a upřednostňuje přírodní tvary, zejména listy a květy, a také téma ženy.

Alfons Mucha: Plakát Gismonda se Sarou Bernhardtovou, 1894

Secese se nejvýrazněji projevila v architektuře, kde architekti začali experimentovat s novými materiály, především železem a sklem, k vytvoření organicky působících staveb. Mezi významné stavby patří městské domy Victora Horty v Bruselu, vstupy do pařížského metra Hectora Guimarda, budovy Antoniho Gaudího v Barceloně, vídeňský Pavilon Secese opavského rodáka Josepha Olbricha a pražský Obecní dům, na kterém se podílela řada tehdejších českých umělců. V užitém umění se secese projevila především tvorbou luxusních předmětů. Ve sklářství vynikl Louis Comfort Tiffany svými lampami a Émile Gallé vrstvených sklem. Šperkařství reprezentuje René Lalique, který kombinoval drahé kovy s emailem a sklem. Významnou roli hrála také plakátová tvorba, v níž Alfons Mucha vytvořil typický styl s dlouhovlasými ženami obklopenými květinovými motivy, který se stal jedním ze symbolů secese.

Secese se rozšířila po celé Evropě a pronikla i do zámoří, přičemž v každé zemi získala specifický charakter. V českých zemích vznikla řada významných secesních staveb, především v Praze: kromě Obecního domu také Hlavní nádraží nebo Grandhotel Evropa na Václavském náměstí. Vrcholu secese dosáhla na Světové výstavě v Paříži roku 1900, kde se představila v plné šíři od architektury pavilonů přes nábytek a šperky až po plakáty. Poté se styl dále vyvíjel různými směry – od bohatě zdobných forem po geometričtější a abstraktnější varianty – a pomalu začal ztrácet popularitu. Příchod první světové války v roce 1914 znamenal definitivní konec secese jako dominantního stylu. Ve 20. letech 20. století ji nahradilo art deco a později modernismus. K zásadnímu přehodnocení secese došlo v 60. letech 20. století, kdy významné výstavy v New Yorku a Londýně představily tento styl jako důležitý předstupeň moderního designu. Dnes je secese ceněna nejen pro svou estetickou hodnotu, ale i jako klíčový moment v přechodu od historismu k modernímu umění 20. století.

Charakteristika

editovat

Secese se inspirovala přírodními, plynulými křivkami rostlin a květů.[2] Mezi další znaky patří důraz na pohyb, často vyjádřený asymetrií nebo dynamickými čarami („šleh bičem“, coup de fouet), a využití moderních materiálů, především železa, skla, keramiky a betonu, což architektům umožnilo tvořit neobvyklé formy a stavět větší otevřené prostory.[3]

 
Hermann Obrist: Tapiserie s bramboříky (1895) - klasický příklad secesního motivu šlehu bičem

Přes šíři zobrazovaných námětů se v secesi stále znovu vracejí dvě klíčová témata, žena a příroda. Naopak secesní umělci často odmítali tradiční historická témata umění, jako válečné scény, portréty slavných mužů, náboženské scény, výjevy z řecké či římské mytologie, i odpovídající umělecké formy.[4]

Žena může vystupovat jako éterická a tajemná bytost, jako symbol přírody nebo jako femme fatale s erotickým a často mytologickým nádechem.[5] Řada umělců zobrazila ženy netradičně jako aktivní, silné a vládnoucí svému osudu,[5] oblíbeným námětem byly slavné umělkyně.[6]

 
René Binet: Hlavní vstup Světové výstavy v Paříži (1900), architektura inspirovaná Haeckelovými vyobrazeními schránek vodních živočichů

Příroda byla pro secesi vzorem dokonalé krásy, ale jakožto předmět vědy signalizovala na konci 19. století i modernost. Secesní umělci široce využívali vědecké publikace, popisující a zobrazující faunu a flóru, nešlo jim však o věrnou reprodukci, ale o nalezení nové estetické formy.[7] Joseph Maria Olbrich soudil: „Co lépe vybudí naše životní pocity než sugestivní linie dlouhých chapadel medúzy vlnících se ve vodě?“[4] Vlivné bylo zejména dílo Ernsta Haeckela Kunstformen der Natur (Umělecké formy přírody), které vycházelo mezi lety 1899 a 1904 a pro umělce bylo rozsáhlým katalogem forem.

Architektura

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Secesní architektura.
 
Detail dveří (Berlín, kolem roku 1900)

Na konci 19. století se v architektuře prosazovaly nové materiály a postupy, které secesní architekti přijímali, protože jim umožnily stavět větší a tvarově složitější budovy. Například Victor Horta v Maison du Peuple (1896–1899) použil revoluční systém viditelných ocelových nosníků, které se staly součástí dekorativního řešení interiéru. Architekt často navrhoval dům včetně vybavení a dekorací a kreslil vše až po kliky dveří, okenní rámy, svítidla a krby. Přitom jako hlavní motiv mohl být zvolen jakýkoli tvar nebo malý formální prvek, který pak dal stavbě její ráz. Například vzor ventilační mřížky, stylizovaný jako rostlinný motiv nebo tlama neznámé příšery, se mohl stát dominantním motivem, který se jako ozvěna opakoval v jiných formách a v kompozici celku. To budově dodávalo určitou mystičnost, záhadnost a chránilo dílo před přílišnou racionalitou. Tuto kvalitu Victor Horta nazýval „principem portrétu v architektuře“.[8]

V secesní architektuře existovalo mnoho regionálních verzí a směrů. Originální secesní styl vytvořil Antoni Gaudí v Barceloně. V dekoru široce využíval kované prvky a kachle Casa Batlló (1906). Při stavbě obytného domu Casa Milà (1910) se hlavním stavebním materiálem stal železobeton, projekt počítal se systémem větrání, podzemní garáží a výtahy. Velkou elegancí byla proslulá rakouská secese, jejímž hlavním představitelem byl vídeňský architekt Otto Wagner. Německá secese se vyznačovala větší střídmostí, hojností skla a florálního dekoru.[9]

Výtvarné umění

editovat
 
Alfons Mucha: stránka knihy Ilséa, princezna Tripolisská (1901)

Secesní grafika vzkvétala díky novým tiskařským technologiím, zejména barevné litografii, která umožnila masovou produkci barevných plakátů. Umění už nebylo omezeno na galerie, muzea a salony; bylo k vidění na pařížských zdech a v ilustrovaných uměleckých časopisech, které se šířily po celé Evropě a do Spojených států. Nejoblíbenějším tématem secesních plakátů byly ženy; symbolizovaly půvab, modernost a krásu a byly často obklopené květinami. V Británii byl předním grafikem secesního stylu Aubrey Beardsley,[10] ve Vídni Koloman Moser[11] a ve Francii Eugène Grasset, Jules Chéret, Georges de Feure, malíř Henri de Toulouse-Lautrec a Čech Alfons Mucha, jenž přijel do Paříže v roce 1888 a v roce 1895 prorazil plakátem pro herečku Saru Bernhardtovou ve hře Gismonda.[12]

 
Constant Puyo: Spící (1897)

Malba byla další doménou secese, i když většina malířů spojených se secesí se často řadí spíše k jiným směrům, zejména postimpresionismu a symbolismu. Ze symbolismu vyšli například Gustav Klimt nebo Franz von Stuck, zatímco Henri de Toulouse-Lautrec bývá spojován s postimpresionismem. Mezi symbolismem a secesí se pohyboval i český sochař František Bílek.

Secesní fotografové jako Robert Demachy a Constant Puyo experimentovali s různými technikami úpravy fotografií, například gumotiskem, který umožňoval vytvářet snímky připomínající kresby a malby, a tím dosahovat secesní estetiku měkkých linií a nálad (tzv. secesní piktorialismus).

Užité umění

editovat
 
Otto Wagner: Majolikový dům, Vídeň (1898)

Secesní nábytek vytvořený často napodoboval přírodní tvary, vinnou révu, květiny a lekníny, a vyznačoval se křivkami a vlnitými liniemi jak ve formě, tak v dekoraci. Dalšími běžnými charakteristikami byly asymetrie a polychromie, dosažená vkládáním různě barevných dřev. Obvykle byl vyráběn ručně, s jemnou leštěnou povrchovou úpravou, vzácnými a drahými dřevy a precizním řemeslným zpracováním.[13] Přední nábytkáři, jako byl Georges de Feure a další, používali luxusní dýhy.[14] Zejména v prvních dobách secese architekti často sami navrhovali nábytek ve stylu svých domů; byli to například Charles Rennie Mackintosh, Antoni Gaudí, Victor Horta, Hector Guimard a Henry van de Velde. Po roce 1900, hlavně u nábytku navrženého v německy mluvících zemích, se formy staly jednodušší, funkčnější a geometričtější a některé druhy nábytku mohly být vyráběny na montážních linkách.[15]

 
Louis Comfort Tiffany: Váza ze skla favrile (1893–1897)

Secesní sklo kromě váz a lamp bývá spíše dekorativní než praktické, stolního nádobí je málo. Významnými tvůrci od 90. let 19. století ve Francii byli René Lalique, Emile Gallé a bratři Daumové, v Americe Louis Comfort Tiffany, v Británii Christopher Dresser a v Německu Friedrich Zitzman, Karl Koepping a Max Ritter von Spaun. Obvykle se vyrábělo ručně a sklo se barvilo kovovými oxidy v roztaveném stavu v peci. Techniky sklářství se dále rozvíjely, například Tiffany vynalezl sklo favrile s perleťovým leskem a Gallé s bratry Daumovými používali novou techniku pâte de verre, založenou na vypalování skelné pasty nanesené na vnitřní povrch formy.[16]

Secesní šperk se vyznačuje jemnými křivkami a liniemi. Často zobrazují přírodní motivy se symbolickým významem.[17] Ženské tělo je také oblíbené a často se objevuje na kamejích. Typické jsou dlouhé náhrdelníky vyrobené z perel nebo řetízků ze stříbra přerušovaných skleněnými korálky nebo zakončených stříbrným či zlatým přívěskem, který byl sám často navržen jako ozdoba k uchycení jediného broušeného ametystu, olivínu nebo citrínu.[18] Význam diamantu naopak upadl a šperkaři experimentovali s širokou škálou kamenů a jiných materiálů i nových technik, mimo jiné smaltováním, což umožnilo vytvářet organické formy a složité detaily, zdůrazňující příklon k umělečtějším a expresivnějším výtvorům.[19] Slavnými šperkaři ve Francii byli Louis Aucoc a jeho ještě slavnější žák René Lalique, dále Jules Brateau, Henri Vever, Edward Colonna a Georges Henry. Ve Spojených státech působil Louis Comfort Tiffany,[20] v Británii designér společnosti Liberty & Co. & Cymric Archibald Knox a Charles Rennie Mackintosh a v Německu bylo centrem šperkařů město Pforzheim, kde sídlila většina německých firem, včetně Theodor Fahrner.[18]

Keramiku na konci 19. století obohatilo mnoho technologických inovací, zejména vznik vysokoteplotní (grand feu) keramiky s krystalizovanými a matnými glazurami. Secesní keramika byla také ovlivněna tradiční i moderní japonskou a čínskou keramikou, jejíž rostlinné a květinové motivy dobře ladily se secesním stylem. Ve Francii umělci také znovu objevili tradiční metody kameniny (grés), ovšem s novými motivy.[21] Secesní architekti začali zdobit fasády budov architektonickou keramikou, čímž jim dodávali výrazný secesní sochařský vzhled.[21]

Název

editovat

Francouzské označení Art nouveau („nové umění“) poprvé použil Edmond Picard v roce 1894 v belgickém časopise L'Art moderne, navazujícím na La Jeune Belgique, k označení umělecké tvorby Henryho van de Veldeho.[22] Jako název pro celou secesi ho však použili van de Velde spolu s Victorem Hortou, Paulem Hankarem a Gustavem Serrurier-Bovym, aby zdůraznili novost jako společnou vlastnost svého umění.[23] Do Francie se toto označení dostalo, když Siegfried Bing 26. prosince 1895 pojmenoval svou pařížskou galerii Maison de l'Art nouveau, „Dům nového umění“.

 
Studio Daum: Váza (1900)

Ve Francii se souběžně používal termín Modern Style odkazující na iniciační roli Anglie[24] nebo lidové označení style Nouille (nudlový styl), style Guimard podle tvůrce vstupů do metra a style de Glasgow podle Charlese Mackintoshe a jeho okruhu.[25] Kritici secese navíc rádi říkali style métro (styl metra), style Maxim's, style ténia (tasemnicový styl)[26] nebo Yachting style, jak ho nazval Edmond de Goncourt, když přirovnal Bingovy exponáty na Světové výstavě 1900 k lodním kabinám.[25]

V Anglii byla secese známá také pod názvem Arts and Crafts movement, i když ten má širší význam.[24]

V Německu se používal buď Studio-Stil s odkazem na časopis The Studio, který hnutí zpopularizoval, nebo Jugendstil (tj. mladý styl), podle názvu dalšího časopisu podporujícího secesi Jugend (což lze přeložit Mládí nebo Mládež; mnozí hlavní představitelé secese byli v době jejího rozkvětu vskutku mladí). Němci také používali termíny Belgischestil nebo Veldestil s odkazem na Belgii a Henryho van de Veldeho,[24] dále se objevily i výrazy Lilienstil (liliový styl) nebo Wellenstil (vlnový styl).[25]

Název secese používaný v Rakousko-Uhersku dala novému stylu Vídeňská secese, jež ho převzala od Mnichovské secese; slovo secese tehdy v uměleckém kontextu znamenalo vyčlenění se skupiny mladých umělců, kteří si založili vlastní umělecké instituce, protože se nemohli prosadit ve stávajících. V Itálii, Španělsku a Latinské Americe se často používal název styl Liberty s odkazem na londýnský obchod Liberty, prodávající exotické umělecké předměty.[24]

Dějiny

editovat

Předchůdci

editovat
 
Arthur Mackmurdo: Židle (1882–83)

Secese navazovala na některé starší umělecké a teoretické trendy. V Británii to byly květinové motivy Williama Morrise a hnutí Arts and Crafts, které založili Morrisovi žáci. K předchůdcům secese zde patří například budova Red House od Philipa Webba (1859) s interiéry od Morrise nebo přepychový Paví pokoj od Jamese McNeilla Whistlera. Nové hnutí bylo také ovlivněno Johnem Ruskinem, prerafaelity, jako byli Dante Gabriel Rossetti a Edward Burne-Jones, a britskými grafiky 80. let 19. století, Selwynem Imagem, Heywoodem Sumnerem, Walterem Cranem, Alfredem Gilbertem, předchůdci Aubreye Beardsleye.[27] Židle navržená Arthurem Mackmurdem je považována za předchůdce secesního designu.[28]

Ve Francii secesi ovlivnil Eugène Viollet-le-Duc, zapřisáhlý nepřítel dobového historismu, jehož teorie vycházela ze studia středověkého umění. Forma podle něho musí vycházet z funkce[29] a dílo se má řídit logikou přírody.[30] Také prosazoval jednotu umění, čili konec rozlišování mezi hlavním uměním (architekturou) a vedlejšími (dekorativními) uměními,[31] a podporoval využití moderních technologií a materiálů.[32] Viollet-le-Duc prakticky předjal secesi i svou řadu nástěnných maleb v Notre-Dame (1851, odstraněno 1945)[33] či dekorací interiérů v zámku Château de Roquetaillade (1865). Jeho kniha Entretiens sur l'architecture z roku 1872 ovlivnila mnohé členy příští generace architektů: Louise Sullivana, Victora Hortu, Hectora Guimarda i Antoniho Gaudího.[34] Důležitou roli v propojení malířství s dekorací sehráli francouzští nabističtí malíři Maurice Denis, Pierre Bonnard a Édouard Vuillard, kteří se věnovali jak tradiční malbě, tak dekorativní malbě na sklo a další média.[35]

Dalším důležitým vlivem byl japonismus. Šlo o vlnu nadšení pro japonské dřevořezy, zejména díla Hirošiga, Hokusaie a Utagawy Kunisady, které se do Evropy začaly dovážet v 70. letech 19. století. Podnikavý Siegfried Bing založil v roce 1888 měsíčník Le Japon artistique a před jeho ukončením v roce 1891 vydal třicet šest čísel. Ovlivnil jak sběratele, tak umělce včetně Gustava Klimta. Stylizované japonské prvky se objevily v secesní grafice, porcelánu, špercích a nábytku. Někteří secesní umělci jako Victor Horta vlastnili sbírky umění z Dálného východu, zejména japonského.[36]

Ve střední Evropě secesní umělci navazovali také na beuronskou uměleckou školu. svébytný styl církevního umění vytvořený v Beuronské benediktinské kongregaci a inspirovaný starokřesťanským a staroegyptským uměním. Zejména mimo hlavní centra tehdejší kultury byly časté inspirace starobylou, venkovskou a národní výtvarnou a architektonickou tradicí. Nejen v Německu architekti a designéři chtěli stejně jako v baroku vytvořit Gesamtkunstwerk (souborné umělecké dílo), mající propojit architekturu, vybavení a umění v interiéru do jednotného stylu, povznášejícího a inspirujícího jeho uživatele.[3]

Počátky (1890–1895)

editovat

Britský historik umění Paul Greenhalgh rozděl secesi do tří období: velmi krátká doba vstupu do povědomí široké veřejnosti mezi lety 1893 a 1895; dále období mezi lety 1895 a 1900, během něhož se hnutí rychle rozšířilo a proniklo do všech kulturních oblastí; a konečně období, kdy se hnutí stabilizovalo, začalo bilancovat samo sebe a čelilo ostré kritice, načež zaniklo během první světové války.[37]

 
Aubrey Beardsley: Paví šaty (ilustrace ke hře Oscara Wilda Salomé, 1892)

Secese mezi lety 1890 a 1895 velmi rychle vznikla a rozvinula se po celé Evropě. Je proto obtížné určit její hlavní iniciátory. Skutečnost, že si tento nový katalog forem osvojilo mnoho různých uměleckých oborů, dala současníkům pocit, že jsou svědky vzniku svébytného uměleckého hnutí zahrnujícího všechny aspekty života.[38]

Paul Greenhalgh identifikuje počáteční fázi hnutí mezi lety 1893 a 1895 kolem čtyř událostí, které se odehrály především ve velkých metropolích – Londýně, Bruselu a Paříži. V Londýně šlo o vydání kreseb Aubreyho Beardsleyho v prvním čísle časopisu The Studio v roce 1893. Mladý ilustrátor použil styl, který pak byl charakteristický pro secesi, a okamžitě se stal středem zájmu avantgardy na obou stranách Atlantiku.[39]

Téhož roku v Bruselu dokončil Victor Horta městský palác Émila Tassela, první ucelenou architektonickou realizaci v secesním stylu.[40][41][42] Horta jako první využil křivky typické pro toto hnutí. Plynulost prostorů koresponduje s rostlinnými křivkami, které prostupují kované prvky, mozaiky, fresky a vitráže. Prvky jak konstrukční, tak ozdobné, jsou v souladu s principy Eugèna Viollet-le-Duca. Horta navrhl jedinečnou budovu s vybavením, které odpovídá rytmu stěn a architektury; navrhl vzory koberců, vytvořil nábytek: zrodil se Gesamtkunstwerk, „totální umění“.

Napřesrok, opět v belgické metropoli, publikoval Henry van de Velde pamflet Le Déblaiement d'Art, ve kterém se zamýšlí nad současným uměleckým vývojem a energicky kritizuje institucionalizovaný svět umění. Je to první intelektualizace dvou hlavních myšlenek secese: hodnota dekorativního umění vedle takzvaného vysokého umění a důležitosti celkové harmonie v každé dekorativní práci.[42]

Poslední událostí, která uzavírá počáteční fázi hnutí, bylo otevření obchodu a výstavního centra Maison de l'Art nouveau Siegfriedem Bingem v Paříži v roce 1895. Centrum popularizovalo secesi v „hlavním městě kultury“ a seznámilo s ní širokou veřejnost.[24][43]

Na konci 19. století se díky zintenzivnění umělecké výměny hnutí rychle šířilo. Umělecké a architektonické časopisy byly bohatě ilustrovány a šířily nové myšlenky. Byly to například L'Estampe originale (1888–1895), The Studio (1893), Jugend (1896), Art et décoration (1897) atd. Rozvoj dopravních prostředků umožnil architektům cestovat. Tak vzniklo spojení mezi Bruselem a Paříží: Hector Guimard se inspiroval v roce 1895 v Bruselu, kde navštívil stavby Victora Horty.[44] Podobně se vytvořily velmi úzké vazby mezi Vídní a Glasgowem, mezi architekty Ottou Wagnerem a Charlesem Rennie Mackintoshem.

Rozvoj (1895–1900)

editovat

Fáze rozšíření a dosažení zralosti se odehrála mezi lety 1895 a 1900. Secese se rozšířila po celé Evropě, přičemž každé město či země si ji přizpůsobily svým vlastním charakteristikám a místním podmínkám.[45]

 
Victor Horta: Velký sál budovy Maison du Peuple v Bruselu (1896–1898)

Galerie Maison de l'Art nouveau byla v tomto období výkladní skříní secese. Vystavovali zde Louis Comfort Tiffany, Henry van de Velde, Aubrey Beardsley, René Lalique, Édouard Colonna, Eugène Gaillard nebo Georges de Feure.[46] Na Světové výstavě 1900 v Paříži získala vitráž s apoštoly od Józefa Mehoffera zlatou medaili. Secese tak pronikla i do sakrálního umění. Třináct vitráží Józefa Mehoffera ve Fribourgu vznikalo v období od 1896 do 1936. Jsou pozoruhodné mimo jiné tím, že odrážejí stylové tendence od historismu k realismu se znaky moderního stylu přes secesi. Fribourský cyklus je významný také tím, že ovlivnil vývoj monumentálního vitrážového umění, které – po oživení zájmu v první polovině 19. století – bylo v době vzniku Mehofferových vitráží ještě v experimentální fázi.[47]

Roztržky a úpadek po roce 1900

editovat
 
René Lalique: Hřeben (asi 1902)

Mezi lety 1900 a 1914 začala být již zavedená secese předmětem debat, diskusí a kritiky.[45] Kritici jí zejména vytýkali, že tvrdohlavě opomíjí jeden ze základních principů dekorativního umění, podle něhož má být výzdoba předmětu podřízena jeho funkci. Již na Světové výstavě 1900 na tento problém poukázal Charles Genuys, kritik z La Revue des arts décoratifs.[48] Počínaje lety 1904–1905 secesi ve Francii také napadala nacionalistická hnutí; organizace francouzské krajní pravice útočily zejména na Hectora Guimarda. Ultrapravičáci používali podobnou rétoriku jako proti Židům a obviňovaly secesní umělce z protinárodního postoje a navrhovaly, že by měli být odstraněni.[49]

Nadto byli originální tvůrci brzy dostiženi úspěchem módy, kterou sami inspirovali, a to zejména v podobě všudypřítomných kýčů, které na dlouhou dobu pošpinily památku secese. Od roku 1910 byly salony dekorativního umění zaplaveny brakem a nezbývalo již místo pro hodnotné secesní předměty, od nichž se veřejnost odvrátila.[50] Výroba secesních předmětů pokračovala s jistým úspěchem ještě mnoho let po první světové válce, ale většinou šlo o prosté kopie bez jakékoli kreativity.[51]

Úpadek secese se projevil zejména odchodem části jejích tvůrců, kteří se již v letech 1905–1906 začali přiklánět k jiným stylům. Navíc jelikož byli nejvlivnější představitelé tohoto proudu rozptýleni po celé Evropě, nemohli se organizovat ani se začlenit do nějaké oficiální instituce, která by hnutí legitimizovala a podporovala.[52]

Běžný výklad dějin umění dlouho považoval následující umělecká hnutí za radikální rozchod se secesí. Nemělo by se však opomenout, že mnoho secesních umělců samo velmi postupně měnilo svůj styl a že noví umělci se většinou vědomě hlásili k návaznosti na předchozí avantgardy.[51]

Utilitarismus vyvolaný první světovou válkou zasadil secesi smrtelnou ránu a ta byla od té doby obecně znevažována. Jeho kritici, kteří nikdy nepolevili, ji vždy považovali za povrchní; v očích široké veřejnosti byla nyní zastaralá. Nahradil ji art deco, který byl ve své kolosální verzi 30. let jejím popřením. Již od poloviny dvacátých let se začaly některé secesní realizace bourat, počínaje částí stanic pařížského metra, například Place de l'Étoile a Pereire. Z nutnosti a kvůli nezájmu o tento styl se demolice po druhé světové válce urychlily a pokračovaly až do 70. let 20. století, kdy si jak v Belgii, tak ve Francii lidé uvědomili hodnotu secesního dědictví, což nakonec vedlo k záchraně přeživších staveb, jejich ochraně a restaurování.

Dědictví

editovat
 
Friedensreich Hundertwasser: Hunderwasserhaus v Plochingenu

Hlavní pováleční historici architektury jako Nikolaus Pevsner, Sigfried Giedion nebo Henry-Russell Hitchcock secesi nebrali v úvahu. Například první vydání Pevsnerova díla Génie de l'architecture européenne nezmiňuje ani Guimarda, ani Gaudího. Tito autoři nedokázali secesi zařadit do historické perspektivy. Již ve 30. letech však o rehabilitaci secese usilovali surrealisté. Salvador Dalí publikoval v jejich časopise Minotaure článek De la beauté terrifiante et comestible du Modern style, O děsivé a stravitelné kráse secese. Byl ilustrován předními fotografy, jako byl Brassaï, u něhož si Dalí objednal noční snímky Guimardových vstupů do metra. Gaudího architekturu nafotografoval Man Ray. Také André Breton sdílel tento pohled na „libidonózní secesní tvary“. Především ale Dalí v secesi viděl vynikající prostředek boje proti Le Corbusierovi, protože secese představovala snovou, erotickou architekturu, mnohem bližší rytmu lidského života.[44]

Ve stejné době Dalí objevil dílo post-secesního malíře Clovise Trouilla, u něhož ho nadchla absence autocenzury a opakující se odkazy na secesi. Taktéž v průběhu 30. let vytvářel finský designér Alvar Aalto vlnité, volné a expresivní formy, připomínající nejabstraktnější secesi.[53]

Secese významně ovlivnila řadu uměleckých směrů 20. století. Její důraz na organické tvary a plynulé křivky předznamenal art deco, které z něj čerpalo, byť se posunulo k geometričtějším formám. Abstraktní tendence v secesním ornamentu ovlivnily ranou abstraktní malbu, například dílo Vasilije Kandinského. Význačný byl také vliv na expresionismus, například u Egona Schieleho. Podobně v užitém umění židle Escargot od Carla Bugattiho předjímá židli Floris od Güntera Beltziga nebo slavnou židli Panton, vytvořenou v roce 1959 Dánem Vernerem Pantonem. I tvorba Carla Mollina v 50. letech připomíná kostry nábytku Gaudího.[53] V architektuře se k organickým tvarům a barevnosti secese vracel například Friedensreich Hundertwasser.

První velká díla pojednávající o secesi se objevila koncem 50. let. Popularitu získaly především reprodukce secesních plakátů. Secesi začali od 60. let věnovat větší pozornost také mladí designéři. V Evropě znamenaly mezník v zájmu o secesi výstavy Alfonse Muchy ve Victoria and Albert Museum v Londýně v roce 1963 a výstava kreslíře Aubreye Beardsleyho v roce 1966. V Americe podobnou roli sehrála výstava Art Nouveau v Muzeu moderního umění v New Yorku roku 1960, která secesi představila jako významný předstupeň modernismu. Klíčová Hortova budova Maison du Peuple, inovativně využívající ocelové nosníky v interiéru, byla ovšem zbořena ještě v roce 1965.

V roce 1966 sochař François-Xavier Lalanne navázal na secesi důrazem na přírodu pro zlepšení životního prostředí moderního člověka. Téhož roku se v San Franciscu objevily první psychedelické plakáty, jejichž grafici převzali některá témata secese, jako jsou vlasy, pávi nebo ženské tvary.[53] Mezi 80. a 90. lety mnoho muzejních institucí vyhledávalo a získávalo secesní artefakty a probíhaly výstavy a retrospektivy. Řada vydaných publikací ukazuje trvalý zájem veřejnosti o secesi.[54] Špičkové secesní artefakty se prodávají za vysoké částky, obrazy Gustava Klimta dokonce dosahují cen v řádu sto milionů dolarů.[55]

Mnoho secesních památek je zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO ať samostatně, nebo jako součásti historických městských celků. Patří sem například Palác Stoclet a domy architekta Victora Horty v Bruselu, Casa Milà a další díla Antoniho Gaudího v Barceloně nebo historická centra Rigy, Vídně či Prahy s jejich secesními památkami. Ještě více secesních památek je chráněno na národní úrovni. Na druhou stranu je mnoho zajímavých secesních staveb stále ohroženo.[56] Významným problémem je také ztráta původního mobiliáře a dekorativních prvků.

Západní Evropa

editovat

Belgie

editovat
 
Victor Horta: Schodiště Hôtel Tassel (1892–1893)
Související informace naleznete také v článku Secese v Bruselu.

První secesní městské domy, Hankarův dům od Paula Hankara (1893) a Hôtel Tassel od Victora Horty (1892–1893),[40][41] byly postaveny téměř současně v Bruselu. Byly si podobné svou originalitou, ale velmi odlišné svým designem a vzhledem. Paul Hankar pracoval v letech 1879 až 1894 v ateliéru Henriho Beyaerta, díky němuž se stal obdivovatelem Viollet-le-Duca.[57] V roce 1893 si Hankar navrhl a postavil svou rezidenci v Bruselu. S cílem vytvořit syntézu výtvarného a dekorativního umění přizval sochaře Reného Janssense a malíře Alberta Ciamberlaniho k výzdobě interiéru a exteriéru. Dekoraci z krouceného železa a vlnité linie ve stylizovaných květinových vzorech se staly důležitým prvkem secese. Podle tohoto vzoru pak Hankar postavil několik domů pro své umělecké přátele a také inovativní skleněné výlohy pro bruselské obchody, restaurace a galerie, jež podle místního kritika ukazovaly „opravdové delirium originality“.[58]

 
Philippe Wolfers: Přezka Paví peří (1898)

Viollet-le-Duca obdivoval i Victor Horta.[59][60] Ten v letech 1892–1893 navrhl rezidenci pro chemika Émila Tassela na velmi úzkém a hlubokém pozemku. Ústředním prvkem domu se stalo schodiště, které bylo otevřené, zdobené kovaným zábradlím se spirálovitými motivy a umístěné pod vysokým světlíkem. Podlahy byly podepřeny štíhlými železnými sloupy připomínajícími kmeny stromů. Mozaikové podlahy a stěny byly zdobeny jemnými arabeskami v květinových a rostlinných formách, které se staly nejoblíbenějším znakem tohoto stylu.[61][62] V krátkém období po Hôtel Tassel Horta postavil další tři městské domy, všechny s otevřenými interiéry a světlíky pro maximální vnitřní osvětlení: Hôtel Solvay, Hôtel van Eetvelde (pro Edmonda van Eetvelda) a Maison & Atelier Horta.

Další zakladatelskou postavou byl Henry van de Velde, původně malíř, pak i designér a architekt, který roku 1895 pojal secesně interiér své rezidence v Bruselu, Villa Bloemenwerf.[63][64] Vnější vzhled domu inspiroval Red House, dům Williama Morrise. Pro Villu Bloemenwerf vytvořil textilie, tapety, stříbrné předměty, šperky a dokonce i oděvy, které ladily se stylem rezidence.[65] Van de Velde později působil v Paříži, kde navrhoval nábytek a dekorace pro Siegfrieda Binga. V roce 1906 odešel do Výmaru, kde založil Velkovévodskou školu umění a řemesel, jež zakázala vyučování historických stylů.[66]

 
Paul Hankar: Detail průčelí Hankarova domu (1893)

Debut secesní architektury v Belgii byl doprovázen vlnou dekorativního umění v novém stylu. Mezi významné umělce patřili Gustave Strauven, který používal kované železo na fasádách[67], návrhář nábytku Gustave Serrurier-Bovy, známý svými vysoce originálními židlemi a kloubovým kovovým nábytkem, grafik Fernand Khnopff[41][68][69] a návrhář Philippe Wolfers, který vyráběl šperky ve tvaru vážek, motýlů, labutí a hadů.[70] Světovou pozornost k novému stylu přitáhla Bruselská mezinárodní výstava v roce 1897; Horta, Hankar, Van de Velde a Serrurier-Bovy se podíleli na návrzích výstavních prostor a Henri Privat-Livemont vytvořil výstavní plakát. Belgičtí designéři využívali bohatou zásobu slonoviny dovážené z Belgického Konga; populární byly kombinované sochy spojující kámen, kov a slonovinu.[71]

Francie a Švýcarsko

editovat
Související informace naleznete také v článku Secese v Paříži.

Do Paříže monotónních Haussmannových bulvárů přinesl novou architekturu Hector Guimard. Secesní rysy má již jeho Hôtel Jassedé (1893),[72] ale až po návštěvě Hortova Hôtel Tassel postavil dům Castel Béranger (1895 až 1898), originální směs neogotiky, bičovitých secesních křivek a přírodních forem. Přírodou se Guimard inspiroval i na teoretické úrovni: „Čemu je třeba se za každou cenu vyhnout, jsou... paralelnost a symetrie. Příroda je největší stavitel ze všech a příroda nedělá nic paralelního a nic symetrického.“[73] Castel Béranger Guimarda proslavil, takže dostal zakázku na návrh vstupů pro nové pařížské metro, což pak secesi přiblížilo milionům návštěvníků Světové výstavy 1900.[74]

 
Hector Guimard: Vstup do pařížského metra, druhá polovina 90. let 19. století
 
Maurice Bouval: Kalamář (asi 1900)

Důležitou roli v propagaci secesního výtvarného umění sehrál Siegfried Bing, který roku 1895 otevřel v Paříži galerii Maison de l'Art nouveau, věnovanou novým dílům výtvarného i dekorativního umění. Ta dala secesi jméno Art nouveau, které se používá ve francouzštině, angličtině a některých dalších jazycích.[75] Interiér galerie vytvořil Henry van de Velde a vystavovali zde malíři Georges Seurat, Paul Signac a Henri de Toulouse-Lautrec, umělečtí skláři Louis Comfort Tiffany a Émile Gallé, šperkař René Lalique a grafik Aubrey Beardsley. Vystavená díla nebyla stylově jednotná; Bing v roce 1902 napsal: „Art Nouveau v době svého vzniku vůbec neusilovalo o čest stát se obecným pojmem. Byl to jednoduše název domu otevřeného jako místo setkávání všech mladých a zapálených umělců netrpělivých ukázat světu modernost svého směřování.“[76]

 
Jules Lavirotte: Vchod Lavirottova domu (1901), keramickou výzdobu vytvořil Jean-Baptiste Larrivé

Vrcholem francouzské secese byla pařížská Světová výstava v roce 1900, jež byla první mezinárodní přehlídkou secesních designérů a umělců z celé Evropy a dalších zemí. Od francouzských umělců zde byly k vidění například šperky od Reného Laliqua, Henriho Vevera a Georgese Fouqueta, sklo ateliéru Daum, sèvreský porcelán, keramika od Alexandra Bigota, skleněné lampy a vázy od Émila Gallého nebo nábytek od Édouarda Colonny a Louise Majorella. Mezi zahraničními účastníky byli Alfons Mucha, který vyzdobil pavilon Bosny a Hercegoviny a navrhl menu pro restauraci pavilonu; dekoratéři a designéři Bruno Paul a Bruno Möhring z Berlína; Carlo Bugatti z Turína; Bernhardt Pankok z Bavorska; ruský architekt-designér Fjodor Šechtel a Louis Comfort Tiffany ze Spojených států.[77] Vídeňský architekt Otto Wagner byl členem poroty a představil model secesní koupelny svého vídeňského bytu se skleněnou vanou.[78] Josef Hoffmann navrhl rakouskou expozici v duchu Vídeňské secese.[79] Eliel Saarinen získal první mezinárodní uznání za nápaditý návrh finského pavilonu.[80]

Kromě zmíněných v Paříži působil Jules Lavirotte, jehož dílem je Lavirottův dům (1901) s fasádou pokrytou keramickou výzdobou. Secese byla populární v interiérech restaurací a kaváren, například Maxim's na rue Royale 3 a Le Train bleu na Lyonském nádraží (1900).[81] Paříž přitahovala i zahraniční umělce. Secesní plakáty kromě Alfonse Muchy, autora slavného plakátu pro herečku Sarah Bernhardtovou (1895), tvořil i švýcarský rodák Eugène Grasset, který vytvořil své první plakáty pro Fêtes de Paris a v roce 1890 jiný známý plakát Bernhardtové.[82][83] Jeho krajan Théophile-Alexandre Steinlen vytvořil v roce 1896 slavný pro pařížský kabaret Le Chat noir.

Město Nancy v Lotrinsku se stalo druhým francouzským centrem nového stylu. V roce 1901 byla založena Alliance provinciale des industries d'art, známá také jako École de Nancy. Působili tu Émile Gallé, bratři Daumové a návrhář Louis Majorelle, autor nábytku s květinovými a rostlinnými formami. Architekt Henri Sauvage v Nancy roku 1902 vytvořil Vilu Majorelle.

Francouzský styl byl široce propagován novými časopisy, včetně The Studio, Arts et Idées a Art et Décoration, jejichž fotografie a barevné litografie seznamovaly s tímto stylem designéry a bohaté klienty po celém světě. Po vrcholu v roce 1900 se secese ve Francii udržela ještě několik let a poté rychle vyšla z módy, prakticky zmizela do roku 1905.

Varianta secese nazvaná Style Sapin (jedlový styl) vznikla v La Chaux-de-Fonds v kantonu Neuchâtel ve Švýcarsku. Průkopníkem byl Charles l'Eplattenier, který se inspiroval zejména jedlí (francouzsky sapin) a dalšími rostlinami přírody Jurských hor, ale i geometričtějšími prvky Jugendstilu a vídeňské secese.[84] Jeho zdejší krematorium zdobí trojúhelníkové stromové formy, šišky a další přírodní témata z regionu. Pozoruhodná je i Villa Fallet (1905) v La Chaux-de-Fonds od L'Epplattenierova studenta, osmnáctiletého Le Corbusiera. Forma domu je tradiční, ale výzdoba fasády využívá trojúhelníkové stromy a další přírodní prvky..[85][84][86][87]

Británie

editovat
 
Margaret Macdonald Mackintoshová: Májová královna (1900)

Mezi secesní grafiky v Británii patřili Aubrey Beardsley, jehož kresby se vyznačovaly zakřivenými liniemi, Walter Crane a Charles Ashbee.[88] Obchodní dům Liberty v Londýně proslavil barevné stylizované květinové vzory pro textilie, kovové předměty a šperky od Archibalda Knoxe, který se v materiálech a formách zcela odklonil od historických tradic návrhářství šperků. Centrem secesní architektury a návrhu nábytku byl Glasgow, kde působil Charles Rennie Mackintosh a Glasgowská škola inspirovaná skotskou baronskou architekturou a japonským uměním.[89] Od roku 1895 Mackintosh vystavoval v Londýně, Vídni a Turíně; zvláště ovlivnil secesní styl ve Vídni. K jeho realizacím patří budova Glasgow Herald (1894) a knihovna Glasgowské školy umění (1897). Jako návrhář nábytku a dekoratér úzce spolupracoval se svou manželkou, Margaret Macdonald Mackintoshovou, malířkou a designérkou. Společně vytvářeli působivé návrhy, které kombinovaly geometrické přímé linie s jemně zakřivenými květinovými dekoracemi.[90]

Léon-Victor Solon významně přispěl k secesní keramice. Specializoval se na plakety a vázy zdobené reliéfními liniemi.[91] Kromě keramiky navrhoval textilie pro hedvábnický průmysl v Leeku[92] a knižní předsádky. Plodným architektem byl George Skipper, autor tiskárny Edwarda Everarda v Bristolu, postavené v letech 1900–1901.

Nizozemsko

editovat
 
Theo Colenbrander: Váza (1898)

Nizozemská secese, zvaná Nieuwe Stijl (Nový styl) nebo Nieuwe Kunst (Nové umění), šla jiným směrem než Belgie milující květinové dekorace a odvážné křivky. Byla ovlivněna geometričtějšími a stylizovanějšími formami německého Jugendstilu a rakouské Vídeňské secese[71] a také uměním dováženým z Indonésie, tehdy Nizozemské východní Indie, především textilem a batikou z Jávy. Tím se ispiroval i grafik Jan Toorop, jehož práce inklinovala k mysticismu a symbolismu,[93] i keramici Jurriaan Kok a Theo Colenbrander, kteří používali barevné květinové vzory a tradičnější secesní motivy v kombinaci s neobvyklými formami keramiky a kontrastními tmavými a světlými barvami.[94]

Nejvýznamnějším architektem a návrhářem nábytku byl Hendrik Petrus Berlage, který odmítal historismus a prosazoval čistě funkční architekturu.[95] I on obdivoval Viollet-le-Duca[95] a jeho nábytek byl striktně funkční a respektoval přirozené tvary dřeva. Jeho prvním a nejslavnějším architektonickým dílem byla Beurs van Berlage (1896–1903), amsterodamská komoditní burza, v níž bylo vše funkční včetně řad nýtů, které zdobily stěny hlavního sálu. Ke svým budovám často přidával velmi vysoké věže, aby je zvýraznil, což byla praxe používaná i jinými secesními architekty jako Josephem Marií Olbrichem ve Vídni a Elielem Saarinenem ve Finsku.[93] K významným secesní realizacím dále patří American Hotel (1898–1900) od Berlageho, Astoria v Amsterdamu (1904–1905) od Hermana Hendrika Baanderse a Gerrita van Arkela, železniční nádraží v Haarlemu (1906–1908) a kancelářská budova Holland America Line (1917) v Rotterdamu, nyní Hotel New York.


Německo

editovat
 
August Endell: Průčelí ateliéru Elvira v Mnichově (1896–1898)

Německá secese se označuje Jugendstil podle uměleckého časopisu Jugend, který vycházel v Mnichově. Založil ho v roce 1896 Georg Hirth, který zůstal redaktorem až do své smrti v roce 1916. Na počátku 20. století se termín Jugendstil používal pouze pro grafické umění,[96] zejména typografii a grafiku časopisů jako Jugend, Pan a Simplicissimus. Ta kombinovala vlnité křivky a geometričtější linie a často používala originální řezy písma, např. písmo Arnold Böcklin z roku 1904. Později se termín Jugendstil obsahově rozšířil a přejaly ho i jiné země.[97][98] V roce 1892 Georg Hirth nazval nově založený spolek mnichovských výtvarných umělců Mnichovská secese. Vídeňská secese, založená v roce 1897,[99] i Berlínská secese název převzaly.

 
Franz von Stuck: Tanečnice (1896)

Otto Eckmann byl jedním z nejvýznamnějších německých umělců spojených s časopisy Die Jugend i Pan. Jeho oblíbeným zvířetem byla labuť a jeho vliv byl tak velký, že se labuť stala symbolem celého hnutí. Dalším významným designérem byl Richard Riemerschmid, který vyráběl nábytek, keramiku a další dekorativní předměty ve střízlivém, geometrickém stylu směřujícím k art decu.[100]

 
Otto Eckmann: Obálka časopisu Jugend (1896)

Uměleckou kolonii Darmstadt založil roku 1899 Arnošt Ludvík Hesenský. Jeho dům i největší stavbu kolonie (Svatební věž) postavil Joseph Maria Olbrich, jeden ze zakladatelů Vídeňské secese. Dalšími významnými umělci kolonie byli Peter Behrens a Hans Christiansen. Arnošt Ludvík také na počátku století zadal přestavbu lázeňského komplexu v Bad Nauheim; inovativní Sprudelhof byl postaven v letech 1905–1911 pod vedením Wilhelma Josta a dosáhl jednoho z hlavních cílů Jugendstilu, syntézy všech umění.[101] Princezna Alžběta Hesensko-Darmstadtská v roce 1908 založila v Moskvě Marfo-Mariinský klášter, jehož katolikon je uznáván za mistrovské dílo secese.[102] Významným sdružením byl i Deutscher Werkbund, založený v roce 1907 v Mnichově z podnětu Hermanna Muthesia umělci z Darmstadtské kolonie Josephem Mariou Olbrichem, Peterem Behrensem, spoluzakladatelem Vídeňské secese Josefem Hoffmannem, Richardem Riemerschidem, Brunem Paulem a dalšími;[103] později se připojil Henry van de Velde.[104]

V Berlíně byl Jugendstil vybrán pro několik železničních stanic. Nejvýznamnější je Bülowstraße od Bruna Möhringa (1900–1902),[105] dalšími jsou Mexikoplatz (1902–1904), Botanischer Garten (1908–1909), Frohnau (1908–1910), Wittenbergplatz (1911–1913) a Pankow (1912–1914). Jinou pozoruhodnou stavbou Berlína je Hackesche Höfe (1906), která používá polychromní glazované cihly pro fasádu nádvoří.

Rakousko-Uhersko a Balkán

editovat
 
Joseph Olbrich: Pavilon Secese ve Vídni

Rakousko

editovat

Vídeň se stala centrem osobité varianty secesního umění, známou podle vůdčího uměleckého spolku jako Vídeňská secese. Spolek také dal secesi jméno pro většinu tehdejších rakousko-uherských národů včetně Čechů. Ustavila ho v dubnu 1897 skupina umělců, mezi nimiž byli vůdčí secesní malíř Gustav Klimt, všestranný umělec Koloman Moser, architekti Josef Hoffmann a Joseph Maria Olbrich, Max Kurzweil, Ernst Stöhr a další.[99] Stavěli se proti konzervativní orientaci na historismus, kterou prosazoval Künstlerhaus, oficiální svaz umělců. K propagaci svých děl založili časopis Ver Sacrum.[106] Architekt Joseph Olbrich ve Vídni navrhl kopulovitý pavilon Secese v novém stylu, kde mohli členové skupiny vystavovat.

 
Gustav Klimt: Zlatá Adele (1907)

Nejvýznamnějším architektem Vídeňské secese byl Otto Wagner,[107] který se k hnutí připojil brzy po jeho vzniku. Postavil několik stanic městské železniční sítě (Stadtbahn), Domy na Linke Wienzeile (sestávající z Majolikového domu, Domu medailonů a domu v Köstlergasse). Stanice Karlsplatz je nyní výstavní síní Vídeňského muzea. Kostel svatého Leopolda psychiatrické nemocnice Steinhof (1904–1907) je jedinečným a jemně zpracovaným příkladem secesní sakrální architektury s tradičním kopulovitým exteriérem, ale elegantním, moderním zlato-bílým interiérem osvětleným množstvím vitráží.

V roce 1903 Koloman Moser a Josef Hoffmann založili Wiener Werkstätte, školu a dílnu pro designéry a řemeslníky nábytku, koberců, textilií a dekorativních předmětů.[108] Gustav Klimt a Josef Hoffmann v roce 1908 zorganizovali výstavu Kunstschau ve Vídni a postavili Stocletův palác v Bruselu (1905–1911), který předznamenal příchod modernistické architektury.[109][110]

Uhry

editovat
 
Marcell Komor a Dezső Jakab: Palác Černý orel v Oradei (1907–08)

Architekt Ödön Lechner převedl uherskou architekturu od historismu k modernímu pojetí a hledal specificky maďarský stavební styl.[111] Využíval architektonickou keramiku (terakotu) a orientální motivy, také používal pyrogranit, který od roku 1886 vyráběla manufaktura Zsolnay.[111] Jeho dílem[112] jsou mimo jiné Uměleckoprůmyslové muzeum (1893–1896), Geologické muzeum (1896–1899) a budova Poštovní spořitelny (1899–1902), vše v Budapešti. Brzy narazil na odpor tradičnějších maďarských architektů, takže přestal dostávat prestižní zakázky.[111] Stal se však inspirací a mistrem následující generace architektů, kteří dál jeho styl popularizovali.[111] V rámci politiky maďarizace bylo jeho žákům zadáno mnoho staveb na okrajích království, např. Marcell Komor a Dezső Jakab dostali zakázku na stavbu synagogy (1901–1903) a radnice (1908–1910) v Subotici, župní prefektury (1905–1907) a Paláce kultury (1911–1913) v Târgu Mureș. Později sám Lechner postavil Modrý kostelík v Bratislavě (1909–1913).

 
József Rippl-Rónai: Váza (1900)

Dalším významným architektem byl Károly Kós, který si vzal za vzor finské hnutí národního romantismu a sedmihradskou lidovou architekturu.[113] Postavil například římskokatolický kostel v Zebegény (1908–09), pavilony budapešťské zoologické zahrady (1909–1912) a Sikulské národní muzeum v Sfântu Gheorghe (1911–1912). V Uhrách působila i umělecká kolonie Gödöllő, založená v roce 1901 Aladárem Körösfői-Krieschem, profesorem na Královské škole užitých umění v Budapešti.[114] Její členové se podíleli například na stavbě Hudební akademie Ference Liszta v Budapešti.[115] Spolupracovník této umělecké kolonie[116] Miksa Róth se podílel na několika desítkách secesních projektů, kam patří budapešťský Greshamův palác (vitráže, 1906) a banka Török (mozaiky, 1906) a také vytvořil mozaiky a vitráže pro Palác kultury v Târgu Mureș.

Významným návrhářem nábytku byl Ödön Faragó, který zkombinoval tradiční lidovou architekturu, orientální vlivy a mezinárodní secesi do malebné syntézy. Pál Horti, další maďarský designér, měl mnohem střízlivější a funkčnější styl, pracoval s dubovým dřevem s jemnými ornamenty z ebenu a mosazi.

Slovanské části říše

editovat
Související informace naleznete také v článku Secesní architektura na Slovensku.
 
Ladislav Šaloun: Keramický reliéf, Divadlo Viola, Praha (1906)

Nejvýznamnější secesní budovy v Praze jsou Gesamtkunstwerky s osobitou architekturou, sochařstvím a malbami.[117] Hlavní nádraží (1901–1909) navrhl Josef Fanta a obsahuje malby Václava Jansy a sochy Ladislava Šalouna a Stanislava Suchardy spolu s díly dalších umělců. Obecní dům (1904–1912) navrhli Osvald Polívka a Antonín Balšánek, malby vytvořil Alfons Mucha a sochy Josef Mařatka a Ladislav Šaloun. Polívka, Mařatka a Šaloun spolu se Stanislavem Suchardou pracovali na stavbě Nové radnice (1908–1911) a Mucha později navrhl vitráže katedrály svatého Víta. Suchardův monumentální Pomník Františka Palackého v Praze (1898–1912) představuje syntézu secesního umění s českým nacionalismem.

Z Moravy pocházel architekt Jan Kotěra, který studoval ve Vídni u Otty Wagnera. Jeho nejznámější díla jsou Peterkův dům na Václavském náměstí v Praze (1899–1900), Národní dům v Prostějově (1905–1907) a Muzeum východních Čech v Hradci Králové (1909–1912).

 
Kazimierz Sichulski: Huculská madona (triptych, 1909)

Styl kombinující maďarskou secesi a národní architektonické prvky byl typický pro slovenského architekta Dušana Jurkoviče. Jeho nejoriginálnější díla jsou Spolkový dům ve Szakolce (nyní Skalica na Slovensku, 1905), lázeňské budovy v Luhačovicích z let 1901–1903 a 35 válečných hřbitovů u Nowého Żmigródu v Haliči (nyní Polsko), většina z nich silně ovlivněna místním lemkovským (rusínským) lidovým uměním a tesařstvím (1915–1917).

 
Ciril Metod Koch: Hauptmannův dům v Lublani (secesně přestavěn r. 1904)

Centry secese v Haliči byly Krakov, Lvov a Bílsko-Bělá. V Krakově vznikl Palác umění (1898–1901), navržený Franciszkem Mączyńským pod vlivem Pavilonu Secese ve Vídni. Mączyński společně s Tadeuszem Stryjeńským v Krakově navrhli Dům pod glóbem (1904–1905) a Staré divadlo (1903–1906). Nejvýznamnějšími interiérovými designéry byli Stanisław Wyspiański a Józef Mehoffer, kteří navrhli mnoho vitráží a interiérů. Nejvýznamnějším dílem prvního jsou vitráže ve františkánském kostele a v domě Krakovské lékařské společnosti (1905) a druhého v interiéru Domu pod glóbem.

Ve Lvově působil Władysław Sadłowski, který studoval ve Vídni a byl ovlivněn Ottou Wagnerem. Navrhl lvovské nádraží (1899–1904), lvovskou filharmonii (1905–1908) a průmyslovou školu (1907–1908). Dalším architektem, také inspirovaným Wagnerem, byl Ivan Levynskyi. Jednou z nejznámějších budov v Bílsku-Bělé je takzvaný Žabí dům od Emanuela Rosta (1903). Další významné příklady secese navrhli vídeňští architekti: Max Fabiani, autor domu na ulici Barlického 1 (1900), a Leopold Bauer, který navrhl dům na ulici Stojałowského 51 (1903) a přestavbu katedrály svatého Mikuláše (1909–1910).

Nejplodnějším slovinským secesním architektem byl Ciril Metod Koch.[118] Studoval u Wagnera ve Vídni a v letech 1894 až 1923 pracoval na městské radě v Lublani. Po tamním zemětřesení v roce 1895 navrhl mnoho budov v secesním stylu, který používal od roku 1900 do roku 1910:[118] Pogačnikův dům (1901), Čudenovu budovu (1901), Zemědělskou úvěrovou banku (1906–1907) a v roce 1904 renovoval Hauptmannův dům v secesním stylu. Vrcholem jeho kariéry byla Úvěrová banka v Radmannsdorfu (nyní Radovljica) v roce 1906.[118] Další slovinský architekt, který působil také v Bosně, byl Josip Vancaš, autor děl jako Grand Hotel Union (1902–1903) nebo Městská spořitelna v Lublani (1902–1903) a také Palác Ješua D. Saloma (1901) a Hlavní pošta v Sarajevu (1907–1913). Také Jože Plečnik a Max Fabiani, oba členové Vídeňské secese, se narodili ve Slovinsku. Fabiani navrhl některé budovy ve Slovinsku a Terstu, jako je Bartoliho dům v Terstu (1906).

V Chorvatsku se nachází například Kallinův dům v Záhřebu od Vjekoslava Bastla (1903–1904) a Chorvatský státní archiv v Záhřebu od Rudolfa Lubinského (1911–1913).

Srbsko a Rumunsko

editovat

Srbskou secesi ovlivnily hlavně rakousko-uherské vzory.[119] Známí rakouští a maďarští architekti navrhli mnoho budov v Subotici, Novém Sadu, Paliči, Zrenjaninu, Vrbasu, Sentě a Kikindě. Secese Bělehradu, Pančeva, Aranđelovacu a Vrnjačky Banji je směsí francouzských, německých, rakouských, maďarských a místních srbských směrů. Od křivek květinové krásy subotické synagogy až po rozety inspirované moravským stylem na bělehradské budově telegrafu nabývá secese mnoha různých podob.

 
Daniel Renard a Petre Antonescu: Kasino Constanța (1905–1910)

Severně od Sávy a Dunaje naplnil maďarský nacionalismus budovy v Subotici a Sentě tradičními maďarskými květinovými motivy. Také v Srbském království národní romantici jako Branko Tanezević a Dragutin Inkiostiri-Medenjak používali na svých budovách srbské lidové motivy, zatímco Milan Antonović a Nikola Nestorović upřednostňovali módní vlnité linie a přírodní motivy v duchu západních vzorů.[120]

Secese (zvaná v Rumunsku Arta 1900) se obevuje v Sedmihradsku, hlavně v Oradeji, „hlavním městě rumunské secese“,[121] ale i v Temešváru, Târgu Mureși a Sibiu.[122][123] V čistě rumunských částech země je čistá secese vzácná a převládá styl Beaux-Arts, i kvůli národnostnímu a politickému napětí mezi Rumuny a Maďary používajícími secesi. Nejslavnější z těchto budov je Kasino Constanța (1910) od Daniela Renarda, dále existují příklady směsí Beaux-Arts a secese, jako je Dům Romula Porescu v Bukurešti.[124] Z Rumunska pocházel i malíř Ștefan Luchian, jehož pastely se objevily na pařížské světové výstavě.[125]

Jižní Evropa

editovat

Katalánsko

editovat
 
Antoni Gaudí a Josep Maria Jujol: Fasáda domu Casa Batlló (technika trencadís, 1904–1906)

Vysoce originální styl, katalánský modernismus, se objevil v Barceloně přibližně v době, kdy v Belgii a Francii vznikla secese. Jeho průkopníkem byl Antoni Gaudí, který poprvé použil květinové a organické formy zcela novým způsobem v Palau Güell (1886–1890).[126][127][128] Do své architektury integroval řemesla jako keramiku, vitráže, kovářské výrobky a truhlářství. V Güellových pavilonech (1884–1887) a poté v Parku Güell (1900–1914) použil také novou techniku zvanou trencadís, využívající odpadní keramické střepy. Jeho budovy navržené po roce 1903, Casa Batlló (1904–1906) a Casa Milà (1906–1912),[129] jsou stylově nejvíce secesní.[130] Pozdější stavby jako chrám Sagrada Família kombinují secesi s obrozeneckou neogotikou.[130] Gaudí spolupracoval s Josepem Mariou Jujolem, který sám vytvořil domy v Sant Joan Despí (1913–1926), několik kostelů poblíž Tarragony (1918 a 1926) a zvlněný dům Casa Planells (1924) v Barceloně.

 
Antoni Gaudí: Salamandr v Parku Güell (mezi 1900 a 1914)

Dalšími architekty byli Lluís Domènech i Montaner v budovách jako Castell dels Tres Dragons (1888), Casa Lleó Morera, Palau de la Música Catalana (1905) a Hospital de Sant Pau (1901–1930)[130][131] a Josep Puig i Cadafalch, který navrhl Casa Martí a její kavárnu Els Quatre Gats, textilní továrnu Casimir Casaramona (nyní umělecké muzeum CaixaFòrum), Casa Macaya, Casa Amatller, Palau del Baró de Quadras a Casa de les Punxes ('Dům s hroty'). Modernismus zanechal rozsáhlé dědictví i v oblasti kreseb, maleb, soch, skla a kovových prací, mozaik, keramiky a nábytku. Sám Gaudí navrhl nábytek pro mnoho svých domů, například křeslo pro dům Batlló. Ovlivnil dalšího nábytkového designéra, Gaspara Homara (1870–1953), který často kombinoval intarzie a mozaiky.[132]

Inspirován pařížskou kavárnou Le Chat Noir, kde předtím pracoval, se Pere Romeu i Borràs rozhodl otevřít v Barceloně kavárnu pojmenovanou Els Quatre Gats (Čtyři kočky).[133] Setkávali se zde představitelé modernismu jako mladý Pablo Picasso a Ramon Casas i Carbó, který pomáhal propagovat hnutí svými plakáty a pohlednicemi.

Zbytek Pyrenejského poloostrova

editovat
 
Azulejos v Paláci zemědělského družstva Aveiro (1913)

Osobitá secese existovala také ve Valencii. K zdejším architektům patřili Demetrio Ribes Marco, Vicente Pascual Pastor, Timoteo Briet Montaud a José María Manuel Cortina Pérez. Charakteristickým znakem je výrazné použití keramiky v dekoraci, jak na fasádě, tak v ornamentice, a také použití valencijských regionálních motivů.

Další pozoruhodnou variantou je madridská secese (Modernismo madrileño) s budovami jako Palác Longoria, Casino de Madrid nebo Cementerio de la Almudena. Významnými architekty zde byli José López Sallaberry, Fernando Arbós y Tremanti a Francisco Andrés Octavio.

Hlavním rysem portugalské secese (Arte Nova) byla okázalost: buržoazie její pomocí chtěla vyjádřit své bohatství na fasádách, zatímco interiéry zůstávaly konzervativní.[134] Dalším charakteristickým rysem bylo použití místních dlaždic se secesními motivy.[134] Nejvlivnějším secesním umělcem byl Francisco Augusto da Silva Rocha.[134] Ačkoli nevystudoval architekturu, navrhl mnoho budov v Aveiru a dalších městech v Portugalsku.[135][134] Jedna z nich, rezidence Majora Pessoy, má secesní fasádu i interiér a nyní je v ní umístěno Muzeum Arte Nova.[134] Mimo Aveiro vznikly například Muzeum-rezidence dr. Anastácia Gonçalvese od Manuela Joaquima Norte Júniora (1904–1905) v Lisabonu, Café Majestic od Joãa Queiroze (1921) a knihkupectví Livraria Lello od Xaviera Estevese (1906), oboje v Portu.[136][137]

Itálie

editovat
 
Carlo Bugatti: Židle Kobra a stolek (1902)

Secesi se v Itálii nejčastěji říká stile Liberty podle Arthura Lasenbyho Libertyho a jeho londýnského obchodního domu Liberty, který prodával ozdoby, textilie a umělecké předměty z Japonska a Dálného východu a jehož barevné textilie byly v Itálii oblíbené.[97] Architektura stylu Liberty byla svérázná a často využívala historické prvky, zejména baroka. Používaly se barevné fresky, malované nebo keramické, a sochařská výzdoba, jak v interiéru, tak v exteriéru, přičemž fasády byly často přesyceny dekorací a sochařskou výzdobou. Příklady jsou Villino Florio (1899–1902) od Ernesta Basileho v Palermu; Palazzo Castiglioni v Miláně od Giuseppeho Sommarugy (1901–1903) a Casa Guazzoni (1904–1905) v Miláně od Giovanniho Battisty Bossiho (1904–1906).[138]

Mezi italské designéry patřil Galileo Chini, jehož keramika se často inspirovala vzory majoliky. Později se proslavil jako malíř a divadelní scénograf; navrhl scény pro dvě slavné Pucciniho opery Gianni Schicchi a Turandot.[139][140] Dále Carlo Bugatti, jehož práce, vyznačující se exotičností a výstředností, zahrnovala stříbrné předměty, textilie, keramiku, hudební nástroje a především inovativní návrhy nábytku, poprvé představené na milánském veletrhu umění v roce 1888. Nábytek často obsahoval vzory tvaru klíčové dírky a měl neobvyklé povrchové úpravy, například z pergamenu a hedvábí, a intarzie z kostí a slonoviny, a někdy měl překvapivé organické tvary, připomínající šneky a kobry.[141]

Zbytek světa

editovat

Finsko

editovat
 
Akseli Gallen-Kallela: U řeky Tuonela (1903)

Secese byla v severských zemích populární a často propojovaná s národním romantickým stylem každé země. Nejvíc secesních budov vzniklo ve Finsku, tehdy součásti Ruska,[142] kde právě probíhal zlatým věk finského umění a národní obrození. Vůdčím finským umělcem byl Akseli Gallen-Kallela,[143] známý svými ilustracemi Kalevaly a secesní malířskou výzdobou řady budov. Architekty finského pavilonu na pařížské výstavě roku 1900 byli Herman Gesellius, Armas Lindgren a Eliel Saarinen. Spolupracovali v letech 1896 až 1905 také na mnoho významných budovách v Helsinkách, mimo jiné na pojišťovně Pohjola (1899–1901), Finském národním muzeu (1905–1910)[144] a své společné rezidenci Hvitträsk v Kirkkonummi (1902). Inspirovali se severskými legendami a přírodou, symbolem finskosti pro ně byla drsná žulová fasáda.[145] Po zániku společné firmy navrhl Saarinen Helsinské hlavní nádraží (1905–1914) v jasnějších formách, ovlivněných americkou architekturou.[145] Na výzdobě Finského národního muzea a helsinského nádraží spolupracoval sochař Emil Wikström.

Dalším architektem zde byl Lars Sonck, autor katedrály v Tampere (1902–1907), Ainoly, domu Jeana Sibelia (1903), sídla Helsinské telefonní asociace (1903–1907) a kostela Kallio v Helsinkách (1908–1912). Magnus Schjerfbeck, bratr malířky Helene Schjerfbeckové, postavil v roce 1903 tuberkulózní sanatorium Nummela.[146][147][148]

Ostatní severské země

editovat
 
Lars Kinsarvik: Vikingské křeslo (kolem 1900)

Norsko také usilovalo o nezávislost (na Švédsku) a místní secese se inspirovala vikingským lidovým uměním a řemesly. Mezi významné designéry patřil Lars Kisarvik, který navrhoval židle s tradičními vikingskými a keltskými vzory, a Gerhard Munthe, který navrhl židli se stylizovaným emblémem dračí hlavy ze starých vikingských lodí a také širokou škálu plakátů, maleb a grafik.[149]

Norské město Ålesund je považováno za hlavní centrum secese ve Skandinávii, protože bylo po požáru z roku 1904 kompletně přestavěno.[150] Do roku 1907 vzniklo asi 350 budov podle urbanistického plánu navrženého Frederikem Næsserem. Spojení jednoty a rozmanitosti dalo vzniknout stylu známému jako Ål Stil. Budovy v tomto stylu mají lineární výzdobu a používají lidové prvky, např. věže nebo štítové střechy.[150] Jedna z budov, Labutí lékárna, nyní hostí Centrum secese.

V dalších severských zemích nejdeme například Engelbrektskyrkan (1914) a Královské dramatické divadlo (1901–1908) ve Stockholmu[151] a bývalou městskou knihovnu (nyní Dánský národní obchodní archiv) v Aarhusu (1898–1901).[152] Jejím architektem je Hack Kampmann, tehdy zastánce národního romantického stylu. Nejvýznamnějším dánským designérem byl stříbrník Georg Jensen. Baltická výstava v Malmö 1914 je považována za poslední významný projev secese ve Švédsku.[153]

Zbytek Ruska

editovat
 
Léon Bakst: Návrh scény pro balet Šeherezáda Rimského-Korsakova (1910)

Velmi barvitá ruská varianta secese (rusky Модерн, Modern) se objevila v Moskvě a Petrohradě v roce 1898 se vznikem nového uměleckého časopisu Mir iskusstva (Svět umění), který vydávali ruští umělci Alexandre Benois a Léon Bakst s šéfredaktorem Sergejem Ďagilevem. Časopis organizoval výstavy s účastí mimo jiné Michaila Vrubela, Konstantina Somova, Isaaka Levitana a knižního ilustrátora Ivana Bilibina. Nevyužívali tolik rostlinných a květinových forem jako francouzský Art Nouveau; čerpali hlavně z jasných barev a exotických vzorů ruského folklóru a pohádek. Nejvlivnějším přínosem hnutí Mir iskusstva byl vznik Ruského baletu pod vedením Ďagileva s kostýmy a scénami navrženými Bakstem a Benoisem. Baletní společnost měla premiéru v Paříži v roce 1909 a vystupovala tam každoročně až do roku 1913. Její exotické a barevné scény měly významný dopad na francouzské umění a design; ruský styl se v Paříži stal známým jako à la Bakst.[154]

 
Sergej Maljutin: Kostel Ducha svatého v Talaškinu (1903–1906)

V čistém secesním stylu stavěl Fjodor Osipovič Šechtěl, autor Rjabušinského domu v Moskvě, nyní Gorkého muzea, jehož hlavní schodiště, vyrobené z leštěného agregátu betonu, mramoru a žuly, má plynulé, vlnící se linie připomínající mořské vlny a je osvětleno lampou ve tvaru plovoucí medúzy. Interiér také obsahuje dveře, okna a stropy zdobené barevnými mozaikami.[155] Šechtěl navrhl několik dalších významných budov v Moskvě, mimo jiné přestavbu moskevského Jaroslavského nádraží v tradičnějším moskevském obrozeneckém stylu.[155] Ten čerpal z historické ruské architektury a architektury Kyjevské Rusi a často používal dřevo. V tomto stylu stavěl například Sergej Maljutin, autor domu Těremok v Talaškinu (1901–1902) a domu Percovové (1905–1907) v Moskvě. Dalším příkladem ruské obrozenecké architektury je Marfo-mariinský klášter (1908–1912) od Alexeje Ščuseva, který později navrhl Leninovo mauzoleum v Moskvě.

V ukrajinských územích (v Ruské říši i Rakousku-Uhersku) se vyvíjela pod vlivem ukrajinské lidové architektury i trendů evropské secese, jejichž syntézou byl například zakopanský styl.[156] Západněji orientovaná ukrajinská secese se poprvé prosadila v Poltavské gubernii, kde byli jejími nejaktivnějšími propagátory Vasyl Kryčevskyj a Opanas Slastion.

V Rize se secese stala mimořádně populární po Lotyšské etnografické výstavě v roce 1896 a Průmyslové a řemeslné výstavě v roce 1901.[157] Tvoří třetinu všech budov v centru Rigy, což z ní činí město s nejvyšší koncentrací secesních budov na světě.[158] Zdejší secese má tři typy: eklektický, využívající květinové a jiné přírodní vzory, jako je tomu v díle Michaila Ejzenštejna; styl obchodních domů čili kolmý styl integrující geometrické ornamenty do vertikálních kompozic fasád; a národně romantický styl inspirovaný místním lidovým uměním, s monumentálními objemy a použitím přírodních stavebních materiálů.

Spojené státy americké

editovat
 
Clara Driscollová, Tiffany Studios: Stolní lampa Vistárie (kolem roku 1900)

Ve Spojených státech hrála ústřední roli firma Louise Comforta Tiffanyho. Ten v roce 1893 začal vyrábět skleněné vázy a mísy a vymýšlel nové technologie, které umožňovaly originálnější tvary a zbarvení, a experimentoval s dekorativním okenním sklem. V roce 1895 své práce představil v pařížské galerii Art Nouveau Siegfrieda Binga, což mu přineslo evropskou klientelu. Na přání Thomase Edisona začal vyrábět elektrické lampy s vícebarevnými skleněnými nebo mozaikovými stínidly, Na každém výrobku pracoval tým designérů a řemeslníků a vyráběly se se stejnou péčí jako šperky. Tiffanyho řemeslníci navrhovali a vyráběli i mimořádná okna, vázy a další skleněné umění. Na Světové výstavě 1900 v Paříži získala vitráž Let duší zlatou medaili.[159]

Další významnou postavou americké secese byl architekt Louis Sullivan, předním průkopník moderní architektury. Byl zakladatelem chicagské školy, architektem některých z prvních mrakodrapů a učitelem Franka Lloyda Wrighta.[160][161] I když architektura jeho budovy Carson, Pirie, Scott and Company (1899, nyní Sullivan Center) byla nápadně moderní a funkční, okna obklopil stylizovanou květinovou dekorací. Stejně originální dekorace vytvořil pro National Farmer's Bank of Owatonna v Minnesotě (1907–1908) a Merchants' National Bank v Grinellu v Iowě. Vytvořil specificky americkou variantu secese a říkal, že dekorativní formy by měly oscilovat, vlnit se, mísit se a odvozovat se bez konce.[162]

Ve výtvarném umění stojí za zmínku spolek Fotosecese, sdružující umělecké fotografy. Jeho hlavní osobností byl Alfred Stieglitz.

Jiné země

editovat
 
Ephraim Moses Lilien: Návrh koberce Alegorická svatba (1906)

Zemí s nejvíce secesními budovami mimo Evropu se stala tehdy prosperující Argentina, kam přicházeli na zkušenou mladí architekti z Evropy.[163] Nejvíc takových budov má Buenos Aires, Rosario a Mar del Plata.[164] Kromě pařížského vlivu[163] se projevil i italský (Virginio Colombo, Francisco Gianotti, Mario Palanti), katalánský (Julián García Núñez, který studoval v Barcelově, a Eduardo Rodríguez Ortega)[163] a vliv měla secese belgická (Villa Ortiz Basualdo, na níž se podílel Gustave Serrurier-Bovy) a vídeňská.[163] V Rosariu působil Francisco Roca Simó, který se vyškolil v Barceloně.[165] Jeho budova Club Español (1912) obsahuje jednu z největších vitráží v Latinské Americe.[166] Sochařem budovy byl Diego Masana z Barcelony.[166].

Stejně jako v Argentině byla secese v mimoevropských zemích většinou dílem umělců z Evropy: V Havaně na Kubě působili Španělé,[167] kteří pak inspirovali domácí architekty při vývoji místních stylů, jako je Ponce Creole.[168] Němci stáli za dědictvím Jugendstilu v Lüderitzu v Namibii a Čching-tau v Číně.[169] Italové působili ve Valparaísu v Chile,[170] Montevideu v Uruguayi a Rio de Janeiru v Brazílii,[171] Rusové stavěli v Charbinu v Číně,[172] V peruánské Limě působili italští bratři Masperiovi, francouzský architekt Claude Sahut a britští mistři vitráží,[173] Palác umění v Ciudad de México byl výsledkem spolupráce Italů (architekt Adamo Boari a sochař Leonardo Bistolfi), místního architekta Federica Mariscala, maďarských umělců Aladára Körösfői-Kriesche, Gézy Marótiho a Miksy Rótha, katalánského sochaře Agustí Querola Subiratse a Francouze Edgara Brandta.[174]

V oblasti Palestiny se v období pozdní osmanské říše a britského mandátu objevilo významné umělecké hnutí zvané Becalelova škola, jež bylo fúzí orientálního umění a secese.[175] Patřili sem například Ze'ev Raban, Ephraim Moses Lilien a Abel Pann.[176]

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Art Nouveau na anglické Wikipedii, Art nouveau na francouzské Wikipedii a Архитектура модерна na ruské Wikipedii.

  1. ↑ Sterner 1982, s. 6.
  2. ↑ Heilbrunn Timeline of Art History, Metropolitní muzeum umění, Art Nouveau
  3. ↑ a b Sembach, Klaus-Jürgen, L'Art Nouveau (2013), s. 8–30
  4. ↑ a b von Heyl 2009, s. 57.
  5. ↑ a b von Heyl 2009, s. 84-89.
  6. ↑ von Heyl 2009, s. 143–149.
  7. ↑ Greenhalgh 2000, s. 65-85.
  8. ↑ Власов, Виктор Георгиевич: Архитектура. Классика и современность. Учебно-методическое пособие. — СПб.: Изд-во СПб. Университета, 2014. — С. 186—187
  9. ↑ Австрия и Германия. Вариации в югендстиле / Чертежи архитектурных памятников, сооружений и объектов - наглядная история архитектуры и стилей. web.archive.org [online]. 2019-10-24 [cit. 2025-02-02]. Dostupné online. 
  10. ↑ Lahor 2007, s. 99.
  11. ↑ Lahor 2007, s. 120–121.
  12. ↑ Lahor 2007, s. 112.
  13. ↑ Lucie-Smith 1979, s. 160–162.
  14. ↑ Gontar 2006.
  15. ↑ Ducher 1988, s. 202–207.
  16. ↑ Bloch-Dermant 1980, s. 152.
  17. ↑ MISIOROWSKI, Elise B.; DIRLAM, Dona M. Art Nouveau: Jewels and Jewelers. Gems & Gemology. 1986-01-01, s. 209–228. Dostupné online. ISSN 0016-626X. doi:10.5741/GEMS.22.4.209. 
  18. ↑ a b Art Nouveau Jewelry [online]. [cit. 2016-11-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-11-23. 
  19. ↑ The Rise of Art Nouveau Jewelry [online]. [cit. 2024-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ The Rise of Art Nouveau Jewelry [online]. [cit. 2024-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ a b Riley 2004, s. 314–15.
  22. ↑ Wall Street International - Art, 11. února 2015.
  23. ↑ Henry van de Velde, Die Renaissance im modern Kunstgewerbe, Lipsko, 1903.
  24. ↑ a b c d e Loze 1999, s. 5.
  25. ↑ a b c Duncan 2000, s. 23.
  26. ↑ Loze 1999, s. 6.
  27. ↑ Bouillon, Jean-Paul, Journal de l'Art Nouveau (1985), s. 6
  28. ↑ Chair | Mackmurdo, Arthur Heygate | V&A Explore the Collections [online]. 1883 [cit. 2020-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-02-27. 
  29. ↑ LINGENHEIM, Claire. Art nouveau and Industrie. [s.l.]: Accadémie Strasbourg Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20. ledna 2022. (francouzsky) 
  30. ↑ RECHT, Roland. Viollet-le-Duc et Gottfried Semper: Conceptions du patrimoine monumental. Revue Germanique Internationale. 2000, s. 155–168. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20. ledna 2022. doi:10.4000/rgi.780. (francouzsky) 
  31. ↑ FROISSART-PEZONE, Rossella. L'Art dans tout. Paříž: CNRS éditions, 2005. 
  32. ↑ BRESSANI, Martin. Viollet le Duc, materials and building techniques. Paříž: Editions du Patrimoine, 2014. (francouzsky) 
  33. ↑ PAULIAC, Laurence. Viollet-le-Duc et la restauration de la polychromie. Montréal: Université de Montréal, 2005. (francouzsky) 
  34. ↑ Bouillon 1985, s. 24.
  35. ↑ Bouillon 1985, s. 26.
  36. ↑ MADSEN, S. Tschudi. Art Nouveau. [s.l.]: Editura Meridiane, 1977. S. 7, 71. (rumunsky) 
  37. ↑ Greenhalgh 2000, s. 9–16.
  38. ↑ Duncan 2000, s. 7-8.
  39. ↑ Greenhalgh 2000, s. 9.
  40. ↑ a b Victor Horta [online]. [cit. 2019-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-19. 
  41. ↑ a b c WORLD HERITAGE CENTRE, UNESCO. Major Town Houses of the Architect Victor Horta (Brussels) [online]. [cit. 2019-12-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 May 2013. 
  42. ↑ a b Greenhalgh 2000, s. 12.
  43. ↑ Greenhalgh 2000, s. 15.
  44. ↑ a b Philippe Thiébaut. L'Art nouveau ou l'esthétique des courbes [online]. [cit. 2021-03-20]. Dostupné online. (francouzsky) 
  45. ↑ a b Greenhalgh 2000, s. 16.
  46. ↑ Duncan 2000, s. 25.
  47. ↑ Hortensia von Roda. Die Glasmalereien von Józef Mehoffer in der Kathedrale St. Nikolaus in Freiburg i. Ue.. Bern: Benteli, 1995. (Beiträge zur Kunstgeschichte der Schweiz; sv. 7). ISBN 3-7165-0969-8. Kapitola Résumé, s. 185. (německy) 
  48. ↑ Duncan 2000, s. 33.
  49. ↑ François Loyer L'art nouveau ou l'esthétique des courbes [online]. France Culture.com Les jeudis de l'expo par Elizabeth Couturier [cit. 2021-03-20]. Dostupné online. (francouzsky) .
  50. ↑ Duncan 2000, s. 34-35.
  51. ↑ a b Leniaud a Tharaud 2009, s. 598.
  52. ↑ Duncan 2000, s. 34.
  53. ↑ a b c Art Nouveau Revival. 1900. 1933. 1966. 1974, Art Nouveau Revival [online]. [cit. 2009-11-28]. Dostupné online. (francouzsky) .
  54. ↑ Duncan 2000, s. 36.
  55. ↑ Klimt painting sets European record with $108m price tag. Al Jazeera [online]. [cit. 2025-02-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ FANTINI, Valentina. Abandoned Art Nouveau in Italy : Document the Built Heritage before it is Lost. [online]. Vienna: International Conference on Cultural Heritage and New Technologies, 2013 [cit. 2025-01-31]. Dostupné online. 
  57. ↑ Culot a Pirlot 2005, s. 74.
  58. ↑ Culot a Pirlot 2005, s. 74–75.
  59. ↑ BEKAERT, GEERT. L'influence de Viollet-le-Duc sur l'architecture en Belgique et aux Pays-Bas vers 1900. [s.l.]: Septentrion, 1985. S. 38. 
  60. ↑ HORTA, Victor. Discours de Victor Horta à l'Académie Royal de Belgique. [s.l.]: [s.n.], 1925. 
  61. ↑ Sembach, L'Art Nouveau- L'Utopie de la Réconciliation (1991) s. 46–47
  62. ↑ Lahor 2007, s. 127.
  63. ↑ SACHAR, Brian. An Atlas of European Architecture. [s.l.]: Van Nostrand Reinhold, 1984. Dostupné online. ISBN 978-0-4422-8149-6. S. 27. 
  64. ↑ CHAMPIGNEULLE, Bernard. Art Nouveau. [s.l.]: Barron's Educational Series, 1976. ISBN 978-0-8120-5111-7. S. 115, 121. 
  65. ↑ UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2020-05-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-28. 
  66. ↑ Culot a Pirlot (2005), s. 20
  67. ↑ Culot a Pirlot 2005, s. 87.
  68. ↑ Lahor 2007, s. 91.
  69. ↑ Sterner (1982), s. 38–42.
  70. ↑ Fahr-Becker 2015, s. 152.
  71. ↑ a b Riley 2004, s. 323.
  72. ↑ Hector Guimard [online]. [cit. 2021-02-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-25. 
  73. ↑ Fahr-Becker 2015, s. 74.
  74. ↑ Gontar, Cybele. Art Nouveau [online]. New York: Metropolitní muzeum umění, 2006-10 [cit. 2021-05-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-15. 
  75. ↑ Duncan (1994), s. 23–24.
  76. ↑ Bouillon 1985.
  77. ↑ Fahr-Becker 2015, s. 391–413.
  78. ↑ Sarnitz, August, Otto Wagner (2018), s. 49–50
  79. ↑ Sarnitz, August, Hoffmann, (2016), s. 14
  80. ↑ Fahr-Becker 2015, s. 296–27.
  81. ↑ Texier 2012, s. 86–87.
  82. ↑ Lahor 2007, s. 104.
  83. ↑ Duncan (1994), s. 37.
  84. ↑ a b The Coup de Fouet magazine, vol. 16 (2010), s. 2–10 [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 July 2019. 
  85. ↑ Journel 2015, s. 49.
  86. ↑ Ecole d'art et Style sapin [online]. [cit. 2019-07-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-26. 
  87. ↑ Fondation Le Corbusier [online]. [cit. 2019-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 March 2014. 
  88. ↑ Art Nouveau – Art Nouveau Art [online]. 22. února 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22. února 2013. 
  89. ↑ Art Nouveau od Ormistona a Robinsona, s. 61
  90. ↑ Lahor 2007, s. 160.
  91. ↑ MUTER, Grant. Leon Solon and John Wadsworth. Journal of the Decorative Arts Society. 1985, s. 41–49. JSTOR 41809144. 
  92. ↑ The Wardel Pattern Books Revealed [online]. [cit. 2013-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-03. 
  93. ↑ a b Fahr-Becker 2015, s. 170–171.
  94. ↑ Fahr-Becker 2015, s. 166–167.
  95. ↑ a b Fahr-Becker 2015, s. 171.
  96. ↑ A. Philip McMahon, "recenze F. Schmalenbach, Jugendstil", Parnassus, vol. 7 (říjen 1935), 27.
  97. ↑ a b Michèle Lavallée, "Art Nouveau", Grove Dictionary of Art Oxford University Press, přístup 11. dubna 2008.
  98. ↑ Reinhold Heller, "Recent Scholarship on Vienna's "Golden Age", Gustav Klimt, and Egon Schiele", The Art Bulletin, vol. 59 (březen 1977), s. 111–118.
  99. ↑ a b Association of Visual Artists Vienna Secession – Official Website [online]. [cit. 2019-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-25. 
  100. ↑ Lahor 2007, s. 52.
  101. ↑ Bad Nauheim [online]. [cit. 2019-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-16. 
  102. ↑ Moskva [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  103. ↑ JUNGHANNS, Kurt. Der Deutsche Werkbund. Sein erstes Jahrzehnt. [s.l.]: Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, 1982. ISBN 388520097X. S. 140. (německy) 
  104. ↑ A Dictionary of Architecture and Landscape Architecture. Redakce Pevsner Nikolaus. 5th. vyd. Londýn: Penguin Books, 1999. ISBN 978-0-14-051323-3. S. 880. 
  105. ↑ Berlín [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  106. ↑ Lahor 2007, s. 63.
  107. ↑ The "Coup de Fouet" magazine, vol. 27 (2016), s. 14–25 [online]. [cit. 2019-07-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-28. 
  108. ↑ Lahor 2007, s. 120.
  109. ↑ Oudin, Bernard, Dictionnaire des Architectes (1994), s. 33–34
  110. ↑ Sembach, L'Art Nouveau (2013), s. 203–213
  111. ↑ a b c d The "Coup de Fouet" magazine, vol. 23 (2014), s. 2–35 [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-14. 
  112. ↑ Ödön Lechner [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  113. ↑ The Coup de Fouet magazine, vol. 8 (2006), s. 37–41 [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-23. 
  114. ↑ The Coup de Fouet magazine, vol. 14 (2009), s. 16 [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-16. 
  115. ↑ Aladár Körösfői-Kriesch [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  116. ↑ David A. Hill. Umělecká kolonie Gödöllő [online]. [cit. 2019-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-10. 
  117. ↑ Praha [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  118. ↑ a b c The Coup de Fouet magazine, vol. 13 (2009), s. 36–41 [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-16. 
  119. ↑ Art Nouveau World – Serbia [online]. [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. 
  120. ↑ AFaces and Blossoms of Art Nouveau in Serbia [online]. 2019-06-09 [cit. 2022-09-08]. Dostupné online. 
  121. ↑ Oradea, capitala Art Nouveau a Romaniei, celebreaza 'Ziua Internațională Art Nouveau 2019' [online]. 2019-07-07 [cit. 2021-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-23. 
  122. ↑ Heritage of Timisoara – Cladiri [online]. [cit. 2021-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-16. 
  123. ↑ UNGVÁRI, Zrínyi Imre. The Art Nouveau public buildings of Tîrgu Mureș [online]. Dostupné online. 
  124. ↑ FLOREA, Vasile. Arta Românească de la Origini până în Prezent. [s.l.]: Litera, 2016. ISBN 978-606-33-1053-9. S. 297, 302, 305, 306, 313, 317. 
  125. ↑ Luchian, Stefan. Artline.ro [online]. [cit. 2025-02-03]. Dostupné online. 
  126. ↑ Citace Parc Guell v klasifikaci UNESCO
  127. ↑ James Grady, "Special Bibliographical Supplement: A Bibliography of the Art Nouveau", in The Journal of the Society of Architectural Historians, sv. 14 (květen 1955), s. 18–27.
  128. ↑ Cronologia [online]. [cit. 2020-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-19. 
  129. ↑ Chronology [online]. [cit. 2019-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-25. 
  130. ↑ a b c Duncan (1994), s. 52.
  131. ↑ World Heritage List: Palau de la Música Catalana and Hospital de Sant Pau, Barcelona [online]. UNESCO [cit. 2022-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 January 2022. 
  132. ↑ Riley 2004, s. 311.
  133. ↑ MCCULLY, Marilyn. Els Quarte Gats: Art in Barcelona Around 1900. [s.l.]: Princeton University Press, 1978. S. 64. 
  134. ↑ a b c d e The Coup de Fouet magazine, vol. 11 (2008), s. 2–7 [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 July 2020. 
  135. ↑ Francisco Augusto da Silva Rocha [online]. [cit. 2020-10-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-31. 
  136. ↑ Lisbon [online]. [cit. 2021-03-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-17. 
  137. ↑ Porto [online]. [cit. 2021-03-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-05. 
  138. ↑ Storia di Milano ::: Palazzi e case liberty [online]. [cit. 2019-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 June 2012. 
  139. ↑ Sicilian Liberty – Italianate Art Nouveau – Best of Sicily Magazine [online]. Bestofsicily.com [cit. 2022-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 January 2020. 
  140. ↑ Henry R. Hope, recenze H. Lenning, The Art Nouveau, The Art Bulletin, sv. 34 (červen 1952), 168–171 (zejm. 168–169): V roce 1952, při diskusi o stavu Art Nouveau, autor poznamenal, že Art Nouveau ještě nebylo přijatelným předmětem pro seriózní dějiny umění nebo tématem vhodným pro velké muzejní výstavy a jejich příslušné katalogy. Předpověděl nadcházející změnu
  141. ↑ Riley 2004, s. 310.
  142. ↑ Art Nouveau World [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 March 2021. 
  143. ↑ Martin, T. & Pusa, E. 1985, s. 12.
  144. ↑ National Museum of Finland [online]. [cit. 2019-07-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-26. 
  145. ↑ a b Art Nouveau European Route: Helsinki [online]. [cit. 2016-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2016. 
  146. ↑ Magnus Schjerfbeck [online]. [cit. 2020-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2020. 
  147. ↑ PALMBERG, Albert. The control of tuberculosis in Finland. British Journal of Tuberculosis. April 1908, s. 109–114. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2022. doi:10.1016/S0366-0850(08)80065-8. 
  148. ↑ VON BONSDORFF, Axel. Experiences of the sanocrysin treatment at Nummela Sanatorium in Finland. Acta Medica Scandinavica. 1926, s. 123–130. doi:10.1111/j.0954-6820.1926.tb14017.x. 
  149. ↑ Riley 2004, s. 312.
  150. ↑ a b Art Nouveau European Route: Ålesund [online]. [cit. 2016-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2016. 
  151. ↑ Stockholm [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  152. ↑ Aarhus [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  153. ↑ Baltiska utställningen 1914 [online]. [cit. 2020-11-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 October 2020. 
  154. ↑ Duncan, Alistair, Art Déco, Thames and Hudson (1988), s. 147–48
  155. ↑ a b Fahr-Becker 2015, s. 189–192.
  156. ↑ Ukrainian modern architecture [online]. [cit. 2023-12-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2013. 
  157. ↑ Art Nouveau European Route: Riga [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. 
  158. ↑ Historic Centre of Riga [online]. UNESCO [cit. 2016-03-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 June 2020. 
  159. ↑ Lahor 2007, s. 167.
  160. ↑ KOEPER, H.F. Encyclopædia Britannica. Louis Sullivan. [s.l.]: [s.n.] Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 July 2019. 
  161. ↑ CRAVEN, Jackie. About Louis Sullivan, Architect [online]. 15 November 2018 [cit. 2019-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 July 2019. 
  162. ↑ Fahr-Becker 2015, s. 325–330.
  163. ↑ a b c d Art Nouveau European Route: Buenos Aires [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. 
  164. ↑ Art Nouveau European Route: Map [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 April 2019. 
  165. ↑ Art Nouveau European Route: Rosario [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. 
  166. ↑ a b The Coup de Fouet magazine, vol. 10 (2012), s. 44–47 [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 July 2020. 
  167. ↑ Art Nouveau European Route: Havana [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. 
  168. ↑ The Coup de Fouet magazine, vol. 12 (2008), s. 28–29 [online]. [cit. 2019-07-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 July 2019. 
  169. ↑ Art Nouveau European Route: Lüderitz [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. 
  170. ↑ Art Nouveau European Route: Valparaiso [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. 
  171. ↑ Villino Silveira [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  172. ↑ Harbin [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  173. ↑ The Coup de Fouet magazine, vol. 30 (2018), s. 77–83 [online]. [cit. 2019-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2022. 
  174. ↑ Palacio de Bellas Artes [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. 
  175. ↑ AATC Artists – Ze'ev Raban [online]. [cit. 2020-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 May 2004. 
  176. ↑ MISHOFY, Alec. Secularizing the Sacred. [s.l.]: Brill, 2019. 

Literatura

editovat
  • BLOCH-DERMANT, Janine, 1980. The Art of French Glass (1860-1914). [s.l.]: The Vendome Press. ISBN 0-86565-000-4. (English) 
  • BONY, Anne, 2012. L'Architecture Moderne. Paris: Larousse. ISBN 978-2-03-587641-6. 
  • BOUILLON, Jean-Paul, 1985. Journal de l'Art Nouveau. Paris: Skira. ISBN 2605000699. 
  • CELAC, Mariana; CARABELA, Octavian; MARCU-LAPADAT, Marius, 2017. Bucharest Architecture - an annotated guide. [s.l.]: Order of Architects of Romania. ISBN 9789730238846. 
  • CULOT, Maurice; PIRLOT, Ann-Marie, 2005. Bruxelles Art Nouveau. Brussels: Archives d'Architecture Moderne. ISBN 2-87143-126-4. (francouzsky) 
  • DUCHER, Robert, 1988. Caractéristique des Styles. [s.l.]: Flammarion. Dostupné online. ISBN 2-08-011539-1. Kapitola Style Art Nouveau: Mobilier, s. 204–205. (francouzsky) 
  • DUNCAN, Alastair, 1994. Art Nouveau. New York: Thames and Hudson. (World of Art). ISBN 0500202737. 
  • DUNCAN, Alastair, 2000. Art nouveau. London/Paris: Thames & Hudson. 216 s. ISBN 978-2-87811-182-8. (francouzsky) 
  • FAHR-BECKER, Gabriele, 2015. L'Art Nouveau. [s.l.]: H.F. Ullmann. ISBN 9783848008575. (francouzsky) 
  • GONTAR, Cybele, 2006. Heilbrunn Timeline of Art History (Essays). New York: The Metropolitan Museum of Art, October 2006. Kapitola Art Nouveau. 
  • GREENHALGH, Paul, 2000. Art Nouveau. Paris: Herscher. 96 s. ISBN 978-2-7335-0302-7. (francouzsky) 
  • HUYGES, René, 1970. L'Art et le monde moderne. Svazek 1. Paris: Librarie Larousse. 
  • JOURNEL, Guillemette Morel, 2015. Le Corbusier- Construire la Vie Moderne. [s.l.]: Editions du Patrimoine: Centre des Monument Nationaux. ISBN 978-2-7577-0419-6. (francouzsky) 
  • LAHOR, Jean, 2007. L'Art nouveau. [s.l.]: Baseline Co. Ltd. ISBN 9781859956670. (francouzsky) 
  • LENIAUD, Jean-Michel; THARAUD, Marie-Amélie, 2009. L'Art nouveau. Paris: Citadelles & Mazenod. 619 s. (L'art et les grandes civilisations). ISBN 978-2-85088-443-6. (francouzsky) 
  • LOZE, Pierre, 1999. L'Art nouveau. Paris: Flammarion. 78 s. (Tout l'art - Grammaire des styles). ISBN 978-2-08-011368-9. (francouzsky) 
  • ORMISTON, Rosalind; ROBINSON, Michael, 2013. Art Nouveau – Posters, Illustration and Fine Art. [s.l.]: Flame Tree Publishing. ISBN 9781847862808. 
  • PLUM, Gilles, 2014. Paris architectures de la Belle Époque. [s.l.]: Éditions Parigramme. ISBN 9782840968009. (francouzsky) 
  • RENAULT, Christophe; LAZÉ, Christophe, 2006. Les Styles de l'architecture et du mobliier. [s.l.]: Éditions Jean-Paul Gisserot. ISBN 9782877474658. (francouzsky) 
  • RILEY, Noël, 2004. Grammaire des Arts Décoratifs. [s.l.]: Flammarion. (francouzsky) 
  • SARNITZ, August, 2018. Otto Wagner. Cologne: Taschen. ISBN 9783836564328. (francouzsky) 
  • SATO, Tamako, 2015. Alphonse Mucha: The Artist as Visionary. Cologne: Taschen. ISBN 9783836550093. 
  • SEMBACH, Klaus-Jürgen, 2013. L'Art Nouveau: L'Utopie de la Réconciliation. [s.l.]: Taschen. ISBN 9783822830055. (francouzsky) 
  • STERNER, Gabriele, 1982. Art Nouveau, an Art of Transition: From Individualism to Mass Society (původním názvem: Jugendstil: Kunstformen zwischen Individualismus und Massengesellschaft). Překlad Frederick G. Peters, Diana S. Peters. Woodbury, N.Y.: Barron's Educational Series. ISBN 0812021053. 
  • TEXIER, Simon, 2012. Paris: Panorama de l'architecture. [s.l.]: Parigramme. ISBN 9782840966678. 
  • THIÉBAUT, Philippe, 2018. Mucha et l'Art Nouveau. Paris: Éditions du Chêne. ISBN 9782812318061. (francouzsky) 
  • VIGNE, George, 2016. Hector Guimard: Le geste magnifique de l'Art Nouveau. Paris: Editions du Patrimoine - Centre des monuments nationaux. ISBN 9782757704943. (francouzsky) 
  • VON HEYL, Anke, 2009. Art Nouveau. Cologne/Paris: H.F.Ullmann. 288 s. ISBN 978-3-8331-5134-7. (francouzsky) 

Doporučená četba

editovat
  • , 2007. Art Nouveau. Rochester, England: Grange Books. ISBN 978-1-84013-790-3. 
  • BRUMFIELD, William Craft, 1991. The Origins of Modernism in Russian Architecture. Berkeley: University of California Press. ISBN 0-520-06929-3. 
  • SILVERMAN, Debora L., 1992. Art Nouveau in Fin-de-siècle France: Politics, Psychology, and Style. [s.l.]: [s.n.]. Dostupné online. 
  • FIELL, Charlotte; FIELL, Peter, 2005. Design of the 20th Century. 25th anniversary. vyd. Köln: Taschen. ISBN 9783822840788. OCLC 809539744 S. 55–60. 
  • AUSLANDER, Leora, 1996. Taste and Power: Furnishing Modern France. [s.l.]: University of California Press. Dostupné online. ISBN 9780520920941. 
  • , 1903–04. L'Art appliqué: Le Style moderne. gallica.bnf.fr [online]. Paris: H. Laurens, 1903–04. Dostupné online. (francouzsky) 
  • STORCK, J. Justin, 1900. Modern'style (Art Nouveau): Le Dictionnaire Pratique de Menuiserie – Ebénisterie – Charpente [online]. 1900. Dostupné online. (francouzsky) 
  • GOSS, Jared, 2014. French Art Deco. [s.l.]: Metropolitní muzeum umění. Dostupné online. ISBN 9780300204308. 
  • GOMBRICH, Ernst Hans, 1992. Příběh umění. Praha: Odeon. ISBN 80-207-0416-7. S. 437–507. 
  • ŠABOUK, Sáva, 1975. Encyklopedie světového malířství. Praha: Academia. S. 315. 
  • WITTLICH, Petr, 1987. Umění a život – doba secese. Praha: Artia. S. 62–126. 
  • WITTLICH, Petr, 1985. Česká secese. Praha: Odeon. 
  • WITTLICH, Petr, 2000. Sochařství české secese. Praha: Karolinum. 
  • PIJOAN, José, 1991. Dějiny umění – 9. Praha: Odeon. ISBN 80-207-0098-6. S. 55–96. 
  • KOCH, Wilfried, 1998. Evropská architektura. Praha: Ikar. ISBN 80-7202-388-8. S. 274. 
  • DVOŘÁČEK, Petr, 2005. Architektura českých zemí: Secese. Praha: Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-287-5. 
  • SAGNEROVÁ, Karin, 2007. Jak je poznáme? Umění secese. Praha: Knižní klub. ISBN 978-80-242-1773-4. 
  • MILLEROVÁ, Judith, 2004. Průvodce pro sběratele secese. Praha: Noxi. ISBN 80-89179-08-8. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Umělecký sloh
Předchůdce:
Symbolismus
Secese 		Nástupce:
Art deco
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Secese&oldid=24639076“