Wikipedie

Sarah Bernhardt

francouzská herečka

Sarah Bernhardt, rozená Henriette-Marie-Sarah Bernardt (22. října 1844 Paříž – 26. března 1923 Paříž), byla francouzská herečka, jedna z nejvýznamnějších divadelních osobností 19. a počátku 20. století.

Sarah Bernhardt
Nadar: Sarah Bernhardt
Nadar: Sarah Bernhardt
Rodné jménoHenriette-Marie-Sarah Bernardt
Narození23. října 1844
Paříž FrancieFrancie Francie
Úmrtí26. března 1923 (ve věku 78 let)
Paříž FrancieFrancie Francie
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise (48°51′41″ s. š., 2°23′43″ v. d.)
Grave of Bernhardt
Alma materNárodní vyšší konzervatoř dramatického umění
Aktivní roky1862–1923
ChoťJacques Damala (1882–1889)
Partner(ka)Samuel Pozzi
DětiMaurice Bernhardt
RodičeEdouard Bernhardt[1] a Judith-Julie Bernardt
PříbuzníJeanne Bernhardt (sourozenec)
Lysiane Bernhardt (vnučka)
Podpis
Sarah Bernhardt – podpis
Umělecké ceny
Řád čestné legie
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

Narodila se 22. října 1844 v Paříži. Byla nejstarší a nemanželskou dcerou Judith-Julie Bernardtové, která sama byla dcerou nizozemského varietního podnikatele židovského původu (možná také podvodníka) jménem Moritz Baruch Bernardt. Její matka byla povětšinou nemajetná (sans le sou) a působila v Paříži jako kurtizána pod jménem „Youle“. Sarah Bernhardt se ale v roce 1915 sama bez patřičného oprávnění prohlásila za dceru páru Judith van Hard a Édouard Bernardt z přístavního města Le Havre. Chtěla pomocí tohoto postupu získat francouzské občanství a oprávnění k tomu, aby obdržela Řád Čestné legie, což se jí také podařilo.

Na přání svého (neznámého) otce byla Sarah Bernhardtová pokřtěna, poté byla svěřena do pěstounské péče. Ve svých osmi letech, roku 1852, byla odeslána do pensionátu a od roku 1854 navštěvovala klášterní školu ve Versailles. Roku 1858 pro ni vévoda de Morny (Duc de Morny), nevlastní bratr Napoleona III. a milenec její matky, vymohl výuku herectví v divadle Comédie-Française.

Po čtyřech letech studia (roku 1862) debutovala v titulní roli Racinova dramatu Ifigenie. Již v této roli používala své umělecké jméno Sarah. Její kariéra byla však po několika měsících na určitou dobu přerušena, neboť byla z divadla propuštěna, protože se poprala se svou kolegyní v divadle. Poté hrála zpravidla vedlejší role na malých scénách.

Roku 1864 porodila syna pokřtěného jako Maurice, jehož otcem byl belgický kníže Henri de Ligne, který měl zájem se s ní oženit, ale jeho rodina se proti tomuto kroku postavila.

Roku 1868 Sarah Bernhardtová vystupovala v pařížském divadle Odéon v Lucemburských zahradách (Jardin de Luxembourg) ve hře Kean od Alexandra Dumase staršího.

V prusko-francouzské válce (1870) byla uzavřena divadla. V tomto období pečovala Sarah Bernhardtová o raněné a po válce se opět mohla vrátit do Comédie-Française.

V tomto období začal její vzestup a brzy byla pokládána za jednu z nejvýznamnějších div tehdejší doby. Ve Francii byla kritikou oslavována jako „la voix d’or“ (zlatý hlas) či „la divine“ (božská). V roce 1882 se vdala za Jacquese Damalu, který působil jako atašé řeckého vyslanectví v Paříži. Jaques Damala se také věnoval herectví, a proto spolu otevřeli vlastní divadlo, ředitelem se stal její syn Maurice. Toto divadlo se brzy dostalo do finančních potíží a poté zbankrotovalo, za příčinu bývá uváděn jednak fakt, že Damala svým výrazným řeckým akcentem vzbuzoval u diváků smích. Pravdou ovšem je, že Damala se stal závislý na morfiu a hazardních hrách. Tyto vášně byl nucen brzy financovat právě ze zisků divadla. Damalova závislost vedla k tomu, že již koncem roku 1882 žili odděleně. Damala pak zemřel v roce 1889.

Krach divadla pro ni znamenal velkou finanční ztrátu, kterou vyrovnávala jen díky zahraničnímu turné.

Roku 1905 utrpěla úraz kolena. V důsledku tohoto úrazu musela roku 1915 podstoupit amputaci pravé dolní končetiny pod kyčelním kloubem. I poté se herecky angažovala, během první světové války hrála ve stanech, stodolách a lazaretech na improvizovaných jevištích.

Její zásluhy byly oceněny v roce 1906, kdy byla jmenována profesorkou na pařížské konzervatoři. Od roku 1915 byla členkou Čestné legie.

Sarah Bernhardtová zemřela 26. března 1923 v Paříži na selhání ledvin a byla pochována na tamním hřbitově Père Lachaise.

Kromě hereckého umění proslula Sarah Bernhardtová i jako excentrická a náladová hvězda, která měla celou řadu milenců, jako byli například Charles Haas, Mounet-Sully či malíř a ilustrátor Gustave Doré. Zajímavostí je, že v bytě chovala řadu zvířat, mezi nimiž kromě psů a koček byla i exotická zvířata jako papoušek, opice, gepard, chameleon, had či dokonce lev.

Tvorba

editovat
 
Plakát Alfonse Muchy k prvnímu uvedení hry Lorenzaccio v roce 1896 v divadle Sarah Bernhardt.

Sarah Bernhardtová byla mnohostranná, talentovaná herečka, dosáhla úspěchu jak v klasickém repertoáru, tak v moderních hrách. Proslula krásným hlasem, pohybovou elegancí a temperamentem, tyto vlastnosti z ní dělaly ideální herečku v období romantismu, které si potrpělo na přehnané deklamace a velká rozmáchnutá gesta. Největšího úspěchu dosahovala ve francouzských moderních hrách, přesto nelze opomíjet i její úspěšné ztvárnění nefrancouzského dramatu. Zajímavostí je, že dokázala ztvárnit i řadu mužských rolí, z nichž nejznámější se stalo její vystoupení v roli Hamleta od Williama Shakespeare (1899). V díle L’aiglon (Orlík) od Edmonda Rostanda ztvárnila roli vévody Zákupského, v Mussetově hře Lorenzaccio pak titulní roli Lorenza Medicejského.

Velký úspěch měla ve hře Fedra a Hyppolit od Jeana Racina, kde hrála Fedru. Další výrazné role absolvovala v hrách Victora Huga Ruy Blas a Hernani. Ústřední hrou jejího života byla Dáma s kaméliemi, kterou napsal Alexandre Dumas mladší, tento příběh odpovídal nejen vkusu tehdejšího publika, ale i jejímu temperamentu a Sarah Bernhardtová hrála v této divadelní hře od roku 1880 až do vysokého věku. Zajímavé je, že v hlavní roli hrála i ve filmu z roku 1911 (La Dame aux camélias), kdy jí bylo již šedesát sedm let.

Ve filmu vystupovala Sarah Bernhardtová poprvé v roce 1900 (Le Duel d’Hamlet). Po tomto filmu zaujala k tomuto umění negativní postoj, přesto však ještě hrála ve filmu Tosca (1909) a roku 1912 ve filmu Lásky královny Alžběty.

Sarah Bernhardtová mj. vedla několik divadel v Paříži, ve kterých také vystupovala. Nejvýznamnější z nich bylo Theatre des Nations, které přejmenovala na Theatre Sarah Bernhardt, což je název, který si toto divadlo podrželo dodnes.

Turné

editovat

Významnou součástí umělecké činnosti Sarah Bernhardtové byla její vystupování v cizině, na která jezdila s vlastní hereckou společností. Roku 1879 v Londýně, roku 1880 absolvovala šestiměsíční turné po Spojených státech, kde navštívila 51 měst. V roce 1881 a následně pak v roce 1882 (z finančních důvodů) absolvovala velké evropské turné, při němž navštívila Rusko, Itálii, Řecko, Maďarsko, Švýcarsko, Dánsko, Belgii a Nizozemí. Mezi roky 1886 a 1889 vystupovala několikrát v USA a v letech 1891 až 1893 absolvovala světové turné. Zajímavostí je, že odmítala vystupovat v Německu.

 
Portrét od Giovanniho Boldiniho

Nedivadelní tvorba

editovat

Sarah Bernhardtová byla mimo divadelní působení i literárně činná, psala lehké divadelní hry a romány, v této činnosti však nebyla příliš úspěšná, její nejúspěšnější dílo jsou její memoáry Můj dvojí život (Ma double vie) z roku 1907.

Vyjma vlastní tvorby přeložila několik divadelních her.

Kromě literatury se ještě věnovala malbě a sochařství.

Sarah Bernhardtová v umění

editovat

Roku 1894 pověřila Sarah Bernhardtová Alfonse Muchu vytvořením návrhu na plakát. Mucha k němu (stejně jako v dalších případech) jako předlohu užíval fotografie. S výsledkem byla spokojena a od té doby pověřovala Muchu dalšími zakázkami na plakáty, kulisy, roku 1896 ztvárnil Mucha na plakátu Sarah Bernhardtovou jako Dámu s kaméliemi. Toto dílo je považováno za jeden z vrcholů secesní grafiky prvního období, podobně jako další Muchovy plakáty ke hrám Lorenzaccio nebo Médea. Kromě toho pro ni Mucha navrhl šperky, nejznámější z nich prováděl pařížský klenotník Georges Fouquet.

Její život byl ztvárněn ve filmu Neuvěřitelná Sarah (Incredible Sarah) z roku 1976 s Glendou Jacksonovou v titulní roli.

Její život inspiroval mnoho umělců a spisovatelů, nejznámější je Marcel Proust, kterého její postava inspirovala k postavě herečky jménem La Berma v jeho díle Hledání ztraceného času.

V době, kdy bylo velmi populární portrétování celebrit, platil americký fotograf Napoleon Sarony údajně Bernhardtové 1 500 dolarů za to, že mu pózovala před fotoaparátem, což odpovídá svou hodnotou dnešním 20 000 amerických dolarů.

V Česku měla v roce 2015 premiéru hra Božská Sarah (původní anglický titul Sarah) autora Johna Murella s Ivou Janžurovou v hlavní roli.[2]

Návštěvy v Praze

editovat

Sarah Bernhardt navštívila dvakrát Prahu. V Národním divadle vystoupila 14. listopadu 1888 ve hře Frou-Frou autorů Henriho Meilhaca a Ludovica Halévyho.[3] Druhý den hrála ve hře Fédora francouzského dramatika Victoriena Sardoua.[4] 24. října 1892 vystoupila opět v Národním divadle ve hře Dáma s kaméliemi od Alexandra Dumase mladšího a o den později ve hře Victoriena Sardoua Kleopatra.[5][6] K jejímu uvítání napsal Jaroslav Vrchlický fejetón[7], Jan Neruda se s typickou jízlivostí podivoval nad rozpory v publikovaných datech jejího narození[8]. Mezi mnoha dary dostala také soupravu šperků.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ Božská Sarah [online]. Divadlo Kalich [cit. 2022-08-27]. Dostupné online. 
  3. ↑ Sarah Bernhardtová v Praze. Národní politika. 1888-11-14, roč. 6, čís. 317, s. 2. Dostupné online [cit. 2022-12-04]. ISSN 1802-5110. 
  4. ↑ Sarah Bernhardtová v Národním divadle. Národní politika. 1888-11-15, roč. 6, čís. 318, s. 1. Dostupné online [cit. 2022-12-04]. ISSN 1802-5110. 
  5. ↑ Z kanceláře Národního divadla. Národní politika. 1892-10-06, roč. 10, čís. 276, s. 2. Dostupné online [cit. 2022-12-04]. ISSN 1802-5110. 
  6. ↑ Kr. české zemské divadlo v Praze. Národní politika. 1892-10-25, roč. 10, čís. 295, s. 3. Dostupné online [cit. 2022-12-04]. ISSN 1802-5110. 
  7. ↑ Hlas národa 314, z 11.2. 1888
  8. ↑ Jan Neruda: Podobizny III, Praha 1953, s. 356

Literatura

editovat
  • NERUDA Jan: Podobizny III. (1885–1888). Čs. spisovatel Praha 1953, s. 356–357.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sarah_Bernhardt&oldid=24445839“