Truhlář

Truhlář nebo též stolař je řemeslník, který vyrábí a opravuje dřevěný nábytek, dřevěné části staveb (okna, dveře), případně i jiné užitkové předměty ze dřeva.

Původ slova

Označení truhlář, jehož užívání převládá v Čechách, pochází z německého die Truhe – truhla. Na Moravě se používá spíše výraz stolař^[1], který je odvozen od slova stůl (podobně stolár ve slovenštině a stolarz v polštině).

Popis

Na rozdíl od příbuzného tesařství pracuje truhlář s prkny a hranoly, případně s dýhami. Dřevo ke své práci získává na pile. Typické pracovní úkony jsou řezání, hoblování a broušení, dlabání čepů a čepování, klížení a lepení, dýhování a lakování. V moderní době k tomu přistupuje ohýbání, frézování a další nové techniky.

Truhlářské nástroje a stroje

Nářadí, nástroje a zařízení pro ruční opracování

hoblice či ponk – truhlářský pracovní stůl
různé druhy dlát a struhů
úderové nástroje (kladivo, palice, palička)
pily – ocaska, čepovka, rámová pila, svlakovka, děrovka, vykružovačka,
poříz – slouží ke svlékání kůry z kmene
hoblíky – uběrák, hladík, klopkář, římsovník, drážkovník, vlaštovka atd., také elektrický hoblík
nebozezy, vrtáky, svidříky, vrtačka
smirkový papír
různé druhy ručních brusek (pásová, excentrická) a příslušné brusivo
truhlářské svěrky a jiná stahovací zařízení

Historické truhlářské nástroje ve Slezském zemském muzeu v Opavě

Dřevoobráběcí stroje

k řezání – kotoučová pila(maflík), formátovací pila, pásová pila
k rovinnému frézování (hoblování) – srovnávací frézka, tlouštkovací frézka, čtyřstranná frézka
k tvarovému a konstrukčnímu frézování – svislá spodní frézka, svislá horní frézka, soustruh, dlabačka
k broušení – pásová bruska, válcová bruska, čelní kotoučová/bubnová bruska
k vrtání – sloupová vrtačka
specifické stroje – olepovačka hran, kolíkovací vrtačka, lamelovačka, kalibrační bruska…

Materiály pro truhlářská díla

Rostlé dřevo (masiv). Tradiční truhlařina, často z tvrdého dřeva. Dnes se tento způsob používá u replik starého nábytku ("nostalgie"), protože je nákladný a nábytek z tvrdého dřeva je těžký. Zato se obnovuje výroba masivního nábytku z měkkého dřeva ("rustikál"): borovice, modřín, smrk.
Laťovka, deska, slepená z latí z měkkého i tvrdého dřeva, často laminovaná dýhou, překližkou, lamino deskou atd. Umožňuje zpracovávat i méně kvalitní dřevo a může mít i kvalitní povrch jako masiv.
Překližka, vrstvené a lepené dřevo, stejně pevná ve všech směrech, nekroutí se a nepraská ani ve velmi suchém prostředí.
Z nových hmot – na trhu je nepřeberný výběr laminátových desek a dřevotřísek. Výrobky jsou levnější a někdy i lehčí, ale také méně kvalitní.

Specializace profese

Truhlář a jeho specializace jsou zařazeny do Národní soustavy kvalifikací (NSK).

Nábytkový truhlář vyrábí dřevěný nábytek, v moderní době často doplněný umělými hmotami. Při živnostenské výrobě na zakázku zpracovává prkna, desky, hranoly a vyrábí samostatně celé kusy.
Stavební truhlář – se soustřeďuje na dřevěné součásti staveb - vyrábí okna, dveře, schodiště, podlahy, obklady stěn a stropů, někdy i méně náročné tesařské konstrukce
Umělecký truhlář – opravuje či restauruje historický nábytek a vyrábí jeho repliky, toto umělecké řemeslo hraničí či se překrývá s restaurátorstvím; způsobilost k této práci vysvědčuje samostatná licence Ministerstva kultury České republiky.
Modelář – ve slévárenských provozech se zabývá výrobou dřevěných modelů, z nichž se následně dělají pískové formy. Modelář pracuje většinou truhlářskými postupy, velký význam má broušení složitějších tvarů.
Příbuzná a související řemesla: řezbáři, tesaři, parketáři nebo dřevosoustružníci.

Historie

Trůn faraona Tutanchamona

Truhlářství je velmi staré řemeslo, které dosáhlo neobyčejné dokonalosti už ve starověkém Egyptě a v Římě. Tradiční truhlářské nářadí (dláto, pila, hoblík atd.) je také známo už od starověku. V Evropě se truhláři rozšířili v raném středověku, když si knížecí dvory začaly na hradech zařizovat interiéry nábytkem (stoly, lavice, postele a truhly). Od poloviny 13. století se rozvinulo truhlářské řemeslo ve velkých městech, kde truhláři zhotovovali vybavení měšťanských domů. Podle toho, který druh nábytku v dané době převládal, se truhláři někdy nazývali také stolaři.

Cechy

Cech byl profesním sdružením městských truhlářů od vrcholného středověku až do poloviny 19. století. Na Starém Městě pražském truhláři vytvořili cech v polovině 14. století, patrně jako první v zemi. Na Novém Městě dostal cech "pilařů, prknařů a struhařů"roku 1457^[2] svá statuta, ve kterých se uvádí přesný výčet jejich výrobků. Roku 1524 zdejší truhláři společně s mistry dalších cechů složili přísahu králi^[3]. V malých městech a na vesnicích se příbuzné profese sdružovaly v jediném cechu (truhláři s koláři, bečváři, tesaři a soustružníky dřevěného nádobí). Proto se v angličtině a v románských jazycích truhláři a tesaři označují stejným termínem.

Patronem cechu byl svatý Josef, pěstoun Páně, protože sám vykonával profesi truhláře.

Odkazy

Reference

↑ JANČÁK, Pavel. Závěrečná dotazníková akce při výzkumu českých nářečí. Naše řeč. 1959, roč. 42, čís. 3–4, s. 105–107. Dostupné online. ISSN 0027-8203.
↑ Archiv český 14, artykuly cechů pražských [1] Archivováno 19. 12. 2018 na Wayback Machine.
↑ Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu ve XIV. a XV. století. Praha 1906, s. 582.

Literatura

E. Josten a kol., Dřevo a jeho obrábění. Praha: Grada 2010
W. Nutsch a kol., Příručka pro truhláře. Praha: Europa 2006
J. Vigue, Praktická kniha o dřevě. Čestlice: REBO 2009
K. Havránek a kol."Odborná nauka truhlářská". Domov, Trutnov,1948
S. Prokeš "Obrábění dřeva a nových hmot ze dřeva". SNTL Praha 1965
F. Jirout "Dřevo v přírodě a řemeslech". Zemědělské knihkupectví Praha 1928

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu truhlář na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo truhlář ve Wikislovníku
[2] www.truhlarskyportal.cz

[naserec-1] JANČÁK, Pavel. Závěrečná dotazníková akce při výzkumu českých nářečí. Naše řeč. 1959, roč. 42, čís. 3–4, s. 105–107. Dostupné online. ISSN 0027-8203.

[2] Archiv český 14, artykuly cechů pražských [1] Archivováno 19. 12. 2018 na Wayback Machine.

[3] Zikmund WINTER, Dějiny řemesel a obchodu ve XIV. a XV. století. Praha 1906, s. 582.

[1]

[2]

[3]